Joe Karafiát: Plastikům jsem ještě nedal zápisný....

  JOE KARAFIÁT

Na tomhle místě měla být původně reportáž ze šňůry koncertů na podzim 1997 skupiny The Plastic People Of The Universe. Jakási mozaika ze zkoušek, koncertů, "veselých příhod z natáčení" atd. Jenže ten samý nápad měli asi všichni, takže počínaje snad Vlastou a konče Světem motorů, všude to samé: v nadpisech se to hemžilo legendami a návraty na pódia a všude jenom fotky Mejly a Káby a Vráti... Takže jsem to vyřešil "mašurkovsky" a zašel za hudebníkem, který do tohoto hudebního kolosu nastoupil jako "nováček". Jeho pohled by mohl být jiný než zbytku, který je přece jen se svou kapelou spojen takřka pupeční šňůrou. Josef Karafiát (1957) alias Joe Carnation, je kytarista nejen Garáže a Garage, ale i Joe Carnation Bandu, Domácí kapely, Konce léta a zejména nový člen The Plastic People Of The Universe!

Joe Karafiát: Plastikům jsem ještě nedal zápisný....

Dělali Plastic People na kytaristu nějakej konkurs?

Joe: Já jsem byl sám překvapenej, že si na mě vzpomněli, ale jednak jsem se znal ještě z Kanady s Vráťou Brabencem, kde jsme spolu točili pár věcí, jednak jsem dělal s Honzou Brabcem v Domácí kapele a znám se ostatně dobře i s Mejlou Hlavsou už z Garáže, jeden čas chtěl, abych posílil i Fiction. Ale v podstatě asi nevěděli o nikom jiným, zazvonil telefon a jestli bych s nima nechtěl hrát, že jsou všichni pro. To ale bylo snad půl roku před vůbec nějakejma zkouškama.

Jak probíhala první zkouška?

Joe: Ostatní měli výhodu, že ty věci už uměli, já je znal jen z nějakejch nahrávek. Když jsme hráli "Magický noci", Kába tam hraje sólo na violu a pak je moje sólo. A on to vždycky zahrál úplně ďábelsky, bylo tam všechno, pak jsem měl nastoupit já a vůbec nevěděl, co hrát. Tak jsem za ním šel a povídám: Hele, chlape, co mám hrát, když ty jsi už všechno zahrál? Takže v tom byl docela háček, musel jsem to pojmout jinak, aby to fungovalo, některý jeho věci jsou muzikantsky opravdu šílený. Na improvizaci zbývalo spousta místa, opravdu hodně prostoru, to je pak zajímavý i pro tebe jako pro muzikanta, protože musíš poslouchat i ostatní.

Ty jsi měl od Mejly připravený kytarový party, anebo jsi je tvořil sám?

Joe: Víceméně sám, Mejla měl sice nějaký představy, protože v PP vlastně nikdy žádná výrazná kytara nebyla, o sólovce ani nemluvě, maximálně někdo šmrdlal beglajt a najednou Mejla přišel s tím, aby tady bylo sólo, tady vyhrávka, tady zase sólo a tady aby byl moderní zvuk, tady zase todle a tak. Já to podle něj musel dělat, Mejla mi ukázal ten nosnej riff a já si do toho tu kytaru nějak rytmicky dodělal. Nebylo na to ani moc času, zkoušek bylo poměrně málo. Ale byly zase intenzivní, zkoušelo se 3x - 4 x týdně. Každej do toho šel na 100%, vlastní projekty ustoupily jednoznačně stranou. Kluci považovali za důležitý dobře zahrát, měli pocit, že to lidem dlužili za roky, kdy nemohli hrát nikde. Anebo když zahráli, tak byl průser.

Jak jste vybírali věcí, který jste hráli?

Joe: Mejla to měl připravený, přišel se seznamem, měl hotový aranže a ve zkušebně se to doráželo do finální podoby. Jinak to bylo v podstatě všechno připravený, oni vycházeli většinou z těch původních částí, spíš tam občas někomu z publika vadila moje kytara, nebyli na ni zvyklí - a zejména ty starší - chtěli slyšet spíš takový to vrzání, jak jeden čas PP dělali, dvacet minut tam něco vrzalo. Dneska už to byl ale normální bigboš, tlak do lidí. Jsem strašně rád, že s nima hraju, protože je považuju za nejslavnější československou skupinu. On s nima hrál původně na kytaru Milan Schellinger, ale ten je jinde, "Holubí dům" a takový věci. Stylově jsem zapadnul asi já, co se týče určitý zvláštnosti hraní, nevím ani, že by bylo nějak víc kandidátů. Mejla potřeboval zkrátka někoho, kdo se nehledá, kdo má svůj styl, nechtěl mladýho kluka, kterýho by musel učit. Potřeboval někoho, kdo by tam skočil rovnejma nohama a já s klukama přece jen určitý zkušenosti měl už z předchozího hraní. V průběhu šňůry Vráťa rozdělil skupinu na dva tábory, pravá strana byla starý, "opravdový" androši, huňáči a levá strana byli bigbíťáci - plešouni.


Proč jste se rozhodli angažovat Joe Karafiáta?

Mejla Hlavsa: Z několika důvodů. Je vynikajícím kytaristou, střídmým, žádný exhibice, hraje úsporně a přesně a samozřejmě druhej důležitej okamžik byl ten, že Vráťa ho znal z Kanady ze společnýho hraní. O nikom jiným jsme ani neuvažovali.

Jak jste vybírali písně pro tohle turné? Společně?

Mejla Hlavsa: Kdyby to byla kolektivní práce, nic bysme dohromady nedali. vybíral jsem to s Honzou Brabcem a dohodli jsme se, že na tohle první hraní na veřejnosti je potřeba nasadit spíš údernější songy, než ty rozsáhlý kompozice. Teď stojíme před otázkou co dál. Vráťa prosazuje spíš delší útvary, já mám 10 písniček hotovejch. Použiju je tedy na svou první sólovou desku, je mi líto hodit je do popelnice. Všechny jsou na texty J.H.Krchovského a budu je sám zpívat.

Takže aktuální deska PPU s novou tvorbou je v nedohlednu?

Mejla Hlavsa: Zasedl ÚV PPU a je jasný, že všichni mají chuť udělat nový PP, ale každej má jinou představu. Snažím se jim vysvětlit, že v písničkách se cejtím nejlíp, zatímco Vráťa by měl chuť do delších kompozic a improvizací, což jí neumím, a ani necejtím. Takže zatím je to u ledu, aby nedošlo k případnejm nejasnostem. Dohodli jsme se, že o nových věcech budeme hovořit až po návratu z turné po USA. Nebráním se tomu, aby kluci přinesli vlastní věci, ale zatím na stole nic není, takže doufám že po Americe něco přijde. Byl bych rád, aby PPU udělali novou desku, protože si myslím, že by to mohla bejt bomba. Navíc je to hodně důležitý i pro nás, aby to nevypadalo, že žijeme z toho, co jsme dělali před 25 lety.)


Byli jste překvapený úspěchem, kterej se dostavil?

Joe: Já celkem jo, protože spousta lidí říkalo: Androš, koho to dneska ještě zajímá?Ale ve skutečnosti to bylo naopak, úplně úžasný. Divili jsme se asi všichni, co se stalo. My měli obavy, aby nechodili jen starý houně a neotravovali takovým tím: Hele, vzpomínáš, tenkrát v tom 73... A najednou tam byly mladý holky, lidi znali texty, jestli to slyšeli někde od fotrů? S Plastikama jsem měl po dlouhý době na podiu i takovej zvláštní pocit, že o něco jde, záleželo mi na tom, abych to všechno správně odvedl, nepili jsme, byli čistý... Spali jsme na hotelích, ale žádný večírky, žádný groupies, pěkně v 5 ráno do hajan, to víš starý dědci... Když jsme odjížděli na šňůru, tak nás přijeli fotit na plakát a jak jsme stáli a dívali se na sebe, na takový starý chlapy, někoho napadlo spočítat věkovej průměr skupiny. Začali jsme u Vráti s Kábou a vyšlo nám 105 let, tak jsme se na to radši vykašlali.


Jak se ti hrálo s Karafiátem?

Kába: Dobře, dobře.

Bylo tam hodně improvizace?

Kába: Bylo to celkem vyvážený a dobře seřazený. I když ze začátku se tam hodně cpal Vráťa a ostatním dával zákaz, ovšem ke konci to bylo spíš naopak.

A když je ta improvizace, jak poznáš, že máš nastoupit, anebo skončit? Kába: Začátek je danej, ten je stabilní a potom já vždycky na Pepu mrknul a on pokračoval dál zase už sám. Ale co se týká novýho repertoáru, nezdá se mi, že by to mělo směřovat někam dál, nepovažuju to za návrat kapely, ale mně šlo spíš "jen" o vzpomínku, což byla počáteční idea. Mluví se o nové desce, ale zatím nic konkrétního nevzniklo. Já jsem v podstatě nechtěl v PP vůbec pokračovat, původně mě přemluvili na ten Hrad, potom na turné a teď to zase vypadá, jako bych to měl mít na celej život. Osobně tyhle věci nechávám otevřený a nepřemejšlím o nich. Já už jsem si odvykl od toho, co v těch „novejch“ PPU, v těch "come-backovejch", probíhá: je tam určitej hudební řád, i když zdaleka ne takovej, jako byl třeba v Půlnoci. Ale u těch starejch PPU byly tyhle věci víc spontánnější, sice třeba Mejla přines nějaký nápady napsaný, ale my jsme se s nima tenkrát opravdu nesrali. Já když slyším dneska desku "Ožralej jak slíva", tak je mi divný, že nás tenkrát bolševici rovnou nezastřelili, jak je to pro mě hutný a silný. Je vidět, že byly doby, kdy to všechny opravdu bavilo. Ale já mám prostě rád určitou volnost, na kterou jsme si zvyknul během posledních 10 let a vlastně to byl důvod, proč jsem odešel od Půlnoci. Tam šlo o to za každou cenu držet tón. Ale já jsem typ, kterej kolem toho tónu dokáže jódlovat, ale držet ho, to moc ne. Preferuju prostě víc tu myšlenku, než nějakou dokonalost. Nebavila mě pak taková ta sevřenost a navíc zásada, že musíš hrát dobře i sračku. Já říkám každýmu - i sám sobě - že je lepší hrát blbě dobrou věc, než dobře sračku.


Cejtili jste nějakej rozdíl mezi publikem v Čechách a na Slovensku?

Joe: Já myslím, že na Slovensku byli lidi hrozně vděčný. V Čechách samozřejmě taky, ale na Slovensku to bylo až dojemný. Když si přečteš v novinách, jak ty Čechy nemají rádi, měl jsem úplně strach, že nám někde rozbijou hubu. Naopak, bylo to skvělý. Představ si, že v Košicích jsme koupili nový číslo Mašurkovského podzemného! A třeba v Mýtném už před koncertem byly hlášky, že tam je starosta a slaví čtyřicátiny. Po koncertě se objevil s bednou 10 šampaňskejch a: „Chlapi, to se mi tedy líbilo, zahrajte ještě!“ Musel jsem říct, že už jsme zahráli i přídavky a že toho víc nebude. Prej: „Kurva, chlapi! Dám vám 10 000,- korun a zahrajte!!“ No dyť už to nejde, je sbaleno. Ale byl neodbytnej:„Tak kolik chcete? Za kolik ještě zahrajete!?“ Nakonec jsme nezahráli, nicméně on vybalil ty šampaňský, měl tam syna, takovýho sedmnáctiletýho puberťáka, kterej je otevíral, my chlastali a v tom šla kolem šatnářka, taková stará paní. Starosta:„Hej babo! Přines klobásky!“ Musela běžet domů a přinesla fantastický klobásky, my se cpali, tak se ptám: „Pane starosto, vy se tady nemáte špatně, co?“ A on: „Na politiku jebu, ta mě nezajímá, já se mám dobře..“.

Měli o vás zájem i novináři?

Joe: Představ si tiskovku, jak tam sedíme za stolem, naproti nám 10 novinářů a nikdo se na nic neptá! Čumíme na sebe a ticho. A na Slovensku taky, připadalo mi, že ti novináři ani nevěděli o co jde. Že asi nikam nechoděj, informace přejímaj z internetu. Cpali se chlebíčkama, popíjeli vínko a my dělali zvukovku. Já si myslím, že novináři nejsou nějak kvalitní, píšou o věcech, který je nezajímají, překládají o zahraniční hudbě. Ale přijeli novináři z Ameriky, třeba Sharon Fitzgeraldová, která dělala i s R.E.M., ta sem přijela na tři dny udělat rozhovory a fotky s PP, takže dneska si je v USA na internetu můžeš najít, máme tam dokonce stránku.

Naposledy jsem na PP byl u příležitosti křestu Magorových pamětí, 31.3.1998 a tam mi to už přišlo jako regulérní a těžkej rockovej nářez...

Joe: Magor měl jet tu českou šňůru s náma, ale dopadlo to tak, že jezdil "za náma". Taxíkama. Přijel do Pardubic a: Dejte mi na taxíka, prošel se mi na podiu po krabičkách a zase zmizel... Ale zpátky k tomu koncertu: už si to sedlo. Někdo mi říkal, jak nějakej kritik tvrdil, že ten koncert náš koncert na CD „1997“ nemohl bejt nahranej živě, že je to domixovaný ve studiu. Tak jsem se ho snažil přesvědčit, že jsem to míchal já, takže musím vědět, že se tam uměle nic nedodělávalo. Přece jen hrajeme půl roku, tak je to vcelku jasný. Teď naposledy tam byl i Havel s Dášou, seděli během hraní na balkoně, pak šli do baru na pivo a Havel tam statečně snášel ten zakouřenej vzduch a pivo. V šatně si pochvaloval hlavně dynamiku, že prej se mu líbilo jak to dynamicky pracovalo... Byl v pohodě, rád, že to viděl. Všude kolem byla ochranka, ale bylo poznat, že to nejsou ty vypatlaný arogantní pochůzkáři z ulice, ale inteligentní lidi, Byli v pohodě, i když mají samozřejmě svý zásady, ale byli slušný. To jsem si vzpomněl na jeden koncert, který tady pořádal Výbor dobré vůle a jak tam chodila ta ochranka, tak měli v uších zastrčený ty malinký sluchátka. Jedna z pozvanejch dam se divila, že na koncert se zvou vedle vozejčkářů a paralytiků i hluchý, když je viděla s těma drátkama v uších.

Objevila se snaha udělat nějakou novou věc?

Joe: V podstatě až po ukončení celý šňůry, jsme dostali nabídky od nějakejch firem, ale protože se to časově nedalo skloubit, je to prozatím odložený. Mejla vlastně s jednou novou písničkou už přišel, pokoušeli jsme se na ní dělat, mně se líbila, ale bohužel teď se dělat nebude.

Proč?

Joe: Jednak z časovejch důvodů, protože firma chtěla mít do prázdnin celou desku, pak tam byly i nejasnosti s Globusem a v podstatě i lidi z kapely na to mají každej jinej náhled, co a jak by se mělo dělat. Jestli se spíš vrátit k rock´n´rollu, jak tomu bylo na týhle šňůře, anebo dělat těžší záležitosti. Mejla tu představu nepochybně měl, udělat to třeba syrovějš a pak jsou tam ostatně Vráťa a Kába, který z toho zvuku stejně udělají něco jinýho. Já si myslím, že Mejla cítí spíš tu písničkovou formu, než složitější plochy. Teď je navíc vytíženej novejma písničkama pro Fiction, který se mu nějak rozpadli, takže připravuje s Dušanem Vozárym nový věci a zároveň hledá spoluhráče.


Jak se ti hrálo s Karafiátem?

Pepa Janíček: Výborně. Zkoušky jsme sice flákali, ale on je strašně tvůrčí, takže s ním se bezvadně dělá. Já hrál s hodně kytaristama, ale s Pepou se mi hrálo asi nejlíp, tak ještě v Půlnoci byli podobně silný kytaristi.

Ty jsi známej, že si dost koncertů nahráváš. Nahrával jsi i tuhle šňůru PPU?

Pepa Janíček: Ne, já jsem naposled nahrával dost s Půlnocí, ale tohle mě nějak nenapadlo, člověče, no vidíš, mohl jsem. Ovšem ona je ta deska s koncertem v Akropoli a to by bylo v podstatě furt stejný.

Kam bude směřovat hudba PPU v další fázi?

Pepa Janíček: To je opravdu otázka. Buď bude kolektivní chuť někam pokračovat, protože i když by měl stejně většinu přinést Mejla, kterej to prostě umí, přikládním se - jako třeba Vráťa - k pomalejšímu vývoji zrodu těch skladeb. Jsem pro rozvážnější přístup, a ne udělat pár písní a rychle s nima do studia, sekat to jako v Půlnoci, kde jsme pak s odstupem doby zjistili, že pár věcí nebylo skutečně příliš zdařilejch. I když nejsem nijak tvůrčí typ, jsem přesvědčenej, že to musíme nechat uzrát, aby to mělo charakter, kterej se dá od PP očekávat. Nechci, aby to jednou vypadalo, že jsme byli takový "profíci", který potřebovali vydělat na léto peníze, tak natočili rychle desku.

A co tví Keltové?

Pepa Janíček: Tak Púca Rua v současný době neexistujou a pokud něco bude do budoucnosti, tak nějaký spíš volnější seskupení. Teď hraju - ale to jen tak po hospodách - s Duran Duras, kteří taky patří k bratrstvu Keltů, ale není to nic stálýho, prostě jen tak si vyject a moc si zahrát.


Opusťme prozatím Plastiky.Ty jsi vlastně navrátilej emigrant... Jak to všechno začalo?

Joe: Mám za sebou nějaký tři roky lidový školy, kde jsem hrál klasiku, z not, ale to mě moc nebavilo, byla to moc velká dřina. Před emigrací jsem hrál v nějakejch studentskejch - nikoli svazáckejch! - skupinách, spíš instrumentální hudbu, jazzrock, já to takhle tenkrát cejtil. Ovšem mě to tady hrozně sralo, zdálo se mi to šíleně nudný a protože jsem neměl žádnou rodinu, závazky, tak jsem to tady ve 22 letech zabalil. Měl jsem v práci známýho, kterej šukal holku v bance a za pětikilo sehnal devizovej příslib.V roce 1980 jsem zmizel do Anglie a požádal o asyl, kterej mi nedali. Tak jsem žil dva roky v Londýně, kde to bylo ze začátku skvělý, ale pak nebyla práce, nebyly prachy, tak jsem sehnal známýho v Kanadě, odjel tam a zůstal.

Hrál jsi už v Anglii?

Joe: Tam nebylo vůbec nic, přijel jsem, neuměl řeč, neměl peníze, tak jsem tam hrál maximálně na nějakejch party, občas si zajamoval v klubu, ale já si to už moc nepamatuju, vždyť je to 18 let. Pak jsem to zabalil a vyjel do Kanady. Neměl jsem ani kytaru, přiletěl do Ottawy, tam nikdo nikde. Na letišti ani noha, vyděsil jsem se, do jakýho Zapadákova jsem se to dostal. Takže trošku šok, v Ottawě jsem skejsnul asi 9 měsíců a pak jsem to nabral směr Toronto, kde už to bylo lepší... Tam byla určitá klubová scéna, něco se dělo a taky jsem tam hlavně potkal Vráťu Brabence.


Jak se ti hrálo s Karafiátem?

Vráťa Brabenec: My jsme spolu hráli už v Torontu, v New Yorku a s ním se mi vždycky hrálo fantasticky. Je typ muzikanta, s kterým můžu dělat cokoliv.

Vzpomeneš si ještě někdy na Kitchen, na Magorovu benefici?

Vráťa Brabenec: To víš, že jo, my jsme Pepou hráli už i předtím, ale ten New York musel pro něj bejt asi velkej trhák, protože nevím, jestli do tý doby hrál před tak velkým publikem. A navíc hrál poprvé v New Yorku.

Připravuješ další „Konec léta“?

Vráťa Brabenec: Připravuju, zrovna teď na tom dělám. Je to překvapení, ovšem Pepa Karafiát tam bude figurovat takřka na 100%. Bude to udělaný ve studiu za dva, tři dny a bude to tvrdá záležitost, naprosto volnej přístup k mejm textům.

Mejla říkal, že existuje v kapele víc názorů na to, kam by se měla ubírat další tvorba PP? K jakýmu proudu se řadíš ty?

Vráťa Brabenec: Já mám takovej názor, že jsme vždycky experimentovali a že bysme měli tedy experimentovat i dál. A že kapela přežila jedině díky tomu, že byla schopná každej rok předvíst jinej experiment. Že jsme se nedrželi žádný rockový lajny, ale pokračovali svou cestou a díky naší umíněnosti jsme vlastně přežili. A najednou bysme se měli vrátit o 25 let zpět a opakovat to samý s nějakou "jakoby" umíněností. Což tenkrát, když jsme to dělali, byl experiment, ale dneska to už experiment není. A mám dojem, že Mejla je asi jedinej, kdo je zastánce tý uzavřený formy rockový písničky. Lidi by si spíš přáli slyšet od nás odvážnější projekt, než tu uzavřenou rockovou písničku, kterou Mejla obhajuje. Celá kapela je daleko přístupnější tomu, abychom vykročili dál a jakkoliv si zkusili rozbít držku).


Joe: Měl jsem známýho, kterej mě na Vráťu upozornil, zastavil jsem se za ním a protože jsem měl už pár nahrávek, který jsem si dělal sám s pár kámošema, dal jsem mu pásku. Jemu se to líbilo a začali jsme spolu dělat trošku víc. Takhle vznikly třeba "Mraky se vaří", kazeta distribuovaná Black Pointem.V podstatě jsme se s Vráťou jeden večer sešli v Torontu u našeho kámoše Honzy Komárka, kterej hraje i v "Konci léta", otevřeli lahváče a začali hrát. Mezi písničkama jsme si povídali, pak zase hráli a pak zase chlastali a vznikly z toho "Mraky se vaří". Jednalo se v podstatě o volnou improvizaci na určitý pocity. A večer jsme byli už tak dole, že ta poslední věc šla už skutečně z toho žaludku...

Myslíš tu píseň "Mezi pivy"?

Joe: To je Vráťova práce, takhle to pojmenoval, když si to poslechnul. "Mezi pivy", tam je snad ten verš "vypiju ti oko"?

Jak k takový nahrávce přistupuješ? Poslouchneš si to druhej den a posoudíš, nakolik je kvalitní a zajímavá?

Joe: Třeba tohle jsem natočil, pásky uložil a začal to míchat po roce, abych měl časovej odstup. Protože v tý první chvíli neposoudíš, jaký to je, aby to nebylo nudný a tak. Myslím, že zrovna tohle je povedená věc, mně se líbí hodně. Sice to byly spíš takový nárazovky, improvizace, ale vrcholem toho bylo hraní v New Yorku na Magorově benefici. Tam byl Elliot Sharp, Gary Lucas a další esa, moc príma. Vybraný peníze se poslali do Čech. My přijeli do New Yorku, na Manhattan, otevřeli dveře do studia a tam hrál obrovskej big band s černochama skladbu Plastiků "Mladý holky". Dvacet lidí zažranejch do pultíku na noty, dirigent mával jak šílenec a šli do toho naplno.Tam neexistuje, že by někdo dělal něco jenom "jako". Vráťa chtěl udělat free improvizační šílenost, vzali jsme ještě dva Amíky na ságo a udělali 20ti minutovou věc, existuje z toho video. Myslím, že se to hodně líbilo, byla to fakt síla. Gary Lucas mě pozval před hraním na jointa, ubalil ho, dal si jednoho šluka a šel zase dovnitř, zatímco já ho dotáh´ a byl jsem docela vyhulenej. Uváděl to Paul Wilson, s performancí vystoupil i Pavel Zajíček s Bovím, namalovali na plátno velikou kundu - Američani ten kosočtverec vlastně neznaj - a proskakovali skrz to.

Takže mi neříkej, že jsi seděl v Torontu v kuchyni, drhnul kytaru a nic...

Joe: Já tam samozřejmě hrál s nějakejma kapelama, i v klubech, ale v podstatě to nebylo k uživení. Dělal jsem všechno možný: zahradničil, natíral baráky, dělal na poště, hlavně tedy rukama. Ale stejně to bylo príma, nikdy by mě nenapadlo vrátit se, kdyby to tady neruplo. Měl jsem spoustu známejch, za kterejma doteďka jezdím každej rok. U Toronta jsme si taky jeden čas pronajali farmu, udělali tam nahrávací studio, kde jsme dělali nahrávky, měli jsme tam slepice, psy, kočky, těžká pohoda na čerstvým vzduchu. V tý době jsem hrál s lidma, který kdysi dělali s Jeffem Healeyem, tím slepým bluesmanem, co hrál s kytarou místo na krku na kolenou. Byla to rytmika, která od něj odešla asi po dvou letech, těsně před tím, než se stal slavným. To byl vlastně první Joe Carnation Band. Vloni v létě jsem tam byl tři měsíce a když přijedu, jdeme s partou do hospody a žiješ normálně, já po tý době už nejsem turista, kterej kouká na baráky, jsem místní. Mám český i kanadský občanství a když jsem tady dýl, mám takovej tísnivej pocit a potřebuju na chvíli odjet.V těch klubech si občas zahraju ještě teď - jak jsem tam byl naposledy, tak jsem odehrál 14 koncertů, nevídaný množství, jen s takovou partičkou kámošů, která hraje svý věci a koukal jsem jako blázen, že hráli i pár mejch, co jsem udělal ještě tam. Stejně jako dřív jsem hrál zadarmo, dostaneš pondělí, úterý - a snaž se! Já jsem tam dřív hrál bluesový standarty, oživený o pár vlastních kousků, víceméně nuda. Zajímavej jsem byl možná tím, že jsem z Evropy a cejtil tedy určitý věci jinak, ale tam všude byli úžasný kytaristi. Jdeš do baru na pivo a v pondělí večer tam přijde kluk, hraje jako Bůh a hlavně strašně moc těch věcí zná. Tady to lidi moc neznají, nějakou historii rock´n rollu, bigbítu, ale to asi platí po celý Evropě.

Co tě přimělo se vrátit?

Joe: Hlavně kvůli mámě, která už byla stará nemocná ženská a neměla nikoho, kdo by se o ní ve stáří postaral. A pak: já přijel na podzim 1991, kdy jsem neměl ani práci, ani byt, tak jsem vzal bágl a jel se sem podívat. A tady jsem dostal nabídku hrát s Garáží, Ivo Pospíšil mě objevil přes můj vlastní band, kterej jsem založil krátce po příletu, Joe Carnation Band. Hráli jsme v Rock café a pak jsem se srazil s Ivem na nějaký party, pokecali a on se pak asi po půl roce objevil na mým koncertě a jestli bych nechtěl hrát s Garáží. Což jsem odmítl, protože jsem měl svou kapelu a neměl čas na další. Načež on do mě hučel, jak on to umí, až mě nakonec zlomil. Garáž jsem poprvé slyšel v Torontu, když mi Vráťa dal nějakou nahrávku s PP a na druhý straně byla Garáž, to se mi ale nelíbilo vůbec - hrozně nahraný, hrozně zahraný - a nakonec s nima hraju.


Jak se ti líbil návrat Plastic People na scénu?

Ivo Pospíšil: Koncert v Akropoli se mi líbil, ale protože jsem znal koncerty z minula, chyběla mi tam ta druhá stránka věci, a to byla atmosféra. A show. Neopakovatelné show, které tady nebylo. Zahráli to líp, než kdykoliv jindy, ale bylo to muzice a ne o tom dalším. Přál bych jim hlavně, aby se jim podařilo najít cesta z toho comebackovýho revivalu do současnosti. Hodně bych jim to přál.

Kdy ses dostal k jejich hudbě?

Ivo Pospíšil: V roce 1971, když jsem byl na vojně, takže na mě působilo všechno hodně silně.

A jak se ti dostaly do rukou nahrávky?

Ivo Pospíšil: Nahrávky? Ty vole, já jsem se dostal k Plastikům v době, kdy žádný nahrávky ještě neexistovaly.

Karafiáta, kterej se stal novým členem PPU jsi kdysi přivedl do Garáže právě ty.

Ivo Pospíšil: Pepa Karafiát je profesionál, kterej hudbě PPU hodně pomohl i ji trošku pozměnil. Pro někoho to bylo těžko k překousnutí, kdo to neznal, tomu to tam zase sedlo. Ale ty sóláci hrozně rádi hrajou, někdy je to problém.


Jak se tě dotknul odchod Ivo Pospíšila?

Joe: Co se týče jeho muzikantskýho přínosu, tam mohl být vlastně kdokoliv jinej. Ivo byl vysoce ceněnej spíš jako manažer. Člověk, kterej to všechno vymyslel. A v podstatě to dopadlo tak, že odešel a kapela hraje dál. Ivo si dělá zase svoje věci, objevuje nový tváře, teď vydal 4CD Garáže "To byla...". Já to ještě ani neměl v ruce, ale podle toho by se snad dalo soudit, že už je to všechno zahojený. A navíc to měl spíš ten zbytek mezi sebou, já tam byl tehdy ještě krátce a vlastně jsem do toho ani tolik neviděl. Oni spolu hráli snad 20 let, takže to měli všechno složitější... Já vlastně o spoustě věcí, který se tady děli během mýho pobytu venku nevěděl, měl jsem takový desetiletý vakuum. Naskočil jsem do rychlíku a chyběly mi třeba určitý vazby, který jiný mají. Pak se místo Iva objevil David Fikrle, který začínal s Joe Carnation Bandem. Přišel odněkud ze Stochova u Kladna, bylo mu 18 let a že by chtěl hrát, tak jsme ho vzali na vyučenou. Když Ivo odešel, dovedl jsem ho do Garage, aby tam zapadl mezi chlapy, i když se mi zdá, že má zbytečně moc strun.

Já bych řekl, že počátkem tvýho příchodu Garáž značně přitvrdila a dostala se do opravdu bigbítovýho tempa...

Joe: Tak tohle mi vytýkala spousta lidí, že je tam najednou moc kytary. Ale tohle samý se mi stávalo i když jsem hrál s PP, někomu se tam zdálo tý kytary moc. Mně to ale nepřipadá, když je sólo, je sólo, když je beglajt, tak je beglajt, nějaký fintičky tam musejí samozřejmě být. V Garáži jsem vystřídal Tadeáše Věrčáka, nebyl špatnej, mělo to zase jinejch ksicht. Já to hodil spíš do americkýho rock´n´rollu, měl jsem vždycky rád takový ostrý, nabroušený kytary a Věrčák spíš používal hally a chorusy a flangery, tlačil ten zvuk do takový koule a to se mi moc nelíbilo.

Takže tys měl Joe Carnation Band, hrál s Garáží, ale třeba i s Domácí kapelou Honzy Brabce...

Joe: S tou jsem udělal dvě CD, na "Neděli" jsem byl stálej člen, s nima jsem hrál asi dva roky, ale pak jsem to časově už nestíhal, takže na "Jedné noci snil" jsem víceméně už jen hostoval.


Jak se ti hrálo s Karafiátem?

Honza Brabec: Skvěle. Myslím, že je velice zajímavej a má kázeň, což je strašně důležitá věc a na místní poměry vyjímečná. Já ho vzal na Brabencovo doporučení do Domácí kapely, což bylo jeho vůbec první angažmá v Česku. Pepa to fakt má, s ním se nemusím o ničem dohadovat, zahraje tón, kterej tam prostě patří. Má obrovskou citlivost a do týhle muziky se hodí, je střízlivej a raději počká, než aby dělal nějaký nesmyslný exhibice, v tom je jemnej a citlivej.

Mejla v současný době prosazuje do tvorby PP spíš písničky, zatímco tebe - aspoň soudě podle tvorby Domácí kapely - oslovujou spíš ty větší, rozmanitější plochy. Máš chuť obohatit autorsky novou desku PPU?

Honza Brabec: To se ještě všechno uvidí, ale proč ne? Tady musí ovšem bejt zásadní shoda nějakýho směřování, co by to mělo říct a od toho odvinout styl a formu. Mejlovy věci byly z mýho pohledu až příliš písničkovýho formátu a myslím si, že by to mohlo bejt posunutý někam bokem, nějak jinak.

Skladby na turné jste vybírali vy dva, ale to bylo spíš o rytmu.

Honza Brabec: Myslím si, že ten výběr byl dobrej. Ale jde o to, že PP mají nějakou tradici a nějaký jádro a to není podle mě o písničkách. Samozřejmě nic proti pokusům Mejly, aby to tak nevyznělo. Ctim jeho názor a je štěstí, že ty věci, který by chtěl hrát, má možnost udělat s jinejma kvalitníma muzikantama. PP by měli nějak poodstoupit od těch osobních zálib, alespoň to u nich vždycky tak bylo, že do sebe vstřebali hodně ze všech a nejen nějakou dílčí formu jednoho autora.

A co dělá v současnosti Domácí kapela?

Honza Brabec: My perně zkoušíme, sice jsme přišli o pianistu, ale vypadá to rozhodně zajímavě. Získal jsem dva skvělý spoluhráče, Otu Sukovskýho na basu - toho ostatně dohodil Joe - a Martina Kontru, novináře z Respektu, kterej hrál se Španělskejma muškama. Je to úplně jiný, smyčce jsou pryč, jen basa, bubny, kytara, klávesy a zpěv. Zpívá Štěpánka Nováková, mladinká bezvadná zpěvačka, i když k týhle hudbě patří asi jinej výraz, u nás nejde o klasický zpívání, ale spíš o zvířecký běsnění. Teď je to styl, kterej neumím ani popsat, hraju tam úplně jednoduše a je to celý o nějaký jakýsi "normální", svobodný hře. Jakmile vyřešíme problém s pianistou, začneme se ucházet o hraní.


Posloucháš desky, na kterejch hraješ?

Joe: Neposlouchám. Spousta těch věcí mi teď už připadá nedotaženejch, takže je pěkný nahrát to a mít doma, ale neposlouchat a jít dál.

Jak se třeba lišil tvůj přístup ke Garáži a k Domácí kapele?

Joe: Domácí kapela je Honzovo dítě, tam každá nota musela bejt podle jeho představy, snad v improvizaci měl člověk trošku prostor. Mně neseděly moc pasáže, kdy dělal třeba 27 taktů a pak změnu, což já nejsem schopnej při hře registrovat. Takže tam musel bejt člověk, kterej to počítal a na ten 27 takt upozornil. Zatímco v Garáži jsem měl úplnou volnost a hlavně tam ode mě chtěli a chtějí, abych taky skládal.

Nosíš svý věci do Garage i do Carnation, který dítě máš radši?

Joe: To je fakt složitý, protože přinesu píseň do Carnation a kluci říkaj, abych to vzal pro Garage, že to tak zní. Tak musím přinýst něco jinýho. Pro Garage udělám komplet formu, sóla, aby to mělo nějakej systém a Tony dodělá text. Pak na zkoušce - je pozoruhodný, že s Garage už jsme dva roky nezkoušeli - to děláme na nějakejch zvukovkách, tam proběhnou takový ty jemný úpravy, ale jinak je to daný. Teď máme připravenejch pět novejch věcí, bohužel nemáme zkušebnu, takže je to teprve ve fázi vývoje. Macháček se má vrátit z Ameriky, tak snad taky něco přiveze, že by to mohlo dohromady vydat na nějakou novou desku. Před natáčením se vždycky udělá týdenní soustředění, na kterým se dře, cvičí a ve studiu se to pak finálně dokončuje. Ovšem tam je průšvih, že na tohle zase nejsou finance, takže musíš všechno dělat hodně rychle, během tří dní to všechno nahrát. Panuje stres, což ovšem na jednu stranu může bejt dobrý v tom, že musíš makat, udělat to. Poslední desku jsme dělali pro Bonton, ale to vůbec nevíme, jaká je situace, tak jsme mluvili o tom, že bysme raději dělali pro nezávislou firmu. Velký firmy nepracujou pro malý kapely, mají úplně jiný aktivity, nejen muziku, ale dělaj do filmu a do dalších věcí. U nás jim stačí prodat 3 000 kusů, aby se jim zaplatily výrobní náklady a něco vydělali a tím to pro ně končí. Potřebujou tlačit ty desetitisícový Hůlky, Bartošový a tak. Co se týče toku peněz od firmy ke kapele, to je o ničem, zhruba 2 - 3 koruny z desky na muzikanta. A přitom CD stojí přes 300,- Kč, takže ty prachy se utápěj někde po cestě. Když se tím člověk živí, tak jedinou šancí jsou autorský honoráře z OSA. Ale ještě k tomu studiu: já to vidím tak - ne že bych chtěl srovnávat - že Rolling Stones, když jdou do studia, tak tam už je ten zvuk a rytmus a feeling prostě danej. Což Garage má díky Ducháčkovi taky. Ať už je to cokoli, vždycky to je Garage. A může to bejt třeba folková písnička, jako "Ostrovy". U Garage navíc chybí takový to tzv. "zdravý" ego, který je ve spoustě jinejch kapel, že tam jsou muzikanti, který se tlačej ven, chtěj vyniknout, zatímco v Garage jsou spíš všichni líný něco točit, nikdo nechce dělat rozhovory, nikdo nechce do televize, nikdo nechce nic. Anarchie. Občas přijdou z nějaký lokální televize a to já mizím. Mně přijde trapný, jak tam ta skupina stojí, někdo se ptá a někdo jako odpovídá a vlastně to nikoho nějak moc nezajímá. Teďko se jedna moderátorka ptala Ducháčka: Proč vlastně hrajete? A Tony nekompromisně: Pro prachy!! Vždycky, když muzikanti zahrajou a pak se jich ptaj - třeba "Na kloboučku" - mně to přijde hrozně trapný. Každej má tu muziku "z duše" a když na to koukáš, každej mluví stejně, stejný bláboly. My se v Garage o muzice zásadně nebavíme, ani před koncertem, ani v autě, hned se začneme hádat, protože každej má na věc jinej názor. Nejradši posloucháme v poslední době kazetu Felixe Holzmanna, kterýho Tony odněkud přines. Radši v ty tři ráno, když se vracíme, usneme, než aby řvalo rádio. Anebo si nasadím volkmana a hned usnu.

S Joe Carnation Bandem zkoušíte častěji?

Joe: Zkoušíme pravidelně 1x týdně, ale tady zase pro změnu není moc kde hrát. V Praze kluby zanikly skoro všechny, kde jsme hrávali. A teď všechno stojí strašný peníze: sál, zvukař, doprava a někdo to musí zaplatit. Čekal jsem, že se to tady trošku víc rozjede, že aspoň s Garage budeme v rádiu, v televizi, ale mezitím vylezla Vondráčková nebo David, který to mají obsazený snad až do smrti. A lidi, který to poslouchají, jsou stádo, kterýmu to je jedno. Radši poslouchají to, co znají, než aby se unavovali hledáním nečeho novýho. Což platí asi o umění obecně...

Jak jsi našel pro Joe Carnation Band spoluhráče?

Joe: Já tady znal dva kluky, Čaroděje, kterej kdysi hrál s Doktorem Maxem, psali jsme si, tak vzal basu a pak přišel bubeník Prase. Zpočátku to vypadalo velice slibně, udělali jsme pro televizi živej přenos z Chmelnice, hodně jsme hráli a jezdili i ven, do Dánska, Finska, ale teď je to spíš bitva o koncerty, situace se zhoršuje. Je čím dál horší sehnat kšeft. V současný době se stalo z tria kvarteto, mám mladýho kytaristu, na bicí hraje Marcel Pindel ze Sluníčka a basák je z Třetích zubů. Když mě po koncertu Joe Carnation Bandu přijde někdo pochválit, jsou to většinou cizinci, Američani, Němci, kterejm se líbí, jakej je to (převážně) bluesovej nářez. Je to bigboš s trochou Seattlu. Je zajímavý, že jsem se vlastně vždycky pohyboval spíš na alternativní scéně, ale jestli je tady vůbec něco jinýho, pak zbejvaj zase jen ty muzikály. Je pravda, že jsem dostal třebas lano od Kollera do Pusy, občas chodím jamovat, v poslední době třeba na Slamník, v létě se sedí na zahrádce, je tam dobrý pivo. Když jsem nedávno mluvil s Vráťou, bude dělat nějaký čtení svejch věcí, tak s ním pojede na 5 dní na Moravu a budeme k tomu společně hrát, takový autorský večery, free improvizace, každej večer něco jinýho, takže by to mohlo bejt velice příjemný. Jsem docela rád, protože z toho bigbítu potřebuju zase trochu vycouvat. Když jsem přijel zvenku, nemohl jsem ani najít muzikanty, který by chtěli dělat takovouhle experimentální muziku.

Ty se hudbou živíš?

Joe: Jo, zatím.Taky občas produkuju, dělám ve studiu, naposledy s Echt!em "Hořký pití" pro Black Point a s Domácí kapelou "Jedné noci snil".

Jakej je rozdíl, když v jedný etapě stojíš ve studiu jako hudebník a v druhý na opačný straně jako producent?

Joe: To je docela zajímavý, protože když se toho účastníš přímo, tak jseš prostě v "tom", jsi součástí celku, nemáš ten nadled, jako když jsi za mixákem. To se snažíš pak naplnit vlastně cizí představy o určitým zvuku, o určitý písničce a dotváříš to, abys ta jejich přání splnil. Plus tam dáš kus svýho já. Takže je nahraná písnička a já z ní část vyhodím, protože si myslím, že je zbytečná, zkrátím jí, nebo se naopak něco přidá, zdůrazní. Máš nad tou nahrávkou nadhled. Takže se živím kombinacema těchhle věcí, ale je to čím dál tím horší a hlavně se mi zdá, že to jde do prdele. Že tady začali zase převládat ty estrádní "umělci", začíná to těmahle Ježíšema a dalšíma muzikálama, což je v podstatě jen podvod, jak vytáhnout z lidí peníze. Dobrá muzika se ani nedostane ven, ví o tom pár lidí. Za vším jsou peníze, natočit klip stojí obrovský prachy a i když ho natočíš, kdo ti ho pustí a kde? Když vyšlo "No parking!", byla tam píseň "Virginita" a na tu se klip dělal. Část se točila Na chmelnici a část ve Slávii, ta byla tehdy už několik let zavřená a kvůli nám ji na jeden den otevřeli. A druhej klip byl "Ostrovy II.", kterej se odehrával u táboráku. My měli všichni strašnej hlad a když přivezli buřty, který se měli použít v tom klipu, kluci jim je sežrali. Režisér jen zoufale řval: Nežerte to! Nežerte to!

Ale vždyť ty si nemůžeš snad stěžovat na nezájem, Garage hraje víkend co víkend, PP měli taky mohutnou návštěvnost...

Joe: To jo, ale já jsem si vždycky říkal, že by se měli podobně prosadit i mladší skupiny, kterejch je tady spousta. Kde jsou? Kde jsou jejich fanoušci? Nemůžu říct, že bych věděl o nějaký super nadějný kapele, ale u mě je to možná spíš proto, že do klubů nechodím, nemám na to čas, většinou stejně hraju někde jinde. V televizi nebo rádiu se zajímavýho neobjeví nikdy nic, ani ve světě mě nic novýho nevzalo... Ale já jsem v takový specifický situaci, že hodně hraju, takže spousta energie jde pryč, dávám ji ven, ať je to s Garage nebo PP a nejsem potom schopnej sám ještě vnímat další hraní. Mám doma kombo a čtyřstopej magič, ale vůbec toho teď nevyužívám, jsem rád, když je klid, když si čtu atd. Dřív jsem si prostě zachytil nápad, dohrál ho španělkou, zaranžoval zpěvy a tak mohla vzniknout nějaká písnička, třeba i dobrá.

Přistupuješ k tomu všemu spíš jako k byznysu, anebo je pro tebe důležitý i to ostatní?

Joe: Mám doma spoustu desek a i to, co hraju, se mi musí samozřejmě líbit. Nemohl bych hrát s Czákovou nebo tak. Osobně poslouchám starou muziku, od blues Muddy Waterse, Lee Hookera, Hendrixe, až po posledního Bowieho. Spoustu muziky. Když si vezmeš hudbu Garage, Joe Carnation Band, anebo Konec léta, tak já jsem se vždycky dokázal přizpůsobit na "dané téma". Samozřejmě mám radost, když je písnička hezká, jsem spokojenej, že jsem se realizoval, trefil. Kdyby jsme se bavili o kytaristech, který mě ovlivnili, tak z tý avantgardní scény to byl třeba Robert Fripp, z bluesový Hendrix, tady se mi líbil Francl z Jazz Q. Já si muziku kupuju, hlavně starej bigbít, Led Zeppelin, MC 5, Zappu, nějakej punk jsem si dovez z Anglie, hodně se mi líběj Talking Heads, Iggy Pop. S tím jsme hráli v Praze, po koncertě jsme za ním šli do šatny, Iggy tam seděl obloženej žrádlem, úplně nahatej, ochranka nás tam nejdřív nechtěla pustit, nakonec jsme tam vnikli a my takový to: Ahoj Iggy! a on Nazdar kluci! To bylo takový zajímavý, takový "bohemian", ty vokály, to se mi líbilo... Byl šíleně v pohodě, asi půl hodiny jsme kecali, ptali jsme se na Ivana Krale, jaký to bylo a dozvěděli jsme se: Ivan byl dobrej, ale pak si začal hrát na Johna Lennona, tak jsem ho musel vyhodit, protože já žádný hvězdy nepotřebuju... O mně si myslel, že když jsem z Kanady, že jsem nějakej nalezenec z lesů, protože on si Kanadu asi představoval jako obrovskej pustej prales.

Padla zmínka o "Konci léta" s Vráťou Brabencem, jak vzniknul tenhle projekt?

Joe: To se mi líbilo, protože příprava probíhala tak, že jsme se sešli na Zbraslavi v Brabcový zkušebně, hráli asi půl hodiny, řekli si, že to zní dobře, že to bude v pohodě a odešli na pivo. V hospodě jsme už zůstali,Vráťa notně zmátořenej, takže se už nehrálo, ale šlo se rovnou do studia. Čili to byla víceméně spontánní záležitost, která dopadla dobře.Vráťa přinesl texty a muzika vznikala prakticky v tom studiu, přečetli jsme si text a pokusili zachytit jeho náladu, každej to svý... No a vyšlo to. A to se pokaždý dělala jen jedna verze! Nic se nevyhodilo, zůstalo to tak, jak to je. Natáčeli jsme tři dny, já to pak dva dny míchal, proto to nejde ani zahrát živě, protože my to už nikdo neumíme. Vráťa říkal, že bychom to zase zopakovali, ale zatím jsme nenašli nikoho, kdo by do toho dal peníze. Já sám mám spoustu nahrávek ještě zvenku, s Vráťou i sólovejch, mám to už smíchaný a připravuju se, že dvě CD vydám vlastním malinkým nákladem. Potřebuju to ještě zmastrovat, což samozřejme stojí zase peníze. Na to, abych šel do studia, na to nemám. A abych to nabídl nějaký firmě, na to je to až příliš okrajový, takže na tom pracuju sám. Bylo by to podobný jako kazety, co vydal Black Point, některý věci budou totožný, něco bude novýho, ale měl by být podstatně lepší zvuk. Je to spíš nějaká osobní satisfakce, ale musím říct, že mě oslovujou i lidi, kterejm to něco řeklo a ptají se po dalších nahrávkách. Třeba se to dostane k víc lidem, protože ta hudební scéna je dost nudná. Natočil jsem ještě venku demáč, kterej pak vyšel v Itálii, to nebylo nějak moc o bigbítu, ale říkal mi Pepa Rauvolf, že to slyšel někdo z kapely buď Killing Joke, anebo Dead Kennedys, teď nevím přesně, a že z toho byl úplně hotovej. Tak jsem byl šokovanej z toho, jakejma cestama se taková nahrávka může dostat až tak daleko.

Máš představu, jak se takováhle věc prodává?

Joe: "Konec léta" vyšel u Black Pointu a myslím, že se ten náklad prodal. Nevím ale, v jak malým nákladu to vyšlo. Stejně tak Garage, ta se neprodává taky nijak skvěle, což je divný, protože na koncerty chodí spousta lidí a desky nikdo nekupuje, asi si to přehrávaj. Ale zrovna nedávno se nám stalo, že jsme hráli v nějakým kině a přišlo snad 40 - 50 lidí, ty byli tedy v pohodě. Zato pořadatel! Tahat z něj pak ty prachy!

Máš nějakou zpětnou vazbu po koncertě?

Joe: Jeden čas lidi chodili a chtěli znát akordy na "Ostrovy". To je písnička, která vznikla v podstatě náhodou. Točili jsme v Ostravě, já tam přijel s Tonym a nikdo jinej tam nebyl, tak jsme jen tak blbli ve studiu s dvěma španělkama a na první pokus to natočili. Pak k tomu byl ten country klip: táborák, les, buřty...

Tak bys ty akordy mohl prozradit i našim čtenářům, ať si odesou z tohohle rozhovoru taky něco praktickýho.

Joe: Ale na přeskáčku, ať to mají těžší: G, C, D, E mol, A dur. Podle mě všechny písničky, i ty největší hity, 90% jich vznikne nahranejch na španělku a pak jsou teprve nabalený tou elektronikou a bohatejma aranžema, synťákama, ale kytara je šíleně údernej nástroj.

Jak řešila Garage tvou nepřítomnost?

Joe: Sehnal jsem za sebe Bohouše Zatloukala z Hudby Praha, kterej ovšem pár dní před šňůrou cuknul, tak narychlo přemluvili Roberta Jínu, kterej kdysi hrával s Chinaski, než ho vyhodili, protože se jim zdálo, že hraje blbě. Mně připadá že hraje v pohodě, tak mě nahradil. Kluci pochopili, že jsem dostal zajímavou nabídku a s Plastikama jsem jel. Na šňůře po Čechách jsem byl ještě j.h. - "jako host", a pak jsem se bez zápisného - což mi ostatně Kába neustále připomíná - stal členem. Takže Slovensko už jsem jel jako člen skupiny. Co se bude dál dít? Pojedeme do Ameriky. Na to se soustřeďuje veškerá energie, 15. července s Lou Reedem hrajeme v New Yorku. Ale před tím americkým koncertem by byly potřeba jeden, dva koncerty ještě odehrát, aby si to zase sedlo. Na podzim, v říjnu, se má dělat regulérní šňůra po USA a Kanadě. Hovoří se i o hraní na obrovským dánským festivalu v Roskilde. Čechy budou spát asi dýl, já bych klidně jel, ale klukům se nějak nechce z toho udělat takovou tu skupinu, co objíždí pořád stejný kluby, až se z toho stane kolovrátek.

Jak to vyhovuje tobě?

Joe: Je to moje práce a když se chci uživit, tak to musím dělat. I když je pravdou, že ostatní kluci z Garage normálně dělají, převážně kulisáky v divadlech. Takže se většinou po koncertě vyrazí ještě na panáka, Tonymu se nechce domů, někdy zase nechceme my, to víš, že se umíme zpráskat všichni. Kluci jsou přes den v práci, ve stresu a pak jedou hrát a chtějí to ze sebe shodit. V podstatě je ale takovýhle hraní dřina. Objíždíš pořád stejný kluby, vidíš ty samý ksichty. Jde o to, že při takovým neustálým ježdění otupíš, vytratí se náboj. Už mě to nějak unavuje, ale snad to do důchodu vydržím. Bylo by ideální, kdyby to bylo v těch intervalech nový věci - nová deska - velký turné.

Nevadí ti hrát večer co večer stejný písničky?

Joe: To víš, že vadí. Playlist vzniká několik let, snažíme se ho občas zpestřit nějakou novou písničkou, ovšem to znamená vyhodit starou, ale lidi je chtěj slyšet a tak je to takový dilema. Nemůžeme hrát čtyři hodiny, tak hledáme kompromis.

Tak si to zpestříš nějakou jinou figurou při hře?

Joe: Zpestřím si to panákem. Když cejtím, že mě to nebude moc bavit, tak si jich dám víc a pak koukám, jak se holky kroutěj a je mi dobře a ta důležitá energie ze mně přece jen vychází.

Proč hraješ pořád v čepici?

Joe: Mám si jí sundat? Tak vidíš! Já jsem se bavil s Mejlou, že bychom si ve Státech nechali nastřelit vlasy...


ODJINUD (ale jenom samá chvála…)

Zdánlivě potlačena je úloha elektrické kytary. Josef Karafiát ovšem hraje nápaditě a především funkčně, což velmi postrádám u jeho studeně exhibicionistického Joe Carnation Bandu. Škoda, že je Karafiátova účast v Domácí kapele již minulostí.

(Rock and Pop 92, recenze CD "Neděle")      

Hostující kytarista Josef Karafiát se prezentuje v první řadě doprovodnou hrou, několik jeho sól je pak vlastně jediným prvkem tradičního rocku, citlivě implantovaným do neotřelého projevu PPU.

Důraz je kladen především na zvuk celé skupiny, instrumentálních sól je minimum a ukázněnost hudebníků (zejména kytaristy Karafiáta, jehož vlastní Band je postaven beze zbytku na jeho sólech) je vskutku nevídaná.

(Rock and Pop 91, profil Domácí kapely)      

?: Dá se říct, že Pepa Karafiát je vůdčí muzikant Garage?
Tony Ducháček: To jsou oba kytaristi, i Honza Macháček. Pepa dělá pro Garage takovej novější sound a Honza tam drží ten androš, mejloviny, macháčkoviny...

Na rozdíl od jiných referencí si nemyslím, že by Karafiátova kytara byla nadužívána. Je jí akorát, a jestli někdo posloužil modernizaci kapelního zvuku, pak právě on.

(Rock and Pop 97, recenze koncertu 9.11.97)      

?: Když jsem poprvé slyšel Garáž s novým kytaristou Pepou Karafiátem byl jsem z něj dost odvázanej, protože máte konečně kytaristu, jakýho si Garáž zasloužila.
Ivo Pospíšil: Pepa se mi od začátku líbil jako profesionál. Když jsem ho slyšel, řekl jsem - to je rock´n´ rollovej kytarista a nemá problémy. Může hrát s víc kapelama a nevadí mu to. Tak jsem mu nabídl místo v Garáži. Má tam přesně takovej prostor, aby byl nejlepší.

Není těžké připustit si nové album Garage k srdci s odůvodněním, že v jednoduchosti je síla, že rock´n´roll Ducháčkovy party má opravdu gruntovní povahu a od prvního Karafaiátova či Macháčkova riffu je to vždycky jízda.

(Rock and Pop 96, recenze CD "Apogeum")      

Brabenec: -...A pak jsem v Kanadě potkal Pepu Karafiáta... S ním jsem poprvé dělal někdy v polovině osmdesátých let, když mě požádal o nějaký troubení v jeho věcech. On si k tomu zpíval svý věci v angličtině, vůbec nevím, o čem to bylo. Mně se líbila ta Pepova obrovská volnost, s jakou přistupoval k muzice. To jeho komponování bylo skutečně svobodný. Někdy se to pokoušel dostat do písničkový formy, ale většinou to bylo něco víc, byly to symfonie na kytaru...

Nesmírně chytrým tahem bylo angažmá Karafiátovy kytary. V beglajtech slouží pokorně, podporuje Hlavsovu baskytaru, v sólech je ukázněná a cituplná.

(Rock and Pop 97, recenze koncertu PPU 19.11.97)      

P.S.:Konečně snad v tuhle chvíli "prodám" věc, kterou jsem kdysi pracně opisoval z vysílání Svobodné Evropy, abych ji přinesl Čuňasovi do tehdy podzemních Voknonovin. Když jsem to celé připravil a dodal mu to, asi za dva dny jsem se z té samé stanice dozvěděl o jeho zatčení. A bylo po článku. Dnes jsem ho objevil v archivu a protože se Joe o níže popsané akci zmiňuje, dovolím si ho přiložit k rozhovoru jako docela zajímavý dokument doby:
V neděli 29. ledna 1989 se konal v New Yorku benefiční koncert na podporu vězněného Ivana Jirouse, Petra Cibulky a dalších aktivistů. Koncert probíhal v malém divadélku "Kitchen" v dolní části Manhattanu. A co k tomu řekl Vratislav Brabenec, saxofonista a bývalý člen skupiny The Plastic People Of The Universe? "Tenhle večer je první tohohle druhu, zasloužil se o něj Georgio Gomelski, kterej se sešel před lety s Paulem Wilsonem, zajímal se u muziku PPU, zasloužil se taky o spoustu publikací a díky přátelům, hudebníkům a našim obdivovatelům, mohu-li to tak říci, v New Yorku celá tato akce vznikla. Fůra slavnejch muzikantů a skupin, jako jsou např. ze skupiny The Fugs, kytarista Cpt. Beefhearta Gary Lucas - ten zahrál skladbu P.F. a když ji dohrál, zvolal: Šťastný Nový rok, Plastic People! Rok hada! - pak muzikanti jako Ed Pastorini, Ed Sanders, Elliot Sharp, kytarista a saxofonista David Simmons, Soldier String Quartet, to je kapela, kterou řídí právě David Simmons, dále David Schulze, Steve Taylor a další muzikanti.
Vystoupí taky Pavel Zajíček, bývalý šéf skupiny Dg 307, dnes žijící v New Yorku. Včera jsme měli generálku s muzikantama, hrajou s velkým nadšením, dalo by se říci, že duch muziky Plastiků je nějak chytnul. Hrajou skvěle. Já jsem teda spadnul do věci, na kterou jsem nebyl připravenej, že ve všech skladbách, který se na večer připravujou, musím nakonec hrát. Byla to hrozná práce, ale těším se na to. Atmosféra je vynikající, divadlo je skvělý, s třema velikejma plátnama, na který budou promítaný filmy. Bude to vlastně premiéra filmu postupickýho undergroundovýho hudebního festivalu a Pospíšilový svatby, kombinovaná s fotkama českejch autorů. O to, aby fotografie a video mělo tuhle podobu se zasloužil Bohumil Krčil, českej fotograf a o výzdobu sálu se zasloužil spolužák Ivana Jirouse z kunsthistorie Karel Voják a další naši přátelé z New Yorku. Pořadí vystupujících je pevně stanovený, různý kapely si vybraly několik skladeb Plastiků podle jejich vkusu. Dohromady se bude hrát "Samson", kterej bude zpívanej česky, a ještě skladba "Mladý holky". Jinak budou skupiny hrát svoje skladby, který si vybraly. My vystoupíme s Paulem Wilsonem, ten bude číst a částečně zpívat Jirousovu poezii, kterou Jirous napsal zčásti ve Valdicích u Jičína, v nejtěžším československým vězení. Teď v říjnu byl odsouzenej za to, že je iniciátorem dopisu, kterýmu říkáme "Dopis 271 občanů". Je to podle nás dokument velice krásnej, silnej. Tady vyšel ve spoustě časopisů anglicky, je to dokument z minulýho roku, ze srpna 1988. My jsme se s ním poprvé setkali u příležitosti Havlova "Pokoušení", premiéry v Torontu, který hrálo "Nový divadlo", kde jsme se poprvé dozvěděli o zavření skupiny Cibulka, Jirous, Tichý a další a začali vlastně přemýšlet o tom, že by se vůbec mělo něco dělat. Do toho přišel nápad Gomelskiho udělat tuhle velkou akci, která vypadá velice slibně, i publicita je skvělá. V pátek vyšel docela dlouhej a dobrej článek v New York Times, což je strašně velkej úspěch. Myslím si, že tenhle koncert bude mít velkej ohlas. Taky by se měl dostavit Allen Ginsberg, což je pro mě velice zvláštní situace, protože to je 25 let, kdy jsem stál na podiu Fučíkárny, kde byl zvolen králem Majálesu a o čemž napsal Ginsberg báseň "Král Majáles" a kterou bude dneska recitovat."
Koncertu se tedy účastní aktivně i Pavel Zajíček s torzem jeho kapely Dg 307: "My tady dělám jednu takovou věc s člověkem, kterej hrál s Plastikama, s Bovím, kterej teď žije v New Yorku. Dali jsme něco dohromady a s pár americkejma klukama zahrajeme dvě věci, jeden text je starej, přeloženej do angličtiny, a jeden novej."
K tomu ještě Vráťa Brabenec: "Všechny texty v angličtině nebudou, bude tam ten "Samson" a text bude promítanej na zadní plátno, takže lidi budou vědět, o co jde, což je důležitý. Jirous bude recitovanej v angličtině, Wilson básně přeložil skvěle, recitovaný budou několika lidma, což je výborný. Já bych byl rád, kdyby přišli nějaký skvělý lidi, protože to může bejt skvělej večer. Každej člověk, kterej se na tom podílí, přišel z vlastního zájmu. Georgio Gomelski tím strávil 2 měsíce, dělal na tom 24 hodin denně, což je neuvěřitelný. Zatím je dohodnutý, že peníze, který z toho zbudou, bude mít k dispozici nakladatelství "Boží mlýn", jehož představeným je Wilson a já. A o tom, k čemu se peníze použijou, rozhodneme postupně podle situace. Uvažuje se o tom, že by byly použity jako stipendium, což je asi nejlepší forma podpory."
Koncertu se účasní i zpěvák Ed Sanders ze skupiny The Fugs. A měl co říci československým posluchačům: "Můj vzkaz přátelům rockové hudby v Československu je tento: Dříve nebo později budou lidé každé země na celém světě schopni svobodně se vyjádřit k jakémukoliv problému. Použil bych latinské fráze „Nenechat se zničit a udolat!“. Ta odpověď zní:

       Nebát se
       Nebýt cynický
       Nebýt váhavý
       Nebýt nesmělý
       Nebýt nezasvěcený
       Nebýt izolovaný
       Nebýt vystrašený
       Nenechat se ohrozit
       Nenechat se obelhávat
       Nebýt manipulovatelný
       a nikdy se nevzdávat
       protože vy nakonec zvítězíte!"

A potom už Ed Sanders zahrál ústřední melodii večera, refrén na téma "Pašijových her" od PPU, který byl součástí básně, v níž Ed Sanders vedl rozhořčenou při s československou vládou za její potírání umělecké svobody. Ten refrén zněl slovy "Magor, set him free!".