 |
 |
 |
 |
|
"Nechal jsem toho, kapela byla v ruinách, |
|||
| S Michalem Jernekem jsem se moc neznal. Poprvé jsem se s ním setkal v prosinci 1992 na koncertech Plastiků v Roxy a Radosti. Mluvili jsme tehdy o tom, že bych s ním a s Hlavsou udělal nějaký rozhlasový pořad, ale pořád to s Mejlou odkládali a nakonec z toho sešlo – Jernek tehdy neměl moc času a Mejla chtěl propagovat spíš Půlnoc, zdůrazňoval, že obnovení nejstarší sestavy PPU je skutečně jen jednorázové a další koncerty určitě nebudou. Když jsem pak v létě 1997 dokončoval knižní vydání textů PPU, zavolal jsem Jernekovi kvůli nějakým upřesněním. Navštívil mě, poslouchali jsme spolu nahrávku Plastiků z roku 1969 – Muže bez uší a The Universe Symphony And Melody About Plastic Doctor. Jernek tu nahrávku nikdy neslyšel, měl jsem trochu strach, jestli nebude protestovat proti připravovanému vydání na prvním CD desetidílné kolekce sebraných nahrávek PPU, ale on tím byl naopak nadšený. Když jsem mu pak pouštěl Crematorium Smoke v nahrávce z roku 1972 (tedy už bez něj, ale s nakrátko navráceným Števichem), hodnotil ji velmi kriticky, prý to už není to pravé Crematorium. Několikrát jsme si ještě volali a když 31. října vyšla kniha textů PPU, slíbil jsem mu, že mu ji přinesu. Moc se mi to v ty dny nehodilo, ale protože jsem měl brzo odjet z Prahy, přece jen jsem se k Jernekovi do Břevnova 5. listopadu 1997 vypravil. Bylo to velice příjemné odpoledne, v jeho průběhu náhodou přišel Mejla, nesl Jernekovi lístky na koncert Plastiků 19. listopadu v Akropoli. Osm dní nato, 13. listopadu, jsem seděl v šatně Plastiků po koncertu ve Valašském Meziříčí. Kábovi zazvonil mobil, zrovna tam nebyl, a tak ho vzal Mejla. Dozvěděl se, že Michal Jernek zemřel na náhlou mozkovou příhodu. Rozhovor tedy není autorizovaný, ostatně tehdy jsem ho bral spíš jako zdroj informací, než že bych ho chtěl vcelku publikovat. Pro Mašurky jsem těch 90 minut záznamu přepsal kompletně, jen s minimálními stylistickými úpravami. Hrál jste před Plastiky ještě s nějakou jinou kapelou kromě The Undertakers? Já jsem začal s kapelou, která neměla ani žádný název. Měli jsme dvě tři vystoupení v závodním klubu Praga v Žitný ulici. Tam jsme začínali. Pak jsem tam dotáhl Jiřího Odvárku, a ten už měl vymyšlenej název The Undertakers. Fotili jsme se na hřbitově, plakáty jsme měli jako parte, hráli jsme celý v černým, bedny jsme měli černý s bílejma křížema a s nápisem The Undertakers, ještě mám někde fotky. Hráli jsme převážně Rolling Stones, Pretty Things, nějaký Animals, Troggs, Yardbirds taky, prostě takový to rhythm and blues. Já jsem potom musel na vojnu a oni za mě sehnali jinýho zpěváka. S nima potom hrál Eda Parma, známý to hudebník, Mejla taky, Zeman. Zajímavý bylo, že jsme se tam vystřídali tři, ale nikdy spolu – Zeman tam hrál, když jsem byl na vojně, a taky ne s Hlavsou. Ve kterém roce jste šel na vojnu? Na vojnu jsem šel v šedesátým šestým, v létě. V létě šedesát osm jsem se vrátil, a to už jsme s Hlavsou měli domluveno, že jakmile přijdu z vojny, zakládáme kapelu, on už měl připravený repertoár. Vy jste ale měl víc nabídek, že? Jo. Asi dvě nebo tři. I na vojně jsem hrál v takový beatový kapele, ten repertoár, co jsem uměl už z civilu. A proč jste se rozhodl právě pro Mejlu? Mejla byl fantastickej, když byl mladej. Měl jedinou špatnou vlastnost, že byl hrozně nespolehlivej. Jinak měl samý kladný vlastnosti, jako hudebník byl fantastickej, jako kamarád bezvadnej, velice dobře se mi s ním spolupracovalo. Ale někdy jsme měli zkoušku a on vůbec nepřišel. Mělo to teda svoje pozadí, on byl u děvčete, tam se zdržel, že jo. My jsme vždycky říkali, nejdřív kapela, potom ženský. Ale při koncertech s ním problémy nebyly. Před vystoupením se mu vždycky změnila povaha. Na zkouškách to bral ležérně, ale na vystoupení byl nejvzornější z nás. Všichni jsme ho museli poslouchat, dozíral na líčení, jestli všechno funguje, byl z toho jaksepatří nervózní, kolikrát mu až bylo špatně. A nikdy nebyl opilej. Ne aby přišel třeba jako Jirous a motal se. Já jsem Hlavsu ani nikdy neviděl na veřejnosti zlitýho. Až když bylo všechno odehraný, to jsme doma nebo v hospodě něco vypili, ale zase taky ne nějak moc. Jak dlouho před založením Plastic People jste se s Mejlou znal? On mi říkal, že jste byl takový jeho vzor. Já jsem starší asi o čtyři roky. Znali jsme se podle vidění, on a Števich chodili na naše koncerty s Undertakers, třeba když jsme hráli na Petynce. Ale nekomunikovali jsme spolu, to až později, když jsem byl na vojně. V tý době tady málokdo nosil dlouhý vlasy, takže proto jsem pro Mejlu byl vzor. My jsme chodili celý v černým, a tak on se začal taky takhle oblíkat. Já ho pamatuju, že když potom hrál s Undertakers, on byl z nich všech nejlepší, vypadal fakt dobře, takovej řetěz s nějakým tím protiatomovým znakem nosil. A přesto ho Undertakers vyhodili a vzali Edu Parmu. Protože Mejla je zlobil. To já vím zase od Jirky Odvárky, že nechodil na zkoušky. Kvůli hudbě by ho Odvárka určitě nevyhodil. Ona to v Undertakers nebyla žádná sranda, repertoár se rychle obměňoval. Jeden den večer vysílali něco dobrého na Luxemburku, druhý den už se s tou nahrávkou šlo za učitelkou angličtiny, kterou jsme měli na gymplu, ta nám to podle pásku dala dohromady. Skladba se nacvičila honem rychle, třeba čtyři dny nato se to už hrálo. S Undertakers jsme měli v repertoáru tak stopadesát, dvěstě skladeb, co já jenom pamatuju. Samozřejmě se to rychle střídalo, jen některý velký hity v repertoáru zůstávaly, publikum řvalo, že to chce. Procházka se psem se musela hrát pořád. Mejlu prý Undertakers vzali právě proto, že dokázal ve Walkin’ The Dog zapískat. Nezachovaly se s Undertakers nějaké nahrávky? Ne. Já teda nic nemám. Jak vznikl název The Plastic People Of The Universe? Ten vznikal těžce a dlouho. Zkoušeli jsme a furt jsme nevěděli, jak se budeme jmenovat. Pak jsme poslouchali od Zappy skladbu Plastic People a říkali jsme si, to je dobrej název. Ale byl krátkej, v tý době frčely dlouhý názvy, kapelu s krátkým názvem všichni přehlíželi. Tak jsme tam přidali ten vesmír a shodli jsme se na tom, že to zní dobře a taky to dobře vypadá, když se to napíše. Takhle nějak to vzniklo, název byl kolektivním dílem. Když jste si nechali dělat první fotky u školního fotografa, už jste měli název, ale zatím jste ještě neměli žádný koncert. To bylo ve zkušebně na Bílý Hoře, dřív se to jmenovalo hospoda Na Rychtě, teď je tam nějakej nóbl podnik. Tam jsme měli aparaturu, tam nám ji taky vykradli. Náš bejvalý manažer ale byl velice dobrý detektiv, takže jsme zloděje odhalili a vzali si to zpátky, škoda nebyla. Plakátky jsme udělali jako parte, bílý s černým orámováním, ty jsme vylepili. Na Ořechovku tenkrát přišla spousta lidí, vůbec tam nebylo místo k sezení. Byly ale taky průšvihy, začali jsme hrát a Mejla vykopl všechny zesilovače ze zásuvky, ten hlavní přívod. Vyšel jsem před oponu a ono to nehrálo, tak jsem zase zacouval. To byl tenkrát horor. Ale pak už to bylo dobrý. Jak jste byl spokojený se Števichem? Števich se těžko učil, to byly hrozný problémy, ve zkušebně jsme vždycky měli strach, jestli to nezvrzá, ale při vystoupení obyčejně zahrál jako bůh. A třeba dva dny předtím neuměl nic, to jsme žasli. Jinak byl spolehlivý, chodil na zkoušky první. A jak to bylo s vaším původním bubeníkem? S Brabcem? On byl ještě moc mladej. Na naši premiéru přišel Pavel Zeman, kterej bydlel taky v Břevnově a všechny nás znal. Říkal – „Já jsem s váma vždycky chtěl hrát, vemte mě do kapely, vždyť tohle, co bubnuje on, to já taky zabubnuju“. Mejla váhal, protože Brabec sice neměl tu techniku, ale co mu Mejla řekl, to bubnoval, poslouchal na slovo. Tak jsme mu řekli – „Nedá se nic dělat, jseš ještě mladej, musíš chodit do školy, bereme Pavla Zemana.“ Brabec odehrál ještě jedno vystoupení a pak šel pryč. To bylo taky trapný ho vyhazovat, on to dost těžce nesl. Ale museli jsme v prvé řadě myslet na kapelu. A taky měl Brabec moc krátké vlasy. Jako mladej nesměl mít dlouhý vlasy. Od nějaký holky jsme mu půčili takovou paruku šílenou, a tak hrál v ní. Ale Zeman je tehdy měl krátký taky. Ale pak mu pořád rostly, vůbec si je nestříhal a nakonec je měl z nás nejdelší. Nevíte, co Josef Brabec dělá teď? Jo, to vím, on je někde na venkově. Já jsem ho nedávno potkal v samoobsluze v Řevnicích. Má farmu na psy, cvičí vlčáky. Mejla mi říkal, že ta výměna bubeníků byla dost rázná – Zeman prý přišel do zkušebny, Brabce vyhodil a zasedl jeho místo. No, doslova to takhle nebylo. Ale že ho Zeman vyhazoval a že se na něj vytahoval, to je pravda. Napřed jsme Brabce chlácholili, říkali jsme mu, že Zeman je blázen, ať se nebojí. Ale pak jsme to se Zemanem zkusili, on byl dobrej a během čtrnácti dnů se všechno naučil. Měli jsme tak třicet věcí v repertoáru, abysme s tím vydrželi celý večer. Zeman to musel rychle zvládnout. To už jsme měli aparaturu na Ořechovce, zkoušeli jsme za zataženou oponou, abysme to nemuseli převážet. A skutečně jste hráli každý týden? Každej tejden jsme poctivě hráli. Šéf restaurace Hladký nás znal už z Undertakers, protože jsme tam předtím taky hráli. My jsme to měli na Ořechovce zajištěný – náš manažer Ryšavý se nakonec přiženil do rodiny toho hospodskýho – vzal si jeho dceru nebo nevím, prostě někoho z jeho přízně. Takže jsme tam klidně mohli hrát třeba dvakrát týdně. A kolik na vás chodilo lidí? Dost lidí chodilo. Vždycky ten sál byl plnej. Asi tak třistapadesát lidí. Ne jako při premiéře, kdy byl sál opravdu nacvaklej, ale vždycky bylo lidí dost. Už když jste začínali, byli jste rozhodnutí hrát původní skladby? Jo, to jsme chtěli hrát od začátku. Muže bez uší a Poschodí omamných jedů jsme zkoušeli mezi prvními a hráli jsme je už na našem prvním koncertu. Taky Crematorium Smoke jsme hráli už na premiéře na Ořechovce. Vy jste mi říkal, že text Poschodí omamných jedů napsal Mejla, on mi zase říkal, že v žádném případě, že to je vaše dílo, tak jsem do té knížky napsal, že jste autoři oba. Myšlenka byla Hlavsy, já jsem do toho možná něco připisoval, aby to nějak pokračovalo, abysme se dostali do nejvyššího patra, to už nevím, ale s tím základním nápadem rozhodně přišel on. A Crematorium Smoke prý vlastně ani nemělo pevný text? V Crematoriu si Mejla vymýšlel nějaký jakoby anglický věty, který tam řval. Mělo to smysl asi ten, že se ptá, co je to za kouř a odpovídá si – to není kouř z vohníčku, to je černej kouř, to je hroznej kouř z krematoria. A při tom se zapalovaly dýmovnice. Obyčejně to bývala první nebo poslední skladba vystoupení, většinou šlo o takovej úvod do programu. Jak reagovalo publikum na vaše teatrální ztvárnění Muže bez uší, když jste si jakoby zapichoval injekční stříkačku do ruky? To bylo dost šokující, protože v tý době si něco takovýho nikdo nedovolil. Naše publikum vždycky bylo spíš šokovaný, než aby nějak řádilo. A to se nám právě líbilo. Na našich koncertech se nezvedaly ruce a nešílely davy jako na koncertech pop music. Když jsme hráli v Humpolci – nebo to bylo v Havlíčkově Brodě, prostě někde mimo Prahu – tak v sále na konci bylo úplný ticho, asi dvě tři minuty. Takže jsme zatáhli oponu, pak jsme slyšeli jak publikum tleská a burácí, oponu jsme zase roztáhli a šli jsme se klanět. Obecenstvo se chovalo zdrženlivě. Poslouchali a po chvíli tleskali, někteří za náma pak chodili do šatny a říkali, že něco takovýho nečekali. Na psychedelické scéně jste tady znovna velkou konkurenci neměli... Jenom Primitives, a ti měli velký pauzy mezi vystoupeníma. My jsme teda později měli pauzy taky. Než jsme vzali Pepu Janíčka, tak jsme se byli na Primitives podívat v Chuchli. Jirous nám říkal, že Primitivové končej, Ivan Hajniš odchází, všechno se to rozpadá a Janíček by šel k nám. To s nima ještě hrál Pešta, byla to jejich vrcholná sestava. Nebylo tam moc lidí, bylo to takový vystoupení bokem, malej sálek, neměli to s efektama a ještě jim na chvíli vypli proud. Nám se opravdu líbili. Až potom nás Jirous přesvědčoval, že jsme je v něčem překonávali. My jsme si ze začátku vůbec o sobě moc nemysleli, chtěli jsme hrát, že nás to bavilo, s nikým jsme nesoutěžili. A co Beat Salon, co vás vedlo k tomu, že jste se zúčastnili soutěžního festivalu? To byla výjimka. Já už ani nevím, proč jsme tam vůbec hráli. Nás tam někdo přihlásil nebo co, já už vůbec nevím, jak to bylo. Vlastně jo, už vím, nás přihlásil náš manažer Ryšavý. My jsme mu za to ještě vynadali, říkali jsme – „S kým my budeme soutěžit, copak tady jsou nějaký jiný psychedelický kapely, vždyť je to tady samá šmíra!“ Nechali jsme si našít od mojí máti takový hábity, abysme nevypadali bigbítově. Napřed jsme měli modrý, na finále pak bílý. To se strašně líbilo Jirousovi, a tak jsme v tom museli hrát i později. Pamatujete si na ostatní kapely, které tam s vámi hrály? Moc ne. Vím, že tam byli Yatchmeni, ti vyhráli, a my jsme dostali tu nějakou zvláštní cenu. Tam bylo víc kapel. My jsme je ale ani neslyšeli, protože jako účinkující jsme museli dozadu do šaten, takže jsme v hledišti vůbec nebyli. Byly v Praze kromě Primitives Group nějaké jiné kapely, kterých jste si vážili? Ty špičkový kapely v Praze zabíhaly do populární hudby, to se nám moc nelíbilo. I ty, který se nám líbily předtím, už směřovaly někam jinam. Vzory v pražskejch kapelách jsme teda neměli. Kolik jste viděl koncertů Primitives Group? Byl jsem na nich v Rokycanech, asi rok před tou Chuchlí, tam to bylo výborný. Taky jsem je dvakrát viděl na Beatových festivalech. Tam byli opravdu dobrý, proto mě ta Chuchle zklamala. Myslel jsem, že půjdou dál, ale oni spíš upadali. To samý říkal Jirous, že je s nima těžká spolupráce, že se nevyvíjejí. V těch Rokycanech to ale bylo perfektní. Pak jsem o tom psal dopis Hlavsovi, že tahle nějak by naše kapela měla vypadat. My jsme o tom ale měli trochu naivní představy. Ono to bylo dost náročný, udělat pro světelnou show všechny ty blikátka. Pak jsme si nechali udělat taky létající talíře, to nám vyráběl nějakej nadšenec z Letný, my jsme si nima ani nemohli do tramvaje, jak byly veliký. Museli jsme je nést pěšky až na Ořechovku. Kdy jste poprvé slyšel Velvet Underground? Prvně jsem je slyšel od Hlavsy z magneťáku. A pak Hlavsa přinesl tu desku s banánem. Líbilo se mi to šíleně, říkal jsem, to je přesně ono. Velvet Underground tehdy ani venku skoro nikdo neznal, málokdo to sem dokázal přivézt. Mejla nějakej zdroj měl. Pak, když jsme se znali s Wilsonem, to bylo daleko snazší. Co jste na Beat Salonu hráli? Tam byly povolený snad tři skladby. V Fclubu jsme hráli Venus In Furs, Muže bez uší a myslím Run Run Run nebo spíš Crematorium Smoke, teď už nevím. Ve finále jsme pak hráli část Plastický symfonie, Muže bez uší a zase nějaký Velvety. Plastickou symfonii jsme teprve vytvářeli, v tý době byl hotový jen začátek a hlavní motiv. Pak to začalo být strašně dlouhý. Měli jsme spoustu motivů, už jsme si říkali, že si to všechno ani nemůžeme zapamatovat. Pak jsme taky jednu část vynechali s tím, že to bude pauza na kouření. Ten Saturn neměl muziku. Ale pouštěli jste tam The Gift od Velvet Underground. Jo, v tý pauze byl ten krvavej příběh od Velvetů. My jsme jen seděli a rozhazovali jsme cigára do obecenstva. Jak na vás zapůsobil Jirous, když jste se s ním potkali na Beat Salonu? Hned ze začátku jsme ho považovali za šílenýho magora, ale byl nám příjemnej. Museli jsme k němu chodit na školení, on nás školil o manýrismu, dějiny umění s náma probíral. Pak nám dával kontrolní otázky a Števich nikdy neuměl. Věra Jirousová byla taky perfektní, říkali jsme si, že je ještě chytřejší než Magor. Tu jsme považovali za vrchol chytrýho člověka. Vždycky jsme k Jirousovým rádi chodili, oni měli výborný nápady. My jsme vždycky chtěli mít jiný pódium, jinou scénu a byli jsme rádi, že za nás něco někdo vymyslí. Ty igelitový pytle, to bylo vynikající. Já nevím, jestli to Jirousová měla ze svý hlavy nebo to vymyslela Zorka Ságlová, možná to už někde bylo dřív použitý. Když se do těch pytlů pustily světla, dělalo to divy. Do hudby jsme si ale mluvit nenechali. Jirousovi jsme vždycky říkali – „Ty hudbě nerozumíš, ty rozumíš dějinám umění. Jestli by Andy Warhol měl radost nebo ne, to víš, ale do hudby se nám neser.“ Ale on taky někdy měl pravdu, hodně poslouchal Velvety a Fugs, dostával to do sebe. Časem velice dobře vycítil, jestli je to dobrý nebo špatný. Když jsme pak už měli zkušebnu od PKS, v Paláci Kinských, Jirous přišel a řekl – „Takovouhle sračku hrajete?“. A my jsme si předtím libovali, co jsme zplodili. A pak jsme si druhej den řekli – „On vlastně má pravdu, tohle nemůžeme hrát,“ a předělali jsme to. Jaká byla největší zásluha Pavla Kratochvíla o kapelu? Kratochvíl se zpočátku jevil velice dobře. Zařídil nám to všechno na PKS, sehnal nám prvotřídní nástroje, bicí Ludwig, to snad ani Matadoři neměli, takový bicí. Vybavení jsme měli skvělý. Přivezl to nový, zabalený v krabicích, Fendery zesilovače, kytary Fendery, všude byly nápisy California, USA. My jsme zásadně nikomu moc nevěřili, ale když Kratochvíl podepsal smlouvy na PKS, zařídil zkušebnu ve středu Prahy, to jsme byli nadšený. Ale pak taky začal zlobit. Když už jsme měli všechno nazkoušený, chtěli jsme na turné, ale Krachochvíl vždycky řekl: „Ono to tam selhalo, tam to selhalo...“ – furt mu něco selhávalo. V tom šedesátým devátým už začínaly problémy, ale byla to i Kratochvílova vina. On za nás chtěl na tu dobu strašný peníze, víc než za nejpřednější kapely jako Olympic. A nás mimo Prahu skoro nikdo neznal, takže pořadatelé za takových podmínek neměli zájem. Tak jsme řekli: „Hele, Kratochvíle, někde hrát musíme.“ V Praze to už moc nešlo, zorganizovali jsme si teda hraní v Horoměřicích. To bylo kousek za Prahou a lidi jsme tam vozili autobusama ze Staroměstskýho náměstí. V Horoměřicích jste tedy hráli za míň, než si Kratochvíl představoval. No jasně. My jsme ani peníze nedostávali rovnou. Chodili jsme si pro ně na PKS, a tam nám to dávali už zdaněný. Hráli jsme taky v Teplicích na nějakým festivalu beatových kapel, a pak jsme měli šňůru po Vysočině, tu ale zorganizoval Jirous. Ta třecí plocha byla mezi Jirousem a Kratochvílem, kapela se s Kratochvílem moc nehádala. Ale když bylo nejhůř, tak se Kratochvíl taky ukázal a měli jsme zkušebnu u něj doma. Ve Vršovicích? Jo, jak jsou ty vily za vinohradskou vodárnou. Tam byl taky S-Club, jednou jsme v něm hráli, on tam Kratochvíl měl nějaký známý. Byl to teda sálek pro padesát lidí, skoro to nestálo za to, ale že jsme měli aparaturu přes ulici, nebyl to takovej problém. Já jsem tam u něho byl v roce 1993. A jsem rád, že jsem s ním mluvil, protože on pak krátce nato zemřel. Já jsem s Pavlem Kratochvílem naposled mluvil v Radosti, když jsme dostávali ty upomínkový desky Plastiků. Vyprávěl mi, že dělá v Rádiu Country, že tam je nějakým velkým šéfem. A pak jsem se dozvěděl, že umřel. V létě 1969 jste ještě hráli na docela atraktivních místech... Ve Fučíkárně byly dobrý koncerty. Dřív byl na Velký scéně, to byl nějakej festival, my jsme nastupovali po těch... jo, Rangers – Plavci. Byly tam ty nudný dlouhý festivalový přestávky, každá kapela si nosila svoji aparaturu. Hodně lidí přišlo na nás, ale bylo tam různorodý publikum. Pak na Malý scéně byl úplně perfektní koncert na počest přistání kosmonautů na Měsíci. Po koncertu v Dubí u Teplic se popálil váš fireman. Jak se to stalo? Bouček si při představení dával velikej pozor, to se stalo až při cestě do Prahy. Všem se chtělo na záchod, a tak autobus zastavil na E55, někde na parkovišti. Boučkovi zbyla jedna porce, jeden výbuch barevnej. Byl už poprašek sněhu a jak mu to navlhlo, nechtělo to hořet a něčím tomu pomáhal. Trochu to bouchlo a spálilo mu to obočí a nos, v Praze jsme ho rovnou odvezli na pohotovost. My jsme si jinak při koncertech dávali velice pozor, aby se něco nestalo. Nejpřísnější hasiči byli v Karlových Varech, hráli jsme ve varieté, tam jsme si nesměli ani zapálit cigaretu. A když jsme začali dělat ohýnky, hasiči úplně šíleli. Já jsem říkal: „Když tady máte ty kouzelníky, tak tady čarujou a jsou při tom ohně taky.“ A oni, že ne tak veliký. Když naši pyrotechnici připravovali ty ohýnky, nikde jsme nic nezapálili, žádnými firemanovi se nic nestalo. Jen na tom parkovišti, a to bylo mimo vystoupení. Jak dlouho se potom léčil? Asi čtrnáct dní, ale měl pak ještě dost dlouho strupy po obličeji. Potom už pyrotechnika nedělal, byl zaměstnanej u Vodních staveb a jezdil na práci někam mimo Prahu. My jsme pak měli jako firemana Hraběte, Pišišvora, ten ho plně zastoupil. Jeden čas nám firemana dělal i Plivník. Říkali jsme, čím víc jich bude, tím líp. Byli s náma na jevišti, přímo tam ty ohně tvořili. V roce 1970 jste už moc koncertů neměli... No jo, to už nešlo. To jsme už nemohli hrát ani v Horoměřicích. Ještě se dalo hrát asi do května, pak byl konec. V Děčíně jsme vystupovali, v nějakým divadle, to bylo někdy na jaře. Tam to bylo výborný, hodně lidí přišlo. Na severu Čech byly vůbec dobrý koncerty. A potom jsme museli vrátit aparaturu a bylo to v pytli. Naše poslední sklabba byl Jednorožec, toho jsme začali zkoušet, ale protože pak nám sebrali aparaturu, nebyla ta skladba nikdy koncertně provedena. To měla být součást plánovaného cyklu Plastic Bestiarium. Jo, to mělo být tak pět šest věcí, Jednorožcem to mělo začínat, ale nikdy jsme to nedodělali. Jak to bylo, když Kratochvíl přišel s nápadem jít hrát do Kuala Lumpuru? Jako celá kapela jsme to odmítali. On řekl, že budeme hrát v baru při nějakým striptýzu. Tak toho jsme se zhrozili. Nám se to zdálo bejt v džungli a že to bude náš konec. Ale třeba jsme zrovna udělali chybu, že jsme tam neodjeli, později jsme se dozvěděli, že to je nóbl město. My jsme věděli prd a hned jsme to odsoudili. My jsme si říkali, že můžeme hrát jen tady, maximálně vyjet sem tam po Evropě. Do toho Švédska jsme se třeba těšili, ale to padlo tři dny před tím, než jsme měli odjet. Prostě Kuala Lumpur jsme zamítli. Copak my můžeme hrát v baru? To bysme museli změnit repertoár. A za čtrnáct dní by nás to přestalo bavit a co bysme pak někde v Kuala Lumpuru dělali. A myslíte, že to vůbec bylo reálné? Já nevím, asi ne. Spíš jsme se tomu smáli. Ale Kratochvíl na nás byl naštvaný, řekl, že takový lukrativní angažmá už nikdy nesežene. A tím naše spolupráce skončila. Já jsem Kratochvíla od tý doby viděl snad třikrát. Jak jste se na situaci kapely tehdy díval, když už jste nebyli pod PKS? Že to už nemá smysl. Považoval jsem to za úplný konec kapely. Oni šli na brigádu do lesa a hráli pak na tancovačkách ve Skále u Humpolce. Já jsem tam teda taky párkrát přijel hrát, ale viděl jsem, že je to furt horší. Kapela hrála pravidelně každou sobotu celý léto, byly to takový obyčejný venkovský tancovačky, i když tam jezdila spousta lidí z Prahy. Kluci pak ale neměli na ty vystoupení ani moc sílu, protože se v tom lese vyčerpali. Viděl jsem, že to k ničemu moc nevede. Tak jsem šel pracovat do Mototechny. Ale oni to trochu dali dohromady, Vondroušek jim postavil zesilovače a bedny, ale to byly takový výkřiky do tmy, hráli třeba jednou za čtvrt roku. Když jsem odcházel, přivedl jsem Kábu, říkal jsem si, že musím dovést náhradu. Řekl jsem Mejlovi, že Kába je to dobrej hudebník a taky dobře vypadá. Janíček mi pak říkal: „Tys nám přivedl Kabeše, takovýho vynikajícího člověka.“ Byli s nim strašně spokojený a Kabeš byl taky rád, dobře mezi ně zapadl. Já jsem Kábu znal už takový dva tři roky, možná i víc, no jo, asi jsem ho znal už před vojnou. On mi říkal, že by chtěl hrát se mnou, ale já jsem mu řekl: „Já toho nechávám, kapela je v ruinách, ale Hlavsa se nechce vzdávat, hlavně Jirous se nechce vzdávat, tak to třeba dáte dohromady.“ Vím, že pak zkoušeli na Housce, na tom hradě, tam ten kastelán byl nějakej jejich známej. A vy jste pak už s žádnou kapelou nehrál? Ne. Jeden čas jsem o tom uvažoval. Ale pak jsem si říkal – co budu hrát, kde budu hrát, vždyť to budou samý problémy. Když nebudu zpívat rusky, bude to problém. Plastici v tý době hráli muziku, která mi moc neimponovala, to jsem neměl rád, až ke konci to bylo lepší. Ale Půlnoc se mi líbila, viděl jsem ji na Újezdě v devadesátým roce. Líbilo se mi to cello, zase melodie se do toho vrátila, byl tam hezkej zvuk. Půlnoc byla bezvadná. Předtím to ale byla doba temna a ta hudba je taky taková, takový tahání koček za ocas v temnu. Takže když jsem dostal to osmialbum, to se mi nelíbí... (Zvoní zvonek, štěká pes.) Někdo jde... (Vchází Hlavsa.) Mejlo, ahoj, pojď taky něco říct, vždyť já už si nic nepamatuju. (Mejla ovšem spěchá, předává Jernekovým lístky na koncert PPU a brzo odchází.) Kolik koncertů Plastiků jste po roce 1970 viděl? V Klukovicích jsem byl... Taky když hráli v F clubu, zpíval s nima Paul Wilson, hráli hodně Velvetů. To jsem tam šel, zajímalo mě, jak jim to jde. Wilson se s kapelou kamarádil už v době, kdy jsem tam hrál já, jeho přivedl Jirous. Wilson si vzal jednu známou Němcovic rodiny, taky s ní pak odjel do Kanady. Chodil s náma do hospody, k Němcovým, často jsme se vídali. Byl jste ještě na dalších koncertech po Klukovicích? Nebyl jsem v Budějovicích, ani nikde takhle dál od Prahy. Ještě někde jsem je navštívil, už přesně nevím. To bylo ještě před tím zatčením. Pak jsem se od Kabešovy manželky dozvěděl, že je zavřeli. Asi dva dny nato mě pak estébáci taky vyslýchali, odvezli mě šedivou volhou přímo z práce, chtěli kroniku Plastiků a jiný materiály, ale já jsem už nic neměl. Oni mi nevěřili a já jsem trnul, kdy pro mě zase přijdou. Ještě dvakrát mi poslali obsílku a musel jsem přijít do Bartolomějský, tam mě znova vyslýchali. Oni po mně chtěli takový věci, který já jsem ani nevěděl. Já jsem se s kapelou v tý době ani nestýkal. Občas jsem potkal Mejlu a šli jsme na pivo. Estébáci taky chtěli vědět, jaký člověk je Jirous, a když jsem řekl „výbornej“, moc se jim to nelíbilo. A proč mu říkají Magor a takovýhle otázky měli. A proč se mu podle vás tak říká? Vím, že se mu tak říkalo. Ale on to měl rád. Když jsme ho poznali, tak se podepisoval Ivan Martin Jirous. Pár těch starejch kamarádů mu říkalo Martine, my jsme se tomu divili a on nám vysvětloval, že jako literát má dvě jména – jako Karel Havlíček Borovský nebo Josef Kajetán Tyl. Pak jsme mu říkali: „Z tebe lezou hrozný magorie“, a tak nějak to vzniklo. Nevím přesně, kdo to vymyslel. Já jsem nedávno byl u Němcových, děti si tam prohlížely kalendář a Jonáš se ptal – „Kdy má svátek Magor? Já ho nemůžu najít.“ To je hezký. Jak dlouho se plánovaly koncerty Plastiků v Roxy a v Radosti v roce 1992? Plánovalo se to tak půl roku předtím. Asi v červnu za mnou přišel Mejla, že natrénujeme asi šest věcí a že by to televize chtěla natočit. Mejla chtěl, aby ten koncert byl na Ořechovce, tak jsme tam šli a zjistili jsme, že z toho sálu mezitím udělali takovej přepychovej podnik, servírujou tam ve stříbře. Dali jsme si tam pivo, ale bylo jasný, že tam už hrát nemůžeme, byli jsme z toho dost špatný. A někdo z těch filmařů potom říkal, že se Roxy bude adaptovat, vypadá to tam jako zbořeniště, ale to nevadí, a že by tom tam bylo dobrý udělat. Tak nějak od konce října jsme začali zkoušet. Asi pět zkoušek jsme udělali a těch šest věcí jsme nazkoušeli. Ten záznam v televizi pak měl strašnej zvuk. Byl do toho vložený záběr z Horoměřic z roku 1969, kousek Sunu, byl strašně krátký, ale právě jenom ten malej kousíček byl zvukově dobrý. My jsme ten film tehdy vůbec neviděli. Byl točenej ještě v Holešovicích v Mejlově bytě a kolem toho baráku, ještě jsme to jeli natáčet někam za Prahu, někdy v roce 1970. To ale byly dva různé filmy. V Horoměřicích točil Jan Špáta film Země a lidé, určený pro světovou výstavu v Ósace. Ten druhý film dělal nějaký jihoamerický student FAMU. Jo, jasně, už vím. Já jsem neviděl ani jeden ani druhý. Ale do toho koncertu z Roxy byly vložený i nějaký jiný starý amatérský záběry, jak se Mejla hádá s Havlem. Nedávno jsme se s Mejlou na ten záznam znovu dívali, on se chytal za hlavu a vykřikoval – „To nikdy nesmí vidět moje děti, jak se opilý hádám s panem prezidentem...“ Škoda, že jste si v roce 1992 už nepamatovali víc těch starých věcí. Kdybyste v Roxy nezahráli Modrý autobus, nikdo by to teď neznal, když se žádná dobová nahrávka nezachovala. Já jsem ten text náhodou měl doma, to byla klika, jinak bych si ho už nepamatoval. Modrý autobus jsem napsal asi tak po půl roce existence Plastiků, měl jsem i takovou ideu hudby, chtěl jsem, aby to bylo podobný jako The Gift od Velvetů, taková jednotvárná skladba s povídaným textem. Původně to bylo trochu unylejší. Původní verze nebyla taková, jako jsme to hráli v Roxy, tam jsme to trochu vylepšili, udělali jsme to víc beatový. Jak jste se cítil po tolika letech na pódiu? Normálně, ani mi to nepřišlo. Já jsem sice oficiálně dvaadvacet let nehrál, ale měli jsme takový večírky, kde jsem hrával. Takže někdy jsem hrál sám na kytaru a foukací harmoniku celej večer. Mně to nevadí, někde vystoupit. |
|||