HOUPACÍ KONĚ - HAIKU

FREEMUSIC 2.11.2005 (kráceno)

O něco dřív, než začnou Houpací koně, ústecká rocková čtyřka okolo ústeckého středoškolského pedagoga, zpěváka Jirky Imlaufa, ve studiu JáMOR točit novinku, ohlíželi jsme se za tou předchozí - živákem Haiku (Guerilla Records, jaro 2005, natočeno loni v říjnu v Národním domě, Ústí nad Labem). A zdaleka ne jen za ním...

Můžete jmenovat pět nejdůležitějších událostí v životě Houpacích koní? Nebo víc či míň - zkrátka milníky.

Honza: "Každý příchod a odchod člena byl pro Koně milníkem. Nový vítr, nové přátelství, nový zvuk. Vydání desek, to je člověk najednou plný očekávání. Taky naše holandsko-německý šňůry, tam jsem si přičichli k tomu rockerskýmu životu. A spousta setkání se zajímavými lidmi a kapelami."
Jirka: "Já už si spousty věcí nepamatuju, třeba ty zásadní okamžiky byly v tu chvíli zdánlivě nepodstatný věci, kdoví. Když jsme si tenkrát po Vánocích přivezli s Davidem komba na kolej? Když jsme slyšeli 17 sec od The Cure? Bone Machine od Pixies? I Me Mine od Beatles? Nebo když jsme začli hrát v triu s Honzou Bramborem a Honzou Strnadem? Když Honza začal bubnovat u Bez Peří? Když dkp vystřídal Brambora? Když přišel Míla? A hodně taky hraní v Holandsku. Třeba takhle nějak..."

Jaká je současnost triumvirátu Houpací Koně - Bez Peří - Schwarze Aussig? Není toho na tebe, Honzo, trochu moc - hrát až trojkoncerty?

Honza: "No on se nám ten triumvirát tak trochu v tichosti rozpadl. Schwarze Aussig jsou na nezasloužené dovolené a ani pořádně nevím proč. Nejspíš už se neumíme dohodnout a společně si udělat čas začít něco dělat. A ani s Bez Peří už těch dvojkoncertů moc není. O Vánocích ´04 měl být můj poslední koncert a kluci teď hledají nového bubeníka - a tak trochu i sami sebe. Já u nich, řekněme, dlouhodobě zaskakuju, ale jsou to jen koncerty, žádné zkoušky ani nové písničky.. a to nemůže být ono.
A jestli není trojkoncert moc? Jednou v Jeseníku jsem hráli skoro 4 hodiny, sotva jsem se doplazil do šatny, tam jsem se svalil do křesla a ráno jsem se v něm probudil. Tak jsem byl utahanej. Ale ten koncert byl nádhernej a všichni na něj rádi vzpomínáme. A někdy jsem se ani nezapotil a nestálo to za nic."
Jirka: "Co vím, tak SA udělají rozlučkový koncert, ale Míla nějaké plány má. Jak je to s Bez Peří (BP) a bubeníkem nevím, Honza už z časových důvodů oznámil odchod, ale ještě s nimi hraje, než někoho najdou - nevím přesně, jak dlouho tenhle přechodnej stav bude trvat. Každopádně jsme spolu s BP a ještě s Pavilonem M2 odjeli minišňůru pod hlavičkou FreeMusic."

Bylo dilema, co na živák Haiku dát - z tolika natočených věcí? Rozhodovali jste se i podle chyb, zvuku...

Honza: "Ne všechny písničky, které na desce nejsou, jsme zkazili, ale pár jsme jich "zkonili" pěkně. Výběr byl docela náročný a mohli jsme vybrat i 15 věcí, ale tahle kratší varianta je lepší."
Jirka: "V několika případech to dilema bylo, třeba my jsme jako kapela chtěli o píseň míň, Lábus (tedy Vladimír Drápal z Loun, šéf malého agilního vydavatelství Guerilla Records - pozn. aut.) prosadil ještě jednu. Základem při výběru, jak jsem říkal, bylo to, jak písně vyšly, jestli v nich byla ta roznětka, minimum chyb, jestli byly prostě živé. No a pak jsme taky chtěli, aby tam byly i jiné věci než na studiovce, která tvořila základ toho koncertu. Mysleli jsme prostě hodně na posluchače."

Na obalu Haiku děkujete více než šedesáti lidem za to, že přišli. Jak jste k tomu seznamu přišli?

Honza: "U vstupu se mohl podepsat každý, kdo chtěl být v poděkování na obalu. Ale nakonec tam všichni podepsaní z různých důvodů stejně nejsou. Tak se Vám omlouváme."
Jirka: "To napadlo Davida - když na naše koncerty chodí tak málo lidí, proč na booklet nepoděkovat těm, kterým za to stojíme, aby přišli... tak jsme do předsálí připravili plachtu, na které se mohl ten, kdo chtěl, podepsat. Luštil a přepisoval to pak Míla, většinu vyluštil, on má rád křížovky."

Písnička Marseille - Oděsa, kterou máte i na poslední studiovce, je na živáku pestrá, pěkně zaranžovaná, rytmicky zajímavá, má hezkou atmosféru. Je to budoucnost Koní, jedna z možných cest jejich vývoje?

Jirka: "Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, ale my o tom, jak se budeme vyvíjet, nějak moc nauvažujeme. Prostě když máme čas, děláme písničky. Kdoví, jak budeme znít za půl roku. Každopádně big - muffy bysme si rádi ponechali."
Honza: "Myslím, že Marseille je dalším důkazem, že neděláme písničky podle daného schématu, ale jsou zachycením období, kdy byly udělaný. A proto jsou a asi i budou nový písničky jiný než Marseille."

Zpíváš "Topinkou z Týny (nebo Tiny? Kapela zpívá o ústeckém bistru - pozn. aut.), zaplašit stíny" - proč ne zaplaším? Je to dost neosobní...

Jirka: "Přijde ti to neosobní? Můžeš to brát jako návod na to, jak ty stíny zaplašit."

Která pohostinství, bistra či bary sehrály v životě HK významnější roli? A které se ti ještě dostaly do písniček?

Jirka: "Pamatuju se ještě třeba na bar a restauraci na ústeckém hlavním nádraží. Ta měla dobrou atmosféru. Mám strašně rád povídku Vlak do pekla od Roberta Blocha - v tom vlaku jezdili ztracený existence - falešný hráči, dlužníci, šlapky, násoskové, sňatkoví podvodníci, čórkaři, gambleři..., no a v tom nádražním baru tihle všichni seděli a já s nima. Je to trošku kýč, že jo. Ale pekelnej.

Jako hosty jste si na živé album pozvali ústecké muzikanty Jirku Pletánka, jazzmana, a Davida Bendela z kapely Hanuman. Je to na revanš?

Jirka: Ne, to jsme zkrátka chtěli oproti studiové desce udělat trošku jinak pár písniček, které si o to říkaly. Oba to jsou sympatický chlapíci a s Davidem a jeho heligonkou jsme pak odehráli ještě několik koncertů. Škoda, že jsme v té době ještě nehráli s Otou Chalupným, který teď s námi v několika písničkách hraje na trubku."

Výkřik "Stejně mi nebude líp!" v písničce Čínský prsty - je to vyjádření marnosti, nebo spíš sebelitování?

Jirka: "No je v tom hodně marnosti, ale je to už stará písnička, což trochu naděje dává... To úsloví, že naděje umírá poslední, je ale stejně docela morbidní. Tváří se optimisticky, ale nakonec stejně mluví o tom, že naděje umře..."

Do textu se ti dostaly Kim Gordon a Kim Deal, dámy ze Sonic Youth a Breeders. Proč právě ony? A o pět písniček dál zase dEUS...¨

Jirka: "Vysvětlovat texty, ach jo... to je jako vysvětlovat vtip - pak už se přece nikdo nesměje. Vždycky mě bavilo, když jsem někde v textech písniček narazil na reálné postavy, jména, místa... není dobrý, že dvě holky ze dvou kapel, který máme tak rádi, se jmenují stejně?

Text Haiku má opravdu stavbu jako haiku - japonská poesie?

Jirka: "Ne nemá - ten text je haiku spíš v přeneseném slova smyslu. Chce říct hodně a přitom jednoduše a prostě jako báseň haiku. Chce zachytit okamžik, mžik oka, momentální pocit. Ve správným haiku má být i trocha nadhledu a humoru, to v téhle písničce ani moc není. A taky je to hezký slovo. V kosmické raketě/viděl jsem Bělku a Laiku/čtou si o kometě/japonské haiku."

Z názvu alba není na první pohled jasné, že jde o živák. Byl to záměr?

Jirka: "No hlavně, že je to znát na první poslech ... ale je - název a podtitul - koncert v Národním domě (jen na zadní straně CD, a slovo koncert na hřbetě Vpředu je jen sovo Haiku - a ovšem Jiří s kytarou na pódiu... - pozn. aut.). Hlavně jsme tam nechtěli slovo LIVE."

Jaká jména alba jste ještě zvažovali?

Jirka: "Ještě byl ve hře název Kabaret Faust."

Není pro vás Haiku v podstatě regulérní deska?

Jirka: "Každá naše deska je regulérní. Nemůžem si dovolit mít jiný."

Text písničky Kabaret Faust je jiný na CD, a jiný v bookletu. Který je správně?

Jirka: "Ani jsem si nevšiml, hm. Já u pár písniček pletu text, takže myslím, že správně je ten na bookletu."

Jste jedna z mála kapel, které Lábus vydal více než jedno album. Čím to?

Honza: "Tak to je otázka spíš pro Lábuse."
Jirka: "Myslím, že je to proto, že si Lábus v těch písničkách našel něco osobního, že v tom slyší tak trochu svoje příběhy. Kdoví.

Album Haiku vyšlo se zpožděním. Místo akustického koncertu v klubu Circus jste ho křtili později v litoměřické Hospodě U letního kina. Je to místo pro vás až osudové?

Jirka: "V Ústí jsme to pokřtít nestihli, protože na poslední chvíli ještě přibyla písnička a ta se musela smíchat. Ale ta litoměřická hospoda (dneska už vlastně klub, za hospodou je už regulérní klubový prostor na hraní) je pro nás opravdu osudová, nebo tak něco. Cítíme se tam snad i líp než v Ústí (aspoň já). A ty vzpomínky na to všechno, co jsme tady zažili...
Honza: "Óóóóóóóó sudové!" Co tam se toho vypilo!!! Asi to není místo osudové, ale u rozpálených kamen a s pohostinností Michala Hanzla si v tomhle klubu připadáte jako doma. A tam se každý rád vrací."

Na CD je i vaše coververze písničky Hotel Savoy od Oldřicha Janoty. Řekli jste mu tom, ještě než jste písničku nahráli?

Jirka: "Lábus se stal vegetariánem prý díky právě Janotovi a zná se s ním, a tak slíbil, že to zařídí. Nevím, musím se zeptat, jestli ještě ne, rychle to napravíme.

Živé album má skvělý zvuk. Lepší než studiovky?

Honza: "Myslím, že živák zní jako živák a zvuk se opravdu povedl, ale srovnávat se studiovkama - to asi nejde. Prostředí, způsob nahrávání, ale i psychický tlak jsou dost odlišný."
Jirka: "Tak díky za pochvalu. Lepší asi ne, ale líbí se nám. Na FreeMusic ho sice trochu zdrbli, ale jinak se lidem zvuk líbí. To je věc názoru - je tady vidět, jak má Ondra Ježek rozpoznatelnej rukopis a ne každýmu ten jeho může sedět. Je tady na místě mu ještě jednou poděkovat za to, co s tím koncertem provedl."                                                                                                           

Evžen Tichošlápek

HOUPACÍ KONĚ: ŽIVÁK MUSÍ BÝT ŽIVÝ!
REFLEX č. 20/19.5.2005 (nezkrácená verze)

Co bylo rozhodující příčinou, která vás vedla k natočení živého alba?

S tím nápadem za námi do Ústí přijel Lábus (Vladimír Drápal), který nám u Guerilla records vydal předchozí CD Písně z bistra, a nabídl nám to. Líbily se mu naše loňské koncerty a chtěl tohle období nějak zaznamenat. Říkali jsme si, že by to stálo za pokus, přece jenom jsme koncertní kapela - nepoměrně víc času za celou tu dobu, co hrajeme, jsme strávili na pódiu než ve studiu.

Na desce jsou obsaženy i dosud nevydané písně. Jedná se novinky?

Ne, nejsou to novinky. Vybírali jsme asi z dvaceti písní a chtěli jsme, aby to bylo co nejpestřejší, ale zároveň aby se to pokud možno moc neshodovalo s obsahem Písní z bistra. Takže jsou tam věci všelijak staré a hlavně koncerty prověřené, třeba titulní Haiku už hrajeme roky, nikdy jsme ale nějak nevěděli, jak na ní, až tady jsme na to asi přišli. Novinky si schováváme na studiovou desku - v listopadu bychom měli jít do studia - k Ondrovi Ježkovi do jáMORu. Ježkovy voči, už na podzim!

Jak vznikl nápad přizpůsobit vašemu stylu dávnou píseň Oldřicha Janoty?

My jsme ji nechtěli přizpůsobovat našemu stylu, nám se prostě vždycky strašně líbila. Hotely jsou ta správná, krásně odpudivá místa do našich písniček.

O živých nahrávkách se často diskutuje. Kdy má podle vás jejich vydání smysl?

Když je zkrátka živá. Když tam jsou chyby, když je slyšet, jak bubeník nadává zpěvákovi, když to není vypíglovaný ze studia. Ten  reálnej čas může těm písničkám dát další rozměr. Nebo nemusí.

Která live alba považujete vy sami za historicky nejzdařilejší?

Přiznám se, že jsem na živáky nikdy moc nebyl, vždycky mě bavily spíš studiové desky, ale z těch, co se mi líbí moc, se mi hned teď vybaví loňská sólová deska zpěváka dEUS Toma Barmana nebo newyorskej živák od Portishead. Honza - bubeník by určitě mluvil o In Orange od Cure nebo Nocturne od Siouxie and The Banchees, Míla se zamiloval do20th century blues od Marianne Faithful, David má rád Weld od Neila Younga.

Jaký mají Houpací koně nejbizarnější zážitek spojený s živým hraním?

Bizarní je skoro každý druhý koncert, ale jestli to má být něco jako historka, tak třeba při návratu z hraní v Holandsku jsme kousek už za našima hranicema zastavili někde v lese, kousek nad takovou hlubokou strží a skočili si na záchod. Peněženku se všema v Holandsku vydělanejma penězma položil jeden z nás na střechu auta, no a vzpomněl si na to tak minutu poté, co jsme z toho místa odjeli. Takže jsme se vrátili, utvořili rojnici a ty papírky jsme na několika akrech - hlavně v té strži - hledali. Vypadali jsme jako děti na pionýrské soutěži. Jako zázrakem jsme ale většinu těch peněz nasbírali zpátky a pokladník cestu domů přežil.

Pocházíte z Ústí nad Labem. Máte pocit, že kulturní život (nejen hudba, ale veškerá kultura) na severu Čech je na dostatečné úrovni, anebo se přece jen cítíte být „ochuzeni" zejména ve srovnání s Prahou?

Nemyslim, že Praha je tak kulturně úžasná a tady v Ústí to překvapivě docela ujde. Ale třeba Bez peří z Mostu by mohli vyprávět, myslim. Možná je to ale jedině dobře, že toho člověk nemá u nosu tolik, stejně se toho dá stihnout jen zlomek.

Zdá se vám, že mimopražské rockové skupiny to mají ve snaze prosadit se v celorepublikovém měřítku obtížnější než kapely z hlavního města? Pokud ano, v čem?

Rozhodně to mají těžší, to je ale prostě tak a asi všude na světě, kapela by se z toho ale neměla skládat a závidět, stejně to nijak nepomůže. V čem obtížnější? Na téhle scéně si lidi pomáhaj v různých okruzích znamých a kamarádů, s klipem, se studiem, článkem tady a tam, rádiem atd., ale ty se s nima prostě tak často nevídáš po hospodách a na koncertech, jako kdybys bydlel v Praze. Pak ti ale stejně moc nepřidá, když vidíš, jak na tebe třeba Southpaw třikrát do měsíce svůdně pomrkávaj v různých časopisech, ale po klubech jsi je nikdy pořádně nepotkal. Ale ne, nic proti nim, každej dělá, co může. Napsat dobrou písničku je stejně těžký v Praze jako v  Neštěmicích.

Písně Houpacích koní si svou emotivní naléhavostí a textovou obrazotvorností přímo říkají o obrazové zpracování. Dokážete si svoji hudbu představit jako soundtrack k nějakému (případně i konkrétně k jakému) filmu?

Kdyby někdo chtěl natočit film o české hudební scéně, který by se jmenoval 2.liga, jsme k službám. Ale taky třeba by se ty písničky mohly hodit k  filmu - kdyby existoval - podle povídky Fredericka Pohla Vlak do pekla.

Ptal se Petr Korál, odpovídal Jiří Imlauf