SCHWARZE AUSSIG - CIZÍ HLAS

Rozhovor s Mílou Kolenatým, kytaristou, zpěvákem a textařem skupiny Schwarze Aussig, za "Guerilla Records" se ptal Lábus:

Proč má nahrávka "Cizí hlas" ústecké skupiny Schwarze Aussig poněkud posmutnělou náladu, nádech jistého romantismu a zároveň dekadence, velkoměstské šansonu a ozvěn "temného" folku můžeme poměrně snadno zjistit, zeptáme-li se Míly Kolenatého na jeho oblíbené skupiny a básníky:

Mé oblíbené kapely: jeden z hlavních inspiračních zdrojů je pro mě Leonard Cohen, poslechem jeho desek pro mě všechno začalo... Mezi dalšími, pro mě zásadními, interprety bych uvedl - Tindersticks, Nick Cave - kapely, které v 80. a 90. letech nahrávali u firmy 4ad (Cocteau Twins, Dead Can Dance, Pale Saints, Red House Painters, Ultra Vivid Scene, This Mortal Coil, Bauhaus atd...),- 80. léta obecně (The Cure, Siouxie and the Banshees...) - anglická kytarová nezávislá scéna počátku 90.let (My Bloody Valentine, Slowdive, House of Love, Radiohead atd...) - český a zahraniční folk (Nohavica, Kryl, Merta, Třešňák, Janota, Dylan, Tim Buckley, Nick Drake...) - francouzský šanson (J. Brel, E. Piaf)- Psí vojáci ale poslouchám celou řadu dalších kapel a interpretů, určitě jsem na něco zapomněl... Z básníků mám rád poezii tradiční forem, která vyjadřuje pocity, se kterými se můžu ztotožnit, nejradši mám Jana Zábranu a Ivana Blatného, dále Skupinu 42, Jaroslava Seiferta, Vítězslava Nezvala...

Proč název Schwarze Aussig?

Původně šlo o název jedné z písní, kterou jsme nahráli na zmíněné demo. Tato píseň byla inspirovaná Ústím nad Labem a vším, co k němu patří: zmíněný výhled na Spolchemii, střekovské nábřeží, tiché uličky na Klíši, most přes Labe, který vypadá jako tělo obrovského dinosaura, nekonečná nelidská panelová sídliště, zapomenutý park a rozpadlý zámeček na Větruši, opuštěný přístav… a mnoho dalších míst, která na nás působila a působí svou poetikou. Později jsme se rozhodli použít toto spojení slov i pro název kapely, protože vztah k Ústí byl pro nás vždy velmi zásadní, narodili jsme se zde a prožíváme zde naše životy… (Vztah k Ústí je vlastní i současné podobě SA, jak je vidět např. na písni Lunataun)

Jak se vybíral materiál na vaše CD?

Z repertoáru jsme vybrali 12 písní a na konci června jsme vyrazili do studia. Desku jsme nahrávali ve studiu Bubny (nachází se v areálu nádraží Holešovice v Praze), které vlastní a provozuje Michal Ditrich. Michal je člověk, který se na českém hudebním poli pohybuje strašně dlouho, hrával v Abraxas, Babaletu a nyní šéfuje vám jistě známému vynikajícímu Hypnotixu. Michalovy zkušenosti nám moc pomohly, protože on desku nejenom nahrál, ale také smíchal...

Takže mezi 24. červnem a 1. červencem, zatímco kolem nás jezdily vlaky do všech možných cílů, jsme ve dvou útulných místnostech Michalova studia nahráli nejdříve všechny nástroje a potom i zpěvy. Michal seděl u pultu v režii, dobrácky se usmíval spojovacím oknem na právě se potícího hudebníka v nahrávací místnosti, vařil skvělé orientální čaje a dával k dobru zábavné historky. Michalovo studio jsme si vybrali, protože v něm svou desku před námi nahrávali Bez peří. Ti nám ho doporučili a Michalovi zase doporučili nás. Producentem desky a vždy přítomným rádcem byl David Pomahač, leadr a zpěvák Bez peří. Davida jsme si vybrali, protože ho dobře známe, takže o jeho muzikantských i jiných kvalitách jsme vůbec nepochybovali. Vcelku lze říci, že celé nahrávání probíhalo ve velmi uvolněné a pozitivní náladě.

Tato deska vyšla jako poslední do triumvirátu personálně propojených kapel Houpacích koní, Bez peří a Schwarze Aussig - jak neseš ty, jako leader té poslední - takovou nevěru bubeníka Honzy Strnada?

Jediné problémy, které přináší těsná provázanost všech 3 kapel, jsou organizačního rázu (kolize koncertů a zkoušek), a ty se vždy dařilo vyřešit... Odměnou jsou společné koncerty 2 nebo 3 kapel, které jsou jedním velkým happeningem..

A na konec obvyklá prosba o shrnutí dosavadní historie a vývoje skupiny Schwarze Aussig:

Skupina Schwarze Aussig (dále jen SA) v podstatě vznikla na počátku roku 1998. Tehdy jsem se dal dohromady s Otou Hamákem (housle, viola) a spolu jsme vytvořili duo v obsazení akustická kytara + housle, viola (v té době ještě bez názvu SA, vystupovali jsme pod trochu infantilním názvem Míla a Ota). Vznikaly naše první písně, jako minimalistické Zaklínání (s textem Anny Achmatovové), temná Especially when the october wind... (s textem Dylana Thomase) nebo romantická Pohádka. Pomalu se začal rodit náš charakteristický zvuk, definovaný někdy něžnými, někdy drásavými, ale vždy působivými houslemi, akustickou kytarou a zastřeným hlasem. V jedné z prvních recenzí na náš koncert takový zvuk nazvali "temný folk".

V říjnu 1998 jsme odehráli náš první koncert, a to stále ještě bez názvu SA v Děčíně. Pamětihodné je i to, že už na tomto koncertě se setkali i téměř všichni současní členové SA. Honza Strnad (tehdy "pouze" bubeník Houpacích koní a Bez peří) seděl v hledišti a Pavel Nepivoda (tehdy "pouze" člen a tahoun The Boom) už hostoval v několika písních a také už zpíval píseň I know we could be so happy (if we wanted to be) od Jeffa Buckleyho, kterou ještě dnes občas můžete na našich koncertech v jeho podání slyšet. Marcela jsme tehdy bohužel ještě moc neznali...

Poté následovaly další koncerty, při kterých se stabilizoval náš repertoár Na jaro 1999 jsme připravili koncert v baru Barbar ve foyer Činoherního studia v Ústí nad Labem. Koncert byl zásadní v tom ohledu, že jsme na něm poprvé hráli v sestavě rozšířené o bicí a elektrickou kytaru. Bicí obstaral Martin Walter z již neexistujícího Invalidního důchodu, na elektrickou kytaru hrál samozřejmě Pavel Nepivoda. Pro rozšířenou sestavu vznikly i nové písně, které na tomto koncertě zazněly poprvé.

Po prázdninách 1998 následovali další koncerty s využitím bicích, elektrické kytary a také klavíru, na který hrál Pavel. V tomto období jsme se sblížili s Houpacími koni, kteří nám nezištně pomohli tím, že nás vzali jako předkapelu na některé jejich koncerty. Je přirozené, že jsme oslovili jejich bubeníka Honzu Strnada, aby s námi hostoval. V této době také začínáme vystupovat pod názvem Schwarze Aussig. Nedlouho po koncertě v ČS přestala skupina SA existovat.

Netrvalo dlouho a proběhl můj narozeninový večírek, kde se při krátkém hudebním programu připraveném pro pobavení hostů na "pódiu" setkali 3 muzikanti, kteří se objevovali ve staré sestavě SA, a novodobí Schwarze Aussig byli na světě... I když jsme to tehdy ještě nevěděli, zahráním těch několika narychlo secvičených písní jsme začali psát novou kapitolu v "dějinách" SA: na bicí hrál Honza Strnad , na elektrickou kytaru hrál Pavel Nepivoda, já jsem zpíval a hrál na akustiku... Hudba, kterou jsme vyluzovali, se všem třem líbila natolik, že jsme se rozhodli založit novou skupinu.

V prosinci 2000 jsme jako trio bez názvu hráli v Litoměřicích jako předkapela Houpacích koní a v Mostě jako předkapela Bez peří. Po nesnadném rozhodování jsme nakonec zvolili staronový název Schwarze Aussig. I dnes si myslím, že to bylo správné rozhodnutí: v mnohém na tvorbu starých SA navazujeme, v mnohém ji obohacujeme, v mnohém se s ní rozcházíme… Ale základ zůstává stejný: romantický pohled na svět… Když jsme na jaře hráli s BP opět v Činoherním studiu, náš repertoár už obsahoval už 12 nových písní... V prosinci 2001 nás v několika písních už doprovázel na basovou kytaru Marcel Ďurica z Bez peří (provázanost HK, BP a SA se tedy ještě více zmnožuje, já se navíc přibližně v této době stávám členem Houpacích koní).

Na přelomu roku let 2002 a 2003 jsme hráli na několika důležitých koncertech, které nám umožnili představit naši hudbu širšímu publiku. V prosinci jsme předskakovali skvělé ústecké kapele Hanuman při jejich křtu v ústeckém klubu Metro. V lednu jsme hráli na festivalu NemaDema Fest, který představoval kapely zastoupené u této distribuční sítě. Po třech letech jsme se znovu objevili na festivalu Kult, tentokrát jsme tento již tradiční ústecký festival zakončovali koncertem ve foyer Činoherního studia, který následoval po představení brněnského Hadivadla. V březnu nás na svůj rozlučkový koncert (klub Metro) pozvala ústecká skupina Zen. Já jsem v této době díky hraní v Houpacích koních poprvé okusil rozkoše i strasti náhrávání v kvalitním nahrávacím studiu. Desku Písně z bistra jsme nahrávali pro firmu Guerilla records, kterou vede Vladimír "Lábus" Drápal. Ten do své stáje později přijal i mostecké Bez peří a nakonec (po poslechu našich nahrávek) se rozhodl vydat desku i Schwarze Aussig. Patří mu rozhodně náš dík i obdiv za jeho podporu všech tří zmíněných kapel (a i dalších skupin v jeho katalogu). Bez jeho pomoci a podpory by naše první deska nikdy nespatřila světlo světa. Na závěr zbývá dodat, že v době kdy toto dopisuji nás čekají společné křty s Bez peří, jejichž nová deska Noční vidění vychází společně s naší...