BEZ PEŘÍ - NOČNÍ VIDĚNÍ

Prostor, 26.11
Protože jsem se s klukama ze správy tohohle serveru (na mimochodem výborným vystoupení kapel After Shake a bývalých Lanugo pomalu se transformujících do formace Alter Echo o kterym se doufám dočtete od někoho jinýho na jinym místě) dohodli, že bychom občas mohli zařadit i zprávy o významných akcích přerůstajících rámec jiných regionů a poskytnout vám i náš skromný pohled na některé důležité novinkové nahrávky, zdá se mi, že jsou hned tři - díky předvánočnímu trhu - dobré důvody napsat o novém albu Lužické kapely Bez peří.

Už kvůli tomu, že se pohle jejich stránek www.bpnoise.net schyluje zatím k posledním letošním avizovaným konzertům - v pátek 28. 11. v Ostrově nad Ohří, klub Točna a v sobotu 19. 11. v klubu Cirkus v Ústí nad Labem. Nové album Noční vidění je po řadovce Jablečné pyré a akustícké komorní nahrávce již třetí ale - kvůli váznoucí distribuci, leckdy se odehrávající jen na kazetách - první, které bude běžně dostupné v obchodní distribuci - a hned bude moci aspirovat na domácí nahrávku roku. Kdo neslyšel Bez peří v jejich unplugged podobě, a zná jen jejich prvotinu, bude možná překvapen na kapelu tohohle typu dost konkrétním, velmi kvalitním, díky dobře čitelnému koloritu jednotlivých nástrojů až komorně znějícím zvukem z rukou Michala Ditricha a Jana Čechtického - za nějž jim patří velké díky.

Na desce se ostatně kromě dvanácti skladeb pro srovnání nabízí i čtyři bonusové skladby z již zmíněné akustické nahrávky. O dalších kvalitách desky - grafice obalu, textech, slovních obratech i atmosféře jednotlivých skladeb netřeba pochybovat. I přes mírné odchýlení se od dřívější energičtější podoby jejich čím dál tím méně zaměnitelná kytarová hudba vývojem jenom získala, i když se teď hodí spíš do menších komornějších klubových prostředí typu již bohužel zaniklého klubu Alcatraz v Novém Boru. Kdo jste Bez peří v podobném prostředí nikdy neviděli - máte čeho litovat. Zdá se, že jsou ve vrcholné formě. Jestli si kapely nikdo nevšimne - teď nemyslím různý estrády kolem zlatých desek - ale nějaký skutečný regulérní uznání, který můžete podpořit i tím, že si desku protentokrát nevypálíte a zakoupením originálu zvýšíte prodejnost - je prostě něco špatně.

Navíc nemusíte mít obavy, že byste podpořili nějakýho vydavatelských molocha a získáte výbornou desku. Nemít ji by prostě byla chyva. Zkuste nějký koncert a uvidíte.

Pavel Mariánek

ROCK and POP 2003/11
Kouzelně potemnělá nálada s nevšedním emocionálním nábojem Severočeská kapela, personálně zčásti propojená s formací Houpací koně, se na svém druhém albu představuje jako soubor s naprosto jasným názorem a osobitou variantou temné (a chtělo by se možná říci až gotizující) kytarové hudby. Bez peří atmosférou nemají daleko k některým položkám tvorby raných The Cure, ale je v nich cosi, co takovému srovnávání brání. Je to střetávání indie rockových kytarovek s gotikou a garážovým zvukem, ale i určité stopy českého undergroundu. Připočteme-li k tomu texty plně korespondující s hudbou a dokreslující melancholické obrazy doslova nabité těžko definovatelnou energií, tryskající odkudsi zvnitřku skladeb jako z nitra vulkánu, je jasné, že máme co do činění s někým, kdo ční nad běžnou tuzemskou produkci. Pokud si uděláte na soustředěný poslech tohoto uceleného alba (mimochodem, produkovaného Janem Čechtickým) čas, pohltí vás a odmění. Má totiž v sobě velkou vnitřní sílu a přitom, aniž by se zbavilo své zneklidňující melancholie a temné hry světla a stínu, je ve své podstatě příjemným melodickým alternativním rockem. "Radost je přítelkyní smutku, jaro poslem podzimu a smrt rodí život," napsal kdysi norský malíř Edvard Munch. Co víc k tomu dodat.

Milan Slezák

Freemusic, 29.12.2003
Severočeská kytarová scéna zatím zůstává, zahalena pomyslnými smogovými opary a nánosy popílku, dobře tajena zájmu posluchačské obce, odpovídajícímu jejímu významu. Ještě že to není daleko do Loun, sídelního města agilní firmičky Guerilla Records. Právě odsud, z jednoho z nejdůležitějších epicenter kulturního dění severozápadního cípu české kotliny, vzešel důležitý signál tyto skutečnosti pozměnit a během letošního roku postupně spatřila světlo světa alba všech tří kapel personálně provázaného severočeského kytarového triumvirátu, Houpacích koní, Schwarze Aussig a Bez peří. Věnujme se nyní posledně jmenovaným.

Jestliže se u jejich debutu Jablečné pyré jedním dechem skloňoval nepříliš dokonalý zvuk, albová dvojka byla svěřená do "dobrých rukou" studia Bubny Michala Dittricha (Hypnotix) a producentského dohledu Jana Čechtického (vždyť přece dnešní člen Ohm Square patřil se Sebastians k oporám pražské kytarové scény z počátku devadesátých let). S jejich pomocí se povedlo nad postpunkově-shoegazerskými základy vstyčit obdivuhodné zvukové horizonty, věrné léty cizelovanému rukopisu kapely, bohužel se v jejich celistvé melancholické náladě poněkud utopily vlastní písničky.

Některé se ale přece jen, i díky svému přirozenému melodickému půvabu, dokázaly skze spletité houštiny nápadité rytmiky, místy poněkud monotonních kytarových linek a upozaděných zpětných vazeb prodrat. Po dvou úvodních neslaných nemastných pokusech je prvním vrcholem A teď s výrazným refrénem a výbornými smyčci. Vyšvihly se i razantnější a syrovější skladby ze silného středu alba, Asi tam, "dámské" Requiem dozdobené psychedelickým Korgem a především Tulipány, asi nejlepší, protože nejčlenitější, kousek alba s geniálním rytmem bicích a působivým náběhem na finální pasáž. Zvláštní kapitolou jsou pak čtyři závěrečné perličky (=bonusy) - starší písně oděné do nových, převážně akustických aranží...

Noční vidění mohlo být jedním z černých koní podzimní vydavatelské sezóny léta páně 2003, těmto očekávaním však přece jen nedostálo. Přesto jde o album více než průměrných kvalit (včetně velmi hezkého přebalu) a taková u nás zatím tak často nevychází.

Oves

MUSICSERVER, 8.11.2003

Bez peří jsou z Mostu a už hezkých pár let se na domácí scéně pohybují. Jenže krom svého regionu je zná jen pár nadšenců. A nic na tom nezměnilo ani debutové album "Jablečné pyré", před několika lety vydané u brněnských Indies. A problém asi nebyl v tom, že deska by bez uzardění mohla soutěžit v hypotetické soutěži o nejhůř nahranou a zvukařem zkaženou nahrávku v dějinách domácí pop-music. Spíš je háček v tom, že skupina za sebou nemá ani vlivnou lobby, ani vlezlého manažera a sama se taky do médií či na festivalová pódia zrovna třikrát necpe. Spíš se naopak uzavírá do sebe a svému okruhu fanoušků, k vidění je hlavně se spřátelenými a personálně propojenými spolky Houpací koně (od nich na albu najdeme coververzi "Jen blbci") a Schwarze Aussig. A přitom tahle přehnaná skromnost vůbec není na místě.
Úvodní připodobnění (v perexu) ke Kryštof vůbec nebylo náhodné. Párkrát už s nimi pódium sdíleli a podobně jako oni mají nemalé množství chytrých a nevlezlých melodií, které jsou spíš melancholicky posmutnělé a zasněné, než aby svou prvoplánovitostí atakovaly vaši 'první signální'. Tu a tam se sice ozve tvrdší kytara ("Tulipány"), ale melodie vedou. A ve stejném duchu se nesou i texty, které rozhodně nejsou jen pouhou výplní - takoví Decline (blahé paměti) by po nich oblízli všech deset. Ne vždy se jim vyrovnaně povede najednou obojí, ale když ano, pak je z toho hit jako třeba "Ženy na dně moře", jaký jsem třeba ještě od v poslední době skloňovaných 'nadějí' typu Ready Kirken či O5 & Radeček ještě neslyšel. Ale i bez něj je deska plná na kytaře postavených inteligentních popových písniček s rockovým nádechem, ve kterých se určitě najdou všichni milovníci The Cure, Mission či celé britpopové scény. A rozhlédneme-li se nejen do minulosti, pak si nemůžeme nevšimnout, že Bez peří sice nejsou tak pózerští jako Placebo či Him, ale hudebně k nim rozhodně nemají daleko.

Po minulé špatné zkušenosti skupina tentokrát nenechala nic náhodě, a tak se nahrávalo u zkušeného Michala Ditricha, míchalo u Jana Čechtického (ten se podílel i na produkci) a masterovalo u Dušana Vozáryho. Na výsledku je to zatraceně znát - kapela tu zní lehce, nekřečovitě a skoro koncertně přirozeně, aniž by chyběla studiová kvalita a dynamika zvuku. Rovněž výtvarné pojetí bookletu s jakoby strojopisným fontem, doplněným poznámkami rukou a v barevné kombinaci evokující noční polotmu s obsahem skvěle koresponduje. Zajímavý je i bonus v podobě čtveřice v minulosti víceméně akusticky nahraných skladeb, kde skladatelský potenciál vyznívá snad ještě lépe, než na samotném albu.

Dvojka Bez peří je příjemná deska jen jako pouhá kulisa, tak i pro ty, kteří nejsou líní se zaposlouchat. A je škoda, že ti, kterých se to týká, se u podobných part tváří, jako kdybychom jich tady měli na každém rohu spousty. Nemáme.

Tonda Kocábek

UNI 11/2003
Až neuvěřitelně propletené jsou osudy, personální obsazení i samotná muzika tří severočeských skupin, jejichž osazenstvo se rekrutuje z Ústí nad Labem a z Mostu. Jmenují se Houpací koně, Bez peří a Schwarze Aussig (seřazeny od té „služebně“ nejstarší po formaci, jež se na scéně pohybuje zatím nejkratší dobu), všechny tři vydaly v rozmezí zhruba půl roku nové album u téže firmy a kromě této skutečnosti a osoby jednoho jediného bubeníka Jana Strnada je spojuje ještě mnohem víc věcí. Ostatně basový kytarista a zpěvák Bez peří David K. Pomahač hraje i v Houpacích koních, kde působí také frontman Schwarze Aussig Miloslav Kolenatý, v „jehož“ Schwarze Aussig pro změnu basuje kytarista Bez peří Markéta neboli Marcel Ďurica... Dosti zamotaná situace, není-liž pravda? Tvorba jednotlivých spolků však zdaleka tak nepřehledná není.
U Bez peří, resp. jejich druhého alba NOČNÍ VIDĚNÍ (Guerilla Records, 2003, 67:05), by větší časová umírněnost nezaškodila celkově. Dvanáct „regulérních„ skladeb a k tomu další čtyři akustické (byť příjemné!) bonusy navrch představují opravdu hodně velké sousto. Kdyby se soubor nebál škrtat a vypouštět, deska by působila sevřeněji a ještě mnohem „nabušeněji“. Ale i tak jde o nadprůměrně silnou písňovou sbírku, hravě překonávající úroveň někdejšího lehce rozpačitého debutu Jablečné pyré. Tvorba BP má v obecných rysech hodně blízko k Houpacím koním: ve srovnání s nimi je víc ovlivněna britskými „Indie“ kytarovkami, ale nikým konkrétním v nějaké zásadnější míře. Jinými slovy, v hudbě BP můžete, chcete-li, identifikovat jemnou příchuť kdečeho, od Slowdive a Ride přes Happy Mondays až po Verve, ale to všechno opravdu jen ve stopovém množství. Stejně jako třeba lehounký dotyk Bauhaus, Nicka Cavea, Tindersticks a dalších potemnělých záležitostí. Anebo naší Mňágy v její posmutnělejší poloze (skladba Asi tam). BP však souběžně disponují až nečekaným smyslem pro vkusnou výzdobu výrazným melodickým krajkovím a jsou mnohem chytlavější (beze stopy nucené vtíravosti) než na své prvotině i než dnešní Houpací koně - dřív tomu bylo přesně naopak. Opět i myšlenkovou náplní chytrou, jemnější a přitom neobyčejně vroucnou muziku sem tam mile čeří housle nebo viola Lenky Koplové, již stálého hosta souboru.

Petr Korál

NOVÉ ÚSTECKÉ PŘEHLEDY

Nové album vydala po Houpacích koních a Schwarze Aussig i třetí squadra specifické severočeské muzikantské personální unie - Bez peří. 'Noční vidění' obsahuje 12 regulérních skladeb a 4 bonusové akustické verze písní, známých zejména z předposledního počinu BP 'Jablečné pyré'. Album je koncepčně pozoruhodně jednotné; všechny skladby jsou součástí celkové atmosféry, jíž bychom mohli charakterizovat jako stísněnou, tajemnou, ponurou, meditativní, avšak zároveň bolestně krásnou. Zřejmě i účinkování Jana Čechtického (při produkci) vedlo ke sblížení dříve spíše rockových BP s jistými atributy taneční scény. 'Tanečnost' je však na 'Nočním vidění' vytvářena s minimálními zásahy počítače, mašinek a sampleru. Elektrické a akustické kytary, basa a živé bicí si uhájily svou výsadní pozici a ve výsledném mixu je jejich syrový, technikou minimálně zkreslený zvuk ještě podtržen. Analogii s přívlastky současné tzv. taneční - spíše však elektronické - hudby lze najít především ve faktu repetativnosti hudebních ploch, který skladby prodlužuje a akcentuje tak magicko-rituální funkci, příznačnou pro minimalistické postupy široké plejády uměleckých druhů (v hudbě např. techno). Dalším takovým 'elektronickým' rysem je zkreslování (mutace, ozvěna atd.) a zdvojování, resp. multiplikování dominantní hlasové linky leadra skupiny, romantického cowboye dkp. Monotónní hudební plochy ozvláštňuje na 'Nočním vidění' především variabilita používaných kytar, smyčcový příspěvek hosta Lenky Koplové, Čechtického korg v 'Requiem' a atmosférický industriální efekt Lukáše Chyšky v 'Song for Pedro'. Pokud je pro celkový (hudební/vokální/verbální) projev Schwarze Aussig charakteristická melancholie, pak je podle mě pro BP tímto celkovým gestem sentimentalita. Pro melancholii příznačný smutek a beznaděj se v sentimentalitě stávají zdrojem estetické potěchy, oproštěny již od své původní drásavosti. Sentimentální hudba BP a trochu ženský, romantický hlas dkp zvolna plynou a kochají se samy sebou. Texty, jimiž BP zásobuje dkp, jsou pak konzistentním prvkem hudbou vytvořené atmosféry (bohužel tak konzistentním, že by podle mě bez ní na čtenáře nezapůsobily). Významové okolí věcí, které známe ze všední obeznámenosti, se v autorově snivém pohledu rozvolňuje. Věci se tak posunují do jakéhosi metafyzického hájemství za branami tohoto světa. Právě díky tomuto posunu se - sentimentálně - dají přežít každodenní drásavé starosti, které postihují duši autora melan- cholií. Jen lehounce surreálné, meditativní psychické ohlasy s hrstkou nonsensu, charakteristické pro básnické výboje dkp, mají podle mě svůj vrchol tam, kde se autor více drží země a méně létá do oblak, např. v 'Noční' reflexi lidské existence: 'Odkud jdou?/Co znamenaj?/Proč tu jsou?/Co udělaj?/Lezou z oken ven po rozbřesku/ženou se do bažin/A potom rozechvělí se po blesku/vracejí do peřin …'.

Jaroslav Balvín