BBP - VALETOLMAN

Mladé pozdravy z podzemí
Studentský list Babylon

BBP jsou mezi svými vrstevníky jakousi vlajkovou lodí tradičního pojetí českého undergroundu, a o tom, zda-li na klasická jména typu PPU  především navazují a rozvíjejí jejich odkaz, a nebo jsou spíše jejich epigony, se vedou vášnivé diskuse. Co je však bez debat, je až obdivuhodná zarputilost, se kterou ke svému snažení přistupují.  Právě ta je myslím tím podstatným prvkem, který jejich tvorbě dodává charisma i potřebné napětí, pro které stojí za to si je poslechnout. Což platí i o jejich novém, druhém oficiálním albu Valetolman (Guerilla rec.).

Základem desky je půlhodinová stejnojmenná kompozice, kterou skupina několikrát prezentovala i na svých koncertech v roce 2001, a v lehce přepracované podobě pak znovu i v roce loňském. Oslavná óda na jeden z uklidňujících výdobytků farmaceutického průmyslu je vlastně komponovaným pásmem, pospojovaným ze třinácti pasáží na způsob programů Plastic People či Extempore z druhé poloviny sedmdesátých let . Zpěvák a vedoucí osobnost Black Otto alias Kunert St. Lebka v textu vycházel ze svých autentických zážitků, a možná v tom je největší háček. Osobní zkušenosti jsou jak známo nepřenosné a trocha nadhledu či případně i odstupu by totiž rozhodně neuškodila. Výsledkem je, že tu pánové a dámy nedávají posluchači možnost oddechu, nenabízejí kontrast, a pohybují se pouze v rovině stylizace do naprosté temnoty a strojeného nihilismu. Aniž bych chtěl zpochybňovat jejich jistě pevný názor, dobrovolně se tak ochuzují o nemalý počet  potencionálních posluchačů. Úmyslem ale zřejmě nebylo to, že šest bonusových písní, které ještě na desce najdeme krom titulní půlhodinové kompozice, působí mnohem přirozeněji, a paradoxně o směřování kapely vypovídají daleko více než zmiňovaná titulní skladba. Komplexnější obraz pak výborně doplňují oba bonusové videoklipy ke skladbám z minulého alba.

BBP jsou sami o sobě početným orchestrem - k základní devítičlenné sestavě patří i několik stálých hostů - nicméně nahrávku obohatily ještě dvě posily, v jejichž pseudonymech lze snadno odhalit zpěvačku  Kateřinu Šarközi a basklarinetistu Jaromíra Linharta (Rudovous, Tonton Macoutes). Při podobně širokém nástrojovém obsazení by bývalo bylo víc než snadné nahrávku aranžérsky přeplácat, a jestli lze něco opravdu ocenit, pak je to pokora, s jakou všichni členové realizují vizi svého leadera, a  v souvislosti s ní i aranžérská střídmost. Hudebně BBP nevrství, ale spíše skládají mozaiku z jednotlivých motivů, zvuků a tónů, a to tak důsledně, že se až občas vkrádá myšlenka na větší využití již přítomných nástrojů.  Obzvlášť jestliže třeba dechy či viola prozrazují nadprůměrné instrumentální schopnosti svých obsluhovatelů. V postupech samotných tu neobjevíme mnoho nového, ona spřízněnost se svými vzory je více než patrná. Jenomže tohle zcela úmyslné „staromilství" je právě tím, co je odlišuje od mnoha hudebních vrstevníků.  Ti se často buď progresivitou ohánějí jako zásluhami, a nebo se naopak vychytrale programově vezou na vlně revivalu. Ve skladbách BBP je spíše přítomna úcta ke vzorům a nechtěnost znovu vynalézat již osvědčené postupy.

Tak jako skalní industrialisté, i BBP neváhali sáhnout vedle tradičních hudebních nástrojů k jakýmkoliv jiným zvuk vytvářejícím prostředkům, aniž by měli potřebu se uchylovat k elektronice či jiným postupům současných hudebníků. Stejně jako z minulé desky i z novinky čiší nejen nechuť k čemukoliv módnímu, ale i k stále sílícím trendům současné moderní hudby posouvat výsledek do pozice  pouhopouhého zdroje zábavy.  Skupina se sice výrazně stylizuje, všichni členové vystupují pod pseudonymy, na koncertech používají výtvarné prostředky, ale to vše zde působí jako jakýsi obřad a tendence zapojit diváka a posluchače do čehosi neopakovatelného, podobně jako je tomu u divadelního představení. Tento aspekt u nahrávky pochopitelně odpadá, čímž ji sice vědomě, ale přesto degraduje do pozice záznamové konzervy.

I přes veškeré rozpaky záleží především na úhlu pohledu a chutích posluchače. Pokud si libujete v nostalgii, morbiditě, temných vizích, a nepotřebujete za každou cenu objevovat nové, může vás aktuální album oslovit, i když nejste zrovna čtyřicetiletá mánička.  Pokud ne, máte smůlu, protože tady se nikomu nic na podnose nevnucuje, po kolenou neleze, a o přízeň nežebrá. Je to jen na vás.

Antonín Kocábek

HOUSER
Pražská undergroundová formace duchovně vzešla z Plastic People a svou hudbou to dává všem jasně najevo. Nehledejte nějaké optimistické prosluněné kreace, naopak pánové a dámy si libují ve smrti, sebevraždách a momentálně v tabletkách Valetolu, který „velebí až do horoucích pekel". Hudba je často disharmonická popírající běžné postupy - tak jak to u tohoto typu undergroundu bývá. Valetolman je návratem o víáce než třicet let zpátky, do dob, kdy koncerty po stodolách rozháněli příslušníci VB vyzbrojení dlouhými bílými štíty a muzikanti šli lepit pytlíky na Bory. pokud jste měli rádi Plastiky a jste naladěni na stejnou vlnu, tak se vám album Valetolman bude líbit. Jiným může připadat jako jeden z vrcholů morbidnosti, byť jsou texty jinak opravdu dobré. „Otáčí střep se v krvi a šedé mozkové kůře. Jak viselce tělo v poryvech větru na konopné šňůře. Dlouhá a ostrá je ďábelsky krutá pomalá bolest. Jak právě dneska měl bych až tam na smrti práh dolézt. Snad kladiva buší do lebečních kostí, do ticha kvílí ... sirény. To do hlavy bolest zatlouká hřeby..."

Radek Lacina

Freemusic 5.3.2004
Asi jen těžko dnes najdeme tak čilou a aktivní skupinu následující takřka autentickým způsobem odkaz undergroundové kultury, jakou je pražské podzemní těleso BBP. Ze svých nezralých počátků se postupně substituovalo do podoby zcela svébytné kapely, zúčastňující se pravidelně mnoha známých kulturních aktivit či festivalů. Nyní se po kladném přijetí alba ...a v očích stíny noci BBP rozhodli nahrát a vydat i své monotematické hudební pásmo s názvem Valetolman, ve kterém kapela vzdává hold proslulému medikamentnímu vyprošťováku a zároveň k tomuto pásmu přistupuje z podobných pozic jako její největší vzor The Plastic People of The Universe kdysi k projektům Pašijové hry velikonoční či Jak bude po smrti.

Možná, že pro mnohé a v neposlední řadě pro skupinu samu, je neustálé přirovnávání k legendárním PPU již poněkud unavující, nevyhneme se mu však ani na její poslední nahrávce. Kromě celkově pojaté koncepce je tomu tak především díky hudbě samotné, ať již z hlediska konstrukce jednotlivých skladeb nebo díky použitým instrumentálním partům.

Samotný cyklus Valetolman zaplňuje takřka půlhodinu kompaktního disku, avšak BBP v něm přes ostentativní proklamativnost komponovaného projektu nabízejí v podstatě stále tentýž osvědčený recept známý z předešlého alba ...a v očích stíny noci, tedy jednoduché, ale zároveň výrazné melodické postupy čerpající z tradic již zmiňovaných PPU (ale třeba i MCH Bandu nebo Už jsme doma), pouze nenápadně pospojované v rozsáhle pojímaný celek. Zároveň tu však skupina jasně deklaruje nejen stále se zlepšující instrumentální schopnosti, ale především zřetelně zralejší producentský cit. Připočteme-li k tomu doplnění disku o dvě zdařile zpracované video-verze písní z alba ...a v očích stíny noci a velmi pěkně graficky zpracovaný booklet, pak z tohoto úhlu pohledu se BBP stávají v dobrém slova smyslu nejprofesionálnějším postundergroundovým domácím seskupením. Svoji asi již neměnnou stavební strukturu písní totiž neustále zušlechťují velmi citlivě volenými hráčskými party smyčcových a dechových nástrojů natolik, že posluchač pomalu nabývá dojmu, jakoby tím snad BBP chtěli poskytnout alibi svým instrumentálně nedokonalým podzemním vzorům z hloubi 70. a 80.let.

O něco méně přesvědčivější je to však se samotným obsahovým poselstvím resp. textovými kvalitami jednotlivých písní. Zatímco na ploše více než poloviny alba se stává pro BBP doslova vším oslava výše zmiňovaného medikamentu, u šesti bonusových skladeb jsou pro BBP východiskem opět jen samá bezvýchodná a morbidní témata balancující sice na hranici černého humoru, bohužel s absencí větší dávky lehkosti a přesvědčivosti. Výjimkou jsou snad jen Podivný Vánoce s hlubším myšlenkovým ponorem zkoumajícím svět skutečných a falešných společenských hodnot.

Resumé je tedy v podstatě nasnadě. Pakliže nenahlížíte na svět pouze z pozice progresivních hledačů nových vyjadřovacích prostředků, ale jste schopni přijmout i jistou dávku nostalgie či se dokonce rádi koupete v dávno prozkoumaných vodách, BBP (a nejen na albu Valetolman) jsou ti, kteří vám to jsou schopni nabídnout s gustem a bez příkras.

Igor Nováček

UNI 7/2004
Druhé album Valetolman navazuje na plastikovský odkaz možná ještě silněji než debut. Už proto, že hlavní částí alba je stejnojmnenná půlhodinová „suita", otevřeně (a v bookletu přiznaně) inspirovaná Pašijovými hrami velikonočními či Jak bude po smrti samotných PPU. V případě BBP však nejde ani tak o zpracování filozofických témat, jako spíš o dosttemnou vizi, v niž hraje hlavní roli slavné analgetikum Valetol. Hlavní postavou nahrávky je jednoznačně frontman BBP, používající řady pseudonymů, tentokrát uvedený coby Kunnert St. Lebka a u textařského kreditu jako Black Otto. Jeho exponovaný litanický polozpěv/polorecitace si rozumí především s klarinetem hráče, ukrytého za docela vtipným jménem Benny Good Man. Souzvuk hlasu, klarinetu a hodně svérázných dunivých bicícch, za nimiž sedí Pete Best Vosa, je ve skladně Valetolman hlavním stavebním kamenem souboru BBP - a působí skutečně až mysticky.

Valetolman je na albu doplněn šesti kratšími bonusovými písněmi, které vyznávají podobný estetický model. BBP se v textech vyžívají v děsivých vizích, které působí lehce parodicky (a snad jsou tak opravdu myšleny), jejich slovník je doslova prošpikován různými mrzáky, stvůrami, mrtvolami a pekly, oblíbenými to rekvizitami zejména poklaslých odnoží heavy metalu.

Přes vší hrůzypnost, kterou se BBP snaží navodit, je vlastně jejich album (a koncerty, při kterých je pohled na jedináctičlenný ansámbl skutečně ´pro bohy´) docela milé. A i když konkrétní hudební postupy přece jen odvál čas, lze jich použít důvěryhodněji než prvky aktuálních trendů, které slýcháme od mnohem známějších českých kapel.

Ondřej Bezr

ROCK POP 2004/4
Řekne-li se český underground, vybaví se snad každému, kdo se o domácí nekomerční scénu někdy aspoň trochu zajímal, jména jako DG 307, Umělá hmota a samozřejmě The Plastic People Of The Universe. Formace BBP jako by na určité úseky tvorby zmiňovaných souborů svým způsobem navazovala. Jedenáctičlenný orchestr se náladou a vyzněním jednotlivých skladeb vracel v čase do dob, kdy underground představoval alternativu oficiální socialistické kultuře. První část alba je tvořena bezmála půlhodinovým komponovaným pásmem Valetolman, které ostatně dalo jméno i celé desce. Mimochodem, balíčky tablet analgetika Valetol vás provázejí celou grafickou podobou bookletu. Nádavkem se pak posluchači dostane i šestice dalších skladeb a dokonce i dvou videoklipů. Temná, místy by se chtělo říci až "záhrobní" hudba se stylově drsnými texty (jejichž autorem je Black Otto), která se občas nečekaně zlomí do zvuku téměř punkově zběsilého rozvrzaného orchestrionu, i typická undergroundová rasputinovská vizáž hlavního vokalisty a jednoho ze zakladatelů souboru Kunnerta St. Lebky včetně jeho mysteriózního plnovousu, představují téměř klasické atributy daného stylu. Těžko říci, proč se tvorba domácího undergroundu nevyužívá ve filmových hororech. I děsit lze, jak vidno, rafinovaně.

Milan Slezák

Právo, 4.3.2004
Básník Jaromír Hořec uvádí, co jej zaujalo v kultuře. Redakčními tipy jsou album undergroundové skupiny BBP Valetolman, která je ve čtvrtek večer pokřtí v Praze v hospodě Na slamníku, a Keltská kniha mrtvých. BBP se hlásí k odkazu mágů tuzemského undergroundu, skupiny Plastic People. Její vliv je hodně vidět i v titulní půlhodinové kompozici věnované personifikovanému zbožštělému anagletiku. Přestože slyne pochmurnou atmosférou a naléhavostí, kterou umocňuje nejen stylová expresivní melodeklamace a free pasáže dechů, nejsou BBP pouhými epigony. Libují si v podobné náladě,  umocněné ostinátem basy a nezaměnitelným zvukem violy, ovšem současně pracuji s působivými figurami bicích a perkusí, které pro ně nejsou jen rytmickým nástrojem, ale strukturotvorným prvkem. I dalších šest skladeb ukazuje, že BBP plastikovský odkaz nerozmělňují, ale rozvíjejí.

Alex Švamberk