VLASTISLAV MATOUŠEK & SPOL. - MÁJ VE STÍNU STROJE

Ze zápisníku zmizelého, 21. 7. 2016
Filmová hudba bez mechanických postupů

Projekce pozapomenutých filmů patřily k pravidelným programům klubu Rybanaruby. K jejich mimořádnosti přispíval i živý hudební doprovod, na němž se podíleli špičkoví hudebníci zaměření na improvizovanou hudbu. Výběrové album ze záznamů loňských vystoupení vyšlo pod názvem Máj ve stínu stroje u vydavatelství Guerilla Records.

Projekce filmů s živým hudebním doprovodem nejsou samy o sobě nic neobvyklého. Z události v klubu Rybanaruby dělaly výjimku přinejmenším dvě věci: totiž pravidelnost produkcí a volná improvizace inspirovaná bezprostřední interakcí s filmem. Živé hraní k filmům se v Ryběnaruby konalo dvakrát měsíčně a scházela se k němu velmi variabilní hudební společnost.

Pokaždé se ale jednalo o předem nepřipravené hraní, čímž se z klubu stalo zásadní místo pro improvizovanou hudbu u nás. Vystřídala se u toho řada lidí, kteří si třeba jen odskočili ze svých vlastních projektů. Takovéto hraní, které vyžaduje okamžité hudební ztvárnění obrazu stejně jako provázání se spoluhráči, pro ně určitě byla osvěžující a inspirativní i jinde.

Žánrově se filmy promítané v Ryběnaruby daly vymezit jen těžko těžko, ostatně i hudba zachycená na CD pochází ze tří velmi rozdílných projekcí. Pokud filmy v Ryběnaruby něco spojovalo, tak to byl důraz na výtvarnou stránku filmové řeči, expresiní vyjadřovací prostředky, sociální tematika a také zapomnění, z nějž dramaturg Pavel Straka filmy vytahoval. Nejednalo se tedy o potisící omílaná hraní k Upírovi Nosferatu a podobně profláknutým kouskům. Častým zdrojem byla sovětská a německá avantgarda z období mezi světovými válkami.

Dva z filmů, na jejichž základě nahrávka vznikala, lze vygenerovat už z názvu alba Máj ve stínu stroje. Když se to vezme od konce, tak CD uzavírá záznam hudebního doprovodu k filmu Máj z roku 1936. Společně ho tehdy natočili Emil František Burian a Čeněk Zahradníček. Jedná se o ryze experimentální záležitost tvořenou detailními záběry na lidské tělo a výraz obličeje, absolutně nedějovou a působící zobrazením vyhraněných emocí.

Prostřední ze tří nahrávek vznikla na základě filmu Ve stínu stroje (Im Schatten der Maschine) režiséra Albrechta Viktora Bluma z roku 1928. Jedná se o dílo, které by mohlo svým soustředěním na průmyslové prostředí, silným sociálním aspektem a expresionistickým výrazem připomenout něco mezi Chaplinovou Moderní dobou a Langovou Metropolis v dokumentárním duchu.

Úvodní film se do názvu alba nevešel: jmenuje se Pařížský švec (Парижский сапожник) a natočil ho v roce 1928 režisér Fridrich Ermler podle románu Nikolaje Nikitina Zločin Kirika Ruděnka. Ze tří uvedených titulů je to jediný dějový film konfrontující budování socialismu s morálními kolapsy jednotlivců.

Hudbu k jednotlivým filmům natočily proměnlivé skupiny celkem 14 hudebníků, na produkcích v Ryběnaruby se jich ale vystřídalo několik desítek. Na albu se podařilo zachytit tři vcelku konzistentní sestavy obsahující jakési tvrdé jádro pravidelných účinkujících. Ti určují charakteristický zvuk, tvoří osu veškerých produkcí a zároveň jsou také spolehlivým garantem kvality.

Jsou to hudebníci, kteří patří ke špičce naší improvizační scény, žánru se věnují pravidelně, dlouho, a přitom ještě neupadli do pasti vlastních mechanicky opakovaných vzorců. Jsou mezi nimi saxofonisté Mikoláš Chadima, Jan Grunt a Michal Hrubý, hráč na šakuhači a etnické nástroje Vlastislav Matoušek, thereminista Vojtěch Petržilka nebo Jan Faix s elektronikou.

Hudba určitě obstojí i bez filmové inspirace, i když není bez zajímavosti si k CD pustit i obraz – všechny tři filmy jsou na internetu snadno dostupné. Posluchač zjistí, že k filmu vzniká paralelní hudební pásmo, nikoli popisná zvuková ilustrace, motivy vztahující se ke konkrétním postavám či situacím a podobně. Jedná se vlastně o interpretaci pohyblivých grafických partitur. Výsledkem jsou plynoucí audiovizuální obrazy, v nichž má ale svou platnost i každá složka samostatně.

Hudba sama jde ve vlnách, které se spíš vyhýbají opakování a ostinátním rytmickým vzorcům, kapela neklouže k nějakému jam session. Nejblíž k němu má paradoxně v čistě výrazovém Máji, kde jeden ze saxofonů hraje takřka minimalistickou linku. Sledování vzájemných reakcí jednotlivých nástrojů je malé dobrodružství vyžadující posluchačskou aktivitu a vytrvalou pozornost. Pokud se ozve ohlas něčeho známého, jako třeba v Pařížském ševci variace na Siegfriedův signál z Prstenu Nibelungova, působí to spíš ironicky.

Boris Klepal

UNI 7/2016
Během inspirovaného hraní, jak označuje jeho iniciátor Pavel Straka nepřipravenou improvizaci k filmu, vznikly v dnes už zaniklém klubu Rybanaruby desítky hodin hudby. Tři loňské koncerty přináší kompilace Máj ve stínu stroje. Na všech se podílel saxofonista Jan Grunt, ve dvou hrál saxofonista Mikoláš Chadima, multiinstrumentalista Vlastislav Matoušek, který je jedním z hlavních protagonistů těchto akcí, niněristka Kateřina Vožická či Jan Faix a Jan Polanský, kteří měli na starost elektroniku.

CD přirozeně nemůže zprostředkovat plný zážitek z koncertu, protože chybí obrazová složka, to však vzhledem ke konceptu není vždy až takový problém. Part není předem připravený, k filmu se improvizuje, takže hudba ne vždy zcela souzní s obrazem. Samotné nahrávky však stojí za pozornost a naznačují sílu kolektivní improvizace, byť se občas ukazuje, že by nůžky neškodily a trochu editace by výsledku rozhodně pomohlo, což platí u skoro každé totální improvizace.

Zřejmé je to zejména u čtyřicetiminutového Pařížského ševce režiséra Fridricha Ermlera (Parižskij sapožnik, SSSR, 1927). Nabízí hudebně velmi silné momenty, osobité ladění a stupnice, zajímavé barevné kombinace, zejména spojení houslí, niněry a saxofonu – to vše dává hudbě až arabský nádech s působivými kontrasty disonantních pasáží a prostých melodií, občas je však aylerovské kakofonie a disonance až moc a vzhledem k délce kompozice by prospělo menší zklidnění, chvíle ticha, nebo uměřená zvukomalebná pasáž jako v úvodu, aby lépe vynikly expresivní polohy a to, jak si hráči odpovídají. Především ale vadí jistá fragmentárnost a mozaikovitost, kdy se motiv opustí dříve, než se rozvine, téma střídá téma, skladbě chybí jasnější osa, což je dáno rytmem střihu. U Pařížského ševce nejvíce vadí absence obrazu, bez kterého není jasné, proč se motivy tak rychle střídají. Nejpůsobivějších je posledních šest minut s mohutnou gradací a následným zklidněním s vybrnkáváním podmalovaným trochou houslí.

Druhá inspirovaná improvizace sice nenabízí tolik osobitosti, Matoušek v ní nemohl uplatnit svou zálibu v lidové hudbě, ale je nejpovedenější. Ve stínu stroje (In Schatten der Maschine, Německo, 1928) oplývá expresivitou i dramatičností, Chadimův a Gruntův saxofon se doplňují a působivost jejich linek umocňují efekty i Faixova elektronika. Z úvodního nervního poklepávání, zkreslených hlasů a ruchů, industriálních hluků a různých skluzů po strunách znějících jako rachoty z dílny, se postupně vylíhne silný rozvíjející se a měnící se motiv saxofonů, jaký by byl ozdobou jakékoli alternativní kapely – MCH Band by se za něj rozhodně nemusel stydět. Při poslechu skladby, které dodávají drive obě basy, nikoho ani nenapadne, že vznikala na obraz, bez problémů obstojí sama. Nepostrádá dynamiku a naléhavost, ale před koncem linky dechů nad ostrou basou řídnou, zaplouvají do elektroniky, než přijde poslední vzedmutí a definitivní uklidnění.

Hudba k devítiminutovému Máji na motivy filmu E. F. Buriana a Čeňka Zahradníčka album uzavírá. I když v hlavní roli jsou tři saxofony, k Chadimovu a Gruntovu se přidal ještě Hrubého, pojetí se hodně liší od nahrávek Tří tenorů z alba grafických partitur Jana Steklíka. Zvuk je mnohem plnější, k čemuž přispívá Vožické niněra i elektronika Jana Polanského, jehož zvuky kláves však občas působí rušivě. Silný je úvod s nervním motivem kytary Antipa Sokolského doplněné samply, okolo kterého se proplétají všechny tři saxofony, až přijde gradace přecházející v chaos, kdy se pod motivem saxofonu objeví psychedelické klávesy a niněra a jeden hraje přes druhého. Tady by však o malinko méně bylo přece jen více.

Needitovaná improvizace mívá vždy nějaká slabší místa, což jasně ukázaly nahrávky i takových velikánů, jako byl Sun Ra. Máj ve stínu stroje je přesto silná deska. Každá ze tří skladeb přináší odlišný zvuk a pojetí; neomílá se jediné schéma, i když některé prvky jsou stejné.

Především však album opět upozornilo na opomíjený fakt, že v ČR existuje silný, byť často přehlížený proud improvizované hudby, přestože free jazz v tuzemském prostřední nikdy nenašel takovou živou půdu, jako na sever od nás v Polsku a bývalé NDR. Skupina věnující se inspirovanému hraní není osamocená, jsou tu další okolo IQ+1, Petra Vrby a Prague Improvising Orchestra, Kořána i pohrobků industriálních Napalmed a S/M či Zadloudil(a). Její mapování je třeba pochválit zejména u Guerilly, která často dává před teď a tady přednost archivům.

Alex Švamberk