JOSEF KLÍČ - REQUIEM ZA MAGORA

DIVADLENÍ NOVINY č. 12/2013
Odchod velkého guru Ivana Magora Jirouse v předloňském listopadu do nebeských či pekelných hájů rozhodně neznamenal konec undergroundu v Čechách. Jeho místo sice bylo nezastupitelné, ale i bez něj karavana českého (nejen) hudebního podzemí táhne neúhybně dál. Magor měl šém, který dosazoval do hlav mnoha lidem, jeho osobnost inspirovala řadu českých umělců a ještě asi dlouho inspirovat bude.

Je třeba být stále opilý, abyste necítili strašlivé břímě času, které na vás neustále doléhá, musíte být opilí. Takže, opíjejte se. Čím? Vínem, poezií nebo ctností. To je jedno. Ale opíjejte se.

Charles Baudelaire

Tento citát z Jirousových úst otvírá album Requiem Za Magora od brněnského violoncellisty Josefa Klíče doplňované Jirousovými recitacemi drobných básní z jeho sbírky Rattus Norvegicus, která vyšla v roce 2004 v nakladatelství Vetus Via. Autor tohoto skvostného díla, brilantní skladatel a virtuóz Josef Klíč vytvořil touto CD-nahrávkou emotivně působivou tryznu, která není pouhým pozastavením se nad poslední cestou věhlasného hlasatele nonkonformního umění, ale poctou člověku, jehož odkaz žije dál. Monumentální a přesto pokorný opus umocňují latinské texty v podání Josefa Klíče a mezzosopranistky Lucie Karafiátové. Z jejich duet je cítit vnitřní napětí, jejich hlasy kontrastují a zároveň se doplňují s Jirousovým zastřeným, jako by unaveným hlasem, který však nepostrádá typickou Magorovu naléhavost. V jeho poezii – i této nahrávce - se kongeniálně snoubí křehká lyričnost s civilní věcností a brutální drsností. Genezi celého díla popisuje Klíč takto: S Magorem jsme byli opravdu blízcí přátelé, i přes generační rozdíl. Martinův odchod byl pro mne jednoznačným a přirozeným momentem vytvořit hudební poctu mimořádné a blízké osobě… Přesně měsíc po Martinově smrti mi zemřel tatínek, což též zajisté ovlivnilo tvořenou skladbu. Základem Requiem byla zádušní hudba složená přímo na Magorův pohřeb – bylo to Kyrie, Sanctus a Agnus Dei pro lesní roh, klarinet, violoncello, mezzosoprán a baryton. V té době mě oslovil tehdejší posluchač JAMU z katedry bicích, zda bych mu nesložil skladbu pro jeho absolventský koncert. Tak vznikla verze pro tympány, orchestrální zvony, vibrafon, violoncello, soprán a baryton. Jediné provedení se odehrálo v březnu minulého roku na JAMU. Později jsem skladbu totálně překopal a výsledek je na CD. Neustále si uvědomuji a cítím tu díru, která po Magorově odchodu vznikla a trvá…

CD doplňuje záznam Klíčova společného vystoupení s Jirousem v roce 2006, který v čiré a umělecky působivé podobě dokumentuje jejich vzájemné souznění.

Petr Slabý

Magazín UNI, č. 4/2013
Josef Klíč na sebe upozornil několika sólovými deskami pro cello, docela zajímavými, avšak poněkud monotónními, což je dáno přece jen omezenými možnostmi nástroje. Cello má sice velký rozsah, ale je to nástroj melodický, který neumožňuje hrát akordy.
Na Requiem za Magora však tato úskalí dokázal překonat. Použil předtočené pásy s dalšími nahrávkami cella, takže zvuk je mohutnější, jak rekviem vyžaduje. Umožnilo mu pracovat s harmonií, vytvořit doprovody pro sóla i výrazný rytmus, kde se mu podařilo suplovat dokonce i buben, jak ukazuje Ofertorium. K působivosti přispělo, že všechny části skladby jsou zpívané v latině, přičemž Klíčův baryton je doplněn mezzosopránem Lucie Karafiátové. Albu také pomohlo, že jednotlivé části jsou od sebe odděleny recitací Ivana Jirouse z jeho sbírky Rattus norvegicus.
Pro daný záměr zádušní mše za Jirouse je tato kombinace optimální, zvláště když bonus v podobě společného živého vystoupení, na němž Klíč podmalovával hudbou Jirousovu recitaci, vytváří potřebný svorník. Na druhou stranu ale dělá z rekviem, které je u většiny skladatelů jejich majstrštykem, jednoúčelovou záležitost. Naštěstí ani bez předělů v podobě recitace skladba monotónně nepůsobí, i když ztrácí jednu dimenzi.
Klíčovo rekviem se nese v temném pochmurném tónu, což plyne z tématu, už úvodní pomalejší Reqiuem Aeternam s několika vrstvami cell je temné a drásavé, připomíná nevyhnutelnost odchodu z tohoto světa. A představuje jeden z vrcholů spolu s Ofertoriem a Hostias, jež oplývá dramatičností umocněnou nejen hlasy, ale i šepotem a vysokými tóny cella. Skladba je velmi dramatická a místy překvapivě nervní, jako v případě prvního Kyrie Eleison s překvapivými vpády vysokých řezavých tónů po zpěvu v každé frázi. Velmi dramatické je také Dies Irae se zběsilým, skoro hardcorovým začátkem.
Mírnou úlevu a projasnění přináší jen vznosné Agnus Dei, ne však už závěrečné Kyrie / Requiem, které je dramatické a naléhavé. Temné tóny jsou všudypřítomné, což platilo i o předchozích Klíčových albech. Je to dáno i charakterem nástroje a jeho tónovým rozsahem. Silná skladba, dosavadní vrchol Klíčovy tvorby.

Alex Švamberk