HALLY BELLY - U ZPĚVÁČKŮ VE TŘI RÁNO…

UNI 7/2004
Kapela Hally Belly patří mezi dílčí ikony ikony českého undergroundu osmdesátých let. Porevoluční doba ji však vyvrhla spíše do oblasti pubrocku. To vše dokumentuje živá ´studiovka´ s názvem …U Zpěváčků ve tři ráno… Již název sám napovídá, že tu nejde o intelektuální výplach, ale o povětšinou zhudebněné říkanky na téma chlast a holky. Jedinou výjimkou je Mementi Mori s trochu hlubším záběrem a kvílivou sólovou kytarou. Syrové pijácké a ´hašišácké´písně mají ovšem své osobité kouzlo, nad kterým můžete ohrnout nos, pobavit se, přijmout je ve vší prostotě, nebo je zcela zatratit.

Zajímavé srovnání se současnou tvorbou Svědka & spol. pak nabízí bonus z roku 1986, který ve své neučesanosti podává přesnější svědectví o prapodstatě kapely. Ostatně z jednácti ´přidaných´skladeb z roku 1986 je pět obsaženo také v ´oficiální´ nové verzi. Z historického hlediska je naprosto nejpodstatnější skladba Halíbelí, která reflektuje problematiku emigrace a zůstávání v rodné zemi a vzdává hold Mejlovi Hlavsovi a Ivanu Martinu Jirousovi.

Nezapomenutelný je téměř osmiminutový Křížový výslech (mimochodem původní název kapely), kde se odráží dobová situace ve vpravdě podzemním hávu. A skutečně ´espresním´ závěrem je ´lidovkový´, jenž opět variuje obdobné téma.

Nicméně Hally Belly by se neměli věnovat katapultovskému hospodskémnu šramlu, který jim sice přivádí spoustu mladých fanynek, ale vrátít se ke své původní osobitosti.

Petr Slabý

Recenze alba, 11.11.2004 00:00
Kapela Hally Belly vznikla z přirozeného přetlaku a ryzího nadšení již počátkem 80.let, tehdy ještě pod názvem Křížový výslech, aby se postupem času vykrystalizovala do podoby ryzího elektrifikovaného podzemního soundu, snoubícího v sobě klasické postupy garážového rocku typu Iggyho Popa či Ramones a domácího undergroundu, z něhož asi nejvíce navazovala na tradici snad všech tří podob legendární Umělé hmoty.

Tento svůj jednoduchý bigbítový sound Hally Belly přes četné personální změny neopustili dodnes, především díky neměnné poznávací značce souboru - zpěváku, kytaristovi a výhradnímu autoru textů i hudby, řečenému Svědek, a z jeho sveřepého postoje vyplývajícího outsiderského postavení na domácí hudební scéně, kdy kapela celou svou historií "pouze" plní roli jakýchsi tvrdohlavých plebejců nebo chcete-li poctivých dělníků českého undergroundu. Ostatně poměrně výstižně sama kapela komentuje svoje působení slovy, že "koncerty Hally Belly nejsou přehlídkou hudební ekvilibristiky a virtuozity, ale stále se opakujícím nekonečným mejdanem, při kterém nezáleží až tak na aparatuře, ale na chuti hrát, radosti z vzájemné sounáležitosti a uvědomění si vlastní svobody...".

Myslím, že tento úhel pohledu je klíčovou otázkou pro uchopení samotné podstaty celého alba, protože posluchač se tu kromě jistého kouzla bezprostřednosti a živelnosti, musí potýkat s až příliš vyčnívající skladatelskou a textovou jednoduchostí, doprovázenou navíc jen těžko přeslechnutelnými interpretačními nedostatky. Album ...u Zpěváčků ve tři ráno... sestává z patnácti čerstvě natočených, většinou však letitých "fláků" a na maximální možnou kapacitu kompaktního disku je doplněné o zhruba půlhodinový koncertní záznam z Hřebče u Kladna z roku 1986. Pakliže na něm Hally Belly znějí i díky roli saxofonu podzemněji a evokují zde sound výše zmiňované Umělé hmoty či první fáze Garáže, dnes lze jejich kytarový bigbít řadit spíše směrem ke klasickému pub-rocku - i když ve srovnání s takovými Echt! působí skutečně hodně ploše a neumětelsky.

Pakliže se ovšem oprostíte od striktně kritického náhledu a pokusíte-li se - nejlépe patřičně alkoholicky opojeni - navodit tu správnou atmosféru, při které může hudba Hally Belly býti oslovující, máte v rukou ten jediný správný recept k poslechu. Neboť čeho se Svědkovi a spol. nedostává z hlediska invence, originality a hráčského umu, to nahrazují nasazením, otevřeností a svým způsobem roztomilým frontmanovým šarmem. Co naplat, že Svědkovi jako zpěvákovi - což je někdy možná ku prospěchu věci (jelikož nad některými vysloveně prostoduchými texty typu "šukal jsem jí do prdele/od soboty do neděle" se při vší snaze můžete nejvýše pousmát) - je jen těžko rozumět a že jednotlivé kytarové riffy z kategorie "hobluj!" jsou z kategorie tisíckrát omletých rockových klišé, své osobité kouzlo Hally Belly jisto jistě mají. Možná se to dá jen skutečně velice obtížně obhájit, ale je to tak. ...i když, nejlépe si Hally Belly vychutnáte stejně jenom naživo, protože tahle kapela a její hudba hraná z domácích reprosoustav se prostě jaksi nerýmuje.

Igor Nováček