HOUPACÍ KONĚ - PÍSNĚ Z BISTRA - VYPRODÁNO

Rozhovor s kytaristou, zpěvákem, textařem a zakládajícím členem Houpacích koní Jiřím Imlaufem (ptal se Lábus):

Na úvod pro začátečníky - jak dlouho Houpací koně vůbec existují a jakých doznali za dobu své existence největších změn?

Houpací Koně vznikli v r.1991, takže hrajou už dobrých 12 let, což je šíleně dlouhá doba, vždycky, když se na to někdo ptá, různě se ošívám a přemejšlim, jak to mám zamluvit. Vystřídalo se v nich několik lidí, ale na tu dobu ne zase tolik, řekl bych (přesně 5 lidí - mimo tu současnou sestavu ). Největší změny? Nejspíš když v roce 1998 odešel Honza Brambůrek, který byl v Koních od začátku a se kterým jsme v těch nejlepších chvílích byli opravdu na stejné vlně. Jenže už to nešlo dál. Další změna přišla s tím, když jsme definitivně přestali používat angličtinu. Zaplaťpánbůh. Houpací koně kdysi vznikli na českých textech a ta angličtina byla krok stranou. Teď mě napadá, že svým způsobem bylo přelomovou událostí i to, když kdysi bubeník Honza Strnad začal hrát v Bez peří. Tou dobou už s námi hrála jejich hlavní persona David Pomahač a nastal v tom všem poměrně slušný maglajz. Hráli jsme ve třech a dva z nás byli v Bez peří. Nebylo to příliš ideální, myslím. I když kluci se na to určitě dívají jinak. No a pak když přišel Míla Kolenatý, akustický kytarista - řekl bych, že se ten nějakej duch kapely probudil, nebo rozhejbal, nebo jak to říct.

Jak dlouho vlastně vznikal materiál na novou desku?

Jde o posbíraný repertoár z různých období kapely, ale převažují písně z několika posledních let. Část z nich vznikla ještě s Honzou Brambůrkem, část později, to jsme si už nějak stabilizovali způsob, jak na nich dělat. Většinou jsem přinesl ten základní nápad a s bubeníkem jsme ho dotahovali, to ostatní se pak k tomu připojilo. Jakoby v tý době ubylo přetahování o to, čí nápad je lepší, čí písnička se bude hrát (Brambůrkova NEBO moje?) atd. To bejvaly nervy…Ale asi to taky mělo něco do sebe…No a pak jsme vybírali, co dát na desku, do užšího výběru postoupilo 13 písniček, které jsme natočili a z nich potom na desce nechali deset. Ta nejstarší z nich je zároveň tou první, kterou Houpací koně měli - Houpací koně. Udělali jsme ji ještě na koleji v Ústí s Davidem Šímou, kterej byl taky zezačátku v Koních, no ale to by bylo zase na delší vyprávění - kdyžtak všechno je na stránkách v historii, a to dost podrobně. Ještě by bylo možná dobrý říct, že týhle kapele skoro všechno vždycky strašně dlouho trvalo, nevím, čím to je (i když já osobně to tak mám taky), takže bych na nás navrhl vztáhnout něco jako "psí" měřítka - řekněme, že nám je teď tak 6-7 let.

Lišilo se zpracování těchhle písní od předchozího natočeného materiálu?

Jednak se, jak jsem už o tom mluvil, narozdíl od předchozích dvou CD zpívá výhradně česky a řekl bych i, že už to nejsou písničky tak divoký - naše opojení z řevu kytar není tak absolutní, i když ho máme rádi pořád. Ubylo neřízených experimentů krátkého doletu, nemyslíme si, že jsme natočili novýho Seržanta, hrajeme a zpíváme spíš ne na pokraji možností a toho co umíme, ale snažíme se to podřídit písničce. Neroubovat tam něco, co by působilo divně, nebo nepřirozeně. Prostě - "vše pro píseň". Ale od těch posledních desek uplynulo tolik času a stalo se tolik věcí, že bych s nimi tu novou ani nesrovnával. Koneckonců sám pro sebe - když už jsme u toho jakoby počítání - mám Písně z bistra ne za třetí, ale nultou desku. Teď teprve uděláme konečně během nějaké kratší doby v zajetý sestavě nový písničky, který vycházej z toho, jaký jsme letos, čím žijeme, anebo živoříme… K té desce ještě - a taky jsme měli skutečně zdatného producenta.

Nakolik se do celkového vyznění promítla právě úloha producenta Ondřeje Ježka (OTK a studio JáMor)?

Hodně. Ondřej do toho zasahoval poměrně razantně. S hudbou toho zažil a natočil tolik, že stálo za to nechat si od něho poradit. I když někdy to bylo bolestivý. Většinou jsme se shodli, a když ne, spíš jsme se podřídili. Třeba mu vadily některý mý texty, to že jsou jakoby příliš "literátský" nebo mnohomluvný nebo patetický nebo jaký. No abych řekl pravdu, člověče, někdy mi to tak taky přijde. A někdy se mi to zase líbí. Bylo vidět, že o tý desce přemejšlí, že nedělá jenom to svoje řemeslo. Jsem moc rád, že jsme se poznali. A taky mi půjčil "Třináctku" od Blur, nebo Marka Hollise…A taky… Ondra měl nakonec poslední slovo při definitivním výběru písniček - chtěli jsme se vejít do hodiny, nahrána byla hodina a čtvrt, jenže my čtyři jsme se nedokázali shodnout na několika písničkách - jestli je vyšoupnout nebo dát na desku, to bylo docela napínavý…

Možná stačilo nějaké pokrátit a mohlo se dostat na všechny…

To je další věc, někdy jsou možná fakt moc dlouhý…Ne, tak se to nedá brát, tak byly prostě udělaný a mnohý taky xkrát předělaný, taky texty občas vyprávěj příběh…Někdy nám je zase líto vyhodit nápady nebo momenty, který se nám líběj, to je těžký, v tu chvíli to poznat - ty začneš za měsíc nudit, tebe vystřihnem… Třeba ty nový písničky budou tříminutový skládanky? Vydal bys nám je?

No, mně se právě hodně líbilo to, že ty písně jsou jako skutečný příběhy a ta dýlka, to je vlastně kus odžitýho života, kterej se mi nezdá právě moc veselej, ale o to víc zajímavej a blízkej … Takže kde bereš témata pro svý textový pojetí?

Tady s tou otázkou je trošku problém, já teď opravdu nechci dělat chytrolína a dělat ze sebe kdovíjakýho básníka, vysvětlovat, kde a kdy ke mně zrovna přilétla můza a podobný řeči, ty texty prostě takový jsou, myslím, že je to cejtit, že si v nich ani nehraju na nikoho jinýho. Včera v noci jsem viděl dokument od Sommerový o zlodějce Máně a brečel jsem u toho - aspoň kousek z toho v těch textech je. A dost.

Na mě vůbec působí celková nálada desky spíše klidněji a hlavně smířlivěji, vůbec bych se nebránil pocitu, jakoby bych - samozřejmě, že velmi nepatrně a velmi hluboko - slyšel The Cure z konce osmdesátých let, na rozdíl od razance), ke které jste měli dřív o dost blíž. Ale samozřejmě Sonic Youth zůstávají zřejmí v obou etapách. Možná je to přítomností akustické kytary a většího prostoru kláves?

Je to možný, ale i tahle otázka je taková, nevim … Cure byli skvělá kapela, ale já je tam neslyším vůbec. Akustickou kytaru a klávesy používaj i jiný kapely… Jediný, co se dá říct, že zvuk akustický kytary a syrový elekrický je našim uším krásnej, že těch kláves bude třeba ještě víc… Vše pro píseň…

Vše pro píseň, takže jako by vymizely jiný ambice?

Ty ještě trochu máme, i když slovní spojení "ambiciózní člověk" mně vždycky znělo nesympaticky. Pořád si říkám: tady něco nehraje - přecejenom by nás mohlo znát víc lidí, mohli by mě bombardovat pořadatelé letních festivalů… No, to jsou stejně jenom řeči…teda drát za každou cenu se nikam určitě nebudeme. Ale víš co? Chceme, aby nás lidi poslouchali i doma, aby ty písničky nebyly na jedno použití v randálu a rauši někde v noci v klubu.

A jak jste s tím nepatrným časovým odstupem s deskou spokojeni?

Myslím, že deska zachytila přesně to, čeho jsme teď schopný, co nám jde a co neumíme. Ondřej to vyhmát. Ten pocit, o kterej v těch písničkách jde, tam je a je slyšet. Příčesek šatnářky a smažený vajíčka ve čtyři ráno. To je na tý desce nejlepší. Ještě by mohla bavit lidi a budu blaženej.