Slovo má Čuňas...

V rozhovoru se Svědkem často narazíme na přezdívku Čuňas. Protože Čuňas, mimo jiné vydavatel Vokna a Vokonovin, se přímo zabýval mapováním a dokumentací doby, o které je v převážné části řeč, požádal jsem o připomínkování předešlého hovoru.
Jinak pro ty mladší: Felix Edmondovič Čuňas byl první tajemník Ústředního výboru čs. undergroundu. Ti starší vědí svoje. A suchopárná Encyklopedie „Kdo je kdo“ nám pod heslem „Čuňas“ prozradí: František Stárek (1952), 1978-90 šéfredaktor časopisu Vokno, vězněn 3/76-9/76 (ods. za výtrž. v procesu Plastic People podle 202, odst. 2 jako člen organizované skup. pořádající přednášky a koncerty), dále vězněn 11/81-5/84 + 2 roky ochr. dohledu (odsouz. za 202, odst. 2 jako organizátor skupiny, vydávající čas. Vokno), 2/89 - 11/89 (odsouz. podle 100, odst. 1 za vyd. a rozšiř. čas. Vokno ke 2 a ˝ letům + 2 roky ochr. dohledu), amnestován 26.11.1989.

Skutečnost je taková, že underground jako hnutí nepotřeboval žádnou střechu. Ten prostě byl jako fenomén a jestli měl nějakou střechovou kapelu či střechové organizátory, kteří byli schopni organizovat ho nějak podstatněji, to bylo celkem jedno. Když nás zavřeli podruhé, to bylo v době nejhlubšího teroru, v roce 1982, kdy vyhnali Karáska, Soukupa, Zajíčka, Kocoura a celá řada dalších lidí emigrovala, v kriminále byl Magor, já a další a to všechno vedlo k tomu, že se underground skutečně atomizoval do malých skupin, které dělaly přesně to, co Svědek popisuje: jedna kapela v jedné hospodě se známýma, každá ta hospoda měla svůj okruh lidí a svou víkendovou oblast, což fungovala právě v té době mezičasí. To, co dělali Voknoviny, redakce Vokna nebo Plastici, tak to bylo v dobách, kdy se dalo nadýchnout. Těchto období bylo několik, zejména to po Chartě 77, kdy měla StB víc práce s chartisty, tj. v letech 1977/78, po procesu s Plastikama, který byl vlastně pro režim neúspěšný, dopadl špatně, protože vyvolal Chartu, čili byl kontraproduktivní. Do té doby se taky datuje nové vydávání Vokna a řada koncertů Plastic People. To byl čas, kdy underground měl svým způsobem zelenou, samozřejmě byly výslechy, ale nebyly procesy. Underground měl tehdy střechové propojení, existovali lidí, kteří byli schopni říct: „Vy všichni z těchhle hospod jeďte na Novou Vísku, kdy tam budou hrát Plastici“ a přijelo 400 lidí na koncert, třeba v úterý. To bylo to období, kterému řikám první období Vokna, fialové, protože se tisklo na Ormigu, byla Nová Víska a skutečně poslední koncert Plastiků. Ten měl být někde v Kutlovsku, ale to bylo prozrazené, stály tam připravené policejní volhy a tenkrát se nám skutečně podařilo to, čemu bych řekl koncert manažerů, že jsme ten koncert během 24 hodin přesunuli i s divákama úplně jinam, a to do Kerhartic. To byl větší úspěch těch manažerů nežli té kapely, i když koncert byl vynikající, tam se hrálo „Co znamená vésti koně“.

Ovšem ten barák brzy potom shořel…

Velitel hasičů z České Lípy, kteří tam zasahovali jenom řekl, že to bylo zapálené velice odborně, pod hlavním trámem tak, aby celá stavba spadla. To bylo jediné, co jsme se o tom dozvěděli. Samozřejmě barák nepojištěný, takže žádné peníze majitelé neviděli. To byl vlastně ten koncert, po kterém Plastici přestali vystupovat, protože se za to začala platit už příliš vysoká cena. Ale tohle byla poslední chvíle, kdy to ještě šlo udělat, protože pak začala už ta represe a deprese opět kulminovat.

Takže chceš říct, že underground měl svý „manažery“?

Ne, to ne. Ty party pořád existovaly a dělaly si to po svém, akce, svatby, narozeniny, o čemž jiný lidi nevěděli a dodatečně se o tom psalo třeba ve Vokně, tomu bych, asi nepřesně, řekl „všední život“. Ale sváteční byly třeba koncerty Plastic People nebo DG 307, které byly možné jenom v dobách, kdy ten managment fungoval, což byly roky 1978/81. Potom sem přijel Brežněv a přituhlo. Komunisti se poměrně vypořádali i s Chartou, to byly ty velké procesy 78/79 a tak měli víc sil zase se zabývat i undergroundem. A tak v roce 1981 už zase bylo velké zatčení kolem Vokna, začali vyvlastňovat baráky, i Nová Víska padla a nastal tlak. A underground se následkem toho tlaku stáhnul do atomických struktur, ale fungoval dál. Fungoval přesně tak jak to Svěděk popisuje: koncert pro 50 lidí, kteří jinak seděli v té hospodě, ale teď si vyjeli někam, kde se dala zapojit aparatura, protože u Kaple by jim to nedovolili. Já jsem se vrátil z kriminálu v roce 1984 a tehdy jsem přesně zaregistroval, jak je to rozbité do malých struktur. To nebylo nic kvalitativně špatného, žilo to, ale lidi se navzájem neznali, nepropojili se, žili zase jenom s tou svou skupinou, se svým okruhem.

Chyběl někdo, kdo by to objel…

Ty spojky, o kterých mluví i Svědek samozřejmě existovaly, ale ty byly jenom někoho s někým. Ten centrálni registr těchhle skupin, to byl například distribuční pavouk Voknovin, kde se potom mohlo psát a sám víš, že když jsi něco udělal v Lounech a napsal o tom, tak už všichni věděli, že se v Lounech něco děje a kontaktovali tě úplně noví lidé. Ať už z okolí, anebo prostě kdo jel přes Louny. Voknoviny měly náklad 500 ks a vycházely jednou měsíčně a minimálně k těm 500 lidem se také dostaly.

Ale když se vrátíme zpět k počátku 80 let: co dělali lidi, když to společenství bylo prakticky tou perzekucí zničeno, když se nedalo už společně ani bavit se, scházet?

Já jsem byl v takových dobách většinou v base. Byl jsem 2,5 roku v tomhle období zavřenej, čili jsem ho neprožil. Naopak pro mě to bylo pozitivní, protože tady byli lidi tím terorem skutečně deprimovaní, mlátili je, Zině Freudový seděli na hlavě, pálili Třešňáka…. Mně se nic nedělo, já jsem seděl v klidu na Bytízu a Kafůněk z Hradce tam hrál Karáska a Čárlího na kytaru, kterou jsme si vyrobili z palet a struny byly umotaný z drátů vysokého napětí. Já jsem si nepřipadal nějak perzekuovaný tím, že jsem byl v kriminále, uměl jsem si ten kriminál udělat. Já jsem byl totiž z toho Severu, co Svědek popisuje, jak se jich báli. Pocházím z Teplic a měl jsem bezvadnou školu, na rozdíl od jiných lidí. V Teplicích bylo běžné, že se lidi rvali v hospodě s kudlama, to jsem uměl, takže jsem do kriminálu přišel řekl bych připravený na život.

A co ti ostatní?

Tak jako všude. Chodilo se na pivo a byly takový místní, řekl bych, útulky, kde se nic moc nedělo, ale dalo se žít. To byl třeba Princův barák, on jich měl několik a v téhle nejhorší době měl barák v Úštěku a tam žilo pár lidí. Žádné akce, koncerty, když tak jen hraní na španělku. Ale dalo se tam jezdit a lidi tam jezdili. Ale zase to bylo jen do určitého roku. Pak se „oteplilo“ a 1985 vyšlo opět Vokno a vyšla revue Jednou nohou, útlak už nebyl takový, začínala perestrojka a lidi zjistili, že to už zase jde. A důležité je, že to byli zase trochu jiný lidi, mladší, jako jsi byl ty, protože ti staří z toho prvního období byli buďto tak deprimovaní z toho útlaku, že už nic nedělali, anebo byli vystěhovaní, anebo byli po kriminále v pokriminální depresi. Je známý, že tak, jak dlouho sedíš v kriminále, tak stejně dlouho prožíváš po kriminále tu povýstupní psychózu. Takže potom, když jsem se vrátil, začal jsem opět budovat tu strukturu. V roce 1986 mi skončil ochranný dohled, tak jsem udělal další distribuční cestu po republice. To se netýká jen Prahy, to se týkalo třeba i Košic, Bratislavy, Trenčína, řekl bych, že Vokno a Voknoviny byly nejrozšířenejší samizdat na Slovensku.

Myslíš, že bylo správný, že ve Voknovinách se psalo o akcích konkrétně a otevřeně?

Státní bezpečnost ty informace měla stejně a to, jestli se o tom napíše, tak to bylo o občanské odvaze těch lidí. A výchova k té občanské odvaze skutečně měla nějaký význam. To byli lidi, kteří se rozhodli, že oni budou těmi, kteří budou na pranýři. To bylo určité rozhodnutí. Voknoviny mimo jiné radily, jak mají lidi postupovat, jak se mají chovat při výslechu, seriál, jak se chovat k policii. V undergroundu, kde to bylo takové kamarádské, tam se muselo strašně špatně ty kamarády udávat, to už musel být opravdu otrlý člověk. Věřím, že to soudružství těch různých trockistů a bývalých komunistů mohlo být falešné, i Charta měla procentuálně víc agentů, než underground. Ale já po tom nikdy nepátral, jsou to jen moje pocity. Bylo proti mé profesionální cti, abych se zabýval svými přáteli. Moje svazky, které na mě vedla StB pod krycím jménem Satan, zmizely, já se do nich nemůžu podívat. Můj svazek, který měl několik šanonů, nebyl uzavřen ani když jsem byl v kriminále, vnitřní ochrana věznice i tehdy posílala pravidelně zprávy o mém chování. 6.12.1989 i s jinými svazky ten můj naložili na tři Avie, které odjížděly z Barťáku a chtěli je skartovat. Jeli s nimi do Valdic do kriminálu, kde je chtěli spálit v kotelně, ale tam už se náčelnik bál, tak se vymluvil na mukly, kteří by těch svazků mohli zneužít a tak s celým tím nákladem odjeli do nějakého ruského prostoru, kde jejich stopa končí. Předpokládám, že můj svazek je v Moskvě.

Co tě k tomu vedlo, že jsi znova začínal?

Nutnost! Prostě tyhle atomizované undergroundové sekce potřebovaly jako před tím mít zase tu střechovou možnost vyměňovat si informace a bourat informační blokádu, kterou je režim častoval. Byť ten Svědek si to třeba nemyslí, on si žije v iluzi, že ne, ale informační blokáda na něm byla. On byl zablokovanej informačně. Říká „Každej čtvrtek se chodilo do Kaple“. Ano, já tam taky chodil, ale když vyšly Voknoviny, abych je tam rozdal. A na Klamovce jsem je rozdával taky…

Ale Klamovka v té době byla už určiým fenoménem, byl znát vliv Gorbačova…

Pozor, Klamovka byla už před Gorbačovem, protože tady nevěděli místní komunisti, co to nakonec ta perestrojka a glasnosť bude, co udělá s tímhle režimem, protože tady byl docela tuhý stalinistický režim, a tak se báli udělat jakékoli rozhodnutí. Ani zavřít, ani pustit, ani cukr, ani bič. A tak byla chvíle, řekl bych od roku 1985 do roku 1987, kdy sem Gorbačova přijel a řekl opět „Eto vaše dělo“, stejně jako jim to kdysi řekl Brežněv. A tak začali zavírat. Vyložili si to po svém, že je Gorbačov nechá být a tak začalo zase období útlaku, zavřeli mě, Magora, Cibulku a jelo to. Ale k té Klamovce - to byla jen jedna z hospod, kde se stýkali určití lidé a byla vyjímečná tím, že měla park a mohlo se tam scházet hodně lidí. Do Kaple se těch lidí vešlo třeba 40, ale u Klamovky se dalo sedět na trávníku. A lidi tam jezdili ze širokýho okolí, z Plzně, z Moravy, z Pardubic, z Budějovic a tedy tam bylo dobré místo ke kolportaci tiskovin a k té organizační práci, která s tím souvisela. Tam seděla redakce Revolver revue, protože tam mohla mít přímý styk se svými čtenáři. A v té době začaly vycházet i Voknoviny. To bylo ve chvíli, kdy Vokno začalo mít takovou tu pevnou, akademičtější linii a redakční radu - já, Magor, Bondy, Jirka Kostůr, Luděk Marks a výtvarník Martin Frinta - která se scházela a dělala určitou redakční politiku Vokna. Scházeli jsme se v bytech a pracovali jako každá jiná redakce, která dnes pracuje v normálním tisku. Chodily příspěvky, byl slogan: Tou cestou, jakou se k tobě Vokno dostane pošli svůj příspěvek. A tohle, co tady Svědek popisuje jakoby Prahu, to mělo samozřejmě svoje zrcadlo všude venku. V některých malých městech to byla jedna hospoda, v Teplicích třeba Vyšehrad a v některých větších městech to bylo víc hospod, do Brna jsem musel dodávat třeba dodávat asi šest Voken, protože tam byli lidi tak rozhádaný, že si je ani nepůjčili.

Z dnešního pohledu je neskutečný, že v tý době jsi věděl, že v tom městě je nějaká hospoda, kde najdeš lidi, který ti nezištně pomůžou…

Našel, seděli tam každý den, nebo někdo z nich a věděl jsi, že tam přespíš a že když přijedeš bez peněz, že ti zaplatí večeři a pivo, nebyl to problém. To je to, čemu Svědek říká „MY“, o tom to bylo. A to skutečně policie nikdy nepochopila, protože ten princip dobrovolnosti, iniciativnosti, ten není možný udělat za peníze. Ten v žádném podniku není možné zařídit, protože tam jsou lidi za peníze. Tady to všichni chtěli. Kdo chce, ten hledá způsoby, kdo nechce, ten hledá důvody.

Takže se vrátíme zpět do hluboké totality: přišel jsi z kriminálu a začal znova se svojí aktivitou…

Já jsem přišel z kriminálu a měl 2 roky ochranný dohled, žil jsem na Praze 6 a kdykoliv jsem ji na víc než na 8 hodin chtěl opustit, musel jsem to hlásit 14 dní napřed! 2 roky jsem chodil do Kusý na fízlárnu a nemohl nikam jet. Ale hned jak mi v 10.5.1986 skončil, tak jsem v červnu s Hanou Šálkovou zkopíroval tu cestu, kterou jsme udělali v roce 1978 se Šimakem a se Sylvou. Obnovili jsme distribuční síť, kontaktovali jsme jednak ty staré adresy, pak jsme měli řadu nových, což už nebyl takovej problém, jako tenkrát, protože underground nebyl už v takovém podzemí. Byl poměrně etablovaný, takže se dala tou dobou najít i řada mladých lidí, kteří neměli zkušenost toho tvrdého postihu mániček. A tím se zase obnovila ta distribuční síť Vokna, která byla svým způsobem i organizační sítí pro různé aktivity undergroundu - výstavy, koncerty, festivaly, fotbaly… Kapel byla třeba tehdy celá řada, já měl projekt, který to měl všechno zmapovat, takový slovník, k tomu už nedošlo, protože mě zavřeli. To už bylo iks kapel, které si dělaly svou muziku ve své režii, svůj tým měly, šlo jenom o to, aby to nezůstalo jenom u nich, aby to nevěděli jen v té jejich hospodě. A není nepodstatné, že tím ten underground vynášel i věci, které byly dobré i po umělecké stránce. Třeba Svatava Antošová debutovala ve Vokně a byla tak dobrá, že ji nakonec vydával Československý spisovatel. Básníci, spisovatelé, výtvarníci, to tady fungovalo. My jsme třeba udělali putovní výstavu diapozitivů, na kterých byly nafocené obrazy, ty diáky se půjčovaly na různá místa, protože ty obrazy by se prostě nedaly převážet.

Anebo Videomagazin Vokna…

To už komunismus prostě nemohl vydržet. Všechny ty technologie pro něj znamenaly obrovské rány. Ve chvíli, kdy jsme byli schopní řídit tuhle distribuční síť počítačem, tak už nebyl žádný problém se schováváním. Měl jsem kazetu, na které byly písničky a v těch mezerách byl program, který znamenal 500 adres, na které pak tiskárna vytiskla přelepky s adresama a na které se pak posílaly Voknoviny.

Hudba, kterou dělaly undergroundové kapely, byla taky především taky o tý svobodě.

Já si myslím, že jednak byly kapely, které to chápaly jako umění a bylo to umění, mělo to umělecký fenomén, ale umění chce v podstatě dělat každý, ať na to má nebo nemá invenci, ať má tu řemeslnou zručnost, nebo ne. Něco jiného je to vymyslet a něco jiného realizovat. Někdo umí hrát na kytaru, někdo ne. A třeba Svědek není schopen zahrát to jako Mejla, ale to na věci nic nemění. A tyhle akce pro 50 lidí, o kterých mluví Svědek v tom smyslu, že si na nich mohl zahrát každý, kdo chtěl, tak to bylo ta tvroba, přinášející uspokojení. Mezi hledištěm a jevištěm nebyla žádná bariéra. Proto jsem neměl rád jazz-rock, protože až punk rock přinesl to hraní ve sklepě a to, že ti co jsou na jevišti i v hledišti, jedno jsou.

Měl jsi nějaký oblíbený kapely?

Já hudbě vůbec nerozumím. Pro mě byla ta hudba vyjadřovací prostředek, který někteří lidi měli. Já mám rád písničkáře, mně se líbí texty. Celý český underground je založen spíš na textu, je víc folkový, i ty kapely preferovaly hlavně text. Až punkový, který přišly potom, ten text trochu potlačily, i když tam byl taky. A ten fenomén výstupu z písničkářství tady trvá i v jiných proudech, než je underground.

Myslíš, že je srovnatelný tehdejší a dnešní underground?

Vůbec ne, teď chybí ten tlak. A underground má pak ten problém, že zůstává nepovšimnut. A ječí, aby na sebe upozornil. Ale tehdy ten tlak přinášel to „MY“, které ten underground vždycky potřeboval, ten z něj dělal skutečně společenství, které bylo ochotné dělat víc pro druhého, než pro sebe. A to byla ta podstata života v komuně, to byla podstata toho, že když přijel mánička z Ostravy, že vy se o něj v těch Lounech postaráte. To se myslím děje v menší míře.

Čili ten underground na Západě fungoval přibližně stejně, jako tady teď?

Naprosto stejně. Naopak tady to bylo to vyjímečné, to krásné, to ghetto, to co na tom Západě nám možná záviděli. Ginsbeg to dokázal pochopit, ten říkal „Vy jste byli lepší underground než my, váš underground. byl lepší společenství, než naše“. Možná to částečně zažili v dobách McCarthysmu, kdy byl odsouzený Ferlinghetti.

Vzpomínáš na něco z tý doby rád?

Na celou tu dobu. Já vzpomínám rád na svobodu, svoboda je pro mě podstatný a zásadní životní pocit, který potřebuji. Já jsem byl svobodný i v kriminále. Pro mě je svoboda spíš duchovní stav a když jsme seděli na šatně a zpívali, tak mi nebylo zle.

Teď jsi svobodnej?

Já bych o současnosti nechtěl mluvit, jsem přece jenom v jiné situaci, než je standartní situace českých mániček.

Stále jsi tedy mánička?

No já si myslím, že taková odkvetlá. Ostatně na řadě koncertů a festivalů mě stále vidíš a ani moje služební postavení mi nebrání v tom, abych navštěvoval staré přátele a dělal, co mě baví. Snad mi chybí jen čas.

Myslíš, že ty lidi, kteří za bolševika žili jinak, jsou těmi lety prožitými v komunách poznamenaný napořád?

Nepochybně. A ta setkání, to je především nostalgie za tím, co jim v podstatě chybí. To spojení. Kocourovy padesátiny byly v podstatě kopií Bojanovic a to je čistě nostalgická záležitost. A všem se tam líbilo, protože to byla právě nostalgie, bylo to jako v 70. letech. I když převládající barva vlasů byla bílá. A ty holky, které byly tenkrát krásné, měly už povadlá prsa. Ovšem i mě jímá nostalgie a není to nic nepochopitelného, je to normální lidský cit a stejně jako projevuju radost, tak projevuju i nostalgii. Chápej, že tohle všechno taky znamenalo moje mládí. Já jsem středního věku a poprvé jsem byl zavřenej, když mi bylo 22 let. A projít takovou komunou, jakou byla třeba Nová Víska, tím by měl projít každý mladý člověk. Přináší obrovskou výchovu k zodopovědnosti za druhé. Komuna vyžaduje dát jiným víc než sobě, vyžaduje sebekázaň a rozhodně je významnější, nežli život v rodině. Keep togehther. A ve Vísce se navíc sešli správní lidé na správném místě ve správný čas. I to prostředí severočeského kraje, toho nejtvrdšího, komíny elektrárny půl kilometru od baráku. V té době bylo víc baráků, ale Víska měla přesně tu atmosféru té komuny, kde nebyli žádné vůdčí osobnosti, nebyli tam šéfové, kterým to patří a u nich někdo bydlí. Třeba Řepčice měly dva majitele a u nich někdo bydlel, ale Víska byla v podstatě akciovka, v které měli všichni peníze.

Myslíš si, že Mašurky udržujou určitou kontinuitu, to „zastřešení“ undergroundu, kterej je stále tvůrčí…

Já jsem ze začátku říkal, že underground je fenomén, který žije sám od sebe, ať jsou Mašurky nebo nejsou, je to úplně jedno. Ale je dobře, že jsou. A myslím si, že ze všech časopisů, které se mi dostaly do ruky, které vídám, mají k tomu Voknu a k tomu, co je schopno udržet jakousi střechu nad těmito atomizovanými - ta atomizace je i teď - ale jsou schopné udržovat střechu alespoň nad částí těch skupin, které jsou jim blízké.

Má smysl se tím starým undergroundem vůbec zabývat?

Zřejmě už pouze pro zajímavost. Underground tady však tady skutečně byl a díky Mašurkám si o tom může přečíst spousta těch lidí, který to cítí jako nostalgii. Pro ty mladé to je jako když čtou o válce na Piavě. Ale to nevadí, i o bitvě na Piavě se dá psát dobře a zajímavě. A za druhé je to předmětem skutečně vážného literárního a společenského vědního bádání, teď slečna Růžková obhájila diplomku o Voknu a ta je velmi vážně zpracovaná jakožto fenomén Vokna. A na obzoru je další práce, která by se měla zabývat právě těmi undergroundovými baráky a mimoliterárním kulturním undergroundem, to jsou předměty diplomových prací a tam to naprosto patří. Je to společensko vědní výzkum, který každá společnost potřebuje. Potřebuje mít zpracované svoje dějiny.

Na několika místech rozhovoru se Svědkem zazní, že podle něj ty máničky stály nejen mimo okraj tý „normální společnosti“, ale i na okraji disentu. Že by stály vlastně na okraji jakékoli společnosti, což se možná teď potvrzuje i v současnosti…

Samozřejmě. To byl ten underground, který skutečně neměl žádnou politickou ambici. Ale to je v malém chyba celého českého národa, že totiž nemá to, čemu se říká občanské společnost. Že chybí občanský postoj. Svědek byl mánička bez občanského postoje. Ale byla řada mániček, které ten občanský postoj měli a vyjadřovali ho Chartou, například. I když i v Chartě se muselo bojovat za máničkovství. „Dopis čtyřiceti“, to byla celá oblast boje mladých zvenku proti establišmentu Charty, protože i Charta měla své zkostnatělé mechanismy. Neboť občanský postoj je v tom, že když se ti něco nelíbí , tak to dáš najevo a snažíš se to změnit. A jestli jseš sám, tak je to možná tvoje blbost, ale jestliže je vás víc stejného druhu, tak je to zřejmě nějaká skutečnost. A třeba po onom „Dopisu čtyřiceti“ byl vždycky jedním z mluvčích někdo ze signatářů toho dopisu, Devátý, Hradílek, to byli lidi, kteří vyplnili ten prostor, který Charta do té doby opomíjela. Chtěl jsem napsat pojednání právě o příčinách výše zmiňovaného „Dopisu“, ale je to stále všechno příliš živé.

Budeš psát paměti?

Tak jestli všechno přežiju, tak snad jo. Až budu v penzi. Minimálně napíšu knihu, tu mám jaksi v hlavě už sesumírovanou, o Voknu. Ta Růžková ke mně chodila skoro rok, každé úterý a já ji vyprávěl podrobně historii Vokna. Z toho vznikla řada kazet, které ona zpracovala vědecky a já když na tuhle její zprávu navěsím všechny ty příhody a příběhy a události tak, jak probíhaly, tak ta kniha je vlastně hotová.

A co bys chtěl sdělit čtenářům Mašurek na závěr? Zase „pár slov“? /Tím začínala první prohlášení Vokna i Voknovin)

Končí tisíciletí a století. Ovšem tisíciletí člověk hodnotit nemůže, protože jeho život je příliš krátký, to je nemožné. Století, to už jde. Já jsem schopen posledních 30 let, čili třetinu toho století, vnímat vlastními smysly a myslím si, že jsem schopen si prognózovat začátek století příštího. Když se kladou otázky, co bylo vlastně 20. století, tak mám určitou myšlenku: mám pocit, že 20. století mělo dvě zásadní etapy: jestliže první polovina byla charakterizovaná válkami, velkým násilím, tak druhá polovina byla charakterizovaná rockovou kulturou, ať jsou to beatníci, Beatles, punk, pořád je to jedna rocková kultura, která má společný základ. A myslím si, že ta druhá polovina je to, co vtisklo větší punc a víc tomu 20. století, co postoupí dál, než ta intolerance a násilí první poloviny, kdy se mydlili a zabíjeli kvůli tomu, že někdo byl třeba Žid. To ta druhá polovina naprosto odmítla. A jestli to nové století má být o té evropské vesnici, tak je nutné, aby pocit světoobčanství vyšel právě z toho, co reprezentuje ta rocková kultura.


Letní přemítání u Kocoura, Magora a Standy….

Motto: Nechť za všechny nejprve promluví prodavač bot!
Slovo má Al Bunda: „Myslíte si, že v životě jenom prohrávám. Jenom proto, že mám podělanou práci, kterou nenávidím, a rodinu, která mne nerespektuje. Dobře, možná jsem pro vás neúspěšný. Ale chci vám něco říct. Každé ráno, když vstávám, vím, že to nebude lepší, dokud nepůjdu zase spát. Takže vstanu, vypiju svou vodnatou kávu a sním nerozmrazenou housku, sednu do auta bez benzinu, s prosezenými sedadly a šesti probuzenými krysami. Vrhnu se do práce, jen abych měl potěšení z toho, že natahuji pár levných bot na hnáty lidí jako vy. Nikdy nebudu hrát americký fotbal, jak jsem kdysi toužil. Nikdy se nebudu milovat s nádhernou ženou. Taky už nikdy nepojedu autem bez masky na hlavě. Ale neprohrávám svůj život, protože, stejně jako každý jiný, nikdy nebudu tím, čím jsem kdysi chtěl být. Budu dělat to, co nenávidím čtyřicet hodin týdně, doživotně. Ale fakt, že si proto nestrčím do pusy hlaveň pistole, ze mne nakonec udělá vítěze.“

Ano, možná jsme parta outsiderů, nicméně outsiderů vlastní volbou. Snad by bylo možno napsat filozosofický esej na téma „Outsiderství jakožto životní postoj“. Ale to neznamená, že nemůžeme i přesto prožívat opojné pocity vítězů.

„Underground existuje a bude-li nám vládnout vládnout současná politická garnitura v čele s Klausem a Zemanem, doufám pevně, že bude i mohutnět.“, prohlásil nedávno v jednom rozhovoru Magor (Rock + Pop 8/2000). A vzápětí vyjmenovává řadu důvodů, které ho k tomuto přesvědčení přivedly. „… Nemyslím si, že se příliš mýlím když řeknu, že souběžně s tím, jak se politická situace, resp. situace v tzv. špičkách naší politické reprezentace stává stále hnusnější a pro zdravého člověka se zdravým žaludkem, svědomím a smysly nestravitelnější, lidé opět chápou, že jediná svoboda, kterou jim nikdo nemůže ani dát, ani vzít, je svoboda duchovní, a berou znova věci do svých rukou. Zhnuseni tím, co dennně čtou v novinách, vidí v televizi a co se dotýká jejich vlastních životů, ohlížejí se po jiném způsobu, po alternativě a v tomto případě je vidět, že ten tzv. starý underground nejde přehlédnout. …. Nemám nejmenší tendenci nabádat k tomu, jak mají lidé žít, ostatně můj život nesporně není nějakým příkladným, nicméně jakýmsi zvláštním způsobem se zamýšlím nad desítkami lidí z toho starého undergroundu, neboť vytváříme cosi, co stále ještě - a možná čím dál více - je nabídkou pro ty, kteří nechtějí žít tak, jak žije většina…“

Nechci se zamýšlet na poselstvím, případně „poselstvím“, které v sobě nese to, co Magor nazývá „starým undergroundem“, tedy „utváření společenství lidí, kteří usilují o stejný způsob života, o vytváření umění, které není zapojeno do struktury světa establishmentu, ale stojí mimo něj, vytvářejíc si vlastní hodnotový i kulturní svět“, ale poznamenat, že v létě se minimálně na třech místech naší země odehrálo cosi, co lze nazvat návratem k myšlenkám a síle, kterou v sobě underground - jak je vidět - stále nese. Bez ohledu na společenské poměry je evidentní, že lidé, kteří přijali hodnotový žebříček undergroundu za svůj, tyto hodnoty zkrátka neopouští. V době, kdy se naše společnost polarizuje ekonomicky, kdy bezduché a tupé seriály vymývají mozek dokonaleji, než to kdy dokázal major Zeman (i když „Mimikry“ taky udělaly své), v době, kdy kulturní a myšlenkový marasmus opět dosahuje na síle a kulturních otěží se ujali nejrůznější bastardi a vykopávky totalitních varieté, v době, kdy uniformita průměru je považována spíše za ctnost, existuje společenství, které je již celá desetiletí imunní vůči této zparchantělé společnosti.

A existují důkazy. Jenom v létě tohoto roku jsem měl možnost zúčastnit se tří setkání, která by moje slova potvrdila. Setkaly se tři proudy jedné řeky, řekl by básník. Stavidla se poprvé zvedla 10. června, kdy v Zadní Třebáni slavil Kocour padesátiny (a k tomu přidal ještě 10 let svého Globusu). To byl opravdu tedy večírek… A kdo na něm všechno zahrál! Přepestrá směsice, reprezentující vydavatelství Globus, jehož je Karel „Kocour“ Havelka majitelem. Nemohli chybět Plastic People, DG 307, Umělá hmota, Sváťa Karásek a Pozdravpámbu, Dáša Vokatá, exkluzivně vystoupili i The Hever and Vazelína Band, ale nechyběli ani další koně globusovské stáje, namátkou třeba Plexis, Joe Carnation Band, Garage a další. Na místě pak bylo k vidění tolik pamětníků prehistorie československého undergroundu, že by byl Jiří Gruntorád z Libri prohibiti v sedmém nebi. Žádné oko nezůstalo suché. Jeden z nemnoha písmánků, takto kytarista skupiny Znouzecnost, která toho večera také vystoupila, na své internetové stránce napsal, že nestárneme a i na prahu důchodového věku (mnohých) se dokážeme bavit a hrát si v kolkolem panující pohodě. Nutno pochválit nejen za tento postřeh, ale i za zakoupení čerstvého čísla Mašurek, které toho večera byly také pokřtěny. Kmotry jim byl známý triumvirát Skalák, Kocour a Čuňas, tedy kompletní kolektiv výtržníků odsouzených v plzeňském procesu v roce 1976 jako předzvěst toho, jak režim zatočí s Plastikama o pár měsíců později. I Reflex o tom pěkně a pochvalně, byť zbytečně heroicky (Reflex 27/2000), napsal a J.X. D. se na akci zřejmě hodně líbilo, i když v jednu chvíli byl tak zhulený, že nemohl ani fotit, což je u fotografa důvod k zamyšlení. A jménem celé redakce Mašurkovského podzemného mu patří dík, že neopomněl zdůraznit pramen, odkud čerpal z pohnutého životního příběhu Kocoura a že přidal i fotky všech přítomných redaktorů našeho věstníku. A tak skulptury starých mániček vesele hodovaly, bavily a radovaly se za neustálého Magorova moderování (to hovoří) a nikoliv modelování (to se svléká) až do rána. Z večírku vznikla povedené dvojCD, které pohotový Kocour uvedl na trh pod názvem „Underground v kostce“ a kde je poměrně věrně zachycen průběh večera. Hudební samozřejmě, neboť lidské teplo undergroundu je nepřenosné. 2CD je vybaveno bohatou fotografickou přílohou, snad trochu kýčovitou na můj vkus, nicméně takhle nějak to tam vypadalo: velká rodina se sešla.

Sotva nám stačily splasknout obličeje, vydali jsme se na Vysočinu na Magorovu usedlost, odkud vytéká - z Prostředního Vydří - další rameno undergroundového toku. Zde je velkolepá oslava koncipována trochu odlišně. Odpadla selekce (ke Kocourovi bylo možno jen na zvláštní pozvánku) a tak se o víkendu 7. - 9. července dvůr, zahrada, stodola i kuchyně Magorova hospodářství zaplnily zase jinými panoptikálními figurami nejrůznějších tvarů, věků a charakterů. Mládí a zkušené stáří tak půl na půl. A to platí i o výběru kapel. Mimo stálic undergroundového nebe, které se lehounce překrývaly s Kocourovou slavností (např. DG 307, Sváťa Karásek, Dáša Vokatá si odbyla premiéru společného hraní s Milanem Schellingerem…) u Magora hrálo i nejrůznější mládí, jak lokální kapelky, tak i skupiny odlišného zaměření. Nicméně známá undergroundová tolerance nikoho nedonutila opustit podium předčasně. Dokonce ani Magor, pijící tentokrát jen zřídka, nikoho nevykázal, ba ani Bratry Karamazovi, jejichž bubeník vůbec nevěděl, že hrají a zápasil v provazišti se svými démony, aby jeho místo zaujal jakýsi potulný hráč s bubínkem. Bez vybírání vstupného, bez propagace, pouze na bázi setkání starých přátel se tak v tichosti uskutečňuje rok co rok festival, který by mohl sloužit jako učebnicový příklad toho, že hudba je skutečně médiem spojujícím lidi. A tak se už po páté za sebou se stal mozek českého undergroundu na tři dny pořadatelem, výčepním, konferenciérem, a ekonomem, aby hnutí, „díky“ němuž si odseděl takřka 9 let v komunistických kriminálech, udržel v chodu a tradici. Snad to s námi vydrží ještě pár let.

A poslední tok se vyřinul ze samoty v Milkovicích u Libáně v jičínském okrese, kde významný a nepoučitelný pamětník mnoha undergroundových a disidentských sešlostí Stanislav Penc hekticky pořádá několikadenní festival všeho možného. Dlouholetý amatérský, leč o to zuřivější organizátor uprostřed rozlehlých sadů a stád koz, oslů a psů, pod záštitou „Spolku chovatelů koz“ (viz www.kozy.cz) a za podpory Velkopopovického kozla zakládá tradici letních setkání a vášnivých dialogů. Již jen pouhý výčet účastníků a neskutečně různorodá směsice by zabraly spoustu místa, je však pravdou, že ne vždy se s inzerovanými umělci můžeme setkat. Standův anarchistický a dobrodružný přístup má své však tradice a tak těžko někoho překvapí a ducha vzájemnosti a dobrovolnosti jistě nevyžene. A tak po celé Milkovické dny, jak je akce pojmenována (letos od 9. do 16.8.) se punkové, metalové, hardcoreové, undegroundové, alternativní, folkové a bluesové spolky lehce chaoticky proplétaly s politickými diskusemi, autorským čtením, divadelními představeními, hospodskými hovory a intelektuálským popíjením ve vegetariánské čajovně. U Standy pak nejvíce ze všech zmiňovaných podujatí převládalo nezralé a nevybouřené mládí, takže tah pokračoval skutečně nepřerušovaně tři dny (a tři noci), což už je opravdu pro jinou věkovou generaci, než k jaké se dobrovolně řadí autor těchto řádků. I když viděti ještě o něco staršího Tomáše Schillu (Echt!, DG 307), jak brzy po svítání za výčepním pultem přemlouvá zbloudilého osla a obsluhuje ho kelímkovým pivem je nezapomenutelný zážitek (nakonec si to pivo vzal Karel Malík). Snad se Standovi tuto novou baštu podaří uhájit o něco déle než ty předchozí, stojí za to.

Duch undergroundu nevymizí, bude-li alespoň občas možno potkat některé z přátel na podobných matiné. Samozřejmě, že jsou i jiná poutní místa a ikony českého undergroundu, a další se rodí. O desítkách hudebních festivalů, které nás toto léto lákaly, ani nemluvě. Ovšem Mašurkovské podzemné je magazín, zabývající se přece jenom něčím jiným, než jak to hudebníkům ladí (nebo neladí) a drží (nebo nedrží) rytmus, jak se vyvíjejí hudební trendy doma i ve světě a komu případně ujel vlak. Například mně ujel vlak už dávno. A co?

Dočetli jste proto výsostně osobní reportáž, deníkem, v němž největší roli hrají přátelské vazby mezi pořadateli, účastníky i hudebníky a nikoli výčet souborů, zahraničních hvězd, návštěvnických rekordů, významných rodáků a V.I.P., či prodané tuny párků a vytočené cisterny pivů, čímž se jinak v našich krajích jinak měří úspěch.

Takže zase někde na viděnou!
P.S. V přátelství připsáno Martinu Věchetovi z Trutnova.