KABARET DOKTORA CALIGARIHO - PŮLNOČNÍ PACIENT

FOBIA ZINE / 8. 1. 2022 / autor: Horaguru

KABARET DOKTORA CALIGARIHO patří beze sporu k těm spolkům, které buď bezmezně zbožňujete, nebo… nebo prostě ne. Moc si nedovedu představit někoho, kdo stojí na půli cesty. Ani u mne se nejednalo o lásku na první pohled (poslech) a teprve návštěva kapelních webových stránek, zjištění „vo co gou“, to znamená pročtení konceptů jednotlivých děl a pochopení filozofie tělesa uvrhla mou schránku do spárů šíleného lékaře. 

Vznik KABARETU je vázán k letopočtu 2010 a zajímá-li vás původ prapodivného názvu, pak vězte, že je odvozen od černobílého němého filmového klenotu Kabinet doktora Caligariho (ČSFD 85 %) z roku 1920. Spolek má na kontě tři alba (včetně aktuálního „pacienta“) a tři EP. Společnými kulisami pro všechny příběhy jsou neútulné pokoje blázince a postavy v nich se pohybující, dostatečně atraktivní a zajímavé, aby přitáhly a udržely vaši pozornost.

Zatímco na „Vzkříšení“ (2014) se ten, jenž má dbát a pečovat o blaho svých svěřenců, mění v diktátorskou příšeru, po „Orwellovsku“ rozděluje úlohy a na prvním místě stojí ukojení vlastního bažení (vyvolání Chopinova ducha), na „Hry pro Marii“ (2016) ztrácí šílený Caligari veškeré zábrany, zplodí se svou svěřenkyní dítko a vše dokráčí k neodvratnému konci, činu nejohavnějšímu, zavraždění matky dítěte.

Pro uvedení do příběhu „Půlnočního pacienta“ si vypomohu obšlehnutím několika slov z bookletu aktuálního díla: „Hra pracuje s myšlenkou globálního úpadku a populistického přístupu médií k informacím. Chrlené informace jsou v průběhu interpretace několikrát zkresleny a jejich výstupní hodnota se se vstupními daty zcela rozchází. Dějem se prolíná několik rovin, pojítkem jim je neznámé médium Půlnoční pacient, jehož přítomnost je nedefinovatelná. Hra ,Půlnoční pacient‘ se tak opět věnuje jednomu z nejzásadnějších témat, které významně formuje současnou společnost“.

Zkrátka a dobře, vypadá to, že starého dobrého doktora dohnalo svědomí a nejčastěji vnímaným pocitem je všudypřítomný strach. Sám Caligari je z důvodu nepřítomnosti Marie Mrtvé i hlavním hlasem alba a i díky hrubšímu projevu působí „Půlnoční pacient“ ostřeji a temněji než kdy dříve. Ale hezky popořádku…

Úvodní „Propter Metum Eorum“ čapne za rukáv a bez okolků zatáhne do hry. Už při prvním poslechu jsem pochvaloval sílu, údernost a živost soundu, jenž se u studivého mága Stani Valáška podařil umíchat. Počáteční dojem, že se KABARET vydal po cestě říznosti a přímočarosti ve větší míře, než tomu bylo u předchůdců, již neplatí. Není to samotnými skladbami, které pravda jsou trochu jinak, ale je to hlavně zvuk, který zmíněný dojem vyvolává. Na sáhodlouhé přemýšlení není dostatek času, voodoo bubínky volají mesiáše a v „Prorokovi božím“ se dočkáme nejednoho. Hudebně nekompromisní, s Caligariho slovním kulometem se jedná o nejdynamičtější věc na albu. Určitě si vybavíte politiky často vyslovované slovo „Kočkopes“. Obzvlášť, jedná-li se o návrhy konkurenčních stran. Zde svojsky uchopené a já již několik dní intenzivně dumám, proč je psokočka horší volba a umírá do dvou let…

Na časomíře skáčou první vteřiny titulního „Půlnočního pacienta“ a tetelím se blahem. Téměř vše je tady tak, jak to mám rád. Řízný riff okoření foukací harmonika a černé myšlenky, které navozuje text o nočních návštěvách nezvaného hosta, mění lidskou pokožku v husí. Nepasuje vám vytvořená atmosféra strachu z neznámého do současných časů? Mrazení v zádech mi trošku nabourává „šmoulův“ proslov, ale je to zkrátka KABARET a ten na věci před a za hranou nehledí. Pokračujeme v podobném duchu a „Spoután v algoritmech doby“ nevyznívá o nic méně znepokojivě. Byly by naše životy bez sociálních sítí opravdu o tolik chudší a prázdnější? Nevím, nevím…

S následnou dvojicí „Mé nejoblíbenější zvíře je stepující stonožka“ a „Fux-klub-klaun“ to mám všelijak. Je to klasické KABARETNÍ bláznění (jak praví Joker – „co tě nezabije, to tě jednoduše zešílí“) a jejich poslech se řídí momentální náladou a chutí. Neodpustil bych si ovšem nezmínit výborný text druhé jmenované. Znovu perfektně napasované na čas přítomný. 

Slovy chvály jsem minulý odstavec končil a zde je budu navíc zvýrazňovat a podtrhávat. Zaskřípání kytary spouští další z povedených, temnotou a obavami zahalených věcí – „Tanec se strachem“. Tady už spojitost se současným stavem společnosti musí odhalit i ten největší nedovtipa a její text je možná tím nejlepším na albu. Caligari je dočista pohlcený hrůzou a verše, které posluchače zasvěcují do jeho myšlenek, jsou prostě skvělé.
Ukázka pro lepší sdílení mého nadšení:
Kdo to byl?
Že by noční hlídač z rodiny Kočků?
Chodí spát do zahrad a v kuchyni ujídá čočku…
K tomu si přiřaďte jednotvárný, ale chytlavý rytmus baskytary, která hezky zvoní, pochodové tempo a ostatek nástrojů, dotvářejících příjemně nepříjemnou atmosféru. 

O to těžší to má „Astronomický migrant“, který mne z celého cédéčka baví nejméně. Mám avantgardní excesy kapely ve velké míře rád, ale tady se úplně nepotkáváme. Kulatou desítku dostalo na hřbet „Letiště Václava Havla“ a společně s „Krabičky babičky“(„Hry pro Marii“) zaujímá na mém řebříčku oblíbenosti speciální místo. Pokaždé se sám sebe ptám: není se mnou něco špatně? (úsměv) Obě v sobě mají zvláštní kouzlo a přitažlivost… a nebudu zapírat, že nejednomu člověku jejich prozpěvováním lezu na nervy, což taky není k zahození. (úsměv)

Oficiálním koncem je pro mne píseň „Jsme zrůdy“. Znovu temná, neklidná věc, reagující na aktuální dění. Znovu skvělý text, kde se střetává smutné sdělení s vtipným podáním (např. „korková zátka“).

Definitivním uzávěrem „Půlnočního pacienta“ je skladba „Čtvero ročních období Mirka a Franty (1993)“, která, jak letopočet napovídá, byla složena v dávných časech. Taky mi do konceptu díla moc nezapadá a příliš poslechů jsem jí nevěnoval.

Mám-li mluvit o obálce nosiče, tak aniž bych slyšel jedinou notu, měl jsem při FB ochutnávce jasno o koupi. Dvorní ilustrátor Petr Válek se opět vyznamenal a hádáte-li, jestli mne více děsí postava s otevřenýma, nebo se zavřenýma očima, hádáte špatně. Je to ta ilustrace uvnitř bookletu, kde z pootevřených dveří září dvě kukadla, ruka zlověstně svírá dveře a lze se jen dohadovat, co se bude dít dál…

Jak píšu výše, je to album temnější a kytarovější, než jsme byli zvyklí, ale stejně nakažlivé a okouzlující jako jeho předchůdci. Tady se z pohledu fanouška nad bodováním moc dumat nedá, buď se vám „Pacient“ líbí, nebo jste ho neslyšeli.

Hodnocení autora: 8/10

https://www.fobiazine.net/article/12633/kabaret-doktora-caligariho-pulnocni-pacient?fbclid=IwAR1YDVWjt44zFi8dsLKFbGUelXOyWO5ARZ9VsEWAYNU4g1ZCWI2yJHqEZP8

CZECH BLADE
Vydáno: 02.05.2023

Třetí album „Půlnoční pacient“ od KDC je jako horečnatý sen, při kterém se vám v rychlém sledu střídají v hlavě navzájem nesouvisející témata. Alternativní rock, metalové riffy, prvky kabaretu, jazz rock, androš 70. let, ska, punk... Anonymní sdružení, vystupující od roku 2010 v maskách, čímž trochu připomínají kultovní THE RESIDENTS, hudebně nejvíc ve skladbě „Fux-Klub-Klaun“, ale jinak to mají hozené dost jinam. Svým pojetím mi spíše evokují švédské avantgardisty DIABLO SWING ORCHESTRA (kteří jsou ale žánrově ještě rozkročenější), částečně pak francouzské 6:33 anebo třeba americké psychouše DOG FASHION DISCO. Název kapely odkazuje na černobílý film z roku 1920, který bývá označován za první expresionistické dílo v dějinách kinematografie a jeho témata – jako obavy z budoucnosti, znepokojení současnou společenskou situací či nefunkčnost státních systémů – jsou častými náměty i KDC. Hudebně je to eklektický kaleidoskop stylů a někdy i docela vzdálených žánrů, takže v jejich hudbě můžete vystopovat vliv UŽ JSME DOMA, stejně jako PRIMUS nebo i KORN. Jakkoliv jsou mi hudebně docela blízcí, v textech se často rozcházíme, protože jejich poměrně obskurní vidění světa zhusta nesdílím. Hlavně v nich necítím tolik potřebný nadhled a smysl pro ironii, i když to tak bylo zřejmě celé myšleno. Na můj vkus zní často až příliš afektovaně a moc tomu nepomáhá ani prvoplánové rýmování na banální témata, jako třeba donekonečna se opakující slogan „Letiště Václava Havla“, který mě nutí brát do rukou ovladač a mačkat tlačítko „Next“. Ale abych jenom neprudil, mají i světlejší okamžiky, jako třeba ve skladbě „Prorok Boží“. Obalu se s nadhledem sobě vlastním zhostil Petr Válek a jen kvůli němu bych si tu desku koupil.

Michal Jakubík