V letech 2010 a 2011 Pavel Zajíček vystupoval s komorním programem, nazvaným Sinusoida. 32 krátkých textů chrlených do čtyřicetiminutového hypnotického podkladu hudby, kterou napsal Tomáš Vtípil. Dalším, a posledním, muzikantem byl Michal Koval na basovou kytaru. Monotonní rytmus jen občas narušený Vtípilovou zvukovou elektronickou intervencí plyne jako voda. Sám Vtípil říká: "Primárně jsem vyšel z názvu Sinusoida. Je to postavené na určité vlně, jsou tam různé gradace, zrcadlení. Je to otevřená, proměnlivá věc. Důležitá je zodpovědnost jednotlivých lidí, protože když je tolik otevřenosti, tak je potřeba i kázeň." Pro úpravu nahrávky z roku 2011 jsem oslovil právě Vtípila, který ji letos navíc ještě obohatil o svoje vstupy preparovaného klavíru, houslí a hlas Moniky Načevy, čímž nahrávka získala další rozměr.
Jít krok před časem
nebo ten čas spolknout
a potom ho vyblejt?
Zapomenout na něj
na čas
Vychází jako titul Guerilla Records pod číslem 200 a je věnován poctě Pavla Zajíčka, umělce, kterej sral na umění a dokázal obohatit život tisícům lidem.
UNI 2/2024
Ano, Pavel Zajíček již téměř jistě nic nového nenatočí, naštěstí je však stále co nalézat a vydávat – a stejně, jako v případě „novinky“, to vždy stojí za to. Souhrou okolností jde přitom o dvoustý guerillový titul, přičemž číslo jedna byli též DG 307 (Uměle ochuceno/artificially flavored d-constructed, 2001). Základy nahrávek tvořící album Sinusoida totiž byly pořízeny již 24. září 2011 na koncertě v pražském Vagonu, kde kapela vystoupila ve složení Pavel Zajíček (hlas, slova, text), Tomáš Vtípil (housle, elektronika, ruchy, hudba) a Michal Koval (basová kytara), ovšem pak ležely v archivu. Poté ale, v září a říjnu 2023, proběhla „intervence“, kdy si ve studiu tyto živé základy podali Tomáš Vtípil, který si přibral preparovaný klavír a trubku, a zpěvačka Monika Načeva – sám Vtípil k tomu říká: „Primárně jsem vyšel z názvu Sinusoida. Je to postavené na určité vlně, jsou tam různé gradace, zrcadlení. Je to otevřená, proměnlivá věc.“
Vtípilovi se excelentně podařilo připravit živnou půdu, na níž vykvétají Zajíčkovy texty, který je přesně dle vydavatele chrlí s až vzteklou intenzitou. Vtípil, který se Zajíčkem spolupracoval od roku 2005, již daleko dříve prokázal, jak má PZ „přečteného“, jeho hudba totiž vychází jak z totalitního odkazu DG 307, včetně různých náznaků, tak z jeho vlastních zkušeností a preferencí, krásně tak symbioticky souzní „staré“ s „mladým“. Slyšíme to již úvodem alba, kdy drhnutí smyčce o struny (?) podložil ruchy a zpracovaným hlasem Načevy, jindy vystupují do popředí zvlněné (ano, sinusoidy) melodické linky, nelze ovšem nezmínit neinvazivní dubovou basu Michala Kovala. Vtípil nechal jednotlivé skladby plynout jako jediný čtyřicetiminutový kousek, dobrá volba, album je tím daleko kompaktnější, Zajíčkova výpověď tak není tříštěna. „Naučit se mluvit / Je to tvrdá práce,“ říká v čísle 10, dodejme, že se PZ naučil mluvit až moc dobře – teď jen naučit se naslouchat…
Josef Rauvolf
