DG 307 - KONCERT 1999 "2LP"

Artrock.cz 1. 2. 2008

DG.307 je číslo psychiatrické diagnózy používané v sedmdesátých letech minulého století. Dnes už nic neznamená, což ale neplatí o skupině DG 307, které jako jedné z mála podzemních skupin nedošel po roce 1989 dech/inspirace a i dnes má stále co říct. Např. v roce 2004 doprovodila svou podmanivou, temnou hudbou (v sestavě, kde převládaly smyčcové nástroje) němý draculovský horor Nosferatu z roku 1922.

Přiznám se, že kdybych měl vypíchnout jedno jediné album, které trůní na pomyslném vrchním žebříčku mých oblíbených hudebních alb, bylo by to asi album DG 307 - Koncert - budu-li mluvit o rockové hudbě obecně (o to paradoxnější je, že toto album nemám ve své Top 20 ;-). Možná, že by se toto live album na tom prvním místě ještě dělilo o flek s psychedelickým neoficiálním živákem Pink Floyd z počátku sedmdesátých let - Interstellar Encore. Ale ono existuje tolik kvalitní hudby. Naštěstí.

DG 307 jsou undergroundovou legendou, od svých počátků (přes "přestávku" v osmdesátých letech, způsobenou Zajíčkovou emigrací) do dnešních dnů kočírovanou temným leaderem - básníkem, prozaikem, hudebníkem, ale také třeba výtvarníkem - Pavlem Zajíčkem. Počátky DG 307 sahají do roku 1973, kdy toto experimentální těleso založil Pavel Zajíček s Mejlou Hlavsou. Prvotní nahrávky DG 307 byly brutálně syrové, provokující a apelující, hudebníci používali i nehudební nástroje, jako např. vysavač nebo vrtačku (!). Rané nahrávky jsou bohužel zaznamenané/nahrané tak nekvalitně, že jsou sečteno podtrženo na hranici poslouchatelnosti. Hudba nehudba DG 307 byla ve svých počátcích opravdu šílená a ze zpětného pohledu se na jednu stranu (ale zdůrazňuji na jednu stranu) nedivím, že uvědomělým soudruhům a soudružkám z toho vstávaly vlasy na hlavě hrůzou...

Tvorba DG 307 zhruba od roku 1995 je založena mnohem více na klávesových a smyčcových nástrojích, ale určitou vyklidněnost v žádném případě nelze zaměňovat s vyhořelostí, leností nebo s něčím ve stylu "už to nemá grády" - dokonce bych řekl, že spíše naopak, jen vše víc "bublá pod povrchem". Velcí lidé nestojí na místě... Když si teď tak promítnu Nicka Cavea, jeho Birthday Party a pak třeba jeho alba The Good Son nebo Henry´s Dream. Těžce nekomerční osoba Pavla Zajíčka se v současných DG 307 představuje jako recitátor své vlastní, vysoce originální "prokleté" poezie v doprovodu, tu více, tu méně rockovém. Teď mě tak napadá - rockovém doprovodu hraném často nerockovými nástroji - a vždy procítěném. Pavel Zajíček a jeho sugestivní recitace, který se často doprovází na harmonium, neodmyslitelný Tomáš Schilla a jeho citlivé violoncello, Cigánkovy housle, rytmická sekce basa/bicí, občas i kytara - to jsou DG 307 posledních plus mínus deseti let. Hudebníci se album od alba mírně obměňují, ale Pavel Zajíček a zajímavá, originální, inteligentní hudba zůstává. Nevšední hudba, kašlající na komerční podbízivost. Hudba nepostrádající melodii, mnohdy silnou melodii (i přesto, že často "jen" doprovází Zajíčkovu recitaci), aniž by byla tuctopopově vlezlá. A ono napsat silnou melodii, která je kvalitní (a spojit jí s textem, který je Zajíčkem opravdu víceméně recitován, ne zpíván, s textem, který je těžkotonážní poezií), dnes nedokáže každý. Náročnější rocková hudba (bez jakékoli tendence se nad někoho, nad něco povyšovat) skloubená s poezií více než úspěšně - to je asi nejvýstižnější definice DG 307 posledních let (vlastně nejen let posledních).

Jedna z nejemociálnějších skladeb DG 307 - Rozlitý vody nelze sesbírat - se právě objevuje na tomto živáku z roku 1999 a to ve své pravděpodobně nejlepší verzi (podle mého názoru); skladba také obsahuje pro mě osobě Zajíčkův nejlepší text ...víš, člověk někdy zařve jako zvíře/když nikdo to neslyší...

Toto album doporučuji všem, kteří DG 307 neznají a nevědí, s čím začít. Všem těm, kteří si kladou otázky: "Je underground mrtev? Může a dokáže se někam dál vyvíjet? I dnes?" je tohle album jasnou odpovědí.

Většina skladeb, nacházejících se albu, vznikla v devadesátých letech, 3 kousky jsou z let sedmdesátých. Autorem textů/básní je Pavel Zajíček, na skládání hudby se podílela/podílí víceméně celá skupina. Koncert (a tím pádem daný živák) je převážně tvořen skladbami z dvou předcházejících alb Siluety (1998) a Kniha psaná chaosem (1996).

Skladby, které složil Zajíček s Hlavsou, jsou ony tři ze sedmdesátých let - legendární Degenerace, neméně slavný Papírový aPsolutno a Hudebníci z konzervy - jediná píseň ve smyslu jednoduché písničky, která zlidověla i u táboráků; podobně jako se to poštěstilo třeba Uriah Heep s Lady in Black. Na albu také nechybí "DG hit" Praha-New York-Paříž, skladba, kterou složil Zajíček s Hlavsou počátkem devadesátých let.

Na úplný závěr bych zde rád uvedl - třeba pro zamyšlení - jeden komentář bohužel již zesnulého Mejly Hlavsy, Zajíčkova velkého kamaráda, spoluzakladatele DG 307, který souběžně "řádil" především v Plastic People of the Universe (jako výhradní autor hudby a zpěvák) a s přestávkami v DG 307. Je z rozhovoru s Vladimírem "Lábusem" Drápalem: "...Občas mám takovej dojem, že dnešní sedmnáctiletý, dvacetiletý kluci, který začínaj hrát bigbít, tak že spíš jejich první otázka je, co od toho můžou čekat, kolik jim jaká firma vydá CD, kolik za to dostanou, kolik dostanou za koncert. O tohle jsme se nestarali. Já jsem se spíš vždycky ptal co jsem tomu dal sám? Jestli jsem tomu dal opravdu všechno, anebo jestli jsem to šidil. A až potom si můžu odpovědět, co mi bylo dáno oplátkou…"

Jan Říha