DĚTI KAPITÁNA MORGANA - S ROZKOŠÍ VYLIZUJI OMÁČKU

Písně piva, jarmarku a obyčejného života

„Kříženec Toma Waitse, kapitána Beefhearta a moravské melodičnosti zprzněné banjem a country popěvky“ – tak charakterizuje brněnskou skupinu Děti kapitána Morgana na svém webu její vydavatel, lounská společnosti Guerilla Records. S Ivanem Manolovem a Jaroslavem Záděrou III. jsme se sešli nad aktuálním albem S rozkoší vylizuju omáčku.

Hudební styl, který hrajete, označujete na obalu nového alba S rozkoší vylizuju omáčku jako „autsajdr pop“. Jak takový „autsajdr pop“ definovat?
IM: To je taková hříčka. Vycházel jsem v podstatě z toho, že naše písničky zhudebňují texty lidí, kteří by patřili do „outsider art“. A protože sám mám trochu problém s definicí popu, vytvořil jsem si takovéto označení, které propojuje naše původní východiska s tím, že se nechceme uzavírat v žádné škatulce alternativní nebo undergroundové kapely. Hrajeme písničky, a ať si s nimi každý poradí, jak umí.

V Dětech kapitána Morgana se vlastně spojili muzikanti s různou hudební minulostí (i současností) do jednoho celku, který – navzdory různým východiskům – skvěle funguje. Jak tento váš originální koncept vznikl?
JZ: Ivan původně nechtěl hrát na kytaru. Říkal, že bude hrát na cokoliv, jen na kytaru ne…
IM: S tím souvisí původní myšlenka kapely. Potkali jsme se v době, kdy jsem neměl moc chuť hrát na kytaru a neměl jsem ani motivaci dělat hudbu. Jara mě přemluvil, ale s tou podmínkou, že budu hrát na nějaký jiný nástroj. No a my jsme tu podmínku dali i všem ostatním členům. V původní sestavě tedy byli samí profíci, kteří ovšem hráli na takové nástroje, na které neuměli. Nakonec se nám to nepodařilo ukočírovat, protože personální změny a další potíže vedly k tomu, že dnes hrajeme na nástroje, které jakžtakž ovládáme.

Buďme tedy konkrétní. Na co všechno hrajete, Ivane?
IM: Na kytaru, na banjo, na steel kytaru, někdy na saxofon, na tamburu a nedávno měla premiéru moje speciální kytara vyrobená z kanystru od benzínu, která se jmenuje kanystratocaster.

Jaroslave, vy zpíváte a hrajete na valchu…
JZ: Nezpívám, jen se snažím ty texty sdělovat. A valchu jsme vymysleli náhodou. Ivan ji nemá moc rád, protože já na ni hraju špatně, ale já se na jevišti v plavkách potřebuju za něco schovat.
IM: Valcha je především pomocná rekvizita a estetický prvek. Vadí mi však, že jakmile si ji Jara nasadí, do dvou minut si shodí pult s texty, a my už to pak nikdy neposbíráme.

K těm plavkám… Jaký má tato pódiová stylizace význam? A ostatní muzikanti nemají chuť převléknout se do pirátských nebo námořnických kostýmů?
IM: Je známá věc, že kostým pomáhá. A Jara, jako správný extrovert a excentrik si ho patřičně užívá. My ostatní jsme spíše stydliví a neradi se strojíme. Vrcholem mé pódiové stylizace je cylindr, který si občas nasadím na hlavu.
JZ: Mě ten večírek v těch pruhovaných plavkách tak nějak víc baví.

Kdo další dnes kapelu tvoří?
JZ: Martin Kostaš je původně kytarista a hudební skladatel, a proto může hrát v Děckách na kytaru. Tony Julina je kytarista, a proto může hrát na buben. Vladan Ronner je klavírista, a proto u nás může hrát na akordeon a – taky používá sampler a klávesy. A Jonáš Harman hraje na tubu, protože je tubista.
IM: Já doplním, že na baskytaru u nás hraje vynikající multiinstrumentalista a jazzový hudebník Petr Kovařík.

Na novém albu hrajete zhudebněné texty dvou autorů. Pavel Homér Ambrož, undergroundový básník a zakladatel skupin Lambrechtův psychometr a Idiot Crusoe, zemřel v roce 2011 ve věku pouhých 47 let. A vedle toho 65letý Milan Kozelka, který odmítá řazení k undergroundu a mluví o sobě spíše jako o „radikálním anarchistovi“. Proč právě oni dva?
JZ: I když to oba dělají jinak, jsou Pavel Homér Ambrož i Milan Kozelka básníci piva, jarmarku a obyčejného života. Oba jsou naprosto dokonalí, výborní, jejich texty jdou krásně hrát a říkat a jde jim také krásně rozumět. To je přesně to hezké, co můžeme udělat. Pavla jsme měli rádi a Milana pořád máme. A zatím k nim nepřibyl nikdo třetí, kdo by mohl přinést podobné věci.

Podle čeho přesně poznáte, že ty texty jsou pro vaši kapelu tak dobré?
IM: Já jsem znal Homéra víceméně od vidění a s Milanem Kozelkou jsem se seznámil až mnohem později. Jara je jako jediný z nás autenticky propojený s undergroundovou kulturou 70. a 80. let a měl doma od těchto autorů hromadu textů, které se mu moc líbily, a myslel, že by si zasloužily zhudebnit. Položil je přede mne a já jsem si je pročítal tak dlouho, až mě některý z nich zaujal, ať už rytmem, nebo něčím jiným, a písničku se mi z toho dařilo udělat. Z některých textů tedy písně vznikly, z některých ne.

Já jsem to myslel ještě trochu jinak. Čím je vám blízká tato poetika? Proč se vám tyto pochmurné, undergroundové básně líbí?
JZ: Proč se mi ty básně líbí? Jejich atmosféra je nádherná, Homérova i Kozelkova. To je pro mne jednoznačná záležitost.
IM: Já to mám trochu složitější. Když mi Jara ty texty ukázal na papíře, většina z nich se mi vůbec nelíbila. Říkal jsem si: Takovou poezii přece nemám rád! – Pak jsem se ale nechal přemluvit, zkusil jsem z některých udělat písničky a musím říct, že až díky Jarově interpretaci ty texty pro mne ožily. Už tu zaznělo, že Jara není zpěvák, ale já si to nemyslím. Jara je podle mě Hana Hegerová undergroundu, protože s takovým výrazem ty texty neumí interpretovat každý. Já bych sice Jaru neobsadil do muzikálu Pomáda, ale myslím, že Kozelka i Homér v něm našli geniálního interpreta.

Jak vlastně fungovala spolupráce s Homérem? Jak jste jeho texty získávali?
JZ: To byly jeho osobní zápisky na papíře, které kolovaly v rámci party.

I v případě Milana Kozelky jde o výběr z už hotových textů, nebo něco vzniká přímo pro kapelu?
JZ: Texty, které jsme použili na desce, pocházejí ze sbírky Koně se zapřahají do hracích automatů z roku 1999. Později nám poslal sice dvě své poslední věci, ale v současné době je už hodně nemocný a další texty ani poezii už nepíše. Sice máme ještě něco naslibovaného, ale uvidíme…

Album S rozkoší vylizuju omáčku má rozkošný obal, jehož autorem je Marian Palla. Co ve vás ta jednoduchá, a přitom geniální kresbička evokuje?
IM: Marian Palla je jeden z nejvtipnějších a nejtalentovanějších brněnských výtvarníků, performerů, hudebníků a starobních důchodců…
JZ: Marian je kamarád a pracuje s námi vlastně už od založení Děcek. Na první koncert nám nakreslil příběh tří písní, první desku Děcek v podstatě sponzoroval, když nám daroval obraz, který jsme prodali, a pak peníze investovali. A na tuto desku jsme Mariana poprosili o obal…

Album vyšlo u lounského vydavatelství Guerilla Records, které se programově věnuje archivním undergroundovým nahrávkám i současné tvorbě. Vydává také DG 307, se kterými, Ivane, v současné době hrajete. Vnímáte Guerillu a jejího šéfa Vladimíra „Lábuse“ Drápala jako jakési centrum, kolem kterého se soustředí specifická hudební scéna?
IM: Rozhodně. Lábus má v této komunitě institucionální postavení a je důležitou figurou i hybatelem dění. Díky lidem jako je on nebo Josef Jindrák z Polí5 tady vychází hodně zajímavých kapel a interpretů.

V hudbě Děti kapitána Morgana se slévá spousta inspirací a hudebních východisek. Koho v současné době vy rádi posloucháte (z jakéhokoli žánru)?
IM: Toho je opravdu moc. Od severského jazzu, přes světový folklór, Roberta Wyatta, Craiga Taborna, PJ Harvey až ke Kanye Westovi nebo soudobé vážné hudbě. Vždycky se na čas do něčeho zamiluju a pak v tom lítám.
JZ: To já nejsem žádný velký posluchač. Já jsem neměl vlastně ani kazeták…

Jste brněnská kapela, ale vyjíždíte pochopitelně i mimo Brno. Kde hráváte nejčastěji?
IM: Nejlíp se nám hraje v hospodách a klubech, ale hráli jsme i v kinokavárně a samozřejmě občas na festivalech.
JZ: Mimo Brno jezdíme rádi. V Brně je sice kde hrát, ale nemůže se moc. To my Brňáci víme…

Už víme, že vaši dvorní textaři už vám moc dalších textů nedodají. Bude tedy dál co zpívat nebo říkat?
JZ: Musí být.
IM: Teď v lednu se chystáme do studia, opět k Tomáši Vtípilovi, se kterým spolupracuju taky v DG 307 a v dalších projektech a u kterého jsme částečně točili i aktuální album. Chceme nahrát další písničky. Tentokrát to ještě budou texty od Milana a Homéra, ale osobně si myslím, že to už bude rozloučení s tímto konceptem.

A pak přijde nový koncept? Jaký?
IM: Možná něco napíšeme společně, možná využijeme některé moje texty, uvidíme.

http://www.mestohudby.cz/publicistika/rozhovory/pisne-piva-jarmarku-a-obycejneho-zivota

Milan Tesař, 6. 1. 2014

Děti Kapitána Morgana: Nestydím se za emoce

V roce 2012 vstoupila smečka Dětí kapitána Morgana do nekonečného oceánu hudebních alb s korábem jménem Lživé oživlé. Neztratila se. Naopak nabrala velmi dobrý kurz a začala být bedlivě sledována a střežena. Nic ve zlém, ale výsostné vody undergroundu jí jsou poprávu malé. Tak nějak svévolně křižuje, užívá existence, neplení, nedolejzá, nezaclání a kohokoli nechává nahlédnout na svou palubu. A dobývá jedno území za druhým. Za kapelu odpovídali Jaroslav Záděra (zpěv/řev) a Ivan Manolov (banjo).

Nejprve hluboká poklona před albem S rozkoší vylizuji omáčku, které se nadmíru vydařilo. Jak se na album tváří vaši nejbližší - často první posluchači i nejotevřenější kritici?
JZ: Já to mám tak, že už když někomu ty písničky na tý placce rozdávám, tak v podstatě vyžaduju slova úcty a uznání okamžitě, ještě než si to kdo stačí poslechnout... po debatě u kořalky s Jakubem Stejskalem, výtvarníkem a bukanýrem, by měla mít příští deska obal tak konceptuálně vyřešenej a vymyšlenej, aby si ji koupili i ty lidičky, kteří tu naši písničku poslouchat nechtějí vůbec... ale abych se vrátil k otázce, reakce na S rozkoší vylizuji omáčku jsou výborný, ze všech stran, mluví se o tom a to je dobře... ale pravda taky je, že by se nikdo asi neobtěžoval tím, že by mi chtěl povykládat o tom, jak to stojí za hovno.

IM: Náš vydavatel Vladimír Lábus Drápal řekl, že je tam moc banja. Příště ho tam dám o patnáct procent méně a bude to dokonalé.

Nové album se evidentně nedrželo původně vyměřených tras Lživého... Zvuk i atmosféra jsou notně pozměněny, hranice posunuty o znatelný kus dál. Byl to cíl nebo výsledek přirozeně vyplynul?
IM: Nevím, kde jsou hranice, a ani mě to nezajímá. Pracoval jsem s těmi písněmi od začátku do konce intuitivně a hledal pro každou z nich ten nejlepší design.

JZ: Jo, je jinačí než to první. Nicméně si myslím, že písničky z druhý desky jsou stejně Morganovský jako ty písničky z alba prvního.

Tak to je svatá pravda – píseň sama o sobě zůstala v mžiku rozpoznatelná. Ale ten háv! Na první poslech upoutá množství hluků a ruchů, které jsou zdánlivě v pozadí. Zdánlivě. Po určitém čase si člověk uvědomí, že tvoří rafinovaně vystavěnou kostru, na kterou jako by bylo vše ostatní pečlivě navrstveno, střípek po střípku. Kdo přišel právě s touhle koncepcí?
JZ: Ivas, páč v Morganech přichází s koncepcí vždycky jenom on. Já přicházím s lahví dobré kořalky...

IM: To souvisí s předchozí otázkou. Zajímá mě jenom to, jestli ta písnička funguje, jak má, a jestli to dohromady s textem dává celé smysl. Každá píseň by mohla mít sto verzí, kdybych to točil a míchal dnes, vzniklo by určitě úplně jiné album.

No, přemíra banja, kořalka, životní optimismus. Člověk by to vzhledem k předchozím informacím nečekal, ale přesto je album v celkovém vyznění mnohem ponuřejší. A navíc: v kontextu s prvotinou byl často zmiňován Tom Waits či Captain Beefheart, což nebylo jistě od věci, ale aktuální album mi spíše připomíná dokonale padnoucí písňový soundtrack ke Klímovu Utrpení knížete Sternenhocha. Má tato silná esence ponurosti a černého humoru nějaký konkrétní důvod?
JZ: Tak to nevím, bukanýre, s tím konkrétním důvodem. Není proč si taky výskat, ne? Já se snažím vykecat ty Homérovy a Kozelkovy příběhy tak, jak si myslím, že je to nejlíp. S Homérovou ponurostí a Kozelkovým černým humorem.

IM: Uvědomuji si, že to tak je, a také jsem přemýšlel proč. Nejspíš jsme ty veselejší texty vyčerpali na první desku a už nám zbývají ty smutnější. Naše druhá deska je taky emotivnější a patosu je v ní místy na hraně snesitelnosti. Nakonec ani mně nebylo nejlíp, když jsem na ní dělal. Ale i o tom je asi život básníka. O gestech, touze, smutku. Nestydím se za emoce.

Při natáčení vždy pulsuje v krvi nějaký ten skrytý a hluboko vrytý inspirační vliv. Místo, vůně, verš, lihovina... Co to bylo tentokrát?
JZ: Konečně otázka na mě. Meruňkovice, slivovice, kalvádos, rum.

IM: Naše kompoziční večery u stolu jednou vydáme jako bonus. Po pár hodinách to je už jen pro otrlé.

Při poslechu mám stále pocit, jako kdybych se účastnil villonovského souboje – expresivní, intuitivně přímočarý duch svádící neustálé šarvátky s rozumově vystavěným, promyšleným a filigránsky konstruovaným tvarem. Je tomu tak?
IM: Já si myslím, že ty písničky a Jarova interpretace naplňují parametry toho, čemu se tady říká šanson. Jasně, nezní to jako Čerešně, ale Jara je podle mě Hegerová undergroundu.

JZ: Já nevím, bukanýre, ale jestli z toho máš takovejhle pocit, asi tomu tak je. A to je hezkej pocit.

A co nepřeslechnutelně konkrétnější (a otevřeně: propracovanější) nástrojové party? Od šramlovitosti a zdánlivé nahodilosti jste přešli ke zvukovým kolážím. Opět přirozený posun, či pouze zrealizovaná vize někoho z vás?
IM: To je dáno především způsobem nahrávání. Nemohli jsme tentokrát natáčet společně, takže se nahrál nejdřív zpěv a pilotní kytary a potom se vrstvily nástroje. Nahrál se velký počet stop, ze kterých jsme potom vybírali to, co se nám zrovna hodilo a líbilo. Žádná věda. Pro zvuk desky je určující i to, že mám rád, když hudba skřípe, objevují se v ní nečekané zvuky, ruchy a chyby. Dokonale zprodukované nahrávky mě většinou moc nebaví.

Mnozí berou DKM jakožto nejlepší možné správce a šiřitele Homérova díla. Vaše podání jeho niterné, silně osobní poezie vyznívá opravdu zcela přirozeně. I když je zřejmé, že i pro vás se jedná v případě jejich zhudebňování o silně osobní záležitost, nejsou na druhou stranu podobné nálepky až příliš svazující?
JZ: Tak to mě těší a moc rád to slyšim... a vážím si toho. O osobní záležitost samozřejmě jde, ale právě proto si myslím, že nás „bukanýry“ může svázat tak akorát nějakej lapiduch v blázinci na Húskový... nemyslím si, že by nás měly svazovat nějaký nálepky.

IM: Samozřejmě, že když zhudebňujete Homéra a Kozelku, automaticky spadnete do kolonky underground. Autentickou zkušenost s touto kulturou má ovšem jenom Jara. V kapele jsou v současné době víceméně profíci s různými muzikantskými životopisy – Petr Kovařík je jazzman, Jonáš Harmann hraje v opeře, Tony Julina i Vladan Ronner učí hudbu, Martin Kostaš vystudoval hudební skladbu, já jsem samouk. A tyto charakteristiky jsou zároveň také nepřesné a zjednodušující. Hrajeme pop. Autsajdr pop.

A máte nějakou zpětnou vazbu od svérázného poety Milana Kozelky na vaše zacházení s jeho texty?
JZ: Svéráznému poetovi se to, co děláme s těma jeho písmenkama, líbí. Když se sejdeme na nějaký společný akci, poeta se natřásá a jak je neustále obklopenej krásnýma mladýma holčičkama, tak jim říká pyšně: to je Jára Záděra, oni hrají moje texty... a dle těchto poznatků soudím poetovu spokojenost.

Trochu na tělo - cítíte se být součástí nějaké scény?
JZ: No... takový tý, kde většinou není ani kapele na cesťák.

IM: Už jsem myslím odpověděl.

Spolupráce s Tomem Vtípilem byla na jednu stranu logická – ať už díky provázanosti brněnské scény, Ivanovou kooperací s Tomášem v dalších projektech, či Tomovým citem pro okrajové žánry. Co bylo tím hlavním impulsem pro spolupráci v tomto případě?
IM: S Tomášem dělám moc rád. Je talentovaný, chytrý, drzý a svobodný. Myslím, že jsme se docela dobře doplňovali. Další desku Morganů bych chtěl dělat zase s ním.

JZ: Tomáš nás má rád a tu naši písničku taky. To se pozná, že když Morganova děcka hrají, tak se pan Tom usmívá...

První album přímo volalo po stylizaci při živých vystoupeních. Zvrhle kabaretní tyjátr od kiosku. Ale současné albu zní zcela jinak, díky již zmiňované ponurosti až takřka civilně (ostatně, tomu napovídá i vypravěčský styl zpěvu) – bude tedy nějaká proměna i v podiové prezentaci?
JZ: Na jevišti, na tancovačce, ta písnička zůstává zvrhle kabaretním tyjátrem.

IM: Na podiu není promyšleného skoro nic. Snad jen Jarovy plavky a cylindr, který si někdy nasadím na hlavu. Miluji improvizaci, nesnáším zkoušení a mám rád překvapení. Každý koncert je dobrodružstvím, o kterém nikdo přesně neví, jak dopadne. Riziko k životu piráta asi patří.

A poslední otázka. V nejlepším se má prý přestat. Vy to ale nehodláte, doufám, po takto skvělém albu zabalit?
JZ: Do prázdnin vyrobíme další, možná jinačí, ale určitě stejně dobrý. Kámen, voda, habr, dub.

IM: Slíbit můžu jediné. Bude úplně jiná!

http://www.fullmoonzine.cz/clanky/deti-kapitana-morgana-nestydim-se-za-emoce

mArcElkrIz, 7. 2. 2014

ROZHOVOR K POSLECHU:

http://www.proglas.cz/detail-poradu/2013-12-20-03-00.html