DEKADENTFABRIK - MENTAL MORPHOSIS

UNI 2/2015
Spojit underground s dubem působí jako bláznivý nápad, ale DekadentFabrik už na první desce ukázali, že to jde. A při hlubším zamyšlení je kombinace docela logická, oba žánry stojí na vypíchnuté ostinátní lince basy. V dubu ovšem nemá tu bigbeatovou těžkou zadnici, která deklasuje mnohé české kapely do podoby jakési špatné dechovky. A naopak až jazzová sóla Chadimova saxofonu dávají dubu další dimenzi, kdy nad rytmickým základem už nezní jen tříšť echovaných zvuků, jak je dubu typické. Oni také DJ Satan (Otto M. Urban) a David Cajthml nejsou typičtí dubsteři, kteří by poslouchali jen Linton Kwesi Jonese nebo Lee Scratch Perryho. Na obou výtvarnících je vidět, že své lkořeny nemají na Jamajce. Druhý začínal v jedné z vůbec prvních punkových kapel Energie G, což je patrné stále v jeho hře na kytaru, a později se objevil u Načevy, které experimentovala s elektronickou hudbou, což ho zřejmě přivedlo k dubu. Jeho začátky v Energii G ho zase spojují s Chadimou, protože tento přední představitel tuzemské alternativní scény v té době v Extempore také hrával punkové skladby. A i Mental Morphosis je svým způsobem punk, ne snad stylově, leč ideově, protože nade vše ctí volnost v tvorbě.
DekadenFabrik však nepředstavují žádný návrat do minulosti, vyvolávání duchů dávno mrtvé minulosti, které jsme svědky u mnohých epigonů undergroundu. Nezříkají se své minulosti, na všech je patrné, jaké mají zkušenosti, které také zručně využívají, ale vytvářejí přitom něco odlišného od toho, co tvořily jejich předchozí kapely.
Soubor překvapuje příjemnou svěžestí a místy až brutální přímočarostí, jaké se většinou objevuje jen u mladých kapel, které teprve hledají, a ne u superskupin, jež sestavili zkušení muzikanti. Urban i Cajthaml si pořád mají chuť hrát a klidně použít jako klíčový prvek, který by jiní uplatnili nanejvýš jako koření – myslím třeba hysterický smích v Erinyaos, která se střídá se skutečně divokými až disharmonickými vpády kytary.
Vybočení je ale více. V Dia De Murtos naráz zazní hammondky, jaké by člověk čekal spíše u nějaké australsko-berlínské party čerpající z Cavea. Podobná linka se objevuje i v Exstasy Star, kde se vynořuje za divokým Chadimovým saxofonem nad neúprosným rytmem.
K pestrosti přispívá, že Ivan Bierhanzl nehraje jen kolečka, občas se od nich odpoutá, nebo dokonce baskytaru – jako v úvodu Dia Des Murtos – vymění za elektrický kontrabas. Skladba se přesto nerozpadne, protože ji drží pohromadě drží rytmus automatu. Tady je však i jediná výraznější slabina: naprogramované rytmy jsou příliš monotónní a zasloužily by si ozvláštnit, aby jejich strojovost zbytečně netrčela. Vadí to zejména, když jsou vypíchnuté a neztrácejí se v tříšti nástrojů. Oč přirozeněji působí Blood, kde jsou potlačeny a skladba je asi nejbližší tesknému post rocku.
Ovšem to jsou jen drobné výhrady k albu, které posluchače zneklidňuje, enervuje a nutí, abysi je poslechl znovu a ponořil se ještě jednou do podivné kombinace free jazzového sóla saxofonu nad arabsky laděným tématem ve Wohin, do kterého Cajthaml deklamuje německy báseň Jurgena Fuchse.
Vše je dovoleno, na žánry se tu nedbá, vysoké se kombinuje s nízkým, či spíše muzikantská zkušenost s nadšením amatérů v původním slova smysli.
Ne, tahle deska neskončí po jednom dvou posleších v polici, kde se na ni bude jen prášit. Dá se na ní stále něco objevovat a stále bude iritovat občasnou primitivností rytmů a jednoduchých zvuků syntezátorů, či v tomto případě kaossilatoru. Ale to už patří k hledání, které je zajímavější než dokonalá forma.

Alex Švamberk

www.tyden.cz, 5. 1. 2015
Tohle album je skutečný underground dneška a potvrzení faktu, že sociální sítě fungují jen mezi teenagery. Už usazený all stars band na druhé nahrávce zdařile rozvíjí to nejlepší, co nakousl na debutu, ale stejně si toho nejspíš moc obránců kultury nevšimne. Navzdory tomu, že nahrávka dokáže dobře  navodit atmosféru a nabídne nejeden zajímavý moment. Není tu zkrátka nic módně lákavého, je to příliš svojské, temné a poetické: nejen hipsteři nutně ohrnou nos

Koncertně čtveřice staví na improvizaci, na nahrávce to je ale paradoxně ten nejslabší prvek. Skladby s pevnější strukturou jsou přesvědčivější a dávají důvod se k nahrávce vracet. Naopak některá saxofonová sóla, která by při živém vystoupení dobře kontrastovala k ledově elektronickému podkladu, jsou často k uzoufání nudně dlouhá a ani občasná kytara zpestření příliš nepřidá. Z tradičních nástrojů je tak funkční jen baskytara resp. kontrabas, jinak tím nejzajímavěšjím na nahrávce její elektronická složka. Tam, kde zapracovala zdrženlivost (ideální příklad je druhá Throbbing), to funguje výtečně. Neboť případy jako je melancholická Blood, kde jsou výrazovým prvkem i příjemným kořením teskné, táhlé tóny saxofonu, jsou spíš výjimečné.

Minimalisticky ubíhající beaty, kterými sem a tam kličkují květnatě rozrůstající se samply nezapřou přístup hned dvou výtvarníků v sestavě. Kolorativně vrství a prokreslují struktury skladeb jak tisíce čar tužky, a rámují recitované a spíš do pozadí odsunuté i když skvělé verše. Alespoň to nutí posluchače se soustředit. Když se ale namísto slov v Erínyaos ozývá jen potměšilé ženské chichotání i nářky, je výsledný dojem ještě mnohem silnější. Na opačném konci stojí použití německého originálu básně Jurgena Fuchse ve Wohin: kapela tu nejen ztrácí tajuplnost, ale už i jen opakuje to, co dávno lépe udělal MCH Band.

Druhá deska DekadentFabrik snadno nechává zapomenout na debut. Nabízí důmyslnou a pestrou kolekci, která své taje nedává lacino a na podnose při prvním přehrání. Leckde má až mystický nádech, provokuje fantazii a přesvědčivě podává důkaz o tom, že formace našla svou vlastní tvář a dokáže nejen zaujmout koncertně, ale energii komunikace i přenést na nahrávku. Navzdory programové temnotě a tomu, že zúčastnění nejsou žádní zajíci, je tak svobodnější a hudebně inspirativnější, a může se směle postavit i vedle nahrávek o generaci mladších.

Antotnín Kocábek

HIS VOICE 4/2014
DekadentFabrik na to jdou na svém druhém opusu zpočátku poměrně nenápadně a plíživě. Při poslechu prvního kusu Buddy můžete mít pocit, že to je čistě pokračování debutu, sice žádné opakování, ale nové nápady zpracované dle daného schématu, obohacené o texty, vyklenuté kompozice s prostorem pro improvizaci a vzájemné porozumění všech zúčastněných, underground podávající si ruku s novými technologiemi, což činí soubor atraktivní pro staromilce i mladou generaci atakdále. Recenzent by si mohl vystačit s kumulací podobných klišovitých (ale de facto výstižných) frází a v podstatě by měl naprostou pravdu, což ovšem neznamená, že předmět zkoumání by byl těmito klišé zvláště determinován.

Ano, princip je jasný – rozsochaté až košaté samplové základy Davida Cajthamla a DJe Satana, z nichž doslova čiší jejich cit pro výtvarné kompozice a které se převádějí do zvukokreseb. Sošná a konstruktivistická basa Ivana Bierhanzla a vznášející se saxofonové eskapády Mikoláše Chadimy. Svět váchalovských romantických hororů v HD provedení bez podstatné ztráty původní patiny. Vrstevnatost se postupně víc a víc vrásní. Uprostřed ustupuje temnotné tajemství a nastává novovlnné romantické disco jemně evokující doby Garyho Numana a jemu podobných (dokonce snad i Ultravox), kde ovšem patos rozbíjejí různé legrácky (někdy doslova chichotavé, posléze snad plačtivé) či naopak řezaná kytara a nejrůznější mutantní hudební šroubovice. Trans v transu plný pulsujících sklípků skrývajících zvláštní sonické ingredience, které občas vybuchují a vystřelují své esence do celého organismu, v němž se tyto rozpouští a vzájemně mísí. Pak přichází jednoznačná hitovka Blood, kterou si mohou fanoušci na koncertech spoluprozpěvovat nebo spíš spoludeklamovat, ale musí se naučit (jinak vpravdě silný) text, který není na nahrávce zcela čitelný, což není úplně na škodu, protože o to víc se snažíte mu přijít na kloub. Cajthamlovy deklamace ostatně vůbec nejsou prvoplánové, ale v každém kusu mají svébytnou estetiku. Překvapující je také skladba Wohin s textem Jürgena Fuchse, což by mohlo nabízet, že půjde o nějaký klon ve stylu Gorleben, ale hned z počátku se vše začne odvíjet v prazvláštní para-etnické melanži a Chadimův zpěv připomíná muezzinské vzývání a až posléze se dostaneme do skutečně gorlebenovské nálady. Následující Klaus Kinski je nápaditá koláž a celému dílu jakoby odbíjí umíráček v závěrečné kompozici Rigor Mortis s atmosférou katarzního přerodu, který se rozplyne do nicoty, aby v ní zůstal uschován až do dalšího znovuvzkříšení. Je to vlastně živoucí organismus, který se částečně permanentně rozkládá a zároveň bují v novotvarech, které jsou připomínkou čehosi vzdáleného a zároveň podkladem pro něco ještě nepoznaného či dokonce ještě zcela neexistujícího.

Petr Slabý