PAVEL ZAJÍČEK - T. S. ELIOT – THE WASTE LAND / PUSTÁ ZEMĚ

Rock & All 10/2016
Pavel Zajíček odešel v srpnu 1980 do exilu, což na dvanáct let znamenalo konec jeho skupiny DG 307. Žil ve Švédsku a občas jezdil do Londýna navštěvovat Chrise Cutlera a další přátele z okruhu Rock In Opposition; ti mu také roku 1982 nabídli několik nahrávacích frekvencí ve studiu Cold Storage (kde vznikaly například desky skupiny This Heat, která nedlouho předtím poloutajeně koncertovala i v Praze). Využití proslulé básně Thomase Stearnse Eliota The Waste Land (1922) těžko nazývat zhudebněním: Zajíček spíš z rozsáhlého díla vytrhoval chumáče veršů a přizpůsoboval je své radikální vizi. I Pavlova hra na preparované piano má jen málo společného s konvencemi: používal ho spíš jako perkusivní nástroj a zdroj hluků, zvuk piana často zdvojoval. Pásek potom měl dost dobrodružné osudy a téměř podlehl zkáze, teď se však konečně nahrávka v dobré kvalitě dostává k posluchačům. Není to hudba pro každého; zahloubané, introvertní album však obsahuje mnoho působivých míst. A někdy při poslechu přímo mrazí: „Ztratil jsem řeč a oči se mi mátly / živ ani mrtev, nic jsem nevnímal / zahleděn v srdce světla, do ticha.“

Jaroslav Riedel

Zajíček proměnil Pustou zemi ve zvukovou krajinu
Web ČT24, 22. 9. 2016

Stačilo málo a album The Waste Land, na němž Pavel Zajíček ztvárnil Eliotovu báseň, by nikdy nevyšlo. Škoda by to byla veliká.
A to nejen pro text Pusté země, všeobecně uznávaný za jednu z největších básní světové literatury, ale především pro způsob, jakým k němu Zajíček přistoupil.

Báseň především nerecituje celou, ale pouze její fragmenty, které někdy opakuje, hlavní síla ovšem spočívá v tom, jak svůj hlas doprovází. Jak? Velmi volně, a přestože není školeným klavíristou, což je v tomto případě k dobru věci, výsledek je uchvacující.

Přistupuje totiž ke klavíru zcela bez omezení, vše je dovoleno (protože nic není výukou nakázáno), a tak slyšíme hru, jež je značně neortodoxní, o to však expresivnější, výraznější. Působivější - a zcela v souladu s Eliotovou básní.

Zajíček nejenže hraje na nástroj upravený, ale používá jej i jako perkuse, jezdí po strunách, brnká na ně, „hraje“ na víko a různě s ním rumpluje a vůbec s klavírem zachází značně svobodně. Můžeme, chceme-li, přitom v této nahrávce, jež vznikla po Zajíčkově vynucené emigraci v londýnském studiu v roce 1982, slyšet logické pokračování hudby, již provozoval ještě v Praze s undergroundovými DG 307, i tato kapela totiž k jejímu vytváření přistupovala velice svobodně.

Takže nebýt Zajíčkovo jméno na obalu, mohl by si posluchač klidně myslet – a nebyla by to ostuda – že se jedná o dílo některého ze skladatelů soudobé vážné hudby.

Úvodní April, se známým veršem o dubnu, který je nejkrutějším měsícem míchajícím vzpomínky s touhou, začíná po Zajíčkových snad povzdeších, snad pouhých vydechovaných slabikách plných beznaděje perkusivním úderem do kláves, aby pak přešel do atonální pasáže, dominující nad staženou recitací – jednotlivé, osamocené tóny krásně dokreslují Eliotovy verše a v kontrapunktu k místy téměř neslyšitelnému hlasu vytvářejí zvukovou krajinu, jež by se – předpokládám – T. S Eliotovi též líbila.

A píše-li se v doprovodném textu, že se „spolu s autorem vydáváme na strastiplnou cestu bezútěšnou a zraněnou krajinou plnou deziluze a zoufalství, smrti, znásilnění a sebezapření, kde zbývá jen kapka naděje, že přijde vykoupení“, nelze s tím než souhlasit.

I v dalších částech, označených vždy pouze prvním slovem úryvku (April…, What…, Unreal… atd.) či zcela jednoduše Piece, dodává Zajíčkova hra i recitace slovům básně další kvalitu, zajímavé přitom je, že Zajíček svůj přednes nijak nestylizuje, v podstatě verše „pouze“ odříkává, pravda, s jistou naléhavostí v hlase. Vše tak stojí, jak již bylo ostatně řečeno, na všem, co se kolem jeho hlasu děje.

Nevadí ani, neslyšíme-li jediné slovo, jako třeba v instrumentálce Piece 4, kde vedle všemožně traktovaného klavíru (coby objektu) zaznívají pouze zcela neurčitá slova či slabiky. Závěrečná Hammers, uvedená údery do ozvučné desky, jež společně s echem zní jako z věčnosti, pak nabízí důstojné a logické finále (či snad epilog) celé básně, i celého Zajíčkova pohledu na ni.

Možná ještě pár slov ke genezi alba – jak bylo řečeno, vzniklo díky pomoci londýnských přátel během několika nocí. Po návratu z emigrace Zajíček pásek přivezl s sebou, ovšem při potopě v roce 2002 byl v podstatě zničen. Letos se ovšem naskytla možnost použít speciální technologii, ale pouze s jedním možným pokusem – takže, hop nebo trop. Podařilo se a po pečlivém vyčištění ji bylo možno vydat. Naštěstí!

Josef Rauvolf

www.blackpointmusic.cz, 22. 9. 2016
"Cold Storage byla stará průmyslová lednice v areálu opuštěné londýnské továrny, kde zkoušela skupina This Heat, avantgardní parta z okruhu Rocku v opozici. V této místnosti nahrál Pavel Zajíček v roce 1982 své pochmurné preparované klavírní meditace na téma opusu Pustá země E.S. Eliota. Je dobře, že se dílko po téměř 35 letech podařilo zachránit a vydat. Zajíček měl patrně skutečně velké depky, nahrávka je velmi zničující ve smyslu negativního působení na posluchače. To však neznamená, že je umělecky sterilní. Naopak, má velmi silné umělecké fluidum, nonverbální přesah, který se umělci nepodaří vymámit z nitra každý den. Nahrávka zborcených zvuků a monotónních kakofonií s civilní recitací Pavla Z. je jedna z nejlepších, které umělec udělal."

Oldřich Šíma