BBP - JE ČAS

Podzemní orchestr BBP vydal desku, ale kocour Vavřinec za to nemůže
Novinky.cz, 21. 11. 2018

Co Vás vedlo k tomu, že jste po deseti letech natočili novou desku, tedy kromě kocoura Vavřince?

Celé to stojí trochu jinak. Fakt, že jsme kývli na účast BBP na sampleru k padesátinám komiksového kocoura Vavřince, nebyl rozhodně impulsem k natočení nového alba. CD Je čas jsme začali nahrávat už v roce 2014, kdy jsme natočili pět věcí s tím, že album doděláme v horizontu asi tak roku, roku a půl. Ale přece jen se to o vlas a pár let protáhlo. Mezitím stačil tenhle svět opustit jeden z našich kytaristů, vystřídaly se nám slečny u kláves a pár dalších detailů, které nám nezbylo než přežít.

Vzhledem k tomu, že kapela existuje už víc než třicet let, a po celou tu dobu nikdy nepřestala hrát, tak jsme měli pocit, že nastal pěkný čas konzervovat písně. A navíc poslední studiové album „Tolik štěstí” jsme udělali v roce 2007. Tudíž mám pocit, že jsme se se vznikem té nové hudební konzervy rozhodně příliš neukvapili.

Nové album se nese celkem v tradičním duchu písňových desek, skladby stále stojí na výrazných ostinátech basy. Neměla by už přijít změna?

Troufám si říct, že tenhle obrázek by právě pro hudbu BBP - podzemního orchestru nebyl úplně výstižný. Je pravdou, že v základu skladeb jsou slyšet výrazné basové figury, ale zcela zásadní a neméně výraznou součástí písní jsou dechy (klarinet, saxofon, příčná flétna), smyčce, klávesy, xylofony, teremin, ale samozřejmě i kytary, bicí a všelijaké další možné i nemožné nástroje, které tu podivnou barevnou mozaiku doplňují. Na desce jako už tradičně hraje a zpívá i několik hostů.
A jsou tu texty, v nichž se optimismus většinou poměrně těžko hledá. Ale co naplat, když všichni hrají jen samé veselé evergreeny, tak někdo ty smutné hrát musí. A co čert nechtěl, zdá se, že to vyšlo zrovna na nás. Snad kvůli rovnováze růžové a černé, protože ono příliš nezdravého optimismu také zabíjí. Proto bych nerad, abychom byli vtěsnáni do škatulky nějakého běžného mainstreamového kytarového big beatu, postaveného jen na výrazné base.

Jaký má smysl dál hudebně čerpat z pojetí undergroundu, myslím toho tuzemského, který taky vžíval dechy a smyčce a k němuž se hlásíte i dodatkem podzemní orchestr, byť obohaceného kapkou punku a recesistické lidovky?

Především bych nerad, aby, alespoň v našem případě, bylo stavěno toliko na pojmu underground. Hudba BBP je ovlivněna různými směry a český hudební underground je samozřejmě jedním z nich. Ale zdaleka ne jediným, to by bylo asi opravdu trochu málo. Leč je i evidentní, že ho v naší hudbě vskutku nelze pominout. A to už proto, že Plastic People byla neoddiskutovatelně jednou z nejzásadnějších a nejoriginálnějších kapel českého beatu. Každý z nás ale poslouchá různé věci, od alternativy přes jazz, punk ... a na mnohém se shodneme, leč najdou se i výjimky. A tohle všechno se podvědomě objevuje i v naší muzice, protože na konečné podobě skladeb se podílí celá kapela. Je pro mě zásadní, abychom nebyli nijak spoutáni škatulkou underground, ani žádnou jinou. A pak už je to jen na mně, abych uhlídal, že jsou to pořád ještě BBP a ne už někdo jiný. Ale myslím, že se nám to zatím poměrně daří.

Co pro váz znamenali Plastici?

Že i česká kapela může být naprosto jedinečná a světová! A navíc geniální.

Nepatří underground přece jen minulosti?

S tím, co se kolem nás v posledních letech zase děje? Obávám se, že bohužel nikoli.

Nestal se underground v současné době přesně tím, proti čemu sám bojoval? V sedmdesátých a osmdesátých letech se stavěl proti oficiální kultuře i rockovému mainstreamu, snažil se experimentovat s nehudebními přístupy, zatímco nyní zoficiálněl, je brán jako součást odporu proti komunismu?

Je pravdou, že v posledních asi deseti letech se slovo underground stalo téměř módní značkou, kterou se dá označit a za kterou se dá schovat téměř cokoli. A to mi vadí, protože v ten okamžik to popírá jeho smysl a podstatu. To je i důvod, proč třeba právě my máme v názvu kapely slovo podzemní a ne underground.
Dělal jsem k nové desce BBP rozhovor s J.C. Lockwoodem pro americký časopis Perfect Sound (v kompletní, nezkrácené verzi si ho můžete přečíst pod tímto rozhovorem), kde jsem právě o tomhle mluvil. Ale to ještě neznamená, že underground přestal existovat a ztratil smysl. Stále je dost těch, kteří mají důvod a chtějí se vymezovat proti oficiální kultuře a mainstreamové společnosti. A to je dobře.

Nemáte při vydávání dalších a dalších undergroundových nahrávek pocit, že je to jako za komunismu, kdy taky každý okres musel mít svého partyzána a teď musí mít svou undergroundovou kapelu?

To je to, o čem jsme mluvili. Jde jen o to, co to slovo pro každého z nás znamená. Ale já sám rozhodně nepoužívám slovo underground jako zaklínadlo výjimečnosti. A jak říkám, dnes se za něj bohužel dá schovat téměř cokoli. Ale to ještě neznamená, že neexistuje. Ale nechci být ani tím, kdo ho vynáší k nebesům, ani tím, kdo ho zatracuje. V tomhle společenství vznikly nádherné a fantastické věci.

A nejsou texty proti Putinovi a Pekingu potvrzením vklouznutí do myšlenkového mainsteamu Západu, kdy za vše může Kreml a čínští komunisté?

Na to, že za všechno může Amerika, jsme měli čtyřicet let. Tak mám pocit, že má Amerika stále ještě pár let k dobru. Žádná z variant není dobrá ani ideální, ale přeci jen věřit té ruské a čínské, se mi chce o pár vousů i vlasů míň než té americké. I když ani tam to není moc veselý - oni mají Trumpa a my Zemana. A na Východě - lež je naše pravda! Tak si vyber.

Není lepší zůstat v obecnější rovině, jako v povedeném Nepovyšuj se?

Gró desky je zcela apolitické. Těžko hledat politiku v písních jako Je čas, Nepovyšuj se, Labutě z Valdic, Ranní ptáče, Kill me!, Rozhodnutí, Norská koruna či Vavřinec. Ale zase neříct nic k tomu, co se u nás děje, jsme neuměli. Jestli má někdo pocit, že to, co se tu v posledních letech děje, je všechno v pořádku, tak my ne. A o tom je úvodní Bajkal.

Nebyl by spíše čas na razantní vystoupení proti xenofobii jako v případě vašich vrstevníků Už jsme doma?

Už jsme doma patří mezi naše velké oblíbence. I proto byl Míra Wanek spolu s John Black Saharou už asi před třinácti lety kmotrem naší desky Valetolman a letos v září se celá kapela UJD stala po Davidu Vávrovi a Standovi Divišovi na festivalu PODVINÍ kmotry našeho nového CD a vše zezadu kryl náš vydavatel Lábus z Guerilla Records.
Jejich zbrusu nové album „Kry” je moc pěkný a skladba smetí je v pořádku. My jsme zase na Je čas dali dlouhou kompozici „Řeka krve”, která je o nekonečnosti té náboženské války, která je všude kolem nás a je i součástí tohoto tématu. Takže myslím, že nebruslíme úplně na jiném ledě než UJD.

Má hudba v dnešní době vůbec šanci něco ovlivňovat? A když ano, tak jaká hudba?

Snad. Ale co, to ví čert. Možná alespoň dobrá hudba dobrý vkus, protože toho není nikdy dost. Ale minimálně může hudba v dobrých rukách občas posloužit i dobré věci. A to také není málo.

 Alex Švamberk

Rozhovor pro americký magazín PERFECT SOUND FOREVER
červenec 2018

Původní, nezkrácený rozhovor JC Lockwooda se zpěvákem podzemního orchestru BBP o novém CD "Je čas", ale zdaleka nejen o něm. Text v angličtině byl mírně zkrácen a upraven pro potřeby magazínu PERFECT SOUND FOREVER  (červenec 2018).

JC: Ahoj Otto, jak to jde?  

Otto: Ahoj JC, i já zdravím z podzemí staré Prahy. Co na to říct? Konečně po deseti letech se nám povedlo zase přivést na svět nové CD BBP - podzemního orchestru „Je čas“. 
Čas nám všem tiše protéká mezi prsty, ale tím se nám ho povedlo alespoň na chvíli zastavit. Když si tu desku pustíš, přestaneš vnímat věci kolem, vstoupíš do podivnýho světa a čas zůstane stát. A je jen na tobě, kdy to vypneš a vrátíš se zpátky.

JC: Ano, vím, za vším je čas. Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho, ale, jak někdo nedávno napsal či zpíval, život je jen sen... Nebo nakonec možná trochu noční můra a den nemá dost hodin na to, aby člověk stihnul všechno. Pustíme se do toho? 

Otto: Pojďme na to, už se to asi nedá odkládat. A mimo to, někdo někde napsal nebo zpíval, že: Je čas.

JC:  Takže je čas. "O času", mohli bychom říct v angličtině. Význam... konečně! Čekali jsme dlouho. Čas běží. Proč tak dlouho od poslední desky?

Otto: Čas je především záležitost a veličina velmi relativní. Každému z nás běží nebo plyne jinak rychle, ale nakonec stejně neúprosně. A tak není od věci ho "čas od času" naplnit něčím smysluplným. Pokusili jsme se o to i touto deskou. Myslím, že se povedla. Je pravdou, že pro ty, co poslouchají Britney Spears a Justina Biebera bude toto CD asi dost těžko skousnutelnou záležitostí, ale zase se domnívám, že těch tolik mezi našimi fanoušky příliš nebude.

JC: A proč to od posledního alba "Tolik štěstí" trvalo tak dlouho?

Otto: Tím, že nás v kapele není opravdu málo, je tvorba a nazkoušení nových věcí výrazně komplikovanější, než když hrají v kapele třeba čtyři muzikanti. A navíc, čím jsme starší, tím je všechno složitější, protože i mnozí z nás zakládají rodiny, opravují staré baráky, mají-li co opravovat, a řeší řadu dalších existenciálních věcí a problémů, které by je před dvaceti lety vůbec nezajímaly. A do toho všeho se musí ještě vejít BBP - podzemní orchestr. Není to sice jednoduché, ale nové CD BBP je tady, takže stále žijeme, na rozdíl od mnohých spřátelených kapel českého podzemí. Ale asi nejpodstatnější je, že jsme prostě chtěli natočit dobrou desku. Ne natočit ji, protože bychom měli a očekává se to od nás, ale proto, že chceme. Ostatně špatných desek všude kolem nás je víc než dost, tak proč dělat o jednu navíc? Album "Je čas" vznikalo dlouho, ale myslím, že to stálo a stojí za to.  

JC: Zbožňuju tohle album: Hodně různých hudebních vlivů, mnoho stylů. Od zábavných cirkusových kusů jako je úvodní skladba Bajkal, přes na první pohled přímé rockové pecky jako Ranní ptáče (znám vás dost na to, abych věděl, že je tam schované vždycky něco navíc) k děsivé hudební chemii Norské koruny, smutné kráse Kocoura Vavřince a názvukům moderní klasiky v částech Se zlomeným srdcem. Je to jako kdyby mě někdo vzal na dobrodružnou jízdu kolem bloku. Jako horská dráha. Odkud se to bere, jak ta hudba vzniká? Často je tam slyšet hudební rozhovor mezi jednotlivými hráči, jako v přisně ohraničené komorní hudbě. 

Otto: Je pravdou, že hudební základ přínáší vždy jen dva až tři lidé, ale na konečné podobě a vyznění se podílí celá kapela. Hodně našich skladeb se odvíjí od basových linek, na které se postupně vrství další nástroje, přičemž každý hráč si vytváří svůj part během jammování na zkouškách. Tahle fáze tvůrčího chaosu často trvá docela dlouho, některé skladby vznikají postupně v různých verzích třeba i rok nebo dva. Nakonec přichází pročišťování a úpravy aranží. To děláme po poslechu pracovních nahrávek, protože v tak početném obsazení není vůbec snadné naživo na zkoušce slyšet úplně všechny souvislosti mezi jednotlivými nástroji. Pak teprve skladba dostává konečnou podobu. Celkově je tenhle přístup časově hodně náročný, ale dává všem muzikantům velkou svobodu a možnost působit na výsledné vyznění skladby. Každý z nás poslouchá a je ovlivněný různými směry - alternativa, vážná hudba, avantgarda, jazz, punk atp. – a to se samozřejmě promítá i do toho, co hrajeme. Chceme, aby naše hudba nenudila publikum ani nás, takže občas rádi změníme polohu, klidně i v rámci jedné skladby. Vždycky se ale snažíme, aby to dávalo nějaký hlubší smysl. Já pak jen musím uhlídat, aby to nakonec byli stále ještě BBP. Někdy je to dost nevděčná funkce, ale myslím, že se nám to zatím pořád daří. Mám rád magii a kouzlo toho, když se proplétají a prorůstají jednotlivé vlivy, aniž by přitom ztratily svou hlavu a patu. Dobrým příkladem podobného přístupu je náš oblíbenec Frank Zappa.

JC: Texty jsou hodně temné. Co se dějě s nadějí na tak temném místě? Nebo žijeme všichni ve světě, kde už nadějě nemá místo? Sakra, deprimuju sám sebe. 

Otto: Dokud jsme pořád ještě tady, tak je tady i naděje, protože ta… umírá poslední. 
Ne, naše věci asi nejsou úplně jásavé, ale humor v nich každopádně najdeš. Minimálně ten černý. Kapel, které dokonale nabarvily svět i svoje písně na růžovo je víc, než je zdrávo, a z rádií konec konců nic jiného neslyšíš. Ale svět bohužel není zas tak růžovej a my mu v těch našich skladbách necháváme jen jeho skutečnou barvu. Naše texty jsou zkrátka o věcech, které zas tak veselé nejsou. Například skladba Rozhodnutí je pro našeho kytaristu M.M., který trpěl depresemi a před čtyřmi lety spáchal sebevraždu. Tak je jasný, že to asi moc veselý nebude. Labutě z Valdic jsou zase text, kterej jsem napsal to ráno, kdy jsem se dozvěděl, že Magor umřel. Podle mě je to jedna z nejlepších věcí na desce a myslím, že zrovna on si jí zaslouží. Ale jako na každé zásadní desce tu samozřejmě nesmí chybět ani písně o lásce, jako třeba Norská koruna. Taky to není moc veselý. Necháváme prostě ty písně plné radosti a štěstí jiným kapelám a zpíváme o věcech, o kterých oni zpívat nechtějí. Asi právě proto, že zrovna s růžovou nemají opravdu nic společného. A navíc, nejde se furt jen smát, protože všeho moc škodí a zabíjí to skutečné city i pocity.

JC: Den poté jsem poslouchal Pražský výběr, ten se Zappou, což bylo myslím jeho poslední vysoupení jako zvláštní host. Říkal, že Češi jsou na začátku nové budoucnosti. Řekl: “až budete čelit novým změnám, neztraťte jedinečnost”. To bylo v roce 1991, skoro o generaci nazpět. Takže jak se vám to daří? Udželi jste svoji jedinečnost?

Otto: Prezident, který přišel po Václavu Havlovi, nebyl moc dobrý, ale nikdo z nás si asi neuměl představit, co by mohlo přijít, a nakonec také přišlo, po něm. Protože když už je možné tohle, tak pak už je možné úplně všechno. To je také jedna z mála věcí, kdy jsme vám, bohužel, ukázali cestu my. U nás Miloš, u vás Donald. První zvolení prezidenta Zemana by se snad ještě dalo brát jako špatný vtip, podpořený nepochybně nejen ideově z Východu, ale jeho znovuzvolení je věc, při které už zůstává rozum stát. Nejvyšší představitel a ostuda státu, který pokaždé ještě dokáže překvapit a posunout hranice pro prezidenta nepřijatelného chování a trapnosti zase o kus dále, než se mu to podařilo dosud. A nejsmutnější na tom všem je, že je u nás, stejně jako u vás, bohužel víc než dost těch, kteří k té ztrátě své jedinečnosti, vepřové hlavě, kterou si zvolili, ještě nadšeně tleskají.

JC: Změnil se underground od Sametové revoluce? Je vůbec ještě nějaký underground? Má stále ještě co říct, nebo už je přítěží a přežitkem v době stahování z internetu?

Otto: Bojím se, že naše současné politické směřování undergroundu začíná znovu čím dál víc otevírat vrátka. Český car na Pražském Hradě se ze všech sil snaží naší zemi přeorientovat zpátky na Východ a bohužel je výrazná část národa, pro kterou jsou jeho slova svatá a lež se jakýmsi zázrakem mění v pravdu. Nejde a nikdy nešlo o to, jaký kdo říká nesmysl, ale o to, jestli najde ty, kteří mu uvěří. A u nás je těch, kteří rádi a tupě věří, bohužel víc než je zdrávo. Vždycky tu bylo dost lidí, pro které je pohodlnější raději věřit, než by museli sami přemýšlet. 
Jinak undergroundová komunita i po sametové revoluci stále přežívá, protože i po celá ta svobodnější léta bylo vždycky dost důvodů, proč nebýt součástí stáda. A teď těch důvodů navíc každým dnem přibývá. Svoboda myšlení je zboží, za které se stále platí poměrně vysoká cena a bojím se, že se to ani v budoucnosti hned tak nezmění. A vždycky a v každé společnosti najdeš ty, kterým nevyhovuje být součástí toho kolotoče kolem nás - mainstream, politika, sociální sítě ... I já jsem z těch, kteří chtějí stát alespoň trochu mimo.
Ale pravdou je, že za slovo underground se po revoluci začalo schovávat také mnoho toho, co tam, alespoň z mého pohledu, nepatří. U nás underground od sedmdesátých let znamenal specifickou kulturu, neboli svobodu tvorby a myšlení v nesvobodných komunistických časech. Možná se mýlím, ale z mého pohledu nestačí jen chlastat a případně k tomu hrát hospodskej bigbeat, abych byl skutečnej, pravověrnej underground. Pořád mám ten pocit, že by tady mělo jít především o nějakou kulturu. Tím neříkám, že k ní ten chlast nepatří, ale neměl by asi rozhodně stát na prvním místě.
Pro mě osobně jsou The Plastic People of the Universe asi nejzásadnější českou kapelou a každopádně vrcholem toho, co v českém hudebním undergroundu 70. let vzniklo. Jejich zvuk je natolik fascinující a výjimečný, že bezesporu přesahuje české hranice. V jejich hudbě je jakási magie, kterou nejde pojmenovat, ale kterou jsem nenašel u žádné jiné kapely. A to nejen české.  A"Pašijové hry" jsou pro mě největší a nejzásadnější deskou českého beatu. Neuvěřitelně silná muzika i text – padesát minut hudby, která ti zaživa trhá hlavu. Prostě geniální. Mejla Hlavsa jako autor hudby byl neuvěřitelný talent a člověk, po kterém tu zůstalo nezaplnitelné místo. Chybí nejen nám, ale především české hudební scéně!
Jinak myslím, že hudebně i názorově má dnešní underground pořád dost co říct. A stahování z internetu při tom není na závadu – dřív se podomácku kopírovaly nahrávky na páscích, pak vypalovaly CD a teď se hudba stahuje digitálně. Hlavní je, že se to dostane k těm, ke kterým se má dostat.

JC: Název kapely, BBP – podzemní orchestr, odkazuje na váš oblíbený styl. Existuje ale jeden jediný undergroundový zvuk/styl?

Otto: Řek' bych, že jde víc o to, kde stojíš, než jaký konkrétní styl hraješ. Jestli se chceš svou tvorbou vymezit proti oficiální, mainstreamové kultuře a společnosti, jejíž se necítíš být součástí. A je podstatnější, co říkáš, než jakým přesně to říkáš jazykem. Už v sedmdesátých letech byli součástí společenství undergroundu kupříkladu i folkoví písničkáři (Vlasta Třešňák, Jarda Hutka...). Žádný universální undergroundový zvuk není a třeba právě BBP jsou toho zrovna dobrým příkladem. Mezi těmi těžkými skladbami můžeme zahrát třeba lidovku nebo punkovou věc a pořád je to v pořádku. Když v devadesátých letech Mejla natočil za pomoci nových technologií evergreeny PPU na desku "Magická noc", mohli se mnozí z undergroundu vyloženě posrat. Brali to jako znehodnocení svatého grálu. Ale ta deska je skvělá a nový kabát těm starým skladbám ušil navíc jejich původní autor, takže vše bylo více než v pořádku. Nebylo by dobře, aby i underground byla krabička, která tě nesmyslně svazuje.
Myslím, že do undergroundu dnes patří kupříkladu i některé hip-hopové kapely, s důrazem na slovo některé! Dříve šla tahle scéna absolutně mimo mě, ale časem jsem díky jednomu z přátel zjistil, že i tady jsou hodně zajímavý kapely. Osobně mám fakt rád Prago Union, kteří jsou na české scéně dost výjimeční a nasazují laťku hodně vysoko. Skvělé Katovy texty (výborná práce s jazykem českým) a v posledních letech i hraní s živou kapelou. Vřele doporučuju.

JC: V textu na přebalu desky zmiňuješ, že na Hradě se dějí věci, které nelze pochopit, a pod Hradem je vše k neuvěření. Je čas, jistě, ale co když už se nedá věřit skutečnosti? Falešný Facebook, prolhaní politici. Navíc přiopilí prezidenti, chrlící vulgární překlady Pussy Riot a pálící obří rudé trenky. Je jednoduché se ušklíbnout, protože náš prezident je ještě horší. Ale můžeš trochu víc vysvětlit, co je neuvěřitelné na a pod Hradem?

Otto: Jak řekl před nedávnými prezidentskými volbami v Čechách Milan Steindler, jeden z členů mého oblíbeného divadla Sklep: Prezidenta Zemana a jeho mluvčího Ovčáčka bohužel ani nemá smysl parodovat, neboť oni sami jsou svou vlastní, neuvěřitelnou parodií. A šílené je, že to polovina národa nevidí nebo nechce vidět a ta druhá polovina, na rozdíl od té první, není v boji proti tomu bohužel jednotná. A pak se samozřejmě může stát, že v čele národa stojí ten a nebo spíš to, co tam stojí. Člověk stále jen žasne, co všechno snese nejen papír, ale i tento národ. A Zeman stále zkouší, co všechno si může ještě dovolit a Češi to, rádi nebo neradi, ale nakonec nějak spolknou. Tak to je ve stručnosti to, co se děje na Hradě a v podhradí. A zase stojíme před tou otázkou: Je čas?, nebo: Je čas!

JC: Video k písničce Bajkal se všemi těmi Zemanovými věcmi - je to oficiální video kapely? Smějete se tomu nebo vás to děsí? Taky nemůžu přeložit název Bajkal. Co to má vlastně znamenat?

Otto: Píseň Bajkal je veselá píseň na lidovou notu se smutným obsahem. Ano, smějeme se tomu a zároveň nás to děsí. Název skladby Bajkal je slovní hříčka spojující bezedné ruské jezero a bajku, neboli literární útvar poučného pohádkového příběhu se zvířátky. Což i tady sedí, neboť při živém hraní skladbu uvádíme chrochtáním (nebo projevem?) plastického vepře. V původním klipu kapely je prasátko plastické. V klipu s fotkami a karikaturami hlavy státu, který máš asi na mysli, je však živé - berme to jako reakci fanoušků na obsah a poselství písně, neboť v bajkách je vždy ukryto mnoho pravdy.

JC: Obal CD a jeho zpracování – obrazy, fotky, knížka – jsou zatraceně skvělé. Jak došlo ke spojení hudby BBP a obrazů Jaroslava Róny?

Otto: Za to, jak skvěle celé CD vypadá, patří náš velký dík především našemu grafikovi Mr. Maisovi a o nic menší právě Jardovi Rónovi! Ten obal je takový Cadillac mezi normálními vydávanými tituly, což jsme taky po deseti letech chtěli. Zhruba přes rok jsme řešili, co na obal alba s názvem „Je čas“. Bylo jasný, že veselý obal na naší desce je nesmysl, ale zase jsme tentokrát nechtěli nic úplně pohřebního. Předešlé album „Tolik štěstí“ v roce 2007 pro nás dělal kamarád Michal Cihlář a bylo to dost povedený, tak jsme samozřejmě nechtěli jít s laťkou dolů. Chtěli jsme, aby stejně jako v případě nejednoznačného názvu alba "Tolik štěstí", kde na titulu alba je linoryt urny s nápisem BBP a za ní tváře celé kapely (ta deska byla věnovaná našemu bývalému houslistovi, klarinetistovi a kytaristovi Jarunu Japavičovi, který toho roku ve dvaatřiceti letech náhle zemřel), bylo na obalu něco z toho, co v sobě ukrývají slova „JE ČAS“. Nakonec jsme našli obraz, který by se nám dost líbil – muž v obleku a s malým kufříkem stojí na ochozu věžních hodin a řeší, jestli skočit, nebo ne. Ale nepodařilo se nám domluvit se s autorem. Dneska jsem moc rád, že se to nepovedlo.
A jak jsme tak nevěděli kudy kam, povídá Mr. Mais: "Jó, takhle Róna, to by se k vám hodilo!". Já jsem přišel k monitoru, na kterém byly čtyři Jardovy obrazy a mezi nimi i Exodus. Ukázal jsem na něj a říkám: "To je on!" S Jardou se už nějakých pár let naštěstí známe, tak jsem mu zavolal, vysvětlil naši situaci a domluvili jsme se, že jo. Jeho ne zcela veselý obrazy jdou svojí poetikou k naší muzice a textům téměř geniálně. Myslím, že je to fakt hodně pěkný a povedený spojení. A díky našemu grafikovi Mr. Maisovi, který všemu dal technickou dokonalost, konkrétní rysy a konečnou tvář, vypadá deska tak, jak vypadá. Kdyby nám nepomohli přátelé, tak se taková věc v našich podmínkách  prostě udělat nedá. Ještě jednou naše VELKÉ DÍKY, pánové!
Foto kapely zrealizoval Mr. Konstantin ve starém podchodu vysočanského vlakového nádraží, který má bohužel v blízké budoucnosti díky plánované přestavbě navždy zmizet. Budiž tedy zachován alespoň jako obrazový artefakt na této desce.

JC: Text k historii BBP, ten co jste měli na stránkách kapely v době MySpace (před více než deseti lety), říká, že BBP se zrodilo na hrobě Plastiků. Předčasně, bylo by třeba dodat. Byly to také roky kapely Půlnoc. Pak se PPU znovu spojili na přání Václava Havla – a zůstali spolu, na čas, dokonce i po Mejlově smrti. A teď, když bychom měli slavit 50. narozeniny PPU, jste vlastně zpět na hrobě, když se PPU rozdělili na dvě části. Co si o tom myslíš, je to konec jedné éry?

Otto: Před pár dny na festivalu Magorovo Vydří, kde se měla druhý den křtít kniha "Podzemní symfonie Plastic People" Franty Čuňase Stárka a Milana Valenty k výročí 50 let Plastiků, jsme zahráli s kapelou dost divoké Magické noci jako vzpomínku na Mejlu a Magora. Poslali jsme tu píseň tam nahoru a já řek', že jestli Mejla vidí, jak vypadá jeho kapela v dnešních dnech, tak je mu z toho asi dost smutno. Dvě party, které si nemohou přijít na jméno, je dost smutný konec jedné z nejlepších kapel v Čechách. Nemám moc, co víc bych k tomu řekl. Snad jen, že i mně je z toho smutno a že ta éra asi už dávno skončila. Asi měla skončit i o vlas dřív.

JC: Vypadá to, že hloupou komunistickou politiku nahradilo hloupé hrabání peněz – nadšení a idealismus prvních dnů po Sametové revoluci jsou ztraceny, nebo zavrženy. Žije dnes underground stejným způsobem, jako si myslíme? Co vlastně znamená “underground” pro Tebe? Dá se definovat, nebo je to něco, co se nedá moc dobře popsat?

Otto: Mejla v jednom rozhovoru po návratu Půlnoci z USA, kde od Biafry dostali nabídku na vydání desky u jeho Alternative Tentacles Records, k současné měnící se situaci v Čechách dost prorocky konstatoval: Totalitu moci u nás nahradila totalita peněz. A to bylo už tenkrát. Dnes jsme se posunuli k jeho slovům mnohem blíže a navíc to vypadá, že za chvilku budeme zase vyvěšovat do oken rudé hvězdy a povinně se učit azbuku nebo čínsky. Ostatně Čína je vrcholný příklad spojení tvrdého kapitalismu s totalitním komunistickým režimem. O tom, co je konkrétně pro mě underground a jak dnes žije, je vlastně celý tenhle rozhovor.

JC: “Je čas.” To není pouhé konstatování faktu, zaznívá z toho význam naléhavosti. Taky říkáš, že je čas začít snít. Možná, ale je taky čas konat? Nebo čtu moc mezi řádky?

Otto:: Občas není od věci číst mezi řádky.

JC: Politicky to vypadá, že jsme na stejné lodi. Váš Zeman je náš Trump, oba ovlivňovaní, ne-li placení, Putinem. Původní undergroundové hnutí pod vedením Magora zkoušelo zůstat stranou politiky, přinejmenším na veřejnosti. Nahradil v 21. století odpor onu neangažovanost 20. století? Riskujete, že ztratíte sympatie posluchačů? Je čas? “Stal jsi se vládcem svýho hovna!” Docela drsné, vypadá to na hodně frustrace a vzteku.

Otto: Myslím, že najdeme ještě pár lidí, kteří nás pro to, co děláme, budou mít rádi. A pár už jsme jich za ta léta přece jen našli. Ostatně ty jsi jedním z nich, jinak bychom asi tenhle rozhovor vůbec nedělali. A bylo by to hezký, ale asi nás nemůžou mít rádi všichni. Každopádně za všechny, kterým bijou srdce právě v našich rytmech, jsme věru rádi. Konec konců, opravdu dobrý vkus není přece výsadou každého jedince.

JC: Poselství tedy zní, že je čas, ale čas plyne a mizí, stejně jako klíčové hlasy undergroundu: Mejla, Magor a Václav Havel. Na přebalu desky píšeš, že nastaly smutné časy pro tuto zemi, protože někteří iidé se prostě nedají nahradit. Co s tím můžete dělat? Jak nahradíte nenahraditelné lidi?

Otto: Pokoušíme se stát za svou pravdou a nedělat to, co děláme, blbě. V současné době ani to není zas taková sranda, ale myslím, že nám nic jiného nezbývá. Nenahraditelní už se prostě nikdy nevrátí. A je jen na nás, co uděláme s časem, který se nazývá budoucí. 
Vážím si lidí, kteří dělají víc, než musí, i když jim za to nikdo nic nedá a najde se jen málo těch, kteří jim za to alespoň dokážou být vděční.
Proto si v undergroundu vážím těch, kteří jen nežvaní, ale i něco skutečně dělají. Jako například Vladimír "Lábus" Drápal a jeho vydavatelství Guerilla Records. Už dlouhá léta vydává nejen historické perly české podzemní kultury a zavedená jména, ale zároveň i současné kapely, jejichž hudba jde sice po vedlejších cestách, ale oslovila ho. 
A nelze nejmenovat i Frantu Čuňase Stárka, neúnavně mapujícího celé společenství undergroundu sedmdesátých let. Stojí nejen za kultovním časopisem Vokno, ale i za slušným počtem knih o undergroundu a dokumentárním televizním seriálem o tomtéž. Snaží se zmapovat historii, dokud ještě pamětníci žijí. A na rozdíl od mnoha jiných něco ještě dělá!

JC: Co je společenství RAT? Jak aktivní jsou jednotlivé kapely?

Otto: Společenství RAT vzniklo na počátku devadesátých let kolem BBP a založili ho pánové Otto a Soplevilný. Kdysi v jednom rozhovoru pro časopis UNI jsem řekl o vzniku RAT: "Chtěli jsme továrnu na sny, ale naše sny nikdo nevyráběl, tak jsme si ji založili sami." 
Pod netopýří křídla RAT se ukryly spřízněné kapely kolem nás – takže mimo BBP tady byly soubory DIE TOTAL TROTTEL (bavorští jezdci dechových tónů, hrající minutové vídeňské valčíky a bavorský dechový pop à la The Residents), PILS BOX, NEW KIDS UNDERGROUND, AVANTGARDIC PEOPLE, AMOK, SVÍTÍCÍ ŽENA MARIE CURRIE, BEJŠOVKA, ale i dekadentní básník Antonín je Mrtev, dvojice výtvarníků Alfons Moucha a Václav Spála, grafik Mr. Mais a fotograf Mr. Konstantin.
Společenství a Nakladatelství RAT organizovalo speciální, tematické komponované pořady BBP a spol. (na tehdejší domovské scéně dnes už neexistujícího klubu Prosek) – některé z nich byly živě nahrány a vydány na CD (kazetě), jako například "Vynilova smrt" či „My žijeme v Praze, to je tam, kde bejvávalo blaze… duch sám” z roku 1998 s harmonikářem Dalmem, dále pak šílené christ-masové koncertní večery ... Pod hlavičkou RAT Records vyšlo i několik nahrávek spřízněných kapel a kniha poezie - Antonín je Mrtev "Živá voda" či Black Otto "Plil jsem poezii kanálu". RAT spoluzaložilo a dodnes i stojí za dvěma festivaly (Prosecké máje a Podviní) a také za mou oslavou a podzemním setkáním našich přátel na OTTOs BIRTHDAY (vodní Tvrz Popovice - koncerty, výstavy, projekce, autorská čtení a divadlo). 
V současné době je většina kapel Nakladatelství RAT mrtvá či nečinná, nebo vystupuje jen zcela výjimečně při speciálních příležitostech a výročích. Jedinou kapelou, která nikdy nepřestala hrát a fungovat, je BBP – podzemní orchestr. 
Ale i zázraky se dějí a právě v těchto dnech New Kids Underground vstávají po letech z hrobu. Jde jen o to, jak vstanou a na jak dlouho. 
A ještě jedna perlička – proslýchá se, že i kultovní kapela Die Total Trottel se chystá po milionu let točit nové album "Das ist nicht gut!". Takže kdo ví?
Jinak by bylo minimálně vhodné zmínit, že po celý ten dlouhý čas s krysím společenstvím stále spolupracují pánové Mais, Alfons Moucha, Antonín je Mrtev a Mr: Konstantin.

JC: Jaké jsou tvoje oblíbené kapely na české undergroundové scéně a co na nich máš rád?

Otto: Já toho poslouchám opravdu strašně moc, asi by bylo snazší vyjmenovat, co mě nezajímá. Jeden z našich baskytaristů mě kdysi představoval jisté slečně slovy: "On je takovej divnej, poslouchá Hanu Hegerovou, Osvobozené divadlo a Plastic People". Tak to všechno sedí, je to jen malá část toho, co doopravdy poslouchám. Ale pro x lidí jsou i tyhle tři věci naprosto neslučitelný.
Těch mých oblíbených zrovna na undergroundové scéně bohužel dost ubylo. Ale zkusím nějaké z nich vyjmenovat, ať stále existují a hrají, nebo už ne. Byli to samozřejmě, a při všem pořád ještě, jsou The Plastic People of the Universe. Dále pak DG 307, Půlnoc, Garáž, Domácí kapela, Psí vojáci, stará Umělá hmota, ale to už je bohužel také skoro všechno historie. Mojí srdcovou záležitostí jsou ale třeba brněnští Idiot Crusoe, kteří jsou už zase fantastičtí, mám rád projekty Libora Krejcara a jeho Tamers of Flowers, MCH Band a ostatní kapely Mikoláše Chadimy, protože je to skvělé a myslím, že sem zkrátka patří. Ale zdaleka to nemám tak, že bych byl fixovanej jen na undergroundovou scénu. 
Z českých alternativních kapel miluju třeba Už jsme doma, Dunaj, Krásné nové stroje, Čikori, brněnské E a vůbec projekty kolem Vency Václavka, Sdružení rodičů a přátel ropy, OTK, Kill the Dandies!, Phila Shoenfelta a jeho Southern Cross, Vltavu, Wohnout, HNF, Rudovous, Zuby nehty, Jablkoň, slovenské CHVM, Bez ladu a skladu, Martinu Trchovou, Vláďu Mišíka a ETC, starej Pražskej Výběr, Stromboli, Ještě jsme se nedohodli, Vlastu Třešňáka, Ty syčáky a mraky dalších českejch závislejch i nezávislejch kapel.

JC: A zahraniční kapely? Vypadá to, že vedou Residents před Lou a Velvety…?

Otto: Tak to máš pravdu, Residents jsou pro mě opravdu zcela zásadní. A navíc, je miluju už asi dvěstě let. Ale poslouchám a mám toho rád vážně hodně. Vyjmenuju aspoň nějakej vzorek, abys i ty měl pocit, že s tím co hrajeme s BBP, jsem asi vážně trochu divnej. 
Tak tedy, srdci mému jsou blízcí například: Doors, Beatles, Morphyn, Soft Machine, Frank Zappa, Cpt. Beefheart, Led Zeppelin, Dead Kennedys, Primus, Pink Floyd, Sean Lennon, Slim Cesna’s Auto Club, Norah Jones, Bob Dylan, Jethro Tull, Beck, Eels, Kills, No Means No, Medeski, Martin and Wood a spousta dalších jazzmanů, Hugo Race, Nick Cave a milion dalších skvělejch věcí, který tady nejde všechny vyjmenovat. Je mi jedno, jestli jsou některý ty jména pro někoho pop a nebo shit, protože mě se ty věci a kapely prostě líběj. A konec konců, názory jsou tu od toho, aby se různily. Vím, že lidi u nás v kapele poslouchají kupříkladu projekty lidí jako Mike Patton, John Zorn, Ibrahim Maalouf, Erik Truffaz, Mike Stern, John Scofield, Jan Garbarek atp. Máme docela široký záběr, snad jen čistě elektronická hudba nás vážně nebere.

JC: Jaká je teď undergroundová scéna? 

Otto: Zajímavá, pořád ještě hrajem.

JC: A kam směřuje underground?  

Otto: Ví Bůh, a nebo Čert. Buď do nebe, a nebo do pekel horoucích.  

A jedna přidaná otázka: Jaká bude poslední deska BBP?

Otto: Ta náhrobní.

JC Lockwooda

JE ČAS NA ROZHOVOR!

BBP – podzemní orchestr a krysí společenství RAT

BBP jsou nepřehlédnutelnou kapelou českého podzemí, lépe řečeno orchestrem, obludně početným orchestrem: bohaté nástrojové obsazení vytváří, i v dnešní době, pro vskutku temnou rockovou kapelu dosti atypický sound, v kterém zaslechnete xylofony, gong, kaprovou pilu, hřeby, dřeva, kovové trubky a vedle toho zvuk příčné flétny, violy, kláves, klarinetu, saxofonu, tuby, kytar, djembe, basy, bicích. A protože BBP – podzemní orchestr zahraje na oslavě 15 let vydavatelství Guerilla Records, je čas na rozhovor. Co obnáší zkrotit takové těleso jsme se zeptali jejího zakladatele a uměleckého vedoucího pana Otto Kunnerta alias Black Otty. Poodhrňme tedy roušku tajemství a sestupme do nejnižších pater české kultury.
Jak se, Otto, těšíš na oslavu v Arše?

Na 15 LET GUERILLA RECORDS zahrajeme, a navíc opravdu rádi! Protože mimo toho, že budeme hrát pro Tebe - svého vydavatele, tak aniž bychom ti chtěli slintat na vestu, oslavit 15 let dnes asi nejzásadnějšího českého vydavatelství podzemní a nezávislé scény je nám prostě ctí!

Do jakého období lze položit vznik BBP v podobě, v jaké je známe? Prý jste začínali jako pankáči?

Nejstarší kořeny tohoto podivného souboru sahají až do roku 1982. Nicméně na úplným začátku byly jen bytový koncerty. Nejdříve ale k těm začátkům - BBP nikdy nebyli punková kapela, ale zase dlužno říct, že vždycky byli punkem ovlivněný. Kupříkladu k mým oblíbeným kapelám dodnes patří Dead Kennedys, ale třeba i trochu tvrdší mládenci z NO MEANS NO. To je jako třeba jedna z nejlepších českých kapel UJD, u nich taky nemůžeš říct, že je to punk, ale rozhodně nemůžeš ani říct, že v tý jejich muzice není. My jsme od začátku měli jak punkový, tak temný, androšový věci. Kapela, která mě osobně bezesporu ovlivnila nejvíc, se jmenuje - světe div se, The PLASTIC PEOPLE of The Universe. Dodnes je považuju za asi nejzásadnější kapelu českýho beatu a jejich desku "Pašijové hry velikonoční" za, alespoň pro mě, to vůbec nejlepší, co v český rockový muzice vzniklo. Ale na muzice BBP se podílejí všichni členové kapely a každý z nich poslouchá a má rád i něco trochu jiného. Kupříkladu náš saxofonista a klarinetista Benny Goodman hrával coby mladý jinoch v Orlové na pohřbech a miluje Buty, tak si to spoj a uznáš sám, že z toho nemůže vzniknout nic normálního. Každej v kapele poslouchá spoustu různý muziky a to se samozřejmě odráží v tom, co hrajeme. Diky tomu vzniká to podivný, co tuhle kapelu odlišuje od jiných. Pro mě je podstatný, abychom mohli hrát komplikovaný věci, reggae, blues, punk a nebo lidovku, ale aby při tom bylo pořád jasný, že jsou to BBP. Škatulky hrozně svazujou a proto taky používáme v názvu místo underground slovo podzemní, protože v tom cítím výrazně větší svobodu. Kdysi mě jeden kámoš někomu představoval slovy: "No, von poslouchá Osvobozený divadlo, Hanu Hegerovou a Plastic People - tak si to dej dohromady a to je tady tehle pán!" Až na to, že zapomněl na spoustu dalších věcí, který mám rád, mi to přijde celkem dost výstižný. Jinak jsme se snažili vystoupení vždycky nějak oživit, dělali jsme takový komponovaný pořady, který byly vždycky nějak půvabně tématicky zaměřený, první z nich byl kupříjkladu “ARMY FUCK OFF!!!”, v něm jsme ukázali náš celkově pozitivní vztah k armádě. Pak následovaly další: “MDŽ – Mezi Debily Žijem”, “Vítejte do světa stínů”, “Vinylova smrt”, “VALETOLMAN”. Těch "normálních" koncertů tehdy bylo docela pomálu. Ale vyprávět o nich - na každej takovej koncert speciální malovanej plakát a vstupenka – to by bylo na další samostatnej rozhovor. V těch dobách byla naším pravidelným souputníkem zejména kapela Z.A. Hrtana PILS BOX, která se po letech přetransformovala do dnes už tzv. legendárních a neexistujících NEW KIDS UNDERGROUD (který ostatně taky vydali svou jedinou stříbrnou placku u Guerilla Records). Za ta léta se v těchto dvou souborech objevilo i dost členů BBP, neboť když byla nouze, kdo jiný by vypomohl, nežli přátelé. Jak říkám, byly to šílený a krásný časy! Mrzí mě, že dnes už na tak pekelné večery ta energie není, nedá se nic dělat, ale asi jsme přeci jen o vlas a vous zestárli. Vánoční koncert je to poslední, co nám zbylo ze starých časů. Kapely hrají dekadentní koledy, kostýmy jsou toho večera šílenější než šílené, ďábelská tombola plná všeho, co nepotřebujete a nikdy potřebovat nebudete, hosté a různá další překvapení.

Ve vaší hudbě slyším přímou návaznost na "klasické" tóny toho "historického" českého undergroundu. Je těžké se neopakovat?

Odpověď na tohle je vlastně v tom, co jsem ti teď říkal. Jsme ovlivněni klasiky české i světové alternativy a nezávislé, a konec konců i závislé, scény. To nejpodstatnější v muzice už bylo dávno vymyšleno a řečeno a tak, než se za každou cenu urputně držet jakéhokoli žánru či škatulky, je daleko zajímavější jednotlivé styly proplétat a spojovat, aniž by jim člověk vzal jejich kouzlo. Dává to možnost přivést na svět něco neoposlouchaného, s půvaby žánrů, které nám nejsou třeba vlastní, ale vlastně ani cizí. Spojit zdánlivě nespojitelné. Je zajímavé, dostat se zčista jasna do nečekaných dimenzí. Jestli cítím, že na někoho navazujeme, tak jsou to jednoznačně PPU, protože Mejlova muzika má v sobě cosi nepojmenovatelného a magického, co jsem vlastně nikdy nenašel u žádné jiné kapely. PPU nejsou jen česká, ale skutečně světová kapela. Myslím tím tedy PP a jejich "zlaté časy" s Mejlou Hlavsou. Z toho, co se kolem kapely děje teď, je mi spíš smutno. Ale ovlivnilo nás i mnoho dalšího a dalších, jako třeba DG 307, MCH BAND, KRÁSNÉ NOVÉ STROJE, DUNAJ, DUŠEVNÍ HROB, UŽ JSME DOMA, FPB ... A za humny třeba The RESIDENTS, FRANK ZAPPA, CPT BEEFHEART, NICK CAVE, TOM WAITS... A neopakovat se - to je vždycky těžký. A čím víc toho uděláš, tím je to těžší. Ale zlí jazykové tvrdí, že prý to jde. Tak se taky pořád pokoušíme. Ale řekni mi, co pak teda s tou slavnou větou "Opakování je matka moudrosti"?

Poměrně široké spektrum nástrojů dodává nejen mnohovrstevný zvuk, ale taky jistě komplikace při udržení "big bandu" při životě. Kde hládáte nové členy? Nebo je sestava nějak dlouhodobě stabilní?

Za víc než třicet let existence prošlo touhle kapelou už kolem čtyřiceti členů. Srovnatelnej počet známých i neznámých hostů a hudebníků s ní spolupracoval na různých projektech. Ale zpátky k tvojí otázce. Když nám zrovna nekosí v kapelových řadách paní Zubatá či nepříznivé okolnosti, tak máme za posledních více než cca patnáct let sestavu víceméně stabilní. Jen u kláves nám už asi před pěti lety Lady Boston vystřídala Baru Baru a kytaristu s nešťastným osudem a iniciály MM předloni nahradil Mr. Mat. Jinak je v naší podzemní rodině naštěstí vše v pořádku a při starém. Máš samozřejmě pravdu, že držet pohromadě takhle velkou kapelu vyžaduje dost energie a psychický i fyzický síly, abys někoho z kapely v afektu nekillnul. Zejména někteří koledníci jsou až neuvěřitelně vytrvalí. Ale pořád si myslím, že to stojí za to. Myslím, že ten zvuk BBP je natolik atypickej, že by byl hřích na tom něco měnit. Notabene mít v kapele tři krásný holky je i pro nás nádherný, a ty lidi se aspoň můžou mimo nás koukat i na něco hezkýho, ne?

A můžeš teda říct, jaká je současná sestava BBP? 

BBP - podzemní orchestr dneska jsou:Otto Kunnert - zpěv, basa a cokoli, Hux M. Jiřičný - el. kytara, Z.A. Hrtan - basa, xylofon, kytara, zpěv, Pete Best Vosa - bicí, Baru Baru - klávesy, Benny Good Man - klarinet, tenor saxofon, Viola Z - viola, Kat K - flétna, Havran Pájka - basa, Mr. Mat - sólová kytara, Big John - sólová kytara, Thomas Hrad - tuba, Egon L. CH. – djembe.

Vaše hudba je opravdu ponurá, ale texty ještě ponurejší. Co tě vede k prezentaci takové "tváře" umění?

Bojím se, že těch, co nám zpívaj o růžovým světě, zatímco všichni stojíme v pěknejch sračkách, je víc, než by bylo zdrávo. A co dělat, když některý věci jsou tak černý, že na nich prostě ta růžová nedrží? Občas je potřeba otevřít i dekadentní obrazárnu našich životů a uvědomit si, že i tohle je náš svět. A hlavně nezapomeň, že když se budeš pořád jen usmívat, není to normální a jde o křeč lícních svalů.

V jakém stádiu je nový repertoár, resp. nová nahrávka? Doufám, že vyjde opět u vydavatelství Guerilla Records!

Poslední oficiální desku "Tolik štěstí" jsme u Guerilly vydali v roce 2007. Za kmotry šli tehdy dva věru zásadní pánové - David Vávra a Ivan Martin Jirous. Tak myslím, že už je skutečně pomalu na čase po deseti letech přivest na svět nové album. Bude se jmenovat "Je čas" a vyjde samozřejmě na Guerilla Records, neb dobrá značka se bez důvodu přece nemění! První půlka desky, tedy pět nových skladeb (Řeka krve, Nepovyšuj se, Se zlomeným srdcem, Je čas a Ranní ptáče), je už cca tři roky natočená a příští rok na jaře bychom měli CD dodělat a v létě s ním vyrazit mezi lid.

Jsi opravdovým věrozvěstem i archivářem české nezávislé scény. Myslíš, že underground ještě vůbec existuje?

Tato odpověď vyžaduje pitvu termínu "underground"! Dneska se jako underground označuje bohužel lecos a často se to používá jako všemocný zaklínadlo pro věci, který s tím nemají vlastně nic a nebo alespoň moc společnýho. Pro mě vždycky underground znamenal svobodný, nekomerční umění a myšlení lidí, kteří odmítají jít tupě s davem. Bejt svobodnej i v nesvobodě. Odmítnutí nechat se svázat rádoby morálkou a politickou mocí těch, kteří vládnou stádu. A pak je mi líto, když mám občas pocit, že dneska pořádnej uderground je vlastně asi to, někam přijet za svobodnou kulturou, ale dřív, než se cokoli začne dít, se hlavně vožrat jako prase. Pak už je vlastně úplně jedno, co se kolem děje. protože ty, seš, kurva, přece svobodnej, né? Tak jsem chtěl jenom říct, že já to prostě vidím trochu jinak. Mám rád tuhle kulturu a cítím se být její součástí, a právě proto se občas někde uvnitř bojím, aby se nám nakonec neutopila v chlastu dřív, než stihne říct to podstatný. Jinými slovy, abychom nestavěli "chrám umění" jen na hoře chlastu. A pozor, já sám rozhodně nejsem abstinent a mám k pivu i lihovinám vztah veskrze kladný! Je jasný, že, jak pravil Magor: "Při kofole se tahle muzika dělat nedá!", jen mám občas pocit, že čeho je moc, toho je příliš. Omlouvám se, ale měl jsem pocit, že by to tady mělo padnout.

Máš kolem sebe "podzemní společenství RAT" – co si pod tím může normální smrtelník představit?

Prostě jsme kdysi založili takovou továrnu na sny. Je mnoho továren na sny, ale ty naše žádná z nich nevyrábí! A tak jsme ji založili. Pánové Otto a Soplevilný položili nejen základní kámen a za pomoci přátel vystavěli divnou továrnu na nekomerční umění, s krysou ve znaku. Podzemní společenství, v němž se sešly nejen kapely BBP - podzemní orchestr, Die TOTAL TROTTEL, PILS BOX, NEW KIDS UNDERGROUND, BEJŠOVKA, SVÍTÍCÍ ŽENA MARIE CURIE, The COCOTS, AMOK, AVANTGARDIC PEOPLE, ale i výtvarníci Václav Spála a Alfons Moucha, šílený básník Antonín je Mrtev, grafik celé krysí továrny Mais a fotograf Mr. Konstantin. Vzhledem k tomu, že mou nejmilejší americkou kapelou jsou The Residents, tak asi nemusím vysvětlovat, že nejsou podstatná žádná jména, ale to, co společenství produkuje a nabízí. Taková malá česká verze Cryptic Corporation. Za ta dlouhá léta mnoho z toho co bylo už není, ale BBP a Nakladatelství RAT jsou stále pod zemí a stále žijí! A vo tom se konec konců můžeš přesvědčit na www.bbp.cz

Osobní otázka - sám stojíš za různými hudebními akcemi a festivaly OTTO’s BIRTHDAY, AKCE PILOT, PODVINÍ, PROSECKÉ MÁJE... co tě k tomu vede, obzvláště v době, kdy posluchačů a možností ubývá?

Asi mám pocit, že zaprvé, narozdíl od komerčních festivalů je takových akcí už čím dál méně, a pak zadruhé, že když nebudeme takovýhle akce dělat, tak vlastně umřem, a to by byla škoda, ne? Zkusme si myslet, že na to máme ještě čas.

Tak tak, když dělal Bůh čas, udělal ho dost!