VÁCLAV HAVEL & PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE - POKOUŠENÍ, HRA O 10 OBRAZECH

RESPEKT 7/2024

Od svého založení v roce 2001 vydala lounská Guerilla Records, nebo přesněji její ředitel, kurátor, dramaturg, ekonom i skladník Vladimír Lábus Drápal přes dvě stovky titulů. A že právě začal Rok české hudby, připomeňme, že leckteré z nich patří do nejzlatějšího národního fondu, kupříkladu celý trs titulů kolem skupiny Plastic People: nejen jejich nahrávky před r. 1989 i po něm, ale i alba, na nichž čte „nehrající manažer“ Plastiků Ivan M. Jirous, přezdívaný Magor, své básně. Sem patří i dojemné Klíčovo Requiem za Magora (2012) nebo film Rok bez Magora (2013). Mimochodem, titul „Magorova summa“ z roku 2009, kde Jirousovu poezii doplňuje hudba Agon orchestra, si říkal a říká o ocenění hned v několika kategoriích: poetické, hudební i interpretační. Guerilla ovšem vydává i nahrávky, které jsou důležité historicky. Co si kupříkladu počně člověk, když natrefí na písničku národního barda Karla Kryla „Písničkářský bacil“, v níž se zpívá Čarlí Soukupe, vsadili tě do kupé…“? A to se snadno může stát při výkladu moderních českých dějin a jejich kapitoly „Asanace“. Díky dvěma albům Guerilly si může ty Soukupovy tříakordové songy poslechnout – a minulost má hned jasnější podobu. O titulech Guerilly lze psát dlouze. V krátké verzi budiž aspoň ještě řečeno, že kromě udržování historické paměti udržují aktivity tohoto vydavatelství – a to jak v podobě vydaných nahrávek, tak i živých koncertů a setkání - i kontinuum undergroundové komunity a přidružených umělců až do dneška.

Jako téměř jubilejní dvoustý (přesně 199tý) titul tu vyšlo na konci roku 2023 Havlovo Pokoušení. A i když pořadové číslo není kulaté, výsostné místo si zaslouží. Nejen proto, že je to jedna z nejlepších Havlových her: s existenciálním faustovským tématem, a přitom zábavnými momenty, brilantními formulacemi i dramatickým spádem…, kterou navíc právě teď nemůžeme vidět na jevišti. Jde o mnohem víc. Havel hru napsal v roce 1985 ve snaze vyrovnat se s traumatem z podané ruky establishmentu, jak cítil svůj slib StB z r. 1977, že utlumí své politické aktivity výměnou za propuštění z vazby. A hned poté, co text dokončil, jej ve strachu, že by o rukopis mohl přijít, načetl na magnetofon, který právě dostal od Františka Janoucha. Není to tedy stylizované provedení, jako třeba v případě legendární Audience s Pavlem Landovským, ale velmi civilní – a pro veřejný poslech původně naprosto neurčená - nahrávka. Slyšíme tu obracení stránek, občas se Havel přeřekne, párkrát zaštěká pes, v poslední scéně autor (trochu legračně) markýruje zpěv Markéty… Cítíme se být těsně u autora, který právě svedl zápas s ďáblem nejen v osobě invalidy Fistuly, ale s celým jím ovládaným prostředím. O pár měsíců později bylo Pokoušení inscenováno ve vídeňském Burgtheatru, kde ovšem nepoužili 11 hudebních vstupů, oddělujících jednotlivé obrazy, které pro Havla nahráli již zmínění Plastici. Ty můžeme slyšet až na nahrávce z Guerilly. Aniž bychom tu suplovali hudební recenzi, prozraďme jen, že kromě vstupního intra jsou instrumentální předěly krátké (pod minutu), čímž vycházely vstříc Havlovi a jeho v úvodu explicitně formulované instrukci. Autor si přál co nejkratší přestavby mezi obrazy, v nichž zní „jednotná rocková hudba kosmické či astrální povahy“. Nakolik se Plastikům podařilo vystihnout takový požadavek, ať posoudí posluchač sám. V každém případě tu jen instrumentální Plastici, jejichž zvuk rozšiřují jednak housle a violoncello, a také syntezátor Korg, obstarávající nejvydatnější komponent onoho astrálního zvuku, nabízejí dosud neznámou tvář.

A ještě slovo k minimalistickému bookletu: na osmi stranách tu chybí – tolikrát opakované a všude dohledatelné – údaje o autorovi, interpretech atd. Zato je tu faksimile jednak dopisu Havla Pavlu Landovskému, v němž vysvětluje okolnosti vzniku hry, a pak část eseje Ivana M. Jirouse „Havlovy hlubiny“, která vyšla ve Voknu na podzim 1986. Oba texty se skvěle doplňují: suchému Havlovu popisu vytváří Jirous možná filozofický, možná spirituální kontrapunkt.

Dík celému týmu Guerilly za tak znamenitý publikační počin, a díky za to, že připomíná a udržuje v naší paměti i přítomnosti důležitou kapitolu naší nejen hudební historie.

                                                                                                     Zuzana Jurková

UNI 2/2024

Tady Havel, tady Havel… Jako kdyby se hlásil do telefonu, a to včetně charakteristického ráčkování, nejde však o telefonní hovor, ale o dramatikem vlastnoručně načtený text jeho hry Pokoušení – vše si ale žádá dovysvětlení. Takže,

Havel v sobě „faustovské“ téma hry nosil dlouho, vlastně po propuštění z prvního kriminálu v roce 1977, kdy prošel velkou krizí, měl totiž pocit, že si s StB zadal. Nakonec, po dlouhém promýšlení, kdy původní koncept procházel proměnami, hru napsal až v roce 1985, a než text odeslal do Vídně, kde měla v Burgtheatru proběhnout světová premiéra, pro jistotu si jej nahrál na magnetofon, dřív, než mu jedinou kopii fízlové seberou.

Havel požádal Mejlu Hlavsu, aby ke hře napsal scénickou hudbu, která měla vyplňovat pauzy mezi jednotlivými obrazy, zatímco se mění kulisy. Hlavsovi se podařilo zadání splnit na výbornou, jeho scénická hudba nejenže komentuje dění končícího, a uvádí následující obraz, zároveň, jak hra graduje – ponecháme stranou děj, doufejme dostatečně známý – přiostřuje se a nabírá na důraznosti. A průraznosti. Hned v prvním vstupu Plastiků do hry přitom, a o tom jsem přesvědčen, Hlavsa předvádí skvělé variace na naši hymnu, kdy ji harmonicky sleduje, zároveň zvolený rejstřík Janíčkova syntezátoru, krásně melancholický, posmutnělý, dobře ilustruje stav věcí (nelze nezmínit repliku zástupce primáře, apelujícího na „chladnou hlavu, planoucí srdce a čisté ruce“, tedy krédo zakladatele Čeky Dzeržinského) – zároveň, a není to chyba, si Hlavsa tento motiv půjčil do své další skladby, konkrétně Básníků ticha (Fiction, DG 307), podobně hudba k šestému obrazu jako by vypadla z Půlnoční myši. Hlavsa kladl v aranži důraz na syntezátor a zmnožené smyčce, hezké jsou vstupy trombónu Vladimíra Dědka. Pikantní je naplnění Havlova požadavku, aby na samém konci hry zazněla co možná nejbanálnější komerční hudba, můžeme si tedy poslechnout božského Karla a jeho song Zůstanu svůj. Skvělá četba, skvělá hudba, skvělý počin.

                                                                                    Josef Rauvolf

Tady Havel, tady Havel. Záznam s hudbou Plastiků je inscenací, kde nic nechybí

3. 4. 2024 17:00 AKTUALNE.CZ

Tento „historický dokument“ je tak poutavý a zábavný, že stojí za to vřadit ho mezi literární události sezony. Také vrhá nové světlo na Václava Havla coby tvůrce divadelních her. Vůbec poprvé pro veřejnost vyšel audiozáznam hry Pokoušení, jak ji autor v roce 1985 namluvil. Hraje ve svém kusu všechny role obojího pohlaví. A pulzuje k tomu původní hudba Plastiků.

Nahrávku nazvanou Václav Havel & The Plastic People of the Universe: Pokoušení publikovalo Guerilla Records, tedy vydavatelství, které systematicky pečuje o odkaz českého undergroundu. Nejde tu však o muziku: spíš šťastný, trochu bláznivý moment, kdy se "zakázaný" dramatik stal tvůrcem audia a hercem.

Pokoušení, uvozené dnes už slavným "Tady Havel, tady Havel! Přečtu svoji novou hru…", kolovalo v době vzniku na kazetách: i notně zašuměná čtvrtá kopie byla vděčně přijímaná. Producent Vladimír Lábus Drápal však nyní dohledal originální pásy u zvukaře Robina Karla Poppera a měl k dispozici i tehdejší hudbu Plastiků, která vznikla přímo na objednávku dramatika.

Samozřejmě že nejatraktivněji působí samotné Havlovo "hraní" všech rolí, které je uměřené, a přece dělá ze sledování textu velkou atrakci. Pokoušení má jednoduchou zápletku. Za vědcem Foustkou, vykazujícím rysy Fausta i Havla, chodí podezřelý chlapík Fistula. Není jasné, zda je tento sírou načichlý protivný mužík vyslancem pekla, nebo fízlem.

Na Havla téma doráželo už od jeho uvěznění v roce 1977, "kdy mne v base ďáblové zvláštním způsobem pokoušeli", napsal disident svému kamarádu a spoluchartistovi Pavlu Landovskému. Opakovaně se motivem zabýval, vždycky bez výsledku. Až v říjnu 1985, "když jsem byl sám na Hrádečku, jsem náhle dostal jakýsi nápad a tu hru jsem napsal v jakémsi transu za deset dní". Ta rychlost ho zaskočila: jiné své divadelní hry vytvářel v průběhu několika let. Protože se bál, že by mu mohla policie jedinou kopii zabavit, sám pro sebe ji načetl. "Párkrát se stalo, že Václav při domovních prohlídkách na Hrádečku o některé texty přišel," vzpomínal režisér Andrej Krob.

Havel hrál, jako by naváděl

Zprvu prý zvuková verze vznikla skutečně jen pro vlastní potřebu: ovšem s tak havlovskou pečlivostí, že zrodila jakýsi autorský výklad. Havel mění tempo, rytmus, i serióznost, nebo naopak sarkastičnost v hlase dávají znát, jak s textem při inscenování nakládat. Občas slyšíme střih a chvíli v pozadí štěká pes: opravdu výsledek domácí práce, "punkového" přístupu typu "udělej si sám".

Pak se začaly šířit opisy Pokoušení a Václav Havel sklidil vřelý ohlas. Řada lidí mluvila o jeho nejlepší hře, mimo jiné kolegové dramatikové Josef Topol, Daniela Fischerová a Karel Steigerwald. Jenomže do světa se rozletělo i "pracovní namluvení" hry a Havel s údivem zjistil, že kazetový underground se šíří rychleji, početněji a dál, než by řekl. Ohlasy se k němu dostaly z vrstev společnosti, u nichž by kontakt se svým dílem nečekal. Médium kazety představovalo za totality opravdu drobnou oázu svobody: zatímco trh s nahrávkami byl hlídaný a velmi ohraničený, natáčet mohl kdokoli, kazety se prodávaly jako prázdná média určená k zaplnění. Toho čile využívali příznivci nedostupné hudby, ať už zahraniční, nebo domácích kapel a písničkářů, které cenzura dlouho nepustila do nahrávacích studií a médií.

Havel s Pokoušením uviděl, že zvukový záznam výtečně dostal jeho text mezi lidi. Svou další hru Asanace z roku 1987 už zřejmě namluvil přímo s vědomím, že bude mít publikum. 

                                                                                          Pavel Klusák

P. S. Z facebookové diskuse:

Martin Cerny¨Teda co se týče tý muziky, tak bych se asi hádal. Jednak mám pocit, že zadání nebylo napsat hudbu k tý čtený verzi, ale k přestavbám v představení ve vídeňským Burgtheatru, a hlavně si teda osobně myslím, že to byl jeden z Mejlovejch skladatelskejch a aranžérskejch vrcholů. Minimalistický rozpracování jednoho tématu mi tady přijde skvělý, každej ten předěl je zaranžovanej trochu jinak, hravě a nápaditě. Hypnotický mi to teda přišlo dost, měl jsem na kazetě jen tu muziku bez čtení a poslouchal to tenkrát furt dokola. Ten finální track má výbornou gradaci - jak obvykle nesnáším kytarový sóla, tak tady je jeho nástup strůjcem husí kůže na první dobrou (přiznal se k němu tuším Jan Macháček, jestli si to dobře pamatuju). Dokonce pak Mejla ten harmonickej nápad recykloval s Půlnocí v písni Hochu zlatej.

Martin Kyšperský Já jen upřesním, že to může působit, že hudbu k Pokoušení vydal Vláďa Drápal až teď a poprvé, ale není tomu tak. Vyšla před dvaceti lety na cd, komplet jako druhá část cd “Půlnoční myš” (vydání s obalem od Karla Nepraše) a pak ještě jednou v Levných knihách. A tehdy jsem byl tou hudbou taky zklamán. Myslím, že to bylo opravdu hodně tím, že Mejla Hlavsa neměl moc zkušeností s nahráváním. Natož scénické hudby. Předchozí dvě alba PPU zní výborně, protože hudba na nich byla poctivě nadřena zajetou sestavou, hrálo se k barevným, živým bicím…ale pak se lámala doba a například studiovky Půlnoci zní taky trochu jalově.

Martin Cerny to Martin Kyšperský Tak on se ten záznam bohužel rekonstruoval z kazet, co kolovaly v milióntejch kopiích mezi lidma (i z tý mojí). Originál se nepodařilo dohledat. A taky tenkrát nebyly ty technický možnosti, jako měl teď Ondřej Ježek, když dělal pro Lábuse ty poslední remastery. Byla to ta verze s německým komentářem k nasazení v divadle. Já teda zklamanej nebyl, tu kazetu jsem měl už tenkrát, ten bicí automat mě naopak nadchnul, byl jsem rád, že se kluci nebráněj moderním zvukům. Byl to s tím Pepovým synťákem krásnej kontrast k těm smyčcům a pozounu.

Martin Kyšperský to Martin Cerny Souzvuk toho synťáku a smyčců mi přijde super, to jo!