KOONDA HOLAA - THE SHIT MAN

Dá se z tvojí muziky vůbec vyžít?

Pro mě vyžít je něco jinýho než pro jiný lidi. Já prostě chci hrát, já to potřebuju, mě nebaví nic jinýho. Nejradši ze všeho sedím za volantem a poslouchám muziku – a to jedu na koncert, kde večer hraju. A když mám volno, tak jsem ve studiu a nahrávám. Pokud jsem schopnej si opatřit prostředky na zaplacení nákladů na takovejhle život, tak mi to bohatě stačí a nepotřebuju pro sebe mít vůbec nic.

Proto jsi odsud vlastně odešel?

Já jsem chtěl odejít před revolucí už dávno, jenže jsem měl furt průsery, který vyvrcholily tím, že jsem skončil na dva roky v base. Já jsem vlastně seděl od roku 1988 – mě pustili 3. ledna 1990 na amnestii – takže jsem nemohl utýct nikam, jinak bych utekl asi dřív.

Za co jsi vůbec seděl?

Shodil jsem v Teplicích na náměstí sochu Klementa Gottwalda. A ještě nějakýho půl roku předtím jsem zkusil emigrovat přes Polsko, kde mě chytli a seděl jsem tam tři měsíce ve vazbě. Pak mě vrátili zpátky. Tahle epizoda skočila tím, že mi nějaký major z StB v Teplicích vyhrožoval, že mi zařídí, abych šel urychleně na vojnu. Takže hned jak mě propustili z vazby jsem na psychitarii nahrál schizofrenicku epizodu a skončil jsem v Beřkovicích v blázinci. Tam jsem bohužel neunikl osmi elektrošokům, než mě pustili zase ven. No a už to šlo rychle z kopce, protože pak jsem měl taky rvačku s policajtama. To bylo zrovna nějaký výročí KSČ a soudruzi měli ples v teplickém divadle, kde jsme se nějakým omylem v půl druhý ráno ocitli a oni nás tam nechtěli pustit, tak jsme se poprali a vyvrcholilo to tím, že jsem shodil sochu Gottwalda.

A tehdy jsi hrál už s FPB, takže se načetlo asi i tohle.

Jo, s FPB jsem tenkrát už hrál. To byla první větší kapela s manažerem a koncertama po celý republice To byla moje vysněná kapela, protože mně se FPB vždycky strašně líbili, jezdil jsem na ně, ještě když s nima hrál Míra Wanek. Pak se rozpadli a vlastně vznikli Už jsme doma a z FPB zůstal jen bubeník Milan Nový s manažerem Petrem Růžičkou. Až když jsem s nima hrál asi půl roku, tak mi začalo docházet: že mě a Radka Šantrůčka vzali do kapely natruc Mirkovi. Růžička s Milanem Novým se prostě domluvili, že tu kapelu udržej. Tam byla jasná motivace pro Petra, protože mu to vydělávalo peníze, a i když my tenkrát asi trošku tušili, že má něco s policajtama, v každým případě ta kapela byla zdrojem informací pro StB, protože jezdili na naše koncerty v civilu a měli přístup ke všemu, identifikovali lidi podle toho, co natočili, drželi je v šachu. No a my mladý pitomci, který netušili nic byli mostem, po kterým si chodili pro informace. Ale myslím si, že nebejt Petra Růžičky, tak by celá ta teplická scéna šla úplně jiným směrem, my jsme díky němu tehdy jeli v dost zajímavejch a výjimečnejch věcech. Druhá věc je, že já nevím, jakej je jeho osobní příběh, tvrdí se, že někde řekl něco proti Husákovi, snad na vojně, a že ho zavřeli a tam pak podepsal spolupráci. Ale tyhle věci nemá cenu dneska řešit, nebo by se to muselo řešit s ním. Ovšem v každým případě touhle hudbou ovlivnil dvě generace lidí. Já jsem byl mladej, tak jsem netušil, že tohle je nějakej zlomek kultury na Západě. Já si myslel, že tohle tam byl silnej hudební trend, věděl jsem, že ne mainstream, protože to jsme věděli i tady, co je pop a co je rock a heavymetal a disco, ale myslel jsem si, že je normální, aby v každým městě tam venku bylo tolik lidí jako třeba u nás v Teplicích, který to zajímá, tj. třeba 40 %. Že tolik těch mladejch lidí tohle poslouchá. Taky proto jsem tam chtěl odejít – abych byl mezi svejma, který mi budou rozumět. Takže tohle má třeba v mým případě Růžička „na svědomí", protože mě takhle nasměroval a protože mi dával nahrávky, týden co týden mi nahrával kazety, abych měl co poslouchat. A na druhou stranu vím, že dělal a pořád dělá kvůli penězům prasárny jinejm lidem.

Takže když ses dostal ven a zjistil, že tahle muzika zdaleka nezajímá oněch 40 % lidí, pořád jsi byl rozhodnutý uživit se muzikou?

Odchod na Západ byl opravdu kvůli tomu, abych se mohl živit hudbou. A abych si mohl tenhle sen splnit, musel jsem tam jít, protože tam to možný bylo. Taky jsem očekával, že tam budu žít jinej život než tady – že budu schopnej tvořit a bejt svobodnej. Byl jsem v Německu dva roky a tam mi došlo, že – jelikož jsme s Němcema tak dlouho blízký sousedi – tam nikdy svobodnej nebudu, protože mi až do konce života budou předhazovat, že jsem Čech. Gastarbeiter. I ty mladý lidi jsou tam takový, mají to asi v genech nebo co. Takže jediná šance byla jet za vodu, kde jsou si všichni rovnější a to, že jsi Čech, byla vlastně výhoda.

A co konkurence v USA? Říká se, že tam je vůbec největší...

Já to mám asi trochu jinak, mě vyloženě netlačí to bejt slavnej, což vlastně ani nevím, co je, já oceňuju, když je někdo originální a vyrazí mi dech tím, co umí! Neumím to brát jako konkurenci. Kecy o tom, jak se můžeš někam propracovat, jsou jenom kecy – jistě existují lidi, kteří mají neuvěřitelný talent a vytrvalost a kus štěstí k tomu, ale ti jsou jenom otroky těch, kteří jim platí. Proto a speciálně v umění většinou platí, že ti, kteří jsou nejvíce viditelní, jsou loutkami a plní svoji funkci.

Jak ses dostal do USA, jak ses tam tou hudbou začal živit?

Dělali jsme s Milanem Novým ošetřovatele nemocnejch roztroušenou sklerózou, tak jsme si našetřili docela dost peněz a s tím jsme dokázali – já v Americe a Milan v Kanadě - v pohodě začít. V Americe to samozřejmě fungovalo úplně jinak, koupil jsem si auto a nastěhoval se do bytu, ráno zavolal telekomunikacím a odpoledne v pět jsem měl telefon, na kterej v Čechách lidi čekali pět let! Takže jsem měl čas a možnosti dělat si, co jsem chtěl, a mohl to dělat naplno hned od začátku. BYl jsem schopnej chodit po všech těch mejdanech a akcích, protože v Americe to funguje tak, že někomu zavoláš a jdeš se něj podívat a koukáš, co dělá,s kým se zná, a tak ty lidi obletuješ a seznamuješ se a hraješ a čekáš, co se z toho vyklube (proto si všichni vyměňujou pořád ty telefonní čísla). Já nakonec dopadl tak, že jsem začal spolupracovat s Exinou Červinkovou z amerických "X". A to mě dovedlo až k Lydii Lunch a téhle partě. Tenkrát to ještě bylo tak, že benzín, nájmy a jídlo v USA byly hrozně laciný, úplně nesrovnatelně, třeba galon benzínu, což jsou skoro 4 litry, stál 75 centů. Takže se tam dalo s nějakejma 5 dolarama na den úplně krásně vyžít, včetně cigár, oběda a tak. Takže aby ses mohl živit hudbou, moc peněz jsi vlastně ani nepotřeboval. No a o tohle mi právě jde; snažím se najít nějaký místo, kde může člověk fungovat s minimálníma nákladama a tu energii a mentální potenciál pak může věnovat tvorbě. Že přemejšlíš, ráno se vzbudíš a máš v hlavě jenom tohle a jdeš s tím i spát a nepřimícháváš si do toho ty existenční a existenciální jedy jako ti lidi, co ti právě pronajímaj ty baráky. Já jsem dělal různě po stavbách, 10 let zvukaře kapelám, to byl můj nejčastější způsob obživy a to jsem taky dělal nejradši, protože je to takovej volnej způsob práce. A protože jsem hodně cestoval a tý práci jsem rozuměl, docela se mi dařilo živit se i takhle. Kdekoli, v New Yorku, v Los Angeles, v San Franciscu, v Orlandu...

Myslíš, že sis vytvořil vlastní styl?

Už i předtím s Pseudo Pseudo jsme hráli muziku, kterou tady nikdo nedělal. Dneska je běžný, že se hraje v duu a instrumentalista má nějaký krabičky a looppery a hraje s bubeníkem, ale my jsme takhle hráli v roce 1990 - já na pětistrunnou basu a Milan bicí - a měli jsme na tyhle věci svůj názor už tenkrát. Taky jsme za to docela tvrdě platili, protože na takovou hudbu nebyli lidi připravený, nebyl k tomu přichystanej ani svět. Takhle jsme tam válčili a takhle jsme tam taky natočili desku „Boucher Voyager", kterou vydal Globus: v Německu, ve sklepě, po práci!

O čem jsou tvoje texty? Přibliž nám je, když jsou (převážně) v angličtině?

Já si myslím, že to je takový spíš jen pocit z toho, co jsem viděl a co zažívám, taková chuť v puse, která je docela špatná; těma textama si dávám dohromady v hlavě, co vidim, co zažívám, takže texty mi pomáhaj vlastně v tom, že jsem schopnej dát sám sobě nějakou formu... vyznat se v tom.

Co to obnáší, být 16 měsíců na permanentním tour?

Já měl hrozný štěstí, že jsem se tam potkal s dvěma klukama z Čech, který tam byli původně za prací, ale nakonec jsme společně opravili ten autobus – rok výroby 1973! - celej ho vevnitř přestavěli, abychom v něm mohli taky spát a fungovat. V Americe lidi totiž mají úplně jinej přístup k hospitalitě... k pohostinnosti... Když jsi na túře a hraješ, tak jsi po většinu času závislej na pohostinnosti těch druhejch, každej na to má jinou tabulku, co ti náleží nebo nenáleží, co ti může nabídnout. Mně je to celkem fuk, ale některý věci prostě na tý cestě potřebuješ, bez něčeho se neobejdeš. A je o hodně těžší, když musíš jíst jenom pizzy a živej seš z piva a cigaret. To na tý cestě dlouho nevydržíš. Fyzicky i psychicky. V Americe jsi pořád sám, tam ani lidi, který dělaj koncerty, se o tebe nepostaraj, prostě je nezajímá, kde spíš, co jsi jedl, jestli se máš kde vykoupat nebo jak dlouho jsi jel. Oni se tam přišli bavit. Takže my jsme přežili vlastně tím, že jsme měli kus zázemí na kolech a byli jsme tři, a ve třech se líp drží basa. Měli jsme svoje jídlo a hlavně jsme se o všechno dělili. My jsme šli třeba někam hákovat, měsíc jsme dělali dvanáctky někde na stavbě, pak jsme všechny prachy dali dohromady, naskočili do autobusu a na tři měsíce jsme zase jeli. Jeden byl DJ, kterej míchal a scratchoval desky – já byl v půli, zpíval a hrál jsem na piáno a na basu – a ten třetí nás snímal oba dva do sampleru a do efekťáku a míchal nás naživo. Hráli jsme na pětibodovej reprákovej surround sound, pět repráků, každej měl svůj zesilovač, to jsme rozvěsili po sále, k tomu jsme měli projekci a vytvářeli takový jakoby „pohybující se zvuk".

A proč to skončilo?

Protože jsme byli všichni strašně unavený. Pořád jsme jako utíkali před tou kulkou do zad. To mělo skončit všechno po měsíci, a my to natáhli na měsíců šestnáct.

A jak ses dostal k Iggymu Popovi?

Přes Steva Mackaye.

Dobře, a jak jsi přišel ke Stevovi?

To je dlouhá historie. Když jsem bydlel v Los Angles v 92. roce...

Tys bydlel pohromadě s Jimem Čertem?

S Jimem Čertem jsem se seznámil v San Francisku. Odstěhoval jsem se z Los Angeles do S.F., protože se tam dalo líp žit, člověk nepotřeboval všude jezdit autem a byla tam zajímavá komunita českejch exotů, já jsem se ocitnul na bytě s Láďou Baxou, Jimem a s Baronem a s Ernem Šedivým a s Bojácnym a Honzou Pištěkem a Mojžíšem a Alenkou... No bylo nás tam asi deset a tenhle byt měl pokoje, který byly velký třeba jako rakev: bez okna, vedle hajzlu, ale nájem byl 50 doláčů, a tak tam přežily i ty největší socky. Jednou tam za nama přišel i Saša Vondra a sháněl se po Jimovi, aby ho předvedli Havlovi, ale nakonec je tam za ním na hotel nepustila ochranka. Za Ernem zase chodily zvláštní smažky, několikrát se tam ukázal i Biafra.

Vraťme se tady ke Stevu Mackayovi a Los Angeles...

Měl jsem kámoše Russela, takovýho ožralu a on mi řikal – protože v USA se musíš pořád nějakým způsobem reprezentovat, s kým se znáš, s kým jsi hrál a tak –, že hrál na basu u Iggyho Popa. A my jsme pak měli takovej ten kolektivní vtip, když byl někdo hodně nalitej, anebo to byl takovej ožrala, že je to zase „nějakej basák od Iggyho Popa". A takhle to jelo, až pak za mnou přišel tenhle kámoš a povídá: „Hele, když budete hrát v tom San Franciscu, tak tam já znám toho saxofonistu od Iggyho Popa." A to mi tenkrát přišlo hodně vtipný, protože to dostalo najednou novou dimenzi. Doteď byl jen basák od Iggyho Popa, ale teď už byl i kámoš jeho saxofonisty. Říkám "Jasně, tak ho přiveď na koncert" – no a on ho přived. A pak jsem se dozvěděl, že s Popem nahrál nějakou desku, což mu lidi žerou a dobrý, ale on hrál třeba i se Snakefingerem. Byl s ním na turné s projektem, kterej dělal po tom, co skončil s Residents, s History Of Blues, tam měl dechovou sekci a Steve v ní hrál. Tenhle Russel, protože bydlel v LA, kde tenkrát bydlel i Pop, kterej v tý první půlce 80. let byl šíleně vyfetovanej a měl období, kdy hrál s kapelama, kam mu muzikanty dodával manažer. Jak se říkalo o Lennovi, že měl ztracenej víkend, tak Pop měl ztracený desetiletí. Muzikanti se furt střídali a on třeba ani nevěděl, s kým ten večer hraje, a nějak takhle se tam taky mihnut tenhle Russel. Ale co je důležitý: Steve přišel na náš koncert Koonda Holaa s těma klukama z autobusu a tohle byl náš první koncert v San Franciscu. Steve přišel: „Já jsem Steve," a já: „Super, rád tě poznávám, my teď budeme hrát, tak počkej po koncertě," koupil jsem mu pivo a jdu hrát, otočím se, a on stál se saxofonem na pódiu a už s náma hrál. Nikdy to neslyšel, a odehrál s náma celej koncert, hodinu a půl, a já z toho byl úplně mimo, protože to nebyl jenom něakej free jam– on hrál s náma a dokonce se trefil i do našich změn atd. Tenkrát používal hodně efekty a bylo to super o to víc, že nikdo nic takovýho nečekal. To bylo někdy v roce 2000 a od tý doby spolu hrajeme, když to jde. Což znamená, když já jsem v Kalifornii, anebo on na turné v Evropě.

No a jak to bylo s tou písničkou, cos pro Iggyho Popa napsal?

Dali jsem ji dohromady se Stevem a jmenuje se Prisoner. My jsme tuhle věc v jiné verzi nahráli už v roce 2006, původně jen s 12strunnou kytarou. Steve se celou dobu snažil dostat od Iggyho laso, aby mu pomohl nastartovat jeho sólovou kariéru. Iggy mu to slíbil –, a že mu má posílat písničky. První, co mu Steve dal, byl tenhle song. Iggymu se ta věc líbila a navrhl, že bych mohl předskočit nějaký jejich koncert, a mně se líbila Moskva. Já si tedy v září 2007 zařídil letenku, vízum a vyrazil. Promotér, kterej tu tour dělal, mi koupil jeden z nejluxusnějších hotelů v Moskvě, tak jsem si říkal, že to bude super. Na letiště pro mě poslali taxíka, kterýho jsem ale musel zaplatit, takže mi bylo jasný, že nakonec budu platit všechno. Až na ten hotel, ten měli asi v režii. Letenku mi neproplatili a to mi za těch 25 minut hraní tehdy nestálo. Dneska je to O.K. na vyprávění o tom, jak mě posílal ruskej pokladní k finskýmu pokladnímu, že to má zaplatit ten druhej, ale tenkrát to moc veselý nebylo. A to jsem se z tý Moskvy vracel kvůli chybě na vízovém datu s celým aparátem vlakem až do Teplic. Kytaru na zádech, mixák, efekťáky – a takhle jsem to v ruce táhnul až z Ruska! A s tim Popem ani nevím, jak to je – on má zájem vlastně jen o svou kariéru, sám ani nic netvoří, je jen dominantní postavou s dobrou image. Proste žijeme každý na jiný planetě. Pro mě ten Iggy Pop není žádná hvězda, protože mi to ten Russel strašně zkazil, když vyprávěl, jak se Iggy potuloval po Los Angeles a sháněl herák, aby mohl jít vůbec na koncert. A to já ho neposuzuju nějak z lidskýho hlediska, já jsem s ním nestrávil dva měsíce na cestě...

A jak to že ta píseň nevyšla regulérně aspoň na singlu, když už ji nazpíval?

Ona vyšla v nákladu 500 kusů – Steve si ji vydal sám. Prostě něco se stalo, to může být takový to moje antikomerční prokletí, který s sebou tahám jako černej mrak. Já jsem celou tuhle věc vyprodukoval a zaranžoval, poslal jsem mu instrumentální verzi a on to nazpíval nakonec na ten podklad – a najednou to nebylo v mejch rukou! Část labelu Sony Classic, která skupuje všechna práva na Iggyho Popa – všechny nahrávky, články, co se o něm napíšou, fotky, prostě všechny materiály, aby byl jeden vlastník – chtěla celou desku od Steva koupit, a dokonce tuhle písničku dali jako přílohu sobotních New York Times; byl tam odkaz, kde sis ji mohl stáhnout v MP3.

Jak se narodilo alter ego Koonda Holaa?

Když jsem se v roce 1997 odstěhoval z Čech nazpátek do Ameriky, rozhodl jsem se kvůli Lydii Lunch odstěhovat na Floridu. Tam byla společnost, která měla sponzorovat náš nový projekt, kde měl hrál i kytarista Roland Howard, kterej nedávno umřel, hrál taky s Birthday Party. Tak mi připadalo, že by to mohlo bejt dobrý, bejt přímo u pramene, ale nejlepší na tom bylo to, že jsem odešel z Čech. Tady jsem se sice živil hudbou, hrál jsem s Už Jsme Doma, ale těšil jsem se zpátky do Ameriky, protože mi to tady připadalo vlastně takový nijaký, hudebně mě Čechy ještě stále dost nudí. Já jsem se v roce 1995 vrátil z Ameriky, abych si zahrál v projektu s Residents, kterej organizoval Míra Wanek. Součástí toho kontraktu byla smlouva, v který jsem se zavázal hrát dva roky s UJD, ale z toho jsem po roce odešel předčasně. Míra mě propustil, takže jsem se dal zase dohromady s Milanem Novým a Radovanem Šantrůčkem, s kterejma jsem hrál v těch druhejch FPB, a zkoušeli jsme dát něco dohromady, resuscitovat ty Pseudo Pseudo. Růžička nám dělal koncerty a sehnal mám kontrakt s Globusem na vydání první desky z roku 1992 „Boucher Voayger", já mezitím pořád udržoval kontakt s tou Exenou Červenkovou, protože když jsem odcházel z USA v 95 dělat Residents v Čechách, zrovna jsme s ní byli ve fázi, že náš projekt/kapela Auntie Christ měla nabídku od Kill the Rockstars, labelu z Olympie, že jí udělaj desku. Já jsem hrál na basu, ona na kytaru a zpívala a měli jsme bubeníka (DJ Bonebrake od X) a byly to převážně moje věci, takže když jsem odešel, tenhle projekt trochu umřel a ona se nakonec spojila s jinejma lidma, vzala basáka z Rancid a udělali to Auntie Christ podruhý a jinak. Přes Exenu jsem se i seznámil s Lydií Lunch na společném koncerte v sanfranciském SLIM's. Ona se sem za mnou do Prahy přijela podívat i s Lydií Lunch, která tady byla na skok z Anglie. S Lydií Lunch jsme se domluvili, že bychom mohli udělat nějakej koncert v Čechách a začít spolu dělat. Pak sem tedy přijela zase za rok, myslím, že v roce 1997, a udělali jsme koncert v Akropoli, z toho je i deska, vydaná firmou Figurheads v Orlandu. Ti jí nabídli, že kdyby chtěla udělat kapelu, že by jí to financovali. Na to konto jsem se odstěhoval do USA, a protože jsem bydlel v Kalifornii a to bylo daleko, přestěhoval jsem se na Floridu, abych byl těm lidem blíž. No a mezitím vším mi Lydia poslala mail, že máme přemejšlet nad jménem kapely, měli jsme pracovní schůzky a na jedný jsem jí řekl tohle jméno. Těm Amerikánům to bude znít mysticky, ta Koonda jako nějaký božstvo v sanskrtu, a jí se to líbilo taky, speciálně když zjistila, co to v češtině znamená. Jenomže tenhle projekt byl financovanej z nějakejch soukromejch peněz, leč ti financiéři o všechno přišli, jak to tak v USA bejvá, a peníze nedorazily. A já si mezitím v Orlandu otevřel bankovní účet – to bylo v době, kdy ti pořád nabízeli nějaký kreditní karty a půjčky –, tak jsem do toho hrábnul, koupil si aparát a v roce 1997 jsem si postavil první vlastní nahrávací studio, začal produkovat svou muziku sám. Takže už jsem nemusel chodit sám po studiích a situace se změnila – skončilo takový to jednou za tři měsíce bejt týden ve studiu, ale mohl jsem dělat pořád, každej den. A nakonec jsem do toho studia zval různý lidi, až jsem vytvořil jakousi studiovou kapelu a pořád jsem něco nahrával, což měl být ve skutečnosti zaklad pro ten projekt s Lydií, abych pro ni měl něco v šuplíku a bylo co dělat – a to jméno Koonda Holaa bylo nějakým způsobem svázaný s tímhle projektem, s touhle dobou. A jednou jsem šel na rozhovor do rádia a tam se mě zeptali, jak se ten projekt jmenuje a já: „Koonda Holaa." Mně to připadalo strašně vtipný, ten nenápadnej a zlomyslnej vtip, že jim to vložíš do úst a oni to tam opakovali a vlastně nevěděli, co říkaj a o čem se bavěj. No a takhle to vlastně bylo.

A nemáš pocit, že v Čechách tě to limituje?

V Čechách určitě, ale já jsem třeba ještě před deseti nebo patnácti lety vůbec nepočítal, že bych tady zase byl zpátky. Tak jsem nad tím vůbec nepřemýšlel, já jsem naopak z těch Čech utíkal co nejdál. Kdyby se hrála hudba na Marsu, tak jsem se odstěhoval na Mars. Ale já si myslím, že tady jsou důležitější věci, o který by se lidi měli zajímat, než je název nějaký kapely. Takže jestli to někomu tak strašně vadí, že se tam jedná jakoby o ženský genitálie..., který jsou tam až v druhým nebo třetím plánu...

Ale asi jsi o nějaký pořadatele přišel..

No, nevím, jestli to bude jen jménem, já mám celý život jakoby tuhle funkci, nejsem člověk, s kterým se jednoduše spolupracuje nebo kterej by zastával jednoduchou, otevřenou pozici. Já pořád hledám a to patří k tomu hledání, nedávat se zadarmo. To jméno je jen jakejsi souhrn, aby věděli, že to je hudba ode mě, a když mě neznáš jinak než jen podle jména, je zbytečný se o něčem bavit. Je jasný, že jako fór v USA to tady nefunguje. Ale pro mě už je to teď tak, že za těch patnáct let nad tím vůbec nepřemejšlím, „Koonda Holaa" jsou pro mě jen dvě slova. Taky mám venku už spoustu nahrávek a tohle měnit pro mě nemá vůbec smysl. A navíc v kontextu těch Čech by spoustě lidí mohlo přijít divný, že si měním jméno, že to dělám asi proto, abych si přilepšil nebo se někam protlačil. Takže je to trochu handicap, za těch posledních deset let jsem se setkal se spoustou situací, kdy mi lidi odmítli udělat koncert, protože se mě báli dát na plakáty. Stejně – když jsem v tom 92. roce odcházel, to jsme byli jiný frajeři a mohli jsme si dovolit spoustu jinejch věcí, a taky jsme si je dovolili.

Kdy ti došlo, že nejlíp ti bude samotnýmu, bez kapely?

Úplně to nejzákladnější je, že jsem po nějakým čase pochopil, že hudebník jako takovej se nemůže uživit nebo vyvíjet v jednom městě. V takovým městě je určitej počet lidí, který se tím zabejvaj a s kterejma si odehraješ nějaký roky – a tím to končí. Ale člověk potřebuje mít kolem sebe čerstvý inspirace, takže pro mě bylo strašně důležitý pořád se pohybovat a setkávat se s novejma lidma, zjišťovat, jak se co a kde dělá a proč. A tuhle cestu bylo hrozně těžký podniknout s více lidma najednou, domluvit se, rozumět si s nima a pomáhat si. Já jsem zkoušel ty klasický formy, že jsem se přistěhoval do San Francisca, dal si inzerát do novin, pronajal zkušebnu a zkoušel denně se třema čtyřma hudebníkama a pak jsme chodili po hospodách a snili si ty sny, jako všechny ty kapely. A pak to ztratilo vývoj a vyšumělo tím, že jeden musel do práce a druhej měl problémy se svou holkou, a pořád to nikdy nikam nedošlo a mně bylo jasný, že tohle je slepá cesta a na tý že se nemůžu zdržovat. Takže jsem prošel všema těma fázema, kterýma musí hudebník projít – jak dělat samotnou hudbu, jak organizovat kapelu, jak připravit šňůru –, a pochopil jsem, že musím projít touhle fází sám, protože nemám šanci organizovat zároveň život pro sebe a zároveň pro ostatní. Že to ani nejde.

Ale to není úplně klasický formát, pominu-li nějaké české folkaře...

Já si myslím, že ve světě hudby se teď snižujou počty díky tomu, že pro tuhle lidskou potřebu je čím dál míň prostředků. Proto je spousta kapel, která se skládá ze dvou lidí: jeden dělá rytmus a druhej zvuky, takhle bych to třeba rozdělil já. A je to takovým svým způsobem revoluce, většinou je tu buben a basa. Moje hudba byla vždycky temnější na nějaký pobavení a spousta toho rock'n'rollu mi připadá nudná, já bych třeba neuměl hrát dokola nějakou rock'n'rollovou písničku dva roky. Vůbec nechápu, jak tohle některý lidi skousnou hrát – jedno a to samý pořád dokola. Mně to na tom pódiu musí něco dělat ve mně samotným, něco vytvářet, a kdyby by se to nedělo, tak mám pocit, že ty lidi přede mnou v publiku to cejtěj a mají z toho ten samej pocit. U mě to ani není písnička na pobavení, ale spíš tok řeky, z který něco vylovím, a ten kousek předvedu nebo ho na chvíli zviditelním.

Já si myslím, a tak to má většina, že člověk není svobodnej, pokud není svobodnej finančně. Pokud jsi vystavenej přilišnýmu vlivu bouřek a špatnýho počasí, kdykoli se nebe zatáhne a ty se musíš jít schovat, nemůžeš se věnovat ničemu seriózně, protože se věnuješ přežívání. Věnuješ se těm přežívacím táhlům a já jsem se tedy v USA musel dost často zabývat tím, že mi začaly docházet peníze a musel jsem si je nějak opatřit. A třeba speciálně v USA neexistuje vzájemná spolupráce, nemůžeš se spolehnout na jiný lidi, tam si jede každej sám na sebe, stará se sám o sebe a nemůžeš s ničím počítat. A když hraješ hudbu, být finančně zabezpečenej je složitý, protože ona tě ta hudba vlastně taky něco stojí, i do ní vkládáš peníze. Já jsem to řešil tím, že jsem byl svým způsobem bezdomovec, měl jsem dodávku zařízenou k přežití, koupat jsem se chodil k holkám, co jsem s nima chodil, nebo do YMCA a cestoval jsem. Takže mě odpadly všechny ty problémy s nájmama atd., peníze, který bych jinak nacpal do nějaký stability, jsem cpal do hudby a mohl jsem tak v hraní pokračovat.

A pojeďme už do té Francie!!

Já jsem dlouhý roky poslouchal, jak všichni jezděj vydělávat do Evropy, že když se chceš uživit a jet na turné, tak do Evropy! A mně se přes nějakýho kamaráda dostala jedna z mých písniček, Painkillers z toho prvního alba, na squatovou scénu a tam se jí někdo ujal, vydal jí na 7palci a najednou z toho byl takovej udergroundovej hit ve Francii. Určitej okruh lidí se tak seznámil s Koonda Holaa a v roce 2003 jsem byl pozvanej na pár koncertů do Paříže. Tam jsem si uvědomil, že vlastně všechna ta bolest, kterou si procházím v USA, je úplně zbytečná, protože kde jsem v USA věčně narážel, tady jsem měl naopak dveře všude otevřený. Mohl jsem dělat totéž co v USA a vlastně to bylo úplně naopak – tam jsem byl furt ve střehu, že se mi rozbije auto a nebudu se schopnej dostat na další koncert, ve Francii to bylo úplně naopak: tam se o všechno postarali druhý lidi, tam je ta komunální spolupráce zažitá úplně v jiným měřítku, což v USA neexistuje. Nebo aspoň já jsem se tam s tím nikdy nesetkal.
Takže jsem se do Evropy vrátil minimálně desetkrát a někdy v roce 2007, poté, co jsem se naučil hrát tu jejich hru na kapitál, jsem v USA prodal půlku pozemku v poušti a s prachama jsem se vrátil sem. Investoval jsem je do toho, abych se mohl dál věnovat hudbě protože když chceš tvořit vlastní hudbu, nemáš šanci ani právo na nic. Já si třeba vůbec nenamlouvám, že ta moje hudba by měla nějakej hlubokej smysl pro jiný lidi, je důležitá pro mě. V první řadě má smysl pro mě, já se díky ní můžu realizovat, je to terapie a taky díky ní si pořád urovnávám v hlavě, co jsem zažil, co vidím kolem sebe, protože hodně cestuju, můžu porovnávat. Takže vidím věci, který se neustále popíraj, tady se lidi chovaj tak a tady zase jinak, dneska je ten svět takovej rychlej a spousta věcí se děje přímo před očima, že nejsi ani schopnej už to dát dohromady. Ty věci jsou hodně jakoby abstraktní, nedávaj už ani smysl, lidi se chovaj svým způsobem nelogicky. Že život postrádá smysl, což se děje třeba kolem nás – v americký i český politice –, ty události, kterýma jsi bombardovanej a který se vlastně vymykaj logice, že by se tak normální člověk nechoval, a úplně popíraj jakejsi potenciál lidskýho života. A to je vlastně moderní otrokářství, ke kterýmu jsme se společně dopracovali, že nás okrádaj o náš životní potenciál, dokázali přeměnit ten abstraktní lidskej potenciál na měnu a soustavně tě o něj okrádají – a abys nad tím moc nepřemýšlel, neustále tě bombardujou nějakejma zprávama, že se planeta ochlazuje nebo zahřejvá a že Fukušima všechno otráví.

A stojí ti to všechno za to, že stojíš na tom pódiu a zas a znova to děláš?

Já ani jinak nemůžu. Já bych nic jiného ani dělat nechtěl, ani bych nedělal. Do dneška jsem měl takový štěstí – jet za svým světlem v dáli –, ale taky si nic nenamlouvám a vím, že mi nic nepatří a že to bude třeba s věkem o hodně těžší, než je to dnes. Ale já jsem si to svým způsobem vydobyl od světa tím, že jsem neustupoval, že jsem jel pořád rovně, a to i když tam byla zeď, a že jsem svým způsobem věděl, že jednoho dne můžu taky hodně narazit. Nebo konečně narazit.

Koukáš se nějak do budoucnosti?

Já si myslím, že když nemáš nějaký hodně vysoký egoistický nároky na život a přemýšlíš o něm, tak funguje nějaká zpětná vazba – nejsem schopnej popsat, jestli je to s vesmírem nebo čím –, ale když člověk něco potřebuje, když to opravdu hodně potřebuje, tak se to před ním objeví. Ale tím já nemyslím, že když máš hlad, objeví se před tebou pecen chleba, takhle pragmatický to není. Ale takový ty podstatný události v životě se daj změnit tím, co si doopravdy přeješ. Tím zapříčiňuješ svůj život. Svůj život neovlivníš jen tím, že třeba hodně makáš. Takovejhle ten typ horníků, co ti říkaj, jak moc musíš makat a furt bejt v práci – oni celej život makaj a pak maj v 45 letech rakovinu, protože u nich to byla forma nějakýho slabošství – sice dokázali celej život fárat v pět ráno a celej den makali a rubali krumpáčem, ale vlastně jenom proto, aby se nemuseli věnovat svejm dětem a svejm vnitřním problémům a životu jako takovýmu. Že třeba v tom místě, kde existovali, měli – a mohli – něco změnit. A proto tam byli, a ne aby před tím utíkali a místo toho se zavrtali do země a hrabali tam celej život uhlí jak krtci.