JAROSLAV ERIK FRIČ & ČVACHTAVÝ LACHTAN - JSI ORKNEYSKÉ VÍNO - VIZ ČVACHTAVÝ LACHTAN (REEDICE; 2CD)

"Výsledkem je sedm na sebe navazujících zpěvů jakési mé životní prolínavé, aktuální i vzpomínkové, mnoha postavami obydlené a poněkud beatnickým chrlením poznamenané poémy, která je jen jakýmsi bloudivým, vychraptělým a bolestným "zpěvem" nad nádhernými melodickými linkami a úderně silnou hudbou kapely Čvachtavý lachtan. Orkneyské víno jako metafora a vzpomínka, jako mimoděčný blesk touhy i naplnění. Jako spojnice, jíž se poezie, a tvorba vůbec, vrhá k nebi, jako jiskra vykřesaná v údolí slz, osvětlující mapu naše hledání, často tak matnou, a někdy vůbec neviditelnou, vedoucí nás jako poloslepce k tajemným podstatám života. Napříč individuálním zkušenostem, napříč společenským svobodám a nesvobodám, napříč času, jen v tvůrčí vertikalitě, která jediná je obranou proti zkáze světa." - tak pravil básník Erik Frič.

Jaroslav Erik Frič - Jsi orkneyské víno

I

Skřípavé ticho zdí
žaluzie protažené mimo prostor a čas
jak skončil´s
jak začal´s
lásku vyznávat barmanovi
faktury z psychiatrické léčebny
básně na balicím papíru
jak uniknout chmurám
podoby anděla hledat
dohledávat v tichosti
peříčka zachytit
jak je ti když musíš znovu vstávat
ještě jednou
ještě dvakrát
jak je ti když tíseň v žaludku
v zrcadle zimnice
jsou snad v mém životě dva lidé?
jen pachuť po doutníku zůstala
Kenneth Patchen říká že básně jsou popelnice
do nichž odhazujeme svůj život
jak začneš tak skončíš
turbulence hvězd
helikoptéry času
déšť neustává
voda s listí teče na plochu jezera
kapky se slévají v konkrétní vidinu
a milosrdenství Tvé je, Pane, nekonečné
to milosrdenství jež rozšiřuješ nad námi
nad hlavami schýlenými k hodinkám času
na konci stezky čekám celou věčnost
tvé ruce jsou zimou promodralé
lahvičku s tinkturou svíráš
jak dlouho ještě, Pane?
není návratů
vrávoravě zraněným krokem
do temna posledního nástupiště
ale na kterou k čertu kolej
život vteřinami rozkrajovat
jak dlouho ještě, Pane?
vědomí hrany probrušuje krystalkem soli
jak dlouho, Pane, ještě mě tu necháš?
nad ránem slyšívám chrapot chůze po řežavém uhlí
vůni dehtu podzimní v naší chudobné čtvrti
světa kde všechny čtvrti jsou chudobné
rozevřené hlubiny času při rvačkách v ulici
nůž otvírat uvnitř i vně
život na tenoučké niti roztetelený
byla sobota když můj otec umřel
na neděli měl v kalendáři napsán úklid
a dál už nic
život na vlečných lanech tažen smířlivě
míval jsem kdysi rád nápis Brouk a Babka
jméno obchodního domu v dětství
toužebných významů
kdesi daleko od reality
slova za životem
dívám se jak dopíjíš čaj z velkého hrnku
tak pomalu jak děti dopíjejí
jednu takovou báseň napsat
v ozvěně slov Brouk a Babka
jako by mohlo být návratů
ponoření do těchže ponorných říček
s hlavatkami a s věky hlazenými oblázky
jméno domu s těžkými závěsy ve vchodu
barvy temné modři
za nimiž bylo tušit haldy exotických koberců
mezi zrcadly a visutými schodišti s chromovaným zábradlím
jak zajímavá může být dnešní nuda
kde chybějí jména Brouk a Babka
poprvé a naposled slyšená
jako když dopíjíš dlouze a pomalu
zbytek čaje z květovaného hrnku
jako když mluvíš ztišeně zpod temných vlasů
když odcházíš pootevřenými dveřmi
do smutného světa
protože jak začals tak skončíš
jak orkneyské víno
mé okoralosti útočiště
k mému zahanbení a slabosti
ale ty, Pane, jsi orkneyské víno
navždy orkneyské víno.


II

Samozřejmě že jsem viděl arcibiskupa z Canterbury
k životu daleko
nekonečným metrem
popůlnočními linkami
bez hodinek
stíny dlouhé jež unikaly
pod edinburskou skálou
těsně při ní
aby kameny nepadaly
kdyby svědomí nebylo zjizveno
v obchodě máslo pod cenou
přátelé ze dne na den
zkus tím mlčením proklouznout nepozorovaně
a neříznout se o hrany
ještě že něžnost přebývá
ještě že noc kráčí rovnoběžně
s naší touhou
i popůlnočním strachem
nic si nevyčítat
myslím na to že anglická úsloví jsou nepřesná
snad už příliš smířená s pákistánskými způsoby
a na co ty umíráš?
na kytaru špatně
déšť za límec promokavého pláště
na střelce kompasu sever
stále jen sever
nevím proč
celý týden bos po londýnských ulicích
a kytara rather cheap
chlad s chvějivou vůní domodra
pod kůží zůstává
a na co ty umíráš?
na každičkém kroku důvěrné dlažby
čokoládoví ježci do dlaně
ale svoboda s poezií nemohou být totožné
noční spálený tuk v potemnělých bufetech
podvody s třípencemi v hernách
hlídač v rudém livreji se zlatým třepením
ohnutý drát a šikovné ruce
neadresný dopis
už bez variant
mizíš do tmy
plápolání větru
řekni
na co umíráš
moje teta pila sedmičkové pivo z láhve
vařilo se pro dělníky z Vítkovic
a kouřila nefiltrované winstonky
v zahradním lehátku
půjčovala mi Světovou literaturu
v běsnících ohňostrojích noci
na samém okraji dne
četl jsem Reverdyho
Američany
a teta mi podávala kávu v nádobce z chemického skla
s červenou plastovou lžičkou
nekonečné hovory u škvárového hřiště v podvečerech
snad se tehdy zrovna zpívalo Let's twist again
dlouhá distanc k nedospělosti
i dospělosti
když Němci zavřeli školy
má teta už tu poslední zkoušku nikdy neudělala
proč se zvedat z letního plátěného lehátka
staré zahrady se skřípavým pocitem popílku po těle
v ironické shovívavosti k světu
když ji odvezli se zápalem plic
byla už v bezvědomí
sestra mého otce
říkala mi Jarko...


III

Vím
je to proto
dávám do souvislostí věci
které navzájem smyslu dávat nemohou
snáší se noc
ve vzduchu hořký čaj
krev rozstříknutá po výkladní skříni
v ulici dávno ztraceného města
žena s bolestí v kříži
opírá se o drátěný plot
a smutné boty z plátna u dveří
tma
jako by už sama byla naplněním
a předvídavost upírána
dětem v ulici Boleslava Jablonského
notorik nám oslepl před očima
v projasněném předjaří
stál tam bez pomoci
proklínal svět který ho tu nechal
pláčem jakoby dětským
za horizontem času
říkáš
kolikrát se taková věc v životě stane?
v Galilei tou dobou
byl uzdraven slepý od narození
a já zatím chodím
ke kapucínům na Dolním náměstí
doma na chlebě ustláno
na vikslajvantovém ubruse
časů dávných
mám já tě už nikdy nevidět?
příběhy Brailovým písmem
v dunící samotě
v podivné společnosti nedělních opilců
v skanzenech mého života
říkáš
kolikrát se taková věc v životě stane?
touha po vyvažování
do hloubi morkových kostí
cizích
když proplétáš se poprázdninovým zábradlím
a bukové listí neklouže pod nohama
mám já tě už nikdy nevidět?
chraptivý běh nakloněnou rovinou
ze zastávky na zastávku
a vystřihovánky zoologické zahrady
pastelky na Brailovo písmo
léto žalosti
nevěrni
skoro zima už
v srdci proměnlivý tepot
věrnosti
léto žalosti
mala som ťa dosti
kam půjdeme
nikdo nečeká
mouchy na stole
už je nechytám
stále obtížněji nořit se do okamžitého smyslu
nikdo nás nenachytá na hruškách
proč dávno jsem nepropadl marnosti
když není o čem psát
o čem mluvit když tobě je devatenáct
a mně šestnáct
ještě ne celých
stále v pohybu
nikdy nezmeškat horizont
kameny hraniční
není kam
a není s kým
dlouhé hodiny proležet ve vaně
bez vody
s kuchyňskou solí
v očích
skutečnost vklíněna v podpaždí
a na konci světa jsou Zlabings Slavonice
tvé slabiny
a jediný verš
to není málo
na konci světa
finis terrae
jsou tvé slabiny
a nedohledno
jako bezdomovcova kabelka
vzdálenost pořád stejná
z opačné strany.


IV

Mraky
pomalu jdou
trčíš v chatrči svých slov
a srdce
přelomené karty
život který zmizel
v čímsi náručí
návod k použití
hladinu alkoholu vymetat
kartáčem na řeznické špalky
toulky s Charliem
a pionýrská píseň
zvuk poslední trubky
to už je dávno co válka ve Španělsku skončila
teto Růženo
a srdce
temný lovec
umřít ve vaně
stoupat vzhůru sopečným sopouchem
uličkami věčnými
města T. se všemi okrajovými čtvrtěmi
s visutými zahradami
cizí moudrosti
vlastní podjatosti
s kaskádami květeny nikdy nevídané
brouzdání ve vzájemných citech
a šéf hotelu se jmenuje Žába
tak špatně nám zase nebylo
hádky v krkolomných zatáčkách
v nichž jen nadechnutí působilo závrať
stoupání vzhůru
paklíčem noci
jen po očku tiché jako had v úplňku
v čekárnách plno
probdělé noci
a srdce
plovoucí perutě
neznámého vznešena
přijít a znovu přijít
v tom je to celé
v tom je zákon i proroci
nikdy neodejít
stále být a stále vstupovat
v tom je tajemství
celé věci.


V

Večerní anamnesis
prázdnota noci
očních důlků
defektní cesty
zpřerážených kostí
není veselo pod frýdeckým zámkem
terč reality proražen
jen utkvění na několika málo akordech
s tvou přítomností jsem se nijak nevlekl
protože nadnášela
rozpínala zádové obratle kus po kuse
o barovou židli
do stále stejných pivnic se probouzíme
už definitivně
myslíš že minulost se dlouží v nebytí?
mezi sny přece nelze zabloudit
a pleť tvoje bělokorá
co chtít v tom ročním období
v takové společnosti
kam se vracet když nikdy jsme neodešli
ještě že tě mám
říkáš
ale já nemám tebe
slova pozpátku vracet
jako prázdné lahve do kontejneru
který nikdo nevybírá
za staženou plentou bezčasí
není noc ani ráno
a žluté a růžové závěsy
babka v bufetu říká druhé
a vidělas tu Kolumbiju zbořenú?
z toalety Ženy
vyběhla bytost nejasného pohlaví
stříháš si nehty na rukou
uprostřed cesty
myslíš že minulost se dlouží v nebytí?
trolejbusy paměti
na nahém břiše které pulzuje
nad hořkými propastmi
vítr žene prochladlým úvozem
ani jednu myšlenku nedokážu uchopit
když už jednou vyšli jsme nenávratně
v náručí tmy
a pleť tvoje bělokorá
není rozdíl mezi chvěním a pocity
dlouhými jako příprava na letní byt
jako by léto někdy mohlo být stejné
v bydlištích nejistých
průsvitka červánků
v chladivém písku baltického moře
po zuby ozbrojené kontroly
a pleť tvoje bělokorá
stále jinou realitou zaskočeni
mládí se všemi pozdějšími vraky
na souš vytaženými
ale teď
chtěl bych bydlet nejspíš
na ulici Kameníčkově v Žabovřeskách
bolest nedoběhneš
ty rýhy od auta bez něžnosti
která někde schází
ale takové sny vyvanou
chtěl jsem někomu něco dát
ale najednou nebylo co
a nebylo komu
tak tyto moje poslední dny
jejich tvář jejich obraz
vždy s někým splývají
s orkneyským vínem mé zmatenosti a smutku
s orkneyským vínem zhasnutých světel
led v kalužích
už nepraská pod nohama
na podivné křížové cestě
jako by mohlo být lidské spravedlnosti
v rozfázovaných karnevalových štacích a tvoje pleť bělokorá
svetr s norským vzorem
brouk roháč na pěšince
kde na Vánoce z nebe vedly bílé čáry
byla tam maringotka
a v té maringotce kostely
samé kostely
to jsem ti neříkal?


VI

Život jako by unikal
v mělčinách v moři stopených
mezi prsty
tep nehmatný
potkávám tě v pěší zóně
tvůj jásavý zjev
na kočičích hlavách téže ulice
jako před lety
jako když ještě nebyls na světě
a já s tvojí matkou ležel na trávníku fialkové země
pod rozevřenými nebesy
hvězdy ospale zpívaly píseň pelyňkovou
v jiskrách podvečera
v mlhovině duše
a potom že život netrvá na věky
když někde uniká
objeví se jinde
tvůj jásavý zjev
v čekání které je nadějí
abych neusnul
neupadl v snění
které je návratem věčné přítomnosti
jako vzdálené světlo ve dveřích
tak tyto moje poslední dny
jejich tvář jejich obraz
a tvůj jásavý zjev
snad někdy
snad někdy jindy
bude to
musí to být
přesně a do písmene
do detailu stejné.


VII

Nikdy nepíšeme přesně
přesně můžeme jen milovat
včera v kostele řeč vedli
jak jsou rádi že mají plný kostel
na požehnání zapomněli
nebo už nemusí být
ale já opakuju Nejsvětější Jména
na nic už nemyslím
mé básně krvácejí zvnějšku
myšlenky se ničeho nedotýkají
národ přece a království zahyne
když neslouží Tobě
to není moudrost nejasná
cožpak nebudeme souzeni podle skutků?
je to přesně týden co jsem tě potkal
v obchodě za mnou kupuje stařenka rybičku v rosolu
malý ministrant s dlouhými černými vlasy usíná
při kázání
opírá hlavu o zeď a klimbá
ale my se vždycky ptáme po důvodech lásky
a nakonec nevidíme než vzpomínky
i ve věcech budoucích
telefon zní jak větry od pólů
když chodil jsem do práce s lihovarskými dělníky
kolem černé řeky B.
kde Soapy spával na vyhřátém poklopu parního potrubí
v kožené přilbě
v plášti nekonečné víry v milosrdenství
v noci dlouhé a smutné
spali jsme pod sochami svatých
a hraniční kameny lemovaly beznaděj
u příbuzných jsem bydlel v pokoji pro hosty
knihy rozloženy na jemné paličkované krajce
a úvahy sebevražedné
jak překročit hranici která je uvnitř
a na druhou stranu nevidět
sám jak telefonní budka na přístavní hrázi
když na svatbách tvého dětství trhals veliké žluté květy
na městském záhonu
šťasten
protože ty květy pro tebe znamenaly AMERIKU
když babička ještě žila na dalekém předměstí
neprávem odsouzeného města
tloukl ses s vetřelci dřevenou tyčí
kam se poděly ty nedohledné louky
a kterým směrem se vydáš
a kam
do školy kolem svatého Šebastiána
z tolika možností vybírat
když zbyla jediná
při společném stolování alkoholiků
příbuzní přišli pro singrovku po matce
a má nepravá teta šlapala ve vybělených kostech
bratranec v bělostných ponožkách
bylo tu jediné slovo které by nemrazilo?
jemně ukolébán šumem ranních hostinců
prožívals čas odloučení
a nikdy tě nenapadlo že bude trvalé
stáls na jediném vyšlapaném místě
v dolíku na srázu věčnosti
svou přítomností tísnils subtilní číšníky
a četls Gertrudu Steinovou
knihy o Einsteinovi
a lodě vzlínaly krvavě ku prameni
kdo žílu otevřel?
tramvaje na kolotoči rozkomíhané
tvůj spolužák s ohromnou pleší
a jeho žena-spolužačka se zapomněla smát
v hotelovém pokoji
vzdálený zvuk bubnů
a bolest nezhojená
přepych imaginárního zmoudření
mládí peruť holubice
žena s rozbitým obličejem
k smrti unavená
Tim prodávající obskurní beatnický časopis
a plakáty se slevou na nichž prodělával
tichá společenství
vzdálená
čas čínských stripteasů
o zpětné zrcátko auta roztržené sako
které nebylo moje
ráno
vstávám s černým obličejem
a tlumený žal
jako by nebyl reálný
dýchal jsem za tebe
znovu bych za tebe dýchal
prostorem k sbíhavým hladinám věčnosti
ale Ty, Pane, jsi orkneyské víno
na věky orkneyské víno.