LIDOVÉ NOVINY 9. 7. 2019

Tichá a svobodná místa Pavla Zajíčka

 Přestože je básník a performer Pavel Zajíček dlouhodobě nemocen, vyšlo mu nové album. Stalo se tak díky šťastnému archivnímu nálezu. Projekt Svobodná místa je společným Zajíčkovým dílem s Ivanem Acherem a Michalem Nejtkem, k nimž se připojují další hosté.

Základ alba tvoří nahrávky z koncertu, který Zajíček absolvoval s Ivanem Acherem a Michalem Nejtkem, dobře známými v oblasti alternativní, rockové, jazzové, ale i soudobé klasické a scénické hudby, a s americkým kytaristou Garym Lucasem (mj. exčlenem kapely Captaina Beefhearta). Bylo to v Pardubicích v rámci tříkoncertního turné v roce 2011.

Nejde ale o strohý přepis živé nahrávky na pevný nosič. Všechny záznamy Ivan Acher znovu zpracoval, mnohé části nebo instrumentální party vypustil, jiné přidal. Nově pozval do studia kytaristu Ivana Manolova, mimo jiné bývalého člena Zajíčkových Dg 307, a do jedné skladby zpěvačku Janu Vébrovou.

To, co se odehrává na albu Svobodná místa, je velice těžké definovat. Už nejslavnější Zajíčkův projekt Dg 307 byl po velkou část své existence značně vzdálen tradiční představě o rockové hudbě či snad dokonce písňové formě. A Svobodná místa v tomto smyslu zacházejí ještě mnohem dál. Zajíčkovu typickou, mimořádně působivou deklamaci vlastních básní většinou doprovázejí syrové zvukové plochy, které výborně kooperují s dynamikou hlasu a ještě ji podporují. Klasický rytmus známý z takzvaně standardní hudby zde najdeme jen výjimečně, zvukové koláže jej nepotřebují.

Hudebně se ze Zajíčkovy tvorby album poměrně vymyká tím, že zatímco v různých obsazeních Dg 307 měly obvykle zásadní úlohu běžné elektrifikované a akustické nástroje, případně předměty (bez ohledu na to, zda se na ně hrálo umírněně a „se znalostí věci“, nebo naopak, jako v začátcích skupiny, záměrně obrazoborecky, v podstatě industriálně), ve Svobodných místech má zásadní úlohu elektronika a samply.

Výjimkou je vlastně jen Acherův klavír, často preparovaný (elektronicky zkreslené kytary nepočítáme). Projekt je zcela oproštěn od základních stavebních kamenů nejen toho, čemu říkáme rock, ale vlastně i od toho, co rozumíme pod pojmem underground, za jehož významného exponenta Zajíčka (v posledních desetiletích trošku proti jeho vůli) považujeme.

K „hudební revizi“ vybral Pavel Zajíček se svými partnery i svoje velmi známé básně, kdybychom se pohybovali v jiném (sub)kulturním prostředí, klidně bychom mohli hovořit o hitech, jako je například Co sme? nebo Papírový aPsolutno. Srovnání přináší zajímavé poznání: přestože básně prošly za bezmála půlstoletí od svého prvního uvedení „Dégéčky“ různými hudebními úpravami, třeba zrovna druhá jmenovaná se v aktuální verzi výrazově docela podobá té původní, předělem je v ní ale vložená hudebně-pěvecká meditace Achera a Vébrové Seš tu země nepoznaná.

A ještě jedna věc na Svobodných místech zaujme. To, že přestože bývají Zajíček a Dg 307 často považováni za praotce české hlukové hudby (což platí zejména pro ranou fázi jejich zajímavého vývoje), většina hudby doprovázející Zajíčkův vokál je v tomto případě vlastně tichá. Přičemž to absolutně nemá vliv na působivost jeho slov. Paradoxně nejhlučnější částí desky je závěrečná společná improvizace Achera, Nejtka a Lucase. A ta je instrumentální.

                                                                                                             ONDŘEJ BEZR

Web CT24, 1. 7. 2019 

Šílenství jako schopnost vnímat jinak. Pavel Zajíček je stále zcela aktuální

Album Svobodná místa Pavla Zajíčka zachycuje tohoto zpěváka a básníka v té nejlepší formě, ještě umocněné dalšími hudebníky, kteří se na živé desce podíleli. Deska, pořízená při koncertě v Pardubicích v roce 2011, je cenná i proto, že se nejspíš jedná o jeho poslední aktuální nahrávku.
Každý, kdo byl někdy svědkem Zajíčkova vystoupení, jistě nedokáže zapomenout na atmosféru jakéhosi obřadu, zasvěcování, kdy hudba byla až na druhém místě – před ní vždy stála výpověď. A platí to i pro album Svobodná místa.
Zajíčkovi se i tentokráte daří udržovat napětí pouze svým hlasem, a to přitom není žádným zpěvákem, tedy v tom klasickém slova smyslu – své texty spíše deklamuje, někdy až vyplivuje. Vždy však s naprostou přesvědčivostí a autentičností, a tedy i uvěřitelností.
Právě tyto tři charakteristiky byly vždy přítomny v hudbě DG 307, ať již se jednalo o nahrávky ze 70. let, kdy byl Zajíček nedílnou a významnou součástí našeho undergroundu, či o polistopadové, vydávané jak jako DG 307, tak pod Zajíčkovým jménem.
Mluvíme-li o síle hlasu, Zajíček by si při koncertech skutečně vystačil pouze s ním, neznamená to však, že jeho stále se proměňující muzikanti hrají nějakou podružnou druhou roli. Ne, naopak, vždy však v souladu se Zajíčkovým přednesem. Tak tomu vždy bylo a je tomu tak i na Svobodných místech.
Pieta i syrovost
Vedle Zajíčka tak slyšíme preparované piáno, sampler a kytaru Ivana Achera, klávesy a sampler Michala Nejtka, kytary Ivana Manolova a Garyho Lucase a zpěv Jany Vébrové – tato soupiska ovšem okamžitě vyžaduje dovysvětlení: Na turné tehdy hráli pouze tři z hudebníků, Acher, Nejtek a Lucas. Ivan Acher nejen že velice pečlivě vyčistil původní nahrávku, ale při přípravě vydání alba ve studiu přitočil další dva hudebníky.
Zajímavé přitom je, že jak Acher, tak Nejtek jsou skladatelé vážné hudby (viz například Acherův Sternenhoch), působící mimojiné i v Orchestru Agon, který hrál i „klasicky" zaranžované skladby jak DG 307, tak Plastiků. Měli tak oba k Zajíčkově tvorbě velice blízko.
Hudba, již především Acher, autor sedmi z deseti písní, ale i Nejtek, k Zajíčkovým textům/básním zkomponovali, je sice pietní, to ve vztahu k undergroundové tradici, zároveň však zcela současná. Oba pracují s elektronikou i samplery.
Krásně je to slyšet při srovnání aktuální nahrávky písně Banán prorok s verzí této písně z roku 1973, kterou složil s Mejlou Hlavsou pro jejich projekt DG 307 a v roce 1974 ji DG 307 na jednom z mála (ilegálních) koncertů natočili. Kde v původní nahrávce slyšíme jak syrový zpěv, tak ještě syrovější údery do želez a podobně, drží se Nejtek sice zmíněné perkusivnosti, ale jaksi přeneseně, především pomocí klastrů smyčců, zvukových shluků (a hluků), Acher zároveň do skladby vložil Manolovo drsné atonální sólo.
Skok šílenství
Působivě se tak prolnula minulost s přítomností a nezasvěcený posluchač si – naštěstí – ničeho ani nevšimne. Pokud jej ovšem netrkne stejný text, aktuální tehdy jako dnes: „když tě čapne / ranní svěrák / myslíš že / vysvobodil by tě / smrťák / kerej tě sekne do tejla / todle známe dobře / voba dva / já i mejla / já i pavel (...) je-li však další zrození / dostaneme nohy k chození / mozky k myšlení...".
Jak vidno, Zajíčkovy texty se vždy vyznačovaly snahou o maximální upřímnost, možná z podvědomé obavy z přílišné „uměleckosti" je Zajíček zhusta psával nekorektní češtinou, s akcentem na hovorovost. Nikdy se však nejednalo o nějakou křeč či násilnou pózu.
A zpívá-li se v písni Tajemný hostiny, že „nikdo nenašel odvahu prvotního / skoku šílenství", pro hudbu alba Svobodná místa to rozhodně neplatí. Vnímáme-li šílenství ne jako psychiatrickou diagnózu, ale jako schopnost vnímat a vypovídat jinak.

Josef Rauvolf

HIS VOICE, 2. 6. 2019
Mystický zážitek z obcování padlého anděla s androidem

Pod číslem 144 v katalogu nezávislého vydavatelství Guerilla Records se skrývá pozoruhodné album Svobodná místa. Ivan Acher, Michal Nejtek, beefheartovský kytarista Gary Lucas a další hudebníci zde doprovázejí recitaci undergroundového básníka Pavla Zajíčka.

Album Svobodná místa obsahuje nahrávku z koncertu v pardubickém Divadle 29 ze 16. února 2011. Ivan Acher ji oblékl do ještě hrubšího, syrovějšího kabátu, kdy využil i soukromé nahrávky ze společných zkoušek. Zajíčkova silně existenciální poezie dostala ještě temnější a drtivější účinek. Navýsost experimentální hudební koláž, tvořená preparovaným klavírem, nejrůznějšími samplery, nabroušenými kytarami a analogovými syntezátory, se naplno pojí s podmanivě nelítostným hlasem básníka. Křest CD, které vydal lounský label Guerilla Records, proběhl v pražské Akropoli dne 15. dubna, tedy v den Zajíčkových osmašedesátých narozenin. Vydavatel Vladimír „Lábus" Drápal poté na stránkách svého vydavatelství uvedl: „Byl to vpravdě mystický zážitek, celý ten večer. A solidární s Pavlem Zajíčkem, který CD nejen osobně pokřtil, ale pro kterého se při té příležitosti vybralo přes 68.000 Kč, aby se mu usnadnil život v jeho tíživé zdravotní situaci. Peníze již byly předány rodině."
Na nahrávce se vedle Zajíčka, Achera, Nejtka a Lucase podíleli ještě kytarista Ivan Manolov a v jednom tracku vokalistka Jana Vébrová. Deset skladeb na ploše bezmála osmaapadesáti minut vytvářejí jedinečný svět nikoli pouhého spojení drsné poezie s ještě drsnějí hudbou, ale přímo osudového obcování padlého anděla s androidem. O autorství hudební složky se dělí Acher (6) s Nejtkem (4). Aktéři se nesnaží programově šokovat posluchače, a daří se jim tak vynášet undergroundovou poezii ze stínu dekadence. Náhle ani vulgarismy nepůsobí sprostě. Například báseň Mořem hoven je obalena zprvu ambientem, který postupně podléhá čeření, rytmizování, až ke konečnému minimalismu. Nejpozoruhodnějšími a zároveň nejdráždivějšími se jeví ty plochy, kde se střetává noisové výrazivo s ambientem, psychedelií a čímsi, co evokuje musique concréte. Tělo / Vrost´do stromu („...z jedinců uplácaný / jedno velký tělo...") získává až lynchovskou náladu, v tracku „Vypitej" o sebe křeše vesmírný ambient s naštvanou kytarou a hlukem z pekla („...když chtěl se vrátit/všechny dveře byly zavřený zevnitř / a nikdo tam..."). Tajemný hostiny / Co sme? vyrůstají z elektroakustické hmoty, také z ambientního oblaku, jakéhosi snu, do něhož pronikají akustické tóny klavíru („...sme dětma / který nestačily zestárnout/nebo šílenci / který nemúžou padnout?"). Podobně slastné i vzrušující, dynamicky proměnlivé prolínání elektronického a akustického zvuku probíhá ve skladbě Papírový aPsolutno / Seš tu země nepoznaná, kde se navíc připojuje ženský vokál. Pak jsou tu rockovější pojetí – Koulim vočima s masitým zvukem a mocnou gradací a Banán prorok se zappovskou estetikou, free kytarou a drtivým tahem s vypjatou gradací. V Nejtkově variaci na báseň Tělo se protagonisté postupně houstnoucími barvami noří do svíravě úchvatné zvukomalby. Album uzavírá instrumentální směs minimalismu a noise v podání tria Acher, Lucas a Nejtek.

Jan Hocek