MIKOLÁŠ CHADIMA TRIO - 100 MINIMALISTICKÝCH BÁSNÍ - VYPRODÁNO

Lidové noviny, 26.3.2012
Čerstvý dech české alternativy

Nezaznamenány rozhlasovými dramaturgy a často i médii se objevují nahrávky klasiků zdejší alternativy. Potvrzují, že invence jejich autorů se nevyčerpala a že mají na víc, než je recyklace již známého.
 
Hudební vydavatelství zaměřující se spíše na nekomerční produkci se nenechala ukolébat zimním spánkem a jejich jarní nadílka nabízí řadu vskutku velice  zajímavých alb. Jak již bylo naznačeno, mapují vydavatelsky scénu, jež si jako prvotní klade umělecké vyjádření, jeho poctivost a upřímnost, scénu, jež se neohlíží na nějaké trendy, ale jde si zarputile za svým. Ať to stojí, co to stojí... Nepřekvapí přitom, že podobná hudba stojí zákonitě (skutečně zákonitě?)
stranou pozornosti rozhlasových dramaturgů, své posluchače si přesto nachází. Není divu, jak je vidět z nejnovější várky alb, mají tito hudebníci co nabídnout.
 Mezi očekávané počiny patřilo nové album Mikoláše Chadimy, vydané na značce Guerilla Records, tentokráte ovšem ne s jeho MCH Bandem, nýbrž komornější verzí, již nazval MCH Trio. Chadima již dávno, ať již se skupinou Extempore či MCH  Bandem, ale i v jiných projektech, potvrdil, že právem patří ke klasikům i  legendám naší rockové scény. A to i přesto, že se před pár lety zdálo, že se ve  své tvorbě zacyklil a velkých proměn hudebního jazyka se od něj nedočkáme.  Chadimova melancholie Pak ovšem přišlo v roce 2007 album Nech světlo dohořet,  Kateřino, daleko uměřenější, jako by Chadima poznal, že k dosažení naléhavosti není již potřeba tak křičet, ale lze se k ní dobrat rafinovanějšími prostředky. A co zde ubylo na agresi, přibylo na pocitu melancholie a pomíjení času.  Záměrně zmiňujeme předposlední album, novinka 100 minimalistických básní se totiž drží tohoto poučení a dovádí je ještě dál. A není to dáno pouze již zmíněným pozměněným obsazením (vedle Chadimových saxofonů a kytary slyšíme ještě klávesy Jiřího Jandourka, basu Ivana Beirhanzla, trombon Jana Jirucha a bicí Jana Chaluše, překvapivě divný počet do tria...), Chadima prostě zraje jako víno.
Opět, jak to dělá již víc než dvacet let, sáhl po verších Ivana Wernische, lakonických minipříbězích plných nečekaných zvratů, ale i charakteristického  smutku. Tomu odpovídají spíše pomalejší tempa, těžko přitom vypíchnout  jednotlivou skladbu, album drží výtečně pohromadě jako celek. Nenajdeme zde ani  příliš sóla jako taková, jednotlivé nástroje se spíše vynořují z mixu a opět se  zařazují do celkového zvuku. Chadima pracuje citlivě s aranžemi, hraje si hodně  se zvukem trombonu, dokáže využít různé zvukové smyčky. A jako vždy mistrně  zvládá náladu všech skladeb, jako například v úvodu titulní skladby s perkusemi a lehkými smyčkami nebo v delší Krajině na konci zimy, kdy tu sirost a beznaděj  z každého tónu přímo cítíme, nemluvě o neveselém textu.

Josef Rauvolf

www.musiczone.cz, 20.3. 2012

Poslouchat tuto desku vyvolává podobné pocity, jako když se někde v galerii díváš na obrovské plátno starého mistra. Obdivuješ se jeho tahům i barvám. Cítíš pokoru a úctu. Je to lehce potemnělé a zároveň tak nějak přitažlivě milé a zvláštní. A naplňuje tě to i příjemným klidem. Celkově pak ta kompozice "zní" zároveň i nesmírně svěže, ačkoli nejde o žádnou "modernu". Naopak. Tady se pracovalo s již dávno vypilovaným stylem. Což ale neznamená, že by mistr pohrdl i novými možnostmi, které jeho současnost přinášela.

Mikoláš Chadima patří již od 70. let minulého století beze sporu k vůbec nejdůležitějším osobnostem naší hudební scény. Nekompromisní chlapík, který se nikdy nikam příliš necpal. O to více ale za sebou celou tu dobu nechává po stránce umělecké. Extempore, MCH Band či třeba spolupráce se jmény světové alternativní hudby.

Ivan Wernisch patří zase mezi naše vůbec nejzajímavější současné básníky. Po jeho tvorbě rádi sahali třeba i Plastic People of the Universe. A taky pro Chadimu není tato deska "100 minimalistických básní" první, kdy se pustil do zhudebňování Wernischova díla. Učinil tak již spolu s Pavlem Fajtem v projektu Průhlední lidé (Black Point, 1998), který podle mne patří zcela určitě do zlatého fondu naší muziky vůbec.

Deska "100 minimalistických básní" konec konců hned v úvodním songu "Vítr" jako by na Průhledné lidi lehce navazovala. A to zejména tím lehce deklamovaným a lehce zpívaným způsobem, v jakém je podán refrén. My jsme ale v roce 2012. A žádná nostalgie nebo ohlížení se za dávným úspěšným albem se tady nekoná. Chadima si zkrátka jen stále udržuje svůj rukopis, ať jde o již zmíněnou lehkou pochmurnost, nebo jeho originální způsob přednesu textu.

Druhý song "Zapadá slunce" mne "trefil" hned při prvním poslechu a i když jsem desku slyšel už mnohokrát, pořád jej považuji za malý "majstrštyk" celého alba. MCH Trio se tady kouzelně psychedelicky uvolní a pouští se do jemného hraní si s ambientní vlnkou, tvořenou příjemně zvonivým, dokola se opakujícím, perkusivním motivem, kolem kterého lehce ševelí dechy. Také textově jde o moc povedené minimalistcké dílo, které jen pár slovy dokonale vystihuje atmosféru končícího horkého letního dne v některém městě.

Zapadá slunce
a na ulici
chodci se zářivě
červenými obličeji
se míjejí s lidmi
temných tváří

"100 minimalistických básní" nabízí na téměř hodinové ploše celkem šest básní-písní. Je tedy jasné, že jde o poměrně dlouhé kusy. Kouzlo Chadimovy tvorby ale tkví také v tom, že ačkoli rád pracuje s opakujícími se motivy a zvuky, ani na ploše okolo 10 minut jeho muzika rozhodně nenudí. A také není čert ví jak zbytečně složitá a komplikovaná. Zmíněné "Zapadá slunce" si tak pro sebe například bere plochu trvající více jak 13 minut. Ty ale opravdu uplynou, ani nevíš jak. A podobné je to také u ostatních kusů. Ty všechny se nesou ve stejně příjemné linii, ale zároveň každý odbočuje i kousek jinam. A tak se někde zahraje třeba na lehce jazzovou notu, jinde zase uslyšíš více rockovější sound, všude je ale zároveň přítomna i touha neznít omšele či nezajímavě. A téhle desce se to taky daří!

Pro fanoušky Chadimovy tvorby i naší alternativní a experimentální scény je tohle zkrátka povinnost. A pro ty ostatní příjemná ukázka toho, jak může znít básnicko-hudební tvorba, která se nebojí jít rozhodně jinam, než chodí tvorba běžná, tedy nudná a omšelá.

Richard Kutěj

Namísto recenze z dopisu nadšeného posluchače, na mail došlo 5.3.2012:

Píšu až teď, protože jsem si v klidu poslechl nový kousek Tvého   vydavatelství - MCH Trio! Tedy povím Ti, tak dobrou a - moderní -   muziku jsem dlouho neslyšel. Mikoláš posledními lety neskutečně   dozrál. Byl jsem na něm zhruba před 2 lety jak hrál na Sovinci, zanořil se tam po posledním programu "Kateřině" opět více do   elektroniky, smyček a svébytné repetitivnosti (tam hrál samé staré   kousky). V prostředí starobylého hradu tyhle plochy ještě více  vynikly, a nyní již  s odstupem vidím, že to bylo snad jakési ohledání  materiálu na tohle snové skvělé CD! Nevím proč, ale při jeho poslechu   jsem si jaksi samovolně vybavil mé oblíbené King Crimson, konkrétně  éru Islands, kteří jakoby v novém zvuku, modernějším přístupu  promluvili v novém století novým a českým jazykem. Muzika ovlivněná všemi těmi lety alternativy / prog rocku / i opposition se zde vzácně  prolnula se současností, nejen hudební. České texty, lakonické a  výmluvné: tak nám dochází, jaká že to v minimalismu je síla. Práce s  tichem, zvukem, rytmem prostupuje v hudebním projevu ve vzácném  souladu, zarývajícím se do morku kostí. Hypnotický rytmus (nemnoha  melodických pasáží) sekají sonické projevy muzikantů ve střídmosti, a  s pocitem katarze. Jsem moc rád, že Mikoláš po některých depresivních  počinech minulosti dozrál k této nádherné krystalické čistotě. Vše do sebe zapadá tam, kde má a nic se nanatahuje, zbytečně nesóluje. Ryzí  hudba a poznání z ní... Je to hudba nelehká, zato osvobozující. Myslím  si, že zde dospěl Mikoláš k naprosté dokonalosti. A to prosím šlo  vlastně říci ke každému předchozímu počinu (!). Jeho cesta je krásná,  pevná, rovná a hlavně s jasným posláním, krásné to krédo. Proč jen  najednou nový band (MCH Trio) při takové instrumentaci?

Nemohu a netroufám si hodnotit jakožto běžný fanoušek, ale tohle je tedy počin č. 1 Tvého vydavatelství. K tomu obzvláště vysoce hodnotím  pečlivou produkci a zvuk nahrávek. Z nových věcí co mám z Guerilly jde o mimořádně podařený / nahraný / zmixovaný  kousek. To je co dělá nahrávku dokonalou, a vidím (spíš slyším), že meze se stále  posouvají.

Děkuji ještě jednou za vydařenou akci a zvláště pak tohle CD. Držím Ti  palce dále o to více.

Aleš Valda