PAVEL ZAJÍČEK, MIROSLAV BAMBUŠEK - PUSTINA

Hospodářské noviny - 29. 6. 2017

Drsný a trýznivý je právě vydaný filmový záznam divadelní inscenace Pustina, která pracovala s motivy ze života i díla básníka a hudebníka Pavla Zajíčka. Představení, které v pražském divadle Studio Hrdinů režíroval Miroslav Bambušek, bylo komplikovaným a nezvyklým tvarem. Spojovalo herecké výstupy, recitaci Zajíčkových básní, živou hudbu skupiny DG 307 i doprovodné filmové projekce.

Když se inscenaci vloni v březnu rozhodl natočit Vladimír Drápal z firmy Guerilla Records, nemohl tušit, že už se nebude opakovat. Zajíček se už několik let potýká s následky mrtvice, loni se však jeho stav zhoršil natolik, že to zásadně zkomplikovalo i práci na filmové verzi.

Na DVD nakonec vidíme a slyšíme části záznamu hry ze Studia Hrdinů, filmové dotáčky, letos nahranou hudbu DG 307 i Zajíčkovu recitaci − své básně už čte slyšitelně roztřeseným, nemocí podlomeným hlasem, který se někdy ozývá jako zborcená ozvěna dřívějších charismatických deklamací. Výsledek je místy zdrcující.

Prolog ukazuje básníka ve "stavu zastaveného času v neurčitém hospicu", obklopeného dusivou péčí ošetřovatelky. Ta s hranou laskavostí projevuje zájem o jeho dílo, avšak přímo se zděsí, když slyší jeho báseň. Vzápětí píše zprávu volně navazující na ty, jež o Zajíčkovi sepisovala StB.

Autentická estebácká hlášení ve hře zazní také, třeba to z konce 70. let: "Jednání jmenovaného nadále vykazuje společenskou nebezpečnost. Vzhledem k tomu s ním bude provedena řada aktivních profylaktických opatření s cílem narušovat vazby Zajíčka na antisocialistické živly a zanášet mezi ně nedůvěru vůči jeho osobě."

Šestašedesátiletý Zajíček patří k nejvýznamnějším postavám českého undergroundu. V roce 1973 s Milanem Hlavsou založil skupinu DG 307. Tvořili nekonvenčně, Zajíčkovy texty byly zprvu plné apelativních gest, později v jeho poezii převážil niterný, sebezpytující tón. Hudba DG 307 se vyvíjela od šokujícího využití neobvyklých zvukových zdrojů k pozoruhodné propracovanosti. Inspirovala se u avantgardních skladatelů, nikdy se z ní však nevytrácela hravá spontaneita.

V březnu 1976 byli undergroundoví hudebníci pozatýkáni a čtyři z nich − včetně Zajíčka − dostali nepodmíněné tresty. Roku 1979 Zajíček s kapelou vystoupil na dvou utajovaných koncertech, ale po nátlaku StB se v srpnu 1980 vystěhoval. Žil pak ve Švédsku a USA. Začátkem 90. let se pomalu vracel domů a postupně také obnovil DG 307.

Čtvrtstoletí po pádu komunismu a Zajíčkových návratech lze Pustinu číst jako tečku za jeho dílem: už tím je filmová verze hry cenná. Od jevištní inscenace, která získala Cenu Divadelních novin, se filmová verze liší. Nezachycuje naplno atmosféru živého představení, ale působí svébytně. Jako hluboký film, do něhož se neproniká lehce. Každé zhlédnutí odkrývá jeho další vrstvy.

Jaroslav Riedel

Pustina, hudebně-vizuální pásmo opírající se o básnickou legendu undergroundu Pavla Zajíčka, je přesně tím, co mnozí už po dva roky od SH čekají – divadlo působivé vizuálně, divadlo, které se ničeho nebojí, nejde za většinovým divákem, ale toho menšinového neuráží. Člověk má až chuť psát jen výkřiky podobné výňatkům z kritik hollywoodských filmů: „šílené", „nádherné"...(...) Ovšem způsob, jakým téma uchopil Miroslav Bambušek, je jedinečný tím, že onu dobu halí rubášem apokalyptických vizí a existenciální bouře Zajíčkových básní. A nadto je nechává deklamovat... řvát samotného autora. To, že si Bambušek dovolil v podstatě v poctě Pavlu Zajíčkovi a druhé kultuře připomenout, že se stalo zvykem vše z doby undergroundu bez výjimky adorovat, byť kvalita je kolísavá, je silnou výzvou onomu „divadlu, které se nebojí". (...) Bambuškovi se podařilo s pomocí všech zúčastněných a především faktem přítomnosti samotného tvůrce „libreta" vizualizovat poezii. Zajíčkovy novoromantické verše za doprovodu jejich domácího zvuku kapely DG 307, prolínajících se a narušovaných videoprojekcí, stínového divadla, frašky a extatického pohybu Jiřího Maryška, zkrátka všeho, z čeho byla Pustina stvořena, nabyly života. A to je neopakovatelný zážitek nejen pro toho, kdo je zarputilým čtenářem poezie jako takové, ale hlavně pro všechny, kteří už mysleli, že se v českých kamenných divadlech neodehraje nic zajímavého. Cítím strašnou úlevu, že můžu říct, že se to podařilo ve Studiu Hrdinů.

Dominik Melichar, Divadelní noviny

Prakticky každá jednotlivá součást projektu by mohla velmi dobře fungovat jen sama o sobě. Navzdory osobitosti a síle jednotlivých zmíněných částí, ze kterých se celý projekt Pustiny skládá, by jeden čekal minimálně třecí plochy mezi nimi; k tomu však díky velmi dobře odvedené režisérské a dramaturgické práci nedochází.Za to, jakým způsobem se v Pustině daří skloubit intimitu s výpravností, expresivnost s introverzí a jak se do ní daří navzdory určité všudypřítomné temnotě vpasovat i trochu humoru, si zaslouží režisér Miroslav Bambušek, stejně jako Zuzana Krejzková, která má na svědomí výpravu a dramaturg Jan Horák velké uznání.V podzemí Veletržního paláce je totiž díky nim možné zažít zkušenost výrazně přesahující to, na co je divák v tuzemsku zvyklý...

Jakub Novák, aktualne.cz

Zajíčkovo účinkování v Pustině připomíná vzteklou modlitbu i zaříkávání úzkosti dodávající odvahu a víru, že nás náš anděl neopustí. Vidět starého muže, který přijal životní roli nekompromisního romantika, je zkrátka krásné.


Marie Reslová, Hospodářské noviny

Ve výsledku není obrazem undergroundu nebo sondou do duše nepochopeného, velkého básníka. Je citlivým, snovým, mnohdy ironickým i infantilně hravým rituálním uctěním kreativity.

Martin Macháček, Radio Wave, Tyjátr