DEKADENTFABRIK - MENTAL MORPHOSIS

DEKADENTFABRIK, kapela, která nikdy nezkouší
Voknoviny jaro 2015

DekadenFabrik je kapela, v které se protnulo výtvarné umění s hudbou. Tento zvláštní konglomerát tvoří neopakovatelnou esenci jejich tvorby. „Výtvarno“ zastupují zakládající členové - výtvarník David Cajthaml a kunsthistorik Otto M. Urban, známější spíše na výtvarné scéně, byť David byl kytaristou první punkové kapely v ČSSR, Energie G (vznikla 1978). Vzpomíná: „Můžu dát jen moje osobní vzpomínky. Jsem rád, že kapela tehdy vznikla a měl jsem možnost v ní hrát. Hodně jsme zkoušeli a učili se. Klukům bylo tehdy 14-16, mně bylo 18, bylo dobrý, že jsme do toho vlítli takhle mladý, byla to vlastně práce, která měla smysl. Za krátkej čas se podařilo vytvořit něco, co je teď legendou. Byli jsme první, to je jasný, hlavně první s vlastníma skladbama a vlastními texty a hráli jsme jen punk, neměli jsme to jako přídavek k nějaký jiný tvorbě, jako ostatní kapely. Jiný kapely tehdy hráli většinou převzatý věci. Lidi poznali, že to myslíme vážně, to bylo důležitý.“

Poté hrál s Kilhets i se Ševcovským popem, je autorem hudby k několika divadelním inscenacím, v roce 2004 vydal autorské album Davun, veškerá hudba byla vždy na hraně alternativy a osobitého pohledu na svět. Ale iniciátorem vzniku kapely v roce 2009 byl Otto M. Urban, vedoucí katedry výtvarného umění pražské AVU, ale na koncertech kapely vystupuje jako DJ Satan: "Chtěli jsme udělat koncert u něj na vesnici, tak jsme při té příležitosti založili kapelu. Na prvním koncertě s náma hrál vynikající americko mexickej trombonista a americkej trumpetista. Začalo to z potřeby mít kapelu na jeden den. Pak jsem dělal nějakou hudbu s Monikou Načevou, chtěla hrát v Berlíně, tak jsem jí tam zařídil koncert a měl jsem k dispozici celej večer v klubu. Zbytek večera po hraní Načevy jsem nabídl jejímu dýdžejovi, ale ten odmítl hrát zadarmo, takže jsem ho musel nějak nahradit. Zavolal jsem do Berlína, aby mi sehnali dobrou zpěvačku a jednoho dechaře, vzal jsem s sebou elektronický základy, který jsem udělal pro první koncert DekadentFabrik, tehdy vlastně první a jedinej koncert. S tou zpěvačkou (Ruska se skvělym hlasem) a trumpetistou (v Berlíně několik let hrající studiovej hráč, jak se později ukázalo původem Čech) jsme odehráli skvělej koncert. Nahrávalo se to, nahrávku slyšel Mikoláš Chadima, kterej mi za pár dní řekl, že by ho bavilo tohle hrát. Mikoláš pak nabídl, ať vezmeme ještě Váňu Bierhanzla. Takhle jsme se dali dohromady. Vlastně kvůli nenažranosti jedno českýho dýdžeje, kterej nechtěl hrát zadarmo... Nakonec tam v klubu někde seděl v koutě a hulil.“

Otto M. Urban byl kurátorem např. výstavy Dekadence Now!, je autorem řady knih o výtvarném umění, jako třeba V barvách chorobných. Idea dekadence a umění v českých zemích 1880 - 1914, ale i monografií o Edwardu Munchovi, Alfredu Kobinovi či Arnoldu Schonbergovi. Tenhle jeho zájem o středoevropský symbolismus a zejména problematiku dekadence se samozřejmě odrazil i v přístupu k hudbě. "Čas, život, smrt, extáze, podvědomí." - tak svou hudbu definují sami členové. Jejich výtvarné zázemí tak z hudby utvořilo něco víc, než "jen" hraní, jde spíše spíše o malbu vnitřního obrazu na hranici hypnózy a rituálu.

"Jestli jsme jiná hudba? Jo, asi máme jiný náboj, beru to podle reakcí posluchaček a posluchačů. Často mluví o zvláštním silném zážitku, lidi, který dřív brali heroin a pak nás slyšeli, se při poslechu vracejí do stavu na heroinu. Můj psychiatr, kterému je 85 let, mluví o silné vazbě na drogové zážitky, slyšel náš koncert, samozřejmě. Ta jinakost by se dala analyzovat tak, že máme jiné rytmy, než český kapely. Nevím jak to popsat vědecky, nevyznám se v tom. Taky je důležitý to, že vlastně o nic nejde, jen o hudbu, jsme oproštěný od nějakejch filozofií, politiky... tyhle věci má asi v kapele každej jinak a mně osobně je to jedno jak to kdo má. Jde mi jen o hudbu. O hudbu, který vychází z primitivního základu, kterej máme všichni stejnej a to je narození a smrt."

Na třetím koncertě v dole Mayrau ve Vinařicích u Kladna se k nim přidává Mikoláš Chadima. Výpis jeho hudebních aktivit a spoluprací by zabral celé jedno číslo Xantypy, takže jen ta nejzásadnější: Extempore, Kilhets, MCH band, MCH Trio... Všechny tyto kapely zanechaly hlubokou brázdu v historii české alternativní hudby, však se mu také přezdívá "praotec české alternativy". Monotonní základ skladeb vyhovuje saxofonovým exkursům do vesmíru a jeho psychedelický jazz vhodně kontrastuje s chladnou, občas takřka filmovou elektronikou. Sám Chadima potvrzuje, že zatímco ve svých kapelách má značnou část partů rozepsanou v notách, s DekadentFabrik jde skutečně o čistý improvising. Poslední do party přišel hudebník s podobně pestrým rodokmenem, Ivan "Váňa" Bierhanzl, dnes aktivní v DG 307, Agon Orchestra či MCH Triu, ale kdysi člen takových undergroundových legend jako jsou The Plastic people či Žabí hlen. Jeho basové rytmy daly hudbě někdy až minimalistickou strukturu, ale o to víc na ní mohou stavět svoje improvizované zvukové hradby ostatní členové kapely. Absence bicích přenáší hudbu až do snových prostorů, kde čas není možné zastavit a proto je nutné ho prožívat s plnou intenzitou a odevzdaností právě teď. Now! Změnil se nějak styl Cajthamlova komponování dnes, když je z nich regulérní kapela? Cajthaml: „Základy pořád dělám sám, ale ohledem na to, jak k tomu budou hrát ostatní nechávám tam volný prostor, mám nějakou představu nálady. Ale hudbu DekadenFabrik tvoříme ve výsledku všichni. I že ze základů při koncertech někdy vynechám některé stopy, takže i to je ovlivněno tím, jak v tom momentě hrajeme. Kam se v tom momentě pohybujeme. Není to slepé hraní k zâkladům. Je to společná jízda, někdy základy dokonce vynecháváme.“

Kapela nezkouší a na koncertě tak vzniká unikátní přenos té konkrétní chvíle. Je to pravda?, ptám se Cajthamla: „Ne, opravdu nezkoušíme, máme za ta léta každej dost hudby a citlivosti k hraní v sobě, něco nacházíme na místě. O našem hraní hlavně spolu nediskutujeme, zkoušky a diskuze v našem případě nemaj smysl, tahle situace pak člověka přivede k tomu, že se na pódiu vyjadřuje upřímně. Součástí improvizace jsou i texty, které částečně čtu, částečně improvizuju. Máme stejnej systém, jako starý jazzový kapely v Americe. Něco je daný, něco improvizace, v improvizacích se časem objeví postup, kterej při dalších hraních opět použijeme, někdy hrajeme úplně totálně jinak. Vždycky hrajeme podle prostoru ve kterým jsme, podle toho, k čemu je koncert navázanej. Hrajem tak aby nás situace donutila při koncertě čerpat úplně ze dna našeho bytí. Jinak by to nemělo smysl. Naučený písničky nehrajeme, od toho jsou jiný kapely. Naše síla je ukrytá v místě kde hrajeme. Zároveň máme jen mírně obměňovaný elektronický základy, který jsou vlastně omezením pro to abychom neulítli do nesrozumitelnosti. Párkrát jsem hrál sám s těma elektronickejma základama a vždycky z toho byla pro publikum vostrá taneční párty. Takže i základ DekadentFabrik je vlastně taneční párty, zamlžená "čímsi". Jsme jiná hudba. Ono nemá smysl bejt jako někdo, pokud to není nějaká osobní perverze (v dobrém slova smyslu). Bejt jako někdo znamená přijmout za prvé jeho osobní problémy, chyby, my máme svoje chyby a nešvary a to prodáváme. Každej se živí svejma vlastníma chybama.“

První, víceméně instrumentální album, Fetish Now! vychází u Black Point Music v roce 2011. Petr Korál v recenzi časopisu Rock and Pop celkem výstižně píše: "Velice působivá muzika, v nemalé míře postavená na repetitivních, pozvolna se vyvíjejících figurách, má šanci stát se pamlskem pro všechny, co hledají něco netradičního, nestandardního, zdravě experimentálního. Rozhodně nic pro konzumní ucho, protože pro něj by tahle deska mohla být smrt. Pomalá, trýznivá smrt... "

Skupina začíná čím dál častěji koncertovat, jména hudebních legend spojených v jedné partě vzbuzuje zájem jak mladých lidí, tak hudebních „fajnšmekrů“. A velkou výhodou hudebníků je nejen sounáležitost s rockovými pódii, ale časté je pro ně hraní v galeriích, na vernisážích či festivalech poezie. Proč tomu tak je? "Na tuhle otázku odpovím jen sám za sebe, nevím, jak to vnímaj ostaní kluci. Jsme čtyři individuality a máme každej jinej přístup. Vernisážová kapela nejsme v žádném případě. Shodou okolností hrajeme často v galeriích, ale většinou jsou to normální koncerty, ne jen 10 minut na vernisáži, to by ani nikdo nezaplatil. To je nějaká fáma s těma vernisážema. Mě zvou často na vernisáže, kde pak hraju s Mikolášem v duu, to je ale úplně jiná věc. S galeriema jsme propojený duchovně, Otto je kunshistorik, já malíř, grafik."

Temný básnický jazyk Davida Cajthamla je asi tou nejvýraznější změnou na aktuální novince Mental Morphosis, která vyšla v říjnu 2014 u Guerilla Records. Hudba zůstala stejně ponurým tancem zraněné duše a osamělá prázdnota Cajthamlových textů je pověstnou "třešinkou na dortu". Tady spíše "pohřebním věncem na hrobě veselosti". Prostor CD je ještě hutněji zahuštěn psychedelickými repeticemi, které nenudí, a byť jsou z části postaveny na improvizaci ze živého hraní, posluchače přivedou až k tranzu. Naštěstí se atmosféru koncertu podařilo přenést i na zvukový záznam, takže se můžeme procházet v jejich snových krajinách a doslova cítit závan elegantní dekadence. Výtvarná nadstavba se u této nahrávky projevila v ručeně kolorovaném obalu, dokonce v několika barevných mutacích. Využíváš svůj výtvarný talent i při komponování hudby?, ptám se Cajthamla: „Talent je dost divný slovo. Podle mne má člověk talent v zadnici, je tak talentovanej, jak dlouho a u čeho ta jeho zadnice vydrží sedět. Tu zadnici si nosíme furt sebou, máme jí jen jednu. Není jedna zadnice na výtvarný umění a druhá na hudbu... možná je to jinak, nevím a nechci to vědět. Čím míň informací člověk má, tím líp. Většina informací je k ničemu, jen zaplňuje mozek balastem a překáží to normálnímu životu.“

Ovšem píšu-li přesto v případě DekadentFabrik o symbióze hudby s výtvarným uměním, mohu jako důkaz svého pocitu citovat slova významného českého malíře Zdeňka Sýkory, který o své tvorbě řekl: "Nejdu proti něčemu, ale za něčím. Teď mám pocit, že mi již nic nestojí v cestě. Stojím na otevřené pláni, všechny směry jsou volné, světlo a vítr přicházejí ze všech stran."

Z tvorby Dekadentů cítím zrovna takovou volnost, jen obarvenou melancholií...