Oldřich Janota: Nastal čas věci uzavírat

OLDŘICH JANOTA: NASTAL ČAS VĚCI UZAVÍRAT
(Uveřejněno v Rock a Popu)


Kterou řekou
Kterou cestou
dál jít mám
tam kde spí čas?
Suché listí padá
žluté šaty na zem svléká
pohyb stromu

   (Kterou řekou)


Není vůbec jednoduché vstoupit do světa Oldřicha Janoty. Jeho výsostně individuální postoj k hudbě, ke slovu, k životu, k vlastní existenci zapříčinil, že jeho tvorba zůstala na okraji, kam nelze dojít každému. Jeho komnaty jsou plny ostrých hran, druhých břehů, podzimních mlh. Hranice přestávají existovat, vidíme cestu kamsi za obzor pouště a tiché skřípění písku našeho tušení narušuje jen tlukot vlastního srdce. Janota zpívá v jedné ze svých písní: Protínáme kruhy/A vítr fučí ve škvírách/Protínáme kruhy/Ale náš vlastní se už zavírá - jako by sám popisoval svůj osud, kdy jako umělec, doprovázený jen svou kytarou prošel proměnami hraní s "kapelami" nasycenými experimentováním a hledáním nových tvarů, se smyčcovým doprovodem uznávaných virtuozů, s baletem, až opět zůstal osamělým hráčem, navracejícím se svým kořenům, má-li jaké. Je i náš osud vtištěn do textů Janotových obrazů? Je filozofem, vizionářem, anebo obětí světa kolem něj? Jeho tvorba vyvolává i v nás otázky kdo jsme, kam směřujeme, odkud jsme přišli. Stejné pochyby, stejná nejistota, které trápí každého výjimečného umělce, každého vnímavého člověka. Vstupme alespoň na chvíli do říše tichých vod Oldřicha Janoty a nerušme, prosím, jeho kruhy. Žádná slova stejně nemohou obsáhnout hluboký ponor do věčnosti, kterou lze objevit v jeho hudbě.


Letící kámen vrhá stín na konci dráhy se s ním setká
možná jsme plamen možná mnohem míň
A mezi stíny hledám svědka
křehká slova jsou
krev tvá
a pak v závěji sníh
a pak větrný sloup
byl to pláč nebo smích?

   (Proluka V.)


Oldřich Janota (1949) ve svých počátcích, datovaných do začátku 70. let, mohl na první dojem vzbuzovat dojem folkového zpěváka: přednes svých textů doprovázel hrou na kytaru. Ovšem již tehdy se vyjadřoval naprosto odlišně, než bylo v kraji běžné. Texty plné nezvyklých obratů, fantazie, mystiky a filozofie, a ani jeho hra na kytaru nebyla tak standardní jako u většiny. Vším vybočoval z koloritu doby. V druhé polovině 70. let úžeji spolupracuje s písničkářem Jakubem Nohou, snad je to předzvěst počátku směřování ke kolektivní spolupráci. V 80. letech přichází posluchačsky nejvděčnější období Janotovy umělecké tvorby, to prožívá jako člen skupiny Mozart K. (kde mu sekundují saxofonista Jan Štolba, kytarista a sitarista Emil Pospíšil a hráč na harmonium a mandolínu Miloš Vojtěchovský), ani nyní se však nejedná o klasickou hudební "skupinu", ale o soubor, který se nevyhýbá experimentování se zvukem, netradičním postupům a harmoniím. Po přerušení této spolupráce nastala etapa ještě intenzivnějšího hledání a využívání nejrůznějších předmětů, zvuků, nálad, ruchů - to vše za podstatného přispění dvojice Pavel Richter a Luboš Fidler, kteří oba prošli předními soubory české alternativní scény (Stehlík, Švehlík, MCH Band.), přičemž zvláštnost a výjimečnost Janotových textů zůstává stále svébytně originální a neměnná. Ne nepodstatnou složkou Janotova komponování se stávají klasické postupy minimalismu, hraničící až s abstraktními kytarovými kolážemi. Etapa této spolupráce končí v roce 1984, kdy Janota přestává veřejně vystupovat. Po čtyřech letech se však opět objevuje, a to po boku manželů Vojtěcha a Ireny Havlových, využívajících zejména violocello a violu da gamba, Janota zůstává u své klasické kytary. Jejich hudba je neobyčejně posluchačsky náročná a pro řadu janotovských posluchačů již nestravitelná. Počátkem let devadesátých se Janota navrací k sólovému vystupování, byť v jiné, ještě intimnější a komornější poloze. Nevyhýbá se spolupráci s bývalými i novými spoluhráči v příležitostném sdružení Jiná rychlost času, nicméně těžiště jeho tvorby je ve vystupování pro ty posluchače, kteří mají potřebu koncerty Oldřicha Janoty navštívit. Oldřich Janota získal za letošní rok cenu kritiků Žlutá ponorka v kategorii „Muž, který prochází zdí“

Snad lze popsat Janotův hudební vývoj, datovat jeho milníky a vyjmenovat stovky míst, kde a s kým hrál. Je však prakticky nemožné pojmenovat a přiblížit čtenáři jeho hudbu, definovat jeho neuchopitelný a nenapodobitelný projev, rozšifrovat jeho poezii. Slova jsou příliš nedokonalá pro to, aby obsáhla všechny aspekty, které tvoří z Oldřicha Janoty kompaktní, originální a inspirativní osobnost, což platí i o rozhovoru, který budete číst. Kdesi jsem slyšel, že hovořit o hudbě je stejně nesmyslné, jako chtít tančit o architektuře.. Berte to proto jako pokus podívat se za zrcadlo.


Modré skály hřeben
ryba v tenkém ledě
Kam jen, kam jen se vrátí, kam?
Zahojí se nebem
cestou dál na sever míří mrak
vran
hejno se zdvíhá

   (Paměť stromu)



Dáme si šálek čaje?

V čajovně - jak jinak? Do toho jsem spadnul díky Milcům a Dobré čajovně na Můstku. Kdo by tehdy tušil, že se z čajoven stane v Čechách kult, podhoubí toho zasněného životního stylu. Chvilku mi to trvalo, ale nakonec jsem se seznámil i s bytostí čaje. Přijal jsem ji do okruhu bytostí, s kterýma žiju.

Jaké jsou ty další?

Třeba elektřina. I když chtě-nechtě. Lidstvo a elektřina, to je velmi zvláštní symbióza, jenom nevím, pro koho je to momentálně výhodnější. Rockeři by o tom mohli říct víc. Vždycky mě fascinovalo, jak ten drsný rockerský imidž závisí na nějakém chlápkovi s klotovýma rukávama u pojistek v elektrárně. No, a z těch dalších bytostí nemohu zapomenout na rostliny. Hlavně proto, že jsem už skoro třicet let vegetariánem.

Jaké to bylo být vegetariánem za reálného socialismu?

To byla detektivka. Vegetariánství bylo něco neslýchaného, něco mezi duševní úchylkou a protistátní činností. Naučil jsem se říkat: "Víte, hrozně vám ten řízek závidím, ale doktor mi zakázal jíst maso." Pak mě místo otevřený kudly lidi i litovali. Ale jako bývalý masovec chápu, jak je těžké ten první krok udělat.

Co pomohlo tobě?

Jednou v srpnu jsem šel v dost zoufalé náladě po ulici a kolem projel kamion plnej klecí se slepicema. Všechno to už asi byly nebožky, ležely tam s vyvrácenýma hlavama, jen za autem se vznášely bílý pírka. Připadal jsem si v té chvíli úplně stejně. Tím jsem prošel nějakou bariérou lhostejnosti nebo nevědomosti a viděl, jak na tom na tomhle světě všichni jsme. Bylo mi jasný, že já to nezachráním, ale stejně jasný mi bylo, že já se na tom podílet nechci.

Čili to považuješ za vnitřní potřebu, za osobní postoj, nežli za nějaký módní trend?

Já jsem ve vegetariánství našel kus svého zapomenutého života. Jako v hudbě. Že si vzpomeneš na něco, s čím ses dosud v životě ještě nesetkal, ale co je ti zároveň nesmírně blízké a důvěrně známé, jako takový domov. Jako bych se od něčeho osvobodil.

Použil jsi slovo "osvobození" - Reflektuješ tím i smysl své tvorby, svých uměleckých postojů?

Jedna bratislavská kapela měla kdysi název Zapomenutý pohyb. To je dost přesné. V dětství jsem viděl, že ke světu kolem nedokáži najít cestu, že se nesrovnává s mým vnitřním životem. Jako by v něm něco chybělo, něco dokonce hlavního. Ale to byly jen pocity! Jako dítě jsem neměl šanci nějak si to uvědomit- měl jsem jen problémy.

Nenazval bys to třeba úzkostí?

Úzkost to není. Tedy není to jenom úzkost. Nebo je to úzkost a nevolnost z odlišnosti. Přál by sis být jedním z té šťastné party kolem, ale nějak to neklape. To vyvolává spoustu nejistoty a pochybností o sobě samém. Vždyť ti ostatní jsou si tak jistí. Včera mi průvodčí ve vlaku vyprávěla, jak se tuhle probudila a koberec se vlní, hrnky se hejbou... šťouchla do manžela - vstávej, je zemětřesení! - a on povídá, co blbneš, vždyť tady nikdy žádný zemětřesení nebylo. No, a ona se pak celý den o tom bála mluvit, aby si lidi nemysleli, že má halucinace. Nikdy jsem v písničkách nehlásal nějaké jistoty. Chtěl jsem, aby ty věci spíš samy přišly a samy promluvily.

Opustíme-li nitro a vstoupíme-li do reality: jak jsi prožil normalizaci a život v reálném socialismu?

Já jsem dítě lidově - demokratického a socialistického zřízení: v dobrém i ve špatném. Vyrůstal jsem mezi kladnými hrdiny: beznohý letec Meresjev, Timur a jeho parta... Měl jsem je rád. Horší to bylo s hudbou. Častušky (...Nad družstevním lánem, vrána krákorá, v poli neoraném, nikdo neorá...), ča-ča (Kuba sí, Jenkí no, ne lid neprodá svou kůži lacino...Jenkí no, Kuba si, ať se blýská na časy! Ča-ča-ča!), socpopík (Máš přání, jako capart má, mít nové apartmá...). My jsme měli tzv.rozhlas po drátě, co šel "bez proudu", "zadarmo", takže jsem se těmahle songama rovnou probouzel. Někdy jsem i blinkal. Pamatuju se, jak jsem poprvé viděl v televizi Karla Gotta, zpíval Já nevěřím na svatého Huberta, já nevěřím ani na čerta. Několik dní mi z toho bylo špatně, protože zpíval takovým nosovým hlasem, a pořád jsem si to musel tím nosovým hlasem opakovat. Myslím, že ty písničky na mě působily takhle fyziologicky, protože skrze ty lidi a hudbu procházela dost silná energie, i když taková zvláštní. Ale to je asi těžký. Minulý týden ve Svidníku mi jedna dívčina řekla, že musela z koncertu odejít, protože cítila, že jí to vysává energii. Že když neodejde, tak že už z tý židle nevstane nikdy, jak kdyby si dala moc silnýho jointa. Zato den předtím prý byla na nějaký death-metalový kapele, a to že jí dobíjelo skvěle.

Jak je tobě ve světlech reflektorů?

Tedy reflektory, to je katastrofa. Jeden čas mi to nevadilo, to byl takový vrchol popularity na začátku osmdesátých let. Potom jsem ale pár let nehrál, a když jsem začal znova, bylo to úplně jinak - kostelíky, svíčičky, hrstky spřízněných duší, kouzelné akustiky, prostě takový pelíšky, kde jsem se mohl schovat za šero, svíčky a hudbu. Nějak jsem na techniku zcitlivěl, bude to něco dědičného. Měl jsem pradědečka, který celý život odmítal jezdit vlakem, a vypadá to, že to mám po něm. Když mi teď namíří do očí reflektory, do obličeje vrazí mikrofon, tak si připadám jak laboratorní králík. Klepou se mi ruce, protože nechápu, co tam dělám. Není to tréma, ale náhlá ztráta životního smyslu. Naštěstí jindy je to zas docela dobrej hec, výborně jsem si třeba zahrál v Hedči na fesťáku po hardcoreových kapelách.

Jak vypadá janotovský "vrchol popularity"?

No, spíš jak vypadal. Skvěle, a jsem rád, že jsem to mohl zažít. Lepší se hladoví tomu, kdo se někdy v životě dosyta najedl. To byly třeba dva vyprodané koncerty denně, jeden od 16 a druhý od 20 hodin. Sluší se podotknout, že se hrálo za cesťák, aby si to někdo nevykládal jako hon po mamonu.

Čím si vysvětluješ, že tě ti lidé hledali? A taky že tě našli?

Já myslím, že jsem byl v té době jejich mluvčím, mluvčím jejich života. Že se mohli přihlásit k něčemu vlastnímu, k tomu svýmu zapomenutýmu životu, se kterým nikdo kolem nesouhlasil.

A kde se odvaha téhle výpovědi vzala v tobě?

To je docela jednoduché. To nebyla odvaha, ale otázka přežití. Hrozilo, že pojdu steskem, jako zvíře v kleci.

A kdy přišla ta vůle, že uděláš právě hudbou? Mohl jsi malovat, tančit, izolovat se.

Nejhorší je, že já jsem nebyl nadanej vůbec na nic. Jenom na snění, odplouvání, samotu... Ale ten proud života, který šel z těch prvních desek Beatles a Stounů ve mně probudil ještě jiného člověka, kterej najednou měl i svý kamarády, i když někde hodně daleko. Tak jsem u té hudby už zůstal.

Nicméně tvá hudba je o jiných vibracích, pohybuje se v jiné dimenzi, nežli třeba stounovská "Sympathy for the Devil".

Nu, v něčem možná ne. Já bych řekl, že jsem stejný rebelant a že svým způsobem jdu stejně tvrdě po hraně věcí, jako třeba kapely, který to mají v popisu práce. Myslím, že i mě vždycky zajímal skok do propasti, abys zkusil, jestli dokážeš letět. Jenomže to beru přes jiný věci. Je nutné ale podotknout, že jako muzikant jsem byl takový pako, že jsem nedokázal nic okopírovat. Takže nezbývalo než hledat vlastní cestičky, jak si s hudbou povídat.

Je těžké tenhle dialog najít?

Asi jako každé učení. Asi tak obtížné, jako pamatovat si a vyprávět sny. Rozpoznávat stav spánku a probouzení, a umět vynaložit práci na zapamatování toho, co ze snu zbyde - protože po probuzení všechno mžikem mizí.

A tahle cesta je v tvém případě jednou se zřejmým počátkem a koncem, anebo se klikatí, ztrácí a je plná křižovatek?

Nesmírně jednoduchá je v tom, že uvnitř pořád svítí maják. I když si ho člověk neuvědomuje. V tom je to nesmírně jednoduché. Ten maják pořád ukazuje, jestli pluješ správně - ať už je to při hraní a skládání písniček, nebo v čekmoliv v životě. Těžké na tom je, že to není nic, co by člověk poznal a jednou provždy věděl, co je správně. Musí to pokaždé řešit úplně od začátku. Kdesi uvnitř člověk přesně ví, jaké z rozhodnutí je správné, ale zároveň ho ovíjí tisíce nitek, které mu našeptávají tisíce důvodů, proč to udělat jinak.

Ovšem k tomu "správnému" je cesta daleko těžší, než k těm výmluvám: jsi "unavený", "nemáš čas", "ono to počká", "nikdo se to nedozví".. atd. atd.

Pochybuji, že by někdy výmluvy někomu život ulehčily. Ale asi bych měl vysvětlit, co v hudbě myslím pod tím "správně". Před lety mi Sláva Padrůněk, brácha slavného basového kytaristy, vyprávěl o své práci agronoma v Rovensku. Jak experimentuje s pěstováním sóji, jak v noci lítá do kravína, protože lidi na to kašlou, a tak. Když jsem se ho ptal, proč do toho tolik šlape, řekl, že vždycky chtěl do té své práce vnést všechny věci, kvůli kterým miloval rockovou hudbu. Od té doby si to dobře pamatuji - že v dobré hudbě je něco, co můžete přenést jako "dobré" kamkoliv jinam. Když za mnou chodí lidi s tím, jestli bych jim nezahrál na benefičních akcích, tak je to pro mě takové hodnocení. Protože já ve svých textech nemluvím ani o ekologii, ani o lidských a zvířecích právech, a oni tam přesto ty sympatie, tu vzájemnost cítí.

Co tvoje účast na albu „Bacha drogy“?

To je pro mě taková pocta. Z toho alba vanou místy dost drsný nálady, které jsem jen těžko vydejchával. Ale stejně jsem rád, že stojím na téhle straně, s těmahle lidma. Řekl bych, že je to dost zajímavý výběr, protože za ním stojí jasná představa a řekl bych i zkušenost člověka, který si sám prošel vlastní peklo.

Ve své tvorbě máš různé etapy: hrál jsi sám, s kapelou, s tanečnicemi, před vyprodanými i poloprázdnými sály. Hodnotíš si to nějak pro sebe?

Budu mluvit o těch tanečnicích, se kterými jsem vystupoval letos na jaře. Nejsou to profesionální umělkyně, ale studentky eurythmie. Spolupracují s waldorfskou školou, kam chodí moje děti. Waldorfské školy jsou inspirovány antroposofií, duchovním učením Rudolfa Steinera. Nejsem antroposof, ale našel jsem tam spoustu věcí, ke kterým jsem se dostal přes hudbu. A ta pražská waldorfská škola vznikla ze staré jinonické školy, která sloužila jako skladiště v době, kdy jsem tam roznášel noviny a skládal písničky o Jinonicích. Co tím chci říct? Že pro mě hudba vždycky byla součástí mého života. Ale kdybys chtěl slyšet nějaké hodnocení jednotlivých období, pak bych řekl, že výkres z 1. třídy má ve své nedokonalosti dokonalost, kterou už nikdy později člověk nenakreslí.

Bereš těch pár desek, které tady dneska jsou, jako takové výkresy?

Mé pokusy o "desky" vidím jako takové polaroidové fotky. Takové ty instantní portréty, co si sedneš na židli v kabince a za chvíli máš fotku, na které máš nos tááákhle velikej a šilhavý oči. Tak nějak beru ty desky. Neumím pracovat s technikou, přetlumočit svoji hudební představu do technické řeči. Člověk je pak závislý na tom, co ti nahrávací technik umožní a nezbývá, než přijmout i to zkreslení. Myslím, že ty desky nedávají správnou představu o tom, co dokáži zahrát.

Chystá se vydání jakéhosi kompletu tvé tvorby, čili na tenhle projekt hledíš spíše s obavami, nežli s potěšením?

Zdá se, že nastal čas věci uzavírat. Přestal jsem dokonce trucovat na televizi, na vydávání starých nahrávek, vyjde i reedice sbírky textů u Torstu. Ale smysluplná byla pro mě vždycky jen živá hudba, to co nově vzniká. Ty archivy, to je filatelie, sbírka trilobitů. Může to být zajímavé, ale setkání s trilobitem živým to není.

Moment živého vystoupení je tedy podstatně důležitější a uspokojivější?

Domnívám se, že se jedná dokonce o jiný druh hudby, pro který by měl být zvláštní slovní výraz. Jako má třeba ryba a květina.

Máš v současné době své publikum? Pár těch živých trilobitů?

Z každého období zůstala hrstka věrných. V září jsme domlouvali koncert na faře v Brandýse, a paní farářka Glancová mi říkala: "Moc se tady na vás všichni těšíme. Ale kdybyste prosím vás nehrál ten minimalismus, to by bylo pro zdejší lidi moc těžké." Takhle to tedy chodí. Mám své příznivce folkové, rockové, meditační, minimalistické - takovou konzumní směs.

Kam tedy patříš?

Já přece patřím sem. Doufám, že patřím sem. Moje hudba je spjatá s jazykem, a tím jazykem je čeština. Celé roky jsem snažil naučit řadit slova tak, aby za nimi zpíval ještě takový nadjazyk, kterému rozumí všichni bez ohledu na slova. Elfí řeč, jak to psal Tolkien. Ale zároveň jsem si přál, aby ta sukovitost češtiny, všechny ty chrr a brrr a krrr tam byly pořádně slyšet. Každý jazyk má totiž nějakou zvláštnost, která není jen odlišností, ale nástrojem jak vypovědět něco o světě, co v jiném jazyce říci nemůžete.

Rozhodně je evidentní, že tvá hudba - a tedy i přítomnost - je nadčasová. Může někoho oslovit dnes, stejně jako za 10 let. Není to pomíjivá záležitost.

U něčeho snad, rád bych. V tom já těžko mohu být soudcem. Nedávno jsem si u příležitosti padesátin Jakuba Nohy zahrál na Baráčnické rychtě ty úplně dřevní písničky, které jsme s Jakubem hrávali před 30 lety. Myslím, že byly zase hodně dobrý, hlavně proto, že jsem je hrál s radostí a bylo mi ukradený, co si o tom kdo myslí, včetně mě samotnýho.

S tvojí hudbou koresponduje i pojetí textů, které přes jakousi neuchopitelnost a zakódovanost přesto poměrně přesně a razantně vyjadřují určité názory a jasný postoj k světu.

Myslím, že to je výborná definice - přesně vystihnout neuchopitelné. Svět je neuchopitelný, ale zároveň má přesný řád. Mám takový jeden krátký text: Růže rozkvetla žlutě / zvu tě. Pro mě je stejně přesný jako matematická rovnice. I sdělení tohoto verše má neuchopitelný, ale přesně zakódovaný, jak říkáš, obsah. Po vyslovení toho textu je totiž nutné odehrát relativně dost velký počet "koleček" na kytaru, aby mohl nastat okamžik, kdy je najednou zřejmé jak pro mě, tak pro posluchače, že ten "neuchopitelný" obsah slov byl naplněn, asi jako kdyby ho celou tu dobu ještě někdo vysvětloval, nebo přednášel ve formě krátké povídky. Všem je to náhle jasné, a zároveň to zůstává neuchopitelné, protože slova té povídky byla přenesena beze slov.

Ale to předpokládá určitou vnímavost.

To není podmínka. Vnímaví jsme všichni, i když na různých úrovních. Ale od toho je tu ta písnička, ten koncert, aby to pomohly člověku prozřít. Spíš než vnímavost bych tedy řekl, že to předpokládá dobrou vůli se nechat oslovit.

Ovšem člověku je tady neustále ze všech stran nabízeno to "jediné správné" oslovení.

My jsem se v minulém režimu naučili, že pravda není ničím definitivním, co by si nějaká skupina lidí mohla přivlastnit. Že neustále vzniká v jednotlivém člověku. Je těžké nepatřit do žádné strany, církve nebo prostě společnosti. Ale taková je naše zkušenost, i když může být nepříjemná i pro nás samotné.

Jsi praktický člověk?

Já myslím, že hodně...i když tedy.... Podle mě jsem praktický v tom, že se snažím žít to, co považuju za důležité.

Ptal jsem se v souvislosti s tím, že stále ještě jezdíš po koncertech, nerezignoval jsi a občas se to může zdát už všechno takové ... tristní..?

Bonjour, tristesse! Smutek mi byl věrným přítelem i ve chvílích nejtěžších, a nerad bych ho teď nějak shodil. Vždyť my máme i takovou bezdomoveckou hymnu - Kde domov můj. Ale přesto bych řekl, že to moje tristní plahočení po okraji české kultury přece jen nese něco velmi krásného. Jsou to setkání s pozoruhodnými lidmi a místy. Vzhledem k tomu, že se moje hudba přesunula z klubů na různá historicky významná místa jako třeba kostely a hrady, podobají se koncerty někdy spíše obřadům. Kdybych měl popsat, co to je za obřad, řekl bych, že je to druh ekologie - čištění a obnovování zdrojů. Pokud to není můj blud, tak by to nebyl tak špatný výsledek.

Kde máš své hudební kořeny?

Já mám své hudební kořeny v hledání kořenů. Nevyrostl jsem ani mezi Indiány v Andách, ani třeba v Hrubé Vrbce s cimbálkou. Nemohu se opírat o hudební tradici, kterou člověk pak používá stejně samozřejmě jako rodný jazyk. Snad jen právě ten jazyk, protože to je také hudba, že. Ale pak je to ještě jakýsi přesný bod uvnitř, nebo řekněme stav, kdy člověk náhle cítí, že mizí pochybnosti a člověk přesně ví, jaký tón nebo slovo má zaznít, jakoby už to bylo předem dané. Potěšilo mě, když jsem něco podobného četl u sv.Terezie z Lissieux - včetně toho jak říká, že to k ní přichází jako ke kusu dřeva, a že když to pomine, nerozumí zas vůbec ničemu. Terezie tak ovšem mluví o svém vztahu k Bohu.

Jaké místo v tvém hraní má tedy improvizace? Pro sebe si vždycky hraju jen tak, co zrovna chvíle přinese, necvičím. Na koncertě si tohle nemůžu dovolit. Není tam prostor na bloudění, brnkání, kdy se "nic neděje". Což může klidně trvat celý večer. Zajímavou improvizaci slyšíš málokdy - buď je to trapný, nebo blbý, nebo někdo vymílá nadřený technický postupy. Za připravenými písničkami, které hraji na koncertech si stojím proto, že při jejich vzniku jsem se dotýkal něčeho výjimečného a důležitého. Něčeho, co bylo za nimi, tedy za slovy a za tóny. Takové sdělení není nutně mechanickým opakováním přenosné, ale přesto na to lze do značné míry spoléhat. Většinou stačí jednou brnknout a rázem víš, co bude následovat: bezstarostné poletování nebo upocené nahazování lopatou.

Máš i tu zkušenost, že lidi to nepřijmou, že tě v tom nechají samotného? Že s nima bojuješ, přesvědčuješ je.

Kdysi jsme s Fidlerem a Richterem hráli na Svojšickém slunovratu, ohromný porťácký akci. Vypískali nás jak jeden muž. Vzpomínám si, jak se mi hrálo hodně dobře, na ten velký klid, protože už bylo naprosto zbytečný zabývat se tím, co tomu kdo bude říkat. Ale rušiči jsou teď u mě obvykle vzácný, lidi většinou vědí na co jdou. Horší bývá zápas s okolnostma. Třeba v Kumštátu, což je jinak nádherná stavba, chodí štamgasti z místního baru přes koncertní místnůstku čůrat. Vejdou s vajglem v ruce, chvíli čuměj co to tam sedí za duchaře, pak prásknou dveřma od WC, spláchnou, zase prásknou dveřma a zmizej, zatímco já medituju na kytaře. Přinejmenším vždycky dorazí aspoň někdo nachlazenej, kdo celý představení prokašle.

Ale většinou vyhráváš, ne?

Muzikanti často vyhrávají, obvykle na celý kolo. Já bych řekl, že spíš nevyhrávám. Ale kdybych neměl být tak vtipnej, tak výhra je v tom, když odcházíme všichni z koncertu s pocitem, že hudba nám umožnila dotknout se něčeho, co je za ní, a k čemu není jinak přístup.

Jak toho dosahuješ? Nepoužíváš přeci nějak nestandartní prostředky. Alespoň v současné době.

Používám kytaru, což je velmi standardní - není snad nic standardnějšího nad hraní na kytaru. Určitá odlišnost je snad v tom, že podobně jako divoši používám ten nástroj k navození určitého stavu odpoutání mysli opakováním jednoduchých perkusivně-melodických koleček, a pak teprve dochází k tomu, o co v té hudbě jde. U hlasu a textů slov mi jde v prvé řadě o vibraci slova a pak teprve o jeho logický obsah.

Myslíš, že je to jakoby princip minimalismu?

Snad minimalismu, ale i etnické hudby. V určité chvíli se hraní začíná odpoutávat od klasického hudebního řádu a začne se rozvolňovat do nějaké těžko popsatelné hmoty, ve které se hudebníci pohybují podle jiných zákonů, než jaké nabízí klasické hudební myšlení.

Trans?

Nebo jak to nazveme - extáze? Teď je toho transu docela hodně. Všude šamanský bubínky, didjeridoo, párty s extoškama... Cítím, jak mě to nutí víc uvažovat o řádu, který je součástí klasické evropské kultury.

Domníváš, že má nějaký smysl hudbu zařazovat do nějakých kategorí, "škatulek"? Zajímá tě názor kritiky na tvoje sebevyjádření?

Mám z poslední doby dvě kritiky. Bratr František z Makové hory u Smoletel můj výkon vyhodnotil takto: "Prázdná slova!", Terezka z pardubické čajovny "U hrušky" mi zase po koncertě řekla, že nikdy ještě neviděla rybičky v akvárku tak spokojené jako při mém koncertě. To jsou samozřejmě zajímavé kritiky, zvlášť, když se dají dohromady.

Máš program předem stanovený nebo alespoň improvizuješ v rámci nálady koncertu?

Hraji průřez tvorbou, do kterého občas přibude tu písnička nová a tu zase naopak přibude písnička stará. Zásadní rozdíl je mezi písničkami z období řekněme předminimalistického a z období pozdějšího. Starší písničky otvírají emoce, nové vedou k odpoutání mysli. Předpokládají vlastně jiný druh vnímání, a když ten přechod není dost citlivý, může být přeskočení z jednoho vnímání do druhého až bolestivé. Ale většinou je to tak, že ty starší písničky svojí emocionalitou umožní lidem otevřít se tomu nezvyklému, na čem jsou založeny písničky nové.

Jak komponuješ v přítomnosti?

Jednou z mých posledních písní je Červený javor. Ten strom stojí v jednom pražském parku, nahoru, až do špičky koruny tam někdo vytáhl parkovou lavičku. Hodně jsem na ten strom myslel, a když jsem jednou objevil takovou á-mollovou figuru, inspirovanou myslím pakistánskými bubeníky, věděl jsem, že patří k tomu javoru. Ale text si mi zasekl jen u toho "červený javor", dál jsem s tím nemohl pohnout. Teprve po několika měsících, při rozhovoru s jednou bytůstkou na hradě Lipnici jsem uprostřed věty zaslechl ten potřebný verš, a vlastně i celý text. Jsem rád, že skrze tu bytůstku za mnou ten strom přišel. Asi proto, že má také modré oči.

Je pro tebe nějaká hudba z poslední doby inspirativní?

Etnická hudba.

Kdy jsi objevil, že vaše pozice mohou být podobné?

Když mi došlo, že jsem v Praze cizincem. Takovým, jako když vidíš na fotce nějakýho Aborigince někde na ulici v Melbourne. Někoho, kdo tam byl původně doma, ale teď už je jen individuální chimérou, nositelem mizející kultury.

Oslovuje tě nějaké území víc?

Překládáním perského básníka Háfize, což byl súfí a derviš, teď jsem trochu proniknul do arabské hudby. Myslím do její duše. Fascinuje mě, jak spousta lidí na těch etnických nahrávkách zpívá. Kdyby to našinec zkusil, působil by jak dement. Ale u těch domorodců to nějak nevadí. Rozdíl je snad v tom, že my se snažíme předvést nějakou roli, kdežto pro ně je umění přirozená součást života. Nehodnotí se. A pak je tady jedna důležitá věc - oni jsou v kontaktu se zvukem přírody, myslím jako když si člověk zkusí zpívat podle vodopádu nebo šumění větru. Spousta nepřirozenosti a dřiny rázem zmizí.

Cestuješ?

Rád bych - ale nějak neumím vydělat peníze, ani napsat písničky, které by si někdo ve světě přál slyšet. Takže sedím doma a s nostalgií hledím na ty rainbow freaky, jak je jim celý svět domovem.

Promítá se ta nostalgie nějak do tvých textů?

Asi jo. V tom, že mi slova lezou přes pysky čím dál hůř.

Omezuje tě i autocenzura?

Snažím se zachytávat věci, které přicházejí v klidu. Takže vyřazuji různé vtipnosti nebo vůbec takzvané nápady. Od jisté doby jsem se snažil nešířit nic negativního. Zaznamenávat a šířit spíš věci, které mně samotnému pomohly. Lidem se dodnes líbí některé moje staré nahrávky, které já pro jejich křečovitost dokážu stěží vyposlechnout. Nerozuměl jsem tomu. Ale pak jsem jednou slyšel jednoho oblíbeného českého bigbíťáka s takovým telecím hlasem, a uvědomil jsem si, že právě ten telecí tón lidi na něm přitahuje. Že ta křeč toho hlasu rezonuje s nějakou jejich osobní křečí, a že je to vzrušuje jako tzv. zážitek.

Takže preferuješ pozitivní aspekty života?

To je ošemetná věc. Když otevřeš takový pozitivní časopis, tak to tam do člověka nemilosrdně nasolej: Budeš osvícenej, uzdravenej, blaženej ... tajemné zvuky tibetských kadibudek, které dosud žádný Evropan neměl příležitost zaslechnout - věčná spása s ručením omezeným zaručena... Tohle člověku ve snaze o pozitivno hrozí. Že chceš utáhnout lidi na vařenou nudli. Je těžké, aby to tak nepůsobilo, zvlášť když sám máš hromadu osobních problémů.

Myslíš si, že to je tvůj osobní vklad pro to, aby tenhle svět byl lepší?

S tím už jsem se trápil v jedné staré písničce, Jinonický dvůr se to jmenovalo. Našel jsem tehdy u silnice pejska, vořecha, co měl přejetý packy, a když jsem ho odnesl k veterináři, tak ten ho utratil. Můžu se snažit, ale jestli světu přispěji nebo naopak, nerozhodnu. To může přijít jen jako dar.

Být takovým psychiatrem světa?

Tuhle jsem četl diagnózu jedné schizofreničky - prý "švestkové koláče na hrubě kukuřičné zemi"! Řekl bych, že já stojím spíš na téhle straně. Ale to je tenký led.

Každý vnímavý člověk určitým způsobem trpí. Vidí jak je nedokonalý, a že neumí, nemůže.

Nedávno jsem meditoval nad nějakou reklamou, kde jakási pojišťovna byla víc než jistota, byla tvůj partner. Pro mě vždycky takovou jistotu, o kterou jsem se mohl opřít, takovým partnerem, bylo trápení. Tak jsem si říkal, co by mi bez týhle jistoty v životě zbylo?


Jsme jenom zrcadla
která odrážejí víc než dávají
Třpytná zrcadla
po hladkém kovu slzy stékají

   (Zrcadla)


Sedíš pod kamenným koněm s jedinou písničkou
A vítr si pohrává s ohněm
Ulice prázdné chrámy a zaprášené knihy
Řeky květiny sny
Vidíme tě ještě chvíli
A potom mizíš
Ztracený ve světě

   (Ztracený ve světě)


Sousedka za stěnou ze spánku brečí
za černý beránky a tygry v klecích
A v dlouhý košili prochází krámy zbytečných věcí
Světýlko v dlaních

   (Čekání)


Z bojů jsem utekl
a strhal označení
Teď hledám cestu mezi zákopy
a hranice svého přesvědčení
Usmívám se na člověka
který mi novou cestu radí
V kapse nůž otevřený
a jistotu, že zradí

   (Speedy Gonzales)


Chvíli chutnáš chlebem
chvíli trpkou trávou polních cest
chvíli jasná ohněm
chvíli ledem
jsi můj druhý břeh

   (Jsi můj druhý břeh)


Vlna na břehu se zláme
zmizí v tichu slepých ramen
A nikdo už nic nevymyslí
Ani vodu ani kámen

   (Stavy vody)


Cestou hlasů napříč leží poražený kmen
a těžká voda v půlměsíci
napíná svůj třmen
Křivý déšť luk a šíp padá na černou zem
I kámen do vody
za svým dvojníkem

   (Neviditelné věci)


Diskografie:

1) O. Janota + V. a I. Havlovi - Ozářený sluncem, mrakem zastíněný, 1989, EP Panton
2) O. Janota + V. a I. Havlovi - Neviditelné věci, 1990, MC Panton
3) Fialová zlatá, 1990, LP Panton
4) Jiná rychlost času 1993, CD Indies (Janota, Fidler, Hanzlíková, Bělík, Novák)
5) Žlutě, 1993, CD Zóna
6) Mezi vlnami, 1996, CD Zóna + Bonton (obsahuje MC a LP Panton)
7) Sešité, 1997, Indies
8) Podzimní král, 2000, CD Stereo + Video
9) High Fidelity, 2000, CD Indies (Janota, Richter, Fidler)

Bibliografie:

Texty - 1991, Artforum Brno