DG 307 - HISTORIE HYSTERIE (2CD)

UNI 10/2005
OPRAŠOVÁNÍ PODZEMNÍ KLASIKY

Kapela Dg. 307 má v historii české rockové hudby výsostné postavení. Svým způsobem jednoznačně vyrůstá z kořenů undergroundu, ale pne se do výšin svého vlastního ,apsolutna'. Její počátky bývají většinou označovány z nejrůznějších úhlů pohledu jako nehudební. Jeden ze zakladatelů ,Dégéček' Pavel Zajíček je oznažuje za „kakofonické a aleatorní." Ale to je jen jedna stránka věci. Tou druhou je specifická muzikálnost kapely, daná jednak Zajíčkovými texty, které v sobě někde hluboko nesou zakódovanou harmonii (ať už jakkoliv disharmonickou), a pak také působením druhého z protagonistů, tehdejšího baskytaristy a dvorního skladatele Plastic People Of The Universe Mejly Hlavsy, jenž měl vždy cit pro melodii.

Děti nebo šílenci

Prakticky kompletní soubor nahrávek z prvního období Dg. 307, tedy let 1973-1975, vyšel na sklonku loňského roku jako 2CD pod názvem HISTORIE HYSTERIE (Guerilla Records, 2004, 71:10 + 44:56). Část těchto záznamů se sice už jednou na trhu objevila jako vydavatelská rychlokvaška na počátku devadesátých let (Globus, 1990), ale teprve teď máme možnost udělat si celistvý obrázek o tomto fenoménu, který dokumentuje svou dobu a zároveň ji znatelně předbíhá. Přes nános prachu, který pokryl jednotlivé nahrávky, můžeme nahlédnout do bizarních zákoutí duševních stavů všech zúčastněných a nechat se unášet na vlnách deprese i jistého uvolnění. Poslech rané tvorby Dg. 307 ostatně vždy determinuje momentální nálada, potažmo i nátura posluchače, který se může stát nezúčastněným pozorovatelem-badatelem, zhroucenou troskou i člověkem s lehkým úsměvem na rtech. Všechny tyto polohy lze libovolně v různých časových úsecích střídat. Na povrchní poslech je produkce Dg. 307 temná, skrývá v sobě však spoustu hračičkářského humoru. I z něho ovšem může běhat mráz po zádech. Ivan Martin Jirous ve svém proslovu před vystoupením v Postupicích říká, že Mejla spoluzaložil tuto kapelu, „aby vyhověl tý zhvadilostní složce svý schizofrenický bytosti," což vyjadřuje alespoň zčásti podstatu věci, přičemž označení zhovadilostní v žádném případě nelze brát jako pejorativní. Není náhodou, že si Zajíček v jednom ze songů klade otázku: „Co sme?" a odpovídá si na ní další otázkou: „Sme dětma, který nestačily zestárnout, nebo šílenci, který nemůžou padnout?"

Degenerační výpověď

První disk zachycuje koncertní nahrávky a živou ,studiovku' z ateliéru Jaroslava Kadlece. Dvě za sebou zařazené verze rozsáhlé skladby Hrůzy zde nejsou nějakou archivářskou obsesí, ale ukázkou flexibility souboru a jeho smyslu pro absorbci a následné vyvržení momentální nálady. Klasickým případem ,písně', která může jakkoliv mutovat, je Papírový aPsolutno, jež se táhne historií kapely jako Ariadnina nit. Záběr Dg. 307 je skutečně obrovský - skupina mísí bigbít s konkrétní hudbou a nechybí tu ani parakotlíkářská odrhovačka Hudebníci z konzervy se sborem Chorus Paranoia. Jednou ze zásadních skladeb je i Degenerace, vskutku (de)generační výpověď, která dostává další rozměr v podání příležitostného sdružení kapely a jejích přátel pod názvem The Keep Together Band, v jejichž podání je jakousi pseudoozvěnou minuvšího léta lásky. Milou vsuvkou je i recitace Egona Bondyho, jehož přítomnost zde samozřejmě není náhodná. Některé skladby totiž svým způsobem upomínají na plastikovskou bondyovku 20 a řadu dalších pecek z období Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned. Dokazuje to ovšem jen to, že PPU a Dg. 307 byly v této době něco jako spojité nádoby, v nichž však ve stejné kapalině krystalizovaly zcela jiné útvary. Zajíček navíc básnicky není ani v nejmenším Bondyho epigonem a již zde se jasně projevuje jeho osobitá, velejemně drsná poetika.

Druhý disk nabízí nahrávky z hradu Houska, kde mimo jiné vznikl i zmiňovaný plastikovský Club. Kapela zde má v téměř bigbandovém obsazení mnohem větší prostor pro promyšlené špílce. Preindustriální prvky se tu mísí s neokázalým patosem, filigránskými vtípky i liturgickými postupy. Mozaikovitý chaos se v kaleidoskopických frakturách skládá v soudržné celky, v nichž má každý detail svou nezaměnitelnou hodnotu. Nosné struktury dostávají svůj půvab teprve díky následnému konstruktivnímu tříštění. Zkrátka a dobře tehdy v listopadu 1975 dosáhli Dg. 307 jednoho ze svých vrcholů a jasně dokázali svou svébytnost. Nahrávka zachycuje diferenciaci od stylu Plastic People a nastoupení na cestu, která rozhodně nebyla slepou uličkou, ale bohužel byla uměle zastavena vyššími instancemi. Je to odkaz, na nějž nelze přímo navázat, ale může být skutečně hlubokou studnicí inspirace. Přičteme-li k tomu bohatou fotografickou dokumentaci, kompletní texty a fundovaný komentář Jaroslava Riedla, pak nelze než konstatovat, že je to vydavatelský počin par excellence.

Petr Slabý

Znepokojivý návrat do časů minulých
Studentský list Babylon

S urputností, na první pohled ne nepodobnou pověstnému házení hrachu na zeď, se lounské hudební vydavatelství Guerilla znovu a znovu vrhá po hlavě do detailního mapování domácích undergroundových kořenů. Další nedávno vydanou a výtečně zpracovanou konzervou z jejich produkce, jsou ranné nahrávky dnes již legendárních, leč stále fungujících  DG 307. V sleevenote archívního dvoucédéčka Historie hysterie píše jejich zakladatel a protagonista Pavel Zajíček: „Je jiný čas, jiní lidé, jiné situace, jiné souvislosti...". Dva disky, sahající do hluboké historie let 1973-1975 by jiná věta ze současného úhlu pohledu jen těžko vystihovala přesněji. Pomalu, ale jistě přibývá těch, pro které je podobná nahrávka čímsi jen těžko pochopitelným, a nejen proto, že nezažili ani onu dobu, podmínky, ani tehdejší atmosféru. A zprostředkovaný zážitek je v tomto případě jen slabým odvarem skutečnosti. Nicméně těm, kteří o to stojí, se tu ta možnost na podnose nabízí.  Mimo jiné i proto, že samotnou podstatu zub času nenahlodal ani trochu.  I po letech z poslechu těchto sice technicky nekvalitních, ale jinak stále znepokojujících a provokujících nahrávek běhá mrazení, a to nejen po zádech.

  Jak už je obvyklé, zmapován je prakticky všechen dostupný materiál. Jestliže mnohé fragmenty této kolekce již samizdatovou distribucí  dlouhá léta obíhaly, dosud nikdy se ještě neobjevily v takovémto rozsahu a pohromadě, navíc doplněné o detailní dokumentaci, včetně řady fotografií a některých dosud nerozšířených skladeb. Z nahrávky čiší hravost, nápaditost, naprostá nechuť „dělat umění" a naopak neutuchávající snaha tvořit nově a nevyzkoušeně. A neohlížet se při tom všem na většinový vkus a mínění. Zatímco první disk obsahuje koncertní záznamy, na druhém najdeme pozdější domácí nahrávku z hradu Houska, a to vše chronologicky uspořádáno. Jasně tak lze vystopovat vývoj i postupnou proměnu přístupu k materiálu z autorské dílny ústřední dvojice Hlavsa - Zajíček.

   Vedle nich a dnes již zesnulého fotografa Jaroslava Kukala se pak objevuje další množina osob, z nichž s některými - namátkou Ivo Pospíšilem či Janem „Saharou" Hedlem - se pak domácí posluchači setkávali i později. Na úplném počátku se hodně pracuje s náhodou, zúčastněným programově přítomným nehudebníkům je ponechán velký prostor k vlastnímu přínosu a vyjádření, skladby působí velmi improvizovaně, a texty jsou prakticky jen recitované. Čím pozdější datum vzniku, tím pevnější struktury, promyšleněji rozdělené deklamované party, propracovaná aranžmá, a občas i zpěv. A pochopitelně tím víc stravitelnosti i pro běžného, nezasvěceného posluchače.

   Teprve se znalostí pozdějšího hudebního vývoje si lze uvědomit, nakolik skupina předběhla dobu. Jsou tu i minimalistické rytmické vzorce, zpětné vazby a mnoho dalšího průkopnického. S naprostou samozřejmostí se tu pracuje s železy, kameny a plechem či nástroji typu vrtačky, magnetofonového rádia, vysavače, tedy obvyklým „nástrojovým parkem" pozdějších industrialistů. Jenomže třeba Throbbing Gristle vznikli až krátce poté, co vznikla tato nahrávka, o pár let později vzniklých Einstürzende Neubauten ani nemluvě.

   Netřeba zastírat, že pro spoustu posluchačů bude tohle album neposlouchatelné i s časovým odstupem od doby vzniku. Tak jako spoustu lidí znechucovala skupina svou samotnou existencí již tehdy, tak jistě bude provokovat i dnes.  Bylo by asi bláhové se tvářit, že veškerý tu zachycený materiál je bůhvíjak skvělý - najdou se tu pochopitelně i místa zavánějící slepou cestou,  kde hledání a autentičnost vyhrávají nad výsledkem.  Ale přesto všechno si troufám tvrdit, že každý, kdo se zajímá o mimomainstreamovou hudbu, by si měl tohle album alespoň jednou poslechnout - třeba jen proto, aby si sám se sebou ujasnil své názory.  A každý, kdo se pokouší sám provozovat jakoukoliv formu hudby, které jsme uvykli říkat alternativní či experimentální,  by měl obsah těchto dvou disků brát jako jeden ze základních stavebních kamenů. Protože bez jejich znalosti bude dříve či později v pozici punkera neznajícího Sex Pistols či Clash nebo písničkáře, který ignoruje Boba Dylana či u nás Karla Kryla. Tedy přinejmenším směšně.

Antonín Kocábek 

Freemusic 5.11.2004

Dg. 307 - Historie hysterie aneb lekce s katarzními účinky nejen pro pamětníky
O undergroundové legendě legend DG307 (dříve Dg.307) se popsaly již stohy papíru, její jméno bylo v nejširších možných souvislostech skloňováno nesčetněkrát - ale nejvíce v souvislosti s jejich prvním obdobím, pro něž se asi jen ztěží najde výstižnější vyjádření než to, že bylo jedním slovem barbarské. K tomu se vztahuje moje nejvzdálenější osobní vzpomínka, jež sahá až kamsi do školních lavic z dob pubertálního dospívání, když se slovním podáním mezi kluky ve třídě šířily popěvky typu "až z mrakodrapů zbyde hromada rumu/až ze všech koutů polezou tučný červi/až na tvůj mozek navlečou prcgumu" nebo "běžim s hovnem proti plátnu/do plátna do hovno zatnu". Tehdy přesně v době soudních procesů v cause "Plastic People a spol", živené dokonalou mediální propagandistickou kampaní vůči undergroundu, se kapele pro mne a mé okolí nemohlo dostat lepší reklamy. O Plastikách a Dégečkách - které jsem v té době ovšem ještě nikdy z žádné nahrávky neslyšel - se mezi mými vrstevníky hovořilo jako o "správných gumách". Až později u mne uvědomováním si skutečných souvislostí působení "Dégéček" a celé undergroundové kultury došlo k přeměně od připitomělých chimér směrem k silnému souznění s jejich ideami i hudební koncepcí.

Tolik poněkud zeširoka na úvod mé dnešní recenze či spíše úvahy nad dvojdiskovým kompletem nahrávek Dg.307, která při vší snaze jednoduše musí být poznamenána mojí dlouholetou obeznámeností, neřku-li obdivem k jeho obsahu. Je skutečně velmi obtížné vyhnout se přílišné osobní svázanosti, raději bych čtenáře odkázal k fundovanějším historickým, hudebním či sociologickým pramenům, například k autorovi precizně sepsaného sleevenote k tomuto 2CD Jaroslavu Riedelovi či k Jirousově knize Magorův zápisník atd. Pokusím se tedy alespoň o co nejobecnější shrnutí (pro mnohé už notoricky známých) faktů s trochou toho - ať mi tedy čtenáři prominou - osobního zanícení.

Dg.307 vznikli v roce 1973 jako skupina vzájemně provázaných hudebníků i nehudebníků z undergroundové komunity kolem kapely The Plastic People of The Universe. Založili ji baskytarista a autor veškeré hudby Plastiků, Milan Hlavsa a jeho přítel se silnými poetickými sklony, Pavel Zajíček. Svojí koncepcí navázali na odkaz Knížákova voiceband/hlukového Aktuálu, především pak z hlediska aleatorických postupů, úderných myšlenkových proklamací/básní a využití nehudebních nástrojů. Dg.307 v této podobě vystupovali pouze několikrát, jejich naprosto živelná pódiová prezentace byla jen těžko stravitelná i pro řadu tehdejších posluchačů z undergroundového prostředí.
Dvojalbum Historie hysterie je koncipováno jako archiv dochovaných nahrávek z této doby, přičemž první disk obsahuje převážnou část zachovaného koncertního materiálu, disk druhý sestává z rekonstruované "studiové" nahrávky z podzimu roku 1975, která vznikala podobně jako album Plastic People Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned v magickém prostředí hradu Houska. Tehdejšího repertoáru "Dégéček" znalí posluchači tu najdou všechny důvěrně známé - některé takřka zlidovělé - úderky typu Degenerace, Podoba, Chameleon, Očišťování, Papírový aPsolutno atd. Ti, kteří hudbu DG307 znají pouze v dnešní podobě či dokonce vůbec ne, se mohou připravit na skutečně nevšední zážitek. Je až s podivem, jak přesvědčivě, aktuálně a s jak silným katarzním účinkem totiž tato hudba funguje i po třiceti letech. Vše přitom tenkrát vznikalo jakoby jen tak mimochodem a Dg.307 toho docílili prostředky (ať již zdánlivě či skutečně) velmi jednoduchými: hlubokým myšlenkovým ponorem, nevykalkulovaným apelem a podmanivým hlasem (Pavel Zajíček), silnými - i když velmi jednoduchými melodickými nápady a nezvyklými hudebními postupy (převážně Milan Hlavsa), výraznou rytmikou, živelnou (avšak neprvoplánovou) energií - obrazně řečeno řevem i pokorou, použitím "smetištních nástrojů" (plechy, kovy), dále vysavačem, flašinetem či třeba podladěnou Kábovou violou (pozn. Kába = Jiří Kabeš, jinak violista Plastic people).

Co říci závěrem? 2CD Historie hysterie je splacením jednoho velkého dluhu vůči této skupině (přestože část nahrávek, ovšem v naprosto okleštěné, zvukově neošetřené a dramaturgicky špatné verzi vydal na CD i LP již v roce 1991 Globus International), protože patří k tomu nejautentičtějšímu a nejoriginálnějšímu, co u nás kdy spatřilo světlo světa. Velmi dobře dotažený ediční záměr kromě precizně zrestaurovaných nahrávek potvrzuje obsahem i grafickým zpracováním pěkně vyvedený, obsažný booklet i zařazení multimediální stopy v podobě archivních filmových záběrů.

Igor Nováček

Lidové noviny, 11.11.2004
DG 307 fungují i po třiceti letech

Vychází dvojalbum Historie hysterie, které zachycuje skladby z prvních let existence skupiny DG 307.
Je s podivem, že jedni z nejdůležitějších představitelů českého kulturního undergroundu, skupina DG 307 sdružená kolem básníka Pavla Zajíčka a hudebníka Milana Hlavsy, neměli dosud štěstí na vydání retrospektivní nahrávky, odpovídající jejich významu. V porevolučním shonu spíše "uplácané" album firmy Globus z roku 1991 nemohlo tuto mezeru zaplnit. Teprve nyní severočeské vydavatelství Guerilla Records, jež se jak archivní, tak současné undergroundové hudbě soustavně věnuje, vydává pomyslné "sebrané spisy" první fáze existence DG 307 z let 1973 - 1975 v podobě reprezentativního dvojalba Historie hysterie.

Album sestavil majitel vydavatelství Vladimír "Lábus" Drápal za pomoci osvědčeného hudebního "archeologa" Jaroslava Riedela (ten stál mj. za jedenáctipoložkovou archivní edicí Plastic People Of The Universe). Až na výjimky, vyjmenované v informačně nabitém bookletu, obsahuje dvojalbum všechny dochované nahrávky DG 307 z daného období, kdy kapela tvořila jakousi protiváhu právě PPU.
Zatímco nejslavnější představitelé českého hudebního podzemí přes veškeré experimentování udržovali jakous takous základní linii ve smyslu tvorby na rockových základech. "Dégéčka" veškerá zažitá pravidla popírala a plánovitě bořila a blížila se ve svých nejradikálnějších okamžicích spíše k moderní vážné hudbě dvacátého století. Nemluvě o tom, že velmi rozvolněnou formou svých skladeb a zejména použitým instrumentářem (kromě tradičních nástrojů, zhusta však neobvykle používaných, k němu patřily i nejrůznější železné předměty apod.) vlastně předjala vznik industriálního stylu, zosobněného později zejména německými Einstürzende Neubauten.
Hudební projev však - vzhledem k jeho nezpochybnitelné avantgardnosti možná trochu paradoxně - nebyl prvořadým smyslem existence DG 307. Hlavní roli zde totiž jednoznačně hrály Zajíčkovy básně (tak je tomu u poněkolikáté obnovených DG 307 dodnes). Nihilismus, daný dobou a prostředím vzniku, s postupně narůstajícími religiózními prvky byl hlavní linií Zajíčkova rukopisu. Na rozdíl od autorovy pozdější tvorby byl vyjadřován přímočaře, a přesto je působivý dodnes.

Historie hysterie je sice opožděným, nicméně velmi záslužným krokem na poli mapování neoficiální české kultury sedmdesátých let. Dokonale vypovídá o době svého vzniku, a navíc přináší silný zážitek hudby a slova plný autenticity a síly. V tomto ohledu datum, ba ani politický systém, ve kterém vznikly, nehraje roli.

Ondřej Bezr

Nové ústecké přehledy, prosinec 2004
Jednou věcí si můžete býti v tom našem slzavém údolí jisti. Strejda Lábus ( a jeho vydavatelství Guerilla Records ) bude naše duše dál neúnavně zásobovat kvalitní, nekonzumní a mnohdy přímo sběratelskou muzikou. Zažili a zaslyšeli jsme od něj už ledacos. Raritní Orchestr Bissext, legendární Guten Tag, takřka legendární a dosud hrající Houpací koně, melancholické Schwarze Aussig, dokonce vydal i album ,(mimochodem vynikající) neexistující kapely Do Shaska ! a v neposlední řadě mimo jiné ( kdo chce vědět všechno, nechť se s důvěrou obrátí na www. Guerilla.cz, tam to je všechno tak nějak sesumírovaný ) vydal už troje již zmiňované DG 307 o kterých je vlastně řeč.
Člověku nezbývá než smeknout klobouk před úporností s jakou Lábus (krycí jméno Drápal Vladimír, bytem a vydavatelstvím Na Foukalce 603, Louny, 440 01) mapuje českou ryze undergroundovou scénu vybujelou v zatuchlých sklepeních tvrdě sociálisticko bolševických normalizačních 70.létech. Ještě že nám soudruzi nestačili ty sklepy pomocí Janečků a Bartošových uklidit a tak tam uzrály taktéž Guerillou vydané partičky, souputníci poněkud zbožštělých Plastiků, jako Hally Belly, Umělá hmota a právě již zmiňovaní DG 307 O těch tedy bude následující recenze.

Kromě poklon a smekání klobouků stačí si pořídit kompletní nabídku Guerilla Records a máte jistotu, že o kvalitní věci na více jak jeden poslech a neméně kvalitní depresi máte zaděláno. Tak to by byla tak nějak skrytá reklama na úvod a teď tedy konečně snad už dojde na DG 307.

Jak ale napsat recenzi a neopisovat z bookletu ( o něm ještě bude zmínka ) od pana tatínka DG 307 Pavla Zajíčka a od řekněme něco jako kmotra pana magora Magora. O „kolektivu autorů" Mladého světa z roku 1976 ani nemluvě. Tam to všechno je, tak si to album kupte, přečtěte si to, poslechněte a je to. Vy co sedíte v tom správným kině, litovat nebudete, a Vy - posluchači TV Nova stejně tuhle recenzi nečtete a pokud ano a album si omylem koupíte, či nějak jinak se dostanete k jeho poslechu, buď zešílíte a nebo mi ( eventuelně Lábusovi ) příjdete rozbít držku. Tím by se asi celá recenze dala v podstatě uzavřít. A je to.

Tak snadný to mít ale nebudu, to by mi asi Fredaktor pan Fred vycinkal a možná bych ani nedostal výplatu v podobě několika zdefraudovaných výtisků NUPů.

Tak začněme ještě jednou pěkně od začátku. DG 307 známe všichni ( co dočetli až sem ). Stejně kdyby náhodou se našel někdo mladý nadějný, kdo neví a rád by věděl, tak alespoň letem ( Mladým ) světem v kostce.

DG 307 vznikli v době, kdy hrát nebyla vůbec prdel a hrát a zpívat tak jako DG 307 bylo přímo hrdinství. Beze srandy. Krystalický underground, souputníci Plastiků. Zajíčkovy texty plné beznaděje, zoufalství a negace (ale i tak trochu křesťanské víry - to tam určitě zanesl ten pan poslanec Karásek ) reflektovaly na kulturní a společenský marasmus 70. let. A jak nádherně se hodí do dnešního marasmu. V DG 307 hrály mraky mániček, nemožno nezmínit nosné máničky a to ( bohužel už nebožtíka) Milana Mejlu Hlavsu a ( bohudík dosud žijícího ) Pavla Zajíčka, potažmo zakládající členy. Ostatní hráči ať se prostě nezlobí . Vše je v bookletu , na který už brzo taky dojde.

DG 307 předváděli v dobách husákovsky rozjásaných kulturních prostitutů něco, co bylo pro tehdejší kulturní referentské tlustoprdky prostě nepřijatelné. Normalizátorské pěvce nebudu jmenovat, aby mě nežalovali, ale malá nápověda - všichni vystupují v hodně veselých estrádách na již zmiňované TV, někteří jsou již v důchodu a celý život produkovali a produkují blití . A do toho DG 307 se svými víceméně ilegálními rockovo industriálními performancemi. Každý kdo v DG 307 hrál si to parádně odskákal, stejně jako každý, kdo je někdy naživo viděl. Samozřejmě s výjimkou příslušníků STB, kteří pravidelně v závěru ( a někdy i před zahájením produkce ) všechny pěkně dokupy pozatýkali. Píšou se 70.léta, normalizace v plném proudu a experimentovat na poli kultury se dá pouze mezi častuškou a bulharskou lidovou. A najednou nemyté, neestetické a nepříliš dobře hrající máničky v čele s recitátorem máničkou Zajíčkem, přednášejícím nesrozumitelné texty (jak vtipně poznamenala soudružka Mládková na vydařeném video bonusu CD 2 ). Co s tím ? Řešení je nasnadě. Zakázat, protagonisty pozavírat. A je to. Jenomže to nebylo a DG 307, stejně jako Plastici a další přežili všechny represe a dál se prodírali nesnadným pralesem tvrdě nekomerční kultury. Těžká ponurá, ne příliš melodická hudba s drtivými texty se poslouchá ztěžka i dneska v dobách radostného kapitalismu. Hudba a texty DG 307 mají ale jednu výhodu. Zůstanou v nás. Nadlouho. Většinou navždy. A já jenom doufám, že soudružky Mládkové a další jí podobní se dokonce z vystoupení DG 307 už nikdy nevzpamatovali. Ale zpět k albu Historie Hysterie, když se vlastně zatím ani pořádně nezačalo. To by tedy bylo tak nějak na úvod.

Album Historie Hysterie obsahuje dochované nahrávky DG 307 z let 1973 - 75, tedy kategorie raritní, sběratelská. Dvě CD dohromady obsahují považte 116 minut hudby, zpěvu, řevu, recitace a tak všelijak podobně a cca 16 minut obrazového záznamu. Sic. Takže nějaký dvě a čvrt hodinky duševního nářezu. Jirous zhodnotil DG 307 jednou údernou větou na koncertu v Postupicích : „ Hudbu DG 307 skládá zhovadilejší já Mejly Hlavsy, je to hudba progresivnější , proto také hůře snesitelná.". DG 307 jsou především o Zajíčkových až nihilistických textech a Mejlově industriálně minimalistické hudební performanci. Je to neuvěřitelné, ale skladby jsou staré už 30 let. Buďme v klidu, síla je to pořád.

CD 1 otvírá historicky první industriální vystoupení DG 307 z října 1973 v Klukovicích, kde zahráli, zarecitovali a zahlučeli pouze dvě skladby. A hned první Anti(Ivo de Lux) se stala možná i proti vůli DG 307 „hitem" a v očích „laické" veřejnosti asi nejznámější jejich skladbou. Může za to bolševický tisk a jeho nenávistné články v Průbojích, Rudých Právech, Signálech atd, které měly za úkol odradit naší pionýrskou mládež od toho „hnusu" produkovaného DG 307, avšak dokonale splnily cíl tzv.antireklamy. Hojně citovaný verš : „Běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu" takřka zlidověl. Další záznam je z vystoupení DG 307 v ateliéru výtvarníka Jaroslava Kadlece na Žižkově, uspořádaného spolu s Plastic People na oslavu návratu p.Magora Jirouse z vězení. Opakuje se téměř desetiminutový opus Hrůzy, zazní i Degenerace a Papírový aPsolutno. Následuje záznam koncertu v Postupicích později známého jako První festival druhé kultury. Kromě DG 307, samozřejmých Plastiků tam hráli mimo jiné i Sen noci svatojánské Band, The Old Teenagers, Charlie Soukup a otisky snímal i pan poslanec Karásek, tenkrát ještě disident. STB z toho měli zajisté druhé vánoce. Kuriozitou festiválku bylo, že byl snímán zvukově i obrazem na profesionální aparaturu, načerno vypůjčenou z ČT. Zazní Očišťování s textem pro mne osobně z nejzásadnějších : „Každý ráno bychom se měli očišťovat, každou noc bychom se měli milovat, každou vteřinu bychom měli bejt připravený, na konec.", Útok na historii (hysterii) ale třeba i Utopenec s neméně zásadním textem : „ Topím se ve sračkách, svýho přemejšlení, topím se obden, nic se nemění." CD 1 uzavírají tři skladby z vystoupení DG 307 v Mokropsech u Prahy.

CD2 začíná ( i končí ) nahrávkou z listopadu 1975 na hradě Houska, kde kromě toho, že tam regulérně strášá, ( jako na hradě, né na CD) strášal taky převlečen za kastelána pan poslanec Karásek a ku strášaní si přizval právě DG 307, trochu Plastiků a jiné své přátele rekrutující se z řad deklasovaných protistátních živlů. Vznikla cca třičtvrtě hodinová pecka v podobě minimalisticko básnicko hudebních performancí vytvořených tak klasickými rockovými nástroji jako tranzistorové rádio, pilka na železo, husí krky ( rozuměj ty elektro, né z vopravdovejch hus, tak velký performeři to zase nebyli ) až po zvon ze strášací kaple na Housce. Zazní skladby již známé z CD 1, jakož i věci dosud nenahrané. A zase subjektivně pro mě největší síla je skladba Podoba a Zajíčkův text : „ Čemu se podobáš ve svý velikosti, hovnu, hovnu, hovnu." a skladba Sv. , kde zazní : „ Seká tobě někdo do hlavy, seš snad hříčkou popravy, máš nedostatek potravy, obavy vo svý zdraví, bořej se ti kostí základy, připravujou proti tobě úklady, mlátí ti někdo šutrem do brady ? Čeho se tedy bojíš ? Však ty víš !". Prostě síla, však my víme.

Jako bonbónek na závěr jsou na druhém CD dva obrazové záznamy a to vystoupení v Postupicích a v Kostelci u Křížku. Z vystoupení v Kostelci si sice neužijete moc DG 307, zato si užijete zasvěceného komentáře znalců hudby, kultury a vůbec, okořeněné poznatkem, že DG 307 není sů oni vlastě hen ten americký špión ? Každopádně se na video bonusu dozvíte, kdo ty jejich kejkle (bohatě v tvrdejch ) platí. Samozřejmě že rozvraceči ze západních špionážních center ( neřkuli doupat ) a šustí myriády dollarů. Ještě, že jim soudruh terorista Mynařík uměl tak pěkně zavařit. Zkrátka a dobře nám to zvukem i obrazem soudruzi pěkně polopatě vysvětlí, proč nemáme a nebudeme DG 307 poslouchat, co je to dekadence, jak vypadá kvalitní kultura a tak. A je to.

Jo a ještě ten booklet jak ho pořád avízuju. Tak ten je fakt parádní, ostatně jak jsme u Guerilla Records zvyklí. 24 barevných ! stránek, desítky fotografií, sestavy DG 307, kompletní texty a všeobsahující historie ( tentokrát nikolivěk hysterie) kapely. To jen tak namátkou co se týče bookletu.

DG 307 vystupovali velmi často s Plastic People, všelijak se vzájemně prolínali ( Tedy ne fyzicky, ale tak nějak hráli jednotliví muzikanti na střídačku a prolínali se duševně) a vůbec to byli věrní souputníci. Taky si to společně pěkně odskákali a teď si to odskáčete Vy, milí posluhači.

Co dodat závěrem. Co naplat, takových lidí, jako je Lábus, kteří do nás perou kvalitu, obdrževši za to mezinárodně uznávané platidlo v tvrdejch, tzv.VK (Velký Kulový), je v naší slastné komerční době málo a zaslouží si pár řádků. Takže ještě jednou poklona pane Lábus a jak se říká u nás v Nemadema Vyděržaj pioněr !

PS : Teď mě napadá, nejsou ti soudruzi, co nám na video bonusu alba Historie Hysterie tak pěkně vysvětlují, že je to úplně blbý a nemáme to poslouchat ani zbla, ti samí, co na nás teď před volbami shlížejí jako hodní strejdové z bilbordů. A neměl by se ten Zajíček radši znovu zakázat ? A Lábus pro jistotu taky ? A mám to vůbec podepsat ? Bůh (soudruh) ví jak ty volby vlastně dopadnou, tak abych neměl voplejtačky.

PS 2 : Recenze dokončena až po volbách, tak je to dobrý. Soudruzi sou druzí, vyhrála mafie s krycím názvem ODS. Lábus může vydávat hezká alba dál. Však voni mu to ty druzí jednou všechno sečtou. Ideologická diverze není totiž žádná selanka.

Dan Eminger

Z dopisu, který poslal Josef Škvorecký Martinu Machovcovi (26.11.2004) jako reakci na zaslání CD Historie hysterie, o které J. Š. požádal:...

Děkuju za dvojCD. Je to jak píšete: pro mnoho lidí to bude těžko snesitelné, nejenže „specifické duševní rozpoložení" jako za Husáka už je záležitostí minulosti, a zdůrazňuju to „specifické", protože vyjadřovat se k přítoomnosti slovy nevhodnými k jídlu, to jistě existuje. Druhé CD je technicky znatelně lepší a líbí se mi velice některé texty - např. „Podoba", to jsem kdysi citoval v knize Samožerbuch, přibližně v té době, co ji DG zpívali.

Ale zvuk té kapely je zajímavý, ta směsice nástrojů, na které dokonce obstojně hrajou, a nenástrojů, které do směsi dodávají nečekanou barvu, extrémní přednes sólisty i sboru, to všechno dělá příznačnou atmosféru. Jako hudební dokument základního aspektu, spíš pocitu té doby je to neopakovatelné. Musím říct, že mi to říkalo víc než leccos na LP Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned, ačkoliv jsem u vzniku toho LP vlastně byl, jak asi víte, Paul Wilson je můj překladatel a Egon Bondy je autor Sixty-Eight Publishers.

Tak Vám i panu Drápalovi děkuju, pozdravuju pana Zajíčka a srdečně zdravím,

Josef Škvorecký