PŮLNOC - ÚDOLÍ OHNĚ (REUNION TOUR LIVE 2012)

Pojďme si dnes popovídat s kapelou, která se nějakým trendům vyhýbá jako čert kříži a vůbec je nenásleduje. Vychází z toho, kde je jim dobře, z odkazů undergroundové scény. V rukou třímá kytary, prolíná je s elektronikou a nutným potemněním. Pojďme si popovídat s pražskými bigbíťáky Jiříkovo Vidění. Pánové nám vyšli vstříc hezky pěkně všichni tři - tedy Milan Jaroš, Jiří Kraus a Jiří M.O. Šimon.

Ahoj, zdravím do Prahy! Proč vlastně Jiříkovo Vidění, proč tento název?

MJ: Název vznikl už „v pravěku“ ještě před samotným vznikem skupiny. Padl z úst naší dávné kamarádky, která pravila Jiřímu - basákovi: „Ty máš to svoje Jiříkovo Vidění…“. Při zakládání kapely se o názvu nijak dál nediskutovalo a to ani v průběhu celé existence nebyly tendence název měnit. Ano, máme to svoje Jiříkovo Vidění…

M.O.: S kapelou nehraji od počátkù, jen bych možná zmínil J.K. Tyla a jeho stejnojmenný příběh o nespokojeném chasníkovi, který prožívá 3 alternativní životy, aby nakonec došel k uvědomění, že nejlépe je mu „tady a teď“, což rezonuje s naší realitou.

JK: Jiříkovo Vidění vzniklo původně jako minimalistický, improvizační projekt, na kterém se se mnou podílel bratr Miloš a příležitostní hosté, teprve po příchodu Milana Jaroše a Pafky Konvalinkové (tenkrát ještě ne Staňkové) se stalo regulérní kapelou.

Jako kapela jste aktivní už pěknou řádku let, přesněji od roku 1996. V jakých pozicích jste působili v českém UG před Jiříkovým Viděním?

MJ: Garážové pokusy o hraní nesly názvy jako Paralen, kde jsem působil kupodivu jako bubeník, Jiří Kraus měl s baskytarou jasno od samého počátku, později jsem si podomácku vyrobil něco jako kytaru a tím začala moje dráha kytaristy. S mými prvními tvůrčími počiny a příchodem prvního bubeníka Tomáše Švíglera jsme několikrát – už veřejně vystoupili pod názvem Golgota. V další fázi s příchodem dalšího kytaristy, skladatele Jakuba Torsta Veleby Golgota zaniká a rodí se Jinovatka, tedy bez mé maličkosti. V roce 1996 JK zakládá Jiříkovo Vidění jako druhý ze svých projektù a to s elektronickým základem, tehdy s bratrem Milošem. Později se formuje sestava nahrávající první CD George´s vision (1997).

M.O.: Mimo UG jsem působil v autory zapomenutém projektu Ohmu a nadále působím v srdcové kapele Edith, tam hraji ještě déle než v JV.

JK: Mimo JV ještě působím v kapele Jinovatka, která letos slaví 20 let existence, a dále v kapele Edith.

Sami sebe označujete jako kapelu, která pokračuje tam kde skončil Mejla Hlavsa. Je to v tom něco víc, než jen příbuzenství s Fiction ve spojení temného UG a elektroniky? Jak dobře jste se znali, jak moc vás ovlivnil?

MJ: Vyrůstali jsme na kapelách jako Ser Un Peyjalero, The Legendary Pink Dots, The Plastic People of the Universe ještě s Mejlou Hlavsou. S příchodem kapel Půlnoc, Fiction, nebo Šílenství jsme zjistili, že spojení živých nástrojù a elektroniky není utopická forma. Nešlo o vzájemné napodobování, ale o současně běžící projekty. Tenkrát jsme se ani s Mejlou, ani Honzou a Dušanem Vozáry neznali, byli jsme kluci z vesnice a oni byli tenkrát „hvězdy“… alespoň pro nás. K osobnímu seznámení s bratry Vozáryovými došlo vlastně v průběhu posledních let, kdy jsme odehráli několik společných koncertù, dokonce jsme dostali nabídku k natočení jejich coveru na jejich poslední singl a jak už jsem zmínil, jde vlastně o propojení lidské a současně hudební, což má myslím jasnou a správnou logiku. Často se Honzy Vozáryho na Mejlu ptám, zmíním jen, že jeho vzpomínky na spolupráci jsou víc než pozitivní, nebojím se říci, srdečné…

JK: S Mejlou jsem si jednou povídal v Akropoli, mimo jiné jsem se ho ptal, jestli by jsme s kapelou Jinovatka mohli hrát od Plastikù skladbu Mladý Holky, povolení jsem dostal, ale nakonec jsme od realizace této skladby upustili.

Ono samo spojení starého dobrého bigbítu a současných zvukových možností je zajímavé složení. Spojení minulosti s modernou. Jak byste charakterizovali sami sebe pro lidi, kteří vás ještě neslyšeli?

MJ: Ten kytarový klasický, jak říkáš bigbít, je v nás od mládí, kdy jsme tuhle hudbu stejně jako naši vrstevníci poslouchali a samozřejmě to bylo základem naší kytarové nauky. V šestnácti letech jsem zvládal zhruba pět skladeb od Visacích Zámků a to byla moje kytarová „vysoká škola“. Říkal jsem si, pokud umím zahrát tohle, umím všechno (smích) a myslím si to dodnes. Elektronická součást kapely přišla právě s jejím vznikem a tomuto spojení jsme věrni doposud.

M.O.: Světlo na konci tunelu. Kulový blesk na sedativech.

JK: Jeden z důvodů, proč jsme v devadesátých letech začali používat elektroniku také byl, že jsme měli problém se stálostí bubeníků, tak jsme pořídili automatického bubeníka, později groovebox, aby nás častá nepřítomnost živého bubeníka neomezovala.

Když porovnám váš sound na konci devadesátek a teď, vnímám jej jako více otevřený novým možnostem, celkově přístupnější. Ta introvertní minulost tam pořád je, ale už nepůsobí tak výrazně...

MJ: To je dané hlavně koncepcí nahrávání, technologickými možnostmi a také personálními změnami na postech hudebníků i autorů skladeb a také osobnostním zráním. Na starších deskách se výrazně autorsky, co se hudby týká, podílel bratr Jiřího, Miloš Kraus, který měl připravené zvukové a rytmické základy, zbytek kapely je doplnil kytarou, klávesami, zpěvem… Nálady jsou spíše meditativní až monotónní, ale v té době nám tenhle sound seděl. Alba Obrazy Neklidu a V Poli Strom byly produkovány jinak. Velký vliv na tuto změnu měla tvůrčí stagnace Miloše K., programování jsem se ujal sám a zde je asi patrný zmiňovaný tvůrčí úhel směru soundu. Není v tom záměr, je to vývoj. Ano i my dnes vnímáme při koncertech jisté uvolnění, nikoliv „napětí“ jako na předchozích albech…

Stejně tak ona temnota vaší hudby jakoby nesla znaky prosvětlení, jistějšího pohybu v ní.

M.O.: Ač to nechceme brát politicky, tak všichni v kapele cítíme skepsi k západnímu stylu života, který skutečnost polarizuje na dobro a zlo a tento kontrastní pohled zkresluje poznání skutečné podstaty. Západní pohled ovlivněný křesťanstvím nám nabízí peklo nebo ráj a nic mezi tím. Musíme si ale uvědomit, že existují další cesty. Nic není černobílé, ve světle lze nalézt temnotu a naopak v temnotě jas. V tomto světě se snoubí vysoké s nízkým, krásné s ošklivým, konečno s nekonečnem, život se smrtí a tyto paradoxy v podstatě definují sami sebe, jeden bez druhého nemohou existovat. Tento princip nalezneme obsažený ve vše vysvětlujícím symbolu jin a jang a tak, stejně jako v zoufalství je kus naděje, i my pracujeme s těmito protipóly tvůrčím způsobem. Fundamentální pohled je nám vzdálen stejně jako rybce plující středem řeky oba břehy. Jak se říká: „Člověk lépe vidí ve vlastní temnotě, než ve světle jiného.“

Tento rok vám vyšlo album "V poli strom". Představte nám jej trochu blíž. Lišily se práce na něm nějak výrazně od minulých nahrávek?

MJ: O programování elektronických základů jsem se již zmiňoval, pravda, napsal jsem ještě texty. Na novém albu chybí groovebox Miloše K zcela. Desku jsme nahrávali v průběhu tohoto roku, od ledna do vydání – srpen 2013. Postupujeme tak, že na hotový vysamplovaný základ tvořím kytaru a zpěvy, následuje nazkoušení jednotlivých skladeb, poté individuální domácí nahrávání. Akustické bicí jsme točili ve studiu Cyrila Kaplana (Vložte kočku) v pražských Vršovicích, naopak elektronické bicí se nahrávaly u čechosyřana Wasfi Massaraniho. Na Album V poli Strom je v podstatě ucelený příběh a byl s tímto záměrem produkován. Jako hosté se objevují bývalá klávesistka a vokalistka Pafka Konvalinková - Staňková a violoncellistka Petra Jaroš Kadrabová, zbytek tedy MJ - kytary, zpěvy, JK - baskytary a Jiří M.O. Šimon – bicí, ruchy, smyčky. CD opět obsahuje úryvky z českých filmů, které dokreslují jednotlivé „příběhy“ o další rozměr. Desku vydala Guerilla Records. Těší nás úspěšné setrvání skladby Město – Praga Nemagická v hitparádě Velká Sedma Radia 1, kde se udržela statečných sedm týdnů.

Ve výčtu vašich oblíbených kapel figurují zajímavá jména. Snažíte se být neustále zapojení, vnímat současnou scénu? Která kapela vás za poslední dobu dostala?

M.O.: Ne že bychom nějak sledovali poslední trendy a podle nich se pak snažili ušít tu „pravou“ desku na míru. Nicméně tím, že se v hudebním prostředí pohybujeme, tak jaksi nelze neslyšet a podprahovým inspiracím se asi nevyhneme. Pak je tu taky Zeitgeist – Duch doby. Pracujeme s podobnými nástroji, nahráváme podobnými technologiemi a tak rezonujeme s dobou. Jsme v podstatě takové biologické kondenzátory skrze které se do skutečnosti transformují poselství. Internet je nic oproti obří kosmické databázi, na kterou se lze napojit a čerpat z ní inspiraci. No a co mne za poslední dobu dostalo do kolen v hudbě? Asi to bude nošení sov do Athén, protože to snad nešlo přehlédnout. Z české scény rozhodně invaze něžných barbarů Vložte Kočku a pak samozřejmě nálet Atomové včely elektromolocha WWW a to konkrétně předělávka Máchova Máje a Evropa, ve které pracují s laserovou strunou. Ti opravdu drží prst na tepu doby. Za nimi pak v prochladlých kytarových vodách pomalu brouzdají Houpací koně a jejich poslední deska "Everest". A pokud byste se do té vody ještě chtěli ponořit, pak nelze nezmínit brutální 5CD českého sentinelu DG 307 "Svědek spálenýho času" domovského vydavatelství Guerilla Records. Těžko říct jestli umřete na podchlazení či zadušení. :) V zahraničí toho leze strašně moc, takže jen letmý přelet nad krajinou. Je už rok co vyšlo hravě experimentální album Johna Fruscianteho "PBX Funicular Intaglio Zone" a naopak těžké 2CD Swans "The Seer". Pak asi ňufácké čmuchácké elektro The Knife "Shaking The Habitual". V tichosti po "Keep You Close" vydali dEUS novou desku "Following Sea" a Goldfrapp přišli s něžně decentími aranžemi na "Tales Of Us".

Victimer, 16. 12. 2013