Pavel Z.: Rád se vracím k tichu...

  PAVEL Z.: Rád se vracím k tichu...

Je-li hudba nová a živá, je-li skutečně vyslovením Nového slova, je zpočátku všechno, jen ne

Málokterá věta v sobě tak dokonale a zkratkovitě, ale přitom vyčerpávajícím způsobem shrnuje všechno to, co je obsaženo v tvrobě DG 307. Skupiny, která v každé době zůstala vždy sama sebou a která vědomě rezignovala jak na přízeň hudební kritiky, tak i širšího publika. Jejím nejzákladnějším kriteriem zůstal onen prožitek vystoupení, prvek souznění a obnažujícího předávání. "Mimo jakýkoliv společnosti, mimo jakýkoliv jazyky, mimo jakýkoliv hnutí tohoto světa", říká Pavel Z., jenž vždy donutí DG 307 povstat z popela stejně jako mytologický pták Fénix znovu a znovu vzlétá z ohně, který ho spálil. K dobám vzniku DG 307 je třeba vrátit se až k samému začátku sedmdesátých let, kdy došlo ke spojení dvou významných osobností českého undergroundu: hudebníka a dvorního skladatele Plastic People Of The Universe Milana Hlavsy s básníkem Pavlem Zajíčkem. Naprosto odlišný přístup ke komponování než u Plastiků dokazoval Hlavsovo muzikantské rozpětí a Zajíčkovo citlivé, nekonvenční, na kost ohlodané básnické pojmenovávání reality bylo dostatečně přímé i kontrastní k zvláštním, někdy až nehudebním postupům, jaké zaznívaly z tvorby DG 307 těch let. Řídké koncerty s podtextem happeningu se ze známých důvodů odehrávaly výhradně na soukromých vystoupeních pro uzavřený okruh spřáteleného publika, což nezabránilo Zajíčkovu odsouzení za "výtržnictví" v roce 1976 (společně s Jirousem, Karáskem a Brabencem) a dřevní historie DG 307 se definitivně uzavřela Zajíčkovou emigrací v roce 1980. Tato etapa je dostatečně podrobně zmapována jak literárně, zejména v Jirousově "Magorově zápisníku", tak i hudebně díky péči vydavatelství Globus, které vydalo nejdříve archivní nahrávky DG 307 "1973-75" a posléze výpravnou trilogii - "Dar stínům", "Pták utrženej z řetězu" a "Torzo" - z rozmezí let 1979/80. Syrovost a deformace tehdejšího hudebního i vokálního projevu nemilosrdně odrážela život v ghettu českého podzemí. Důležitější než jakýkoli umělecký či estetický efekt byl pocit vzájemného souznění, zúročení vlastní kreativity a potvrzení nezávislosti na zapáchající zdechlině oficiální kultury.

K obnovení spolupráce Hlavsy se Zajíčkem došlo po jeho návratu z exilu od té doby již jen jednou, a to na bezmála sólovém projektu "Uměle ochuceno" (Újezd, 1992), kdy dvěma syntezátorům a charismatickým hlasům výše zmíněných protagonistů lehce sekunduje dívčí zpěv a cello v nezvykle melodických a jednovrstvých skladbách. Ty se zřetelně odlišují od předchozích drásavých a experimentálních kompozic, ovšem nepostradatelná dávka dekadence, emociálnosti a naléhavosti, typická pro jakoukoli hudební etapu DG 307, je v hojné míře obsažena i zde, byť se jedná o nahrávku vzniklou během velice krátké doby. Mejla Hlavsa ji nazval "komorní záležitostí pro opuštěný a zoufalý lidi". Dlouhodobá pauza v jejich společné tvorbě a vzájemné odloučení jsou nepostřehnutelné.

Následovala řada koncertů na kterých byl repertoár z této desky přehrán živě, a to navíc v brutálně rozšířené koncertní sestavě: dvoje bicí, dvoje syntezátory, elektrická kytara, housle a cello. To dodalo písním mimořádné napětí a dynamiku, navíc hráčské schopnosti - které nikdy předtím nebyly samozřejmostí - tohoto seskupení vytýčily cestu, kterou se DG 307 mohli vydat do dalších let. V podobně barevné sestavě - už bez Hlavsy, který se rozhodl plně věnovat Fiction a bez druhých bicích, zato s basovou kytarou - vydali v omezeném nákladu kazetu "tvář jako Botticelliho Anděl" (1995), koncert z pražského jazzklubu Železná. I z místa nahrávky je evidentní, jak je hudba DG 307 nezařaditelná: obsahuje totiž jak schemata, běžná v klasickém rockovém písničkářství, tak i motivy, blížící se vážné hudbě, zejména emotivně gradující dialogy houslí a cella, zaslechneme kompoziční postupy, dotýkající se tradic hudební avantgardy a přitom tak kontrastující s civilní Zajíčkovou deklamací textu - jeho podivně naléhavý, uhrančivý a podmanivý hlas je ostatně dominantní složkou projevu DG 307. Navíc jeho poetika vidění všedního světa a svědectví o něm je podstatným a možná i nejzákladnějším atributem skupiny. Repertoár z kazety pak byl základem pro další regulérní CD "Kniha psaná chaosem" (Globus 1996).

Ve stejném obsazení a při zachování ducha, typického pro projev a tvorbu současných DG 307, vznikla po dvouleté pauze další studiová nahrávka "Siluety" (1998), kterou si skupina vydala a distribuovala sama. Nekoncertovali příliš často, ale každé vystoupení bylo událostí. Po určitém pnutí uvnitř skupiny došlo k výměně na postu kytaristy i bubeníka a nová sestava se sehrála ve vyzrálé hudební těleso, které v sobě koncentrovalo to nejlepší z dosavadní - dnes téměř třicetileté - tvorby DG 307. Nicméně sedmičlenné obsazení, v němž se pohybovali i hudebníci, působící v jiných souborech (Šílenství, Echt!, Rudovous) obtížně nacházelo volné termíny pro společné hraní. Připočítejme v to určitým způsobem nevyváženou a komplikovanou Zajíčkovu osobnost a zjistíme, že skupina se dostala do stadia, kdy na podiu nikdo nevěděl, zda se právě nejedná o poslední koncert. Proto se rozhodli zaznamenat jedno - jak se později ukázalo z posledních - vystoupení. V březnu 1999 tak vznikla velice zdařilá a autentická koncertní nahrávka, kterou v prosinci téhož roku pod lakonickým názvem "Koncert" vydali brněnští Indies. Na více než sedmdesáti minutách se zde nabízí průřez celou historií kapely, kterou hudebníci servírují ve velice hutném a vyváženém tvaru. Výpověď je zde učiněna se zdánlivou lehkostí a srozumitelností, nicméně nepostrádá úžasné napětí, sevřenost a tam kdesi vzadu je stále cítit závan apokalypsy, očistné sebereflexe a osvobozující výpovědi. Přesně tak, jak tomu bylo ve zběsilých dobách pravěku DG 307. Nakolik je toto album labutí písní, anebo zda bude jen další kapitolou v poněkud chaotickém putování Pavla Zajíčka hudebním světem ukáže čas.


Asi bychom měli začít pravěkem DG 307...

V tomhle tě asi zklamu, neboť se nedokážu vžít do té atmosféry sedmdesátejch let, tu kontinuitu, je-li nějaká, prožívám celej život dosti roztrhaně. Sedmdesátý léta byly samozřejmě FENOMÉN sám o sobě. Bývá to trošku mýtizováno a myslím, že ten prožitek byl mnohem jednodušší, než jakýkoli možný výklad. Člověk v tom čase žil, narodil se buď šťastně, nebo nešťastně. Já jsem ty léta prožil tady a během toho času něco málo udělal. Což se vztahuje i k těm DG 307, který vznikli v roce 1973. Ovšem do roku 1976, kdy se konal proces s Plastic People, DG 307 a dalšíma, odehráli DG 307 myslím všehovšudy čtyři koncerty, plus nějaký tři zahrání po hospodách. To je celá bilance. A pak je konec sedmdesátejch let, kterej byl ještě víc staženější a těch koncertů bylo ještě míň. Musím do toho zahrnout ještě "Pašije" Plastiků, který se v roce 1978 nahrávali na Hrádečku u Václava Havla a na kterých jsem se spolupodílel. Pak nastalo "pokojový období" DG 307, protože se zkoušelo i nahrávalo v bytě v centru Prahy a vlastně se uskutečnily už jenom dva koncerty - "Dar stínům" a "Pták utrženej ze řetězu" - oba koncerty byly zahrány v roce 1979 na usedlosti v Horní Vísce u Chomutova, oba na stejnym místě, s obdobnou scénou. To byly vlastně jediný koncerty DG 307 koncem sedmdesátejch let. Takže tím je celá mýtická maska DG 307 stržena, protože to bylo strašně obyčejný. Počátky nebyly záměrnym experimentem, jak je to nazýváno zpětně, byla prostě jen použita spousta neobvyklejch nástrojů a nehudebníci byli smíchaný dohromady s hudebníkama a vzniklo těch několik málo věcí, který byly "žitým experimentem", čímž si ovšem protiřečím... Jako handicap toho času vidím to, že není zachováno víc nahrávek kvalitnějšího rázu, hlavně těch z první poloviny sedmdesátejch let, který voněly syrovostí a který někde zmizely, ztratily se...

Takže ta syrovost a rozjitřenost nebyl nějaký prvotní záměr?

To byl! Syrovost byl záměr, protože jsme tu zdivočelost žili a vyslovovali, akorát zachycení tý syrovosti bylo horší, než by si asi zasloužilo, ale to trochu kecám. To je takový "kdyby"...

Myslíš si, že směr vývoje DG 307 byl určen i jakýmsi kulturním vakuem, který v naší zemi panovalo a že nebylo možno porovnat podobně zaměřený kapely, který se třeba objevovaly jinde?

To nevím, já nevím, co se odehrávalo venku. Ale nedomnívám se, že takový množství syrovosti, která byla zároveň nutností, se někde venku objevovalo. Tady byli "Aktuál" (Milana Knížáka), jejichž vliv na DG je cejtit. Industriální kapely venku, jako třeba Einsturzende Neubauten přišli až později, měli to tedy daleko snadnější a víc propracovanější, ale ta podstata industriálního zvuku se ozývala v DG 307 už v samých počátcích, včetně vysavačů, ocelovejch tyčí, nalezenejch plechů a železnejch objektů ze smetišť, rádií, divnejch hlasů atd. To už vlastně ale bylo i v soudobý vážný hudbě - v mnohém byl ten vnitřní vliv od Johna Cage v jeho přístupu k hudbě jako takový a k životu - člověk mu nesahá svým viděním světa ani po paty. Viděl bych tam třeba i Edgara Varése a jiný, který jsem miloval a obdivoval...

O těchhle autorech jste měli informace?

Měli jsme o nich jistý povědomí, zas taková poušť tady nebyla. A žila tady spousta zvláštních a vzdělanejch lidí. V Praze byl taky kanaďan Paul Wilson a pár cizinců, který pro nás udržovali "kontakt" s okolním světem, anebo sem přijel někdo zvenku a nějaký materiály přivezl. Pro mě byl takovým zjevením americkej skladatel klasický hudby Harry Partch, kterej je dávno po smrti, ale když jsem se počátkem sedmdesátejch let dozvěděl o jeho existenci a o tom, že ve svých osmadvaceti letech přehodnotil svou tvorbu tak, že ji celou zničil a začal skládat věci na dělaný nástroje. To znamená, že ty vlivy jsou jako když člověk vyrůstá, tak se sebevzdělává a je neustále v údivu a úžasu a nějakym vnitřním pnutí, až bych řekl exaltovanym, kdy věci vnímá, vstřebává a přijímá a skladuje v sobě a pracuje s nima dál. A takový byly právě ty sedmdesátý léta. A DG 307 byli na okraji vlastně volbou.. toto místo není kolébka hudby, co se týká její tradice. Věci, který sem pronikaly poválečně a v šedesátejch letech už byly v podstatě hotový někde jinde, což je vidět na dnešní době revivalů, který zahrajou notu po notě skladbu nějaký "populární" či "známý" skupiny, ale není nějaká přílišná vlastní tvorba.

Když se bavím právě o vlastní, autorský tvorbě, jakej byl přínos Mejly Hlavsy pro hudbu DG 307?

Mýty.. opět se jich dotýkáme, a ono to bylo všechno mnohem jednodušší. Mejla byl spoluzakladatel DG 307. Plastici v tý době už nemohli hrát, neměli zřizovatele, takže pracovali v lese, aby si vydělali na novou aparaturu, tu starou jim zabavili, takže jako pokračovali dál a přínos Mejly pro DG byl největší v tom, že tento "soubor" se mnou založil. On byl velice "zdivočelej Indián", kterej svojí hudbu a svý nápady žil. Pro něj neexistovalo nic jinýho a v tom je jeho velikej přínos, že vše dělal naplno. On byl celej život velice vnitřně neústupnej a velice citlivej ve volbě vlivů, který na něj dopadaly. Viděno z těchhle malejch poměrů týhle malý země to vypadá jako malý, ale kdyby se to trošku zvětšilo pod zvětšovacím sklem, tak jeho přítomnost je neopakovatelná. Není tady druhej jeho ražení, co se týká hudby.. no a Plastici začali zkoušet v roce 1973 v hospodě v Klukovicích, kterou měla matka Iva Pospíšila, skvělá to žena, a tam v té hospodě vznikli DG 307, při jedné oslavě či pitce...

Máte pořád chuť k vzájemný spolupráci?

Oba dva víme o tom, že jo. A i kdyby ne, tak jako by se stalo... Záleží to jen na nás dvou. Léta o tom mluvíme, že opět dojde k nějakýmu střetu, ale Mejla je vždycky dosti zaměstnán tím, na čem zrovna pracuje. V poslední době jsou to znovuzrozený Plastic People, který připravujou nějakou novou nahrávku a není možný - jak tvrdím - míchat příliš věcí dohromady, dělat mnoho věcí stejného rázu najednou. To se pak ozve jako ochuzující, protože se vytrácí jakási ostrost, schopnost koncentrovat se na jedno pořádně. Ve dvou podobnejch věcech se cosi začíná rozkližovat a čerstvý nápady se pak můžou vytratit. Je dobrý dělat jednu věc pořádně, než několik polovičatě. Ale to je každýho věc a na druhou stranu je spousta lidí, který dělají na více věcech současně a přitom to je dobrý. Spíš jde o můj osobní názor..Takový žvanění...

Ten název "diagnoza 307" měl nějakou symboliku v tý době?

Ne, vůbec ne. Vybírali jsme z víc názvů, když jsme se dali s Mejlou dohromady. On nevěděl, co já píšu a já nevěděl, co on bude hrát, jenom jsme věděli, že to bude plně mimo rovinu toho, co dělal s Plastikama. A když jsme u toho, nesmíme zapomenout, že u DG 307 nebyl autorem hudby jenom Mejla. Měl tam sice "X" věcí - většinu - ale bylo tam několik věcí, který dělal Alfréd Michl. A nakonec i já sám. A třistasedmička byla dlouhá diagnóza, jedna z těch diagnóz, který člověk dostal coby nálepku při psychiatrickejch návštěvách a pobytech v léčebnách a jejichž smyslem bylo dostat "modrou knížku" a nejít na vojnu.

Proč si myslíš, že tehdejší establishment zaútočil právě na vás?

Nerad dělám ty hlubinný sondy, tohle je vlastně pravěk u člověka, který je tady a mluví s tebou.. mě ten establishment tenkrát v podstatě vůbec nezajímal, to znamené, že já mu nevěnoval žádnou pozornost, jako by nebyl, jako by to bylo kmitání vzduchu. Takže to byl jednostrannej "zájem" z tý druhý strany. A co jim vadilo? Já o tom nepřemejšlel. Asi jsme byli příliš normální, jiný.. Nehledal jsem cestu kompromisů, jak bejt takovej, abych byl nějakym "establishmentem" - a to slovo dávám záměrně do úvozovek - přijat. Zřejmě, kdybych se narodil v jiný zemi s tradicí, která má nějaký trvání a etiku, to znamená, že tam platěj jistý hodnoty a věci tam dávají smysl už od bodu tvýho narození, tak bych se tím nezabýval. Ale člověk se narodil v této surreálné krajině, skutečnosti a čase a musel toto surreálný žít.. Ale pro mě to nebyl od jistého bodu žádnej problém a nikdy jsem se s tím nesnažil vyrovnávat, protože to nebyla revolta. Byla to obyčejná volba způsobu života. Já jsem nerevoltoval, já jsem byl.. Takže tím končím svoji sondu do sedmdesátejch let...

Čili přicházejí léta osmdesátá, kdy jsi odešel...

To velice stručně - tam byla jedna z těch voleb - buď a nebo - a člověk si musel vybrat, anebo taky nevybrat, nezabývat se tím... Jako mnozí z těch, který se dostali na plochu "vyvolenejch" k různým formám a podobám trestu, zastrašování a podobně. Já zvolil možnost toho kroku, odjezdu, jako např. Vráťa Brabenec, Sváťa Karásek, Vlasta Třešňák a jiní. Pak je tady druhá strana lidí, kteří tuto možnost nevzali, jako třeba Magor, Václav Havel a mnozí další. Klobouk dolů před nima i teď.

Při pobytu mimo jsi dělal nějaký jiný hudební věci?

Nepřetržitá vnitřní "hudba" je ve mně pořád, tady i tam. Vytoupení za ty roky bylo jen jedno. Dal jsem se v New Yorku dohromady s Gary Lucasem od Cpt. Beefhearta a měli jsme spolu jedno patnáctiminutový vystoupení, který mělo obrovskej úspěch. Bylo koncipovaný pro tři bubeníky, na podium přišel sice pouze jeden, což vůbec vystoupení nenarušilo. Úspěch byl stejný, jako by tam byli bubeníci tři. Byl to krátký anglický text a já si nevzpomínám jaký, mělo to i jakýsi scénický tvar, bylo to v New Yorku v klubu Kitchen a sál byl narvanej lidma. Byla to benefice pro Plastiky a po vystoupení za náma přišel producent Giorgio Gomelsky (objevil např. Rolling Stones, Yardbirds atd.), který ten večírek pořádal, vzal si mě s Garym stranou a řekl "Chci abyste se mnou dělali!" A v Americe to chodí tak - což je úžasný - že je to na podání ruky a tím to platí. Tohle od Gomeskyho platilo, ale my jsme měli s Lucasem každej svý cesty, takže jsme se už nesešeli... Já mám velice rád jeho hudbu i jeho jako člověka, protože je neobyčejně vzdělanej a svůj. A má velice rád DG, proto mu většinu našich nahrávek vždycky nějak posílám. A ještě jedna věc, kterou k tomu musím dodat, že vlastně Gary Lucas asi před třemi lety vystoupil s DG 307 společně v Praze na Cibulce, kam ovšem přišlo asi 30 diváků... A tím vlastně moje práce s hudbou v New Yorku končila, jinak jsem sbíral starý harmonia a hrál si na ně... Vlastně mám ještě jednu nahrávku, která nebyla nikdy vydaná a nikdo by ji asi nevydal, protože DG 307 nikdo obzvlášť vydávat nechce. V roce 1982 při svém pobytu v Londýně jsem si znovu četl "The Waste Land" (Pustá země) od T.S. Elliota, knihu, kterou mám velice rád. A v tý době jsem se byl podívat v jednom nahrávacím studiu (Cold storage - Chladírna), který patřilo Chrisu Cutlerovi a lidem kolem Recommended Records. To studio bylo v Brixtonu a bylo vybudovaný skutečně z bývalý chladírny. No a tam jsem uviděl piáno, na který když jsem brnknul, tak jsem cejtil, že ten zvuk je úplně úžasnej. Bylo to rozbitý piáno, komplet rozbitý a rozladěný a bylo na vyhození. Ve mně se zrodila myšlenka. Šel jsem za Chrisem Cutlerem a řekl mu, že bych na tom rozbitým piánu chtěl udělat nahrávku. Chris souhlasil, zachoval se skvěle, dal mi nahrávací pásek, čas, kdy jsem mohl nahrávat a zvukaře Tima, který dvě noci se mnou natáčel. První noc jsme nahráli první část a druhou noc druhou, text je v angličtině (v tý době velice lámaný angličtině, co se týče přízvuku) a jsou to vytrhaný části jako kusy masa z té básně od T.S. Elliota The waste land. Dodnes mám originální studiovou nahrávku doma a za ty léta se s tím nic neudělalo... Ale ta nahrávka je technicky velice dobrá, je tam pouze piáno a můj hlas a údery. To piáno je rozbitý, takže já pracuju s jeho zvukem, s jeho ozvučnicema, ozvěnama atd. Na to jsem úplně zapomněl... A přitom to docela souvisí i s tím, proč si tak vážím třeba Filipa Topola za to, co udělal, zejména ty poslední věci, ty piánový nahrávky na kterejch se vlastně vyrovnává sám se sebou v tý naprostý obnaženosti. Člověk když se obnaží, tak je zranitelnej a já si uvědomil, že on je klasicky vzdělanej na ten nástroj, ale že je to pianista par excellance a já - barbar par excellance, kterej se "odvážil" hry na nástroj na kterej vlastně neumí - při poslechu Filipovejch sólovejch věcí cítil pár styčnejch bodů toho svýho rozbitýho piána a jeho práce, což je mi samozřejmě blízký. Člověk potká něco, co mu nějak zní srdcem, protože hudba, to je ozvěna srdce a co je člověku blízký, to ho pohladí..povzbudí...

Pak následoval tvůj návrat a za tu dobu, co jsi tady zůstala za tebou celá řada novejch věcí, který se můžou dostat k podstatně širší vrstvě zájemců...

Důležitá není kvantita, ale kvalita. Já si myslím, že i když se toho nahrálo tolik, to ještě nic neznamená. Jestli ten krok byl někam učiněn nebo jestli si to vytvořilo vlastní zvuk či své vlastní místo v tomto světě, tak to fakt nevim.. akorát vím, že bylo uděláno poměrně dost. Někdy je možná lepší "toho" udělat radši strašně málo. Ty devadesátý léta jsou už srovnatelnější s hudbou, která se takhle dělá všude. Já byl vždycky oslovovanej ne množstvím, ale silou, autentičností. Jakoby intuitivně jsem si dokázal už jako hodně mladej vybírat třeba v literatuře i ve výtvarnym umění a vlastně i v hudbě. V tom nepřebernym množství člověk najednou přijde k něčemu, co ho okamžitě osloví, aniž by věděl proč. To se týká i hudby, takže nějakým způsobem to mý vnímání je o doteku, pocitu a čichu... Je samozřejmě dobrý jestli to v sobě aspoň trošku mají DG 307 - pak je to dobrý znamení... Ale nevím, k čemu je to dobrý znamení... Možná že je dobrý, že to je...

Tvoje první nahrávka z tý doby, společně s Mejlou Hlavsou, se svou hudební skromností liší od těch následujících, který už mají početný obsazení a mohutnej zvuk...

Já přijel do Prahy na návštěvu z New Yorku a nějak jsme se s Mejlou sešli, zkusili to a nahráli jsme Uměle ochuceno a vlastně jsme to tak nechali ležet. Je to práce dvou lidí, s pomocí ženskýho zpěvu a violoncella. Ale tato nahrávka úplně v tom množství vydávanejch věcí zapadla, ani já to nemám, vlastně ani nevím, jestli je to dobrý nebo ne... Tohle bude jednou vzácná nahrávka, něco jako vzácný tisky, a tam pak ta technická kvalita mizí jako důležitost ve srovnání s kvalitou toho zbytku. Je to taková symbióza. Stejně jako si myslím, že ty naše nejstarší nahrávky jsou dobrý, a přitom spousta lidí to nemůže ani poslouchat, že prej je to šílenej zvuk. Já to ale pouštěl pár lidem v New Yorku a ty byli naprosto fascinovaný tou syrovostí, úderem zvuku. A něco bylo nahrávaný třeba jen na jeden mikrofon...

DG 307 prošla celá řada hudebníků, z nichž mnozí jsou dneska zapomenuti...

Nekladu si nárok na úplnost, jen improvizovaně lovím v paměti... V sedmdesátejch letech to byli Mejla Hlavsa, Ivan Čeleda, Ladislav "Hendrix" Smetana, Ivo Pospíšil, Pavel "Eman" Zeman, Míla Hájek, Jaroslav Kukal, Vladimír "Plivník" Vyšín, Jan "Sahara" Hedl, Otakar "Alfréd" Michl, Jan Kindl, Jan Brabec, Ladislav Leština, Josef Janíček, Ivan "Váňa" Bierhanzl, Jana Jonáková, David Němec. A pak přišly až léta devadesátý, kdy mimo aktuální sestavu ještě v DG 307 hráli: Antonmín Korb, René Starhon, Ivan Procházka, Míša Němcová, Ivana Vaňková, Veronika Hahnová, a opět Alfréd Michl i Mejla Hlavsa...

Ale i ta nejstarší minulost DG 307 je zachycená na čtyřech CD, který vydal Globus.

Z nichž ta první 1973-75, to jsou fragmenty, a pak vyšel ten konec sedmdesátejch let (79-80) v jedný dřevěný krabici, která je nesmírně pěkná... Honza Brabec, kterýho jsem tuhle potkal říkal, že si to nedávno pustil a že ho to šíleně oslovilo i po těch letech. Tam už je to na hraně tý hudby, kam se pak vydal Ivan "Váňa" Bierhanzl, který později začal s tím kontrabasem skutečně pracovat a dneska je už léta členem orchestru Agon, kterej považuju za dosti vyjímečněj a kterej když hrál asi před třema léty v New Yorku, tak měl obrovskej úspěch. Mluvíme o soudobý "vážný" hudbě... DG 307 se vlastně nikdy nedotkli toho zažitýho proudu rock'n'rollu či rocku a pod., ale bylo to už na hraně tý neposlouchatelný a nepopulární "vážný" hudby. Některý věci z konce těch sedmdesátejch let byly už prokomponovávaný do jakejchsi struktur, který byly předveditelný i orchestrama, který by ty "partitury" mohly hrát. DG 307 pracují způsobem od jednoduchýho nápadu dál věci na sebe stavět, jako kostky. Každej člověk, kterej je u toho přítomnej, tam něco dává. Není to dělaný pouze z jednoho místa, ale je to vlastně rozrůstání několikatónovýho nápadu... Komponování v tomto souboru je práce mezi lidma a jako taková je neobyčejně zajímavá. Je vlastně mířená na toho dalšího člověka, takže je to takovej vzájemnej dialog. Hudba má pro mě smysl taky v tom, jak je očistná, je to jistý druh komunikace mimo slova. Člověk v tom není sám, není to cesta ega, je to vždycky způsob nějakýho spojení s dalším člověkem.

Na třech posledních deskách DG 307 už jakejsi miniaturní orchestr používaj...

Je, ale tam už to jde zase nazpátek... že to je něco mezi písničkama a něčím jiným, prostě někde mezi... nemá to koncentrovanost toho tvaru "skladby", je tam i zdůrazněná rytmika, která je vlastně velice podobná rytmice, která ve světě "klasický" elektrický rockový hudby je běžná, snad s tím rozdílem, že DG maj i ty smyčce, který to trochu posouvaj jinam.... Ale ne zase tak moc, hudba jde hrozně dopředu, v Americe nebo Anglii třeba za těch posledních 20 let, i když do toho vezmeme ty nudný - až do vzniku punku - sedmdesátý léta a vlastně ten "hlavní" proud i takový odvětví těch různejch hudebních masturbací, a nakonec i ty osmdesátý léta. Pak se to nějak rozhejbalo, vznikla spousta zajímavejch souborů, vynořili se zajímavý lidi, který byli v pozadí třeba skrytě strašně ovlivněný tím zapomenutým Beefheartem (Nick Cave nebo Tom Waits), a který přišli s novym hlasem, zvukem, nápady... Ale tady nešlo o kopírování Beefhearta, ale o to předávání, o tradici hudby - Beefheart byl zase ovlivněnej blues, i když Gary Lucas právě říkal, že on tyhle vlivy vždycky popíral... Ale ta "stará" bluesová hudba měla obrovskej náboj, lidi do ní vnesli takovou tu svou vnitřní komtemplaci, do tý syrovosti, obyčejnosti... A to se předávalo a předává...a hudba žije dál...jako tep srdce...v písních...v šílenejch "projektech" atd. Chtěl jsem taky říct, že si nesmírně vážím žen v hudbě (Nico, Patti Smith, P.J. Harvey, Monika Načeva... a mnoho dalších), protože viděj "svět", o kterym mluvěj, hrajou, zpívaj úplně jinak... Skrz jiný prizma... Prizma ženskosti...

Ale jsou momenty, kdy je hudba DG 307 a právě třeba Nicka Cavea přinejmenším srovnatelná...

To jsou tvoje slova a tvůj pohled... Spíš je tam možná shoda v těch "pochmurnostech", což lidi často používaj jako argument proti DG 307. Třeba termín "temná hudba", kterej jsem nikdy nepochopil, nebo "depresivní texty"... Já se domnívám, že DG je hudba, která má světlo... Nick Cave dělá naprosto úžasný věci a taky k tomu má obrovský možnosti.. Nicka Cavea jsem viděl jednou živě, bylo to v Londýně v roce 1982, kdy hrál ještě s The Birthday Party a vůbec jsem nevěděl, co to je. Vystoupení mě příjemně šokovalo svým zvukem, neboť jsem právě z toho cítil to "beefheartvský"... Nick Cave tehdy vypadal jako sochař David Černý dnes, ten David Černý, který vypadá stejně jako Sid Vicious vypadal v časech Sex Pistols.. DG 307 jsou neustále pod tlakem nerealizovatelnosti, tzn. příprava na nahrávku, zkušebny, studio, apod. Firmy, pokud lze o nich mluvit, nebo ty pozůstatky, vždycky šly po něčem jiným, po něčem, co by se prodávalo v místních podmínkách. A DG 307 do toho rámu moc nezapadaj... Krom třeba těch malejch firem, jako Indies nebo Black Point, který se občas něčeho odvážej a jsou jako dvě světlušky v týhle obrovský krajině, kde v podstatě nic není. A to je dvojsečný, protože tady kdekdo, kdo začne něco dělat s hudbou, chce bejt hned slavnej. A hudba není o slávě. Pokud se to někdy někomu podaří, že je dobrej a je uznávanej a že mu to dává prachy, tak to je skvělý. Ale stavět to opačně, že člověk apriori chce bejt slavnej, to přesně vystihuje místní scénu, která krom lidí, který dělaj pouze to, co chtěj, je v podstatě líná a neobyčejně plagiátorská v tom nejhorším slova smyslu. A pak jsou ti, který dělaj sami pro sebe, do toho bych vtáhnul třeba Moniku Načevu, která dělá úžasný věci. Hodně se mi líbí její poslední deska Mimoid. Hudba je jednak vyjádřením vnitřní radosti a jednak je to vlastně opakování obyčejnosti lidskýho života, což je cejtit např. ve věcech starejch bluesmanů, že je to záležitost určitý životní výpovědi...

Tomu, kdo tě zná, můžeš připadat hodně plachej a zranitelnej, jak se to slučuje s tou potřebou bejt na jevišti?

Ta plachost je zdánlivá, protože to je spíš způsob špatnýho či dobrýho vychování. A ta zranitelnost jde s tímto ruku v ruce. Je to spíš potřeba jakýhosi odstupu, to je problém introvertů, že potřebujou mít ten svůj svět trochu vzdálenej od toho skutečnýho. S tím podiem je to podobný, jako když čekáš na nádraží na vlak. Někdy jsi nervózní, že ten vlak nejede, anebo že ti ujel a někdy si zakouříš, dáš si kafe a je to celý příjemný. Takže to podium je vlastně o tom, jak dalece jsi odřízlej od toho očekávání, jak budou ty věci přijmutý, jestli věříš tomu, co děláš. Že to není založený čistě na reakci toho vnějšího publika, protože to publikum i ti, co něco dělaj, jsou vlastně tou chvílí prorostlý dohromady.

Chodíš na koncerty?

Nejsem chodič na koncerty, ale stane se, že jdu. A stane se, že dlouhý období období nikam nejdu. Hudba na mě působí jako cosi všeobjímajícího. Někdy je to balzám a někdy mě to ruší. Ten "balzám" může bejt hudba "stará", ale může to bejt v podstatě cokoli, v tomhle nemám... jistej vnitřní vytříbenej vkus mám, ale líbí se mi skoro všechno... ať to zní jakkoliv divně...záleží na okolnostech... Jo a mám rád jazz...

Nerozhoduje tedy dokonalost, preciznost, ale spíš to, co si z koncertu odneseš v sobě?

Protože tohle všechno dělaj lidi, je nejdůležitější - a je cejtit - kolik do toho celku daj ze sebe.. možná je tohle pak preciznost? Že ty částečky jsou udělaný s nasazením, s plným nasazením a tam pak ani nejde o tu hudební erudici, jak je vyspělej jako hráč, ale kolik do toho je schopen - byť se svejma omezenejma možnostma - vložit. Důležitý je, aby to, co člověk dělá, dělal naplno a dovedl to k "dokonalosti" svý představy. A ta představa může bějt třeba skřípání, nebo sud naplněnej kamenama, nebo železná tyč, nebo krystalicky čistý tóny a harmonie... Ale samozřejmě, že jsou i lidi, který to všechno vnímaj jen jako ZVUK.

Dalo by se tedy říct, že při poslechu DG 307 je důležitým momentem obrazotvornost? Jak autora, tak posluchače?

To je těžký. Obrazotvornost či představivost by měla být důležitá ve všech lidskejch činnostech. Člověka obohacuje, je sebekultivací, člověk pod vlivem toho, co se k němu dostává, ať už hudba nebo vizuální věci, čerpá, vnitřně roste.

DG 307 jsou odlišný i tím, jak důležitou úlohu v jejich projevu hrajou tvoje texty...

Já jsem nikdy neuměl psát texty k písničkám. Vždycky to byl nějakej vytrženej text, na němž třeba byla postavená ta hudba, ale nikdy to nebyl ten písňovej text, na němž by to bylo - ať už uměle nebo přirozeně - naroubováno několik rýmů nebo aby to frázovalo. Vlastně to byl vždycky takovej NE-TEXT... SLOVO v hudbě je vyslovením lidskýho pocitu, ne nějaká dekorace...

Často ve tvym vyjadřování zazní potřeba očišťování...

Očišťování, to už je zprofanovaný slovo. Já mám omezenej slovník, ale myslím tím úplně všechno to pustit ven, ne jako se snažit bejt lepší. A příliš nebojovat - ani se sebou, ani se světem, ani s přítomností, ale spíš BEJT. Ale není to nějakej modelovej přístup, je to tak, jak člověkem prochází jistý množství úhlů vnímání a jak žije, pak pokud se tomu otevírá ještě dál... je to úžasný a pokud zůstane jenom u opakování těch několika obrazů a bude je stále opakovat, pak je to vlastně taková meditace.

Dostali jsme se k tvojí další činnosti, k psaní... chystá se vydání nějakejch starších věcí...

To je v podstatě skok zase nazpátek do těch let dávno zapomenutejch, kterejch jsem se nechtěl už nikdy dotýkat ale po delším přemejšlení jsem nakonec řekl "Proč ne?"... U Viktora Stoilova v Torstu mají vyjít věci, který jsem dělal v těch sedmdesátejch letech, jsou to takový "ručně dělaný knihy", který jsem dělal třeba v pěti exemplářích, tu největší jen v jednom... Tyhle knihy zachycujou ten "čas", o kterým mluvíme, tzn. jak bylo poznamenáno o tomto čase, do kterýho nejsem schopen vrátit se jako k prožitku, protože nejsem schopen ho vnitřně prožít. Ale bylo to žitý naplno, řekl bych, ta přítomnost tenkrát, takže ať jakkoli nepříjemně nebo syrově nebo naivně tam ty věci zněj, byly to moje boční zrcadla těch let.

A současnost?

Jedno a totéž se opakuje v mejch věcech. Kniha, která vyšla u Mati - Čas je výkřik uprostřed noci - v tý serii miniatur, což jsou takový fragmenty z let devadesátejch. Jsou to jenom takový několikařádkový ozvěny, zápisky...básně "mimo čas", protože v tý knížce to je nedatovaný. Jinak mám v sobě pořád takovou myšlenku tý miniaturní novely jako formy. To mě vždycky zajímalo a nikdy jsem to vlastně nedotáh. A pak mám ještě pár rukopisů zvenku, který jsou 15 let starý a s kterejma jsme nic neudělal, jsou 2 nebo 3 a který mají formu knihy. Mají už takovej pseudopříběh v sobě. Nic s nima však nedělám a nevim, jestli se s nima bude něco dít.

V tvejch textech se hodně opakuje slovo chaos. Je ti blízkej?

Je mi blízkej jako SLOVO, jinak v životě mi blízkej není, protože mě ruší a je to můj celoživotní přítel-nepřítel. Chaos je pro mě zároveň jistý oprošťování se... pro mě v něm není ten negativní význam, necítím tam zmar či zmaření... ale tam může být i to pročistění a je to spojeno s těma různejma obrazama či symbolama až těch biblickej počátků. CHAOS coby pojem je významná součást mejch snů i mýho žití.

Myslíš si, že tvoje poezie se vyvíjí, že kopíruje realitu, změny světa?

Mám pocit, že se nevyvíjí a skutečnost v žádným případě nekopíruje...Je to spíš mapa archetypů, ty tam jsou - ptáci, tváře, oči, sen, andělé... Nedávno jsem přemejšlel o tom, že celej život stojím na jednom místě v tom, co říkám. Kdysi jsem mluvil o tom, že i když dělám různý věci, píšu vlastně jednu knihu. A mám pocit, že myšlenkově se nevyvíjím, že občas jsem schopen do sebe vstřebat nuance, který jsou pro mě nový, anebo sem si jich předtím nevšim, ale jinak je to pouť jedný lodi - lodi pirátů nebo lodi bláznů. Nikdy jsem nehledal téma jako takový, abych se skrze něj vyslovil. Vždycky to téma ve mně bylo už nějak přítomný, ale díky tomu si právě myslím, že to moje psaní a moje práce je opakování. Že vlastně opakuju to mnou už dávno vyslovený, že opakuju to, co už někdo vyslovil...

Cejtíš se při tom něčím ovlivňovanej?

Obyčejnejma situacema a člověkem jako takovým. Občas mě něco zasáhne, situace, kterou cejtím jako cosi silně autentickýho, lidi, který potkávám, a to mi jakoby otevře oči a tam to je přítomný. Nebo slova, rozhovory s někým úplně cizím a já to zaslechnu, cizí slova mě pootevíraj, uvědomuju si, že ve mně jsou taky, ale ten člověk je vyslovil třeba v úplně jiný situaci. A tohle se mi občas otiskne do toho mála, co sám zapisuju.

Řekni ještě něco o tvý výtvarný komnatě...

Pro mě se stalo to výtvarný nedílnou kompenzací toho ostatního "ne-jazyka". Nepřítomnosti jazyka v těch jinejch zemích, kam jsem přijížděl a než jsem se ty jazyky naučil, pracoval jsem s těma tichejma věcma. Má to ten samej význam, jako to ostatní a když řeknu, že se to navzájem doplňuje, můžu si vymýšlet, ale já mám pocit, že je tomu tak... Že je to spolu propojený jako když si dítě hraje na pískovišti - vysype z kyblíku písek, postaví si hrad - to je SOCHA, do toho kýble začne mlátit lžící - to je HUDBA a pak je tam ještě to psaný slovo, že škrábe do nově natřený skříně nebo zdi nějaký figurky či sprosťárny, třeba hřebíkem - to je BÁSEŇ. Tak to asi vidím...

V těchhle dnech se objevil záznam koncertu DG 307, kterej shrnuje celou historii souboru. Připravovali jste se na nahrávánmí nějak speciálně? Byl program nějak koncipovanej?

Víceméně ano. Ale i ne, neboť to bylo těsně po tom, kdy jsme byli rozehraný, po 10, 12 koncertech, který jsme měli předtím po celý republice a Slovensku. Připravovali jsme se spíš v tý rovině výběru, co hrát a co nehrát, aby se to vešlo do jistýho času. Neměli jsme ale žádnou zkušebnu, takže to byla spíše vnitřní příprava.

Podle jakýho klíče jste vybírali?

Těch věcí bylo samozřejmě daleko víc, mohli jsme hrát dvě, dvě a půl hodiny. Původní záměr byl šedesát minut, nakonec je z toho 75 minut. Společně se všema jmenovanejma i nejmenovatelnejma spíš vnitřníma pochybama mám dojem, že to je živý, což je důležitý. Za sebe osobně můžu říct, že z toho hraní mám pocit velice dobrej, má dobrou atmosféru. Je to prostě zaznamenání jednoho koncertu. Naše koncerty se vystoupení od vystoupení měněj a tenhle, pokud pomineme různý chyby a falše, se podařil. Při živých vystoupeních k takovým věcem občas dojde. Kdybych řekl, že mi to nevadí, tak lžu. Ale kdybych tvrdil, že stavím na naprostý čistotě a přesnosti, tak taky lžu.

Jsou věci, který se na CD nedostaly a o který by jsi stál?

Vždycky je něco, co se někam nedostane. Ostatně vydávání těchhle desek je jenom hra s marnivostí, ale v dobrym slova smyslu. A s marností. Samozřejmě se jich tam pár nedostalo. A jsou to věci, který nebyly nahraný nikdy a třeba ani nebudou nahraný... anebo se k nim jednou vrátíme.

Sestava, která desku nahrála?

Na bicí hraje Tobiáš Jirous, nositel jména, které může zavádět, ale je to syn Věry Jirousové, nikoli Martina Jirouse, jak se mnozí domnívají. Studuje Akedemii výtvarných umění a píše básně, má vydanou jednu nebo dvě básnické sbírky a vzhledem k tomu, že je mu 26 let, hraje hudbu v posunu jeho generace, má odchytaný všechny trendy, který v hudbě dneska jsou. Když bez výstrahy po vydání nahrávky Siluety odešel Tonda Korb, tehdejší bubeník DG, nastal čas vakua, padala různá jména, kdo by mohl hrát. Mě napadl Tobiáš, o kterém jsem věděl, že s nikým nehraje a i to, že na bicí dlouho nehrál, přesto jsem mu zavolal a ukázalo se - když zmizela nervozita - že naše skladby se semknuly, že tím svým jednoduchým hraním vnesl nový element. Rytmika je teď dost zajímavá, Tobiáš hraje na zmenšený bicí, ne to klasický bigbítový bubnování, který mně osobně blízký není, je to v mém vidění taková masturbace. Pak je tam Eva Turnová, kterou mi doporučila Monika Načeva a který jsem zavolal, sešli jsme se a domluvili. Zůstala a dneska pracuje i na filmové hudbě, natáčí vlastní věci se svou kapelou. Pak je na nahrávce houslista a kytarista Pavel Cigánek, který před mnoha lety hrál s Psíma vojákama na housle a pak krátce s Umělou hmotou. Dále s náma hraje Tomáš Schilla, notorická postava violoncellového světa. Toho jsem poprvé potkal, když byl s Půlnocí na zájezdu v New Yorku v roce 1989. Ten se dostal do DG tak, že když jsme s Mejlou Hlavsou nahrávali desku Uměle ochuceno, potřebovali jsme asi ve dvou skladbách violoncello, tak jsme požádali Tomáše. A už zůstal. David Macháček se objevil ve chvíli, kdy z ničeho nic odpadl kytarista Alfréd Michl a já Davidovi položil známou otázku, zda se nechce hrát s DG. S tím, že za tři dny je koncert a do té doby se musí všechno naučit, což stihl a začal s námi vystupovat. Josef "Bobeš" Rossler na klávesy přišel jako poslední. Já jsem sice na klávesy komponoval, což je jedna věc, ale hrát na ně živě bylo obtížné. A protože Bobeš je multiinstrumentalista, přinesl do hry i klarinet a navíc to je "stará paměť", neboť hrál s Plastikama na nahrávce i na koncertě Co znamená vésti koně.

Je po šňůře DG 307, co bude dál? Pauza, nebo novej repertoár?

Všechno co je v hudbě uděláno, ostatně jako v čemkoliv jiným, vyžaduje strašně moc práce to uskutečnit. Ale tohle není v žádné rovině naplánovanosti. To znamená, že teď se odehrává jakýsi hraní, který mluví o tom, že se ukončí jisté období. A jestli bude něco dál, což si myslím že jo, a jak to bude dál, to nevím, ale třeba to bude záležitost jednoho člověka, třeba já sám něco udělám, nebo jenom pár lidí, anebo celá tato sestava... Nevím... Je dobrý to, co děláš, dotáhnout do maxima, do bodu, kam jsi to chtěl dotáhnout. V tom je největší výzva a zároveň to může být naopak obtíž, protože hraní je též o hravosti a o odlehčení... A je to práce s lidma. Pokud se to rodí v nějaký vyjímečný situaci, tak je to obrovskej přínos. Chtěl bych se zase něčeho dotknout, když člověk dělá, co mu dává smysl, že tam nechá protéct maximum svý hravosti a celkový představivosti a i tu syrovost, znamení toho, že vynáší nánosy toho autentickýho prožitku. Neustále. Že to není jakási kontrolovaná, nebo sebekontrolovaná čára prožívání jakýhosi času, tím myslím života. Že v tom je občas kus odvahy tu čáru pokřivit nebo ji úplně přervat a dotknout se něčeho jinýho. Právě v tom dělání je nutná vnitřní koncentrovanost všech co na tom dělaj, že se dívaj na stejnou věc ne třeba se stejným pocitem, ale s tou odevzdaností k tomu, že ji udělaj. A jejich nástrojem je ta fascinace - smyčcema, klávesama a rozladěnejma věcma až k tomu komornímu, kdy se člověk dotýká až ticha, ke kterýmu já se hrozně rád vracím. A k nějakýmu pocitu vnitřního třesu nad tím tichem, který vstupuje mezi ten hlomoz a mezi ty syrový údery, který se v člověku ozývaj. Stejně jako kostelní zvony, který považuju za hudbu nebes... když se procházím městem, kde je hodně chrámů a rozezní se zvony, tak mi to vždycky nahodí mráz po zádech. A i ten lidskej hlas v tom... A hlavně nespěchat a nemyslet si, že člověk něčeho dosáhne, člověk ničeho nedosáhne. Jediné, čeho může člověk dosáhnout je to, ŽE JE. A čím upřimněji se mu to podaří vtisknout do věcí, který dělá, tím větším je to přínosem. Ale tohle je jen jeden z těch mnoha hudebních souborů tohohle světa, který něco dělá. Některý lidi to osloví a jiný zase odpudí.. A tak to chodí...

Proveď nás posledním albem?

SILUETY LETÍCÍCH PTÁKŮ : ..naslouchat zvukům Babylonu/v 5 hodin ráno/pozorovat siluety letících ptáků/jak mizej za obzorem... Text, který v různých obměnách hrajeme asi 4 roky a který dal název poslední desce. Má svou mystiku v tom, že v něm vlastně nic není. Já jsem fixovanej na jistý časy, třeba na pět hodin ráno, což není čas, kdy bych každej den byl v ulicích, ale je to spíš slepený obraz toho, co člověk vidí, anebo co mu utíká. Hudebně se to kolíbalo, dřív jsme používali nekonečný pásky, smyčky, pak jsme to zrušili a teď to hrajeme jen na" živo" a píseň prochází proměnou koncert od koncertu. Je to položený na jedný notě, myslím že na A, z který se to rozvětvuje. Někdy dobře, někdy ne.

KNIHA PSANÁ CHAOSEM ...je to kniha psaná chaosem/je to kniha která nemá příběh/je to zděšení ve tvejch očích/je to kniha psaná chaosem... Při živým nahrávání došlo k textovým změnám vůči té staré nahrávce. Prošla "X" proměnama, jen se udržela struktura těch pár slov, a pokud si poslechneš nějakou nahrávku z koncertu, třeba z roku 1995, tak zjistíš, že se tam udrželo jen základní schéma. V původním textu se hovořilo: Je to kniha psaná chaosem/je to setkání donkichotů/je to čas kdy nevíš/je to kniha psaná chaosem. Mě fascinoval ten úlomek - kniha psaná chaosem - to se odráží v mém životě a v hravosti, takže ten text se různě mění, na co si vzpomenu přidám, anebo něco uberu.

TYGER ...tyger tyger burning bright/In the forest of the night... Text William Blake, hudbu dělal Mejla Hlavsa, složil to už někdy počátkem sedmdesátých let na akustickou kytaru jako velice jednoduchou píseň. Já jsem mu v roce 1988, když Půlnoc přijela do Ameriky řekl, aby ji vzkřísil, on tak učinil a Půlnoc ji hrála pak i dál. A pak i DG. Myslím, že je velice dobrá.

RŮŽOVÁ MLHA ...růžová mlha zahalující krajinu/jako obraz milování/vycházející slunce/zvláštní pocit něčeho/co se neopakuje... To je napsáno ve vlaku při cestě z jednoho města do druhého při rozednívání, při spatření takovejch narůžovělejch mraků a je tam reflexe pocitu, který mám velice rád. Je to chvíle, kdy vychází slunce.

TANGO - ...v rytmu tanga její srdce tluče/někdo rozsvěcuje světla/a někdo ji třeba pohladí... Taková odlehčená píseň... Tango je úder.

ONO SE TO K TOBĚ BLÍŽÍ ...propletený jsou tvoje cesty/jeko to co nechceš slyšet/nechal jsem v tobě otisky svejch prstů/hlas, kterej zařval na poušti ... Je z desky Kniha psaná chaosem, prodělala také aranžérské proměny. V tom textu je to zřejmý: cosi se k tobě blíží, ty to nechceš vidět, otáčíš se k tomu zády. Znám takovýhle pocity, ale asi je maj i jiný. Z textů jsou ty věci buď srozumitelný, anebo nesrozumitelný, tenhle je stálej, neměnnej. Skladba být hodně dobrá, a když se nepovede, je hodně špatná, rytmika je hodně pomalá, je to postavený na smyčcích. Tyhle všechny věci vznikaly vlastně jako práce nápadů a společnýho dopracování, zacházíme s nápadama mnohdy jako s odpadem, není to psaný z jednoho místa, z jedný strany, není to dokomponovaný na přesnost, což je ovšem taky někdy problém.

KŘÍDLO ANDĚLA ...našel jsem na ulici křídlo/mrtvýho ptáka nebo to bylo/křídlo mrtvýho anděla?/už nevim... Při jedný chůzi jsem našel křídlo holuba a hned se ve mně zjevil ten obraz a velice jednoduchá, pěkná melodie.

V KŮŽI SVĚTA ...jdu tam, kam často nechci jít/a na něco jsem cestou zapomněl/slova jemnosti jsem taky zapomněl/siluety v oknech/jako poutníci snu... Tu mám rád, text je obyčejnej, ani nevím, proč to zrovna takhle píšu. Možná jednou tyhle věci přijdou někomu směšný.... Hudebně hodně záleží na dynamice, protože tohle může být taky dlouhý nic. Je to udělaný na strašně jednoduchým zahrání mimoběžně a z toho se pak ta basová linka dostala tam, kde je.

KAMENNÝ SOCHY ...kamenný sochy/se daly do pohybu/jako se dávaj do pohybu divný sny nebo vítr... Tam je dětská vize světa, kterej je plnej jen zbytků kamennejch soch, který se z ničeho nic daj do chůze, začnou žít.

VALČÍK ...tady je most a tady je konec/tady je světlo a tady je tvůj stín/tady usínáš a tady to dobře znáš/tady je zeď a tudy teče čas... Tohle je jediná věc, která se na desku nedostala. Původní nápad valčíkovýho rytmu pochází od Evy.

A CO? ...ty říkáš a co?/že každej v sobě nese nějakou touhu/nenapsanou knihu, sen/a ty říkáš a co?... To je obyčejná otázka, tahle skladba je obyčejný tázání se, monolog, dialog. Nejdřív to bylo hráno v abstraktním duchu, potom to dostalo formu a repliky, takže je ukončitelnou písní.

ROZLITÝ VODY NELZE SESBÍRAT ...psal jsem ti o tom/čemu jsem věřil/opakoval jsem tvoje jména/opakoval jsem myšlenky/až do úplnýho vyčerpání/můj hlas se proměnil v neartikulovaný vytí/jinak nic... Tahle "píseň" zrála, až dozrála... Ve studiu byl podklad nahrávky na harmoniu a tympány a text je do toho doplněnej, napsanej až po barvě zvuku. Baudelaire mluví o bytostném smutku, někdy sedí v člověku to, o čem neví co je a není to slabost. Přiznání smutku není slabost, ale síla, to by člověk v tom paradoxním světě neměl zakrejvat. V životě se člověk chová opačně, stydí se za svojí citliovost a maskuje se hrubostí. Na tomhle koncertě vyzněla krásně.

POPELEČNÍ STŘEDA ...popel poletující tvojí hlavou/jako symbol krutý krásy/myslel jsem že všechno je jen hra/bez vítězů a bez poraženejch/popel poletující ulicí/padá na moji i na tvoji hlavu... Popeleční středa je den o kterém má člověk jistý povědomí, křesťanský rituál, tam dochází k symbolice popela mázlýho na čelo. Je to jen ozvěna dne, kdy píseň vznikla, ale mě napadl i ten popel jakožto krásný symbol. Jak lítá, je všude...

ZABIL KAIN ÁBELA NEBO ÁBEL KAINA ...čas zrady/čas odpuštění/čas kdy nevíš... Taky celoživotně opakující se, zde použito pouze k zachycení náhodnejch jmen. A taky to má osobní souvztažnost - kurva babylónská, která se udělala 6x - to je jak ze života. Je to otázka kdo je kdo, co kdy udělal a jakej je ten, kdo se usmívá a jakej je za tím úsměvěm, jakej je za těma ústama. To je otázka postavená čistě na těch biblickejch jménech. Tyhle věci píšu tak, jak tečou, nemám je "vymyšlený", někdy to je možná blbý a někdy dávají smysl. Nic na tom nestavím, jenom to dělám, jsem nástroj...

PROCHÁZÍM SE KRAJEM STŘEPŮ ...procházím se krajem střepů/krajem vášně krajem spánku/po tvym těle píšu příběh/slanej jako mořská bouře... To je píseň, která je úplně jinak nahraná na desce Kniha psaná chaosem a pak jsme jí úplně přearanžovali, včetně změn textových. Je to zkrácený opakování čtyř řádků a je tam spojenejch několik hudebních rovin dohromady. Tu považuju za dost povedenou.

UKOLÉBAVKA ...spi dítě spi/tvůj anděl tě hladí/odejdi do světa snů/ať vidíš co je za zrcadlem... To je píseň psaná pro děti, pro mojí dceru s vědomím, že ačkoli to nezní jako ukolébavka - mnozí mi říkají, že to je strašidelný - tak si myslím, že to je velice jemnej text i hudba. To jsem dopsal v noci, dětskej svět je úžasnej, když usíná, anebo kreslí, všímá si věcí kolem sebe. To byl takovej můj dárek, vždycky jsem chtěl psát pohádky, ale nikdy jsem je nepsal. To je závěrečná věc, kterou jsme končili všechny vystoupení v poslední době.

PRAHA NEW YORK PAŘÍŽ ...napsal jsem příběh/kterej sem spálil/příběh "umělce"/kterej sere na umění/příběh zvuků města/příběh světla/a příběh stínů/za oknem ranní slunce/a všechno je úplně jinak... Byla napsána v New Yorku, když mi Mejla Hlavsa zavolal, že se zabil náš společněj kamarád Jarda Kukal, kterej taky hrával v DG, jako první reakce, když jsem se dozvěděl, že zemřel. Napsal jsem několik nesmyslnejch čar, slov, dlouhej text, když to hrajeme teď, hrajeme to úplně zkráceně, pouhý úlomky toho textu. Hudbu dělal Mejla Hlavsa, úplně poprvé byla zahrána skupinou Půlnoc a já jsem ji převzal do repertoáru DG.

PAPÍROVÉ APSOLUTNO ...nejdřív bych podpálil!/papírový továrny/papírový pekárny/papírový pakárny/papírovou historii/DEPRESIVNÍ KOLONII... Skladba z roku 1973, hudbu dělal Mejla Hlavsa. Výkřik absolutní nahoty člověka, kterýmu je dvacet, symbolický, hravý, plný obrazů, ten svět k podpálení je vždycky před očima.

DEGENERACE ...degenerace náhle se vzbouzící/degenerace do vočí bušící/degenerace pronikající každou vteřinou/degenerace pravd co stanou se mršinou... Známá to píseň a "hymna" původních DG 307 z roku 1973, deklamující výkřik... nad kterým mnozí strnuli... Myslím, že slovo DEGENERACE je jeden z pojmů, který z tohohle světa nevymizí...

HUDEBNÍCI Z KONZERVY ...sme hudebníci z konzervy/útočíme psychu na nervy/sme potomci dušologa/nevzali sme všichni roha... Skladba vznikla na akustickou kytaru, hudbu složil Mejla v roce 1973 a jakožto akustická věc se dala hrát na různých večírcích, kuchyních, u ohníčků, u táboráku v lese, v hospodě... Původní text označil spoustu míst, do kterých jsem se později podíval a v kterých jsem žil a je to takovej důkaz hravosti a sebezesměšnění v těch sedmdesátejch letech, kdy to nebylo tak vážný, jak mnozí se domnívají: hudebníci z konzervy mohou mít dva významy, jednak jakožto konzervatonisti a druhý význam je jakožto zakonzervovaný...

A nic přece není tak vážný.. ve vztahu k tvorbě i historii DG 307.. Před mnoha lety, počátkem 90. let jsem se rozhodl, že o těchto věcech nebudu nikdy mluvit a nořit se do minulosti, což považuju za zbytečný.. to ty jsi mě přemluvil k tomuto "rozhovoru".. budiž.. já ti děkuju.. Nashledanou...

Rozhovor vznikal při mnoha setkáních v letech 1999-2000.

Hudba:
LP - Gift To The Shadows, Boží mlýny, Toronto, Canada 1982
CD - DG 307 1973-75, Globus 1990
CD - Dar stínům, Globus 1992
CD - Pták utrženej ze řetězu, Globus 1993
CD - Torzo, Globus 1993
CD, MC, LP - Uměle ochuceno, Újezd 1993
MC - Tvář jako Botticelliho Anděl, vl. náklad 1995
CD - Kniha psaná chaosem, Globus 1996
CD - Siluety, vl. náklad 1998
CD, MC - Koncert, Indies 1999


Knihy:
- DG 307: Texty z let 1973-80, Vokno 1990
- Kniha měst, Vokno 1993
- Čas je výkřik uprostřed noci, Maťa 2000