Martin Machovec: Underground není uzavřenou kapitolou...

3x Egon Bondy (Panorama): doslov a ediční poznámka Martin Machovec. Pavel Z. – Kniha měst (Vokno): edičně připravil Martin Machovec. Egon Bondy – Leden na vsi (Torst): redaktor Martin Machovec. Quido Machulka – Příživník (Inverze): k vydání připravil: Martin Machovec. Josef Vondruška – Rock’n‘rollový sebevrah (Zvláštní vydání): k vydání připravil a ediční poznámku napsal Martin Machovec. A dalo by se pokračovat. Jméno PhDr. Martina Machovce se prolíná většinou knih, dotýkajících se českého undergroundu. Je nasnadě, že doktor Machovec je suchopárný literární vědec, ponořený do studia knih a nevrle se tvářící na každého, kdo naruší jeho svět šustivých stránek. Byl jsem před pár lety na statku ve Vtelně u Mostu na večeru poesie Luďka Markse. Recitaci jeho veršů doplňovala akustická hudba irské provenience. Konírna byla plná pozorných posluchačů, jen jeden člověk tančil na decentní hudbu jako cvok, osamocen arytmicky poskakoval, stáhl si tričko a jen do půli pasu oděn kolébal se do rytmu nejen skladeb, ale posléze i veršů, přičemž občas sám hlasitě doplňoval autora. Tak jsem poznal Martina Machovce... Takového člověka nevyzpovídat pro náš skvělý (nejen) literární bulletin by byl opravdu hřích!

Pamatuješ si ještě na ten mejdan, Martine?

No tak! První otázka přece měla znít: Jak ses dostal k ediční práci? Takže k tomu jsem se dostal kuriózními cestami, zejména však tím, že můj otec se přátelil se Zbyňkem Fišerem – tedy Egonem Bondym – už v 60. letech, kdy pomohl na svět jeho knize Útěcha z ontologie. Zbyněk Fišer k nám chodil na návštěvu, když jsem byl malý kluk, já naslouchal jejich rozhovorům a tenhle člověk mě zajímal. Bylo mi 13, 14 let když jsem k němu začal chodit, a on mi v těch letech dal jednu ze svých sbírek, která se jmenovala Ožralá Praha. Byl jsem nadšen a objevil Egona Bondyho jako básníka, četl ho svým přátelům, vrstevníkům, mj. i svému bratranci Antonínu Váchovi, s nímž jsem před dvěma lety vytvořil knihu Mythologické dvojice, která pak vyšla u Mati jako náš spíše kvazivědecký než literární debut. Pak jsem byl v roce 1970 svou matkou uveden do divadla Orfeus, ve kterém Radim Vašinka četl Bondyho poesii, poprvé oficiálně, bylo to i na plakátcích: Čtení poesie Egona Bondyho. Samozřejmě že ne všechno, muselo se to přece jen trochu cenzurovat, vybírat jen to, co šlo na veřejnosti číst. Do té doby vlastně Bondy existoval jen jakožto Hrabalův mýtus. Tam jsem byl pozvaný a od té doby jsem měl ke Zbyňkovi důvěrný vztah. On vždycky všem rozdával: co měl, to dal, nic si nenechával, co mu kdo překlepal z jeho básní, dal zase dál. A mně to dával rád, potom mi půjčoval literaturu, seznamoval mě s výtvarným uměním a trochu mi v téhle roli během dospívání nahrazoval i rodiče. Začal mi dávat své básně, půjčovat, to se psal rok 1971, a v roce 1973 mi dal poprvé pozvánku na vystoupení Plastic People, abych si je šel poslechnout. Tehdy jsem znal Beatles, Rolling Stones a takovou muziku, tak mě to zajímalo. Ale bylo mi 16 let, byl jsem takový plachý, čili jsem nakonec nikam nešel. Osobně jsem se nimi seznámil až v roce 1974, myslím, že to bylo v říjnu, když jsem byl pozván do Klukovic na čtení Invalidních sourozenců. konalo se dva večery za sebou, dostal jsem kartičku na jméno, že Egon Bondy tohoto člověka zve na své čtení. Tam došlo ke kurióznímu setkání, když jsme čekali na autobus a nevěděli přesně, kam máme jet, ale nastupovaly takové typy lidí, o kterých jsme předpokládali, že tam taky pojedou. Já jsem se jednoho z nich optal: "Hele, vy jedete asi do Klukovic, že jo?" On se na mě podíval a neřekl vůbec, ale vůbec nic. To mě trochu zarazilo, ale myslel jsem si, že vystoupíme kde oni, to bude jistě to místo. Šli jsme s tím hloučkem asi dvaceti lidí, načež uprostřed polí se ten hlouček zastavil a čekal, až k nim dojdeme. Pak nás všichni obklopili tím stylem, že nám bylo jasné, že dostaneme na držku. "Tak hoši, kam jdete?" Vytáhl jsem pozvánku a říkám, že nás pozval doktor Fišer na čtení své knihy. Načež byl velkej smích, velké haló a všichni říkali: "Teda Magore, ty máš úplnej stihomam, v každym vidíš fízla..." A Magor k nám přišel – byl jsem tam tehdy ještě s Tondou Váchou a Karlem Kubeškou – podal ruku a říkal: "Nesmíte se, kluci, zlobit, tady na nás nasazujou fízly s dlouhejma vlasama, nezlobte se." Tak jsem se seznámil s Magorem, večer bylo na čtení spousta lidí a bylo to velice krásné, poprvé se četla kniha, která pak okouzlila tolik lidí. Tehdy Bondy četl ještě rukopis, každé čtení trvalo 5 – 6 hodin, jedinej rušivej moment byl Mejla, kterej málem omdlel, protože se bál jít na záchod, aby nerušil, jenom docela potichounku tam pak ožralej blil pod stůl. A tak jsem se dostal do tohohle společenství, byl jsem pak na skoro všech dalších koncertech. Pro mě osobně to byla obrovská změna a vzpruha, dostal jsem se díky těmhle starším lidem z různejch mindráků, našel jsem cestu k literatuře dalších lidí, a od té doby mi Zbyněk dával taky všechno možné. Nejen že mi to dal, ale hned říkal: "No tak to oklepej šestkrát, Martine, tady to máš, přines to šestkrát!" To dělal nejen mně, ale samozřejmě všem. "Nauč se to, oklepej to, už to umíš, jo? No to je výborný!" Nakonec mě jeho dílo začalo velice zajímat, takže jsem začal fungovat jako jeden z přepisovačů, šiřitelů a nakonec – někdy po soudu s Plastikama a po Chartě 77 – nejen že mi věci dal k přepsání, ale posléze je u mě začal i ukládat, a to z důvodů nepochybně bezpečnostních. Měl dojem, že u něj by mu ty jeho věci mohla vzít StB. Postupně jeho archiv, včetně rukopisů, přecházel ke mně. Zprvu jen jeho dílo a později i věci, které k němu lidi nosili. Čehož bylo dost, protože jeho přátelé mu toho nosili kvanta, Bondy totiž působil i jako auditor, posuzoval ta díla, rozebíral je. To Magor nedělal, ten to spíše poztrácel, než co jiného. Objevil sice Bondyho pro Plastiky, přinesl jeho texty, ale působil jako organizátor. Organizoval i to čtení Invalidních sourozenců, toho by Bondy nebyl schopen, Magor pořádal koncerty, koordinoval, inspiroval svým životem, mohl nepřímo mnoha lidem pomoci, že věci nevzdali, že pokračovali. Svým životním postojem, svou radostí, veselostí, těžko být smutný s Magorem u stolu. Z jeho básní je samozřejmě cítit i smutek, ovšem s tím on bojoval, všem nám je v podstatě smutno. Díky jeho aktivitě se mohli lidi poznat a on měl zvláštní dar lidem říct, co by jiný nedokázal, kritickou výtku podal tak, že i když řekl: "nepiš, protože píšeš strašný sračky," tak to ten člověk vzal a neurazil se. Dokázal příhodně říci i velmi tvrdou věc. A taky samozřejmě napsal celou řadu studií o těch literárně-hudebních pásmech, o Zajíčkovi, o PPU, o DG307, o Bondym, pojmenoval to, což v té době dokázal velice málokdo. Sestavil taky tři samizdatové antologie podzemní poesie – Bondymu k pětačtyřicátinám a Peťákovi Lamplovi k pětačtyřicátinám, obojí v roce 1975, pak ten svůj Magorův zápisník I. v roce 1980. Bondy pomáhal zase jinak, napsal třeba předmluvy...

Kdybych se měl vrátit k tvému pořádání Bondyho archivu, vždyť vy jste byli taky docela provařená rodina?

To je rodinná záležitost, rodiče se rozvedli v roce 1970, otec žil sám, matka zemřela v roce 1978 a žili jsme s ní zvlášť, čili dosti stranou. Já na otcovu žádost Chartu 77 nepodepsal, takže jsem se dostal i na vysokou školu, což je doposud obestřeno tajemstvím. Osobně se domnívám, že jsem asi měl být ukázkový případ toho, že i synové a dcery jejich odpůrců mohou studovat. A když už jsem se tam dostal, otec si přál, abych se neangažoval, že stačí, potáhne-li ty trable za rodinu sám. Já ostatně byl na výslechu jenom jednou, a to ještě jen kvůli své sestřenici Lucii Váchové, která Chartu 77 podepsala, a protože měla trvalý pobyt nahlášený u mě, šli vlastně místo k ní ke mně. To už jsem měl několik loďáků knih, rukopisů, původní "půlnoční" vydání, unikáty, věci psané Boudníkem, archiválie, nikoli věci politické, ale literární, sborníky atd. To bylo v kufrech ve sklepě, policie prolezla celý byt, zabavila sborník pro mého otce k šedesátinám, psací stroj, nicméně když prolezli knihovnu a všechny kouty, chystali se právě do toho sklepa. A moje sousedka, paní Střeštíková, taková hodná žena, povídá: "Ale prosim vás, co byste tam dělali? Tam jsou jen kola a bordel, to je kolárna." Dodnes paní Střeštíková zřejmě netuší, co zachránila. Potom už jsem to měl pro jistotu ve sklepích svých sousedů a taky jsem propadl tomu stihomamu, vláčel to po různých přátelích, rozděloval na části atd. Takže se čekalo, že nebudu v centru pozornosti, že u mě budou věci v bezpečí, když mnoho podobných archivů vzalo během let za své. Abychom se vrátili k počátku: nejdříve jsem se stal opisovatelem, pak archivářem, a když už jsem toho měl tolik, tak vznikla přirozeným způsobem potřeba to uspořádat. Jako první jsem začal v polovině osmdesátých let sepisovat bibliografii Egona Bondyho. Něco vyšlo ve Vokně, v různých jiných samizdatech, všechno je původem ode mě, to byl první pokus o bibliografickou práci. Posléze jsem se dostal kromě archivování a bibliografie k psaní prvních pokusů literárních kritik. Bylo to o věcech, které mě zajímaly, že když chci něco napsat a mám k tomu co říci, byť příležitostně, proč ne? První kritiku jsem napsal na Medorka, když vyšel v roce 1985, na Bondyho Bratry Ramazovy, která měla v r. 1987 vyjít ve Vokně, ale na přímý zásah autorův tam pak nevyšla, a tak nakonec nebyla publikována doposud, pak jsem taky přeložil pár drobností pro RR a pro Vokno, nějakého Bukowského, něco o Fugs...

Čím ses tehdy vlastně živil?

Poté, co jsem v r. 1985 ukončil studium FF UK, začal jsem učit angličtinu v Obvodním kulturním domě na Praze 6, v té době to bylo jedno z mála míst, kde jsem mohl dělat. Už tehdy však jsem spolupracoval s Ústavem pro českou a světovou literaturu na nějakých slovníkových literárně vědných pracích – napsal jsem například pár hesel do Macurova Slovníku světových literárních děl, který vyšel v r. 1988 – a posléze jsem začal fušovat do bohemistiky, právě do té její části, která se zabývá podzemní literaturou, to až po Listopadu, samozřejmě. První větší projekt, který stojí za zmínku, se začal připravovat v roce 1988, jednalo se o sborník, který jsem redigoval – Egonu Bondymu k šedesátinám. Sborník nakonec vyšel legálně v nakladatelství Pražská imaginace a byl oficiálně šířen.

Jak takový sborník vznikal?

Sborníky mohou být různých druhů, mně šlo o to, aby ten Bondymu k šedesátinám byl co nejmaximalističtější, aby tam bylo několik oddílů: příspěvky od lidí, kteří mají k Bondymu nějaký vztah, k jeho dílu, čili jsem to musel konzultovat i s ním, aby mi označil lidi, které by tam chtěl mít. Měl řadu přátel, které jsem neznal, pak jsem šel za Lopatkou, pak za dalšími, kteří napsali něco o něm, o jeho díle, já napsal stať, kterou jsem rádobyskromně nazval Pokus o nástin geneze vývoje básnického díla E.B., pak to v r. 1990 taky vyšlo v 21. čísle Vokna, k tomu řada dalších napsala o něm, jsou tam příspěvky jemu věnované. Když to porovnám s jinými sborníky, dělanými pro samizdat, tenhle byl jeden z nejobsáhlejších. Je tam zastoupeno na 40 autorů, když počítám i výtvarníky, mimo jiné Ivo Vodseďálek, Milan Balabán, Petr Uhl, Jan Placák, Jáchym Topol, Krchovský, Věra Jirousová, Viktor Karlík, Olda Hamera, Roman Dvořák, Pavel Reisenauer a Eva Klimentová. Tahle praxe byla obdobná i v případě jiných sborníků: skupina nadšenců, písařka... Autory jsem nejdřív obešel osobně, připravil je na to, samozřejmě v mezích konspirace, a pak se to vyřizovalo poštou. Nejhorší na to byl Lopatka, což není jen moje zkušenost, ale všech, neustále odkládal dodání příspěvku, dokonce propásl i listopad 89. Já v těch dnech běhal k němu do práce a neustále jsem ho uháněl, naprosto na poslední chvíli, pořád se mu to zdálo slabé, on byl až přespříliš sebekritický. Ostatně to by bylo na vzpomínkovou stať o tom, jak se z těch autorů tahaly příspěvky. Někteří je naopak poslali velice rychle. Podařilo se to dát dohromady, Bondy má narozeniny 20. ledna, takže během prosince, kdy všichni šíleli a revolucionařili, já dělal poslední korektury. To jsem ještě netušil, co mě čeká v dalších měsících a letech. Byla to radostná práce a vlastně i poslední příležitost, kdy se Bondy na veřejnosti velice přátelsky setkal s lidmi, po smrti paní Julie se už naprosto uzavřel do sebe a pro svůj smutek už nejeví ani zájem o své dílo. Tak jsem se mohl seznámit třeba s Hrabalem, pro mě bylo velice lákavé, aby oficiální autor, jakým Hrabal v podstatě v té době již byl, přispěl do tohoto sborníku. Sám k tomu přistoupil s naprostým nadšením a vzápětí na to zapomněl, ale naštěstí kolem něj byl tým lidí, kteří mi s tím pomohli, dodali o Bondym a pro něj napsaný text Třínohý kůň na dostihové dráze. Ten sborník je ostatně poznamenaný několika nahodilostmi, během listopadu vlastně přišel z vězení Čuňas a chtěl tam taky něco mít. Tak jsem to celé přestránkoval, abych mohl zařadit Čuňasův příspěvek. Pak přiběhl Magor, a to už opravdu nešlo, protože blok poezie byl někde uprostřed, tak jsem tam Magorovu báseň Opuštěnému guru zařadil jako přídavek. Pro zajímavost: byl tam příspěvek od filosofa Petra Rezka Pohled na Václava Havla zdola, což byla dílčí kritika některých Havlových myšlenek. Psáno v létě 1989, včetně ironického dodatku: "Kdyby se Václav Havel stal prezidentem, žádám redakci, aby vypustila mé jméno. Mám strach." Nicméně jsme potom – protože ten sborník vyšel už za Havlova prezidentování – jméno autora ponechali, a jako redakce jsme vyjádřili domněnku, že jeho obavy nejsou opodstatněné, že za tohle do vězení nepůjde.

V tehdejší době jsi už dělal pro Vokno a pro Revolver Revue. Jak ses k těm časopisům dostal?

Přes Bondyho, nakonec ke všem těm lidem jsem se dostal přes něj. On má – v dobrém i špatném – tendenci lidi spojovat, seznamovat. Občas je to nesnesitelné, ale někdy to může být velice užitečné. Zavedl mě třeba Na čurandu, kde byl okruh kolem Josefa Vondrušky, Umělá hmota, Dom, občas Plastici a další, chodil jsem do Ječné k Němcům, seznámil jsem se s Čuňasem, takže když Vokno vzniklo, měl jsem to takříkajíc z první ruky. Projekt, který nasměroval moje aktivity pro devadesátá léta, kromě zmíněného sborníku, byl v roce 1988 pokus – a dva svazky pod hlavičkou Vokna ještě vyšly – postupně vydat kompletní básnické dílo Egona Bondyho v samizdatu, v edici Vokna. Vyšly ty dva svazky, pak Čuňas seděl, potom přišly jiné události a bylo možno to realizovat legálně. Vokno na to už nemělo kapacitu a přenechalo to Václavu Kadlecovi z Pražské imaginace. Já jsem myslel, že to budu spíš jen iniciovat, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem to musel dělat sám. To byla věc číslo jedna, ale jakmile člověk vykročí, těžko se pak může zastavit, tohle přerostlo až do devadesátých let, uzavřelo se to tuším v roce 93 devátým svazkem, a pak začalo být pochopitelně nutné vydávat další věci. Je důležité si v tomto aspektu uvědomit jednu věc: až do roku 1989 ti tzv. podzemní autoři, autoři undergroundu, už sice něco málo publikovali i v exilu, ve Svědectví, v Paternosteru (to byla ovšem spíš jen prodloužená ruka Vokna), ale nepochybně živořili na pokraji zájmu i exilových vydavatelství. O nich skoro nikdo nic nevěděl, Václav Černý se o ně jednou otřel, Ivan Sviták jim vynadal a jinak dohromady po nich pes neštěkl. A samizdat těchhle autorů byl především tzv. "divoký". Ty undergroundové sborníky vyšly sice v Havlově Edici Expedice, Labutí písně vyšly ve Vaculíkově Petlici, ale jinak to byly "jen" takové ty edice Popelnice, Mozková mrtvice, RR, Vokno, Sado-Maso, ty renomovaní literární historici a kritici stěží brali vážně... Takže když to člověk měl v roce 1989 spočítat, co najednou vycházelo za kvantum literatury, tak ta tzv. undergroundová byla pořád v nepatrné menšině. Čili šlo o to nějakým způsobem ji zpřítomnit, aby se ukázalo, co je někde zasuto, co se zachovalo, a publikovat to. Ukázalo se, že je to kvantum dosti značné, já jsem spočítal, že do roku 1996 bylo vydáno asi 130 děl, které by z určitého hlediska vymezení podzemní literatury – ať prózy či poesie – patřily pouze do okruhu toho poměrně úzkého undergroundového okruhu kolem Plastiků a Ivana Jirouse.

Čím je pro tebe vymezen okruh undergroundových autorů?

Já mám dojem, že slovo "podzemí" je trošku nafukovací. Nepochybně ten pojem je možno pracovně používat pro okruh hudebníků, umělců, literátů a třeba jenom nadšenců kolem Plastic People, který vznikl začátkem 70. let. To by bylo asi vymezení nejužší. Ovšem tím bychom vyloučili celou řadu tzv. "osamělých běžců", takže by muselo dojít k takovému divnému kádrování, pár takových směšných pokusů bylo: je Milan Knížák underground, nebo není? Ve výše uvedeném smyslu není, ale je to přitom absurdní. Zároveň si objevili předchůdce z 50. let, Bondyho, Krejcarovou, Boudníka a další. Byli lidé z edice "Půlnoc" underground, když tehdy ten pojem neexistoval? To je pak spíše otázka terminologická, jak to nazvat. Proto docházíme k vymezení širšímu: podzemní aktivity jsou ty, které vznikají v určitých politicko-sociálních podmínkách, kdy ať jsou tlaky politické, anebo komerční, tak existují a jsou do určité míry nesnesitelné. A ty potom vybuzují nutně u některých lidí reakce, byť třeba i zmatečné. Nedokáží buď reagovat na tak složité podmínky vydávání, anebo prostě na zákazy, omezování, a věci si dělají po svém. Sami si vydávali, sami hráli atd. Vytvářejí –

ať již vědomě či nevědomě – určitou alternativu vůči tlakům systému, v podstatě v jakékoli době – slovem, jdou proti stádu, proti manipulátorství. Je jisté, že umělecká díla budou ovlivněna životním postojem či stanoviskem autorů. Společným jmenovatelem je snaha po určité autenticitě, neodcizenosti, odporu k manipulování... Snad se dá říci – abychom pořád jen neškatulkovali a nekádrovali –, že za undergroundovou literaturu lze v té které epoše eo ipso považovat taková díla, která se radikálně a důsledně rozcházejí s obecným vkusem, pokud je tento vysloveně pokleslý (což někdy je, někdy zase není!), nebo je zřetelně mimoliterárně determinovaný – např. ideologickým či komerčním tlakem totalitní společnosti. Jsou to tedy díla "protiproudová", čelící, negující, a to v podstatě za jakoukoli cenu. Jsou to díla psaná (a teď nehovořím o jejich kvalitě) lidmi posedlými nutností vyjádřit se, a ne spisovateli, kteří snad hledají "cestu ke čtenáři", nebo dokonce cestu za úspěchem a slávou. Jirous kdesi řekl, a podle mě se v tom mýlil, že pro něj undeground znamenal žít si po svém, tak, jak my chceme, a víc že od nikoho nepotřebujeme. Pro něj – protože dnes se toto může dít legálně – tím underground končí. Ale tady zase směšujeme ilegalitu s undergroundem a leckdo může říci, že tak to prostě není. Že věci jsou dneska legální, ještě neznamená, že člověk taky nemusí pociťovat obrovské odcizení, že se nemusí necítit zmanipulován jinými tlaky. To je zase otázka sociologicko-psychologická, proč to někdo tak cítí? To bych se vrátil k interpretaci Bondyho Invalidních sourozenců, k té vizi, že skutečně vznikne zvláštní vrstva lidí, kteří nebudou mít zájem na tom účastnit se, etablovat, nebude je to bavit. Budou raději na tom svém ostrově – a tohle je možná pregnantní formulace tohoto životního pocitu, který je zase nepochybně ovlivněn naší dobou. A pak je otázka, zda a kde je dělítko mezi literaturou disentu a literaturou undergroundu, protože tenhle pohled taky není zcela dotažen. Snad bych to velmi zjednodušeně objasnil takto: to, co můžeme považovat za literaturu a kulturu disentu je literatura a kultura, která má kontinuitu s nejliberálnějším, "nejodvážnějším" proudem let šedesátých, který se ubíral v demokratizačních tendencích od konce padesátých let a který nepochybně směřoval k tomu, aby Československo bylo opět kulturní a civilizovanou zemí. Tam bychom mohli jmenovat pět, deset jmen lidí, kteří se stali známými, úspěšnými oponenty toho neo-stalinského novotnovského režimu a kteří měli tendenci v těchto kolejích pokračovat, vydávat knížky dál, byť v samizdatu či exilu. Pak ovšem bylo pár autorů, kteří buďto nepublikovali vůbec, např. z okruhu Bondyho, kteří nevyužili té liberální epizody druhé poloviny šedesátých let, anebo to byli lidi, kteří už např. z důvodů věkových neměli ani příležitost publikovat, a pak jim politická situace znemožnila publikovat vlastně cokoli, čili to byli lidi zcela neznámí. A pokud se neznali s těmi prominenty let šedesátých, neměli prakticky žádné možnosti publikování – jedině sami pro sebe. A tady by mohlo být určité dělítko. Až do roku 1989 Bondy a další autoři pro oficiální literární kritiku 70.-80. let prostě neexistovali. Těžko mohl režimní literární kritik popírat, že by nikdy neslyšel o Milanu Kunderovi či Václavu Havlovi, ale mohl klidně říci – a Vasil Biľak to ostatně i prohlásil na nějakém komunistickém plénu – že nikdo nikdy neslyšel jména, jako je František Daniel Merth, katolický básník z Ostravy, anebo Egon Bondy, ti lidé prostě neexistovali, nebyli. A naším cílem bylo dokázat, že existují, že žijí, a tím došlo k horečné ediční aktivitě od začátku roku 1990, která kulminovala až k roku 1995, kdy skutečně vyšly desítky svazků v několika nakladatelstvích, zejména Pražské imaginaci, Inverzi, Voknu. Samozřejmě ještě dnes existují nevydané věci, např. téměř celé dílo Milana Kocha, Miroslava Skalického, Jiřiny Zemanové či Zuzany Kuzmové, ale dá se říci že 95% téhle literatury je už vydáno. Ale je otázka jiná, totiž jaké je hodnocení těchto věcí. Je pozoruhodné, že právě tyhle věci, věci nezglajchšaltované, literární vědce a kritiky prostě nezajímají. Ty starší proto, že by byli nuceni revidovat svoje pojetí vývoje literatury po druhé světové válce, což se jim samozřejmě nechce. U těch mladších nevím, jsou otevřenější, ale ani po osmi letech, kdy můžeme hovořit o více než stu svazcích, pojících se k okruhu Plastiků, literární kritika vzala na vědomí jen pár věcí. Můžu jmenovat třeba Invalidní sourozence, básně J. H. Krchovského, Placákova Medorka, Pelcovy Děti ráje a Topolovu Sestru, snad by šlo uvést pár dalších. Ještě tak Jirousovi se dostává značného ohlasu nejen jako "rockerovi", ale i jako autorovi Labutích písní, Zajíček nebo Brabenec jsou známí spíše jako hudebníci než jako básníci, Knížákovy všemožné aktivity zastiňují neprávem jeho význam literární, Věra Jirousová je prý spíše "jen" kunsthistorička...

A nemyslíš, že jsou ignorováni i proto, že kvalita těch prací je značně kolísavá a nejednotná?

Já si myslím, že řada literárních kritiků je zvyklá na literaturu určitého typu, mají určité šuplíčky na to, kam koho zařadit. Trošku se obávám, že většina kritiků na tyhle autory prostě šuplíček nemá, připadají jim nestravitelní, nehodí se jim do žádné souvislosti, tak si vytvoří šuplíček "underground", a ten pak nechají ležet, protože jim není blízký. To je samozřejmě jen moje domněnka a navíc bych mohl jmenovat kritiky, kteří nepochybně až do roku 89 neměli s okruhem těchto spisovatelů nic společného, a přesto se jim dokáží věnovat, např. Jiří Trávníček, který dokázal velice přesně interpretovat Jirousovy Labutí písně, Jan Šulc, který pochopil velice dobře význam Bondyho, asi i proto, že připravoval do tisku Zábranu či Koláře či Diviše a rozpoznal souvislosti, vzpomínám na jednu zásadní studii Zdeňka Troupa, která se jmenuje Poezie totality, ve které se velice heuristicky zmocnil rané Bondyho poezie. Ale celkově je pro mě někdy až s nepochopitelným odporem referováno třeba o Bondyho básnickém díle, vesměs naprosto striktně negativní reakce. Já měl chuť porovnat např. některé rané Kolářovy texty, které jsou velice blízké poesii totálního realismu, které kdybych vytrhal z kontextu, postavil vedle Bondyho textů a tuto koláž předložil, řekl bych, že by těžko někdo určil, kdo je Kolář a kdo Bondy. Přitom Kolář byl zahrnován chválou horem dolem za všechno možné, což on si samozřejmě zaslouží, ale... Takže ty důvody, které k tomu vedou, zřejmě nebudou jenom literární, umělecké, kritické... Určité pochopení pro undergroundové autory projevili např. i Milan Jungmann, Jiří Holý, Jiří Pechar, Miroslav Červenka a v poslední době zejména někteří mladší – Martin Pilař, J. F. Typlt, Lubomír Machala, samozřejmě taky Michael Špirit z pražské katedry bohemistiky. V cizině je zájem v Polsku, řada věcí už v polštině vyšla, teď mají taky v Heidelbergu vyjít v němčině Bondyho Sourozenci (dříve už vyšli v italštině), rakouská bohemistka Gertraude Zand napsala vynikající disertaci o poetice Bondyho a Vodseďálkově...

A jak konkrétně probíhá tvoje práce, jak jsi volil autory?

Ta práce byla obtížná, protože jsem byl zaražen, jak většina autorů neprojevovala příliš velký zájem o publikaci, bylo jim to spíš jedno, příliš je to nezajímalo. Což pro mě bylo dost překvapující...

Nesouvisí to tedy právě s těmi pocity undergroundu, o kterých jsme už mluvili?

Já si myslím, že ano. Že lidé, kteří publikovali tímto způsobem, tj. prakticky bez naděje, protože v 70. a 80. letech nebyla v horizontu jakákoliv možnost publikace, to považovali jednak za ventilaci svých pocitů, jednak jako by ztráceli motivaci všech tvůrců bez výjimky, a tou je tendence komunikovat s někým, sdělovat. Když člověk něco napíše, samozřejmě chce, aby byl čten, a pokud ne, pak to asi není literatura. Nicméně pozoruhodné bylo, že když se tahle tvorba mohla dostat k okruhu pár desítek čtenářů, jako by to autorovi stačilo, jako by zde chyběla ta přirozená vlastnost chtít se stát proslulým, světově známým spisovatelem, touha po světské slávě. V tomto smyslu to byl velice příznačný postoj, a když konečně mohli vydat věci na veřejnosti, musel jsem je k tomu často nutit a nechávali mi v podstatě volnou ruku: "No jo, nějak to udělej, jak myslíš..." Třeba Pavel Zajíček, když odjížděl asi v r. 1992 zase jednou na čas do Ameriky, dal mi své věci a jediné jeho přání bylo, abych se ho na nic už neptal a nic po něm nechtěl.

Jak probíhá ta vlastní práce? Porovnáváš víc vydání, samizdatové průklepáky, konzultuješ to s autory?

Pro tu vlastní práci je velice důležitá Gruntorádova knihovna Libri prohibiti, která shromažďuje od počátku 90. let samizdaty vší možné provenience. Pro mě osobně je základem můj archiv, v kterém mám řadu autorů českého literárního podzemí, kteří jsou mi nejbližší, znal jsem je nejlépe a jejich díla jsem měl víceméně kompletní doma. Asi proto jsem nekomentoval např. tvorbu Andreje Stankoviče, Věry Jirousové, Sváti Karáska nebo Jáchyma Topola, neměl jsem totiž jejich díla po ruce a nechal jsem to na těch, kteří se jimi zabývali soustavněji. To byly moje základy, často se ukázalo, že se jedná o unikáty, o jediný exemplář, třeba nebožtík Quido Machulka svoje texty rozdával všem, koho potkal. Naštěstí se U slunců potkal občas i s Bondym, něco mu dal a Bondy to pak archivoval u mě. Nemůžu vyloučit, že ještě někde existuje pár dalších, jiných samizdatů, čili třeba konkrétně u něj jsem vycházel z těchto strojopisů. Kde autoři komunikovali, samozřejmě jsem se s nimi radil, tázal se na různočtení, sporná místa. Tak tomu bylo třeba s Brabencem, Pánkem, Vodseďálkem, pozdějc s Vondruškovou tetralogií, s Merhautovou knihou o Boudníkovi. V roce 1990 nikdo z nás neměl vlastně ponětí o tom, jak taková tištěná kniha regulérně vzniká, všichni jsme se učili. Mým cílem od začátku bylo udělat toho co nejvíc, předložit, dát do kontextu naší literatury. Trochu jsem si tím sám na sebe upletl bič, protože až na těch pár výjimek, které jsem již jmenoval, se nenašli literární historici, kteří by se o tuto literaturu zajímali. I proto došlo k mé spolupráci s ÚČL Akademie věd, pro který píšu slovníková hesla o knihách, které jsem třeba sám připravil k vydání. Bizarní situace nastala, když před dvěma lety vyšel první díl Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 až do současnosti, A-L, a tam jsem napsal několik hesel o podzemních autorech, o Bondym, Jirousovi, Brabencovi, nicméně navrhoval jsem třeba Věru Jirousovou a další, a normálně ji vyšachovali, že je spíš novinářka. Nemohl jsem nic říkat, když takhle rozhodli, nicméně když došlo pak na druhý díl, tak jsem přišel se svou troškou do mlýna a říkám: "Chtěl bych tam mít toho, toho a toho." Doktor Janoušek tak koukal a říkal: "A kdo to je?" Já na to: "To je přece velice přední básník, velice význačný a pro poetiku undergroundu jeden z nejtypičtějších..." a on neměl nejmenší tušení, takže nakonec rezignoval: "Víš co, dej tam, co chceš..." Samozřejmě neviním Pavla Janouška, nemůže vědět o všem, ale celkově by měli sledovat kontext, už to bylo vydáno a ty knihy fyzicky existují. A co s tím bylo práce! Třeba když jsme připravovali Brabencovu knížku Sebedudy, byl ještě v Kanadě, já to shromáždil, pak on poslal soubor, který byl širší, než co jsme měli my, měl tam překlepy, různočtení, takže nám posílal zpětně opravy toho našeho, a protože jsme neměli ještě tehdy možnosti např. e-mailu, vzniklo několik nepříjemných překlepů, protože komunikace byla omezená, dopisy docházely se zpožděním, bohužel. V podstatě jde o to, že jsme všichni nějak v tom smyslu začínali. Mě tahle práce přivedla na čas i do NLN, kdy jsem se vlastně na základě té své předchozí práce stal profesionálním redaktorem, abych se taky měl čím živit. Tam jsem od r. 1992 připravil řadu knižních titulů, třeba Historii druhé světové války Winstona Churchilla, Dalího Tajný život, Frommovo Budete jako bohové, knihy, které mě těšily a díky jimž jsem se snad jako redaktor a editor trochu zlepšil. A taky jsem nastupoval s tím, že věděli, že určité zkušenosti už mám. Později jsem pracoval jako externí redaktor či korektor i pro jiná nakladatelství, třeba pro Pechovu Concordii jsem redigoval Sadovu Filosofii v budoáru, pro Votobii Popelův překlad Robbinsových Kovbojek či Bondyho Sklepní práci, pro TORST Zasněžený hřbitov Petra Placáka. Taky jsem začal fungovat jako občasný literární kritik a kritik překladů – hlavně v KP RR. Dneska se mnoho lidí spoléhá na to, že jim knížky a rukopisy budu opravovat. A co se týká Bondyho, ten říká, že když se probírala interpunkce, tak ve škole tenkrát chyběl. On je navíc především posedlý svou myšlenkou, zřejmě nepíše jinak než v maniakální fázi své psychózy. Sleduje myšlenku a na mě tu tzv. podřadnou práci nechává velmi suverénně, "však on to dr. Machovec opraví". Pak přijde balík, s tím že Bondy vzkazuje, abych to opravil. Fakt ovšem je, že když jsem párkrát stávkoval, jako třeba ve Votobii, což je tak velké nakladatelství, že by si snad jazykového redaktora mohli dovolit, vydali Bondyho Severina, v němž jsem pak našel přes 200 chyb v interpunkci, věcných omylů, gramatických. To je potom rub toho nadšenectví, kdy si člověk ovšem plete nadšení s lajdáctvím. To se týkalo velice výrazně i Bondyho Dějin filosofie. Situace kulminovala v roce 1990, kdy velmi chtěl, aby tyto knihy vyšly, stál o to a zřejmě si sliboval i větší ohlas. První měly vyjít Dějiny indické filosofie, a to ve Vokně. Tehdy tam dělal Šimon Formánek, on je ostatně i pod tím svazkem podepsaný, jeho maminka dělala grafickou úpravu a Bondy neustále sípěl a zuřil, protože po půl, třičtvrtě roce stále jen čekal a nadával: "Ty kurvy odporný nejsou schopný to vydat, kdy už to bude venku!?" Oni mu slibovali: "už brzo, brzo," a po dalších dvou měsících zase, "brzo, brzo," a Šimon na to zvesela kašlal, vodil se svým přítelem za ruku a knihy ho nezajímaly. Nestaral jsem se o to, byl to ostatně jeho problém, jenom jsem slyšel Bondyho nadávky, proklínání a divil se. Načež to jednoho dne přivezli z tiskárny, já už tam natěšenej čekal, že hned pošlu ukázku Bondymu. V tramvaji jsem to otevřel a hned na té stránce chyba, a na druhé stránce zase chyba a než jsem dojel domů, viděl jsem tam těch chyb 50, 60 a večer už jich bylo několik set, všeho druhu, na každé stránce, počínaje špatným dělením slov až po chybné přepisy indických výrazů. Volal jsem proto do Vokna, aby zastavili distribuci. Celý náklad šel do stoupy, což Formánek zaplatil z vlastní kapsy a všechno se muselo před Bondym tajit. Ten už to chtěl hnát až do Haagu k soudu, jak se tady zachází a autorama, že je to atentát, že spáchá sebevraždu atd. Na koleně jsem byl donucen udělat alespoň základní jazykové korektury, knížka šla znova do tisku, a tak jsem se dostal k dalším svazkům, pak byla Čínská filosofie, která už měla být taky půl roku venku, a tahle práce skončila až v roce 1997. A nešlo jen o jazykové korektury, řada lidí musela prohlédnout tyto knihy po stránce odborné, odborníci na Čínu, Indii se k tomu vyjádřili, dělali jmenný rejstřík. Nakonec jsem musel hlídat nejen text, ale i titul, obálku, protože oni byli schopní na pátý díl okopírovat obálku ze čtvrtého, takže místo V. je tam stejně IV. Tohle mají dělat techničtí redaktoři, kteří tam ovšem nebyli. Mezitím Dalibor Kubík, manažer Vokna, začal prodávat boty a literatura ho přestala zajímat, takže jsme s vypětím všech sil – hlavně díky Pavlovi Lašákovi – dotáhli do konce všech šest dílů Bondyho Poznámek k dějinám filosofie. Ale pro mě to bylo skutečně utrpením a důkazem toho, že když někoho něco nebaví a nemá o to zájem, má se na to vysrat. To víc už mě pak bavily tři svazky Bondyho Filosofických esejů, co vydal Lumír Kolíbal ve svém nakladatelství DharmaGaia...

Jistě, nepochybně. Já jsem doufal, že edice 13x18 (jmenovala se tak podle svého formátu) bude takovou, která se bude zabývat podzemím v okruhu Vokna, že bude mapovat podzemní kulturu. A když jsem pak Romanu Mikyskovi, který byl za tuto edici odpovědný, předložil návrh na vydání poesie Josefa Vondrušky, obrátil se na mě s dotazem, jestli tohle je podle mě opravdu poesie. A protože já jsem přesvědčen, že ano, pochopili jsme hned na začátku, že se nepochopíme. Potom jsem měl dojem, že lidi, kteří se tím ve Vokně měli zabývat, z nejrůznějších důvodů na to neměli ani čas ani chuť, a tak to dělal kdekdo, čili edice skončila na úbytě a zdaleka nesplnila moje očekávání. Takže jsem raději spolupracoval s jinými vydavateli. S Mirkem Touškem z Inverze jsme vydali první knížku Fandy Pánka A tak za polární noci... Tu jsem z něho taky vydojil strašným způsobem, protože Toušek měl tehdy víc dluhů než čehokoli jiného, tohle vydání se táhlo snad dva roky, kniha vyšla v minimálním nákladu, a ten pak po dvaceti kusech nosil z tiskárny, počkal, až se těchhle dvacet prodá, pak zaplatil zase další a takhle to tahal jako kočka koťata. Ale knížka existuje, vyšla, na rozdíl od vydavatelství Inverze, které už skončilo. Byla samozřejmě i řada lidí, kteří se domnívali, že na těchto věcech zbohatnou, ovšem vesměs se zklamali, protože komerčně úspěšných titulů bylo minimum, byly-li jaké. Ale v literatuře, která vlastně ani nechce být komerční – a u poesie to platí na 100% – se nedá s něčím takovým počítat. Třeba Václav Kadlec s Pražskou imaginací vydal značné množství této literatury, např. ve 12 svazcích Karla Maryska, v 5 svazcích Ivo Vodseďálka, o něž už nebyl zájem. Ostatně, toto vydavatelství směřovalo od začátku k vydání sebraných spisů Bohumila Hrabala, což se mu nakonec podařilo.

Tvoje práce spočívá i v porovnání více verzí, dáváš tomu jednotný styl...

Ta ediční práce musí být standardní, ať už se týká jakéhokoliv textu. Existují pravidla, která musí dodržovat každý editor, např. je-li více vydání, zda použít tzv. vydání "poslední ruky", jestli tedy autor zasahoval do textu průběžně, co respektovat, konzultovat tyto věci s autorem, žije-li, a určit si priority. Bude to vydání kritické, čtenářské, pro časopis? Tady se vesměs jednalo o vydání čtenářská, tedy ne tolik editorsky náročná, šlo spíše o to eliminovat chyby, překlepy. Kuriózní bylo to, že v okruhu undergroundu panovala dosti značná volnost, co se týče přejímání textu jednoho člověka od druhého. Když se někomu něco líbilo, tak si to prostě přepsal a vydal, nikdo se nikoho neptal (samozřejmě i z důvodů bezpečnostních, nešlo dost dobře telefonovat a ptát se: "Můžu si přepsat tvojí sbírku?") a ten okruh se dost často rekrutoval z lidí, kteří neměli potřebné vzdělání, a tak se překlepy množily. Třeba došlo i k tomu, že Bondyho Pražský život, což je lyricko-epická poéma, byla přepsána do prózy. Někdo zrušil – třeba z důvodu úspory papíru, místa, nebo aby to šlo líp pašovat – zásadní výrazový prostředek tohoto díla. K tomu docházelo často, k nejrůznějším výpůjčkám, citacím, kopírování, hovořit zde o autorských právech je absurdní, takže chyby se množily přímo geometrickou řadou. Teď, když dokončuji přípravu vydání Jirousových básní, což má být vydání téměř kritické, měl jsem na stole 3 - 4 různé samizdaty a byl jsem často překvapen, co je všechno vůbec možno: vypadlý verš, verš mimo, dopsaný verš... To jsou důsledky toho, že ti opisovači, vedeni nepochybně dobrou vůlí a snahou šířit dílo dál, vypouštěli do světa několik verzí jednoho titulu. Čili první věc – pokud se toho dochovalo víc – porovnat a rozhodnout se, zda východiskem bude třeba první vydání, pokud autor již nežije, tak to nejstarší, protože je zřejmě nejautentičtější, takhle ho autor sám pořídil. Ovšem pokud je to tzv. divoký samizdat, což se týkalo nás, pak je to těžší. Jmenovité ediční řady: mají hlavičku, jsou číslované, mnohdy byly i podepsané, Havlova Expedice to dělala, šifra V.Z.D.O.R. je zase Petlice, čili také de facto hlavička. Tomu se teď v hantýrce začíná říkat "etablovaný" samizdat, na rozdíl od toho "divokého". Navíc byla kvanta pseudonymů, byla to trochu hra, trochu mystifikace, i bezpečnostní důvody k tomu autory vedly, čili občas se to jeví jako práce téměř bezbřehá, na úrovni zkoumání středověkých manuskriptů. Tomu nepřidá ani naprostá absence rukopisů, zde existují v podstatě už jen strojopisy.

Ano, tato moje práce je značně subjektivní, měl jsem pocit, že tihle autoři jsou typičtí pro okruh kolem Plastiků a můžu říci, že jejich poesie je mi bližší než poesie jiných, a hlavně: přišli mi jaksi bezbranní, neschopní se o své dílo postarat. Třeba Andrej Stankovič je jistě dosti zdatným editorem, aby se o svoje dílo postaral sám, takže jeho dílem jsem se nezabýval. A navíc jsem to považoval i za takový osobní dluh, protože pokud k této otázce přistoupím osobně, pak ta společnost kolem Plastiků byla nesmírně životodárná, komunikace s nimi byla pro mě osvěžující, člověk žil v situaci – to mně bylo 16, 17 let – kdy ve škole, ve třídě, se bál promluvit. Já maturoval v letech Charty, co jsem měl říkat na veřejnosti – že můj otec ji taky podepsal? Probíhaly nejrůznější "diskuse" a já jsem o tom věděl daleko víc než učitelé, ale mlčel jsem jak zařezanej. Nešlo to, vládla atmosféra nedůvěry, strachu, obav, posléze na vojně znova. To je dneska možná už těžko pochopitelné. Atmosféra, kdy všichni věděli, že jsme hajzlové a sráči, ale bylo lepší o tom mlčet. To bylo nesnesitelné, žít s vědomím, že všechno je špatné a prohnilé, ale my se tváříme, že o tom nevíme. Když jsem potkal tu skupinu kolem Plastiků, která si skutečně žila po svém, komunikovali mezi sebou, předávali si názory, hodnoty literární, umělecké, tak mě to nesmírně inspirovalo v tom, že i v tak odporné době lze žít v radosti. To se uchovalo a pro mě osobně to byl odpich z toho všeho marastu. Nemuset žít v pololži, v takovém tom obojetnictví, v němž žilo mnoho lidí, které třeba Škvorecký nazýval "šedou zónou": nikterak nesouhlasí s husákovským režimem, mlčí, ale myslí si svoje. Škoda, že teď se domnívají, že tím bojovali proti režimu. Ale ještě měsíc předtím vstupovali do strany, byť přitom skřípali zubama. Ta programová schizofrenie, rozpad na život rodinný, kde se smělo říct, kdo je kurva, a na život společenský, který se zase odehrával v těch pololžích. Ona ostrá vyhraněnost se samozřejmě týkala i okruhu disentu, ten se s undergroundem ostatně postupně přece jen trochu prolnul, ale já jsem žil v tomto společenství, které mě přitahovalo i tím, že to byli naprostí antiprominenti. Neznal jsem okruh kolem Vaculíka, lidi, kteří byli věhlasnými spisovateli, ale tohle byli lidi skutečně naprosto neznámí, kteří se mohli představit a nikomu to nic neřeklo. A to bylo příjemné. Fantastické bylo i to, že ačkoliv se převážně jednalo o lidi s maximálně středoškolským vzděláním, nebyli donuceni živořit v kulturním prázdnu, které jim režim podstrčil, v těch ubohostech, takže i oni dokázali sami být aktivní – a v tom je třeba nezastupitelná úloha Magora, co pro tyhle lidi udělal, dokázal propojit jejich cesty, cesty výtvarníků a rockerů a literátů a hudebníků a třeba i sebeubíjejících se alkoholiků a narkomanů – lidé se setkávali. Dnes se opět setkávat nemohou, to je to něco za něco, dneska už to prostě nejde. Tehdy bylo možné, aby si vedle zlopověstného marxisty Bondyho sedl katolík Jiří Němec a protestantský teolog Milan Balabán... a to bylo krásné. Nejen že se tolerovali, ale snažili se i navzájem pochopit, protože se vezli na jedné lodi. Mně přišlo smysluplnější postarat se o dílo Josefa Vondrušky, který byl tehdy ještě v Austrálii, který je člověkem bezbranným v tomto směru a který napsal v 80. a 90. letech několik pozoruhodných vzpomínkových knížek, tedy spíše románů s autobiografickou tematikou. Jeho rukopisy vznikaly ztěžka a dlouho, neměl vůbec představu, kde a v jakých podmínkách je vydat, a jeho texty potřebovaly alespoň minimální redakci, tj. jakžtakž sjednotit interpunkci, tvarosloví, pravopis. Někteří autoři si to dělají sami a jiní naopak vyžadují oponenturu někoho jiného a právě Vondruška velmi uvítal, když jsem se jeho díla redakčně zmocnil a nakonec je i vydal. Právě on je ten případ člověka naprosto neznámého, kromě pár pamětníků, kteří si ho uvědomovali spíše jako zpěváka skupin Umělá hmota a Dom, emigranta. Mojí prioritou tedy bylo pomoci autorům, u kterých jsem předpokládal, že z nejrůznějších důvodů se o svoje dílo nebudou starat. Třeba Milan Koch byl už po smrti a já měl díky Bondymu řadu jeho textů. Byly kvalitní a padal na ně prach zapomnění, Vondruška byl v Austrálii až do roku 1992, Pavel Zajíček v Americe, a navíc byl známý spíše jako hudebník, zatímco jeho texty jsou vlastně básně par exellence, Brabenec v Kanadě, Fanda Pánek sice v exilu nebyl, ale od začátku 80. let unikl do exilu vnitřního, stal se z něho často a pilně praktikující katolík, což mu nepochybně pomohlo žít dál, ale nicméně zatratil své starší věci a bylo dosti pracné donutit ho k jejich zveřejnění, byť jeho básně zhudebňovali Plastici, a jsou tedy nedílnou součástí českého podzemí, Quido Machulka, který žil v Karlových Varech, nikdo o něm nic moc nevěděl, omezil potom i vlastní psaní, takže jenom to shromáždit... Vesměs to byly unikátní výtvory zachráněné náhodou. Machulka své sbírky připravoval velice graficky nápaditě, využíval různých strojopisných možností. Vloni na jaře zahynul, jeho zjev byl poměrně provokativní, ve Varech si sedl mezi nějaké kretény, ti ho potom zmlátili, k doktorovi odmítal jít a pak odešel do lesa, kde ho po několika dnech našli mrtvého: normálně v 45 letech odešel umřít. To byl taky typ, kterému by bylo jedno, co s jeho poesií bude. Tlačili jsme i na Magora, aby už vydal své věci, stále to odkládal, vydal jen sbírku Magor dětem a jeho básně vlastně v solidní knižní úpravě doposud nevyšly, jen pár sbíreček. Ale on s oblibou a často říkal, že to bylo jen dobře, že nic nevydává, když viděl stohy knížek Evy Kantůrkové a Ivana Klímy po pětikoruně ve výprodeji.

To se chystalo od května 1997 a jednalo se o dva svazky: eseje a básnické dílo. Dal jsem nakladatelství TORST návrh pojmout to maximalisticky, od 60. let do současnosti a sepsal, co by tam mělo být, s tím, že bych byl pověřen redakcí. Nakladatel souhlasil, že se to shromáždí, dá přepsat a já trval na tom, aby to autor odsouhlasil. Bylo to tedy na počítači přepsáno, já jsem to přečetl, našel řadu chyb, různočtení, poprvé jsme to s Martinem konzultovali někdy v květnu 1997, on řadu textů porovnal s věcmi, které ještě objevil, a texty z posledního zhruba dvanáctiletí že musí předělat, ucelit Magorův soumrak, který několikrát vyšel a pokaždé jinak, a že to během měsíce dvou donese. V červnu nic, v červenci nic a pak po dlouhém mlčení přišla v září zpráva, že to všechno ztratil. Viktor Stoilov měl na záznamníku vzkaz: "Mám pro tebe dvě zprávy, jednu dobrou a druhou špatnou. Ta dobrá je, že korektury jsem udělal. A ta špatná, že jsem všechno ztratil." S tím jsme počítali, všechno jsme měli v kopii. Druhou verzi dostal v říjnu a to už byl Viktor nervózní, protože se snažil tuhle knihu směřovat k vánocům. Pak už Magor ztratil jen část, takže napotřetí mu stačilo připravit asi jen půlku těch věcí, a nakonec tu první část uzavřel koncem listopadu. Já jsem si řekl, že jeho básnické dílo budu redigovat až ve chvíli, kdy bude připraveno v podobě, ve které půjde do tisku. Nakonec se Martinovi podařilo ty věci shromáždit, z Magorova soumraku vznikly tři různé sbírky datované 1985-1997. V současné době probíhají poslední korektury, on si vždycky vzpomene na nějakou báseň, kterou objeví a která tam bezpodmínečně musí být, ale celá práce se už chýlí ke konci. Tohle dílo bude zajímavé i tím, že ke každé básni, která to bude vyžadovat, bude přidán komentář. Magor totiž používá ve své poesii řadu jinotajů, kryptických akrostichů a iniciál a je potřeba tyto šifry rozluštit, "odtajnit", protože jen on může uvést řadu věcí na pravou míru, uvést jména, ke kterým se báseň vztahuje. Má třeba báseň, která se skládá pouze z iniciál, je to báseň o Pavlu Zajíčkovi a tu by už nikdy nikdo nevyluštil, je věnována doktoru H. a doktoru H., a taková věc bude pak v komentářích rozepsána. Takových básní je hodně, takže i ediční poznámka bude snad zajímavým čtením.

Co budeš dělat teď? Čeká ještě někdo na odhalení?

Na odhalení asi těžko, ale je ještě několik zajímavých projektů. Už jsem se zmiňoval o básnířce Jiřině Zemanové z Tábora, řada věcí jí vyšla časopisecky, něco zhudebnili Plastici, ale ona je ten typ, který to nebude nabízet, to je pro ní vyloučeno. Chystám velký výbor z její poesie i prózy. Další je próza, která se ovšem už tohoto okruhu netýká, jmenuje se Paradýzo a je od Richarda Popela, který od r. 1968 žije v Anglii, V roce 1996 vyšel jeho debut Gajstova láska u Mati, naprosto nepovšimnutý, a to, co mám na stole, je pokračování, dávám to jako redakční návrh, ale nevím, zda se toho někdo ujme. To je tedy zcela jiný druh literatury. Zde už neplatí ono dolistopadové dělení literatury na tři okruhy: oficiální / samizdatovou / exilovou, i když autor stále zůstává v zahraničí, takže se snad dá hovořit o literatuře krajanské. Mě zajímá i tento pohled na naši zemi, pohled autorů, kteří už nežijí v exilu, mohou se sem kdykoliv vrátit, taky sem většinou jezdí, ale přitom se mohou dívat na náš český svět očima lidí se zkušeností Angličana, Američana, Francouze, Němce, Rakušana. Jsou to Češi, můžeme je řadit k českým autorům, ale zároveň jsou to cizinci. A jejich pohled na naši současnost může být pro nás poučný, mají možnost, kterou my nemáme, neb žijeme zde. Jinak mám na stole projekt akademického pátého dílu Dějin české literatury, kam přispívám dvěma podkapitolkami o českém undergroundu. Velkou radost mám ale z knížky, která je již venku, a to jsou Zápisky o Vladimíru Boudníkovi od Vladislava Merhauta, kterou jsem redigoval celý podzim, a to jsou zápisky z 60. let, Boudníkovy výroky, které se často týkají minulosti, takže je to dost objevné i pro padesátá léta, Bondy, Krejcarová, Medek, Hrabal, spousty dalších. Samozřejmě jsem měl taky radost loni, když jsem byl pozván na textologickou konferenci v Seattlu v USA, kde jsem pak v říjnu četl referát s názvem: On the History and Specific Values of the Czech Underground Literature, který má také vyjít knižně.

Ty zpracováváš podzemní literaturu od 50. do 80. let. O 50.–70. letech jsme mluvili, počínaje edicí Půlnoc a Bondym přes okruh kolem PPU, ale to končí velkou emigrační vlnou počátkem let osmdesátých. Koho řadíš do těch osmdesátých let?

Tam patří především okruh kolem Revolver Revue. Skutečně se velice neblaze na undergroundu podepsala vlna emigrace hudebníků a autorů, Zajíček, Brabenec, Karásek, Soukup, odešla spousta lidí, v roce 1981 se už nedalo ani nikde zahrát, Magor s Čuňasem seděli v kriminále, režimu se tuhle strukturu podařilo poměrně úspěšně rozbít. A najednou se objevila skupina okolo Jáchyma Topola, Víta Kremličky, Ivana Lampera a Viktora Karlíka, kterým bylo kolem osmnácti let, J. H. Krchovský, Petr Placák, kluci z Klamovky jako Láďa Čapek, Petr Káš, Roman Dvořák, Jirka Kuča, Milan Vrabec, David Kopelent, Honza Vaněk, neměli velkou zkušenost s pronásledováním, šli do všeho s relativním optimismem. Vznikl časopis, který se jmenoval Jednou nohou a měl to štěstí, že se objevila řada talentů. Vzhledem k tomu, že se znali s těmi staršími a chtěli na ně navazovat, ale taky si dělat věci podle svého, zvýšit trošku laťku, nauzavírat se tolik do toho ghetta, aspirovat třeba až na kvalitu staré Světové literatury z 60. let, tak se jim především v RR podařilo vytvořit periodikum hodnoty tehdy zcela nečekané. Vokno bylo spíš na muziku a bylo hodně informativní, taková učebnice.

Máš nějaké ohlasy na svou práci, nějakou zpětnou vazbu?

Pár, málo, to ovšem nemusí být směrodatné. Pozvali mě třeba párkrát v posledních letech, abych přečetl např. tu svou studii 16 autorů... z LA PNP z r. 1990 – třeba do squatu na Ladronce, pak do jednoho gymnasia na Praze 10, pak jsem taky přednášel takové skupině mladých lidí ve Strakonicích. J. F. Typlt mi asi před rokem napsal, že je okouzlen poesií Milana Kocha a chtěl by ve vlastní samizdatové edici vydat něco z jeho díla. Což člověka potěší. Anebo mi nedávno telefonoval Karel Fořt, který žil 10 let v Americe, trošku se znal s Vondruškou a objevil věci, které si vydal Vondruška ve svojí edici Laser Fuckers před pár lety sám, a to tím způsobem, že si ty knížky vlastně nakreslil a rukopisně vydal v počtu asi šesti exemplářů. Karel to viděl u Dina a byl úplně unešenej, považoval to za nejúžasnější dílo posledních let. Což je vynikající i vzhledem k autorovi, každý rád slyší ocenění své práce, navíc když to psaní není lehké. Stejně tak pro Jirouse je jistě obrovským povzbuzením, jaký má jeho Zápisník ohlas. A vlastně dochází i k reedici hudby, vyšel komplet PPU, DG 307. Podle mě je to důkazem, že je živá a že něco z toho bude žít dál. Že underground 70.-80. let má stále co říct třeba jen jako inspirující příklad, že cokoliv může vlastně žít bez ohledu na oficiální tlaky. Že totiž něco nemusí samo o sobě být tak aktuální, ale pokud to inspiruje k něčemu podobnému, to je důkazem té životnosti. A nejde přitom jen o hodnotu ryze uměleckou, ale právě o možnost inspirace životním postojem, životním názorem, důkazem toho, že když to bylo možné za Husáka, proč by to nešlo za Havla? Že člověk nemusí čekat, až se smiluje nějaký nakladatel, ale může se postarat sám o sebe, dát to pár přátelům, ten bezprostřední kontakt je vždycky nejcennější, a nemusím přitom soutěžit v mracích sraček o nějakou pozornost. V tom je pro mě radostné, že underground zdaleka není historickým reziduem, něčím, co je důležitou, významnou, ale už uzavřenou kapitolou v dějinách umění, kultury, literatury a tak vůbec. A to je dobře.

Co říkáš comebacku PPU?

No, tak já to řeknu. Byl jsem na jednom pražským koncertu, mně se to samozřejmě velice líbilo, ostatně i já jsem už pamětníkem, a vrátilo mě to do mých mladých let. A vidět je v té sestavě bylo fantastické, v tomhle smyslu to bylo pro mě pěkné a plné nostalgie. Ale přiznám se, že když jsem to potom slyšel z kazety, přišlo mi to až příliš technicky dokonalé. Když byli primitivnější a hráli na ty bedny od ořechů, často to mělo půvab nechtěného. Na můj vkus to bylo z té nahrávky až přespříliš dobré. Nemůžeš to neporovnávat, když něco posloucháš dvacet let a pak to slyšíš jinak, je to trochu cizí. Možná.

Jak s tvým zájmem o underground souvisí zároveň obdiv k Ladislavu Klímovi?

Klíma byl autorem, který nebyl vydáván opravdu hodně dlouho. Epizoda koncem 60. let dovolila uvolnit jen zlomek, takže Klíma se opisoval a vydával v samizdatu a já se k němu dostal přes Bondyho, někdy když mi bylo asi sedmnáct, podstrčil mi Utrpení knížete Sterenhocha. Klíma patřil nepochybně ke kultovním autorům undergroundu, kdosi dokonce v samizdatu vydal Dílo Ladislava Klímy v asi 25 svazcích, což byla nepochybně epochální práce, bohužel jsou to opět celkem bezcenné opisy opisů opisů. Ale jen to úsilí, že to někdo vydal v polovině 80. let ve strojopisné edici! Tam jsem našel zlomek Velkého románu, zvaný Filosofická fakulta, který mě tak nadchl, že jsem ho sám vydal vlastním nákladem a vydali jsme ho pak i ve Vokně v r. 1990. Klíma odnesl částečně i ten vydavatelský boom v první polovině devadesátých let, kdy byl vydáván kdekým, mnoho lidí se ho zmocnilo a vydávalo neseriózním způsobem. Já se proti tomu ohradil při vydání Českého románu, kdy se polemika objevila v Kritické příloze RR, kde mi editor Miroslav Kromiš také oponoval. To začalo již tehdy, když vznikl projekt kritického vydání Klímova díla podle rukopisu. Byl jsem kontaktován naším nejpřednějším klímologem, dr. Zumrem, který počítal, že vytvoříme tým, který tuto obtížnou látku zpracuje pod jeho vedením. Ale z důvodů nejrůznějších k tomu stále nedocházelo, já čekal, až se mi ozve, načež se ukázalo, že tuto látku bude zpracovávat paní Erika Abrams z USA, význačná bohemistka, která to dělá teď způsobem pravděpodobně nejlepším, s největší možnou péčí. Vychází z originálních rukopisů, které se zachovaly. Někdy v polovině 80. let je David Souček koupil od Lososových, což byli potomci paní, která se o Klímu v posledních letech jeho života starala, a vyvezl je do Vídně. Zdůvodnil to tak, že tady o to zájem nikdo nemá, a tam to postupně chtěl připravit k vydání. Podařilo se mu zpracovat jen pár věcí, ale dokázal většinu přepsat, což taky byla jistě práce na léta, Klíma psal obyčejnou tužkou a bylo velice obtížné to vyluštit. Po r. 1989 to získal Památník národního písemnictví a pak se jen čekalo, až se toho někdo ujme. Zatím byl vydán první svazek, ovšem mezitím většina věcí vyšla v reedicích, z nichž jen některé – např. ty Zadrobílkovy a Součkovy – jsou kvalitní. Občas se však vycházelo z knih, které vyšly v 30. letech, tehdy byly ovšem vydány pod tlakem, mravnostně cenzurovány, apod. Kolovaly texty, které vycházejí z podkladů Kamily Lososové, která už je ovšem také vzhledem k "čtenářskému vkusu" sama upravovala, doplňovala, zkracovala. Ale ve chvíli, kdy bylo možno vycházet z originálů, bylo zbytečné vydávat znova pochybné a neúplné knihy. U těch klímologů je ještě kuriózní, že se mezi sebou nesnášejí a každý z nich si myslí, že jen on sám tomu rozumí a ostatní jsou blbí.

Copyright (c) 2006 Guerilla Records