TOMÁŠ SCHILLA: „V Bělorusku mají nejhorší i pivo!“

  TOMÁŠ SCHILLA: „V Bělorusku mají nejhorší i pivo!“

„Agenturu Alternative Music Production napadlo odjet s několika svýma kapelama na Východ a udělat takový trošku průkopnický turné. Nakonec z toho byl 17denní zájezd, mimo Echt! jeli ještě Už jsme doma a MCH Band a objeli jsme postupně Polsko, Bělorusko, Lotyšsko, Estonsko, Rusko, Litvu a přes Polsko se vrátili. Bylo to hodně zajímavý a myslím, že co se týče třeba toho Běloruska, tak i poučný, protože člověk si oživil věci, na který už pomalu zapomněl“, říká Tomáš Schilla, hudebník, který se svým violoncellem prošel (například) Národní třídou, Domácí kapelou, Plastikama, Dg 307, Půlnocí a teď je momentálně nejvytíženější s Echt!em

Myslíš z pohledu života v totalitní zemi?

Bělorusko je hodně drsná země, aspoň tak, jak jsem ji vnímal já. Už jenom překročení hranic bylo docela dramatický: nejdřív jsme museli 2x vyplnit celní a devizové prohlášení (u nás dávno zapomenutá) a čekali jsme a čekali… Po 4 hodinách, kdy nám odstavili autobus, jsme si uvědomili, že státní úředníci čekají na úplatek. Nejdřív jsme museli vybrat nějaký dobrovolníky, protože nikdo to neuměl - neovládali jsme tuto disciplínu, protože je důležitý předat to nějak důstojně, nedat najevo to pohrdání, naopak být přitom náležitě úslužnej a vděčnej - a z nich vypadlo, že chtějí 200 dolarů za autobus, což se nám zdálo strašně moc. Různým vyjednáváním jsme cenu snížili na 50 dolarů a byli vpuštěni do země. Ujeli jsme 500 m a už nás stavěla dopravní policie, ovšem krabička Marlborek všechno spravila. Až pak jsme zjistili, že když chceš dát úplatek, požádáš toho úředníka, aby ti dal za něco pokutu a tím to všechno zlegalizuješ. Kousek od hranic s Polskem je město Grodno, hezký, starý, historický, nejspíš patřící dřív částečně Litvě a částečně Polsku, ale strašně zašlý a v něm smutný lidi. Potulovali se po ulicích, v hospodách jich moc není, to je na ně drahý, takže po parcích jsou mladý lidi, který si v sámošce, kde je to vyjde 3x lacinějš si koupěj 3 piva a vypijou je s kamarádama v parku. Policajti a tajný na každém kroku, opravdu, každý tři metry… Šli jsme si vyměnit peníze s klukem, kterej převzal pořadatelskou úlohu, protože původně to tam zařizovala nadace Člověk v tísni, ale její zástupce, Michal Plavec, byl za dramatických okolností pár dní před naším příjezdem vypovězenej z Běloruska. Všechno za něj převzal strašně příjemnej mladej opozičník Andrej, jenom jeho osobní nasazení a kontakty nám umožnily nakonec v Bělorusku vystoupit. Zavedl mě do směnárny a jen se zapovídal s nějakým kamarádem, v tu ránu byl u mě nějakej přiožralej chlapík v civilu a začal na mě takovou lámanou češtinou, že bigbít je jeho mládí, Beatles, Rolling Stones a takovýhle známý kapely a povídal, že z českejch zná jenom Olympic a Helenku a Karla a pořád se chtěl vyptávat. Nebavil jsem se s ním, zdál se mi divnej a pak se ukázalo, že tenhle chlápek byl za spoustou lidí ze zájezdu, ty samý řeči, ty samý otázky… jasnej fízl.

A ty ostatní postsovětský země byly na tom líp?

V Rusku i v těch pobaltských zemích to bylo nesrovnatelný. My jsme z Ruska viděli ale vlastně jen Moskvu a Petrohrad, a to jsou obrovský města, ale z těch lidí, s kterejma jsem mluvil, jak ve městě, tak na tom koncertu, jsem měl dobrej pocit. Mladý lidi jsou stejný, s kterejma se člověk stýká tady, ty nějaká minulost, rok 1968 a tyhle věci, vůbec nezajímaj. Kulturně se orientují na západ a politika a nějakejma represivníma zážitkama ani neprošli. Pro ně už je to passé, represe nepřijatelná, chovají se fakt svobodně. To Bělorusko je jiný, i z těch lidí je cejtit, že se bojí, a ten závan svobodný kultury, kterou jsem tam mohli prezentovat, byl hrozně příjemnej…

Jaký je to pro tebe osobně, porovnáš-li 80 léta u nás, když přijeli nějaký zahraniční kapely k nám a my to vnímali stejně, jako v Bělorusku vás… Dokážeš se už vžít do jejich role, že máš v sobě tu lehkost, tu svobodu přirozenou?

Po těch 10 letech života v relativně svobodný společnosti se člověk najednou setkal s něčím, o čem si myslel, že už neexistuje. Je s tím konfrontovanej a když mu lidi vyprávěli, jak jsou perzekuovaný za demonstrace, za pořádání koncertů, tak jenom zírá. Já si znova uvědomil, jak tenkrát ty kapely, který sem jezdily, nebo i ten kontakt se Západem byl důležitej, protože v nás udržoval povědomí tý svobody. My jsme se tam nijak nepředváděli, chovali jsme se tam normálně, normálně jsme s nima komunikovali, dělali jsme s nima normální rozhovory. Na tiskový konferenci bylo hodně mladejch novinářů, který měli opravdu o všechno zájem.

Zajímala je i naše historie, rok 1989, konec totality u nás? Znali Plastiky?

Na listopad 89 se ptali, touži po svobodě, stejně jako my tehdy. PPU znali, na tiskovce na to padla zminka, dokonce věděli, ze jsem tam jistý čas působil, ptali se i na Půlnoc. To víš, internet mají naštěstí i tam. Přitom všechno natáčela KGB - tahle organizace se v Bělorusku stále jmenuje Komitět gosudarstvenoj bezopasnosti! - a oni se přesto snažili bejt otevřený. Pro nás byl ten kameraman, co točil všechno - tiskovku, koncert, tančící lidi - podezřelej už jen tím, že měl stejnou čepičku jako Jim Čert. Pak to lidi z konzulátu potvrdili, znali ho z demonstrací. Jeden z mnoha agentů… V těch ostatních zemích jsem ten strach prostě necejtil, přece je to jen trošku dál, zvláště to Pobaltí…

Uvědomil sis tam ty sám, jak je důležitý za svobodu stále bojovat a úpodpořit země, kde ji nemají?

Tak já nejsem moc velký bojovník, spíš splácím dluhy a tenhle výjezd byl jednou z těch splátek. Také se člověk zbaví předsudků. A samozřejmě navázáni kontaktů, pozvaní k nam, maily, komunikace, normalní chováni. A samozřejmě solidarita.

Rusové jsou v našich představách národem permanetně ožralým vodkou…

Musím říct, že my jsme tam pili hlavně pivo. V klubech, v kterejch jsme hráli, jsme dostali hlavně pivo, takže s tvrdým alkoholem jsme se nesetkali, že by nám nalejvali nějaký stakany vodky. Zase pouze v Bělorusk, ale to bylo díky tomu, že jsme byli po koncertě na večírku na ambasádě, u našeho kulturního atašé a ten nám nabídl ze svých zásob… Já jsem byl docela zvědavej, jestli tam budou po ulicích nějaký trosky a s ničim takovým jsem se nesetkal. Co jsem viděl hodně, a to i v Bělorusku, byla spousta mladejch lidí, holek, kluků, s lahvovým pivem v ruce. Na Rudém náměstí, na Manežnim náměstí, všichni pijou na ulici a pak to už začínalo bejt třeba v těch 7, 8 hodin večer, kdy jsme odcházeli na koncert, dost rozjetý. Opilost stoupala, těžko říct, jak to vypadalo o půlnoci. Ale všichni s pivem, nikde jsme tvrdej alkohol neviděli, možná se to nesmí… Nevím.

Co marihuana nebo jiný drogy?

Pár nabídek přišlo, ale bojí se. Andrej řikal, že za 1 cigaretu trávy je několik let natvrdo. A já na to stejně nejsem, já radši nápoje.

Jeli jste s kapelama, který - zejména UJD a MCH Band ještě víc - jsou dost vyhraněný a neobvyklý pro lidi, který na to nejsou připravený… jak na takovou náročnou hudbu reagovali?

Já myslím, že to bylo i celkem dobře vybraný, každá z těch kapel hraje něco jinýho, střídali jsme se a domlouvali podle nálady a podle toho, jak byl kdo unavenej. Jednou začínal Echt!, podruhý Chadima, pak UJD, bylo to různý. Ale prakticky všude - vyjma druhýho koncertu v Moskvě, kterej byl vyloženě v mafiánským klubu a ani nevím, kým byl domluvenej - se ty lidi fakt snažili poslouchat, reagovali velice vstřícně na všechny kapely a nedá se říct, že by někoho nevzali. Je jasný, že někdo měl úspěch větší a někdo menší, ale myslím, že oni kontakt se světem mají taky, takže nebyli ani moc překvapený, co kdo hraje. A přijali to dobře. Třeba ve městě Vilkaviškis na náš koncert přišla i místní honorace v oblecích, popíjeli, příjemně se bavili a čím víc byli v náladě, tím častěji nám po každé písni chodili děkovat, ba starosta nám na jevišti i rukou potřásl. Pak už skoro po každé písni.

Hráli jste tam v rockovejch klubech?

V Bělorusku jsme nehráli v žádným klubu, měli jsme původně hrát v klubu Reaktor v Minsku v centru města, ale policií to bylo přeložený na okraj města a ještě posunutý o hodinu dopředu na nějakou diskotéku, takovou tu klasickou, se zrcadlama, tyčema pro tanečnice a s různejma stroboskopama. První koncert v Bělorusku byl v Grodném, tam zase byl sál filharmonie. Těch míst, kde se dá hrát, asi nebude tolik. Michal Plavec říkal, že český kapely tam nehrály asi 15 let, takže pro ně je to takovej svátek, když přijede nějaká cizí kapela… Jinak v Moskvě jsme hráli v takovým bezvadným klubu, kterej se jmenoval Projekt OGI, klasickej rockovej klub jako u nás. To samý v Petrohradu, klub Moloko, to byl asi nejlepší klub, kterej jsme na šňůře viděli, příjemný místo. Hned jak vejdeš víš, že tam patříš, že tam nebudeš mít problém, že tam přijdou lidi, který na takovým koncertě čekáš. V Rize nás šoupli do nějaký mafiánský diskotéky, která patřila Rusům a to už jsme cejtili, že bude průser. Taky byl, přišli úplně jiný lidi, chodil tam pán oblečenej za coca-colu, třeba, hned po skončení koncertu se tam nahrnuli nějaký diskotékový zbohatlíci a byli jsme vlastně všem na obtíž. A v tom Bělorusku zase přes vchodem do sálu stála skupinka nácků v bombrech, občas udělali rozruch, aby odradili případné zájemce o koncert. Chvíli před jeho začátkem dostáváme zprávu, že je celý koncert zkrácen a nikdo další nebude vpuštěn. Pořád jsou kolem nás přiopilí civilové, zajímá je, co máme v autobusu a jak se vůbec máme…

Jaká byla návštěnost?

Záleželo od místa. Nejvíc lidí bylo v Bělorusku, tam to pociťovali mladý lidi jako závan jinýho světa, kterej oni by třeba chtěli a nemaj ho tam, takže když se taková možnost naskytne, jdou na ni, pro ně to má pořád i podtext určitý politický manifestace. Tak tam bylo tak 200 - 300 lidí, v Minsku ke dvoum stovkam, tam pak toho kluka, co to pořádal, po koncertě zatkli a dneska je snad ve vazbě, v Moskvě bylo v tom Projektu OGI hodně lidí, v tý diskotéce, která se jmenovala klub Restauracija, pak ne, a když jsme tam lidi zvali, tak jen kroutili hlavama, kam jsme se to nacpali. My jsme ovšem nevěděli, kam jedem a pak když jsme viděli to prostředí, bylo jasný, že ty lidi tam asi nepřijdou. A taky tam ani jeden z těch lidí nepřišel. A to samý v Petrohradě - v Moloku bezvadná atmosféra, nabito a druhej den koncert narychlo udělanej, v klubu spíš jazzovym, a taky málo lidí.

Máš pojem, jaký jiný kapely hrajou v takovejch klubech. Jaká je dramaturgie a vůbec možnosti?

Do Petrohradu občas někdo z Evropy přijede, zejména z těch skandinávskejch zemí, na programu jsem viděl nějaký - pro mě neznámý - švédský, finský kapely, ale v těch klasickejch klubech je program srovnatelnej s naším, včetně nasazování místních kapel. Den před náma hráli v Petrohradu OleLukoje, který jezděj často do Čech, v Tallinu zase kapela Nezdali, která jak jsem zjistil není ruská, ale estonská, několikrát hrála na Alternativě a je tady docela populární, tak kluci se přišli na náš koncert podívat a litovali, že nemohli hrát s náma, nakonec tam hrála místní punková kapela, Conflikt OK atd. Prostě ty pobaltský země jsou trošku o něčem jiným, Estonsko je vyloženě úspěšný a kopíruje svý skandinávský sousedy i po té kulturní stránce…

Cítil jsi nějakou řevnivost nebo nacionalismus?

To mě docela zajímalo, byl jsem zvědavej a je pravda, že když třeba v Estonsku člověk začal komunikovat s lidma rusky, tak nebyla dobrá odezva. Bylo lepší zkusit angličtinu, případně němčinu a až pak přijít s ruštinou, to vzali, že jsi cizinec, ale vypálit na ně rovnou rusky, to ne. Mě osobně by zajímalo, jak se tam cejtí Rus, implantovanej Stalinem, kterej má pořád 50% obyvatelstva, ale z toho dominujícího národa je najednou v menšině a dostává to znát. Asi se mezi sebou Estonci s Rusama nemají moc rádi.

Myslíš že Bělorusko je na tom špatně jen vinou Lukašenka? Anebo jsou ty důvody i jinde?

Já myslím, že Lukašenko je dost významná pesrona, diktátor se všim všudy. Vládne silou a vyvolává strach, protože tam se lidi ztrácej a nikdo neví kam. Západ tam jakoby je, je v těch obchodech, vidíš tam McDonald, vidíš obchoďák se západním zbožím, takže ono to navenek vypadá, že se tam ekonomicky dá žít, ale ty lidi na to nemají, nakoupí si jen základní potraviny a na ulici jich moc nevidíš, hospody jsou prázdný, to všechno ovládá nějaká mafie, KGB. Lidi tam jsou v osobním kontaktu strašně milý, vstřícný, příjemný, ale strach tam je…

Ty jsi měl strach?

Pocit strachu jsem nezažil, přece jenom jsme tam jeli z nějaký svobodný země a byli tam jakoby vyslaný, celý to bylo zaštítěný ambasádou, takže strach tam nebyl. Ale jako samotnej turista anebo člověk, zajímající se výrazně o lidský práva, jako byl třeba Michal Plavec, asi bys byl konfrontovanej s jinejma věcma. Tam si ho podávali a i když u výslechu k protokolu připsal svý prohlášení a svůj názor, tak v TV ukázali něco úplně jinýho, než co podepsal. Prostě klasická manipulace. A tam je průser, že snaha vytvořit soustátí Rusko-Bělorusko-Ukrajina je už skoro hotová, Lukašenko to dělá nenápadně, ale účinně.Ale možná diky tomu se svobody v Rusku již samozřejmé dosahnou i tam. Přál bych jim to.

Považovali jste za „kulturní vyslance“ mojí země?

Já jsem si v práci vzal volno, takže by se to dalo brát spíš jako dovolená. Ale dovolená náročná, protože třeba přejezdy byly docela veliký, ale já jsem skutečně rád, že jsem to viděl. A zejména, že jsem si po těch 12 letech uvědomil, jak je to příšerný, když lidi jsou tímhle způsobem dohnaný do nějakýho kouta a musej konspirovat při úplně nesmyslnejch věcech, na rockovým koncertu a tak. My nejsme vůbec politická kapela, hrajem hospodskej rock, ani Mikoláš, přesto že si myslím, že on do hudby určitý politický prvky vnáší, tam nejel ten režim bořit a UJD už vůbec ne, ty jsou nejhudebnější, nejpropracovanější a taky museli zírat na věci s tím spojený. Z tohohle to bylo zajímavý. Jasně, že to nebyla žádná kulturní mise Český republiky na Východ, ale určitý navázání kontaktů a náznak budoucí spolupráce tam určitě je. Záleží na nás, jak s tímhle budeme dál pracovat. Tam jsou šílený ty vzdálenosti. My jsme třeba věděli - protože jsme jeli po těch jejich silnicích průměrnou rychlostí 60 km/hod - že z Tallinu do Moskvy je to 1 200 km, tak se dalo spočítat předem: v Talinu hrajeme od 21,00 hodin, skončí to kolem půlnoci, než naložíme, sbalíme, je jedna, pojedem průměrnou rchlostí 60 km/hod a v Moskvě se má hrát od osmi, to se nedá stihnout, musíme moskevskej koncert zrušit. Ale riskli jsme to a nakonec se ukázalo, že z Talinu vedla docela dobrá silnice, takže jsme to nakonec stihli. Ty přesuny jsou hodně náročný, celej den v autobuse, odehrát koncert, v noci do něj sednout a zase jet celou noc až do čtyř do odpoledne v kuse a ještě Karosou a v sedmnácti lidech, tak to je docela maso. Ale musím říct, že nedošlo k žádný krizi, k žádný ponorkový nemoci, lidi se chovali k sobě velice slušně. Naopak jsme měli dost času na debaty vážné i veselé. Díky tomu jsem se dozvěděl, že Basiková vypadá, jakoby vypadla Dinovi Vopálkovi z písničky, že je stejně mongoloidní, podobně jako její pořad s dvojčaty. Tereza Pergnerová že natáči novou desku Čágo belo honiči, neboť prý bude doplněna jejími hanbatými fotkami, atd. Občas jsme si pustili hudbu, Felixe Holzmana nebo Cimrmany.

Jak ta šňůra vlastně vznikla?

V Polsku to bylo dělaný standartní cestou, přes jednotlivý kluby, přes jejich dramaturgy, který dostali nějaký demo nahrávky a chtěli to, čili asi tak, jak to funguje všude. V Rusku to bylo dělaný přes Český centrum, který navázalo kontakty s lidma v Moskvě a Petrohradu, který taky měli zájem na základě nahrávek. Ale v Bělorusku to šlo od začátku přes nadaci Člověk v tísni, takže tam to bylo od začátku braný jako oživení, to gesto solidarity tam hrálo velkou roli. A Andrej mi potvrdil, že se na to šíleně těšili a měli velkej zájem to udělat a bylo to pro ně zase něco jinýho. Oni tam mají svý kapely, v Minsku jsme měli předkapelu, takže oni tam mají partičky, který se chovaj svobodně, kašlou na režim a dělaj si věci po svým, ale zase jich není moc.

Myslíš, že těm lidem byla ta alternativní hudba blízká, nebo byli spíš překvapený? Setkali se už s takovou hudbou?

V Polsku určitě, v Rusku tam k tomu přistupovali velice vstřícně, v klubech byla opravdu bezvadná atmosféra, MCH Band hodně poslouchali, při Echt! a UJD tančili a bavili se. V Bělorusku v tom Grodnu byla úžasná atmosféra, tam to brali víc jako demonstraci svobody, měli tam běloruskou vlajku, ale to nebyli žádný neonacionaliti, který se tam taky občas někde vyskytli, a v Minsku to bylo taky podobně otevřený a přátelský.

Pro mě je Rusko tou propagandou pořád ve znamení určitý chudoby a zaostalosti… Měli plný krámy a masny?

Když jsme přejížděli a jeli vnitrozemím Ruska, tak to je fakt chudý. Takový ty vesničky jsou hodně chudý. Ale velký města, Petrohrad, Moskva, tam jsou krámy srovnatelný s našima, plný zboží, non stopy, supermarkety. Jídlo nebyl problém si koupit. I ceny jsou srovnatelný s našima, převodem. Jinak pro ty místní je to dražší… My měli na Moskvu jeden den, tak jsem se byl podívat v Izmajlovu, to je moskevský vyhlášený tržiště, kde se schází o víkendu celá Moskva a je opravdu obrovský. Tam jezděj celý rodiny a je to fakt na celej den. Tam je od šroubků přes zeleninu, maso, trička, starý samovary až po elektroniku a panuje tam naprostý zmatení, kde ty ceny jsou u stejnýho zboží propastně rozdílný, samozřejmě narazíš i na podvodníky, na medvádáře s medvědama a cedulkou Přispějte na medvědy a za chvíli do něj bušili nějaký ekologové, že trápí zvířata… Ale asi to mají jinak, protože já jsem byl třeba na veřejnejch záchodcích a tam byla hrozná fronta už venku a když jsem se dostal konečně dovnitř, tak přesto že pisoáry byly jen na jedný stěně, tak ty chlapi normálně v klidu močili i na ty tři zbylý stěny, na ty dlaždice, bylo tam skoro po kotníky chcanek, protože tam žádná gula ani odpad nebyl, takže taky jsem se vyčůral na dlaždice a rychle pryč. No a holky na pánském trpělivě čekaly na kabinky. Síla.

Jaká se tam poslouchá muzika?

Mladý lidi poslouchaj úplně stejnou, jako se poslouchá tady, mají vlastní ruskou mutaci MTV s ruským hlasatelem ruskýho, hodně ruskejch kapel, většinou příšernejch, to samý v Polsku, vlastní mutace MTV, kdy mají čas pro svý věci a pak - většinu - povinně pro program MTV. Ale ty mladý lidi, s kterejma jsme se bavili, poslouchaj to, co my, znají ty samý kapely. Ostatně trh s deskama už je normální, v Bělorusku je horší, ale mají ho tam taky. Dostávají to tam svejma kanaláma, hodně se tam vypaluje. My jsme si svoje CD taky vezli, něco jsme i prodali, ale tam si od každýho koupili jeden kus a druhej den to už měli všichni.

A jaký byl tzv. ekonomický dopad tohoto turné?

Naše původní představy byly trochu jiný a chtěli jsme určitý záruky, abychom tam nebyli úplně na vodě, většina z nás chodí do práce, živí rodinu atd. Katastrofickej scénář, když jsme odjížděli, byl asi 10 000 korun na hlavu za 14 koncertů za 17 dní. Nakonec po všech těch anabázích, kdy v Bělorusku zatkli člověka s penězma, kdy se nevybralo na vstupným nic, protože mafie řekla, že všichni - 80 lidí - jsou jejich hosti a nikdo z nich platit nebude a jedinej, kdo platil, byl Chadimovej basák, kterej se šel najíst a už ho nepustili přes kasu zpátky, dokud nezaplatil. Takže výsledek, ke kterýmu jsme se po příjezdu dobrali, je 5 000 korun každýmu, což je vlastně nula, protože každej minimálně těch 5 000 do toho dal, nakoupil si potraviny a věci na cestu, tam něco utratil, takže nula. A to jsme ještě platili ruský a běloruský víza. Je jasný, že při těch nákladech, zejména na dopravu, bez grantů, který jsme na to dostali a bez příspěvku Ministerstva zahraničních věcí, by se to nedalo uskutečnit vůbec. Najeli jsme 7 000 kilometrů x 20,- Kč/km, plus diety řidičům, kterejm se nevyhneš, tak máš jenom 180 000,- za dopravu.

A osazenstvo se rozšířilo o Karla Malíka (Echt!) a Mikoláše Chadimu (MCH Band)...

Řekni nám, jak jsi hledal klub Moloko?

Malík: Šel jsem s Vladimírem Zatloukalem, kytaristou skupiny Echt, z hotelu, už dost dlouho a dost prudkým deštěm, a on začínal bejt už nasranej a zeptal se v zoufalství takový starý babičky: „Klub Moloko?“ Říkám mu „Ty jsi blbej ne, jak taková stará bába může vědět, kde je rockovej klub?“ Ale babička kupodivu povídala „Da, da“ a ukázala nám směr. A pak jsme se ptali v tom dešti dalších lidí a všichni nás posílali dál a dál těma obrovskejma ulicema, ale kupodivu všichni Moloko znali. A tak jsme šli opravdu velikej kus cesty a všichni pořád věděli, kde je Moloko, 13tiletá holčička i penzista. A na konci tý cesty, na periferii, stála mlíkárna a na ní bylo obrovskejma písmenama napsáno MOLOKO a lidi si tam kupovali mlíko.

Měl jsi pocit, že jsi přijel do nějakýho průseru?

Chadima: Tak v tom Bělorusku, tam byl neomylnej pocit. Ten nebyl ani v Moskvě, ani v Pobaltí, natož v Polsku. Jenom v tom Bělorusku.

Setkali jste se s nějakou politickou opozicí?

Chadima: Tak my jsme hlavně neměli moc času. Měli jsme nějakou spojku, která nás dovedla na místo, ale tam je opozicí vlastně všechno… rockový kapely, který tam hrály, zpívaj bělorusky, protože ten Lukašenko jim tam cpe ruštinu, takže oni i nás brali jako bratry v boji. Lukašenko je opravdu blázen a dopadne jako Stalin, že ho zlikvidujou sami. On došel tak daleko, že ohrožuje už i tu jejich vlastní byrokracii, může na kohokoliv ukázat a říct „Ty půjdeš sedět, protože bereš úplatky“. A trefí se, protože tam berou úplatky úplně všichni, to je jedna věc. A druhá věc, že jestli budou chtít komunikovat se Západem a obstát, tak to nebude moci dělat on, budou tam muset dát někoho normálního. Tím myslím jeho jako osobu a ne to, že on směřuje k přilnutí k Rusku. Je otázka, pokud bude Rusko aspoň trochu demokratický, že možná by to pro Bělorusy mohlo bejt lepší, protože Rusko je i bohatší, zatímco v Bělorusku nemaj nic.

Malík: To my netušili, že už jenom tím, že kapela zpívá bělorusky, je cenzurovaná. Tam je propagovaná ruština. Čili androš je běloruskej.

Lidi, který chodil na koncert, perlustrovali?

Malík: To jsem přímo neviděl, ale seděl jsem v nějakým lunaparku, kde byla pouť, a než jsem vypil dvě piva, viděl jsem snad 20 lidí, který kontrolovali. Normálně venku, na pouti, mladý lidi, někdo byl trochu piclej, všechny…

Chadima: To byl lunapark jak v Neználkovi, ten samej park, co byl ve Slunečním městě. Jen Bulka chyběl…

A došlo ke kontaktu s KGB?

Schilla: Tak nás nechali na pokoji, jen nás na tiskovce a na koncertě v Bělorusku točili na kameru…

Chadima: Oni si mysleli, že o nich nevíme...

Malík: Cha cha cha, neuč orla létat…

Schilla: Ale je pravda, že třeba v Minsku ten zájem měli zejména příslušnice KGB, to bylo jasný. Tam byla jedna už vyžilejší na koncertě, kterej ji absolutně nebavil, nezajímal, ale dělala všechno pro to, aby se k nám nějak dostala.

Malík: Ruská Mata Gari. Mě tam zastavil nějakej chlápek a povídá „Z Čech?“ „Jo, z Čech“ „Teď to máte blbý, co?“ A já: „Ne, dobrý.“ „Dřív to bylo lepší, co?“ ptal se. „Ne, horší“, odpovídám. A zase: „Ale musíte do NATO, blbý, co?“ „Ne, dobrý“, já na to. Nakonec vztekle odešel a hned někam volal mobilem…

Chadima: V Bělorusku jima bylo úplně prosáklo. Ale Moskva, to je free město, to jsou u nás ty představy naprosto zavádějící! Vedle Rudýho náměstí je park a pod zdí Kremlu ležely mladý páry, v ruce lahváče, z toho by Američani měli amok! Každej to svý pivo, v naprostym klidu se tam válej, hrajou na kytaru. Docela jsem si říkal, že bych to chtěl skouknout večer, až to dostane ty správný grády, až těch lahváčů bude mít každej deset a přijde do toho ještě vodka. Vidět to aspoň z dálky… Ale musí to bejt pak cvrkot, to docela věřím, že milice tam musí vletět a že jim ani nic jinýho nezbejvá.

Malík: Já jsem sběratel pivních zátek a to, co se mi naskytlo na ulicích Moskvy… Oni tam rozjeli nějakej šílenej trh s pivem a tam všichni chlastaj lahváče na ulici, hroznejch lidí. Já chodil po ulicích a jenom sbíral zátky! A když jsem měl nějakou ohlou, tak jsem ji klidně zahodil, protože jsem za chvíli našel jinou. Každejch 5 minut jsem sebral zátku, kterou jsem ještě neměl a jenom z Moskvy jich mám kolem 40 různejch značek. I azbukou vypsaný. Hozenou do švabachu.

Schilla: A v tom Bělorusku měli i nejhorší pivo! A ještě do toho dávaj sirup, když si někdo poručí.

Malík: Ono se na ty otázky ohledně Ruska těžko odpovídá, protože to bylo fakt letem světem, ptaj se tě Jak to je v tom Estonsku? A přitom my jsme tam přijeli, šli jsme do hospody u Švejka, tam jsme pili český pivo, odehráli jsme koncert a za chvíli jeli dál… My jsme tam nejeli rozebírat turismus.

Chadima: To byla v podstatě šílená makačka, tam se člověk musel soustředit na to, aby to večer odehrál a nebyl průser, protože ta odpovědnost byla ve všech, ani vodku jsme nepili, prostě nám to nedalo…

Lábus: A měli jste aspoň nabídky ke sňatku? To se taky tvrdí, že by se k nám chtěly Rusky pořád vdávat..

Chadima: Tak já ti povím, jak je to s buchtama na takovýhle šňůže: odehraješ koncert, rychle zabalíš, jedeš 1 300 km, rozbalíš, zahraješ, tak to tě nějaký zážitky ani nenapadnou. Na to nebyl čas. Ale kdybychom chtěli, tak bez problémů - a to jsme starý vojetiny - si mohl každej přivézt manželku, tak si každej mohl přivézt fakt krasavici.

Malík: Tam už od konce druhý světový války nabídka převyšuje poptávku…

A jaký byly reakce publika?

Chadima: Brali to velmi v pohodě. Výběr těch kapel byl udělanej dobře, vlastně to fungovalo všechno. Při koncertě Echt! došlo ke katarzi, UJD to spláchli svou drsnotou a my jsme je nechali pobrečet. V klubu Moloko křičeli „Veselšje, veselšje“, načež jsem jim říkal, že „veselšje nělzja“. Tak jim to taky nevadilo.

Malík: A stejně jako každá kapela měla jeden blbej den, tak zase měla aspoň dva výborný. Mě fakt překvapovalo, jak jeden den byl pro publikum nejlepší MCH Band, někde Echt! a někde zase UJD. Největší dril, vojenská muzika: UJD. Taková ta zamyšlenost se chytla jinde, to byl MCH Band a někde zas ta hospoda, což jsme byli my.

Chadima: Záleželo na tom, kde se hrálo, kdo tam přišel. Akorát ve Wrocláwku se chytly všechny kapely, tam byl bordel od začátku do konce.