DG 307 - ŽIVOTY, NEBO BLUDNÉ KRUHY?

www.musiczone.cz, 04. 08. 2013
Hudebně se pak povedlo dílo, které zachovává veškerou strhující a při tom poklidnou a dalo by se napsat až posluchačovu pokoru přinášející energii a sílu DG 307, jak ji známe ze všech předchozích alb. Vtípil zde ale jako by ještě více "vytáhnul" ambientnost a obrazotvornost, které ke zvuku DG 307 vždycky patřily. A kapela tady tak spíše zní, plyne a pluje, než hraje v klasickém slova smyslu.

Noc, to je něha.
Den, to je rozum.
Zima, to je spánek.
Jaro, to je milování.

Pavel Zajíček je jedním z našich největších žijících básníků a muzikantů a zároveň člověk, o kterém si myslím, že je to velkej chlap a frajer. Ne, neznám ho osobně. Soudím tak ale z jeho děl a také z energie, s jakou své básně již léta do hudby svých DG 307 přednáší. Člověk, který toho zažil mnoho. Emigraci, zpřetrhání přátelských vztahů, životy v cizí zemi, noci ve studených pokojících, lásky, nelásky, lidi kolem, a ani dnes není jeho život zrovna růžovej. A Pavel Z. o tom všem vypráví svým tolik podmanivým a drsným způsobem. Způsobem, který si ale nikdy nestěžuje, nekňučí, neprosí. Jen skoro až suše konstatuje. Takový je zkrátka život a důležité je neposrat se z toho a vždy se znovu postavit na své.

Protloukat se.
To možná znamená vést dobrodružný život.
Ano i ne.

Letošní deska "Životy či bludné kruhy?" je v diskografii DG 307 trochu zvláštní. Poprvé byla tahle pěti skladbová kompozice představena živě již loni na slavnostním zahájení mezinárodní konference Mountains of Moses, která vůbec poprvé v Česku představila vědecký obor Genocide Studies. Mimo jiné se zde hovořilo o vzpourách, odporu a záchraně obětí genocidy Arménů v Osmánské říši, japonské agrese v Číně a genocidy evropských Židů a dalších národů během 2. světové války. Okolnosti, za jakých se k této události přidala i hudební složka DG 307 neznám. Každopádně, hudebně k tématu rozhodně sedí.

Hudbu na desku složil beze zbytku jeden z nejtalentovanějších českých skladatelů a experimentátorů posledních let, o několik generací mladší Tomáš Vtípil. Ten zde ale není žádným nováčkem, protože s kapelou blízce spolupracoval již také v minulosti. Hudebně se pak povedlo dílo, které zachovává veškerou tu tolik strhující a při tom poklidnou a dalo by se napsat až posluchačovu pokoru přinášející energii a sílu DG 307, jak ji známe ze všech předchozích alb. Vtípil zde ale jako by ještě více "vytáhnul" ambientnost a obrazotvornost, které ke zvuku DG 307 vždycky patřily. A kapela tady tak spíše zní, plyne a pluje, než hraje v klasickém slova smyslu. A poslouchá se to tuze dobře!

Už úvodní "Noc, to je něha" připomíná svým zvukem pomalu se rozehrávající smyčcový orchestr. Orchestr, o kterém víš, že kdyby chtěl, zahřmí tak mocně, až z beden vyletí něco jako zemětřesení. Tohle jsou ale zkušení pánové, kteří svou sílu nepotřebují dávat na obdiv a tak jen v plochách pod přednesem Pavla Z. naznačují a unášejí tě. Jde zároveň o nejdelší skladbu alba, která má přes 14 minut. To ale vůbec není na škodu a song si svou energii a drží po celou dobu. "Ty tváře mlčej" připomíná lehce zejména na začátku klasický zvuk a styl starého českého undergroundu, který dodnes slyšíš i od mnohem mladších kapel. Tady ho ale hrají jedni z těch, kdo stáli přímo u jeho vzniku. U obou skladeb hrají hodně důležitou roli i smyčce. "Čekal jsem, že přijdeš" zase nabízí o něco jiný zvuk. Postavený na lehké basové lince, perkusivně znějících zvucích i občasného přispění houslí (ty ostatně patří mezi hlavní nástroje celé Vtípilovy tvorby) a jako by jen naznačenou gradací. Celé to pak krásně zlehka a přirozeně přejde v "Podobenství, v nichž se ocitáme".

Podobenství, v nichž se ocitáme.
Je to rozehraná hra.
Výstražný zvuky sirén...
Připadám si, jako bych zrovna začínal.
Začínal cítit.
Začínal žít.
Začínal cítit...

A pak nastane na DG 307 možná i docela překvapivý moment. To když se kapela zcela přirozeně a parádně na chvíli změní v temně jazzující combo. Stejně nenápadný a plynulý je pak přechod v poslední track "Nebuď opatrnej". Ten mi svým střídáním se ambientních pasáží a občasných "úderů hluku" i jakousi celkovou atmosférou lehce evokuje něco, co umí i jiní mistři oboru, Swans. Ale pozor! Nesrovnávám a ani by to nebylo možné. Posloucháme DG 307, Zajíčka a Vtípila. To jen energie a schopnost vmést ti hudbu přímo do obličeje a pak do celého těla je hodně podobná!

Modlitba vyřčená přímo ze srdce a stejně tak ani báseň psaná srdcem, zkušenostmi, životem, láskou i běsem, tyto už nikdy nezůstanou jen pouhými slovy. To jsou věci, k jejichž zjištění mi pomohly i všechny desky DG 307, které jsem za poslední léta slyšel. No a dál?

Nebuď opatrnej!
Hlavně se ničeho neboj!
Ničeho se neboj!
A jdi!
Tající sněhy se valej z tvýho klína.
Tvůj klín, kterej šeptá něhu.

Richard Kutěj

DG 307: Životy? Nebo bludné kruhy?
"Je to jiné století. Je to jiný svět. A v tom světě my žijeme.“

Téměř jedenáct let uplynulo mezi albem Šepoty a výkřiky slavné undergroundové formace DG 307 a letošní novinkou nazvanou Životy? Nebo bludné kruhy? Básník, hudebník a výtvarník Pavel Zajíček za tu dobu sice vydal sólová alba Kakofonie cesty a Podobenství, živá alba DG 307 Live a Květy podzimu a z archivu DG 307 koncerty V katedrálách ticha a Magický město vyhořelo, ale DG 307 vystupovali v této době jen příležitostně – na rozdíl od velmi plodných 90. let.

„Vstupuješ do mýho světa. Do mýho vězení. Do mojich myšlenek. Do mojí kůže.“

Loni v létě, konkrétně 18. června, se však DG 307 objevili v Divadle Viola na slavnostním zahájení mezinárodní konference Mountain of Moses, kterou pořádalo Výzkumné centrum archeologie zla, o.p.s. Jako příspěvek na toto téma uvedli DG 307 svůj nový program nazvaný Životy? Nebo bludné kruhy?Oficiální křest nového CD, které vyšlo na labelu Guerilla Records, se uskutečnil v polovině dubna letošního roku v pražském Klubu Kaštan.

„Čekal jsem, že přijdeš. Nic víc jsem neočekával. Já jsem asi nic nepochopil.“

V době, kdy se kompaktní disky dostávají na okraj zájmu, kdy se většina alternativní hudby šíří po internetu nebo vychází na skromně pojatých cd-r médiích, přichází Vladimír Drápal, zvaný Lábus, a jeho label Guerilla Recordss nádherně vypraveným digipackem, obsahujícím kompletní texty v češtině, angličtině a čínštině (!), se zajímavým obalem a výstižným motivem zdeformované šachovnice na složeném fialově-bílém papíře uvnitř CD. Královská hra právě začíná!

„Ty tváře mlčej, říkáš. Pršelo. Vítr se prodíral kůží. Už skončila ta chvíle úžasu.“

Poeticko-hudební kompozice – jak trefně praví průvodní text k vydané novince – obsahuje pět samostatných rozsáhlejších částí v délce sedmi až čtrnácti minut, představujících souvislý proud hudby i textu. Jednotlivé části na sebe plynule navazují a tvoří uzavřený, pevně orámovaný celek. Hudba, jejímž autorem je brněnský skladatel a multiinstrumentalista Tomáš Vtípil, se pomalu rozbíhá a z nenápadně tichého úvodu si vždy přichystá svoji pointu, spočívající v kombinaci zvuků houslí, elektroniky, bicích, violoncella, basové kytary, elektrického kontrabasu a promlouvaných textů.

„Jinak jsem se ani mluvit nenaučil! Podobenství, v nichž se ocitáme. Slova jsou rozehraná.“

Zvláštní zmínku si zaslouží texty, jejichž autorem je Pavel Zajíček. Jsou velmi abstraktní, zůstávají v náznacích, záměrně nedořečené a jejich autor je sděluje svým typicky výrazným akcentem. V některých pasážích se slovně přidává Tomáš Schilla, který s Pavlem Zajíčkem vede nezúčastněný dialog. Texty zaznívají klidně a s důrazem na každou slabiku i jednotlivou hlásku. Dlouhé instrumentální pasáže mezi texty dokreslují atmosféru vyřčených slov, plynou pomalu, ale nezadržitelně vpřed. Ustane-li mluvený projev, hudba nabývá na síle a nezadržitelně míří k vrcholu.

„Noc, to je něha. Den, to je rozum. Zima, to je spánek. Jaro, to je milování.  Léto, to je chiméra. Podzim, to je píseň.“

Píseň života – píseň osudu. Texty Pavla Zajíčka jsou velmi osobní a niterné. V každém jednotlivém slově je patrný bohatý a přitom tak krušný život autora – ať již v minulosti či svým způsobem i dnes. Je z nich patrný smutek, ale nikoli beznaděj, melancholie, ale nikoli odevzdanost. Odhodlání nám vlévá do žil rozvážný přednes Pavla Zajíčka, za každým slovem je cítit váha jeho autentických prožitků. Něco málo přes tři čtvrtě hodiny uplyne velmi rychle – chtěli bychom se vrátit na začátek, ale víme, že to není možné. Je třeba jít stále dál.

„Nebuď opatrnej – Ničeho se neboj – A jdi.“

Petr Studený

DIVADELNÍ NOVINY č. 12/2013
Vstupuješ do mýho světa. Do mýho vězení. Do mojich myšlenek. Do mojí kůže. Tvoje slova jsou jako tajemný vůně. Jinak jsem se ani mluvit nenaučil! Podobenství, v nichž se ocitáme. Slova jsou rozehraná.
Pavel Zajíček

Naprosto epochální nahrávkou je ovšem nové album dnes již klasického undergroundového souručenství DG 307, jež vyšlo pod titulem Životy? Nebo bludné kruhy? Hlavní protagonista Pavel Zajíček na něm exceluje svým tradičním deklamativním projevem, dělá vše pro to, aby „vše zůstalo čisté“. Rozuměj v hudbě a poezii. Rozuměj v undergroundu. Rozuměj v (jeho) životě. A ono je. Pavel jde na dřeň situací a slov. Nevěnuje se vzletnému básnění, ale klade maximální důraz na podstatu popisovaných jevů, pocitů a událostí. Je ve skvělé psychické formě, což je patrné jak na nahrávce, tak bylo naživo na květnovém křtu v pražském KC Kaštan. Celkový zvuk i atmosféru díla maximálně zvýrazňuje i fenomenální vševýpomoc relativně mladého muzikanta, multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila, který je pro Zajíčka tím, kým byl kdysi Marcus Miller pro Milese Davise. Jejich souzvuk doplňuje violoncello a v neposlední řadě vokální party Tomáše Schilly. Oba dodávají zhudebněným Zajíčkovým básním i samotnému zvuku DG307 další rozměry. Naprosto skvostná je ale především souhra baskytary Michala Kovala a kontrabasu Ivana Bierhanzela a jemné perkusivní vyhrávky Petra Fučíka. Zajíčkova Podobenství, v nichž se ocitáme, jsou v jejich podání do duší se zařezávající otisky pocitů a situací každého z nás. Ničeho se neboj a jdi dál, říká Pavel Zajíček, čímž nabízí cestu k novému chápání někdejšího undergroundu, který se občas jeví jako příliš zahleděný do sebe a své minulosti. Zajíček neotvírá dávné či nedávné hroby, ale snaží se rozdmychávat jedinečný vítr, který má každý člověk jen a jen v sobě, přes veškeré životní či společenské peripetie. Nahrávka je svým způsobem průnikem rockové symfonie a kantáty s ouverturou a codou. Trochu nečekané anglicky deklamované pasáže nejsou ústupkem komerčním tlakům po globální srozumitelnosti, ale jsou zcela ústrojnou součástí celkové koncepce, jež právě z aktuální globálnosti slov a událostí vychází. Třešničkou na dortu jsou pak ruchové vstupy, které Zajíček vytváří na plastikovou lahev či různé drobné objekty. Hudební spletence se tu setkávají v neobvyklých fúzích, ve kterých se setkávají paralelní muzikální světy s hybnými silami zvukových a možná až planetárních meziprostorů.
Pavel Zajíček sice na této nahrávce chvílemi propadá bezbřehému smutku a jistému patosu a nostalgii, ale právě přes ně se dostává do jinak těžko dostupných „mezigalaktických“ chimérických světů, které současně zůstávají v undergroundové temnotě, v tom nejhlubším existenciálním podzemí, odkud vzlínají kořeny všeho živého. Soudobou realitu bere jako (ne)zbytné faktótum, čímž její vnímání a překonávání jejích tíží a stresů posouvá mimo tyto stále se opakující, neměnné situace, pocity a stavy. Redukce slov i hudebního výrazu ho posouvá k intenzivněji hledané a nacházené básnické obrazotvornosti. V jeho tvorbě vždy v životadárné symbióze a souručenství koexistovala undergroundová hudební primitivnost s avantgardním verbálním projevem a něha a láska se mísily s až drastickou sebereflexí a surovým vnímáním současnosti. Stejně jako u Bondyho a jeho žáka Magora. Jejich odchody do hospod, kde pípy nevysychají a cigarety nezhasínají, temná řeka českého undergroundu nevyschla…

Petr Slabý

UNI, č. 8/2013 – ALBUM MĚSÍCE!
V čase, kdy klíčové postavy undergroundu jedna za druhou odcházejí, vychází nové album DG 307. Nese se v linii poslední tvorby skupiny, mající stále blíže soudobé hudbě, což je patrné i v obsazení „Dégéček“, jemuž dominují smyčce, doplněné jen basovou kytarou, bicími a elektronikou. Spojuje se v ní po vzoru melodramatu mluvené slovo Pavla Zajíčka, jehož význam stále více roste, s hudbou Tomáše Vtípila.
Čtyři z pěti skladeb jsou ve volnějším tempu, táhlá larga mají blízko k tvorbě Mortona Feldmana a objevují se v nich i názvuky britského ambientu Gavina Bryarse ovlivněného jazzem. Nikdy jim ale nechybí napětí, zneklidňující spodní proud, ať ho už přinášejí perkuse, nervní chvění smyčců nebo až jazzové vyhrávky. U paralel ale nelze hovořit o nějakém jednoznačném vlivu, který by prostupoval celou desku, každá skladba je trochu jiná a teprve dohromady vytvářejí celek jako věty symfonii nebo v tomto případě suitu.
Chvějivé a táhlé smyčce dominují už úvodní uvolněné Noc to je něha, kde kontrabas, cello a housle zpočátku podporují jen decentní činely. Až v polovině vystoupí do popředí jedovaté housle podpořené občas zbylými strunnými nástroji, než se skladba vrátí k poklidnější náladě. Zlom přinese závěrečná gradace předznamenaná hrou paličkami na struny a vrcholící divokým vibratem houslí, které vše přehluší.
Čekal jsem, že přijdeš stojí na uvolněném rytmu kovových perkusí jemně podpořeném tóny basy. V pozadí znějí osamocené tóny smyčců doplněných nerůznějšími ruchy a zvuky, které v závěru přejdou až v chaotickou psychedelickou tříšť tónů varhan, samplů a glissand či vibrat smyčců. Kontrast přináší po prvních dvou verších krátký vpád rockové figury podpořené hutným zvukem basy.
Není to však jediný případ, kdy DG 307 použili prvky rocku, jemuž se dlouho věnovali. Nejblíž k němu má druhá skladba Ty tváře mlčej, kde se objevuje výrazné ostinato basy, bicí, jejichž figura se zahušťuje a vytváří tak gradaci, a také elektrické piano.
Podobenství, v nichž se ocitáme je zase ovlivněno alternativním rockem raných King Crimson a jazzem, jehož postupy se objevují v rozvíjení linky houslí i dalších melodických nástrojů. V podobném duchu se povětšinou nese i závěrečné Nebuď opatrnej, které chvílemi připomíná náladou King Crimson na nahrávce Formentera Lady. Přispívá k tomu hlavně smyčcem hraný kontrabas určující tempo, nad nímž znějí housle a cello. V prostřední pasáži však přichází ohromná gradace umocněná i dynamicky bicími. Hudba podporuje text: „Nebuď opatrnej! / Na nic se netaž! / Neodpovídej! / Mlč // Nechceš nic slyšet / Jako zvuky těl, který hořej / Který hořej / Který hořej // Nebuď opatrnej! / Neboj se ničeho / Ničeho se neboj! A jdi!“
Zajíček se navzdory postupujícímu věku v tu chvíli staví zmaru, který jinak prostupuje celou pochmurnou kompozici, jež byla poprvé uvedena na úvod konference o genocidě Mountains of Moses. Je v ní patrné rozčarování ze stavu odcizeného světa, Zajíček reflektuje neuchopitelnou a nelogickou realitu, což je asi nejpatrnější ve verších „Je to jiné století / Je to jiný svět / A v tom světě my žijeme / Ty tváře mlčej! / Mlčej! / To mi říkáš…“
I když jde o výjimečné dílo, dokonalé není, Zajíček ne vždy dobře artikuluje, zejména ve chvíli, kdy se přechází do forzírovaného projevu, někdy by možná bylo lepší malinko na hlasu ubrat, vysloveně zlá je ale jeho angličtina, když v úvodu opakuje Lifes? Or Viciouos Circles?, tahá to za uši. Ne vždy také smyčce dokonale ladí, byť je otázkou, nakolik to může být záměr. Rozhodně je však zvuk houslí trochu drátovitý a postrádá tělo. Chtělo by si to s nahrávkou malinko víc vyhrát. Dva natáčecí dny možná byly trochu málo.

Alex Švamberk

WWW.TÝDEN.CZ 16. 6. 2013
Cesta za jiným ziskem a různé tváře podzemí

Občas se setkávám s názorem či pocitem, že na komerční scéně zcela nezávislá hudba pomalu zmírá na úbytě a že jde jen o určité mimikry a pózu pro ty, kterým se (zatím) nepodařilo uspět na trhu. "Hudba přece vzniká pro posluchače" a "Každý přece chce, aby ho poslouchalo co nejvíc lidí, a pokud tvrdí, že ne, lže sám sobě" jsou věty, které podobný pohled doprovázejí. Navzdory tomu vznikají nové a nové nekomerční nahrávky, vesměs nezávislé na prodejnosti i návštěvnostech koncertů. A někdy to až vypadá, že podobné hudby je už naopak objemově víc než té spotřební.

Proměnlivá sestava okolo básníka Pavla Zajíčka s sebou vleče břímě undergroundové legendy sedmdesátých let a pro aktuální mladé posluchače se tak často nechtěně dostává do stejného (nezajímavého) pytle s letitými soubory, v podstatě žijícími jen z minulosti a hudebně se v ní zuby nehty držícími. Což je škoda, protože jde snad o jediný soubor své generace neustále se proměňující, vyvíjející a komunikující se současným hudebním děním, čehož dokladem je třeba spolupráce s Monikou Načevou, ale především fakt, že už nějaký čas v sestavě figuruje jedno z nejvýraznějších jmen současné tuzemské alternativní scény, brněnský všeuměl, multiinstrumentalista a oceňovaný skladatel Tomáš Vtípil (známý i díky své filmové hudbě).

Kompozice Životy? Nebo bludné kruhy? vznikla k pozoruhodnému účelu: pro slavnostní zahájení mezinárodní vědecké konference loni v červnu. Navzdory tomu její nahrávka, pořízená začátkem tohoto roku, nevykazuje znaky suchopárné hudební konstrukce, ale bujícího organismu, zjevné komunikace mezi muzikanty, chuti experimentovat se zvuky a propojovat tradiční nástroje s elektronikou.

Vtípilova hudba v kombinaci se Zajíčkovou poezií (v recitaci autorovi zdatně sekunduje cellista Tomáš Schilla) ani na chvíli netrpí předvídatelností a sebevykrádáním. I ve studiové nahrávce jasně přibližuje koncertní atmosféru odehrávajícího se muzikantského dobrodružství, ale zároveň nastoluje i jakýsi pocit úcty a duchovní obrody, ne nepodobný návštěvě kostela. A pokud občas z poklidné roviny přemýšlivosti a kontemplace vybuchne v hlukový gejzír, působí to jako logický prvek znejistění posluchače i připomenutí známého faktu, že jistoty jsou zlo.

Prvek neustálého vytrhování z relaxačně plynoucích pasáží, přinášející pocit nebezpečí, je tu základním stavebním kamenem. Skutečnost, že nejde o kulisu k čemukoli jinému, o písničky, které se snaží být k posluchači příjemné a oddechové, je dána na vědomí nenásilně a zcela přirozeně. Vychází i z pozoruhodného nástrojového obsazení, ve kterém figurují housle i violoncello, a také jak baskytara, tak i kontrabas. Spolu s elektronickými a občas až industriálními zvuky tvoří zcela originální hudební celek, jen těžko k něčemu přirovnatelný, někdy až v duchu moderní vážné hudby.

Vzato počtem nahrávek, je DG 307 vlastně celkem plodná kapela, nicméně novinka se v diskografii přesto neztratí. Vedle už tradiční síly textů, které lze stejně tak dobře brát jako aktuální reakce na dění okolo nás, tak i jako nadčasová zamyšlení, především kvůli výtečné hudbě, která je stejně tak fatální jako provokativní v konfrontaci se spotřební tvorbou "pro zábavu". Pěkné grafické provedení bookletu, který vedle angličtiny obsahuje i překlady textů do čínštiny (!), korunuje s obsahem úžasně korespondující kresba "zmuchlané" šachovnice. Tahle nahrávka nezestárne, ta už bude jen zrát.

Antonín Kocábek

MLADÁ FRONTA DNES 29.5.2013
DG 307 se ničemu nepodobají. Nebojí se. A jdou

Je to neuvěřitelné, ale od vydání předchozího řadového alba undergroundové skupiny DG 307 uplynulo už jedenáct let. Horká novinka nyní vyšla pod názvem Životy? Nebo bludné kruhy?.

Během oněch jedenácti let přitom ale kapela z obchodů s hudbou nezmizela: od oné poslední řadovky Šepoty a výkřiky jí vyšlo devět nosičů. Šlo však vesměs o živé nahrávky, archivní záznamy nebo dvě sólová alba Pavla Zajíčka. Kapelovou novinku v pravém slova smyslu máme v ruce až nyní, díky tradiční vydavatelské značce Guerilla Records.

DG 307 byli proslulí častými změnami sestav a ta, ve které se sešli při nahrávání nového alba, je mimořádně zajímavá. Klade totiž důraz jednak na smyčce, jednak na basové tóny. Hlavní souzvuk tvoří bicí, housle, violoncello, elektrický kontrabas a baskytara. Tedy sestava zvukově unikátní, srovnatelná snad jedině s některými partiturami ze světa soudobé vážné hudby, ke které ostatně "Dégéčka" měla blízko odjakživa.

Z toho vychází hudební složka pětidílné kompozice, která obsah alba tvoří. Složil ji houslista Tomáš Vtípil, který přispěl i různými elektronickými zdroji zvuků, ruchů a hluků, jež mají tentokrát na albu větší prostor než v minulých letech, byť na nich kapela primárně nestaví jako ve svých začátcích v 70. letech.

Ať už se hrají táhlé hluboké plochy jako třeba v úvodní části Noc, to je něha, dynamičtější skoro rockové pasáže s tepajícími smyčci jako v Ty tváře mlčej nebo party zřejmě do značné míry improvizované jako Čekal jsem, že přijdeš, důležité je jedno: DG 307 nejsou podobní ničemu známému na současné scéně.

Jejich originalitu podtrhuje i deklamativní projev zakladatele kapely Pavla Zajíčka. Ten se tentokrát o své hlasové party překvapivě podělil s cellistou Tomášem Schillou. Jeho zcela odlišný výraz řeči dodává jejich "dialogu" zajímavý rozměr.

Zajíček je samozřejmě především básník a jeho kapela do značné míry stojí na jeho lyricko-existenciálních textech. Závěrečná tečka: "Nebuď opatrnej! Neboj se ničeho! Ničeho se neboj! A jdi!" platí nejen pro toto album, ale pro celý Zajíčkův život.

Recenze: CD 90 %

Ondřej Bezr