DÁŠA VOKATÁ - DVA DIVOKÝ KONĚ

Lidové noviny, 11. 5. 2014
Dáša Vokatá zpívá něžné písně s vervou rozjeté lokomotivy

Dáša Vokatá je nepřehlédnutelnou postavou české písničkářské kultury, ba zjevem, jenž ji přesahuje. Ne každý její zpěv vydrží poslouchat v delším sledu, ale řekl bych, že na každého, kdo o ni zavadí, zapůsobí silou svého přednesu. Je to žena energie, žena nůše píseň kost...

Její nové album se jmenuje Dva divoký koně a lze je považovat za konfesní čili vyznavačské. Obsahuje písně, které si lze zpívat do kroku, byť poněkud již šoupavého. Některé by mohly skvěle posloužit jako zpěvy táborové, k zaplašení měšťáčtěji naladěného obyvatelstva. Jsou mezi nimi kandidáti na alternativní hity, které by mohly ve vstřícném prostředí zlidovět. Dáša Vokatá zpívá s vervou rozjeté lokomotivy a s něhou březí medvědice, její údery do kytary jsou zvonivé a nehledané, tam, kde přece jen samy nestačí, dodá profesionální aranžmá výpomoc od rockových muzikantů (Joe Karafiát, Jiří Jelínek, Michal Koval...).

Sexus jako vševládnoucí princip

Když jsem desku poslouchal poprvé, musel jsem vždy po dvou písních odpočívat, neboť jsem měl pocit, že se do mých uší valí citové tsunami. Při dalším poslechu, když už je člověk připravenější, ocení, jak jsou písně vlastně něžné a vlídné, jaká je v nich radost ze života, což je, řekl bych, na Vokaté vlastně nejmarkantnější. Její zpěv, to je svého druhu náhrada, nebo přesněji pokračování sexuálního aktu, jenž je ostatně častým, ba vrcholným tématem písní. Sexus je u ní zcela dominantním a vševládnoucím principem, důvodem k samé existenci a jejím dovršením. Je to ovšem princip radostný a vitální, žádné dekadentní fňukání nebo jinotajné mrkání, ale prostě přirozené a zdravé mr...ní, za něž Vokatá vzdává dík Pánubohu, aniž by s tím měla jakýkoli problém teologický či jiný: "Děkuji ti, Pane, za lásku i smrt / děkuju ti, Pane / za pořádný mrd." Tento pansexualismus, který je explicitně přítomen ve většině písní, je součástí celkového obrazu života, který však "již vjíždí do nádraží", neboť na něj "zamávalo stáří". Je proto spojen s životní bilancí, do níž logicky patří soužití s muži, kteří na tomto žití měli svůj základní, nebo aspoň významný podíl. Tato adresnost písně zařazuje do soustavy undergroundové ikonografie, čemuž ostatně odpovídá i stylizace obálky. Klíčová role patří samozřejmě Ivanu M. Jirousovi čili Magorovi, jemuž Vokatá věnuje několik velmi procítěných písní, ale i Svatopluku Karáskovi a – snad jen platonicky – Eugenu Brikciusovi. Všichni tři zmínění nabývají v písních rozměrů heroických, ba nadživotních a stávají se součástí panteonu undergroundových světců, o nichž, zčásti již za života, se pějí písně: "Velký muž šel krajinou, / vířil střelný prach, / bránil se jen kytarou, / když na něj pad’ strach," zpívá Vokatá o Karáskovi, zatímco Brikcius je v její písni s jistou oprávněností opěvován jako poslední "zapadlý génius / Evžen Brikcius". Magorova stopa je pak přítomna vlastně permanentně a projevuje se v živelném anarchismu a bujaré radostnosti, s níž je vzýván život žitý v plnosti a v divoké svobodě. Je tu ale místo i pro kusy, řekněme, meditativní, což je případ písně Magorův hrob, a historické: Magorův pohřeb. V první písničkářka přichází k prostému hrobu básníkovu ve Vydří a v jaksi erbenovské linii posmrtného shledání mu slibuje, že se spolu znovu sejdou. Vpísni Magorův pohřeb pak vcelku vystihuje mesianistickou atmosféru pohřebního aktu: "Hlavně aby farář Láďa / neuhasil v sobě plamen / ať nás vede kníže Karel / amen amen amen amen."

Jako významnou součást, ba dovršení undergroundové legendy pak lze vnímat účast herce Oldřicha Kaisera, který doplňuje zpěv Vokaté svým zdaleka ne špatným bručením a docela talentovaným vrzáním na housle. Jeho účast dokládá, jak rozličné jsou cesty a zákruty osudu. Kdysi jako mladý herec vystupoval v Třiceti případech majora Zemana, v díle, v němž scenáristé z dezinformačního oddělení StB spojili pseudoundergroundovou skupinu Mimikry s únosem letadla na Západ. Kaiser tam hrál mladíka, který se zajímal o jejich nahrávky a účastnil se pověstného koncertu, na němž exceloval jeho přítel Jiří Lábus v paruce hašišáka. Jak Jiří Lábus, tak Oldřich Kaiser již mnohokrát dali najevo, jak jim je tento prohřešek mládí trapný a jak ve své přirozenosti tíhnou právě k prostředí, jež měl onen díl kriminalizovat. Spojení Dáši Vokaté s Oldřichem Kaiserem tak nemusí být jen produkční tah, ale vlastně cosi jako výsledek dějinné logiky a spravedlnosti. Na tuto syntézu na obálce CD zezadu shlíží vousatý Magor, kterého si klidně můžeme představit jako jakéhosi alternativního Pánaboha. Lze věřit, že by tomu spojení dal požehnání.

Jiří Peňás

Zdroj: http://www.lidovky.cz/dasa-vokata-zpiva-nezne-pisne-s-vervou-rozjete-lokomotivy-pat-/kultura.aspx?c=A140509_115640_ln_kultura_hep

MF Dnes, 17. března 2014
Dáša Vokatá a Oldřich Kaiser jako dva divocí zamilovaní koně

Klasický český underground stále ještě překvapuje. Už si bylo lze těžko představit, že do jeho sféry přibyde nová osobnost, a najednou je tady. A pro mnohé přichází z úplně nečekané strany.

Herec Oldřich Kaiser je totiž druhou hlavní personou nového alba undergroundové písničkářky Dáši Vokaté Dva divoký koně. A to jako zpěvák, houslista, kytarista a zjevně i jako objekt některých textů.
Třetí osobností, která příběhem alba prochází, je v roce 2011 zesnulý Ivan Martin Jirous, dlouholetý partner Dáši Vokaté. Jemu je věnováno několik písní, pod jeho portrétem se oba protagonisté nechali vyfotografovat a jeho pár velmi osobních básní, které napsal písničkářce během jejich soužití, na samý závěr alba recituje Oldřich Kaiser.
Je to vlastně velmi zvláštní milostný trojúhelník, jehož vrcholy jsou spolu se jmenovanými také vzájemná úcta, skoro až dětská nespoutanost a absolutní nekonvenčnost.
Nejen toto album, ale celá tvorba Dáši Vokaté, se vymyká standardním hudebním měřítkům, to je třeba při jejím poslechu mít vždy na paměti. Kdo by u ní chtěl hledat dokonalou hru na kytaru, dokonalý zpěv, dokonalé rýmy nebo vysokou básnivost, najde spíš pravý opak.
Vokatou nelze zasazovat do nějakých mustrů, které máme podvědomě vybudovány. Kdo ji aspoň jednou viděl na koncertě, dobře ví, že pro ni je občas problém i udržet standardní ladění nástroje.

Oldřich Kaiser a Dáša Vokatá

Ale Vokatá je zároveň důkaz toho, jak nepodstatné všechny tyto zdánlivě nezpochybnitelné pravdy o takzvané "kvalitě" mohou být, předstoupí-li před posluchače skutečná upřímnost, otevřenost, osobitost a to, co lze označit snad jedině otřesnou floskulí "srdce na dlani".
Album rámují dva milostné duety Vokaté a Kaisera. Na jedné straně ůvodní Agregát v rytmu poněkud rozhrkaného rock'n'rollu s celou kapelou ("Máš mě rád/záříš jako agregát/už ti to moc nemyslí/máš jenom jedno na mysli/jak se mnou spát").
A na závěr zpěvná balada ve volném rytmu akustické kytary a houslí Můj milý ("Můj milý pojď domů/nebudu se bránit/nebudu tě kárat/nebudu tě hanit//Má milá až vstoupím/až do tebe vejdu/už se zpět nevrátím/nikdy neodejdu") dávají celému albu základní tón, který může upomínat na minulého i současného autorčina osudového muže. K té byl natočen kouzelný videoklip s oběma protagonisty v hlavních rolích.
Tematicky i verbálně velmi otevřený milostný lyrismus, v němž je ale až jakýsi existenciální podtext, prostupuje s nevšední přímočarostí, kterou v českém kontextu najdeme jen u nemnoha autorů a ještě méně autorek, i dalšími písněmi.
Třeba v titulních Dvou divokých koních ("Stálo za to s tebou žít/s tebou se hádat s tebou pít/šplhat s tebou na kopec/rozepni si poklopec//rozepni ho naposled/letíme svůj poslední let/dva koně diví a pod námi/lidé jen civí") nebo naprosto explicitní Mrd nebo smrt ("Děkuji ti Pane/za lásku i smrt/děkuji ti Pane/za pořádný mrd").

Dáša Vokatá zahrála Ivanu Martinu Jirousovi i na pohřbu

O tom, co pro Dášu Vokatou znamenal Ivan Martin Jirous, ovšem v jiné rovině vyprávějí písně Magorův Pohřeb a Magorův hrob, ve kterých se nehledanými slovy ze své ztráty vyzpívává tak, že by jen absolutní cynik mohl diskutovat o rýmech nebo o tom, jak se tu hraje na kytaru.
Protože taková vyznání by prostě nikdo jiný na celém světě namohl napsat ani interpretovat. Kouzlo silného osobního prožitku ovšem mají i další Vokaté "pozdravy přátelům", písničky Kněz Sváťa Karásek a Genius Brikcius.

Bylo řečeno, že se album Dva divoký koně vzpírá jakémukoli srovnávání a proto je těžké na něj pasovat standardní procentní hodnocení. Jestliže je zde "povinně" uvedeno, je třeba jej brát s velkou rezervou, jako jakýsi průměr bodování neuchopitelné, zcela důvěryhodné a nevykalkulované autenticity na jedné straně, a zohlednění oněch standardů, které ale v případě tohoto alba mají jen minimální platnost.

Ondřej Bezr