AGON ORCHESTRA & PAVEL ZAJÍČEK / & DG 307 - JAK SUP LETÍCÍ NAD KRAJINOU SNU

UNI 2/2022
Alba s orchestrálním doprovodem jsou populární, dodávají fanouškům pocit, že písně jejich oblíbenců mají větší uměleckou hodnotu. Často však jde o prvoplánový kýč bez invence. Skladby se zabalí do orchestrálního hávu, smyčce s dechy vytvoří mohutnou plochu jak z hollywoodského filmu a housle převezmou linku sólové kytary. Přitom možnosti takovéhoto spojení jsou ohromující a toto album dokládá, jak lze dát skladbám další dimenze. I tři vzhledem k síle předchozího materiálu trochu zbytné skladby Dégéček s doprovodem Agonu na konci alba ukazují, jak může orchestr obohatit aranžmá, aniž by šel proti stylu kapely a přitom se vyhnul klišé.

Naplno však možnosti spolupráce ukázaly skladby na Zajíčkovy básně napsané přímo pro Agon. Papírový aPsolutno je jedním z jeho nejznámějších textů, který hrála Dégéčka, Ivan Acher však dokázal z básně dostat více, Zajíček ho melodeklamuje za doprovodu řídké figury piana, která opatrně graduje, takže vynikne každé slovo, aby pro kontrast nastoupila s další básní, oslovením země, Jana Vébrová. V závěru se opět vrací Zajíček, který z unaveného projevu přejde do divokého: „Nejdřív bych podpálil….“

Agon i autoři prokázali cit pro Zajíčkovy kořeny, ukazuje to Michal Nejtek v Procházím se krajem střepů i Petr Wajsar v Hrůzách, když zdůraznil ostinátní rytmus a basy, přičemž jedovaté výšky klarinetu a freejazzové piano podtrhují slova.

Vrcholem jsou tři delší kompozice uprostřed alba, mnohovrstevnatá titulní skladba Petra Kofroně, kterou drží pohromadě smyčka s verši „jak sup / letící nad krajinou snu / nenacházím maso / do kterýho bych se zakousl“. Objevují se v ní ohlasy poválečné avantgardy i monotónní elektronické plochy a expresivní místa, hudba přitom slouží textu. Skladba ukazuje, kam až se lze dostat od Pašijových her, na nichž se Zajíček podílel, aniž by se člověk jejich odkazu zpronevěřil.

Mnohotvárné je i Vtípilovo Není slovo s táhlými tóny akustických nástrojů, nervní elektronikou a šepoty i divočejšími pasážemi. Undergroundové kořeny evokují temné bubny. Autoři se však nepokoušeli jen odrazit se od undergroundu, Vrost do stromu je uměřená komorní skladba postavená na tichém kolečku piana a minimalistických tazích smyčců, do nichž tiše zpívá Vébrová, než skladba v závěru vygraduje.

Silná je i bolestná Acherova Modlitba rámovaná jemným pianem, po kterém nastoupí jedovaté až sonoristické smyčce doplněné výkřiky dechů a ruchy. Druhé části pak dominuje preparované cello. Naléhavosti dodává šeptaná recitace, ze které mrazí: „Musíš být ať chceš / či nechceš / Vždyť přece seš / protože jiné cesty není / než být / bít se… ubít se…“

Pokud si Petr Kofroň v roce 2015 před lety v rozhovoru pro UNI stěžoval, že žijeme nejdelší dobu ve svobodě, a přitom chybí autority i silná díla, tak na této desce ke vzniku jednoho přispěl. Současně album ukazuje, jak moc autor potřebuje blízkého interpreta, který mu rozumí. Na projevu Agonu je znát, že někteří jeho členové prošli undergroundem či s ním mají zkušenosti.

                                                                                         ALEX ŠVAMBERK

HARMONIE 

Mezi Orchestrem Agon a špičkovými rockovými hudebníky českého undergroundu vždy panovaly sympatie, což na počátku tohoto století vedlo k několika společným projektům: Obešel já polí pět a Pašijové hry se skupinou The Plastic People Of The Universe, Magorova summa (tedy zhudebněné básně Ivana M. Jirouse), Filip Topol & Agon Orchestra (přepracované písně Psích vojáků). Do stejné kategorie patřila v letech 2006 a 2007 spolupráce Agonu s Pavlem Zajíčkem a skupinou DG 307. Důležitou roli ve vzájemném propojení sehrál kontrabasista Ivan Bierhanzl, souběžně člen Agonu, Plastic People i DG 307.

Premiéru měli roku 2006 v Divadle Archa - DG 307 se Zajíčkem odehráli svuj obvyklý program, v pěti skladbách se přidal Agon Orchestra. Každou z nich instrumentoval jiný skladatel (Petr Wajsar, Marko Ivanovič, Michal Nejtek, Ivan Acher a Petr Kofroň) a jejich tvůrčí přínos byl tak zásadní, že jsou teď na obalu CD uvedeni jako skladatelé (což však neznamená, že by v těch orchestrálních upravách původní hudba přestala být přítomna). Sám Zajíček už do nových verzí nezasahoval, ovšem na podiu zůstával jako zpěvák a recitátor svých sugestivních textu ústřední osobou.

Skladby z první etapy existence DG 307 (Hrůzy a Papírový aPsolutno) prošly nejzásadnějšími proměnami a nebylo to vždy jen k dobru věci: obě písně ztratily rockovou naléhavost a jen částečně to vyvážila nová, osobitá orchestrace. Dvě velmi silné písně z roku 1979 (Vrost do stromu a Jak sup letící nad krajinou snu) jsou v podání Agonu přesvědčivější: velmi introvertní Zajíčkova tvorba se tady stala silným podnětem k novému hudebnímu uchopení. Ale nejlepší nakonec je skladba Procházím se krajem střepů, původně vydaná na albu DG 307 Kniha psaná chaosem (1996).

Tento základ společné práce přinesl 35 minut nahrávek (všechny jsou z jednoho vystoupení, byly natočeny přímo do dvou stop, tedy bez možnosti dodatečného míchání, ovšem znějí velmi uspokojivě). Na samostatné album by to bylo málo, proto tu najdeme dva další hudební bloky: dvě dlouhé skladby Ivana Achera a Tomáše Vtípila, vzniklé až roku 2021 a využívající starších nahrávek Zajíčkových recitací (sám Pavel se kvůli těžké nemoci už několik let hudbě věnovat nemůže). Závěrečný třískladbový přídavek je z koncertu DG 307 a Agonu v květnu 2007 a má trochu horší zvuk. Orchestr je zde tentokrát spíš v pozadí, přidává se jen v částech písní, vybraných především z desky Kniha psaná chaosem. Ale vlastně je to dobrý protipól k prvním pěti skladbám alba, kde zase slyšíme jen Zajíčka s Agon Orchestra.

Kdo byl v roce 2006 na premiéře v Divadle Archa, ten na silný hudební zážitek jen tak nezapomnene. Po víc než patnácti letech tady máme kompakní disk, který je také výjimečný, ovšem ne bez slabších míst: nové skladby Achera a Vtípila jsou moc dlouhé a občas nesoudržné, zvlášt Vtípilova osmnáctiminutová kompozice Není slovo působí rozvlekle a zamlženě - je prostě znát, že nebyla prověřena koncerty. Zajíčkova spolupráce s Ivanem Acherem pokračovala ještě v roce 2011 a vzešlo z ní vynikající album Svobodná místa, také dokončované s velkým odstupem a vydané až roku 2019.

                                         Jaroslav Riedel