JOSEF KLÍČ - V PŮLI KOPCE

Josef Klíč, violoncellista, skladatel, interpret mnohých hudebních uskupení, renomovaných, náhodných, improvizovaných. Narozen 10. srpna 1976 v Moravské Třebové; 1996 absolutorium na pardubické konzervatoři (prof. Petr Lichý), 2000 absolutorium JAMU v Brně (prof. Bedřich Havlík). Absolvoval zahraniční stáže a interpretační kurzy (1999 Utrecht Academy, Holandsko, 1997-99 Sommer Academy Prag-Wien-Budapest, Rakousko, 2000 Toho Gakuen Academy, Toyama, Japonsko), na postu koncertního mistra či jeho zástupce hrál v různých tuzemských i zahraničních hudebních tělesech; získal ceny autorské i interpretační. V současnosti je pedagogem na JAMU, členem Moravského kvarteta a Moravského smyčcového tria,  koncertním mistrem orchestru Janáčkovy opery Národního divadla v Brně.

ROZHOVOR JOSEFA KLÍČE a LÁBUSE…:

Co tě vede ke komponování vlastních skladeb?

Pro mě osobně je hudba vyloženě vnitřní, pudová, pohnutková záležitost - myslím tím komponování hudby. Vychazím ze svých momentálních nálad a vnitřních zkušeností, na což však mají zajisté velký vliv i vnější činitelé. Dalo by se snad říct, že se při komponování proměňuju v katalyzátor vnějších vlivů a zkušeností, vnitřních pocitů a citů a toto vše přetavuju do tónů. Podobně jako básník pomocí slov, já-hudebník pomocí tónů...

Dělá ti problém odlišit svou „práci“ při hraní vážné hudby, anebo při doporovázení „rockových“ skupin? Liší se to pro tebe?

S tím reprodukčnim uměním, na které se dotazuješ, je to zase trochu jinak. Já - coby interpret - musím mít naprosto přesnou představu - jak tónovou, tak myšlenkovou o tom, co posluchačům předvádím, co hraju, abych mohl dokonale (nebo alespoň dokonalosti se co nejvice přiblížit) vystihnout záměr, myšlenku, poselstvi autora, jedno zda žijícího, anebo zemřelého. Jakmile posluchač vycítí nějaký odcizující prvek v interakci interpret-autor nebo v provedení, je to pro mě coby interpreta vyhrůžně vztyčený ukazovák...

Pokud doprovázíš autorské čtení, jedná se o čistou improvizaci?

S tou improvizací je to obdobne. Je lepší seznámit se s obsahem doprovazené věci před samotným aktem veřejné produkce, aby moje hraní působilo kongeniálně a ne vulgárně, exhibicionisticky a samoúčelně. Pokud doprovázený text neznám, musím se vcítit do díla přimo na podiu. Samozřejmě velkou roli také hraje přizpůsobení se hlasu recitátora a jeho způsobu přednesu…

rozhovor JOSEFA KLÍČE s JAROSLAVEM ERIKEM FRIČEM (revue BOX č. 1/04):

Jak ses vůbec k hudbě dostal?

Rozumělo se to u nás samo sebou. S hudbou vyrůstám odmalička. Maminka bývalá zpěvačka v Kantiléně, tatínek houslista, saxofonista, na amatérské bázi ovšem, ale všichni muzikanti srdcem, dědeček v dechovce atd. atd.

Stálo hned na počátku tvé hudební kariéry violoncello?

Obyčejně když se mě někdo ptá, kdy jsem začal hrát na violoncello, říkám, že jsem měl violoncello už v kolíbce. Zpočátku jsem v hudební škole hrál na klavír, ale bylo to trápení pro mne i pro učitele. Byl jsem opravdu velmi netalentovaný klavírista. Ale protože mě nechtěli úplně vyhodit, dožil jsem se druhé třídy, kdy přišel na školu nový učitel, který dělal konzervatoř pro slepce, kde jsou povinné dva nástroje. On měl jako hlavní obor klavír a vedlejší violoncello. Hned se mě zeptal, jestli bych nechtěl nástroj změnit – a dopadlo to tak, jak vidíš.

Měls nějaké vzory?

Já jsem v mládí glorifikací někoho nebo něčeho netrpěl. Snad jediné, na co jsem nedal dopustit a co jsem „sjížděl“ na gramofonových deskách dennodenně, byla Pátá symfonie Jeana Sibelia. Dostal jsem tu desku pod stromeček v nějakých deseti letech – a od té doby ji sjíždím pořád. Tato Pátá symfonie mě asi nikdy nepustí.

Kdy se tvé mladistvé hraní přesmyklo v komponování?

Komponoval jsem, už když jsem začal chodit na tu hudební školu. V archivku mám svou první skladbu – „Potůček“, kterou jsem složil v osmi letech.

Koresponduje tvůj akustický nástroj zcela a úplně s tvým tvůrčím pohledem a potřebami? Jaký je tvůj vztah třeba k tzv. nové hudbě, kterou dnes mnozí preferují, k takovému tomu – řekněme – cageovskému dědictví?

Můj postoj k této „nové hudbě“ souvisí s mou nechutí k nějakému škatulkování vůbec, a vlastně ani nevím, co je „nová“ hudba, a co je „stará“ hudba. Znám hudbu buď „moji“, anebo „cizí“. Moje hudba je ta, která mě zasáhne přímo do srdce, do duše, aniž o ní musím spekulovat. – A k tomu živému akustickému nástroji: Já totiž violoncello neberu jako hudební nástroj, ale beru je jako součást sebe. Nedovedu si představit, že bych byl třeba den dva bez něho. To už nejde. Myslím, že i ten nástroj by to cítil jako zradu.

Neexperimentuješ tedy s jinými nástroji, anebo s elektronikou?

Ne, nemám k tomu důvod. Myslím si, že člověk když něco chce dosáhnout a dotáhnout do nějaké kvalitní úrovně, musí se věnovat jedné věci, úplně naplno. A pokud chce mít nějaké koníčky, tak to bere jako koníčky, a ne jako poslání.

Do jaké míry se zabýváš interpretací hudby někoho jiného?

Samozřejmě mám koncerty i jiných autorů, od Bacha přes Janáčka, až po soudobé české nebo brněnské autory, jako je Martin Dohnal, Miloš Štědroň a pod. Spolupracuju s různými klavíristy, ale jsem taky jako sólista zván k různým orchestrům. Tys měl ale jistě na mysli, zda dělám rozdíly mezi interpretací svou a jiných autorů. Ale já všechno, co hraju, hraju rád a s plným nasazením. Co je mi však zvlášť blízké, to je – z české muziky – moravský Janáček, Bohuslav Martinů, Gustav Mahler samozřejmě.

Jaký je tvůj vztah ke slovu, eventuálně ke spjatosti slova s hudbou?

Schubert řekl: „Kde končí slovo, tam začíná hudba.“ Pro mě slovo znamená také hudbu. Pokud je ale hudebně řečeno. Všechno, co čtu, cokoli, co mě zasáhne, si vlastně představuju v tónech. V tomto smyslu na mě, coby komponistu, literatura působí až magicky. Moje skladby jsou hodně inspirovány literaturou. Ať je to James Joyce nebo Zeyer. Navíc – ještě dřív, než jsem začal psát skladby pro sólové cello, kterýma se vlastně vyjadřuju, kterýma mluvím, tak jsem psal povídky a básničky. To bylo asi před osmi nebo deseti lety. Do té doby mi asi slovo bylo bližší než muzika. Protože když jsem skládal muziku, tak to nebyly takové „výpovědní“ věci, jako dělám teď. Když jsem se chtěl vypovídat, raději jsem to napsal na papír slovy. Asi proto, že ten slovní projev mi připadal snazší. Ale asi to souvisí i s tím Schubertovým – „kde končí slovo, začíná hudba“.

John Cage prý zdůrazňoval, že nejdůležitější veličinou v hudbě není, jak se v Evropě věřilo, harmonie, nýbrž čas. Jak tomu mám jako laik rozumět?

Abych se přiznal, tak tomu taky moc nerozumím. Protože nevím, jaký čas. Říká se, že muziku dělají pauzy. Hraješ třeba milión not, a je tam čtvrťová pauza. A ta čtvrťová pauza musí být opravdu zahraná! Ne odseděná, ale zahraná. Ta musí být součástí hudby, a ne že tam houslista má prostor se vysmrkat. Buď tu Cageovu větu chápu takhle, anebo to chápu tak, že to, co není ještě dneska harmonií, už po čase harmonií bude. Třeba jednohlas – se stane harmonií.

Jaký je tvůj pohled na hudbu sakrální? A jak se díváš na eventuální nadužívání často až profánně znějící hudby v dnešních kostelích?

Samozřejmě, že hudba, která byla poprvé nějak notově zapsána, je hudba sakrální. Je to hudba tvořená pro chrámy, na objednávku, pro mše. Gregoriánský chorál. Modlitby, vyznání, litanie, radování se z Vykupitele. Coby komponista cítím i civilní témata jako sakrální. Cítím je duchovně. Tak k tomu i přistupuju. Hudba je pro mě vnitřní vyjádření. Usebrání duše nemůže hudba rušit. Stejně jako slovo, a stejně jako ticho, které taky vychází z nitra člověka. Hudba, pokud je opravdu psaná z duše, do sakrálního prostoru patří. Při liturgiích, i mimo ně.

Jsi ročník 76. Já 49. Jak si vysvětluješ to, že si tak (vlastně i v společné tvorbě: „Poslední autobus noční linky“) rozumíme? Jak je možné generační překlenutí?

Myslím si, že roky, které jsou psané v občance, nějaký rok narození, rok úmrtí, že to vůbec nehraje roli, v tom vztahu člověka k člověku. Buď tam přeskočí jiskra porozumění, a ti lidi si mají co říct, i když je mezi nima rozdíl tisíc let, nebo nepřeskočí. A taky si nemyslím, že bych si musel rozumět líp s muzikantem než s traktoristou. Jde spíš o to, co má člověk v sobě, o nepsaný etický kód, který má v sobě každý člověk. Že tam nehraje roli věk, ani nějaká ta společenská „třída“ nebo vzdělání.

V mé generaci příliš pozitivního nenacházím…

Marast je vždycky, ten společenský, mravní marast. Ten byl v každé společnosti, v každé době, a většinou se týká těch nejvyšších kruhů, které o nás rozhodujou, nebo které vůbec rozhodujou o člověku. A  myslím si, že právě tady to bahno je to, co lidi, kteří do toho nechtějí spadnout, stmeluje.

Jaká může být záludnost v současných hudebních – elektronických – trendech, které tak uchvacují nejmladší generace, ale jsou využívány i staršími muzikanty? Je to stále „hudba“?

Jelikož této hudbě nerozumím, těžko mohu dělat nějaké závěry. Ale pokud je to přímo elektronika, tak tam bude pořád cítit taková ta strnulost, chlad. Ale pokud je to elektronika okořeněná jinými nástroji, pak myslím, že tam se nemusíme vůbec bavit o nějakém pochybném trendu. Tu soudobou elektronickou taneční hudbu bych spíš než muzikou nazval postojem k životu. Já si myslím, že ti mladí to už ani sami nechápou jako hudbu – i když tomu hudba říkají – ale je to pro ně životní styl, životní postoj. Má to už úplně jinou funkci. Je to příliš spojeno s jejich životním názorem. Ale my to tak taky děláme! To vlastně dělám i já – já taky hudbu spojuju se svým ústředním životním postojem, nějakým životním stylem. A v té nejmladší generaci se už hudba tak slučuje s jejich životním postojem, že tomu postoji říkají hudba – a naopak. Ta hudba je hodně spojená taky s pohybem – a to je opět ten životní postoj. Rozhodně bych elektronickou hudbu nezavrhoval, ale mně se spíš líbí kapely, které tam vnášejí elektroniku jenom jako prvek, ne jako to hlavní. Takových kapel je spousta. Ze světových třeba Ministry, Nine Inches Nails, David Byrne je taky výbornej. Líbí se mi zkrátka kapely, které dělají muziku a mají tam tu elektronickou hudbu jako prvek, jako barvu třeba. V Brně ostatně taky byly, i v těch osmdesátých letech, v rámci undergroundu, kapely, které elektroniku používaly. Byly to např. Něco co hýbe ušima nebo už téměř vyloženě elektronická, ale neméně silná, Frontální porucha. Anebo další moravská – valašská – kapela Betula pendula. V devadesátých letech taky Ser Un Peyjalero… Sám jsem hrál v kapele Violine, kde jedním z našich „členů“ byl kompjútr. A tam se mi to taky líbilo, tam to taky nebylo rušivý. Ale myslím si, že když ten kompjútr tam dostane hlavní slovo, tak už je to špatný.

Otázka speciální: Můžeš jmenovat (tzv.) undergroundové kapely, které máš rád?

DG 307, Plastici, Hally Belly, F. O. K., Švehlík, Stehlík, Marno Union, Extempore, Dvouletá fáma, Pro pocit jistoty, Ještě jsme se nedohodli, Národní třída, Litinovej Pepa, Smrt mladého sebevraha, Majklův strýček, Umělá hmota, Špinavý nádobí, Posádková hudba Marného Slávy, Idiot Crusoe, Anna Burešová…

Jak vlastně ty komponuješ? Jaký je základní iniciační náboj tvého komponování? Jakým způsobem vzniká myšlenka, hudební nápad, jak tě vede slovní nebo jiná výzva?

Určitě je tam nějaký podnět „zvenčí“, ale ten mnohdy ani já nepostřehnu. Je tam prostě nějaký podnět, a začnu tvořit přímo v tónech. Já vlastně jako vnímám slova, tak vnímám i tóny. Nijak ty skladby netesám, píšu tak, jak to ze mne chrlí.

Kam bys rád směřoval, jak se říká?

Určitě bych chtěl dělat kvalitně klasickou hudbu. To znamená věnovat se klasické cellové literatuře, Bachovým suitám, Brahmsovým sonátám, a Beethovenovým…

Inspiruješ se cizími nahrávkami?

Spíš mi to vadí. A moc jich ani nemám. Považuju to jednak za zavádějící, a taky svazující. Spíš si třeba rád něco přečtu. Třeba zrovna vyšla krásná monografie
o Rostropovičovi. Nebo o Casalsovi, těch vyšlo víc, dokonce i jeho knihy, jeho myšlenky. To mě zajímá víc než ty jejich nahrávky.

Jak lze skloubit tzv. akademický život,  který taky provozuješ, s bezprostředním vztahem k životu, který je jistě u tebe zastoupen v tvém úzkém a niterném vztahu třeba k undergroundu?

O nic se v tomto smyslu nesnažím. Chci být přirozený. Myslím, že se v žádné společnosti nesnažím podřizovat jejímu „stylu“. Prostě nemám potřebu se chovat před někým jinak, než jaký jsem, sám sebou, svůj.

Hodně jezdíš po světě, vystupuješ v zahraničí. Jakou šanci přežít má naše současná kultura v té Evropě, do níž se „vracíme“? Přežijeme s tím, co můžeme dnes nabídnout?

Ve srovnání se světem musím říct, že český kulturní národ je svojí úrovní vysoko. A to jak v intenzitě zájmů, tak i v prostém chování. Myslím si, že burany z Čechů dělají zase jenom burani. Ale mluvím o kulturním národě, tedy o lidech, které kultura zajímá, a těch je samozřejmě málo. Ale tak to asi bylo vždycky a všude. Že je obtížné prorazit s něčím sobě vlastním, svérázným, jiným, s tím se musí počítat všude na světě.

Přepsáno z magnetofonových záznamů, nahraných v líšeňské hospodě U Hudců (11. 3.), v brněnské kavárně Pod obrazy (11. 4.) a v atriu Skleněné louky (7. 5. 2004).
Ptal se: j. e. f.