DOMÁCÍ KAPELA - JEDNÉ NOCI SNIL (2CD)

Lidové noviny, 12. prosince 1996
ŠUMAVSKÁ KAPELA

Ladislavu Klímovi, Alfredu Hitchcockovi, šumavským hvozdům, mořským vodám a trpělivosti děkuje bubeník Jan Branec v bukletu Nového alba Domácí kapely.

Druhé album Domácí kapely nazvané Jedné noci snil je důkladnější než důkladnost sama. Někdejší bubeník undergroundové skupiny Plastic people of the Universe jan Brabec už na debutu Domácí kapely nazvaném Neděle (Újezd, 1992) daleko překročil horizonty běžně provozovaného rocku. Domácí kapela hudbu „artificializovala". Na půdorysu písničky precizně a se smyslem pro detail vystavěla vokálně instrumentální budovu, která svou potemnělostí a až vznešenou tajnosnubností připomíná krematorium.

Sólový „smuteční" zpěv svěřil Brabec Michaele Němcové, která dříve vystupovala se skupinou Půlnoc. Němcová uděluje písním ještě naléhavější rozměr než její předchůdkyně v Domácí kapele Zuzana Bruknerová. Ve způsobu interpretace se však obě zpěvačky neliší: texty písní zaznívají spíše jako zřetězené slabiky, z nichž nezřetelně vystupuje význam slov. Vláčný ženský vokál se tak vedle houslí a violoncella (které jsou v obsazení Domácí kapely také zastoupeny) prezentuje jako další jim podobný hudební nástroj.

V Brabcových textech se objevuje dostatek obrazů evokujících hraniční chvíle života (např. „nekonečnou trýzní vydechnem"). Přitom jeho obrazotvornost není samoúčelná. Naopak je inspirativní stejně jako Hitchcockova děsuplnost, Klímova pomatenost či melancholie šumavské krajiny. „I příšerný její ráz, jevící se hlavně za pochmurného počasí, dojme tě, jako tě dojímá smutná píseň," cituje Brabec v bukletu alba šumavského „kronikáře" Karla Klostermanna. A Brabcovy písně (dvě z nich otextoval ve stejném suchu jiný z bývalých „plastiků" Vratislav Brabenec)  jsou opravdu až dojemné. V tomto způsobu rocku jde všechna zábava stranou; poslouchání Domácí kapely dá práci. Takovou „Šumavou" je třeba projít na podzim, dlouze a pěšky, blátem a osamocen, a ne jenom skrze ni v létě pro jet autem po suchých silnicích.

Brabcovo hudební myšlení je poznamenáno léty v undergroundu a v mnohém přímo navazuje na tvorbu Plastic people, u nichž Brabec bubnoval od roku 1977 jedenáct let. Jan Brabec se vlastně stal přímým pokračovatelem „plastické" hudby poté, co její výhradní autor Milan Hlavsa před lety přesedlal na jiného rockového koně.

Ivan Hartman

MF DNES 13.12.2006
Jan Brabec si dokáže být věrný

Potvrzením umělecky poctivého přístupu Jana Brabce je druhé albem jeho Domácí kapely.

Brabec svojí věrnost sobě vyjádřil už v dobách, kdy bubnoval s pozdními Plastic People  Of The Universe - odmlčel se poté, co se „Plastici" proměnili v Půlnoc. Tento časový „most" cítíme i ze skladeb nového alba. Ty jsou zároveň neseny - a jistě tomu napomáhá i nástrojové obsazení - jistým patosem. Pojistkou, která brání, aby hudba Domácí kapely zabloudila ve slepých uličkách sentimentu a artistnosti, jsou především Brabcovy bicí: pestré a barevné, hrající vlastně jedno nekončící sólo. Hudba je tu zajímavě rozložena: na jedné straně klasicky školený hlas Michaely Němcové, housle Jiřího Zavadila a cello Tomáše Schilly, na druhé Brabcovy bicí a přihrávky kytary, která se místy vzpíná k překvapivým zvukovým erupcím. Brabec jako komponista někdy používá - například ve skladbě Půltón a stroj - postupů známých spíše z oblasti vážné hudby, jindy - třeba v písni Vlci běží z hor - výborně pracuje s kontrastem jemných kytarových vyhrávek a ostrých akordů. A jeho texty mají i přes svou úsečnost značnou asociativní sílu. Je to album pochmurných nálad, ale kompaktní a přesvědčivé.

Josef Rauvolf

MF DNES  21. 11. 1996
Jan Brabec vydupal ze země album Domácí kapely

Dílem dokončeným takřka všemu navzdory a jednou z nejosobnějších zpovědí v současném českém rocku je nové album Domácí kapely vedené Janem Brabcem. „S komponováním jsem začal někdy před čtyřmi roky, příprava nahrávky mi zabrala dva roky a byly chvíle, kdy jsem si říkal, že je všechno jedno, že na nějaké desce stejně nesejde," říká Brabec.

Bubeník někdejších Plastic People of The Universe po revoluci spoluzaložil týdeník Respekt a začal vystupovat s Domácí kapelou, kterou tehdy považoval za autentického a pravověrného nástupce undergroundové legendy. Domácí kapele vyšlo zakrátko první album, ale aktivita skupiny postupně slábla. Před dvěma lety Brabec novinařiny zanechal; mimo jiné proto, aby měl v hlavně pořádek a klid a vybyly mu síly na hudbu. Vrátil se ke kamenickému řemeslu, kterým se živil už v osmdesátých letech, jenže spadl z lešení a s pochroumanou páteří proležel týdny v nemocnici. „Zažil jsem tam opravdu těžkou úzkost. Později jsem ji přijal jako důležitou zkušenost - pomohla mi uvědomit si všechny zbytečnosti, které si člověk o sobě namýšlí, různé pýchy, jimiž se nechá unášet," vzpomíná Brabec. A pochopil jsem, že nemohu hazardovat s energií a vkladem muzikantů, kteří bez nároku na cokoli, jen ze sympatií k hudbě nebo přátelství ke mně, měsíce zkoušeli nový repertoár. Třeba Vítek Brukner bydlel v Chebu a dojížděl každou zkoušky čtyři hodiny vlakem a v noci se zase vracel. „Z krize nabytý klid a rozhodnutí dotáhnout započatou práci do konce donutily Brabce k věcem, o nichž netušil, že jich je schopen - například ke shánění peněz, které chyběly na výrobu kompaktu, protože kapsa podnikatele Karla Babíčka, spolupodílníka vydávající firmy Rachot/Behémót, není bezedná. „Takže to, co mě teď těší stejně jako hudba, je příběh spojený se zrodem alba, pro které Ivan Lamper, inspirován výrokem Ladislava Klímy, našel název, Jedné noci snil," shrnuje Brabec.

Nejde však pouze o okolnosti, ale také - a především - o to, čemu daly vzniknout. Ani druhé album Domácí kapely ve svých spodních proudech nezapře Brabcovu zkušenost u "Plastiků", k nimž přišel jako osmnáctiletý. Jedné noci snil, však není jejich nastavovanou kaší - původních zdrojů se jen volně a svobodně dotýká. Je to sebevědomá, ve vlnách se valící hudba, které ani v textech nepočítá s přerývaností a těkavostí městské kultury. Výtvarník Václav Stratil dokázal z přílohy ke kompaktu vytvořit intimní, přitom obecně sdělné svědectví o Brabcově osudu, vztazích a vidění světa. Lidé ze studia Sono dali nahrávce příjemný, měkký, přitom nikoli nevýrazný zvuk. Původně prý nad Brabcovou hudbou kroutili hlavou: takovou depresi už dlouho nenahrávali. Šéf Domácí kapely však tvrdí, že je získal na svou stranu: „Vysvětloval jsem jim, že deprese není tohle, ale různé death metaly. Z těch na mě padá klaustrofobie."

Jan Brabec nepočítá s tím, že by Domácí kapela pravidelně koncertovala, přestože ji úterní křest alba v paláci Akropolis přestavil v dobré formě a poněkud jiné, ostřejší podobě než na desce. Vystoupení 20. Prosince v rámci pražského festivalu Alternativa může být jedním z mála. „Muzikanti mají své životy a už to nejde jako ve dvacet. Nepovažuju se za rockového muzikanta, který do padesáti vydrží jezdit od štace ke štaci. Rock pro mne není způsobem života, ale prostředníkem k uměleckému vyjádření," vysvětluje Jan Brabec.

Josef Chuchma