JOSEF KLÍČ - V PŮLI KOPCE

HARMONIE, březen 2005

Recenze desek a hudby přátel je vždy ošemetná věc. Nevyhnete se jisté zaujatosti, předpojatosti, též sympatii, vycházející z lidských vztahů a společných pracovních projektů. S Josefem Klíčem se známe mnoho let a kromě toho, že hrál některé skladby z oblasti vážné soudobé hudby (na to je specialista), nebál se zapojit i do projektů, přesahujících rámec jeho akademického vzdělání. Například do projektů folkrockových. Je totiž violoncellistou, který je schopen zahrát „od Bacha po Vlacha", ale ve stoprocentní kvalitě, s výrazem, který nenechá posluchače spát. Je představitelem nové generace hráčů­sólistů, kteří vsadili na energii a totální výpověď skrze svůj nástroj. Je nejen schopný interpret, ale též improvizátor a performer. Ačkoliv prošel akademickým vzděláním a je koncertním mistrem Janáčkovy opery ND v Brně, členem Moravského kvarteta a vyučuje na JAMU, tak ve svém druhém životě doprovází „folkaře" Dášu Vokatou či Karla Vepřeka, soubory Špinavý nádobí, J. J. Neduhu, Idioty Crusoe a v neposlední řadě i básníky Jaroslava Erika Friče, Ivana Jirouse či Pavla Zajíčka.

Další složkou jeho umělecké působnosti je jeho vlastní tvorba. Jeho skladby jsou jakési minipříběhy, ve kterých se stále něco děje. Je obtížné a také velmi odvážné prezentovat se albem, na kterém hraje celou hodinu v podstatě jen jeden nástroj. Klíčové (pro Klíče) je asi to, že ač hraje pouze na violoncello, slyšíme kromě typické barvy tohoto nástroje i barvy a zvuky naprosto nečekané a netypické. Díky své zkušenosti z oblastí moderní vážné hudby i hudby nonartificiální je schopen pracovat se zvuky, které jsou přirozené barvě velmi vzdálené. Klíč je schopen i svého vlastního doprovodu a nemám na mysli míchání stop, ale „sólovou hru s doprovodem" v reálném čase.

Jako celek působí album kompaktně, uceleně a lze jej vyslechnout celé bez toho, aby se člověk nudil (nebo nutil). Při detailní analýze lze však v některých skladbách zaslechnout různá hudební klišé. Možná je to záměr, možná vytýčený směr. Někdy skladby budí dojem koláže. Jen namátkou: hned v úvodní Kudy kam můžeme zaslechnout postupy Leoše Janáčka, Apokalyptiku či kousky sonáty z pera nějakého klasika. Skladba Černý oslík svým ztvárněním připomíná způsob práce Johna Zorna (rychlé střídání krátkých ploch

 se zcela odlišnými styly, náladami a barvami). Ve skladbě Sisyfos se víceméně eklektické plochy střídají s plochami naopak velmi originálními (zajímavé motivky, posunuté ve stereu). O tom, zda jde o záměr nebo o co vlastně, se můžeme jen dohadovat a ponechat subjektivnímu pohledu a vkusu každého z nás.

Slabší částí alba je jeho booklet. Být člověkem, který slyší a vidí Josefa Klíče poprvé, rád bych uvítal nějaké informace, byť stručné, o jeho osobě, případně o jeho hudbě. Za nejméně vydařenou ovšem považuji „front page" bookletu, která působí amatérským dojmem. Přitom by stačilo vyměnit ji za některou ze zdařilých, výrazných a akčních fotografií uvnitř bookletu, která by byla reprezentativním obalem.
Celkově tedy: obal nula, kompozice: zajímavosti, střídající se s převzatými úryvky, interpretace super, celkové vyznění dobré. Příjemně se poslouchá, zaujme.

Zdeněk Král

Právo 14.3.2005

Cellista Josef Klíč se věnuje jak vážné hudbě, tak folku a undergroundu. Člen Janáčkovy opery Národního divadla v Brně a Moravského kvarteta doprovázel Dášu Vokatou i Karla Vepřeka a hrál s kapelou Idiot Crusoe. Zkušenosti z obou světů zúročil na sólovém albu V půli kopce, které natočil bez podpory dalších muzikantů. Přesto nadžánrová deska mající nejblíže k alternativní hudbě nepůsobí monotónně, Klíč totiž využil nejen širokých možností nástroje, ale také různých stylů hry včetně těch drsně rockových, které vytvářejí dobrý kontrast ke křehkým folkovým pasážím.

Alex Švamberk

Freemusic, 15.11.2004
Violoncellista Josef Klíč je mezi rockovým resp. "alternativně undergroundovým" publikem znám především jako doprovodný host domácích folkových legend typu Karla Vepřeka či Dáši Vokaté, rockových ansámblů Špinavý nádobí a kapely J.J.Neduhy nebo básníků recitujících vlastní poezii - Ivana Jirouse, J.E.Friče či Pavla Zajíčka. Zároveň je však také absolventem JAMU v Brně, členem Moravského kvarteta a Moravského smyčcového tria a koncertním mistrem orchestru Janáčkovy opery Národního divadla v Brně. Na svém prvním sólovém albu V půli kopce spojuje své mistrovské zvládnutí violoncella a navýsost bytostné vážnohudební cítění s přesahy do rockové alternativy a směrem k širšímu uměleckému záběru, daného Klíčovou nepřehlédnutelnou zálibou v poezii a literatuře.

Na albu V půli kopce, natočeném během dvou dní, si vystačuje bez jakéhokoliv střihu pouze se svým milovaným nástrojem, bez kterého, jak sám říká, by "více než den dva nevydržel". Přestože hlavní oporu svých výhradně vlastních autorských kompozic Klíč jakoby nacházel v dávné historii klasické hudby s ohlasy v hudbě Beethovenově, Mahlerově, Sibeliově či Mozartově, své zamlžené melodické klasicistní motivy, nezřídka rámované moravskou melodikou (Janáček?), však často přetavuje do expresivnějších poloh a nezřídka i rockověji pojatých pasáží, vzdáleně evokujících některá z domácích alternativních těles (Iva Bittová, Tara Fuki, Deep Sweden, Metamorphosis).
Jsa celý život zasvěcen převážně "lehčí" hudební múze, si sice nejsem jist přijetím alba u tzv. vážnohudebně milovné veřejnosti, jedním si však jsem jist takřka jistě: toto velmi organické a akademickým syndromem nenakažené album si určitě může najít cestu k daleko širším posluchačským vrstvám. Při jeho několikerém poslechu se mi pak již jen stále více a více zhmotňuje utkvělá představa, jak skvostné by asi mohlo vzniknout album, kdyby se podařilo dostat do studia s jedním či dvěma delšími poetickými kusy takového Ivana Jirouse, J.H.Krchovského, Vratislava Brabence, Pavla Zajíčka, J.E.Friče či třeba Luďka Markse a nechat je doprovodit táhlými tóny Klíčova violoncella. Violoncello je nesmírně krásný nástroj, na ploše více než sedmdesáti minut však i u Klíče a jeho alba dochází k jisté "únavě materiálu" (pominu-li jeho smíchem a vzdechy opepřenou skladbu Podzim markýze de Sade), jemuž by byl jistý oživující (ne-li vyloženě nosný) prvek více než k duhu.

Igor Nováček