Struktury jsou k tomu, aby se porušovaly
rozhovor Vladimíra Drápala s Vratislavem Brabencem, publikováno v UNI č. 5 a 6/2013

Vráťa Brabenec, nepřehlédnutelná postava české hudební scény, člen skupiny The Plastic People Of The Universe, oslavil koncemdubna 70. narozeniny. To byl dobrý důvod sejít se trochu si popovídat.

Na krku sedmdesátka a přitom jsi pořád aktivní: hraješ s kapelou, v duu, vyjde ti knížka poezie, chystáš další pohádky. To jsi na starý kolena nějak pracovitější, nebo co?
Myslím, že jsem daleko línější, nežjsem byl. Anebo spíš o těch věcech víc přemejšlím, což je strašný. Dřív to tak nějak rychleji odsejpalo, teď je hrozný, že mě některý texty v noci i buděj a musím o nich přemýšlet. A to je nepříjemný…

Ale víc jsi v povědomí lidí známý spíš jako hudebník, saxofonista. Kdy jsi vůbec začal hrát?
Ve třinácti jsem začal hrát na klarinetv hudební škole. Chtěl jsem být trumpetista a o klarinetu jsem nevěděl vůbec nic, ale trumpetistů tam bylo hrozně moc. Ale naopak zase chyběli klarinetisti. Tak jsem říkal: Tak mi dejte holt klarinet.

A pak chyběli saxofonisti?
Ne, na saxofon jsem začal hrát ažve čtrnácti, až když jsem šel do školy na Mělník.

Měl jsi nějaké vzory? Byl jsi na rock’n’roll nebo spíš na swing?
Rock’n’roll jsem taky poslouchal,ale hlavně jsem poslouchal a pokoušel se hrát jazz. Ale hrál jsem i po vinárnách, na plesech, na čajích a vlastně si tou muzikou přivydělával. Jednou se na těch čajích poprali, tak je zakázali, a jako důvod uvedli, že hraju příliš divoce na saxofon.

Když pomineme „učednická léta“ a ty vinárny, tak tvůj příchod k Plastikům znamenal, že začali dělat vlastní věci s českými texty. Po první nahrávce s Bondyho básněmi jsi pak už byl téměř výhradním textařem kapely ty. A svým stylem hry na saxofon jsi přispěl kapele i k rozpoznatelnému originálnímu soundu.
No já bych to tak neviděl, oni byli namě hlavně strašně nasraný, za to moje vrzání. A to dokonce i na to, že jsem tam přinesl takovýho freejazzáckýho ducha. To špatně snášeli a myslím, že to špatně snášej dodneška. Vlastně se dodneška traduje, že mě vzali hlavně kvůli ksichtu.

No jo, když někdy hraješ sólo, když nemáš a pak když máš, nezahraješ, nemůžeš se divit…
No to se stane, ale to je takový to dotvářenískladby přímo na pódiu. Ale když jsem přišel k Plastikům, to byla skvělá doba, spolupráce s Mejlou. Udělali jsme Pašije, pokračovalo se s cyklem věnovaným Ladislavu Klímovi Jak bude po smrti a skončilo to pořadem Co znamená vésti koně na baráku v Kerharticích, kterej pak Státní bezpečnost vypálila – a bylo utrum. Ale do tý doby, až na jeden Zajíčkův text (Samson), to byly všechno moje texty. Já nikdy nepsal poezii, aby byla zhudebněná, ale pár věcí jsem osekal a dones Mejlovi, jestli by je nechtěl zhudebnit. To jsme si s Mejlou velice rozuměli. A pak byl odjezd. Bolestivej odjezd.

Myslíš, že StB měla nějaký scénář na Plastic People, jak je rozloží: že někoho nechali vycestovat, jiného by utloukli?
StB měla spoustu scénářů. My jsmeto probírali s Jirkou Němcem, kterej byl psycholog: hele nad tím vším visej scénáře. Když jsem svědčil proti Obzinovi, poslednímu bolševickýmu ministrovi vnitra, tak ten scénář, kterej byl vypracovanej přímo na mě a od něj podepsanej, jsem u soudu ukazoval. V něm bylo napsáno, že vyhazování z práce snáším dobře, takový ty nátlaky psychický a fyzický že snáším taky dobře. A závěr teda byl, že by bylo dobrý donutit mě k vystěhování ze země. Podepsán doktor docent Jaromír Obzina. A soudkyně řekla, že to není důkaz. Stál vedle mě, tak jsem mu ten papír takhle před očima ukázal a říkal jsem: Tohle je podle mě dost velkej důkaz. Na každýho byly vypracovaný scénáře a já si pamatuju, že jsem u výslechu poznal nějakého člověka, o kterým jsem věděl, že studoval v 60. letech psychologii. Tam prostě seděl psycholog! Já byl mírně vožralej, v náladě, bylo to den před 1. Májem, takže bylo jasný, že mě čeká 48 hodin na vazbě. A v rohu místnosti seděl člověk, kterého jsem kdysi vídal, když studoval psychologii a on zase sledoval mě a dělal si poznámky, jak se chovám.

A asi usoudil, že na tebe bude platit, když ti řeknou, že ti unesli dceru…
Jo, zkusili to. Já samozřejmě nevěděl jak to je, protože jsem byl u výslechu, když mi řekli, že mi dceru i se ženou unesli a že mi manželka vzkazuje, abych začal spolupracovat. Tak jsem řekl Ne! A oni furt: Ale dceru máte přece rád – Ano mám – Tak kvůli dceři byste mohl začít spolupracovat – Ne! Tak mě tam asi pět hodin dusili, chvíli mě nechali odležet a pak přišli zase vyřídit, co mi žena jako vzkazuje. Ona mi teda nic nevzkazovala, ale to jsem nemohl vědět. A i když jsem jim spoustu věcí odpustil, nějaký ty rány přes držku a tak, za tohle se ve většině států – když ti řekne: Já jsem ti unesl dvouletou dceru –, za to se zabíjí!. Vypil jsem ti fl ašku – dobře. Ukrad jsem ti koně – dobrý. Ale unes’ jsem ti dceru? Aby nevznikla mystifi kace: oni to na mě zkoušeli u výslechu, já jsem vědět nemohl, jestli kecají nebo ne. Ale co je důležitý: tenhle vtip se prostě nedělá! To není ani vtip. No a po tomhle jsme se rozhodli, že v týhle zemi už nechci být, že nechci znova sedět, a v roce 1982 jsme odjeli.

Legendární televizní dokument Atentát na kulturu jsi viděl, než jsi odjel?
Přijel jsem do Prahy, seděl v hospoděu Svitáků, kam jsme tehdy chodili, tam byl nějakej Láďa Bém a říkal Hele, můj dvanáctiletej syn viděl Atentát na kulturu a ptal se, co je to za lidi. Tak mu říkám, že vás znám od Svitáků: to je Mejla, tohle Vráťa. A on se ptá: To jsou skutečný lidi? No, já s nima chodím ke Svitákům na pivo. A pak: Hele, nevadilo by ti, já bydlím tady za rohem, že bych skočil pro kluka, on by si chtěl na tebe šáhnout, jestli jsi skutečnej. A ten malej kluk tam pak seděl s náma u stolu a posvátně na mě od tý limonády koukal. Těm estébákům najednou v Čechách i na Moravě i na Slovensku vznikla po tomhle fi lmu spousta undergroundových kapel, protože kluci viděli, že nějaký ladění je blbost a začali zlobit. Takže oni si tím podřízli větev.

Jak to bylo s tou resuscitací Plastiků v roce 1997? Ty jsi byl přece většinu času v Kanadě…
Já jsem sem jezdil jako cizinec, občankujsem dostal až v roce 1995. Ale s PPU jsem začal hrát až potom, co jsme zahráli na přání Havla ve Španělským sále Pražskýho hradu („Stejný ksichty, akorát jiná stodola,“ jak prohlásil Pepa Janíček) na 20. výročí Charty 77. Tam jsme zjistili, že nás to baví. Takže já jsem se na podzim natrvalo vrátil a jeli jsme na tour. Před Španělským sálem jsme měli jen jednu zkoušku…

Vždyť jste se neviděli prakticky 15 let…
Já jsem přilít a rovnou z letiště jsem šel na sraz do Marathonu, a když jsem si šel pro posledního panáka, tak jsem zůstal ležet. Předtím jsem byl třicet hodin na cestě a ještě předtím jsem dělal šichtu na farmě u krav, takže jsem byl úplně vyčerpanej. Tak mě nějak odnesli domů, potom byla zkouška na Zbraslavi a pak jsme se po koncertě ožrali a zjistili, že bysme to jako kapela mohli rozjet znova. Já s nima předtím vůbec nekamarádil. A to první turné bylo příjemný a vlastně pak i všechno potom, furt dobrý… Má to samozřejmě různý poklesy a nejhorší je, jak v kapele přibejvá starejch lidí. Já jsem sice nejstarší, ale oni ty mladý lidi strašně rychle stárnou.

Ale hrajete pořád a ta poslední deska Maska za maskou je myslím výborná…
Já myslím, že to bylo dobrý, že výsledekje nakonec přes ty problémy dobrej. Protože předtím jsme udělali to album Líně s tebou spím a to bylo keců, jako že PPU končej, že už nemají co říct. Protože samozřejmě Mejla chyběl! Vlastně na tom Líně s tebou spím jsme dodělávali Mejlovy věci, nemohli jsme to jen tak zahodit, museli jsme to i kvůli němu dotáhnout. A taky si myslím, že tahle nahrávka byla úplně zbytečně shozená, že tam je spousta věcí dobrejch. No a pak tedy přišel pokus dělat tu novou desku trochu „nemejlovsky“, i když je tam samozřejmě znát, oni všichni ti skladatelé mají toho Mejlu zadřeného za nehtama, ozývá se tam, je tam furt. Já myslím, že to jde i někam dál, zkoušíme nový přístupy… Snad by s námi Mejla souhlasil.

Hele, a jak to, že ty vlastně nic neskládáš? Přemýšlíte, co bude s kapelou, až někdo natáhne bačkory?
O tom se nemluví! To se stane!! A pak se uvidí…

Nemáte teda žádný krizový scénář? A co vás nutí ještě pořád stát na tom pódiu?
Loni bylo tak málo zahrad, že jsemse muzikou mimo jiný i živil. To víš, důchod nemám ani pět tisíc a za kriminál příplatek čtyři sta. No, čtyři kila dobrý, ale to není ani na nájem. Takže mě to hraní drželo při životě. Lidi, co neuměj na nic hrát, aby se asi oběsili nebo co… Ale abych ti odpověděl: já už na pódiu nestojím, spíš sedím. A s Kábou jsme si říkali, že bysme příští rok mohli už ležet, že bysme tam měli gauč a leželi na něm: starý pánové už nemůžou tajtrdlíkovat u mikrofonu. Ba ne, je to dobrý a příjemný a hlavně, když je nějaká reakce: teď jsme hráli v Jihlavě a lidi byli tou muzikou nějaký nakopnutý. Přicházeli se ptát, poslouchali texty, což mě naprosto fascinuje, protože já mám občas ty náboženský bláboly, a oni to poslouchaj, někdy si to i přečtou, a zdá se, že tomu rozuměj. Což je divný, protože kolikrát jsem i já překvapenej, co je to za blbosti.

Tvoje hra na ságo má nějakou strukturu, nebo je to improvizace?
No má strukturu! I když něco točíme, a tím myslím třeba fi lm, tak já vždycky mám nějakou strukturu. (dlouhá pauza) Hmmm, ale tu mám vlastně kvůli tomu, abych ji porušil.

Aha, tím se mnohé vysvětluje… Přináší ti hraní pořád stejnou radost?
Samozřejmě, vždycky když jednouza čas hraju, tak mě to vlastně v podstatě nakopne. A vždycky mě to potěší! Teď jsem měl takový „úraz“, kdy jsem se někde složil z chlastu. Dohromady jsem se dal hlavně proto, že jsem šel zase hrát, vybláznil jsem se na saxofon, na klarinet a ještě jsem si zazpíval. Takže druhej den jsem byl úplně ready. Je to skoro nutnost…

Hrajete dvě hodiny, dá se to vůbec ufoukat?
No musí. Ale při hraní nejsi unavenej.Bejvám po hraní, ale to se dá přežít.

Jak to máš, když jsi namazanej a musíš hrát?
Já nerad hraju, když jsem vožralej,to přiznávám. A poslední dobou to hlídám, že před hraním dám maximálně ty tři pivka, mezi hraním jedno na žízeň. Není dobrý hrát vožralej, to si může dovolit Karafi át, ten když má osm panáků, tak hraje ještě líp. To nechápu. Mně už se ty klapky pletou a huba je vláčná, prostě je to špatně.

Hraješ jednak v duu s Karafi átem, jednak ve velký kapele. Jak se to pro tebe liší přístupem?
To jsou dvě úplně odlišný věci. V kapele je to jiná situace, jinej boj. A s Joem, to jsou hudební radovánky. Když se nám povede se zbláznit, nebo skoro zbláznit, tak to je veliký štěstí. Je jasný, že se to někdy nepovede, ale já to porovnávám se sexem: někdy to člověk tak jako dělá, a někdy je to úplnej zázrak. Já to tedy většinou zažívám jako zázrak, ten sex i tu muziku. Ale stane se situace, kdy se to nepovede a cejtíš, že tam odvádíš jako nějakou práci. A už aby to skončilo, už abych šel na pivo.

Tys v souvislosti s kapelou použil slovo „boj“. Ale PPU vlastně brzy oslaví 45 let od založení, takže tam nějaký pouto být musí. Jak probíhají po té době zkoušky?
Dobře, dobře. Nejlepší zkoušky jsoutakový, který se nestanou. Že se čeká na tu zkoušku a dáváme si ty piva a mluvíme o tom, co by se mělo dělat, a nakonec zjistíme, že ta zkouška je vlastně zbytečná, že jsme si to všechno řekli.

Vznikají nějaké nové písničky?
Těžce, pomalu, ale vznikaj.

Když PPU dělají nové věci, vychází se zase z tvých textů?
V poslední době se pracuje tak, že přinesu nějaký texty v šesti kopiích a zjistím, že se nikomu nelíběj. No, někdy se líběj aspoň Evě, tak to mě potěší. Karafi át na to kouká zase tak, že je jasný, že tomu nerozumí, ale občas se něčeho chopí. Nejvíc ale Eva, ta to asi nějak prožívá. Ale když už se toho někdo ujme, řeknu: Jasně, je to tvoje.

A jak se ti vlastně hraje s Joem? Ono se to nezdá, ale hrajete spolu už přes 25 let!
My si s Joem hudebně rozumíme.V těch 80. letech, co jsme hráli v Kanadě, tak když slyším dneska nějaký jazzácký blbnutí, tak jim jenom laskavě připomenu, že tohle jsme dělali už před 30 lety podobně. A že to teda není zase taková revoluce. Když někdy hrajeme ve dvou, stejně nevíme, co hrajeme a kdy to skončí a o čem to bude. Joe ani neví, jestli tam budu recitovat, občas na mě kývne, že už ho to nebaví, tak já přečtu něco z těch papírů, který tam mám rozházený a Joe k tomu hraje, těžko říct, co v tom slyší, že jo… To je úplně jedno. Ale zajímavý je, že to děláme na fl eku, děláme takovej hudební obraz. Joe slyší, jak já blbnu, já poslouchám, jak on blbne, a z toho vznikne blbnutí dvou magorů, který něco hledaj. My jsme v Kanadě spolupracovali i s Honzou Komárkem, který si vymýšlel vlastní nástroje, zpívala s námi Jana Jonáková, nyní Vachtová, a to bylo velice příjemný. Tam byly pokusy i o texty. Pak jsme v tom pokračovali dál u mě v baráčku, kde jsme měli ve sklepě „studio“, což spočívalo v tom, že jsem dal matrace na okna a tam jsme se s Joem naprosto vyblbli. Prvně jsme s tím byli v lednu 1989 v newyorským klubu Kitchen, kde byla benefi ce za Magora. Tam jsme blbli i s Komárkem a do toho anglicky Magorovy věci recitoval Paul Wilson, takže to bylo takový první spontánní vystoupení. Ten koncert tenkrát dělal Giorgio Gomelsky a fotograf Bob Krčil, vystupovalo tam asi dvacet dalších muzikantů, mimo jiný třeba Ed Sanders z Fugs, Gary Lucas a taky Allen Ginsberg.

Když jsme u toho Ginsberga, tvoje poezie má evidentně betanické základy…
No jasně! Já přiznávám, že mě totěžce ovlivnilo. Už tenkrát, když jsem četl první Zábranovy překlady poezie Američanů z 50. – 60. let ve Světové literatuře, tak to pro mě byl obrovskej impuls. Najednou to byla poezie, který jsem – nemůžu říct rozuměl, ale bylo to něco mně hrozně blízkého. Já jsem se třeba potkal s Ginsbergem už tady v 60. letech na Majálesu, ale chci říct, že existoval vlastně jakoby takovej most mezi námi. Samozřejmě nikdo nelítal z Prahy do New Yorku, z New Yorku sem tam sice občas někdo doletěl, ale oni ho samozřejmě okamžitě vyfakovali, ale v tom New Yorku o Praze, o nás, takovejch taky těch podivnejch snílcích a podivnejch apoštolech věděli. A my zase o nich. Že tam bylo takový nějaký vzájemný pnutí. Nakonec to vyvrcholilo společným vystoupením Sanderse s Plastikama u nás a Ed pak říkal, že mi děkuje – protože Pepa Janíček všechny ty věci znal, Eva se je zase naučila, že to s nim odzpívali a odehráli, zato já jsem tam na saxofon něco předváděl – za moje vytí. Tak jsem byl rád, že pochopil, že ta moje hra je takový vytí zoufalýho opuštěnýho vlka.

A básně jsi začal psát kdy?
Já bych tomu začátku neříkal „psát“,to byly dětský pokusy, který byly strašidelný a naštěstí neexistujou vůbec. Pak někdy v těch šestnácti, to bylo taky děsný, a v sedmnácti se mi nějaký věci už líbily, ale stejně jsem všechno zahodil. Takže já nevím, zachovanýho je možná něco tak z doby, kdy mi bylo osmnáct. To co píšu, to jsou vlastně takový výpovědi. Velkým impulsem pro mě bylo setkání s Jiřím Kolářem, ten ode mě kdysi dokonce chtěl nějaký básně koupit, ale já mu je nedones. Tak jsem mu napsal takovou dlouhou báseň Vážený pane K., což je takovej nikdy neodeslanej dopis na reálným podkladě, kterej mě napadl na mostě, když jsem venčil jednou psa. Včera mě potěšil jeden advokát, s kterým jsem seděl v hospodě a kterej si pamatoval úplně nějaký takový ty starý podrobnosti z mojí poezie, kterou jsem psal v těch 60. – 70. letech. A bylo vidět, že to pro něj něco znamenalo. Což člověka potěší. Já jsem si myslel, že jsou to blbosti, který nikdo ani nečte.

Zrovna Guerilla Records vydává CD kapele Burgtheater z Plzně, která programově zhudebňuje výhradně tvou poezii. To musí být skvělý pocit, když zjistíš, že tvoje autentické slovo takhle někoho inspiruje a zajímá.
To vždycky potěší, já jsem si myslel, že tomu nebude nikdo rozumět, že na to budou koukat jako to výpověď nějakého blázna, kterej se nenaučil ani psát.

Ono se ostatně říká, že od básnění k šílenství není daleko.
No to je kousek od sebe. Fakt je, žekdyž člověk čte životopisy básníků, většina z těch, kterejch si vážím, v těch blázincích skončila. A není divu.

Vzpomeneš si někdy třeba na Magora, když už jsme u těch básnických šílenců?
Samozřejmě, není den, abych si naněj nevzpomněl. Vzpomínám si na naše rozpory, ale já jsem byl jeden z mála – teď se budu vytahovat – kterej Magorovi občas řekl, že ta báseň je špatná. Když to řekl někdo jinej, tak dostal ránu, ale já jsem to říct mohl. On na mě tedy koukal vztekle, ale do držky jsem od něj nikdy nedostal. Říkal: Ty si to můžeš dovolit… Ale potom ty poslední roky polevil: Já vím, že ty píšeš dobrý věci. A já píšu taky dobrý věci. Ale Seifertovku nemáš! To byl jeho poslední trumf, takže to jsem musel držet hubu!

Co pro tebe vlastně znamená underground, jehož jsi byl v 70. letech jednou ze stěžejních postav?
Já jsem do undergroundu vstoupil vlastně tím prvním jamováním s Plastikama v roce 1972 v Dělnický, v roce 1973 jsem se stal členem a začal jim do toho trošku kecat. Udělali jsme toho Bondyho a začali dělat český texty, protože mě připadalo trapný hrát přejatý věci. To nechci dělat vlastně nikdy. Když už někdo něco nahrál dobře, proč bych to měl nahrát znova?

Ono se traduje, že ten underground byl takový nekonečný večírek, ale právě kultura, která v něm vznikala, byla myslím důležitá a podává o něm vlastně dodnes jisté objektivní svědectví.
Tak to se možná povedlo. Myslím, že tam byla důležitá hlavně ta radost. Každej teď říká slovo „normalizace“ a „Husákovy děti“, ale my jsme si žili svůj život. Dělali jsme si svý věci a měli z nich radost. Já pořád opakuju: to oni z nich měli starosti, my jsme s tím žádný starosti neměli, jen jsme se těšili, až bude zase nějaká akce, další koncert. Komunisti měli svý sjezdy, my jsme měli svý – a řekl bych, že snad i láskyplný – setkání. My jsme doma nedělali bomby, v první řadě to byl projev radosti a toho, že jsme se nenechali skolit do tý trapný situace, do marasmu normalizace. Jaká normalizace? Lidi mohli zlobit podobně, to nebyl problém. Měli doma psací stroj, tak si mohli vydávat časopis, přepisovat básničky. Což ale spousta lidí taky dělalo. On nebyl jen ten pražskej underground, těch undergroundů bylo spousta. Aktivity v severních Čechách a v Košicích, vždyť se o tom dneska točej dokumenty, což je hezký.

Ve společnosti byl tehdy ideologický teror, dneska materiální… Myslíš, že underground pořád existuje?
Nevím, jak na to odpovědět. Ale to máš asi jedno, surrealisti taky existujou dodneška, existujou surrealistický skupiny a spolky, ale je jiná doba. Ale jsou prostě zesnulí surrealisti a současný surrealisti. A dnešní přeživší underground holt ještě funguje, a až umřeme my, bude to jiný. Dneska jsou punkeři už taky starý lidi. To se o někom říká, to je „starej punker“, jako byl dřív „starej dědek“. Tak teď je pro ty mladý lidi holt „starej punker“. Já si obecně myslím, že člověk bojuje o určitou nezávislost už od dětství, že to není jenom vzdor a není to – jak říkal Alois Jirásek – proti všem, ale je to takovej vzdor a taková vytrvalost nepodléhat. Nepodléhat nejen módě, ale ani systému, ani tomu jestli je společnost příliš konzumní, nebo – třeba – příliš ateistická. To je úplně jedno. Ale že člověk by si měl zachovat určitou důstojnost po celej život. To by měl být ten underground. Nenechat se zlomit.

To máš vlastně podobně i s prací. Někdo dělá někde čtyřicet let a celou tu dobu je tam nešťastný…
To napsal kdysi Havel začátkem svý politický kariéry: pokud děláte nějakou práci, která nemá smysl a nebaví vás, tak radši nedělejte nic. Je jasný, že spousta lidí prožije úplně nešťastnej život, že skutečně chodí čytřicet let do práce, o který ví od začátku, od prvního dne, že ta práce, kterou dělá, je blbost! Což musí bejt strašný! Dělaj něco, co je blbost, co nenávidí, takže prožijou svůj život v nenávisti, v nasrání, možná třeba mezitím i zbohatnou, ale přitom nejsou vůbec šťastný. A proto je sereme i my, protože umíme být šťastný. Takže – mimo jiný – můžeme teď po tý prezidentský volbě, co se nám nepovedla, počítat s tím, že nás znova zavřou. Už nám jen chybí si udělat ten „pohotovostní balíček“, co jsme měli v 70. letech sbalený: tarasy se sirkami, zapalovač na cele bejt nesměl, a kartáček na zuby.

Dotknul ses nedávno smrti – skončil jsi v nemocnici, nutno dodat, že vlastním přičiněním. Jak ty jsi vůbec spokojenej se svým životem?
Já jsem spokojenej, jsem rád, když se mi jednou za tejden povede pěkná básnička, sice ji nakonec zahodím, ale to jsem vlastně taky rád, že mám ještě tu odvahu ji zahodit. Pak si člověk zahraje. Čtu si. To úplně stačí. A nádherný rozhovory s Evou Turnovou, jedeme třeba z Prahy do Bratislavy, kde si řekneme tolik blbostí. A dobře že se to nenahrává, říkáme si kraviny, bavíme se. Mezitím si dáváme ty nějaký grogy a panáky, ale Eva hlídá, abych hrál střízlivej. Sny jsou občas hrozný, protože tam je takovej ten prst nade mnou, kterej furt hrozí. Poslední sen o smrti byl zvláštní: to jsem jako umřel a zajímavý bylo, že jsem v tom snu neviděl moc lidí, ale zvířata, který jsem v životě potkal i poznal. A zajímavý je, že jsme spolu mluvili. Říkal jsem si Hele, ten kůň musí bej už 20 let mrtvej a on najednou ke mně přiběh a objímali jsme se a bylo to příjemný. Přišel jsem ke dvoum indentickejm statkům, v tom jednom byli nějaký řemeslníci a ty mi řekli Tady nebydlíš, bydlíš vedle. Tak jsem šel vedle a tam byla Marie, která se mnou nechtěla nic mít. Říkal jsem jí Už jsem tady zpátky. No a vtom mi zazvonil telefon, tak jsem se vrátil.

A co se ti tedy vlastně stalo, co byl ten „úraz“?
To byly takový divoký dny. Když pro mě zavolali v hospodě záchranku, tak ten doktor si myslel, že jsem už mrtvej, prej To už jsme přijeli pozdě. Tak jsem otevřel jedno oko a říkám mu Eště ne, odvezli mě do nemocnice, kde mi naměřil 4,6 promile. Doteď mě bolí ruka, jak mi odebírali krev. Pak mě posadili na chodbu a když se hodinu nic nedělo, nechal jsem si od vrátnýho zavolat taxíka a zase jsem se do toho nonstopu vrátil. Ale to bylo proto, že jsem přemejšlel o textech! Jestli to vůbec stihnu, jestli budu mít vůbec o čem psát, že je všechno odehraný a všechno napsaný. A co s tím teď? Normální člověk v mým věku by třeba jezdil na chatu nebo měl vnoučata nebo takový ty věci, co lidi v mým věku mají. Takže ještě furt chci něco napsat…

Jak to máš se životosprávou, vždyť ty vůbec nejíš…
Jím, jím, vařím si dokonce. Ale polívka stačí, teď čtu nějakýho rakouskýho psychiatra, kterej vzpomíná na to, jak těžce pracovali v koncentráku – a tam dostali polívku s kouskem chleba a muselo jim to stačit na celej den. A to museli dělat na kolejích! Tak si na něj občas vzpomenu a ze solidarity si dám jen tu polívku. Ale oni k tomu neměli holt ty piva!

Já jsem za tebou přijel autobusem, abych ušetřil 150 korun za benzín, a na lístku jsou už tři kila za panáky…
V normální zemi by sis to mohl jako podnikatel dát do nákladů, protože vlastně vedeme obchodní jednání o vydání desky. To já když jsem pozval klienta, kterýmu jsem dělal v Kanadě zahradu, tak jsem si tu flašku normálně dal do nákladů. Ale k tomu benzínu: placení u benzinový pumpy prostě bolí. Když zjistí člověk, že končí večírek a platí 800 za panáky, tak to nebolí… Ale 800 za benzín – to jsou úplně vyhozený peníze. A ještě musíš jezdit!

Ty jsi vůbec takový skromný typ.
Já bych to nebral tak romanticky, jen si myslím, že člověk skoro nic nepotřebuje. Že by mu stačila jedna místnost, kde třeba ještě teče voda, což je už úplnej zázrak. Což mám. Místnost, kde teče voda, dokonce tam mám záchod, to je úplně bezvadný. A navíc mám i předsíň! Z tý se občas nedostanu ani do pokoje, páč v ní zkolabuju.

Takže máš vlastně cimru navíc…
Takže mám místnost navíc. Kde by mohl klidně bydlet další člověk. Doba tý údajný krize je zajímavá. A měla by být takovým poučením. Ale člověk jakožto živočišnej druh je nepoučitelnej. Třeba když skončila první světová válka, tak všichni básníci, myslitelé a fi – lozofové říkali, tak toho bylo dost, co jsme už zažili. A rozhodně nečekali, že přijde druhá. A my máme to štěstí, že jsme prožili vlastně takovej obrovskej úsek v dějinách bez války. Ta okupace v roce 1968, to byl takovej Brežněvův happening, to je srandovní. Moji rodiče třeba prožili obě světový války a mezi tím ještě krizi a pak ještě museli dožít život pod bolševikama. Takže naprosto strašný, příšerný a umřeli jako zlomený lidi. A když si uvědomíš svůj život – nezažil jsi válku, nevíš, co je to hlad. Nevíš, prostě nevíš!! Žili jsme si úplně báječně, ještě jsme si hráli, blbli jsme, vystavovali jsme, všechno se nám povedlo, krásný holky okolo. Což v podstatě všechno trvá…

Co bys dneska udělal jinak, když se ohlídneš zpátky?
Asi bych víc študoval. Měl jsem prostě míň chlastat a víc študovat. Takže teď se snažím spoustu věcí ještě přečíst a pochopit. Jenže to bylo tenkrát náročný, většina mejch známejch se mnou chtěla chodit na pivo, to je celý. A pak samozřejmě byli lidi, co študovali – ale ty zas byli hrozně nudný. (najednou začali houkat sirény na okolních domech – pozn. aut.) Hele, je první středa v měsíci, je dvanáct hodin, takže houkaj sirény. To jsem nikdy nepochopil. To je prej nějaký varování. No jo, ale co máš dělat, když začnou houkat? Jako že je konec světa třeba? Tak co? Já bych si dal ještě další pivo a dalšího panáka, protože je možnost, že je třeba nebudu muset platit. Takže je každou první středu v měsíci zkouška, jestli to všichni uslyšej. My to slyšíme sice, ale co máme dělat?

Hlavně si musíš vzpomenout, že je ta první středa a nepanikařit!
No to my víme. Ale co dál? A že prej kdyby se něco skutečně stalo a ty poplašný sirény se ozvaly, že prej budou houkat o tón výš. Ale co se děje? Potopa světa nebo je atomová bomba už v Karlíně?

A na tom je právě pěkně vidět, jakou máš imaginaci a že jsi básník – protože mě to nikdy ani nenapadlo.
Ale nejsem dobrej básník, jen o tom prostě přemejšlim. A jsem rád, že ten tón je stejnej jako minulou první středu.