Bratři Karamazovi

BRATŘI KARAMAZOVI - POČÁTKEM ÚNORA (rozhovor z roku 1998, převzatý z undegroundového magazinu Mašurkovské podzemné č. 22)

Z rozhovoru Mikoláše Chadimy pro Mladý svět:
Mladý Svět: Neztratil underground - byť ty ses vždy řadil k alternativě - svou dávnou sílu, není bez ohňů?
Mikoláš Chadima: Neřekl bych. Naopak, znovu ožil. Doporučuji za všechny nové kapely Bratry Karamazovi z Krumlova. Pro mě to byl objev sezony.


Vždycky, když dělám rohovor s nějakou kapelou, uvádím to recenzema z koncertů, z desek, co o nich napsali jiní, aby byl zřetelný i pohled z jiné strany, ne jen z té mojí, zkreslené přátelstvím a divokou inspirací. Ale Bratři Karamazovi... Vyjma výše uvedené citace nic. Ticho po pěšině. Žádné pochvaly. Žádné kritiky. Tahle kapela neexistuje. A přitom je to jedna z největších kapel, kterou jsem viděl, poslouchal jí a naslouchal (což je neméně důležité). Mám je moc rád a vím, že patříme k sobě, že hrají a zpívají i za mě. Hudba je ale nepřenosné medium, proto jsem se snažil zachytit aspoň část z fluida, z energie, která z nich vyzařuje. Něco, co se dá opsat na papír pro čtenáře Mašurkovského podzemného. Proto jsme se 4. února 1999 (jak symbolický měsíc!) zase sešli. A můžu vám říct - a ruku za to dám do Kúčova ohně - pro ně rock and roll není póza, pro ně to je život.
Ale oni to možná ani nevědí.

Za Mašurkovské podzemné vyzvídal Lábus (35) a za Bratry Karamazovi se překřikovali: Jožin Šťastný (29) - bicí nástroje, Pavel Kúča Kučera (34) - kytara, zpěv, Milan Tokár (37) - sólová kytara, zpěv

    JAK SE HRAJE KARAMA (kúča)
    Karama se hraje na nervy
    na střeva na plíce na játra
    jenom ne na struny
    A tón?
    Co to je?
    Akordy?
    Neznám.
    A hudební sluch?
    Fuj! To bych nechtěl chytnout.
    Tak se hraje K A R A M A

Lábus: Četli jste někdy knihu Bratři Karamazovi?

Kúča: Já jsem to četl... Ten román je nedokončenej, má jen asi tisíc stran, což je podle Dostojevského prakticky předmluva, to se teprve rozjíždí...

Lábus: Takže to vaše pojmenování má nějakej význam?

Kúča: Jsou tam BRATŘI. To je bratrství. A v tom Karamazovi je taková skrytá brutalita. Taky v tom, že je to ruský, tak fouká vítr z opačný strany. Tím myslím oproti těm americkejm sračkám, který sem jdou z druhý strany. Taky tíhnutí ke klasice...

Lábus: Říkáš skrytá brutalita...

Kúča: Tři potenciální vrazi svýho otce jsou vyšetřovaný a on ho zabil vlastně nevlastní syn.

Jožin: My jsme tři takoví bratři a jeden je vlastně taky nevlastní, u nás je to basák. Ten původní, Míra Musil, přezdívaný Destil, loni odešel, natočil ještě druhou desku a pak jsme se rozešli, protože toho na něj bylo už moc. On je totiž slušnej kluk. Místo něj přišel Roman Pětioký, řečený Pajda.

Milan: Já z toho znám jen asi 60 stránek a z nich jsem pochopil, že starej Karamaz měl tři syny a každej byl jinej, absolutně jinej, dokonce jeden byl nemanželskej... A údajně se tam má někdo zabít.

Lábus: Podle toho, jak jste se předvedli v Lounech na "Lábus Birthday 1998" jste potencionální vrazi vy všichni... Jednak jak jste přijeli: "My jsme Bratři Karamazovi, tak jsme tady." "A kde máte komba?" "No táhni se s nima vlakem 300 kilometrů... Tak nám nějaký sežeň." Ani nevím, jestli jste měli kytary. Pak proběhla koncert, kterej byl dost, řekl bych, poznamenanej tím, že jste si s Magorem odskočili "na jedno", takže to bylo fakt dost divoký. Však taky Kúča spálil pětikilo který jsem mu dal s tím, že hrál tak hrozně, že si ho ani nezaslouží. Pak večírek pokračoval a tam jsem poznal dosud nepoznané. Normální opilec usne, upadne, otravuje, zlobí, ale Kúča se plazil. Ten obrovskej sál nabitej lidma permanentně několikrát přeplazil, celej ho vytřel, tu špínu z březnovejch chodníků nabalil na sebe, proplazil se i přes podium, zrovna hrála myslím Garage, tak mezi nima prokličkoval a plazil se zase někam jinam. Někam, kde stálo nestřežené pivo, připlazil se ke stolu, vyšplhal po noze nahoru, vymlasknul ho a plazil se zase dál. K ránu se vyplazil ze sálu a odlezl někam směrem na Prahu, potažmo na Český Krumlov. To jsem fakt neviděl... Lez na dlouhou vzdálenost. Úplně jsem měl strach, jestli to přežil.

Jožin: To jak jsi říkal "Kluci Kúčovi něco je, pojďte se na něj podívat", já tam šel a normálka... Byl nalitej, to on takhle dělává.

Milan: Za mnou byl Lábus taky a tak povídám "Proč chodíš za mnou? Já nejsem jeho táta".

Lábus: Tak jsem si řekl, že mám asi fakt zbytečný starosti, protože ani já nejsem jeho táta a nechal jsem ho, ať se plazí kam chce. Ale zpátky ke kapele, co bylo dřív? Název, nebo kapela?

Kúča: Kapela. Ale než se vytříbilo, kdo tam bude hrát a kdo je vlastně bubeník a kdo basista, tak mezitím se našel název.

Milan: Přemjšleli jsme samozřejmě o názvu dlouho a pak přišel Kúča s tím, že bysme mohli bejt Bratři Karamazovi. Tak se ptám proč? Kúča: "To přece napsal Dostojevskij, ne?". A je to navíc jeho poslední román, nedokončenej a vypadá to dobře - bratři jako křesťani.

Lábus: A proč zrovna tohle téma?

Milan: Protože my jsme hlavně věřící.

Lábus: Pro vás je ta víra nějak podstatná? To by mě dost překvapilo, co třeba zrovna vám říká desatero?

Kúča:

    Nic neříkej,
    nic nevysvětluj,
    nic nedělej,
    nic nechtěj,
    nemysli,
    nelituj,
    nezdrav ani neděkuj,
    neříkej kdyby ani ale,
    ser na prachy,
    gangster buď

To desátý je Magorovo přikázání, já dodal těch devět před tím.

Milan: Desatero božích přikázání je krásný, kdyby podle něj všichni žili, tak tady bude pohoda, budem jen hrát na kytary a zpívat.

Lábus: Takže jsme se od rock and rollu dostali překvapivě k víře, takovej posun jsem nečekal, i když...

Milan: Je to život a ten život je zaznamenanej i v textech, není to póza. Snažíme se to brát přírodně, přirozeně, na to sázíme. Na upřímnost. Člověk by měl vyznávat to, čemu věří. Když to říká upřímně, snad to ten posluchač uslyší...

Kúča: Navíc je to velice jemná věc, aby člověk nikoho neoprudil, musí to být jen náznak. Aby k tomu každý došel sám.

Lábus: Mně přijdete spíš jako přírodní lidi, pohani, divoši...

Kúča: Dyť jo, v mejch textech jsou dominantní přírodní živly...

    OSLAVA OHNĚ (kúča)
    toto je oslava ohně
    rudá horká a pravá
    posvátná sklepení duše
    věci které lze vnímat
    věci kterých se lze dotknout
    hlasy tam dole
    v chodbách podvědomí
    a víc
    je víc druhů ohně
    teď tady v tu chvíli
    jakýsi bar ráno
    jako by sníh a kroky
    ticho a zlověstnost
    je píseň závěrečná
    a všichni cítí
    to poslední
    poslední sladké světlo

Milan: To je v nás přece už od začátku, člověk s tím žije a jelikož se o tom málo mluví, rád si to poslechne.

Jožin: Spíš jde o to, aby to bylo obsažený v tom podtextu, než to nějak přímočaře pojmenovat. A aby se opakovaly ty neustálý hitový refrény. Já si vůbec myslím, že éra hippies a tohle období bylo založený na silným duchovním pojivu, že to bylo hnutí a myšlenky s revolučním podtextem, že to bylo postavený na takový ideologický bázi. V osmdesátejch letech se z toho stala naprosto laciná komerce a už tam nebyly žádný vazby, strašně to vyčpělo. Řekl bych, že jsme věřící - což nechci teď nijak podtrhávat ani zveličovat - a to že je náš pojivej bod. Navíc, že žijeme jsme v Krumlově, kde je to malý a názory jsou hodně konfrontovaný, dostáváš se k nějakýmu společnýmu názoru. Já jsem třeba věřící nebyl a kluci mě k tomu přivedli. Byl jsem z naprosto ateistický komunistický rodiny, takže jsem to nedostal z domova, ale dopracoval jsem se k tomu. Matka čtyřikrát rozvedená, takže moc standartní dětství jsem neměl, žádnej pevnej bod a najednou jsem se dostal k tomuhle morálnímu kodexu.

Milan: Já to mám odjakživa, sám jsem se k tomu dostal a jsem na to hrdej. Vidím to jednoduše: věřím tomu, že Bůh si dosadí svý lidi tam, kde je potřebuje. Že i v muslimský rodině se najednou objeví věřící v Krista Ježíše.

Kúča: Já jsem se dostal k víře tak, že jsem se zkoušel od těch 16 let podříznout, ale nějak to nešlo. Musíš přehodnotit nějaký věci, v kterejch jsi vychovanej, který sis myslel, a pak zjistíš, že se podle toho žít nedá, že to je prázdný. Takže je to milost boží. Já o tom nerad příliš mluvím. Víra je milost boží, o tu musíš požádat.

    MODLITBA (kúča)
    Seď a mlč
    Drž hubu a mluv

Lábus: Jak se snáší tvá víra s drsností - až hrubostí - některých tvých textů a básní?

Kúča: Ty hrubý věci beru spíš jako relaxaci a nemyslím, že by v tom byla cítit nenávist - spíš vzdor. Nemyslím to zle. To desatero je něco jako rockerskej postoj. Všechy ty básničky, co se tady objevujou, jsem napsal jednou na Šumavě, když jsem strávil den postáváním u žumpy a koukal se na kopce. Byl jsem nasranej, že tam nemůžu bejt pořád.

Lábus: Jak jste se našli v Českém Krumlově, v tom 15 tisícovým městě?

Kúča: S Milanem jsem se znal už dýl a jednou jsme si řekli, že uděláme kapelu, ale neměli jsme bubeníka. Pak jsme potkali Jožina, kterej na to sice neuměl, ale za to se vůbec nestyděl...

Milan: Navíc měl jedinej prachy, aby si mohl koupit bicí...

Jožin: To je pravda, že tehdy jsem měl prachy, ale od tý doby, co znám kluky, tak žádný prachy nemám.

Kúča: A tak jsme se dali dohromady. Nejdřív ze všeho jsme začali dělat na Apokalypse-Zjevení Janově, vlastně jsme na tom dělali první rok, teď jsme se k tomu vrátili... Apokalypsu jsme komponovali jako pásmo, jako uzavřenej cyklus, ten titul zní Muzikál o konci světa, posledním soudu a novém stvoření podle knihy "Zjevení apoštola Jana". Na naší první desku se dostala písnička Svatý a to je jediná věc, kterou jsme dali někam samostatně.

Lábus: Čili je z Apokalypsy vytržená, anebo obstojí samostatně?

Kúča: Když si otevřeš čtvrtou kapitolu, tak to tam je.

    SVATÝ (kúča)
    .......
    uviděl jsem svazek svitku
    pečetěmi zapečetěnými
    a mezi bytostmi a starci
    stál beránek
    jak zabitý
    měl sedm rohů i očí
    ten přišel a vzal svazek z pravice
    toho který seděl na trůně
    a všichni padli před ním
    zpívali píseň
    svatý svatý svatý pán vševládný
    který byl je i přichází

Jožin: On je to ale vlastně takovej starej bigbít, proto jsme se rozhodli, že ji tam dáme, docela šlapala a navíc když jsem přišel na první zkoušku, tak to byla první písnička, kterou jsem odehrál a na základě toho jsem zůstal v kapele.

Kúča: My jsme Jožina pozvali na zkoušku a on se samozřejmě nepřiznal, že naposledy bubnoval před čtyřma rokama a zahráli jsme Svatýho. Jožin mydlil docela dobře, tak jsme se dohodli, že jo.

Lábus: Tak to byly ty prvopočátky?

Milan: My jsme vznikli po revoluci, říkali jsme si "Starý fotři, co čekali takovou dobu, než bolševik padne", tak jsme založili kapelu. Když jsem viděl, jak u nás kdejakej chromej hraje na kytaru, řekl jsem si, že budu hrát taky.

Lábus: A přinesl jsi nějaký romský prvky ke Karamazovcům?

Milan: Já myslím, že tam určitě jsou a hlavně něco typicky cikánskýho teprve chystám...

Lábus: Já jsem se na vás dostal vlastně přes Magora, kterej o vás všude mluvil, cejtil jsem tam ty kořeny v době, kdy všichni chtěli být "světoví" a zapírali sami sebe, už sice opadly naštěstí ty vyprodaný Lucerny a ovace undergroundu, a já najednou uslyšel píseň Khu A Te a objevil desku, která byla šíleně podobná mým pocitům, pocitům mýho kmene...

    KHU A TE
    khu a te leno leno mate
    hayano hayano hayano
    we are at one with the infinite sun
    forever forever forever
    we are in tune with a sister the moon
    forever and ever

Milan: My jsme vyrostli samozřejmě v undergroundu, nikdo z nás neuměl pořádně hrát, ale to A a G jsme zvládli, takže... Dělali jsme na Apokalypse, ale zjistili jsme, že na to ještě nemáme, tak jsme se pustili nejdřív do obyčejnejch songů...

Lábus: Už jsme se tedy pomalu dostali k tý první desce. Takže...?

Kúča: Nás v Krumlově vydal Pingi, nahrál demáč z koncertu a pak udělal studio, a v něm jsme partyzánsky nahráli desku, nikdo jinej tam už pak nebyl. Potom z toho totiž udělal rádio. A Tonda Pokorný z Dačic, co tam má klub, to vydal, ale vlastně tohle všechno vzniklo svépomocí, nějak jsme posháněli peníze....

Lábus: Pracujete?

Milan: Chvílema, když je co..

Jožin: Milana teď vyhodili od zedníků...

Milan: Jakýpak vyhodilli, normálně mě vyšoupli!

Jožin: Já jsem dělal po hospodách a Kúča prej jednou tejden pracoval, ale tak se mu to znelíbilo, že od tý doby do práce nikdy nešel.

Lábus: Jak s takovejma ksichtama sháníte peníze?

Kúča: Jsem tak obtížnej, že mi ty peníze nakonec raděj daj. Sponzoři mě definovali jako inteligentního somráka... Máme pár kamarádů, který občas vydělaj drobný, tak se na nás poskládaj, někdo dá deset, někdo patnáct a tak.

Lábus: A jak je to s distribucí takovýhle věci?

Kúča: Jedinej Black Point se ozval... A Radio 1, tam nás ovšem zatáh Magor.

Lábus: Magor na vás hodně drží...

Kúča: To přece bylo v minulejch Mašurkách, jak jsme se poznali... Jdeme s Milanem kolem hospody a vylezl vrchní říký nám "Tak kluci máte tady kamaráda". "Koho?" "No Magora!" "Tak nám ho zavolej!" A bylo to. Ten večer byl koncert, Magor se tam objevil v roztrhanejch punčocháčích a pořádně se rozšoup....

Milan: To si představ, že Kúčovo žena přijde domů s tchánem, zazvoní, otevře Magor v kalhotkách a "Dobrý den, co si přejete?". On se vůbec nejvíc v Krumlově proslavil tím, že šel v kalhotkách po náměstí a tak ho hned chtěla policie legitimovat. A on? "Jak vám můžu předložit občanský průkaz? Copak nevidíte, že jsem jen v kalhotkách?".

Jožin: Sedíme v cikánský hospodě a Ivan říká "Kúčo zahraj", tak Kúča popad kytaru a cikáni "Nehraj!". Magor hned křičí: "Tak tohle, to je černej rasismus, černý utiskujou bílý!" Zvedli se nějaký šílený vazby a Magor: "S takovejma, jako vy jsem si vytíral ve Valdicích prdel před spaním", tak si zase sedli a byl klid.

Kúča: Právě jak jsme se s ním potkali ten první den, tak večer přišel na náš koncert a zůstal v Krumlově 14 dní, pak přijel zase za měsíc na víkend a zase zůstal 14 dní a byly to šílený mejdany. Právě na náměstí v kahotkách, to bylo pro naše město dost neotřelý, takový nový. Ivan to tam dobře rozjel.

Lábus: Jak se vám žije v Krumlově?

Kúča: Jsem tam rád, někdy je tam nuda a to musím odjet, protože to začíná smrdět průserem, ale město je to skvělý.

Jožin: Já jsem se například 11x stěhoval a v Krumlově je mi nejlíp, ani bych jinam nechtěl. Pracovně kdekoli, ale v Krumlově je skvělý zázemí, je to tam přehledný, občas až moc. Člověk je zbytečně moc vidět...

Kúča: Mně to město připadá nevytěžený inspiračně, je tam spousta věcí nevyslovenejch.

Lábus: Jak vznikají vaše skladby?

Kúča: Já nosím v kapse notýsek kam si něco zapisuju, ale směřuju to k tomu, aby to pasovalo do muziky, aby to dostalo rytmus. Rodí se to většinou pomalu, pracuju na tom, šperkuju, věnuju se každý větičce, málokdy se ti to podaří najednou, spíš tušíš nějakou věc a když dostaneš první verš, první dvojverší, už se blížíš... Slovo je hrozně silná věc a je zanedbaná, lidi berou jenom co se jim rýmuje, to tam daj, tím to pro ně končí.... A další věc je inspirace, člověk musí něco prožít, aby o tom mohl mluvit, myslím si. A ještě se mu to musí sformovat, a to bude odněkud shůry, od můz, že tě napadne věta, kterou to zachytíš a ten pocit tam přitom je.

    ČERNÁ NEVĚSTA (kúča)
    že budeš černou nevěstou
    slova jsou slzy vytrysknou
    tak zavírá se země
    otočíš prsten stříbrný
    a zem se nakloní stromy skloní
    zazvoní zvony zazvoní
    dál plujou jen lodi námořní
    jen námořní jen námořní
    otočíš prsten stříbrný
    ať zem se nakloní a stromy skloní
    ať zdi se hnou a zvuky změní
    a hlasy ať vzdálené jsou
    jen kulisou jen k mlčení jen k mlčení
    až budeš černou nevěstou
    slova se řeknou slzy vytrysknou

Jožin: Já si pamatuju, že jsi taky napsal básnickou poemu.

Kúča: BALADU ZLODĚJSKO VANDALSKOU?

    Co jsem ukrad to mám
    co jsem zchvátil to nevrátím
    a když jdu domů potmě sám
    co potkám rozkopám
    co nerozkopám poškodím
    co nepoškodím to lituji
    Co jsem ukrad já mám já
    co jsi ukrad ty máš ty
    alespoň v tom naději mám
    že jdu potmě domů a jsem sám
    a že mě nikdo nevidí
    a všichni kradou všechno všem
    a když je při tom nechytí
    tak je to fajn

Jožin: Ne to bylo ještě dřív, jak jsi v tom atriu - snad ještě na gymplu - přednášel básně.

Kúča: No jo, napsal jsem nějakou sbírku, četl jsem ji a lidi to ze slušnosti poslouchali. Ale zjistil jsem už tehdy, že bez muziky to není ono.

Lábus: Sledujete i nějaký jiný básníky? Na desce máte třeba text od Jamese Fenimoora Coopera, spisovatele, kterej je mi blízkej třeba knížkou Poslední Mohykán, napsal i Lovce jelenů a Stopaře (ve všech vystupují Kožená punčocha anebo Čingačgúk), ale že psal básně jsem doteď nevěděl...

    MOTÝL (j.f.cooper)
    ať šaman ať tančí a letí na plamenu svíčky
    jen mlčí je motýl je motýl je na drogách sám
    jen tančí a letí je motýl ke psům je zády
    a na obou rukách má malovanou smrt
    a na obou křídlech má tetovanou smrt
    ta smrt jde cestou žhavého železa
    manitú manitú manitú
    jsi velký jsi moudrý jsi dobrý jsi spravedlivý
    na nebi ach v mracích vidím mnoho temně rudých míst
    na nebi ach v mracích vidím temná místa

Kúča: Tak tohle jsem napsal já. J. F. Cooper mě ale do toho pošoup tím refrénem, kterej tam je: Manitú Manitú Manitú... To je právě z Posledního Mohykána.

Milan: Já jsem chtěl udělat písničku a neměl jsem text, neuměl jsem si ho složit, tak mi Kúča půjčil básnickou sbírku a tam jsem našel třeba toho Lorcu. Otevřel jsem knihu, ta báseň tam byla a já okamžitě věděl, že je to ona. Otevřel jsem to na správný stránce.

    CHVÍLE NOCI (f.g.lorca)
    nadešla chvíle noci
    bijí paprsky luny
    do kovadliny z polotmy
    nadešla chvíle noci
    veliký strom se odívá
    do písní skrytých pod slovy
    nadešla chvíle noci
    kdybys tak přišla za mnou
    stezku ti vánek prochodí
    našla bys mě jak pláču
    pod vysokými topoly
    ach ty snědá jak pláču
    pod vysokými topoly

Lábus: Jak vzniká hudba?

Jožin: Živelně!!

Kúča: Nejdýl čekáš na motiv, máš dlouho věc a najednou, za rok, ti to zapálí, něco omylem zmáčkneš - nebo taky neomylem - a nějak to zafunguje, zapojí se to. Ale třeba flák Cesta žhavýho železa vznikl tak, že jsem dostal na Silvestra čtyřikrát přes držku a druhej den to ze mě vypadlo jako nic, s muzikou i s textem...

Lábus: Jak je pro vás důležitá technická stránka hraní?

Kúča: Moc ne. Moc hraní škodí.

Lábus: Jste s první deskou spokojený?

Kúča: Tenkrát jsme z toho byli dost rozpolcený, protože jsme to dělali poprvý a možná jsme mohli tu míchačku udělat líp, ale to jsou spíš věci technický. Jinak jsem samozřejmě rád, že je na světě.

Jožin: Jediný, co jsme si nepohlídali, bylo zpracování tý výtvarný části a oni to naskenovali tak, že výsledek je nakonec hnusnej. Ten obrázek je rukodělnej linoryt, ale přitom to vypadá jako nějakej počítačovej škvarek.

Kúča: Mě zase mrzí nejvíc, že tam hrajeme píseň Sváti Karáska, a on tam není uvedenej, to je velikej nedostatek. A důsledek toho, že jsme si to neohlídali, protože na podkladech to bylo, jim to přišlo asi zbytečný, tak to vypustili. My jsme se dostali až k hotovejm obalům a to bylo pozdě.

Lábus: Byly nějaký ohlasy na desku, nějaký klepání po ramenou?

Kúča: Po tý první ne, možná trochu po tý druhý.

Jožin: Což je škoda, protože já do toho šel s takovým nasazením, že při třetí písničce jsem dostal infarkt. Fakt! Normálně akutní stav paranoidní schizofrenie a strach o život, zkolaboval jsem, čtyřhodinový masáže srdce, a to všechno přímo ve studiu, kde jsme druhej den zase pokračovali. Ale poprvní v životě jsem v Krumlově viděl ledňáčka, seděl na kašně, tak jsem si říkal, to bude dobrý, já jsem totiž v lednu narozenej, takže to je znak, že to všechno přežiju, i dotáčky. Což jsem nakonec přežil, ale radši jsem šel k doktorovi, jestli nemám šrám na srdci. Ten říkal, že to jsou jen silný arytmie. To jak se jako bubeník pomoříš do těch rytmů, tak ti srdce jde nakonec s tím, a jak jsem přestal, tak z toho ticha jsem dostal nějakej šílenej stav a měl jsem takovej strach o život, že jsem musel utéct. Do studia akorát vešel Hejma ze Žlutýho psa a já skákal zrovna šipku do činelů, tak jsem ho tím trochu zaskočil. Měl jsem pocit, že podléhám šílenství, že to nemůže srdce vydržet..

Lábus: Mně je hrozně sympatický, že tam máte věci jako Mystické cesty nebo Oslava ohně, hodně intimní, otevřený, citlivý.

    MYSTICKÉ CESTY (kúča)
    mystické cesty
    touto krajinou
    zjevují v tobě
    věci co v mlčení skryté jsou
    je divná závrať
    čas k odmykání
    neznámých pokojů
    je ticho je předčasné smrákání
    bez konce zámek
    bez konce zakletí
    bezpočtu pokojů
    jen ozvěny kroků z holých zdí

Kúča: Oslavu ohně jsem napsal v jedný hospodě a ta pak za 14 dní vyhořela.

Jožin: Vůbec ty ohně... My máme oheň moc rádi, jeden čas jsme dělali mejdany, tancovali jsme kolem ohňů. To přijel Edgar, takovej Indián, přivezl týpý, ubytoval se v lese a bydlel tam rok. U něj jsme se víkend co víkend scházeli a dělali takový spontánní věci, sauny, skákali do řeky, tančili kolem ohňů a ta atmopsféra byla vynikající. Ten nás vlastně naučil Khu A Te, byl Peruánec a leadr hnutí Rainbow. To jsou takový přírodní týpci, tohle byla jejich Rainbow píseň a my jsme ji jen zrockovali. Hráli jsme v roce 1996 na jednom karnevalu a pak jsme se tetovali pohrabáčem. Teď nedávno jsem četl od J.X.Doležala v Reflexu, jak se nechal nějak podobně popálit, jak se na to připravoval, to obrovský soustředění, co ho to stálo a co všechno v tom našel, jeho dívka jak mu lízala krev... To my jsme se nalili a zmrskali se žhavejma pohrabáčema raz dva a za tři roky po nás se to dostalo až do Prahy.

Kúča: Ostatně, v Krumlově se říká, že když se vychčiješ do řeky, tak to do Prahy taky časem dojde.

Lábus: Druhá deska se mi líbila ještě víc, než první a na ní se daj vysledovat i vaše vzory, jsou tam upravený písničky od The Doors, Plastiků, Janoty...

Milan: Mně osobně se líbí hodně Peter Gabriel a Sting a jinak samozřejmě hippies a jejich éra.

Kúča: Já mám rád Doors, občas udělám i nějakou coververzi, hrajeme někdy i Velvety. Když dělám text na cizí melodii, mám výhodu, že neumím anglicky a tak ve mně jen ta hudba vyvolává asociace, slyším třeba v týhle písni - Riders On The Storm -jen jak tam chčije déšť, což si myslím, že je dobrý. A Janota se mi líbí jako básník, vážím si ho jako básníka a tahle věc, Nájemník, se nám hodně líbila. Milan ji přinesl, je tam velice zvláštní rytmika, i v těch slovech je ta těžkost obsažená, každej verš u týhle písně začíná na těžkou dobu, není to bigbít, ani rokenrol, ani blues.

    JEZDCI (podle the doors kúča)
    tmou bouře duní tmou
    bouře duní tmou
    jak cestou ztracenou
    jak stíny jdou
    jsou očím přikryté jak pláštěm
    clonou dešťovou
    bouře duní tmou
    až oči přivyknou
    kdo blíž přijedou
    kdo neztratí se dřív
    ze tmy se vynoří
    jsou v horkých na zchvácených koních
    jezdci tajemní
    a hřmí jen hřmí
    ví kdo kolik už dní
    déšť padá studený
    i je průvod tajemný
    je průvod v promáčených lesích
    dávno ztracený
    bouře duní tmou
    i je ráno šedivé
    i konec cesty té
    konec který není cíl
    kam jednou dorazí
    jezero ukrývá se v lesích
    v něm zámek prastarý
    konec cesty té

Milan: Na druhou desku se mi povedlo dostat jen jeden text, ale jsem vyfocenej na obalu, v portálu gotickýho okna... Napsal jsem píseň Únor, ale kamarád mi poradil, že V krajině únor bude poetičtější. Únor je vlastně nejtěžší měsíc v roce, je nejdepresivnější a je statisticky dokázáno, že je nejvíc sebevražd, blázince jsou přetížený, začíná postní doba, my to v tu dobu i nahrávali. Ta písnička je vlastně o pokání.

    ÚNOR (tokár)
    únor
    to přec každý ví že je měsíc mezi světy
    mezi světy leží leží únor
    to přec každý ví že je někdy mezi
    únorový svět už zívá
    mezi světy se skrývám
    stojím tu ve větru stojím tu na mezi
    mezi světy mezi světy ležím tu
    jen jednou kvadro zahraje nám zmrzlý praskot
    ve večerní obloze září hvězdy nejen ostře
    únorový svět už zívá k pokání nás vyzývá
    ještě chvíli zářit bude než sestoupí shůry mír
    to přec každý ví
    že je měsíc mezi světy
    mezi světy ležím ležím tu v únor
    to přec každý ví že je to jenon měkdy

Jožin: Chtěli jsme mít v bookletu tohodle CD svý fotky, tak jsme vzali kamaráda fotografa, šli městem a fotili se. Umyli jsme si vlasy, oholili a v neděli z kostela šli rovnou do města a fotili jsme momentální kreace. Tak vzniklo asi 30 fotek, který jsme různě použili.

Kúča: Tuhle desku jsme si dělali už kompletně sami, pohlídali si i obal, takže autoři jsou tam opravdu zaznamenaný a tak. Pak jsme s ní vyhráli hitparádu v Krumlově..

Lábus: Kamarádi hlasovali?

Kúča: No to nevím, my jsme si tam hlasy neposílali, ale vyhráli jsme ji s písničkou Teď spíš. Tam asi hodně psaly holky, protože to byl takovej ploužáček.

    TEĎ SPÍŠ (kúča)
    teď spíš
    a voda pomalu míjí břeh
    a nevrací se zpátky
    tak za sto let tak za sto let tak za sto let
    teď spíš
    a nebe bělá na oknech
    a je slyšet zpěv zvenku je slyšet zpěv
    slyšíš je ráno na doslech
    teď spíš
    ještě je horká tvoje krev
    víš než zítra zčerná v obrazech
    zaschne a zčerná v obrazech toho rána

Jožin: Ale třeba když jsme hráli u tebe, tak tam byl taky Chadima, kterýmu jsme tuhle desku dali a on v jakémsi rozhovoru prohlásil, že jsme pro něj objev roku.

Kúča: Mně už stačí to, že se líbíme Magorovi, že jsme se spřátelili, protože on má určitej talent tyhle věci nalézt.

Milan: Já si myslím, že Magor muzice vůbec nerozumí, ale cítí, má otevřený srdce, cit. A my se vlastně o tohle snažíme, aby to bylo otevřený pro vnímavý a citlivý lidi.

Kúča: Magor nám dělá promotion managera. Já pro tuhle funkci vymyslel český slovo "patron". Ale moc nehrajeme... To víš, jakej patron, takovej band.

    LABUTÍ PÍSEŇ (Bratři Karamazovi Ivanovi)
    nechť tato bolest jest tvůj dobrý přítel
    ať není začátkem toho léta
    nechť oplakávána jest labuť
    i na půlnoci té ať měsíc se obrátí
    na cestách před námi ať zmizí zlá znamení
    i ať sevření rukou jejich chladné není
    a stíny jejich kolem jak psi

Lábus: Jak vás baví hrát na podiu?

Jožin: Mě hrozně, já jsem tím pohybem na jevišti poznamenanej, od 14 let jsem hrál divadlo, nastudovali jsme pár her, jednu vynikající jugoslávskou, ale komouši nám furt něco zakazovali. Rozjelo se to pořádně až po revoluci. Byl jsem s divadlem v Holandsku, Belgii, Francii, Anglii, to se mi s touhle kapelou stát nemůže.

Lábus: Jak hrajete často?

Jožin: No nic moc, za ty dva poslední roky jsme hráli tak čtrnáctkrát. Ale letos už to chceme zlomit, hrát co nejvíc. Mám dojem, že těch šest let tý ilegální přípravy nás už teď užírá, a že bysme chtěli hrát vyloženě víc, udělat šňůru, víc koncertů. My můžeme udělat ledacos, ale občas si připadám jako kurva, která se prodává: "Dobrý den, já chci hrát, šlo by to?". To se musí dít prostřednictvím někoho jinýho a pak to má jinou úroveň, atmosféru a my z toho máme taky jinej pocit. Takhle nás pozvali, abysme hráli ve squattu ve východním Berlíně. Tam když jsem přišel, tak jsem začal hned uklízet, protože tam byl neuvěřitelněj bordel. Tam, kde jsme měli spát, byla stoletá špína a plíseň, všechno hnus, neobydlená místnost ve squattu a když jsem to celý uklidil, tak nám řekli, že budeme bydlet v jiný místnosti, že se spletli. Ale ten začátek byl krásnej, přijedem v pět ráno do Berlína na nějakou adresu, znali jsme tam nějakýho týpka a nikdo nevěděl, kde to je, protože to byly obrovský tři bloky takovejch pavlačovejch domů za sebou. Východní Berlín je obrovsky zanedbanej, celá čtvrť zasquottovaná, ne barák, nebo pár bytů, ale celý ulice. Anarchistický vlajky na střeše, baráky napíchlý na veřejný osvětlení a hotovo. Přijedem a nějakej týpek tam venčí psa: "Znáš toho Michaela, co ho hledáme?" "Jasně znám!" Tak jsme se táhli za ním půl hodiny, šli pořád někam pryč, až nám to bylo divný a tak mu říkám: "Hele Petře, já myslím, že jdeme špatně, my se vrátíme." A on: "Tak jo, tak půjdeme zpátky, to máš jedno..." Pak jsme hráli a někdo potom poslouchal živák Hendrixe a říkal, že to je podobný tomu našemu koncertu, protože Milan se tam šíleně rozjel, byl na šíleným úletu, deprimující prostředí, špína, humus, což já nenávidím. Ovšem největší nářez na tom byl, když jsme se zeptali kde budeme hrát. "Támhle v tom sklepě". A tam nebylo nic, jen fůra bordelu. "Cože?" A oni "To je v pohodě, to bude v pátek hotový". A v pátek ráno naběhlo 20 týpků, vůbec nevím, kde se tam vzali, jeden byl instalatér, druhej elektrikář, třetí zase něco jinýho, ve finále tam byl bar, záchody, elektrika a voda přivedená, úplně všechno, byl to z ničeho nic normální klub. Ještě řikám: "Tak na tyhle bicí hrát nebudu". Za půl hodiny jsem tam měl Ludwigy. Na zvukovce jsem zkusil šlapák a bum: všechny skleničky, který stály na kraji se sesypaly. To ten barman považoval ještě za nehodu, ale když pak Kúča bral jednu po druhý a trefoval se mu s nima do zdi, to už byl nervozní.

Kúča: Nesmíš nikoho trefit do hlavy, tohle jsou jen takový mírumilovný projevy radosti.

Lábus: Inu věřící...

Kúča: Vyjeli jsme večer v sedum a ráno v pět jsme byli v Berlíně, a to jsme ještě měli peripetii na hranicích s německejma celníkama, protože jsme byli sťatý a Milan nemohl najít pas. Jak nás viděli, hned začal filcunk, našli jointa a už nás měli, hned. Já musel do nějaký místnosti a celej do naha a když viděli ten náš crazy zájezd, normálně se tlemili, ode mě chtěli, abych jim zahrál na kytaru, tak jsem jim zahrál. Nakonec nám popřáli pěknej koncert. Trávu nám tedy nevrátili, ale řekli, že v Berlíně si koupíme.

Lábus: Jakej máte vůbec vztah k drogám?

Milan: Drogy se vezou s muzikou, řekl bych. Jožin má názor, že drogy konzervujou, proto vypadá pořád tak mladě.

Kúča: Nejradši mám pivo, to je dobrá droga. No a někdy panáka... Navíc prej, jak máš mozkový polokoule, tak mezi nima je nějaká céva a když chlastáš, tak ti funguje, jinak je vypojená. Když si dáš panáka, tak se roztáhne a obživne. Když jsem to vyprávěl Magorovi, říkal, že na tom něco bude.

    PŘÍBĚH (kúča)
    to měl být dlouhý a tichý příběh
    o kterém vlastně nevíš ani nevíš
    na to se neohlížej jiný příběh
    sama teď spíš
    a někde na půlnoci stojí dům
    tam slétají se ptáci
    pak věci za půlnocí jsou

Jožin: Já jsem to přitáh do kapely, Kúča byl hrozně proti - a zásadně je proti tvrdejm drogám pořád - tak jsem kouřil tajně před zkouškou. Myslím si, že tráva prohlubuje senzitivitu, ale když se s tím člověk seznámí a nebere to extrémně často. Když se s tím nedokážeš vyrovnat, je to spíš tvůj problém, než problém tý věci.

Lábus: Mě překvapilo, jak jste na podiu divoký...

Kúča: My mysleli, že se to má. Nemá? My jsme hráli na tvejch narozeninách, tak jsme ti chtěli udělat radost. Skákali jsme, mikrofony padali, televize to točila, tak co?

Lábus: Ale v televizi jste byli ještě jednou...

Jožin: To zavolal Roman Dragoun, abysme hráli v bazilice sv. Jiří. Tam jsme poprvé zveřejnili něco z Apokalypsy, byla to první skladba, která vznikla. Stalo se tak 1.1.99 v 18,00 hodin na ekumenické slavnosti a dělala to Česká televize. Pan Skala z krátkýho filmu udělal na computeru takovej hezkej výtvarnej klip, pustil ho v tom přímým přenosu, takže to šlo do přímo éteru. Kúča tam zpíval a křičel, byl hřebem večera. Bylo to po Silvestru, na kterým mě takřka vypíchli oko, takže jsem v kostele byl v černejch brejlích, Kúča si namlátil a byl sedřenej na půlce držky, takže ho mohli do tý televize brát jenom z jedný strany, protože z tý druhý byl rozmlácenej ještě víc. Sváťa Karásek držel svíci a žasnul. Bylo to součástí nějakýho křesťanskýho magazínu, přímej přenos z ekumenický mše, byl tam kardinál Vlk, Václav Malý, Václav Vydra a další šedivci, celá vláda, šéf KDU-ČSL v prvních řadách a Kúča to mastil. Pak to ticho, když to dohrálo.

Milan: Surový to bylo...

Lábus: A co to hraní s Abraxasem? Chudáci, měli plnou lednici nějakýho sponzorskýho plechovkovýho piva, jenže měli tu smůlu, že šatna byla společná. Takže než dohráli, mohli se osvěžit už jen teplou sodovkou. Jejich manažer jak přece prskal a hulákal. Jenže pivo bylo už v prdeli...

Kúča: Když oni vypadali, že pivo moc nepijou, spíš tu sodovku.

Jožin: To byl omyl. My máme kámoše tady v Praze, kterej už asi dva roky mluví o kapele, kterou udělá a s kterou prorazí, ale zatím nic a došlo to tak daleko, že už si dohodl i koncert a když na to přišlo, tak nebyli schopný. Protože se známe, dohodil to nám, nebylo to ani plakátovaný, to byl fofr. Když jsme přijeli na koncert, ten den vylepovali plakáty. My to ale bereme tak, že jsme tajná skupina, hrajeme hlavně tajně. Teď jsme měli ale vynikající koncert, 21. prosince děláme maškarní v Krumlově, je to nejdelší noc v roce, noc bláznů a každej si toho bláznovství může nabrat na celej rok dopředu, takže ten se nám povedl. Kúča mívá pravidelně každej rok tak tři tejdny, měsíc záchvat šílenství, takže si nabírá řádně na celej rok dopředu. Když jsme byli u tebe, to byl už jen takovej slabej dojezd.

Lábus: To bych nechtěl vidět ani takový středně slabý tempo!

Jožin: Minulej rok dostal Kúča záchvat šílenství, to ho vyhodili z biskupství, protože tam přišel strašně špinavej, nalitej na hadry na audienci k biskupovi, to bylo kvůli Apokalypse, a začal tam na arcibiskupa: "Brácho, může se tady kouřit?" a když jsme se pak zeptali na prachy - to už byl Kúča venku - tak nám řekli, že rozhodně ne, v žádným případě...

Milan: Ale dali nám požehnání, byli v pohodě.

Kúča: Anebo dělám třeba jen ohně a tak...

Jožin: Minule při takovýhle příležitosti jsem jezdil na koni a Kúča stál u žumpy, ruce popálený od pohrabáče, koukal do dálky a snil. Já k němu přijel a říkám "Kúčo, co děláš?" a on tam stál špinavej, popálenej, na hadry...

Kúča: Ale šťastnej!!

Jožin: To já ti věřím... U žumpy stál v tom smradu z těch hoven - to je poezie, co? - tak mu říkám: "Kúčo, ty vole, ty máš tu ruku úplně černou". Tak v něm škublo, protože si myslel, že dostal sněť, ale naštěstí to byla jen špína.

    BALADA VRAŽEDNÁ (kúča)
    Až vytí psů uslyšíš v ulicích
    a zaslechneš jejich nenávistný smích
    až chůzi vlčí ve tmě vytušíš
    tak kup si kvér a do oken dej mříž
    Až ucítíš zblízka zápach jejich těl
    a do výše oken stoupne jejich vztek
    tak rychle nabíjej a střel
    a zapomeň pak na nářek
    Až uslyšíš mlaskat hyeny
    a uvidíš je chlemstat lidskou krev
    dokud jsou nad kořistí skloněny
    tak do týla je střel
    a je hřích když při tom chytnou tě

Kúča: Miluju oheň, i když posledně jsme skákali zase do sněhu. Byli jsme za kamarádem zapíjet jeho dceru a skákali do sněhu, ale on byl úplně ztrvdlej, takže se mi podařilo pro změnu spálit se zase o sníh.

Jožin: Možná je to jedno z těch mystérií Krumlova, tam pomalu v každý hospodě je krb, to jsou starý domy a každej z nich má komín a ty krby vytváří vlastně jakousi elementární soudržnost, u toho ohně je taková příjemná atmosféra, obrovská kulisa.

Lábus: A máte materiál i na další desku?

Jožin: Jasně, ale to trochu souvisí s tím zázemím, zase si budem muset udělat všechno sami, sehnat peníze a s tím souvisí i nedostatek klidu.

Kúča: To samý je i Apokalypsa, trvalo to 12 hodin denně po tři měsíce, náročný organizačně i na psychiku. Ale teď bysme chtěli udělat další, třetí písničkovou desku, ta by se měla jmenovat Tokáta A Karama, tam by se měli zviditelnit právě cikánský motivy, půlka by byla normálně Karama a půlka cikánský, to jako od Milana, on je Tokár. Nechci o tom moc mluvit, dokud to není hotový.

Milan: Mám tam něco svýho, pár lidovek v zásobě taky je, ještě nevím jak to všechno dopadne. Já jsem je trošku přeformoval do bigbítu a přeložím je s Kúčou, on je hlava študovaná, má totiž gympl.

Lábus: A už jsme zase narazili na vaše veliký téma, Apokalypsu... Mně ta hudební barevnost a nakonec i styl zpracování v určitejch momentech třeba připomíná Vlasy - Hair, ale je pravda, že mě tahle muzikálová parketa nikdy moc nezajímala... Ale Apokalypsu považuju za skutečně nádhernou věc...

    JÁ JAN (obraz 3. z Apokalypsy)
  Jan: Já Jan
    pro hlásání Slova vyhnaný na ostrov Pataos
    ocitl jsem se v den Páně ve vytržení a uslyšel za sebou hlas
    hlas mocný jako hlas polnice
    Já jan
    obrátím se spatřím sedm zlatých svícnů
    a mezi nimi kohosi jako Syna člověka
    oděný je řízou až na zem a na prsou má zlatý pás
    v pravici drží sedm hvězd a z jeho úst vychází ostrý meč
    a jeho tvář je jako tvář slunce
    když září v plné síle
    Já Jan
  Beránek: Neboj se
    Já jsem první i poslední
    Jsem alfa i omega, počátek i konec
    Napiš teď co uvidíš co je a co se stane potom
    Piš do Filadelfie a do Smyrny piš do Laodiceje a do Sard
    Piš do Efezu do Pergama a do Thyatir
    Kdo má uši k slyšení slyš:
    Tomu kdo zvítězí dám jíst ze stromu života a v Božím ráji
    Tomu kdo zvítězí druhá smrt neublíží
    Dám mu bílý kamínek a na něm jméno nové
    Dám mu hvězdu jitřní a roucho bílé
    a jeho jméno nevymažu z knihy života
    Učiním ho sloupcem v chrámě Božím a chrám již neopustí
    Kdo má uši k slyšení slyš

Jožin: Apokalypsa zrála šest let a současná podoba vznikla tehdy, když jsme nahráli demo a chtěli jsme s tím jít do studia a to bylo pak veliký nedorozumění, když Vyšín, u kterýho jsme tu syrovou verzi nahrávali slíbil určitou přípravu, přepsání do not a udělání nezbytnejch podkladů, aby pak neudělal vůbec nic a vysral se na nás. Takže když jsme měli udělat tu kvalitní verzi, prostě to nešlo. Měli jsme objednaný hudebníky, který nás měli podpořit a najednou to bylo všechno zbytečný. Naštěstí třeba Guma Kulhánek se k tomu postavil velice konstruktivně a pomohl nám s tím.

Lábus: Guma Kulhánek?

Jožin: Na něj i na ostatní jsme se dostali přes Romana Dragouna, to jsou všechno jeho kamarádi.

Lábus: A jak jste se dostali na Dragouna?

Jožin: Seděli jsme v září 1997 v hospodě a že bysme tu Apokalypsu měli udělat, domlouvali jsme se, přijel Vyšín se studiem a teď jsme začali něco dělat a bylo to takový divný, nemělo to ani hlavu, ani patu. Tejden jsme se s tím trápili a nakonec zjistili, že by to potřebovalo klávesáka. Věděli jsme, že v tý době se pohybuje po Krumlově Roman. Takže když jsme ho náhodou potkali - jeli jsme autem a on šel po náměstí - stáhl jsem okýnko a jen tak mu povídám "Romane, my bysme potřebovali chvilku pomoct, nahrát nějaký klávesy". "Jo, kde a v kolik?". Tak přišel, my jsme ve vinárně měli rozbalený studio, zastavil se na chvilku a už s náma dělá rok. Zaujalo ho to tematicky a asi i hudebně a na základě toho jsme se skamarádili.

Lábus: Netlačil nějak na vás, nedělal chytrýho, neučil vás?

Jožin: Naopak, tam nebyla žádná rivalita, pomohl nám velice zásadně v rámci aranžmá, přinesl i vlastní věc, Žena sluncem oděná, má poetiku, která nám je blízká, nic jsme neřešili, nahrávalo se a on to okamžitě pochopil. Nebylo potřeba nic složitě vysvětlovat, nastolilo se téma, základní hudební myšlenky on si sedl, řekl nám svůj názor, anebo to přines rovnou hotový, a fakt se nám to líbilo. Vzal na sebe úlohu služebníka týhle věci... A Kulhánek se k nám vlastně přes Romana dostal jako najatej hráč s tím, že si to naposlouchal, líbilo se mu to, tak nám pomohl. Tahle nahrávka prostě existuje, a je na poměrně vysoký úrovni, nahrávali jsme ji ve studiu Hostivař. Guma tam hraje na basu a Roman na klávesy plus zpěv (Bytost LEV), Jan Seidl, co hrál s Pražským výběrem a s Futurem hraje na bicí, kytary hrál většinou Ivan Korený, něco nahrál i Ota Petřina, Pavel Marcel a Zdeněk Šikýř, to jsou kluci ze studia. Kúča zpívá Jana, Luděk Waltr, kterej zpíval třeba v Krysařovi, je Bytost BÝK, Renata Podlipská Bytost ŽENA, Pavla Kapitánová Bytost ORLICE a chór Sedmi Andělů je smíšený sbor z divadla v Hradci Králové pod vedením sbormistra Pavla Horáka. Teď je další fáze, vydat to a dostat na podium. Chceme, aby se to ještě chvíli hrálo živě, než vznikne zásadní nahrávka, aby k tomu všichni dostali správnej přístup a vychytaly se chyby.

    ANDĚLSKÁ TROUBENÍ (obraz 6. z Apokalypsy)
  Býk: Zatroubí anděl prvý pak nastává krupobití
    jest oheň smíšený s krví
  Žena: Zatroubí anděl druhý pak kámen na moře se řítí
    Je jako hora obrovský
  Lev: Zatroubí anděl třetí pak hořká hvězda Černobýl
    padá do vod hořící
  Orlice: Zatroubí anděl čtvrtý jest zasažen třetí díl hvězd
    třetí díl slunce a měsíc
  Lev a Žena: Zatroubí anděl pátý z podsvětí vyvalí se dým
    jak z výhně ohromné
    Kobylek vylétne ven množství podobných koním válečným
    zuby jak lví, obličej mají lidský
  Orlice a Býk: Zatroubí anděl šestý pak dvě stě miliónů jezdců
    pancíře červené fialové a sírové žluté
    a koně tlamy jako lví z nichž vyráží síra a dým
    ocasy hadí pobijí třetinu lidí
  Jan: Zatroubí anděl sedmý a v nebi hlasy zaznívají
  Chór: Nyní má vládu Mesiáš
    Teď nadešel čas soudit mrtvé teď odměnu svým služebníkům
    i zhoubcům země zhoubu dáš

Lábus: Vy tam hrát vůbec nebudete?

Jožin: Ono je to jako orchestr, jsou tam dechy, smyčce, tympány, orchestrální záležitosti a nemůže to uhrát kapela jako my, která hraje živelně, ale musí přijít vyloženě profesionálové, který dostanou noty a budou hrát jenom to, co hrát mají. Byli jsme i za Kocábem, aby v Apokalypse alternoval Kúču. Navlík jsem to nakonec tak, aby Kúča alternoval Kocába. Získal jsem jeho mobil, tak jsem mu zavolal a "Kde se sejdem?" Nakonec jsem z něj vytáhl jskýsi příslib, že naše spolupráce není vyloučená: "U připravovaného muzikálu Apokalypsa oceňuji zejména téma a odhodlání jeho tvůrců prolomit svět muzikálové komerce, lacinosti a povrchnosti. Zda já se osobně zúčastním jeho realizace v roli Jana momentálně nemohu říct a rozhodnu se až podle celkového působení hudební složky na moji komplikovanou duši. Jsem tomu však velice pozitivně nakloněn, spíše budu upřednostňovat pozitivní rozhodnutí." To je text předběžný smlouvy.

Lábus: A kdo takovouhle věc zaplatí?

Jožin: To je právě otázka, začalo to tím, že jsme se zkontaktovali s paní Fonovou, která nám dala 300 000 korun, ale ty spolkl právě Vyšín, něco zproněvěřil a na základě toho vznikly další a další komplikace a tahanice, museli jsme to vykrejvat, ale zrovna dneska jsem měl jednání s dalším člověkem, kterej by mohl projevit zájem. Snad mi dá vědět, ta investice je opravdu značná. Musí se pronajmout divadlo, postavit scéna atd...

Lábus: Zaráží mě, jak jste se dostali k takovejm metám.

Kúča: To se postupně vyvíjelo, nejdřív to mělo bejt pásmo, všechno se odehrávalo v minulým čase a pak, když jsme to hráli přišel nápad udělat to v čase přítomným, a to už musíš dělat scénář, máš tam třeba pět postav a různě se prolínaj. Zrálo to, ale každá cesta má svý překážky.

Jožin: My se snažíme odlišit Apokalypsu a písničky, obojí je o něčem jiným, něco jinýho je projekt pro tolik lidí, herců a zpěváků a pak máme svý písničky, desky, natáčení, koncertování. I když se to samozřejmě prolíná autorsky: autorsky jsou to naše věci, ale ne interpretačně. Pak jde taky o to, že neumíme noty a to je strašně složitá komunikace, jako kdybys mluvil jiným jazykem a chtěl se domluvit, tak jsme tohle raději svěřili profesionálům. Já mám naprosto přesně vypracovanou strategii, jsou tady dvě možnosti, že seženu prachy, a to mám domluveno v hotelu Olšanka na Žižkově, v jeho kongresovým sále, což je pro naše záměry ideální prostor, vynikající akustika, i když vnitřek je trochu sterilní, ale dá se upravit. To by bylo i pro patřičně hvězdný obsazení, protože tohle téma ho snese. A pak je druhá varianta, kdy se to protlačí politicky, že by se k tomu postavil někdo z církve a zastřešil to ideologicky s tím, že tahle myšlenka má natolik sílu, aby to podpořili finančně, třeba to bude levnější, dostanem nějakej grant a proženeme nějakejma nadacema. A pak existuje ta undegroundová forma, kdy bysme hráli třeba v Akropoli, pronajali si sál a jednou za 14 dní, jednou za měsíc to předváděli v takový poloamatérský formě. Ale tam už zase potřeba velkýho zaujetí pro věc, abys přesvědčil lidi, aby se toho zhostili. A já věřím tomu, že kdyby bylo pár kaček na kontě, tak se to dá i na týhle úrovni dobře udělat.

    SEDM MISEK BOŽÍHO HNĚVU (obraz 11. z Apokalypsy)
  Jan: A hle poslední znamení veliké a podivuhodné
    V nebi otvírá se se chrám a z něho vychází sedm andělů
    na posledních sedm ran
    Pak anděl soudu podá jim sedm misek hněvu Toho
    který žije na věčné věky
  Býk: První anděl vylije svou misku na zem
    I povstanou zlé a nebezpečné vředy na lidech
    kteří mají znamení šelmy a klanějí se její soše
  Žena: Druhý vylije svou misku na moře
    I promění se v krev jako z mrtvoly a zhyne v něm všechno živé
    Třetí polije řeky a prameny - i ty promění se v krev
  Býk: Správně jsi učinil ty, který jsi a kterým jsi byl
    Že prolili krev tvých svatých a proroků musí teď pít krev
  Lev: Čtvrtý anděl vylije svou misku na slunce
    To dostane moc bodavým žárem pálit lidi: pálí pak pálí veliký žár
    I začnou mluvit proti Bohu, který má moc na těmi
    ranami, ale neobrátí se a nevzdají mu čest
  Orlice: Pátý vylije svou misku na trůn šelmy
    i zatmí se v jejím království a lidé si bolestí hryžou jazyk
    Šestý polije velikou řeku Eufrat i vyschne
    a je připravena cesta králům od východu Slunce
  Jan a Chór: A tu z tlamy draka a šelmy a z úst falešného proroka
    vystupují tři nečistí duchové jako žáby
    vystupují a jdou ke králům světa
    shromáždit je k válce k onomu dni vševládného Boha
    na místo, které se hebrejsky nazývá Harmagedon
  Jan: Poslední sedmý anděl vylije svou misku na vzduch a vyjde hlas:
  Orlice: Je dokonáno
  Jan: Pak nastanou blesky hlasy a hromy
    a zároveň prudké zemětřesení
  Jan a Chór: Bude to zemětřesení na jaké si lidé nepamatují
    Veliké město se roztrhne na tři části a město pohanů se řítí
    Tak Bůh vzpomene na veliký Babylón a dá mu číši vína
    svého rozhořčení a hněvu

Lábus: Jak se k vašim aktivitám staví radnice?

Jožin: Jo, ale daj ti 10 000,- a ještě se tvářej velkoryse. My jsme jim samozřejmě vděčný, ale všechno tohle se odehrává v dimenzích malýho města, tam je 20 zájmovejch sdružení a mezi ně se rozděluje určitej balíček peněz. Ale vycházej nám vstříc co se týče zázemí, máme zkušebnu v divadle, neplatíme za ní a tak.

Lábus: Máte nějaký veselý příhody z natáčení?

Jožin: Pro nás jsou ty nejveselejší příhody docela spojený s Magorem, a ani nemusej bejt z natáčení. Zažil jsem pár tahů a řekl bych snad jen ten nejhorší, kterej jsem zažil, protože těch normálních je nepočítaně a znaj je v každym městě, kde se Magor vyskytl. Ale tenhle začal když jsem seděl u Kúči na hamru opřenej o stůl a že je jako mejdan, tak Magor vzal nůž a fláknul ho přede mě do stolu. Nůž se zapíchl, byl to obrovskej kuchyňák a ta střenka vymrštila zapalovač, kterej mi explodoval přímo před obličejem. To Kúču dostalo do euforie, vzal krumpáč a ten stůl přerazil na dvě půlky. Já: "Pavle neblázni!", začali jsme se o ten krumpáč přetahovat a ve chvíli, kdy mi ho vyrval z ruky ho hned zarazil do televizní obrazovky. Tím začalo demoliční mejdlo, celej barák zničili, rozbili na sračky..

Kúča: Co kecáš, že zničili? Já jsem si ho zničil sám!

Jožin: Jo, Magor pak uklízel, to bylo pořád ze začátku "A jedém kluci", a pak chodil se smetáčkem a uklízel.

Kúča: Smetáček byl hovno platnej. Tam bylo na 30 centimetrů střepů, to bylo na lopatu a na kolečko, zleva doprava, bral jsem všechno.

Jožin: Přijďte na mejdan, zval nás Kúča. Tak jsme přišli, tam vodovky "Namalujte mi tu něco" a tak jsme pomalovali zdi a stropy a ráno ve tři hodiny slyším takový hrozný rány do zdi. Jdu se podíat do kuchyně, tam Kúča kladivem tluče do zdi, hrajou mu k tomu Doors a on v rytmu mlátí do stěny.

Kúča: To jsem si pouštěl Doors skladbu Break On Through (To The Other Side), což znamená něco jako Prorvi se na druhou stranu. Tak jsem poslech. Říkal jsem si nebudu furt jen chlastat, udělám taky nějakou práci. A zvětšil jsem manželce kuchyni.

Jožin: A ráno v těch troskách Magor: "Nešahej mi na nádobí, to je moje práce..."

Kúča: Učitelka ve škole přednášela o Magorovi, recitovala jeho poezii a Milanova Anička se přihlásí a říká "Toho pána znám, u nás byl, u nás spal a sněd nám zubní pastu a vypil Alpu.". Ale i z hraní existujou veselý příhody, i když my máme spíš morbidní. Jednou jsme jeli zahrát Tondovi, co nám vydal desku, do Dačic, dal nám na uvítanou flašku Absinthu a Milan uprostřed koncertu usedl na židli, slyším, že nic nehraje, podívám se a on tam na tý židli sedí a spí.

Milan: Jednou jsme hráli na Rychtě, byly tam asi čtyři kapely, my hráli třetí a hele: narvanej sál a po nás měly přijít hlavní hvězdy, ale všichni po našem hraní odešli, tak jsme tam zůstali aspoň my - ze solidarity.

Jožin: A jeden týpek se kvůli nám rozvedl. Vezl nás na koncert, všechno v pohodě a asi za tři roky ho potkáme v hospodě a nalitej nám povídá "A i to mi ta stará vyčetla, že jsme vás vezl na koncert a u soudu to řekla jako důvod". Jednou jsme hráli v bordelu...My vůbec hrajeme dost na vernisážích, v hospodách a tak, spíš z vřelejch vztahů, z kamarádství, než za peníze, doteď jsme se snažili vyhýbat neznámýmu publiku, komorní akce nám byly bližší. Nemáme ani auto, zázemí, všude se kodrcáme vlakem, nemáme peníze, Kúča je sice rentiér, ale je rád, že uživí rodinu, já mám matku v zahraničí, tak ta mě trošku dotuje, a Milan je na tom nejhůř. Ten nemá nic...

Milan: Co kecáš, mám ženu a tři děti. A Pánaboha!!

    SPOUTÁNÍ SATANA A POSLEDNÍ SOUD (obraz 16 z Apokalypsy)
    Jan: Pak anděl sestoupí z nebe
    A v ruce drží klíč propasti a silný řetěz
    A popadne toho starého draka
    A spoutá ho na tisíc let
    A až těch tisíc let skončí propast se otevře
    A satan vystoupí a půjde svádět své
    Góga a Magóga
    a shromáždí je k válčení
    A bude jich jak mořského písku, vytáhnou do kraje
    a oblehnou tábor svatých a milované město
    Ale oheň spadne z nebe a strávi je
    A ďábel pak, který je sváděl je hozen do močálu hořící síry
    kde už je šelma a lživý prorok
    A tam budou mučeni ve dne v noci na věčné věky

Desky, které musíte slyšet:
Bratři Karamazovi - Oslava ohně, 1995
Bratři Karamazovi - V krajině únor, 1997


P.S. BRATŘI KARAMAZOVI jsou posledním románem Fjodora Michajloviče Dostojevského a je vyvrcholením jeho díla a jedním z triumfů ruské realistické literatury 2. poloviny 19. století.
Román líčí osudy rodiny statkáře Karamazova, cynického nevěrce a nemravného člověka, který má čtyři syny: hrdého racionalistu Ivana, vášnivého a citově labilního Dmitrije, nemanželského syna Smerďakova, jenž v rodině slouží nepoznán, a náboženské myšlence oddaného Aljošu, obkopujícího se chudými dětmi, jejichž příběhy tvoří druhou významnou rovinu románu. Z dalších postav zasluhuje pozornost stařec Zosina, svou náboženskou koncepcí činorodé lásky kk lidem ideový protihráč Ivanova skeptického a mučivého bezvěrectví. Smerďakov z touhy zavděčit se Ivanovi starého Karamazova zavraždí, domnívaje se, že tím realizuje Ivanovu myšlenku neexistence Boha. Z vraždy je obžalován Dmitrij, který na otce sočil kvůli půvabné a smyslné Grušence, a přestože je nevinnen, je odsouzen a pokouší se nalézt východisko z tíživého dědictví karamazovské nemorálnosti přijetím trestu. Smerďakov, který se Ivanovi k vraždě přiznává, sám spáchá sebevraždu, u Ivana propukne duševní choroba a jeho vylíčení případu není bráno vážně - rozhodnutím soudu nelze otřást. Jelikož román není dokončen, zůstávají osudy hrdinů otevřeny. Aljoša po smrti Zosinově odchází do kláštera, aby naplnil odkaz svého učitele. S Dmitrijem odchází na Sibiř i Grušenka, aby i ona dosáhla cestou velikého utrpení vnitřní očisty. Do Ivanovy myšlenkové koncepce je vložen jakýsi román v románě, Legenda o velikém inkvizitorovi, ostrá kritika křesťanství, jež se odchýlilo od původního Kristova učení.
Myšlenkové poslání tohoto rodinného románu s detektivní zápletkou je třeba hledat hlouběji než v alegorickém modelu Ivan - rozum, Dmitrij - vášeň, Aljoša - cit. Postavy bratrů, svazovány kruhem karamazovské nemorálnosti, pokoušejí se každá po svém přervat pouta neblahého dědictví. V románu je neobyčejný spád děje, prudké tempo promluv, střetávání názorů a charakterů, Dostojevskij se zabýval myšlenkou na velký román o hledání Boha, který by obsahoval jeho filozofické úvahy. Tyto myšlenky a postavy se nejzřetelněji objevily právě v tomto románu.