BBP - JE ČAS

UNI 10/2018
Podzemní orchestr BBP vydal svou dosud nejlepší desku. Dospěl k ní dlouhou a pečlivou prací, v podstatě přehlížen sdělovacími prostředky. Za víc než třicet let existence BBP prošlo souborem kolem čtyřiceti členů, v posledních patnácti letech však sestava zůstává celkem stabilní. Minulé album Tolik štěstí vyšlo u Guerilly v roce 2007, takže na přípravu dalšího opravdu bylo dost času. Nahrávky vznikaly po etapách - loni a letos, tři skladby byly zaznamenány už v roce 2011.

Členové BBP si rozhodně nevybrali lehkou cestu: pro kapelu tohoto typu to ostatně snad ani není volba, ale přímo osudová předurčenost. Jejich hudba zcela stojí mimo všechny současné hudební trendy. Vychází z undergroundových podnětů (velmi zřetelně navazuje na Plastic People), svou propracovaností se v lecčems blíží ambicióznímu pojetí kapel z okruhu Rock In Opposition. Hudebníci vystupují po vzoru The Residents anonymně a skrývají se za bizarní pseudonymy.

Pestrý zvuk BBP je opřen o široké obsazení (na obalu je uvedeno 20 jmen hudebníků, včetně hostů) a aranžérskou nápaditost. Důležitou roli hraje celá řada dechových nástrojů (tenorsaxofon, klarinet, basklarinet, flétna, trubka, tuba), podstatné jsou také viola nebo xylofon, ale zároveň skoro nikdy nemizí důrazný rockový základ. Hlavně však album obsahuje řadu povedených skladeb a z muzikantských výkonů je znát muzikantská suverenita, osobitost a opravdové nadšení pro věc.

Zpěvák Black Otto ve svých textech dříve míval trochu přehnaný sklon k morbidnímu humoru, což je znát i zde - nové texty ovšem jsou námětově širší a celkově nápaditější. Od varovných proklamací („Není to psina / není to frk / Čína je činná / na to dej krk! / Není to humor / není to žert / ten účet platí / Kremelskej Čert!") po existenciální reflexe („Osud nám každému / různě dlouhý / konopný provaz splétá / A labutě z Valdic / už dolétly / na konec světa" - v písni věnované památce Ivana Jirouse)..

Jaroslav Riedel

ROCK AND ALL 10/2018
Pražský „podzemní orchestr" BBP bývá dodnes označován za pomyslné žáky The Plastic People Of The Universe, což na jedné straně může být chápáno jako pocta, na straně druhé to je poněkud zavádějící. Protože i když svoji zálibu v tvorbě PPU a dalších předrevolučních tuzemských undergroundových part BBP nikdy netajili, již dávno znějí zcela svojsky. A potvrzují to i na novém albu, na které si jejich příznivci museli počkat téměř 11 let. Většinou temná a nervní, aranžersky rozsochatá muzika působí na každý pád sugestivně a zajímavě nejen proto, že v ní mají různě velký prostor i nástroje jako theremin, xylofon, metalofon, viola nebo různé dechy. A neméně působivé jsou i myšlenkově zneklidňující texty předáka tohoto souboru Otto Kunnerta. Tím posledním, co byste v nich měli hledat, je veselí a optimismus – ale lze se tomu divit, jestliže doba je jaká je a někdejší „sametové ideály" jsou dnes a denně bezohledně pošlapávány? Když v titulní písni Otto zpívá „Života jsem už víc než syt / Je čas se zdá se oběsit...", člověku z toho vážně mrazí v zádech. Každopádně český underground žije i v roce 2018. Myslím, že tahle deska by se líbila třeba i Ivanu M. Jirousovi, jemuž je tady ostatně věnovaná skladba Labutě z Valdic, jeden z vrcholných momentů celé desky. 4/5

Petr Korál