MILOŠ ŠEJN - OBRAZ / TĚLO / ZVUK

Miloš Šejn // OBRAZ / TĚLO / ZVUK

Obličej natlačený na nějakou překážku, z očí jako by vyrůstaly červené předměty, s barvou korespondují písmena jména MILOŠ ŠEJN, stejně jako barva titulu alba pod ním s barvou tváře;podobně exponovanou situaci potvrzuje nahé tělo vynořující se z vody a zároveň se do ní a do sebe choulící (na zadní straně obalu v barvě tlumenější, jakoby nočního záznamu), a opět v jiné, namodralé barvě s ostatními snímky a dalšími vizuálními prvky kontrastující přímý upřený pohled rozevírá protiklad mezních okamžiků a otevírající komunikaci s posluchačem/divákem toho, co je obsahem alba.

Pokud by ten věděl, že za obrazem úvodní fotografie je věta „Jeho oči byly korály…“ z Greenawayovy filmové adaptace divadelní romance Williama Shakespeara Bouře, nazvané podle titulní postavy kouzelníka Prospera, jenž se se svou dcerou Mirandou ocitne na pustém ostrově, Prosperovy knihy, nejspíš si i uvědomí, že i Šejnova tvorba, zachycená na CD a DVD tohoto alba, může nabízet porozumění jednak autentickému, existenciálnímu nasazení sama sebe, jednak odkazům ke světovému kulturnímu dědictví, případně vazbámmezi obojím.

Lounské vydavatelství Guerilla Records, zaměřené na underground a alternativní kulturu či „druhou kulturu“, jak potvrzuje i přípis Ivana Martina Jirouse z 9. ledna 2008 („Uděluji souhlas vydavatelství Guerilla Records, konkrétně Vladimíru Drápalovi, aby nadále pro svoji firmu používal titul Vydavatelství druhé kultury.“), vydalo od doby svého založení v roce 2001 na stopadesát titulů.

Dvojdisk (CD a DVD) jednoho z našich nejpozoruhodnějších výtvarných umělců současnosti Miloše Šejna s názvem OBRAZ / TĚLO / ZVUK vyšel na podzim roku 2017 coby 136. položka v seznamu nakladatelských počinů. Ačkoli samotná skutečnost není na samotném dvojdisku vyznačena a je to poznamenáno jen na webových stránkách nakladatelství (případně na pozvánce Knihkupectví ArtMap, kde 27. listopadu 2017 proběhla vernisáž dvojalba společně s uvedením knihy Davida Helána Časopysk, jehož autor v prostoru knihkupectví realizoval v rámci křestu jednu ze svých performancí), vydal Vladimír Drápal, majitel nakladatelství, jenž je zároveň spoluautorem koncepce, textů a producentem alba, dvojdisk OBRAZ / TĚLO / ZVUK k 70. narozeninám umělce (nar. 10. srpna 1947).

Není pro mě překvapením, že ačkoliv rozhodně nelze říci, že by sedmdesátník už jen pouze shrnoval své celoživotní úsilí – jakkoli patří k základní charakteristice jeho díla, že každým novým krokem „do neznáma“ zároveň integruje mnohé z předchozí tvorby, můžeme se na jeho webových stránkách dočíst o zhruba deseti každoročních počinech, tedy samostatných výstavách či participacích na nich či jiných projektech, z nichž některé jsou znovu zásadní – , a přestože přes dvacet let působil ve veřejném prostoru (v letech 1990 – 2011 jako profesor AVU v Praze a rovněž na řadě zahraničních univerzit, a pravidelně každoročně organizoval workshopy Bohemia Rosa), významné životní jubileum se nedočkalo ohlasu na těch místech, kde bychom jej snad mohli očekávat, ale v prostoru „alternativním“.

Je to ovšem svým způsobem pochopitelné. „Svět Miloše Šejna“ jednešnímu možná příliš spěšnému interpretačnímu provozu dostupný pouze ve své „svrchní vrstvě“ (omezující se na zařazení do konceptuálního či postkonceptuálního umění, určitých žánrů a druhů atd.), ale hlubší smysl a objevnost jeho tvorby je v době, která si o sobě myslí, že už nejsme v 19. století, kdy modernita bořila hranice, nýbrž že vše bylo už objeveno a pouze se recykluje, dostupná jen několika málo pozornějším a více než u nás v zahraničních prezentacích.Charakter jeho multimediálního díla je nicméně komplikovanější: přesahuje a zasahuje do oblasti od výtvarné tvorby (svou tělesností dokonce k jejím kořenům) přes knihy, texty a putování až po nová média, od výtvarné stopy a intervence do krajiny až povytváření jejích „archivů“, od kresby přes fotografii až k jevištní performanci. Z určitého úhlu pohledu se tedy vlastněvelmi dobře „hodí“ do druhé kultury, která je charakteristická, byť jiným způsobem, právě těmito přesahy. A tím, že se vydání ocitlo v rukou tak pečlivých a vedle exkluzívních vydání takových položek jako je Agon Orchestra, Egona Bondyho, Pavla Zajíčka (mj. jeho nahrávka kultovní básně T. S. Eliota The Waste Land), Vráti Brabence, Jaroslava Erika Friče, Evy Turnové (překládala texty do anglické mutace Šejnova dvojdisku) či Vlasty Matouška (vybírám záměrně ne ta obecně nejznámější jména), zařadilo se do stejně tak vrcholové pozice, jako by vzniklo v nejlepší instituci kultury „první“ (ostatně myslím, že se dnes už i toto dělení začíná problematizovat).

Pro vydání CD a DVD OBRAZ / TĚLO / ZVUK je důležitá skutečnost, že audio- a obrazový záznam je podstatnou složkou Šejnovy tvorby, a to jednak jako forma dokumentace uměleckých aktivit, jednak coby svébytný umělecký druh, zahrnující polohy od tradičního filmu po videoart, a dává svůj smysl zároveň v celku jeho díla, jehož téma lze formulovat jako úsilí uchopit „tajemství a zázračnost“ přírody („…vnitřní potřeby přiblížit se tajemství přírody a sledování zázračnosti…“, jak to formuluje biografická poznámka v bookletu alba). A tento způsob, jak se k tomuto tajemství přiblížit, je tu vedle dalších, prostupuje se s nimi a vzájemně reflektuje v metavrstvách jednotlivých aktivit, představuje vedle podoby „hmotné“ (kresby, malba, obrazotexty, autorské knihy, instalace, privátní rituály těla a realizace v přírodě/krajině ad.) jednu ze základních možností realizace a zároveň prezentace, jakkoli i ony jsou rovněž předmětem  audiovizuálních záznamů. „Od počátku šedesátých let dvacátého století během putování fotografoval, kreslil, sbíral a popisoval svá pozorování přírody,“ čteme pak v anotaci na webových stránkách Guerilla Records. )

V sedmadvaceti položkách tak můžeme sledovat nejrůznější podoby filmů, videí a dokumentací, jak se vyvíjely v letech 1967–2017. Je pozoruhodná už skutečnost, jak se zásadním způsobem promítá prudká proměna záznamových technologií, které bezprostředně ovlivňují aktuální možnosti přístupu a tedy i výsledek práce (je třeba poznamenat, že Miloš Šejn si vždy velmi dobře „rozuměl“ s nejnovějšími technologiemi). V průběhu času od šedesátých let můžeme u jednotlivých položek sledovat cestu od použití filmové kamery 8 a Super8, přes klasické páskové videokameryaž po dnešní outdorové kamery s rozlišením 4K či 8K, se kterýmiŠejn pracuje v posledních několika letech. Jednotlivé sekvence (jedná se především o tystarší) jsou pak z klasického filmového pásu digitálně přepsány, stejně tak jako jsou digitalizovány ty z prvotních videokamer, kromě toho autor v jednotlivých případech s materiálem dále počítačově pracuje.

Nejstarší položky (Tráva, Echo, Pramen; 1967, 1979, 1979) jsou příkladem fascinace realitou (a ovšem i médiem filmového zobrazení), kdy její strnulá věcnost (a strnulost pohledu) ji zároveň proměňuje v halucinaci a přibližuje snu (tyto vibrace jsou příznačné pro fenomén/fenomenologii vnímání, jež je tímto způsobem vlastně reflektováno/zkoumáno). Ohňové znaky (1983), natočené podobně jako předchozí ještě na 8mm film, jsou nicméně žánrově již něco jiného, totiž záznam akce („kresby ohněm“) na vrchu Zebín, jedné (zvl. vedle Prachovských skal) z lokalit, kde Šejn vytvořil řadu podstatných událostí (též v oblasti malby na plátno) a k níž se váže i následující snímek Na Vrcholu – Zebín (1988). Ten zachycuje i přelomový moment v Šejnově malířské tvorbě, neboť zde došlo k procesu, kdy umělec „obraz dostal na zem“, jak říká v rozhovoru s V. Drápalem v tištěné části alba, totiž záznamu velkoformátové kresby, narativně stylizované jako příběh a natočené již jako video (na VHS, v Šejnově tvorbě první svého druhu).

Zatímco dosavadní tituly mají ještě „tradiční“ techniku záznamu, následující Grand G/Sol z roku 1993 je jednou z prvních Šejnových prací, které patří do kategorie videoartu. Technickou nedokonalost snímače videokamer první poloviny 80. let, způsobující obrazové zpoždění jasů obrazu („kmitající paprsky slunce na vodní hladině, zaznamenané pomocí zpožďovacího obrazového dozvuku“) využil autor následně k elektromagnetickému generování zvuku z takto deformovaného obrazu,tedy k jeho transformaci, která je na začátku proměn vcelé řadě snímků zařazených do výběru. Vedle proměn technologie a poetiky obrazu nabývá na významu i propojení s dalším kulturním kontextem – prostředím samotné instalace, v tomto případě například románským podzemím Galerie města Prahy, u AQVA SPECVLVM, považované autorem za „zásadní věc“, mezník v jeho tvorbě, jde o realizaci velkého projektu na Mezinárodním festivalu Fungus v Klášteře Plasy v roce 1994 z iniciativy Miloše Vojtěchovského (nadace Hermit).

V bookletu je projekt označen jako „Videosonic Body Screening“ s komentářem, v němž umělec popisuje podrobněji i technickou posloupnost výstupů, se základním smyslem takto: „Šlo mi tenkrát o totální uchopení prostoru kláštera a to od vodního podzemí (to mne fascinovalo nejvíc) přes patro s kaplemi až po střechu.“ Tělová akce, videoinstalace i zvuk pak proběhly v reálném čase zároveň na různých místech kláštera jako jediná bytost architektury reálného i virtuálního těla a to na technickém základě popsaném výše.

V kontextu dalších položek (ovlivněna byla již AQVA SPECVLVM) je důležitá Šejnova spolupráce s holandským tanečníkem a choreografem Frankem van de Ven. „Tělové akce“ jsou tématem například u Bez data, sestřihu z představení divadla Archa v Praze z roku 1995, SPELEAVM VENERIS,dialogu s Frankem van de Ven natočeném v prostoru krajiny Adamova lože u Hrubé Skály v Českém ráji (a vyzkoušeném už předtím při příležitosti Šejnovyautorské výstavy Subrosa Lutea v Galerii moderního umění v Hradci Králové). Titul je latinskou podobou kresby Venušina sluj českého malíře Josefa Mánesa a představuje zároveň vlákno Šejnova vztažení se nejen k osobnímu příběhu Mánesovu, ale i k tradici české kulturní krajiny, přičemž se tento vztah promítá i v albu Obraz / tělo / zvuk do několika dalších položek, například do videa Hortvs Winariencis Mayrav (Zahrádka dolu Mayrau u Vinařic, 2008), jednoho z výsledků týdenního pobytu v areálu dolu na pozvání Dagmar Šubrtové či Gardening (Zahradničení, 2009).

Gardening, označené v bookletu autorem jako „komplexní videomovie“, je zároveň jedním z příkladů dalších proměn práce s vizuálním materiálem, který by bylo možné nazvat vícevrstevným obrazem, jak to postihuje i formulace na stránkách Komunikačního prostoru Školská 28, kde je původní multimediální instalace 10.–13. března 2009 (text Radoslava Schmelzová) popsána jako „pohled do rozsáhlého rodinného archivu umělce, interpretovaného metodologií filozofie rostlin“, a poukazuje tedy k metafoře dvojího „světa“, totiž „přírody“ a „rodiny“, která zakládá sémiotickou provázanost několika plánů snímku. Miloš Šejn se pak v rozhovoru Karla Oujezdského s autorem vyjádřil: zahradničení představuje „syntézu vzpomínek především na mé rodiče“, „šplhání po genealogickém stromu mého rodu“, hovoří o důsledné práci s „archivními fotografiemi naší rodiny“, přičemž při jejich velice detailním pozorováním pod lupou šlo o to „si oživit momenty vztahu ke krajině, k přírodě, ke krajině chápané jako zahrada“. „Zahrada“, tedy jinými slovy (znovu opakovanými) kulturní krajina, je explicitním vyjádřením v klíčovém slovu přinejmenším od vzniku Šejnova projektu Bohemia Rosa, odkazujícího ke kresbě a myšlence Bohuslava Balbína (je důležité mj. i to, že Balbín je svou biografií spojen s Jičínem, kde Šejn žije.)

Zastavím se ještě alespoň krátce (bylo by možné komentovat takto celou kontinuitu filmové a videotvorby) u poetiky Gardeningu jako příkladu poetiky této oblasti Šejnovy tvorby. Převrstvenost jednotlivých složek ve filmu (technicky záležitost počítačového softwaru [Final Cut Pro], který umožňuje nastavit jak umístění jednotlivých vrstev, tak jejich „průhlednost“) připomíná/navozuje podobný stav „obrazové mysli“ vzpomínek s jejich neurčitostí, ale zároveň naléhavostí, související samozřejmě i s jejich „časovostí“, tedy seberozvrhování do minulosti a zároveň autentické zpřítomňování minulého „nazíraného dění“, přičemž právě proces tvorby umožňuje na jedné straně vznik určitého artefaktu, a zároveň představuje způsob, jak usouvztažnit „záznamy z minulosti“, fotografie a předměty připomínající svět dětství se samotnými vzpomínkami. Základní formou tohoto procesu je pak „listování“ (což je i podstatný rys knihy jakožto objektu), a tak lze také vnímat i poetiku snímku, který přináší sekvence „listů“, dokonce ve dvojím nebo i několikerém smyslu, totiž jako řadu jednotlivých následných motivů/obrazů, ale i rostlinného motivu listů/figur, které jsou metaforami osob.

Můžeme sledovat záznamy performancí či videodokumentace, k nimž patří například film Books, zachycující instalaci Šejnových autorských knih, recyklujících starší vydání děl podstatné důležitosti v české (evropské) kulturní paměti (rozeznáme Ovidiovy Metamorfózy, Kollárovu Slávy dceru), které se dalšími kresebnými intervencemi staly knihami autorskými. Druhá zde viděná podoba knih je vytvořená v interakci s krajinou při pobytu v přírodě, tzn. obsahuje kresby či obrazotexty, ale i přírodniny, kterými bylo kresleno a jejichž fragmenty se pak staly součástí prostoru stránek. Zásadní je v tomto ohledu kniha „Javořím potokem, pozdní léto 1982, Krkonoše“, nebo světelná instalace Lunettes Light (2009) na budově Valdštejnské lodžie v Libosadu u Jičína, jež zmíněné principy práce s knihou převádí do veřejného prostoru. Můžeme se vrátit i k oné podobě tvorby, pro niž je příznačná proměna samotného obrazu/záznamu, což souvisí s obratem k vlastnímu tělu a zmíněné fenomenologii vnímání.

Zatímco u první řečené polohy (do jisté míry ji takto označuji i z důvodu zřetelnosti popisu, navíc jednotlivé snímky vznikají v témže časovém rozmezí jako ty druhé) je pro plné porozumění jednotlivých prací přinejmenším takřka nezbytné vnímání inter- či metasémiotických vztahů, k nimž se dostane mnohdy ovšem teprve divák „poučený“, tzn. ten, který je mezi jednotlivými „texty“ (odkazující posléze k celému „světu kultury“) rozpozná, ve druhém případě se úsilí autora obrací k možnostem, jak postihnout obrazovými prostředky místo sama sebe v krajině, její vidění a vnímání, pocit, že vlastně tvář/tělo je nejen její součástí, ale zároveň její transfigurací a metamorfózou, tedy součástí existenciální soupodstatnosti. Příznačnou pro tuto skutečnost je formulace „So, is your mother a landscape or a face?“ (Godard, citovaný v knize Gillese Deleuze a Félixe Guattariho Tisíc plošin), kterou nalezneme v komentáři na Šejnových osobních stránkách pod položkou Faciality.

K rozsáhlému tvůrčímu tématu tváře/tvářnosti (významná je participace na výstavě Tváře / Fenomén tváře ve videoartu v Galerii Rudolfinum, 20.06.2012–16.09.2012, kurátor L. Kesner) směřují jednotlivé položky výběru v albu vlastně již od již zmíněného Grand G/Sol, poprvé reflektující vidění v transformaci obrazu, přes záznam performance metodou Cine Dance (performer je zároveň kameraman) s názvem Bílá skála (1996, podle skalního labyrintu v Krkonoších), v němž je usouvztažněna situace lidského těla a světa (člověk vnímá okolní svět a zároveň je jeho součástí). I chronologicky následující Vodopád (1998), zachycující kontakt těla s vodopádem Javořího potoka v Krkonoších, a další, kde je slovo „tvář“ obsaženo již v názvu sekvence – Tvář (1999), kdy autor obrací kameru k vlastnímu tělu, respektive k jeho části, která jej propojuje s okolnímprostředím a jehož tělu „nebližší“ vrstvou je voda, do níž je ponořeno.Jinou podobou kontaktu těla s vodou je záznam noční performance kontaktu s vodou Lhoteckého rybníka (lokalita nedaleko Jičína) infračervenou kamerou s názvem Noční tělo (2001) či tematicky související záznam nočního osobního rituálu, zachycující nahé tělo v pozici svíčky v ostrém mraze Sarvangasana (24. prosince 2001) či řada snímků z posledního desetiletí, v nichž transformace obrazu a transfigurace těla a krajiny dosahuje zcela originální podoby:

Earth Eyes Wide Shut (2012) se vrací k tématu Slunce, tentokrát při západu v šumavské krajině, a problematizující/reflektující jeho vidění nastavením „škvíry mezi prsty“ (tedy úzkým výsekem, vlastně protikladem úsilí o „totální“ uchopení situace sama sebe i horizontu) a zachycené optikou mobilu; ta proměňuje světlo dopadající na hrany prstů a vytváří jakousi auru viděného. Mrznoucí barvy (2016) jdou v tomto ohledu ještě dále: bílá krajina rybníku Šibeník „viděná slinami mého těla a softwarem solarizace“ je další podobou zpracování téhož vzorce vnímání/existence a technologie, stejně tak jako druhý ze dvou snímků na posledních místech DVD-disku s názvem Agara (2016), kde se obrací obvyklá perspektiva nebe/země směrem nahoru a úhel kamery zabírá zpod hladiny řeky svět tak, „jak vidí tělo řeky krajinu nad sebou“ (předpokladem toho je samozřejmě skutečnost, známá z dalších Šejnových opusů, totiž že tělo člověka je součástí řeky).

Námětem se zároveň uzavírá kontext vzniku celého alba, první ze dvou stejnojmenných titulů, označujících latinsky jméno řeky Ohře (německy Eger, stejně jako jméno města v pův. německé enklávě u hranic, na řece – Cheb), nejrozsáhlejší video, je jedním z výstupů projektu Agara / Hommage à la Peinture Galerie města Loun (GAML), v jejíž výstavních prostorách se video promítalo jako součást expozice (4. 4. 2016–31. 5. 2016, kurátor Vladimír Drápal) spolu s obrazy a kresbami z let 2015–2016, které „vznikaly přímo na břehu řeky Ohře a v přilehlé krajině Českého středohoří“. Podobně jako u Oír Arran, natočeném na Islandu, je Agara svébytným propojením obrazotextu, tj. kresebné aktivity, která je jednou z páteřných druhů Šejnovy tvorby, se zvukovým projevem, jenž je, podobně jako samotná kresba, znakového charakteru, tedy i na pomezí mezi tvarem a slovem, přičemž obojí je vztaženo na jedné straně k „světu“, v němž realizace probíhá, na straně druhé k záznamu outdorovou kamerou. Nejinak to ostatně formuluje i katalog výstavy, jenž charakterizuje Šejnovu práci v úhrnu slovy „vědomě laboruje oblastmi expresívního jazyka mezi textem, výtvarnou stopou, tělovým pohybem, hlasem a expanzí do prostoru“.

Popsal jsem v nejhrubších rysech to, co najdeme na druhém disku alba (na DVD), neměl bych ale opomenout ani první z nich, CD s audiozáznamy. Některé z nich se kříží s těmi na DVD, zvláště Colorum Naturae Varietas, aktuální prezentace unikátního interaktivního CD-ROMU, v anotaci na stránkách GuerillaRecords označené jako „ambientní symfonie“, jejíž „komplexní představení na pomezí performance, divadla, procesuální instalace, koncertu a VJ movie“ v Roxy v rámci festivalu Strange Gaze (2000) je v jednom úseku digitálního videozáznamu zařazeno na DVD-disk. Pozoruhodné jsou ovšem i ostatní audiozáznamy (celkem sedm položek), u nichž můžeme nalézat tematické souvislosti s těmi filmovými, jako jsou Noční znaky z Javořího potoka v Krkonoších (1991), Mluvící voda (z téhož roku) či An immediate Space and The Space of Memories II (1992), realizované v prostoru historického kláštera v Plasích na Mezinárodním sympoziu Hermit.

Album je vybaveno i rozhovorem Vladimíra Drápala s Milošem Šejnem z 3. října 2015 „Pokud to jen trochu šlo, dělal jsem věci, které jsem neuměl“, redakčně zkráceným v Revolver Revui 103 (2016), který je vstupem do světa Šejnovy tvorby i pro ty, kteří se s dílem umělce teprve seznamují, a nechybějí ani základní informace, biografický medailonek, přehledy realizací, performancí, výstav, či publikací. Mohli bychom si jen přát, aby stejně kvalitně byly zpracovány a publikovány další oblasti, např. Šejnovy autorské texty (výbor je v albu dostupný ve formátu pdf), úhrnný katalog jeho díla, zachycující například fotografie či celou rozsáhlou oblast rané malby (k níž se ostatně v nových transformacích umělec vrací) a jiné.

V recenzi jsem použil některé formulace z připravované větší eseje o albu.

http://www.guerilla.cz/

https://bookstore.artmap.cz/cs/4617-milos-sejn-obraz-telo-zvuk

https://jan-k-celis.webnode.cz/news/milos-sejn-obraz-telo-zvuk/

jan k. čeliš l. janáčka 936 / 506 01 jičín 
mobil: 739 426 867, 777 611 316
web: http://jan-k-celis.webnode.cz/