Hawkwind - Veteráni psychedelické války

 
HAWKWIND

Ach, jak závidím těm autorům, kteří do této rubriky přispěli vyprávěním o kvartetu, které hrálo 5 let, jednou změnilo kytaristu a vydalo 6 řadových desek. Příběh, který se před námi rozprostírá, trvá doposud více jak 30 let a obsazení kapely za tu dobu připomíná telefonní seznam menšího města. Nicméně Hawkwind k nezapomenutelným tělesům světového rocku nepochybně patří….


HAWKWIND - VETERÁNI PSYCHEDELICKÉ VÁLKY

„Dave přinesl riff a my jsme ho opakovali celé hodiny. Hráli jsme spoustu koncertů a všech sedm nás bylo na tripu a bylo to fantastický - byl jsi tak daleko odsud a přitom jsme byli všichni tady. Kdybych tehdy zemřel, nemohl jsem v mém životě stejně udělat už nic lepšího, protože jsem naprosto věřil tomu, co jsme dělali. My všichni.“

Terry Ollis, první bubeník Hawkwind       

Představme si zlaté časy psychedelického čarování, hippiesovského okouzlení společným životem v komunách a nekonečným hraní pod oblohou v časech volné lásky, pestrobarevné „květinové síly“, vlasatého míru a jahodových proklamací.

Tohle všechno bychom nalezli v londýnské čtvrti Landbrooke Grove. Zde se zrodila i formace, která - alespoň zpočátku - důsledně vyznávala výše zmíněné principy a volné mravy. Středobodem byl - a zůstal - jistý Dave Brock (nar. 1941), původně bluesový kytarista spolupracující i s Ericem Claptonem a Alexisem Kornerem. Citlivě vycítil příchod nových časů: „Viděl jsem kapely jako Pink Floyd, Arthur Brown´s Kingdom Come, samozřejmě Jimiho Hendrixe a chtěl jsem taky dělat něco nového a více… elektrického“. Zkusil tehdy módní LSD a pod jeho vlivem zjistil, že je schopen své vizuelní halucinace převést i do hudebního světa: „Vzal jsem si acid a jen tak si hrál s echem, smyčcem tloukl do kytary, foukal do harmoniky a byl jsem šťááástnýýý.“

Našel několik spoluhráčů, ochotných přistoupit na inspiraci Can, Amon Duul či Soft Machine. Mezi spoustou jmen, která za dobu existence kapelou prošla, se ovšem objevily ve správný čas a na správném místě talenty, které hudbu Hawkwind přenesly do jiných dimenzí komunikace s posluchačem a otevřely vrátka imaginaci.

Ale vraťme se do roku 1969, kdy všechno teprve začínalo. V kapele tehdy už bylo přítomno pár základních kamenů, které určily další vývoj. Mimo kytaristy a zpěváka Davea Brocka to byl zejména 28letý hráč na saxofon a zpěvák Nik Turner, kteří se spolu seznámili v roce 1967 v Amsterodamu, kde byl Brock na turné se svojí první crazy kapelou „Doctor Brock´s Famous Cure“. Ale na rozdíl od jiných muzikantů byl Turner prvním z řady těch, kterým Brock přezdíval „kapitáni“ a kteří spoluvytvářeli onu jedinečnost a spojnici řady vlivů, které Hawkwind odlišili od ostatních. Turner - údajně ve 13 letech, kdy si koupil první rockovou desku, „Shake, Rattle And Roll“ Billa Hayleyho - odešel do Londýna, zamilovaný do Jamese Deana, Yardbirds a Rolling Stones. Ačkoliv kdysi hrál na alt saxofon, netroufal se s ním připojit k nějaké "řádné kapele". Svůj postoj změnil až když v Berlíně potkal „všechny ty free jazzové muzikanty, kteří hráli jako Eric Dolphy a naučili mě, že nemusíš být technicky dokonalý, abys hrál výrazně. Rozhodl jsem se, že to co chci, je hrát free jazz v rockové kapele.“

25letý elektronický genius Michael Davis, alias DikMik nastoupil jako řidič, ovšem po několika týdnech už byl v kapele uváděn jako „různý hluk“. Ze začátku hrál třeba lžícemi na plastikové talíře, později sestavil jakýsi audio-generátor, Hawkwindiser. Dave: „Měl to položené na desce starého karetního stolku a dělal s tím tajuplný hluk. Když jste byli na tripu, ten zvuk byl zatraceně bezvadnej. Některé frekvence jsou vyšší, než je lidské ucho schopno zachytit, ale mohou být vytušeny či vycítěny, přivodit trans. Je to trošku princip woo-doo, ale náš úmysl je produkovat zvuk, který je tvůrčí a přináší lidem pocity štěstí a dobra.“ Takže tohle byla nadstavba ke klasickému rockovému doprovodu, který vystoupil na prvním koncertě v psychedelickém klubu v All Saints Hall 29.4.1969 pod názvem/nenázvem Group X. Mimo výše zníněných kapitánů tvořili ten den sestavu ještě kytarista Mick Slattery, bubeník „ochmýřený freak s neobyčejně primitivním stylem“ samouk Terry Ollis a brzy vyhozený basák John Harrison („…nebral acid, měl raději golf“). Organizace koncertu se ujala společnost Clearwater, kterou vedl jistý Doug Smith: „Byli jsme stejně staří a všechno bylo tak chaotické. Čekal jsem kapelu a najednou se ze sedadel zvedla parta chuligánů: 'My jsme kapela a jdeme na to'. A na podiu se chovali jako blázni. Ale John Peel mi poradil, abych s nimi podepsal smlouvu, že by mohli mít budoucnost.“

Jejich vystoupení té noci sestávalo z 15ti minutové značně volné improvizace, nazvané The Sunshine Special. „Základem byl velmi volný tok hudby,“ říká Dave. „Avantgardní elektronika a … hm, chaos - pár základních akordů, které se opakovaly stále dokola. Neměli jsme žádné hotové písně.“ Začátkem roku 1970 byla Group X překřtěna na Hawkwind ZOO a později zkrácena na Hawkwind.

Pod Smithovým vedením podstatně zvýšili koncertní aktivitu, hráli denně, zadarmo. Brock: „Dělali jsme spoustu benefičních koncertů, hráli jsme pro přátele, kteří žili s námi, hráli jsme pro Hells Angels, White Panther Party, Urban Guerrillas, Greenpeace…Rádi hrajeme zadarmo, to jsou všude pozitivní vibrace, protože nikdo nemusí zaplatit za to, aby tě viděl. Jsi na stejný straně jako publikum, jediný rozdíl je v tom, že na tu kytaru hraju zrovna já a ne oni.“ Zbořili bariéry mezi kapelou a posluchači, což je jeden ze základních principů undergroundu. Většina muzikantů hovoří běžně o „fans“, Hawkwind je nazývají „přáteli“.

Často se střídali s Pink Fairies, kteří také náleželi ke komunitě a koncerty „Pink Wind“ se staly hlavní součástí sobotních večerů: „Doplňovali se navzájem, byli na pódiu spolu, dělali ohromný hluk a všichni byli všichni neskutečně šťastní, když jim produkci nepřerušil příjezd policie.“ Podepsali smlouvu na singl, na který Brock dost nešťastně prosadil jednu z písní, které hrával dříve, rytmické blues Hurry On Sundown. Singl, ač zapadl, přesto jim u United Artists zaplatil nahrání eponymního alba, na které se už dostala zkrácená verze Sunshine Special, rozdělená na pět samostatných oddílů, plus dvě akustické skladby z Davových začátků (včetně Hurry On Sundown). Správně psychedelický obal i zvuk dostal album Hawkwind (70) „ke všem těm správným novým typům podivínů“, kritika hovořila o „zajímavé a dráždivé hudbě“ (Melody Maker, duben 70¨). Skupinou opět prochází řada hudebníků, z nichž ti, kteří stojí za zapamatování, jsou zejména mladý welšský kytarista Huw Lloyd Langton (legenda praví, že si před vystoupením na Isle Of Wright vzal acid a se slovy "Jdu se kamarádi na chvíli projít" odešel a nikdo ho pět let neviděl) a baskytarista, ex-člen Amon Duul II., Dave Anderson. Kolem Hawkwind se tvoří i realizační tým, který byl neméně důležitý: kultovní spisovatel sci-fi novel a sympatizant Landbrook Grove Michael Moorcock, jeho přítel, výtvarník „umělecký ředitel“ a budoucí albový designer Barney Bubbles a osvětlovací kouzelník Jonathan Smeaton, alias Liquid Len. Nejdůležitější ovšem byl pro kapelu příchod spisovatele, básníka, šaška, zpěváka, komedianta a v neposlední řadě maniodepresivního psychotika Roberta (Boba) Calverta. „Bob se každých 18 měsíců nervově zhroutil. Pohyboval se mezi hyperaktivitou a depresí. Dokázal mluvit bez přestání do naprostého vyčerpání, ale když měl období deprese, nemohl mluvit s nikým.“ Stav jeho mysli byl zběsilejší, než ostatní kdy mohli objevit pod příležitostným efektem drog. Byl to právě Calvert, kdo vymyslel úspěšnou koncepci Hawkwind, plnou houbičkovské mystiky, neproniknutelného Burroughsovského sci-fi argotu, hippie canců a k dokonalosti dovedenou acidovou image Bubblese s vesmírnými vetřelci, stonehendgenskou legendou a erotikou. Přišla tanečnice Stacia, která v sobě spojovala ženskou zranitelnost uprostřed bakchické vřavy na podiu, „Amazonka“ s divoce pomalovaným nahým tělem. A pozor! - když odešel Dave Anderson, přes „velký odpor Davea Brocka“ Dikmik okamžitě přivedl jednoho ze svých feťáckých parťáků, 26letého Iana „Lemmyho“ Kilmistera, jehož největším hudebním úspěchem (pomineme-li hraní v několika lokálních manchesterských kapelách) bylo shánění drog Jimi Hendrixovi. „Sháněl jsem hlavně LSD“ dnes hrdě doznává. „Přinesl jsem mu 10 dávek, sedm si vzal a tři dal mně.“

Tato nová sestava nahrála a v říjnu 1971 vydala druhé album In Search Of Space s úvodním 16ti minutovým jammem. Ale album obsahovalo už i regulérní písně, sice „upečené pod pod novou realitou LSD“, ale to by nebyli ani Hawkwind, kdyby tomu bylo jinak. Zde je už téměř k dokonalosti dotaženo jejich putování vesmírem, a to jak nebeským, tak dobývání nekonečných horizontů naší mysli.

Opět se objevují nové tváře, objevil se další syntezátor a s ním Del Dettmar a nový bubeník Simon King. A byli to Brock-Calvert-Turner-Lemmy-King-Dikmik-Dettmar, kdo nahráli jejich největší hit „Silver Machine“, původně narecitovanou Calvertem a později přezpívanou Lemmym. „Silver Machine“ byl dvojka na britském žebříčku v červenci 1972. Podobný úspěch se jim už nikdy nepodařilo zopakovat, „Silver Machine“ se stal hitem skutečně v každé zemi na světě.

Po celá 70. léta byla pro Hawkwind nesmírně důležitá i podiová prezentace - propojení multimediálního doprovodu. Světelné efekty, odkazy na drogovou kulturu, východní náboženství, zadní projekce…“Hawkwind byli nebezpeční. Zamykali jsme všechny dveře v sále, měli jsme stroboskopy zpomaleně blikající do publika. Přiváděli jsme lidem epileptické záchvaty.“ říká Lemmy. Calvert přeměnil psychedelickou tvář skupiny v opravdové rockové divadlo s kostýmy a spontánním happeningem. Říká: “Vždyť rock je tak divadelní věc. Můžeš hovořit tělem, gesty, pohybem, mimikou či rekvizitami“ a sám tento princip důsledně uplatňoval. Vystupoval černých kožených jezdeckých kalhotech, botách a rukavicích, s leteckou přilbou na hlavě a svářečskými brýlemi. Šermoval meči, zářil jako reflektor. Koncerty Hawkwind v sobě spojovaly pythagorejskou ideu „harmonie sfér“, prolínání se astronomie s metafyzikou a mystikou. Uprostřed tohoto turné vydali třetí album Doremi Fasol Latido plné těžkého, dynamického space rocku. Stejně jako předešlé desky sloužila i tahle jako vstupenka na acidový večírek.

Jejich koncertní show „Space Ritual“ se stalo poprávu jedním ze základních rockových monumentů. Dvojalbum Space Ritual Alive, vydané v květnu 1973, obsahuje 90 minut skutečných Hawkwind, takových, jací byli naživo. Kombinuje hutný hudební projev, nekompromisně hnaný vpřed nezastavitelnou Lemmyho basou, s divadlem a poezií. Album dosáhlo 9. příčky na britské hitparádě a dodnes překypuje energií a otevřeností.

Potřebovali mít další úspěšný singl, a tím mohl být o měsíc později pre-metalový „Urban Guerilla“, ovšem Londýn tehdy zasáhla první vlna teroristických útoků IRA a na základě veršů „jsem velkoměstský partyzán/vyrábím bomby ve sklepě“ (I´m an Urban Guerilla/I make bombs in the cellar) stáhli UA singl z distribuce. „Byla to hloupost, slova byla jen fantazií“, říká Dave.“Bylo to možná politické prohlášení, ale rozhodně ne pro IRA. A tohle nás změnilo, protože kdyby to byl další hit, následovalo by další úspěšné album. Takhle jsme byli jen plni vzteku a vlastního ega. Jen Nik byl mimo a plný nadšení. Všechny ostatní zkurvené charaktery způsobily, že všechna námaha byla v prdeli“.

Následovalo turné po Americe, kde je v dubnu 1974 vidělo víc než 7 000 lidí, jejich show v New Yorku navštívil Stevie Wonder a Alice Cooper. Joanna Learryová, žena slavného acidového guru Timothy Learyho, vězněného za všemožnou propagaci drog, je pozvala jako své hosty při koncertě v San Franciscu. „Ten večer jsme přímo v průběhu show navázali telefonní spojení s Learym do jeho cely a přímo z podia s ním hovořili. Policie v hale nestačila ani zakročit,“ vzpomíná Dave.

Jejich kult se prohluboval, podle Brocka dokonce „po celém světě existovalo několik komun, které si psaly slova písní do knih, vázaných v kůži, jako by to byla motlitební knížka.“ Ovšem uvnitř to vřelo. První odešel Calvert v roce 1974 na sólovou dráhu (vydal desky „Captain Lockhead and the Starfingers“, 1974, a „Lucky Lief And The Longships“, 1975, tu druhou produkoval Brian Eno) a Smith na rozchod vzpomíná nevesele: „Bob byl už úplně mimo. Zavolal mi úplně vzrušený, že je ukřižovaný Kristus. A musel jsem s ním hodiny mluvit, abych ho dostal zpět…“ Bez Calverta nahráli dvě velmi solidní alba, Hall Of The Mountain Grill (nazvané podle stejnojmenného Café v Landbrooke Grove), 1974, o rok později Warrior On The Edge Of Time, přijali významnou multiinstrumentální posilu, houslistu Simona House (ex-High Tide) a protože měli ještě druhého bubeníka (Allan Powell, ex-Chicken Shack), z legrace si říkali Hawkestra. „Potřebovali jsme hodně místa, už jsme si připadali jako Frank Zappa“, Dettmar musel se svými syntezátory hrát od osvětlovacího pultu, protože na jeviště se nevšel.

A pak v květnu 1975 vyhodili Lemmyho, což jak se shodli všichni „znalci“, znamenalo pozvolný pád Hawkwind a jejich spontánního ducha i zvuku. Lemmy: „Žili jsme společně v náklaďáku, šoustali stejný kuřátka, všechno bylo společný, dokud se někdo nezačal cítit důležitější. Zbytek přišel s drogama a špatnejma vibracema. Kapela byla rozdělená na speedový tábor, kam jsem patřil já a DikMik a psychedelický, kam patřili ostatní. Kosmos nás opustil a to byl konec kapely. Začali jsme se hádat, což byla velká škoda, protože když bylo všechno v pořádku, přijeli jsme do vašeho města a vykouřili vám hlavy.“ A jak to bylo s tím vyhazovem? Lemmyho sebrali na hranicích s Kanadou, když si po několikadenní pařbě zapomněl schovat svou porci speedu. Dostal se ven až po 10 dnech na kauci, ale skupina kvůli tomuhle incidentu mohla mít s hraním v Americe napříště problémy. „Kapela, která o sobě prohlašovala, že je nejkosmičtější na týhle planetě mě vyhodila kvůli troše speedu na zadním sedadle!“ Nebylo vůbec jednoduché Lemmymu oznámit, že za něj kapela už našla náhradu v Paulu Rudolphovi (ex-Pink Fairies), protože celý jeho život se točil jen kolem rock´n ´rollu a života na turné. Však také usilovně pracoval na svém návratu do showbyzu a s Motorhead se mu to povedlo lépe, než by kdy ještě dokázal s Brockem. Téhož roku byli ještě Hawkwind tahákem Reading festivalu. Večer poté se čtyři z hudebníků zůčastnili „Watchfield festivalu“, kde hráli zadarmo, bez hádek a třenic, které už byly téměř nepřetržité.

Hawkwind vydali v roce 1976 nevýrazné album Astouzing Sounds, Amazing Music (nazvané podle dvou známých dřevních sci-fi časopisů Amazing Stories, 1926, a Astouzing Stories, 1930) a rok poté Quark, Strangeness and Charm (77). Současně se vrátil Calvert a zaujal místo hlavního zpěváka, ale odešel Nik Turner, vzdali se zvuku syntezátorů (o původ některých zvuků v jejich databance se prý dokonce zajímala i NASA!) a rozloučili se se Stacií („vdala se a žije v Hamburku s Roy Dykem, členem skupiny Ashton Gardner Dyke“) i s Liquid Lenem za osvětlovacím pultem. Ačkoliv se skupina s titulní písní umístila v Top 30, dá se vcelku hovořit o nepříliš úspěšném pokusu přiblížit se vkusu punkového publika, i přes to, že se snažili potlačit své zvukové koláže a soustředili se na čistější a energičtější hudbu.

Turner se na chvíli vrátil, ale pro změnu Calvert trpěl takovými záchvaty, že musel být opět hospitalizován a tak se na další americké turné vydali bez něj, což je už jako skupinu umělecky velmi rozložilo. V jeho průběhu bez varování odešel uprostřed šňůry Simon King k Davidu Bowiemu na jeho Heroes Tour a tehdy Dave Brock začal uvažovat o konci: „Pamatuju si, jak někdo z Jefferson Starship za náma přišel a říkal: Tahle kapela je jak prázdná slupka! Na konci téhle šňůry jsem prodal kytaru. A myslel jsem si, je konec. Dojeli jsme.“ I když možná by bylo nejsprávnější takhle uzavřít tuto kapitolu, vše bylo jinak. Po pár týdnech se nezničitelný Dave Brock obklopil jinými hudebníky a po epizodní roli, kterou v jeho životě sehrál náhradník pod jménem Hawklords (se zářezem do diskografie s názvem 25 Years On, 1978), se opět vrátil k zavedené značce a převzal kompletní kontrolu nad vším, co se za jménem Hawkwind skrývá. Sám říká: „Zůstal jsem posledním kapitánem, všichni ostatní opustili loď.“ Ale je pravda, že vždycky - ať už byl obklopen jakkoli kreativními osobnostmi - Hawkwind byli jeho kapela.

A tak následovala ještě celá řada desek a je třeba upřímně říci, že to byl již jen odvar bývalé síly a umělecké potence. Bob Calvert opustil Hawkwind definitivně v roce 1979 (a 14.4.1988 i tento svět) a tak Brock zůstal na chvíli jen s baskytaristou Harvey Bainbridgem, po čase se vrátil kytarista Huw Lloyd Langton společně se syntezátorovým čarodějem Timem Blakem (ex-Gong, ex-Crystal Machine), ale konec dekády zastihl skupinu bez nahrávací smlouvy a opuštěnou. Nakonec jim u firmy Bronze vyšlo živé album Live 79. U ní pak vydali i jedno z prvních alb nahrávaných digitální technologií, Levitation (80), které bylo přijato příznivě kritikou i fanoušky pomalu se rodící nové metalové generace. Sestavou se mihl i legendární bubeník Ginger Baker, ovšem slibné období skončilo krachem firmy Bronze.

Nová nahrávací smlouva s Active records (součást UA) umožnila skupině vydat album Sonic Attack, které bývá označováno za návrat k psychedelickým začátkům a současně za nejlepší album této periody. Zároveň skupina obnovuje svůj světelný park a využívá nejrůznějších efektů, aby jejich show byla stejně inspirativní pro všechny smysly jako kdysi. Na jaře 1982 vystoupili na několika festivalech a 10. výročí singlu „Silver Machine“ oslavili novou verzí pro RCA a návratem Nika Turnera (mezitím hrál např. v kapelách Sphynx a Inner City Unit), který se významně podílel na turné i novém albu a přinesl na podium staré dobré šílenství a teatrálnost, když zpíval např. z rakve a po podiu se pohyboval na kolečkových bruslích. Jeho přítomnost přitáhla i staré přátele, kteří se turné účastnili jako hosté, včetně Lemmyho, Moorcocka či Boba Calverta. LP Choose Your Masques (82) doprovázelo turné, jehož kulisy byly koncipovány jako velká TV obrazovka, na níž běžely klipy Hawkwind i s jejich psychedelickým image, nechyběli tanečníci a bláznivá show. I přes relativní úspěch skupinu potkala dvě neštěstí, Barney Bubbles, dlouholetý „muž v pozadí“ spáchal sebevraždu a skupina dostala výpověď od RCA.

Konečně pochopili, že jejich místo je u nezávislé firmy, což sice znamená finanční ztrátu, ale poskytne jim tvůrčí svobodu. Tou firmou se stala Flicknife records, jejíž první počin bylo vydání živého alba This Is A Hawkwind Do Not Panic (84) a regulérní studiová deska, ambiciozní hudební zpracování Moorcockovy knihy „Elric Of Melnibone“, vyšlo pod názvem Chronicle Of The Black Sword (85) s hrůzostrašným podiovým ztvárněním. Živé album Live Chronicles (85) byla nahráno labelem Douga Smithe GWR, ovšem během nahrávání došlo ke sporu s Michaelem Moorcockem a všechny jeho verše byly z nahrávky vystřiženy.

Nebojte se, nekonečný příběh se chýlí ke konci. Opět proběhla nejrůznější personální zemětřesení a skupina vydala ještě studiová alba The Xenon Codex (88), Space Bandits (90), Palace Springs (91), Electric Teepee (92) a Alien 4 (95), nutno ovšem upřímně říci, že nejsou nějak zvlášť vyjímečná a v diskografii Hawkwind tvoří jen xerokopie ve srovnání s olejovými originály z let sedmdesátých.

Od svého prvního vystoupení v roce 1969 odehráli Hawkwind více než 2000 koncertů po celém světě (vyjma Čech), vydali více než 70 alb, siglů a videonahrávek. Průběžně s novinkami se na trhu po celou dobu objevuje nepřeberný počet archivních záznamů, kompilací, koncertů a demonahrávek u nejrozličnějších firem a firmiček (mimo výše zmíněných např. Griffin, Cleopatra, One Way, Magnum, Sire, Castle, Gopaco, Dojo, Start, Enigma, Receiver, Snapper…). A to se ani neodvažuji podotknout, že téměř každý bývalý člen Hawkwind pokračuje v hudební aktivitě, točí desky s vlastními projekty či kapelami (včetně sólových desek Dave Brocka!) a občas vystoupí na některém z četných koncertů Hawkwind jako host. Ti dodnes pokračují jako trio Dave Brock (g, voc, synth), Alan Davey (bass, voc, synth) a Richard Chadwick (ds), průběžně doplňované o některé další hudebníky či zpěváky a pokorně se vrátili do undergroundu, z kterého vzešli. Snad je dnes adoptovala anglická drogová dance-rave scéna a její Ecstasy-generation, která paradoxně na svých techno-parties objevuje jejich 30 let staré kořeny …