DOMÁCÍ KAPELA - JEDNÉ NOCI SNIL (2CD)

Big Beng č. 14, 10. 4. 1997

Galejníci na lodi touhy - Rozhovor s Jaroslavem Riedlem

Jan Brabec bubnoval v letech 1977-1987 se skupinou The Plastic People Of The Universe. Své vlastní projekty pak připravoval zvolna a opravdu důkladně. Jeho Domácí kapela měla koncertní premiéru v roce 1991, repertoár se o rok později dostal na desku Neděle. Druhé album, Jedné noci snil, vyšlo až loni před Vánocemi. Hudba Domácí kapely má zřetelně rockový základ, ale přitom je velmi artistní, jsou z ní cítit podněty art rocku sedmdesátých let i alternativního hnutí Rock v opozici; ze všech bývalých členů Plastic People je dnes Honza Brabec s Domácí kapelou ke zvuku legendy českého undergroundu nejblíže.

Mezi první a druhou deskou Domácí kapely uplynuly čtyři roky. Jak se mezitím skupina změnila?

Hodně. Kytarista Pepa Karafiát odešel ze základní sestavy, protože začal hrát s Garáží a neměl už čas zkoušet. Zuzana Bruknerová s námi dál nemohla zpívat, protože čekala dítě. Houslista Jirka Zavadil odjel do Ameriky, teprve když se vrátil, zase s Domácí kapelou začal hrát. Takže ze sestavy, která natočila album Neděle, jsem najednou zůstal jenom já a klávesista Vítek Brukner. Vzali jsme Míšu Němcovou a dva mladý konzervatoristy, postupně se prostřídali asi tři kytaristi. Neustálý zkoušení s novýma lidma ale bylo vyčerpávající, ty skladby jsou dost náročný.

Jak ses shodl s těmi kluky z konzervatoře?

To rozhodně bylo zajímavý, jsou to kluci vychovaní ke kariéře vážných hudebníků, a tak vznikalo dost tvůrčí napětí. Na desce jsou jenom jako hosti, protože Domácí kapela jim samozřejmě nemůže zaručit nějakou obživu. Ale nahráli to opravdu dobře, já jsem že to chtěl mít perfektní. Když třeba poslouchám starý nahrávky Plastiků, tak mi některý chyby opravdu vadí. Tehdy se s tím nedalo moc dělat, ale dneska už není žádná omluva.

Docela mě překvapilo to klasické pojetí zpěvu u Míši Němcové. S Půlnocí takhle nezpívala.

Nebylo to naplánované, vyšlo to úplně normálně. Prostě jedna zpěvačka odešla, tak jsem hledal jinou, a Míšu jsem znal ještě z doby, kdy zkoušela s Plastiky. Ona si zpěvy dělala sama, takže to pojala tímhle klasickým způsobem.

Jak dlouho ta deska vznikala?

Vznikala velmi dlouho a těžce. Natáčení jsme napřed museli o rok a půl odložit, protože jsem předloni měl dost těžký úraz. Deset dní jsme nahrávali, sedm dní se míchalo a mástrovalo, bylo to rozhozený od loňského dubna do srpna. Stálo to opravdu hodně peněz - takový projekt dneska už nemá šanci bez nějakého mecenáše, zvlášť na tohle malém trhu. Naštěstí došlo k významnému setkání s Karlem Babíčkem, ovšem i tak jsem musel na studio sehnat ještě dalších pětašedesát tisíc.

Když jsi začínal, měl jsi nějaké bubenické vzory?

No jasně. První vzor byl Keith Moon z The Who, John Bonham od Led Zeppelin, bubeníci od King Crimson, taky se mi vždycky moc líbili bubeníci od Captaina Beefhearta.

V bookletu alba je spousta různorodých fotografií...

Je to koncipovaný jako rodinný album; posbíral jsem doma fotky, který mám rád, jsem tam jako malej kluk s rodiči, moje děti. Taky tam je fotka Vráti Brabence z Hrádečku, ta se mi moc líbí.

Název alba - Jedné noci snil - je vlastně citát z jedné povídky Ladislava Klímy, že jo. Jeho literárními a filosofickými pracemi byl inspirován i jeden projekt Plastic People. Co pro tebe Klímova tvorba znamená?

Já jsem název pro album hledal strašně dlouho a protože Ivan Lamper z Respektu je nedostižný titulkář, požádal jsem ho o tip. On mi řekl tenhle citát - a mně bylo hned jasné, že vystihuje podstatu, to, co jsem deskou chtěl říct. Na Klímovi mě přitahuje jeho silná osobnost, byl to takovej válečník samotář, který se dotknul velice vážnejch věcí a byl o nich schopen mimořádným způsobem uvažovat. A je taky jemnej a vtipnej.

Já to album považuju za velmi zajímavé i po textové stránce, a to přesto, že mi obecně takové romantické texty v bigbítu moc nesedí. Třeba Moře je myslím i po čistě literární stránce výborný text. Vyšel jsi vstříc nebezpečí velkých slov, která často ulpívají na povrchu, ale přitom jsi obstál. Jak vlastně ty texty vznikají? Píšeš si třeba básničky a pak některé z nich zhudebňuješ, nebo tam je vazba s hudbou vždy od začátku?

Vzniká to strašně složitě. Většinou to odvíjím od textu, když pak vznikne hudba, text často ještě dál různě předělávám. Je to samozřejmě bigbít, ale jde mi o to, aby se někam dál posunoval. Já si taky už ve svých letech nedovedu představit, že bych psal třeba o holkách nebo o chlastu. Všechno, co píšu, myslím zcela vážně.

Jako novinář v Respektu jsi byl velice důrazný, psal jsi o velmi problémových, konfliktních věcech, zatímco tvé písňové texty jsou snivé a lyrické. Není v tom rozpor?

Asi jo. Ale o to právě jde, že jsem chtěl, aby to bylo úplně jiný než moje novinářská práce.

Teď už novináře neděláš. Ale nemáš někdy nutkání se k tomu vrátit, napsat o něčem, co tě opravdu rozčílilo?

Mám, často. Ale kdybych to měl dělat s takovým nasazením jaké jsem do toho dával, asi bych se zbláznil. Musí to fungovat tak, aby se ti lidi nemuseli moc emotivně vydávat. Já jsem to měl hodně přes emoce, a pak už jsem nemohl. Už toho prostě bylo moc, bylo to strašně vyčerpávající.

Napadlo tě někdy převádět aktuální věci do umění, tak jako to dělají třeba někteří písničkáři?

Ne, já si dokonce myslím, že to je přímo směšný. Ale na druhé straně jsem toužil po tom zpracovat nějakou dějinnou událost, třeba rumunská revoluce byla takovým velkým tématem. Ale to téma prostě bylo až příliš velký.

Na listopad se chystá turné The Plastic People Of The Universe. Myslíš, že byste třeba mohli dát dohromady i nové skladby?

Já bych byl rád, ale nevím jestli by to ještě vůbec šlo. Přece jen mezitím uplynula dlouhá doba, nevím, na co bysme teď mohli navázat.

Ale Domácí kapela zní jako takový následník PPU. Ovlivnil tě Mejla Hlavsa jako skladatel?

To určitě ano. Ale já zároveň dost přemýšlím o tom, že bych ten zvuk změnil. A pokud bychom s Plastikama dělali nový věci, Mejla by tuhle vážnou polohu určitě nechtěl, a já vlastně taky ne. Z našeho vystoupení na Hradě, což bylo první setkání týhle sestavy po patnácti letech, jsem měl opravdu radost. Padl na mě silný pocit nostalgie, dva dny jsem z toho byl úplně rozhozenej.

A plány Domácí kapely?

Měli bysme hrát, protože by byla škoda ten repertoár opustit, když už je nazkoušený. Dohodli jsme se taky, že budeme dělat i nový věci. Nejbližší koncert bude 28. dubna v Akropoli.

Jaroslav Riedel, 25. 3.1997