Karel Vepřek - Chcete mě?

Karel Vepřek - kytarista, básník, skladatel (nar. 1961), zprvu vystupoval jako folkový zpěvák, posléze založil soubor Chudák paní Popelková, který přerostl v doprovodný band Svatopluka Karáska Pozdravpámbu (CD Pozdravpámbu 200?). Dále vystupuje se proměnným sdružením Lyrika Putyka. U firmy Indies mu vyšly dvě CD Dveře dokořán (2001) a Artinodhás (2003).

 

Asi ta nejbanálnější otázka vůbec - proč hraješ?

Protože mě to baví… Začal jsem hrát někdy v 16 letech, od A do Z jsem se naučil desku Bratříček od Karla Kryla - mně se prostě líbila role člověka, kterej někde s kytarou na chmelový brigádě předzpívává ostatním písničky, který tedy nejsou úplně banální. S partou spolužáků jsme chodili na louku, tam jsem jim hrál a už tehdy jsem zažíval takový momenty dotýkání se nějaký jiný skutečnosti, nebo jak bych to řekl. Tak tyhle chvíle s hudbou ve spojení s poetickým textem a zpěvem mi asi začaly připadat v životě důležitý a postupně se to posunulo od Kryla až k vlastním věcem…

Kde došlo k tomu zlomu, že tě přestalo uspokojovat kopírování a začal jsi tvořit vlastní věci?

První písničku jsem si zpíval už někdy v devíti letech, na text z pohádky o Smolíčkovi. Ležel jsem v nemocnici se zápalem plic a možná to bylo z horečky. Nevím, neumím ti říct proč. A asi nikdo neví, proč ho baví dělat zrovna to, co dělá. Často přemýšlím o tom, kde se v člověku bere to, že má něco rád, že se mu něco líbí, a to tak, že mu z toho až naskakuje husí kůže rozkoší. Je to asi otázka toho jak a kde a kdy se v člověku vytváří vkus. Na to odpověď neznám.

A kdy ses z tý louky na chmelu přesunul před větší publikum?

Poprvé někdy v roce 1980, kdy mě Oldřich Janota vzal jako svýho hosta do Baráčniký rychty a tam jsem poprvé hrál asi před 300 lidmi těch svejch pět písniček. Tehdy jsem měl Janotu a třeba Vladimíra Mertu opravdu hodně rád. Asi rok předtím jsem hrál po koncertě Vládi Merty, kterej tehdy vždycky vyzýval lidi: Určitě je tady nějakej takovej skrytej talent, kterej taky hraje… Tehdy to bylo takový neformální setkání v jakýmsi svazáckým klubu v Kutný hoře asi před 15 lidma, takže mě tam vystrčili spolužáci z gymplu, který věděli, že něco takovýho dělám, Merta mi půjčil kytaru a na to nikdy nezapomenu. Taky jsem si pak od něj nechal podepsat takovou knihu, kde jsem měl všechny možný jeho texty a články o něm a fotky a on mi tam napsal: Hráli jsme spolu… Vláďa Merta, což samozřejmě mám dodneška schovaný… Takže tohle mi bylo prostě hrozně blízký, folk, písničky a tak jsem u toho nějak zůstal.

Ale jaksi zřejmě ne na tý „oficiální“ bázi?

Hrálo se po svazáckejch klubech, musel jsi mít zřizovatele, tak na to já jsem kašlal a nikdy jsem nic takovýho nedělal. Kdy se mi snad podařilo vejít v nějakou větší známost byl v roce 1983 první Ondřejov, festival, na kterým Merta, Dáša Voňkovou, Vašek Koubek a byl to jeden z těch dobrejch festivalů, kterej nebyl zakázanej, ale přitom se tam nehrálo nic, co by tomu bolševikovi šlo do krámu… Taková pěkná akce, která se každej rok opakovala a mě tam pozvali na základě toho, že mě na Hanspaulce viděli hrát písničky na večerech pražských písničkářů. Tam se o mně mohli lidi dozvědět asi trochu víc…

A dozvěděli se? Změnilo se něco?

Snad jen to, že kolovaly moje nahrávky z těch festivalů. Jinak jsem téměř nevystupoval, občas jako něčí host, v rámci nějaké vánoční akce.Vlastně jsem za bolševika neměl žádnej samostatnej koncert. A pak mě to písničkářství s kytarou taky na čas přestalo bavit a začal jsem hrát na heligonku, jeden kamarád vzal saxofon a druhej bubínek a šli jsme hrát na Karlův most, kam jinam, že jo. Tak vznikla skupina, která se jmenovala podle sousedky našeho saxofonisty, u kterého jsme doma hráli - Chudák paní Popelková. No a to pouliční hraní mi vydrželo až do sametu.

Kde tě zastihla revoluce a jak vnímáš ten celkový vývoj společnosti od té doby až do dneška?

Revoluci jsem prožíval jakjo kulisák v Činoherním klubu v Praze.Takže můžu říct, že jsem byl přímo v centru dění. Vzniklo tam Občanské fórum, byl jsem na prvním shromáždění v neděli hned po tom velkém pátečním masakru.Viděl jsem to hodně zblízka a hned od začátku se mi některé věci moc nelíbily, ale na to tady není prostor. Já se o politiku za bolševika málo zajímal, spíš jsem jen tak v nějakejch textech provokoval…jede Pizizubka jede do boje, Pizizubka šéf odboje….a tak podobně. V tom listopadu jsem asi jako většina začal přímo hltat nové zprávy, chodit na demonstrace, prostě byli jsme v té euforii. Vystřízlivěl jsem velice záhy a k tomu přispěla jedna taková, řekl bych osudová, situace. Bylo to hned zkraje po 17. listopadu v divadle se stávkovalo a na scéně se každý večer odehrávalo improvizované představení. Střídali se tu po pár minutách různí zajímaví lidé a diskutovali s obecenstvem. Tenkrát se stalo, že čerstvě propuštěný politický vězeň Ivan Martin Jirous, řečený Magor, když si odbyl svůj výstup na podiu jako tiskový mluvčí telčských rómů, postával s přáteli u baru. Tu se davem k němu prodral člověk v nažehleném obleku a kravatě, oblečení v té době naprosto vyjímečném, poklepal Magorovi na rameno se slovy: Prosím vás kudy se dostanu na jeviště? Magor se otočil a naprosto intuitivně zařval Chceš do držky ty panáku? Rvačce tenkrát zabránili Magorovi kamarádi, kteří ho chytili za ruce aby neblbnul. On se jim vzpíral a křičel Když je ta demokracie, proč bych nemoh dát někomu do držky?! Ten pán v obleku brzy cestu na scénu našel a usadil se na ní na hodně dlouho. Když jsem viděl jak ten pán naprosto ignoruje, že za ním čeká na své vystoupení dalších 15 lidí, a místo obvyklých 10 minut je na pódiu půl hodiny a co všechno lidem slibuje, byl jsem hrozně naštvanej. Ten člověk se jmenoval Václav Klaus… A to naštvání dlouho trvalo a dnes přerostlo v jakousi lhostejnost. Nelíbí se mi jak se řítíme od jednoho extrému do druhého. Z područí sovětského do područí amerického. Kapitalismus mě ničím neoslňuje. Nevidím ale ani žádné řešení. Nejsem sympatizantem žádné politické strany. Víc mě zajímá poezie. Plakat s plačícími a radovat se s těmi, kteří vidí otevřené nebe.

Přesuňme se tedy raději k poezii. Já v tvých písních cítím akcent na víru… to máš od začátku nebo jsi se k takovýmu vidění světa dostal postupně?

Vyrostl jsem v rodině, kde se věřilo a pravidelně chodilo do kostela. Babička, dědeček, otec. Takže zpočátku jsem to bral tak trochu jako nepříjemnou povinnost, ale Andělíčku můj strážníčku jsem se poctivě před spaním modlil. A pak se pamatuju, jak jsem se už od malička zajímal o takový to tajemství a ty otázky, jako co je po smrti a co je za hvězdama, když se dítě koukne na noční oblohu. To mě bralo od úplně dětskýho útlýho věku, nebylo to násilně, ale přirozeně, že to ve mně jako by nějak vzklíčilo. Ale byl to pocit naprostýho outsidera. Já byl v tom městečku v Polabí, kde jsme tenkrát bydleli jedinej z mejch vrstevníků, kterej chodil na náboženství a do kostela, takže jsem si vlastně o tom nikdy neměl s kým povídat. Až do puberty, kdy jsem na gymnáziu potkal spolužáka, kterej chodil mezi evangelickou mládež, tak mě tam vzal a já už mezi věřící lidi nikdy chodit nepřestal. Ale nikdy jsem nebyl schopnej něco pravidelně navštěvovat a chodit na nějaký pravidelný seance… Nikdy jsem neměl ten pocit, že musím zákonitě někam patřit, a to ve mně není dodneška. Takovej ten kolektivní církevní způsob života nejsem schopen žít. I když jsem třeba jako dítě byl neustále v kolektivu - a skutečně od útlýho věku, někdy od půl roku jsem chodil do jeslí - tak kolektiv vlastně nesnáším. V tomhle jsem individualista. Takže věřící jsem byl asi vždycky, ale po svým. A pokud je víra nějak obsažená i v těch písničkách, není to nic plánovitýho, nebo záměrnýho. Je to tam, protože je mi to hodně blízké. A někdy mi připadá, že umění bez toho, aby by se vztahovalo k Bohu - nebo jak to říct - je prostě prázdný.

Myslíš si, že poselství víry lze zprostředkovat i takovouto formou?

Nevěřím v jiné předávání víry než osobním kontaktem.Takže pokud tu muziku někdo bude brát osobně, určitě se s ním něco bude dít.

K tomu jsi dospěl vědomě, nebo ve svých textech takhle reflektuješ svůj vlastní život?

Je to podvědomý a mně se to plete, aniž bych to vlastně chtěl. Kolikrát si říkám Už dost! Zase další text o smrti a o Bohu. Pletou se mi do textů neustále úryvky z katolický liturgie, když ty samý texty slyšíš každou neděli po dobu třeba 20 let, tak se ti stanou takovejma mantrama. To je pokud se ptáš na moje texty. Ale těch si moc nevážím. Radši zpívám texty někoho jinýho, jsem tam svobodnější, co se týče hudebního vyjádření a pak - můžu se s nima chlubit a říkat to je pěknej text, no jen si ho poslechněte. To u svejch textů dělat nemůžu. Nejbližší jsou mi básně Pavla Kolmačky, ty mi mluvěj přímo z duše. A zase jsou to texty člověka, kterej je poměrně hluboce věřící… Anebo Bohumil Reynek, tak to je prostě to samý, jestliže to tam nějak je, tak nejenom ode mě….

Takže ty texty vybíráš nejen proto. že jsou ti blízký, ale proto, že bys to líp neřekl?

Určitě. Ale i proto, že nepropaguju sám sebe. Občas si píšu taky automatický texty. Milostný básničky pro Kateřinu. A hodně si zapisuju sny, skoro každej den.

K čerstvému CD Artinodhás - řekl bych, že i hudebně je oproti tvým předchozím nahrávkám hudebně pestré a vyvážené, byť jsou na ní vlastně jen tři muzikanti a ty písně jsou uvntř velmi jednoduché a křehké.

To je asi největší zásluha kytaristy Rendy Pařeza, kterej na týhle desce hraje. Ovšem ještě větší zásluhou je, že mě vlastně přiměl nějak víc makat, já jsem svým založením tak trochu lajdák a spoustu věcí tím jak je jakoby snadno složím, snadno mě napadnou, tak si jich vlastně ani moc nevážím. A pak je ze sebe někde sypu a nepřemejšlím o tom, jak je sypu. A on přišel a najednou říká, že bych se měl ty svoje písničky pořádně naučit. Tak jsem poprvé v životě začal cvičit a zkoušet, což jsem dřív nesnášel a když jsem s někým hrál, tak jsem všem říkal Hele hrajte si co chcete a já si tady budu taky něco dělat. Teď mi došlo, že to je docela velká ingnorace tý věci, která už tady je a mohla by bejt pěkná a já třeba jakoby nechám na náhodě, jestli bude pěkná, anebo taky ne. Renda je první s kým jsem začal opravdu zkoušet, a není to z donucení, ale opravdu sám chci a je to tim, že jsem se potkal s člověkem, který je bytostným muzikantem a kterej má opravdu bytostnej zájem na tom, aby ty písničky - nebo prostě všechno to, co on dělá, co já dělám a když to dělá se mnou - tak aby to prostě bylo opravdu dobře udělaný…

Vy se znáte ale už docela dlouho..

Poprvé jsme se potkali někdy v roce 1980. Já jsem se tehdy jako 19letej nadšenec někde dočetl, že každej písničkář - včetně mých idolů Hutky a Třešňáka - začínal hrát na Karlově mostě, tak prostě kde má písničkář začít hrát jinde, než tam. Tehdy jsem měl takovou 12strunnou červenou kytaru, na kterou jsem si vydělal na chmelové brigádě, šel jsem tam, sednul jsem si pod sochu Sv. Jana Nepomuckýho, něco jem tam drnkal a pak jsem se sebral, a šel domů. A najednou tam pod zábradlím vidim kluka, kterej hrál neuvěřitelně na kytaru ty pasáže ze známý desky John McLaughlin, Al DiMeola a Paco de Lucia Friday Nigh in San Francisco a z toho jsem byl naprosto šokovanej, že 18letej kluk tohle dokáže… Takže jsem zaregistroval, že tam byl a pak jsme se různě potkávali, třeba když hrál se skupinou Činna, doprovázel Katku Šarközi, Vladimíra Václavka a tak podobně, prohodili jsme spolu pár slov a vloni, když jsem hrál v Kryštofově údolí, přisedl jsem si k němu v hospodě a tehdy říkal, že ho nejvíc ze všeho baví doprovázet písničkáře. Tak jsme si udělali společně dvě zkoušky, jeden koncert a pak hned jeli točit desku do Brna. A nahrávka je výsledek toho setkání.

Ale Randa Pařez ořece není prvním muzikantem, s kterým hraješ - viz kapely Chudák paní Popelková, Lyrika Putyka a Pozdravpámbu Sváti Karáska… Takže ty odděluješ vlastní písničkářství od ostatního hraní?

Mám v sobě víc poloh. Ta s Chudákem, nebo Lyrikou Putykou uřvaná hospodská, se Sváťou doprovodný hráč. Ale teď mě momentálně nejvíc baví to hraní s Rendou a Kateřinou.

To co děláš je myslíš v týhle době běžný, dělat si takhle svý a daří se ti vydávat, ačkoliv si myslím, že nemáš ambice…

Je to asi kus štěstí. Ale něco jinýho je vydat CD a něco jinýho mít to kde předvést, tak těch možností, kde hrát zatím moc nevidim. Ale chtěl bych jezdit a hrát - každý setkání s lidma něco někomu dává. Nebo bere? To už je tak. Nic není jenom dobrý, nebo zlý. Navíc vydávat takhle nahrávky je možný skutečně jenom díky vydavatelství Indies, to kdyby tady nebylo, tak bych desku prostě nevydal, nebo bych si ji musel vydat sám. Ale dejme tomu, že by to šlo i bez nich, já jsem si prostě vydal tři svoje vlastní CD, kdy jsem si to sám natočil, smíchal, vypálil a těch 20 kusů jsem rozdával kamarádům, kdo měl zájem, ten to dostal. Jenomže to jde tehdy, když si hraješ sám doma. A takhle jsem to dělal až do tý doby, než vyšlo to první regulérní CD Nebe dokořán.. Jakmile hraješ s někým, potřebuješ studio a to musí někdo zaplatit a tak dále. Dokud jsem nenatočil Artinodhás, myslel jsem si, že desky můžu sypat z rukávu, natočím si prostě koncert, ale teď vím, že ta práce ve studiu má něco do sebe, a když se povede rozjede se kolotoč. Hledání vydavatele, shánění koncertů, a taky je zapotřebí, aby o tom člověku někdo věděl, aby zahodil tu nezávislost, která spočívá v tom, že jako sedí doma a tam se mu hraje nejlíp.

Ale ty jsi přece byl ve studiu se Sváťou Karáskem…

To jsme ale nebyli ve studiu, to jsme byli na takovým statku v Chlumu u Třeboně, v obejváku, kde byl přenosový vůz českýho rozhlasu a pak největší dřina byla z těch živejch nahrávek smíchat desku, 14 dní jsem seděl v tom přenosovým voze s jednim hrozně hodným chlapíkem a míchali jsme tu desku… Připadám ti jako zkušenej studiovej hráč?

Ne, ale překvapilo mě, že máš takovej širokej rádius - od doprovodnýho „rokenrolovýho“ kytaristy v Pozdravpámbu přes hospodu s Lyrikou Putykou až po tu křehkost v tvejch novejch věcech. A to se na týhle scéně dost pohybuju, takže co teprve ty lidi, který tě neznaj vůbec, jak si k tobě mají najít cestu? Kterejm se při vyslovení tvého jména nic nevybaví a myslím si, že tvoje desky by měly být běžným artiklem na pultech prodejen a rádií…Pak asi ta nezávislost není až tak úplně na místě.

Možná je nezávislost nešťastný slovo. Do teďka jsem byl takzvaně nezávislej, protože jsem dělal v rádiu a ve volným čase jsem hrál. Ale nedělal jsem to pořádně. Jakmile se rozhodneš, že budeš hrát pořádně a ne sám, tak na tom začínáš být závislý, přinejmenším tím sháněním koncertů, protože by bylo škoda nechat si to jen pro sebe. Už třeba kvůli Rendovi, ten se živí jenom muzikou. Má sice samozřejmě spoustu různějch kšeftů, ale pořád je na tom mizerně, byť hraje se skutečně dobrejma partama. Takže bych třeba už z jakýsi odpovědnosti k němu měl koukat, aby nějaký peníze za to hraní byly. Dřív jsem vzal kytaru a jel kamkoliv a když mi dali na benzín, tak mi to stačilo, tak to dneska už nemůžu. A svým způsobem tu nezávislost ztrácím…

Možná jsi neztratil nezávislost, ale jsi zodpovědnější

Asi. Musím si přestat hrát na nějakýho morouse zalezlýho v kuchyni, kterej si tam dělá co chce. Teď budu zkoušet posílat tu nahrávku na různý místa a budu muset telefonovat a telefonovat, ale je to takový trapný volat někam a ptát se Chcete mě? Ale budu muset, když se chci s tou deskou dostat mezi lidi, ne kvůli sobě, ale protože cítím, že se tam něco dobrýho povedlo a chtěl bych, aby o tom taky lidi věděli.

28.2.2004

 

Kulhavá ovce

Kulhavá ovce jsem
nalomená třtina,všechno co člověk zapomíná
Smím nebo mohu
vyzpívat něhu
ztratit se bohu brlohů
Když kulhavá ovce jsem
nalomená třtina,všechno co člověk zapomíná
Chci být hlasem světla
znít jako věta věta co pekla vrata uzamkla
Ale kulhavá ovce jsem…..
 

Babylonská věž

Stavím si teď
Kolem sebe čínskou zeď
Pro tebe jestli chceš
měl bych tu babylónskou věž
Že bych jako byl tvoje opevnění
Že bys jako byla moje rozhledna
No a po setmění
Turecká princezna
A to bysme si žili já i ty
Jak ty lidi v lodi za časů potopy
Kdy za noci byl slyšet i cvrkot hvězd
A za deště už jen déšť
 

Spícími rty

Spícími rty hladí poměnku
svojí skryté krásy
v ospalém dni na sklonku
luku černé řasy
A propastná je blízkost
která vidí spásu i ve zjevení kostitřasu
Zbloudilý sen úsměv vyloudí
i na bolavé tváři
tlumený sten v botě velbloudí
přísně si mě měří
A propastná je blízkost
když úzkost hledá spásu
jak překonat tu dálku
prostoru a času
Luk napjatý mezi dva životy
bezohledně střílí
šípy lásky bytí nicoty
a vždy se přesně mýlí
Když bytostná je úzkost
že blízkost mizí v dálce
jak rozhrnout tu mlhu
kde se skrylo slunce
 
 

Nebe dokořán

Slyšíš zvony, zvony znějí
Nebe dokořán
Slyšíš rány ,rány bijí
do pekelných bran
Slyšíš ticho, ticho sílí
soud je dokonán
 

Teď když jsi přišla

Mám v sobě pokoj obývací kam se vracím
z tý cesty daleký
Mám v sobě pokoj ,pokoj dětský modlitbičky
pro smutný chvilky
Otče náš vezdejší jenž jsi na nebesích
dej ať jsme lepší ať nás nic neděsí
Mám v sobě pokoj a místo dveří visí třásně
v srdci se třesoucí
Mám v sobě pokoj láskyplný
za hory za lesy
Za oknem zuří boj a rudnou bílé pláště
já mám v sobě pokoj touhy plný vášně
Teď když jsi přišla
 

Hladoví

Jsme hladoví nakažení bližní tohoto světa
zoufalí pozůstalí náletu léta
A dny letící ublíženým tryskem
zastavit nelze pyjem ani pyskem

A i když nepijem ani nepyskujem
dál tu je zbytečností průjem
Stárnutí kostí na hrázi věčnosti
v bazaru marnosti
Ale nevzdala to vláda nevzdáme ani my
i kdyby krutovláda zla zamořila zemi
Mám tě rád máš mě ráda
a nad to nic není
A kdy konečně splynem
i s rajským plynem a nezahynem?
 

Nostalgie

Tak nějak jinak se tu žije
Denně tu naráží poezie
Na tupé šíje
Dokud poslední z místních opilců
tu zelenou kořalku kopců nevypije
V duších nám řádí vraždí a loupí
zvlášť když se stmívá
nejčastější příčinou smrti naší bývá
Nostalgie
Vzkřísí nás jen voda živá
neposkvrněné početí
a kde jí najít
Jak už to v pohádkách bývá
dál už to znají jen děti
Vzkřísí nás jen voda živá
a kde jí najít
jen děti znají
 

Je noc

Je noc kdy všechno se ti zdá
slova jsou bezmocná
vykreslit měsíc který krouží v elipsách
Měsíc je motýlem co naráží do oken
a ty mu průvanem
zas pomůžeš se dostat ven.
Na pískovišti před domem je malým dítětem
na místě se točí
aby bylo zase měsícem
Je noc kdy slova bezmocná
co všechno se nám zdá nevypoví
a kdo ví jakej to smysl má
Tak nechte mě být
nejubožejším z ubohých
v létě pít z louží v zimě sníh
 

Toulavá Klárka z kopců

Už jen s tušeným cinkáním zvonců
oveček bezmála poztrácených
schází toulavá Klárka z kopců
na konci sil v šatech promáčených
Má v sobě Kristovu lásku
pro ráj se obětuje
už ztratil moc měsíc nad její krví
a Klárčin čas se naplňuje
A jen s tušeným cinkáním zvonců
oveček bezmála poztrácených
schází toulavá Klárka z kopců
a k dubnu zbývá už jen pár dní
 

Kněz rozdal hostie

To suché hřbitovní listí na prach shořelo
kněz rozdal hostie do bezzubých úst
barokní průčelí se lehce zachvělo
pod kroky lidí držících městský půst
Křivky shrbených zad se napřímily
kněz přece rozdal všechny hostie
duše s tělem se mlčky políbily
a ruka kněze je teď křižuje
Mysl všech přijatých obrací se k Pánu
kněz přece dávno rozdal hostie
křivky shrbených zad mizí v přítmí chrámu
jen jedna jakoby nežije
Zůstává v pokoře klečet před oltářem
i když už hostie jsou dávno rozdány
jen věčné světlo bliká do pohaslé tváře
a z kůru pějí už jen varhany
kněz dotýká se těla
aniž vůbec tuší
ta postava k smrti oněměla
tělo se stalo duší