DG 307 - SVĚDEK SPÁLENÝHO ČASU (5 CD)

www.tyden.cz, 5. 1. 2014
VZPOMÍNKY NA MLADÍKY UTRŽENÉ Z ŘETĚZU

Návraty v čase nejsou jen projevem melancholického vzpomínání na dobu mládí, ale také smysluplným připomínáním věcí minulých, cenným především pro mladší, kteří nepamatují a historie je zajímá. V hudbě je to pak nutný základ - kdo nezná minulost, těžko může přítomnost vnímat jinak než povrchně a ztrácet čas objevováním již objeveného.

Pět kompaktních disků, souhrnně vydaných dvorním vydavatelem, mapuje tvorbu jednoho ze dvou nejvýznamnějších jmen domácí podzemní hudby. A to z období necelých dvou let. Nejen samotný objem, ale především jeho nadčasovost a schopnost předat odraz tehdejší doby, ohraničené propuštěním básníka a iniciátora Pavla Zajíčka z věznění po známém procesu s československým undergroundem a jeho nucenou emigrací, z kompletu dělá nikoli pouhé "vzpomínkové album", ale historický artefakt. Vzácnou relikvii a pozoruhodné umělecké vyjádření v jednom.

Tři programy už v minulosti vyšly - tentokrát ovšem vydání dává možnost porovnat studiové a koncertní verze a především je doplňuje rozsáhlým textem, vkládajícím nahrávku do dobových souvislostí, citujícím vzpomínky zúčastněných a dokumentujícím, o jak výjimečnou tvorbu jde. Spojuje je odvaha k experimentu, syrovost a vyrovnanost, s jakou se hudební doprovod staví k Zajíčkově poezii, a také úplné vymanění se ze sféry rockové hudby.  Pozoruhodnou atmosféru, ve které vše vznikalo, zachycuje komplet dokonale.

Nahrávky, vznikající v improvizovaných podmínkách, jasně vyprávějí o vývoji kapely, která byla vždy poněkud napřed. Jestliže už v minulosti vydané rané nahrávky lze považovat za předvoj teprve o několik let později rozbujelé industriální hudby, aktuálně znovuvydané nahrávky ze sklonku sedmdesátých let prozrazují  překvapivou zklidněnost, zamyšlenost, koketování s meditací, s minimalismem, s moderní vážnou hudbou. A to přesto, že část zúčastněných byla nehudebníky a vedle tradičních nástrojů byla použita i železa, preparované nástroje a další zcela neakademické prostředky.

Trojice zhudebněných pásem jasně dokumentuje vývoj - a to i doby. Zatímco první program Dar stínům z jara 1979 nabízí ještě ucelené skladby, s častým využitím harmonia či smyčcových nástrojů, dávající všemu až religiózní vyznění, Pták utrženej ze řetězu z podzimu téhož roku, už volí mnohem úspornější hudební prostředky a je v něm také o mnoho méně naděje a naopak více temnějších podtónů. Zároveň je tu výraznější přiblížení se k divadelnímu vyjádření, k neomezování se jen na hudební rovinu. Nedokončené Torzo z léta 1980 pak dýchá nejen překvapivou erotikou, ale i určitým sarkasmem, odrážejícím tlak normalizačního režimu, jehož výsledkem byly i nucené emigrace několika členů a dočasný rozpad souboru. Je až roztomilé, jaká je tu patrná - třeba častým střídáním zpěvu se sborovými recitacemi - podobnost s pozdějším dadaistickým seskupením Ženy.

Tlustý komplet možná na nezasvěcené může zprvu působit jako jen vzpomínka pro dnes již stárnoucí "máničky", jako zaprášený dokument doby. Tuto svou roli plní samozřejmě výborně - nahrávky, pečlivě ošetřené současnými technologickými prostředky ve studiu renomovaného Ondřeje Ježka, doplňuje velký počet dobových fotografií a jak už bylo zmíněno i rozsáhlý text publicisty Petra Ference - ale důkladností zpracování  toto vydání představuje mnohem víc.

Mladým posluchačům nejen doplňuje kapitolu domácí hudby, se kterou se ve školském systému setkají jen sotva, a může je přivést k náročnějším hudebním formám - ne nadarmo je druhou nejdůležitější postavou tehdejší (i dnešní) sestavy DG 307 kontrabasista Ivan Bierhanzl, důležitý člen pozoruhodného tělesa Agon Orchestra. Vedle hudební roviny však může současné generaci posluchačů, nabídnout i názorný příklad, že věnovat se nejen hudbě, ale i jiným formám umění s podobně plným zaujetím, může vyprofilovat životní postoj a odrazit se i do občanských postojů.

Právě v současné době, která mnohé drtí svou snadnou cestou ke konzumnímu pojetí života, a zároveň produkuje jedince neschopné osobní odpovědnosti, získává znovuvydání letitých nahrávek DG 307 nový smysl. A odměna, které se dostane  každému, kdo si k nim najde cestu, stojí za to.

Antonín Kocábek

kultura.idnes.cz, 17. 12. 2013
Jak hráli DG 307 mezi kriminálem a emigrací

Vydání boxu pěti CD Svědek spálenýho času s archivními nahrávkami undergroundové skupiny DG 307 je na hudebním poli bez nadsázky edičním počinem letošního podzimu.

Soubor disků zachycuje DG 307 v jejich druhé tvůrčí fázi navazující na propuštění hlavní postavy kapely Pavla Zajíčka z vězení po "procesu s undergroundem" a těsně předcházející jeho emigraci – tedy tvorbu z let 1979 a 1980.

Repertoár z první poloviny 70. let, z doby sestavy, v níž figuroval plastikovský Milan Hlavsa, zmapoval v roce 2004 dvojdisk Historie hysterie, který stejně jako aktuální box vydala firma Guerilla, jež se nyní jako jediná mapování dějin i současnosti hudebního undergroundu soustavně věnuje.

Je fascinující, že nově obsazená skupina stihla za necelé dva roky připravit, navíc pod stálým policejním dohledem, tři rozsáhlé programy, nahrát je v domácích studiích a dva z nich také živě odpremiérovat (a zároveň derniérovat).

Bez hluku

Pavel Zajíček nové DG 307 sestavil, tak jak se stalo u kapely tradicí, z hudebníků i nehudebníků. Což vytvářelo neopakovatelné napětí mezi jakýmsi až hudebním intelektualismem a cíleným obrazoborectvím až barbarstvím.

To druhé je však oproti první fázi v programech z konce sedmdesátých let Dar stínum, Pták utrženej ze řetězu a Torzo relativně utlumeno. Zde už nenajdeme žádné improvizované hlukové plochy, kterými za hlavsovských časů DG 307 de facto předpověděli mnohem pozdější světovou vlnu industriální hudby.

Hudebně v těchto třech programech kapela připomíná spíše některé trendy soudobé vážné hudby a minimalismu. Ve vokální složce pak více než kdykoli předtím i potom využívá sborových zpívaných i recitovaných pasáží. V naší kultuře mají kořeny sahající až k hudebně-divadelní avantgardě E. F. Buriana.

Jeden z tehdejších (a po mnohaleté pauze i současných) členů DG 307, kontrabasista Ivan Bierhanzel, však přiznává: "Ta česká tradice voicebandu tam je, ale nevím, nakolik je vědomá." Právě tento až litanický a zaříkávačský přístup se jeví pro poezii Pavla Zajíčka (neboť ta byla vždy u DG 307 prvořadá) jako až překvapivě ideální.

Skvělý esej i dobové fotografie

Všechny nahrávky boxu, tedy tři studiové a dvě živé, jsou pečlivě ošetřeny z původních zvukových pásů a remasterovány předním českým zvukařem Ondřejem Ježkem. S ohledem na dané možnosti znějí výtečně.

A důležitou přidanou hodnotou jsou i booklety k jednotlivým programům s kompletní, i do angličtiny přeloženou textovou přílohou a relativně obsáhlá vložená knížka s brilantním esejem Petra Ference a dobovými fotografiemi.

Ondřej Bezr

Lidové noviny, 19. 11. 2013
DG 307 sice archivní, přesto však nadčasoví

Album Svědek spálenýho času, jež právě vyšlo je skutečně imposantním počinem – na pěti discích se představuje tvorba skupiny DG 307 z let 1979 a 1980. Vedle nesporné historické hodnoty se příkladně vypraveným boxem potvrzuje, jak důležité a současně nadčasové toto pronásledované seskupení bylo.

Představují se nám zde experimenty, jakých nebyla v takové hloubce a serióznosti naše tehdejší rocková scéna schopna, v tom byli DG 307 zcela jedineční – snad s výjimkou Knížákova Aktuálu, ten však již dávno patřil minulosti. A vlastně nejen scéna domácí, ale i zahraniční, byť tam by se některé spřízněné soubory najít daly, moc by jich ale nebylo. Ostatně, potvrzuje to i přijetí nahrávek, propašovaných na Západ – úžas nad tím, co v té zemi za železnou oponou vzniká, kombinovaný s obdivem. A možná i lehkou závistí...

Závidět však rozhodně nebylo co, nahrávky, vydané na pětialbu jsou totiž posledními, které DG 307 do listopadu 1989 vytvořili – hlavní protagonista, básník a textař, ale i zpěvák Pavel Zajíček totiž v roce 1980, donucen brutálním nátlakem StB, emigroval. 

V čem jsou tedy staří DG 307 – skupina totiž, v obnovené, a zcela jiné podobě funguje a nahrává dodnes – tak jedineční? Jistě v odvaze, v níž se pouštěli na území, probádávaná doposud spíše muzikanty z oblasti současné vážné hudby, odvaze o to větší, že v případě DG 307 se nejednalo o hudebně vzdělané muzikanty, vše tak probíhalo spíše v rovině intuice než na základě nějakých teoretických znalostí a zdůvodnění.

DG 307, kteří vznikli v roce 1973 na popud basisty a kapelníka Plastiků Milana Hlavsy a básníka Pavla Zajíčka přišli s hudbou, o níž tehdy Ivan Martin Jirous napsal, že byla „vý­kři­kem zou­fal­ství nor­mál­ních osob­nos­tí, ne­schop­ných při­způ­so­bit se té tvá­ři svě­ta, ja­kou nám na­sta­vu­je sou­čas­ná kon­zum­ní spo­leč­nost.“

Pravda, hudba, již DG 307 provozovali, nebyla pro každé uši, a to jak syrovým podáním, zvukem, tak texty, ovšem vypovídala zcela autenticky o autentických pocitech nejen svých tvůrců, ale v podstatě celé jejich generace. Sám Zajíček o tehdejší produkci na obal zvukově vyčištěných archivních nahrávek z let 1973-1975 Historie hysterie napsal: „Je to jako dotýkání se prastarých úlomků zvuků, které nepříjemně skřípou v uších... Zvukové archetypy zbavené snahy hrát si na umění... Vzbuzují chvění, neklid i po těch letech... Ten čas, příliš se mi o něm mluvit nechce, byl časem zvláštních zápletek a nemožnosti. Zřejmě proto jsme urputně a hravě dělali to, co nebylo možné. Cestu vyslovení...“

Nejdůležitější asi na tomto ohlédnutí je právě poslední věta: cesta vyslovení. A to vyslovení za každou cenu, i za cenu kriminálu, v němž Zajíček po inscenovaném procesu proti undergroundu v roce 1976 na rok skončil, i za cenu drásavých pohlédnutí do zrcadla, za cenu osobních rizik. Máme právě v tuto chvíli odkazovat na Arthura Rimbauda a jeho slavný dopis o vidoucím básníkovi? Proč ne!

Zajíčkovy básně byly zvláště tehdy syrové, resignovaly na gramatická pravidla, šly na dřeň věci. Zároveň byly neseny zvláštním, možná až patetickým apelem, říkaly: proberte se, proboha, a podívejte se, jak a v čem žijete.

Jak již bylo řečeno, pětialbum, vydané péčí nakladatelství Guerilla Records a doprovozené dlouhou historisující studií a mnoha unikátními fotografiemi přináší nahrávky pozdější, a sice dva celovečerní programy z roku 1979, Dar stínum, a Pták utrženej ze řetězu, doplněné Torzem z roku 1980. První dva programy přitom vycházejí jak ve studiové, tak koncertní versi, přičemž je záhodno hned na místě pochválit péči, s níž byly vyčištěny a remasterovány, zvláště „studiové“ nahrávky – uvozovky proto, že vznikaly v soukromém bytě, byť za asistence profesionálního technika a techniky – hrají skutečně výtečně. Zajímavé je srovnání s albem Hystorie hysterie, jež je syrovější, divočejší, zatímco novější nahrávky jsou propracovanější, sevřenější. Často slyšíme svérázný voice band, deklamující Zajíčkovy básně, snaha o dokonalost provedení je cítit ze všech pěti disků, není to však snaha jakkoli akademizující. Vlastně, lze-li to tak říci, jsou sice vstřícnější pro ucho, náročnější však na soustředění, vnímání. Obdivuhodné přitom je, že oba programy od sebe dělí pouhých sedm měsíců, za něž skupina nejen zkomponovala, ale i nacvičila téměř osmdesát minut původní, a ne zcela jednoduché hudby.

Těžko vypichovat nějaké vrcholy pětialba, lze zmínit například meditativní Opustil mě anděl či čtvrthodinovou skladbu Kostěný ráje, v níž můžeme, chceme-li, stejně jako třeba v písni Lidi krve, nacházet autentické prvky minimalismu, či delší Jak sup letící nad krajinou, s dramatickými pasážemi střídanými deklamací upomínající projev kazatele a proměnlivým ženským vokálem.

Box Svědek spálenýho času nabízí, co slibuje název, vedle vší té temnoty v Zajíčkových textech ovšem slyšíme i slova naděje: „Pojď ukážu ti prostor snů, potkáš na cestě lidi krve.“

Josef Rauvolf