Ota „Alfréd“ Michl – „Alfrédem jsem od června 1974…“

Otakar „Alfréd“ Michl (1949) překladatel a hudebník, pohybující se od začátku sedmdesátých let v centru českém undergroundu. Výrazná osobnost skupiny Umělá hmota II. a všech jejích dalších odnoží (do roku 1998). Dále hrál s DG 307 (1975, 1993-98), s Plastic People (1976), se skupinou Aktual (2003) a v současné době je aktivní ve vlastní skupině Alfredo Schultzski.

Tak já hlavně nejsem bankovní úředník, to je oblíbeně tradovaná Magorova mystifikace, o tom snad později. K undergroundu jsem se dostal, a to vím naprosto přesně, 7. srpna 1969 v hospodě na Letný, kde jsem potkal Jindru Zemanovou, spolužačku z gymplu, která chodila s Pavlem Zemanem, bubeníkem PP, tam jsme se zmastili a večer šli poslouchat nějakou muziku, oni do mě nutili nějakej ten underground, ale já se tam zase vnucoval s těma svejma, to byli Troggs, Rolling Stones, Kinks, Pretty Things, ale to je moc nezajímalo. Až když zjistili, že znám Velvet Underground, tak jsme se spolu trochu sčuchli a to byl můj takovej můj první kontakt. Jinak o tom androši jsem věděl trochu i před tím, protože někdy začátkem 69. roku jsem byl zakládajícím členem kapely Blue Devils, kde hráli třeba Míša Vračko, Kosťa Ruchadze a Lexa Čihař, ale já jsem odešel, takže na Beat Salonu, na kterým skončili Blue Devils druhý, jsem už nehrál, ale tehdy vyhráli PP, který jsem tam viděl prvně. A co se týče bankovního úředníka - chodil jsem na vysokou školu, začal jsem se zajímat o počítače a potom jsem nastoupil do Obchodní banky jako programátor, ale vzhledem k tomu, že jsem dělal v bance mi všichni říkali bankovní úředník. Ale tím jsem vlastně nikdy nebyl, jenom programátorem…

Teď si uvědomuju, že 14. května 2004 budu slavit 40 let veřejnýho vystupování. Tenkrát nám v devátý třídě předávali občanky a byla to taková menší slavnost. Sešla se sestava, ve který zpívali spolužáci Eva Stůjová, pozdější profesionální zpěvačka, její brácha byl ve svejch 11 letech dokonce nejmladší rockový zpěvák v Praze, ještě mladší než Kalandra, dnešní profesor estetiky na FF UK Tomáš Kulka a Jirka Mach, kterej později hrál s country kapelou Tescar a dnes basuje s Cadillacem Pavla Sedláčka, já tam bubnoval. O rok později jsem zakládal kapelu The Members, takový holešovický místní čerty, ale hrál s náma konzervatorista Pepík Švehla, o tři roky později Štajdlovo Apollo doprovázející Karla Gotta, dnes Rockec Ivo Pešáka. Dodnes si s chutí poklábosíme, když se náhodou potkáme, což je tak jednou za dvacet let. Chtěl nás dokonce manažerovat brácha Honzy Pacáka, bubeníka Olympicu. Potom přišla další holešovická záležitost - The Rotters. Tam hrál na basu Miki Růžička, později Cardinals a Country Beat Jiřího Brabce. U zrodu těch Cardinals jsem v létě 1967 tak trochu byl, spojili se totiž Rotters a Hurricanes - od nás Miki a já, od nich Pepík Kůstka a snad ještě bubeník. Manažeroval to Martin Vaculík, manžel Petry Černocké. Na první nebo druhý zkoušce se objevil takovej mně neznámej blonďák z Litvínova, kterej si přinesl klávesy a představili mi ho jako Leška Semelku. Když jsem přičuchnul k repertoáru - Beatles, Bee Gees, Mamas and Papas atd. - usoudil jsem, že to pro mě až zas tak atraktivní není. Ani moje vokální výkony nebyly dle představ vznikající štiky normalizační pop music a tak jsem se tam nerealizoval. Jak vidíš, měl jsem možnost si už od začátku zahrát se slušnejma muzikantama a jsem za to vděčnej.

Já jsme je slyšel v rádiu už v roce 1967, snad dvě skladby, vím že jedna z nich byla European Son a vzhledem k tomu, že to hráli ti PP, tak asi tím vznikl ten kult… Mně se to teda líbilo od začátku, to je pravda…

To je už je podle mě takovej subjektivní názor těch muzikantů, samozřejmě že existovaly kapely, který já měl ze začátku hodně rád, když si vezmeš třeba takový Animals, měl jsem velice rád Sorrows a podobný kapely, tak když to nazveme „kumšt“, tak oni ho tam ze začátku taky moc neměli. Ta hudba byla spíš taková živelná a je to ze stejný doby, i když ty kluci třeba i líp zpívali, já si o Lou Reedovi nemyslím, že by zrovna uměl nějak extra zpívat, ale u těchhle zpěváků to prostě nevadí, když si vezmeš třeba Dylana, Neil Younga, tak taky neuměj moc zpívat, ale patří to k tomu, ten projev tam je… Mně se hlavně líbilo - když jsem to pak slyšel víc - období s Johnem Calem, s houslema, to mě opravdu zajujalo. A řekl bych, že později mě to taky poznamenalo, i když si nemyslím, že o tolik víc, než ostatní kapely…

To je pravda. Když jsem vrátil v březnu 1974 vystříhanej z vojny, tak tady už to kypělo, vyrazil jsem i do legendárního Rudolfova u Českých Budějovic, ale skejsnul jsem v Brně, takže jsem tam nedojel, což pro mě bylo štěstí, protože já tehdy neměl ani občanku a zřejmě by se moje „kariéra“ po případným průseru vyvíjela jinak. Ale pak jsem se začal účastnit v létě turnájků ve fotbale a tady by možná stálo za to říct mojí verzi přezdívky, protože Magor o mně léta cosi hlásá - a říká to dodneška - že Honza Ságl chtěl v roce 71 natočit Plastiky při hraní a na maturitním plese v Elektrických podnikách, kde točil i publikum, já jsem byl ostříhanej, v obleku a pořád jsem se mu motal do záběru, přičemž on tam potřeboval mít samý vlasatý androše, takže Mejla prý řekl na mou adresu, aby už tam takový „Alfrédy“ netahali. Na tom plese jsem byl a je to všechno pravda, i s tím kvádrem a krátkejma vlasama, ale tenhle Alfréd je Magorova verze, o který já nic nevím. Moje přezdívka ve skutečnosti vznikla tak, že když měla Jindra Zemanová 25. narozeniny, tak byla sešlost, na který jsem taky byl, začal tam hrát na kytaru takový ty peelovky a Mejla - i když my jsme se s Mejlou znali od 70. roku - si nemohl vzpomenout, jak se jmenuju a v tý opilosti na mě pokřikoval různý jména jako Venco, Jáchyme, Karle atd., no a na Alfréda jsem se prostě zrovna otočil, takže tohle je moje verze. Takže já jsem Alfréd od června 1974.

Jak jsem s nima začal hrát ten fotbal, tak po něm se vždycky skejslo někde v hospodě, já tam hrál na kytaru ty peelovky a byl takovým lidovým bavičem a jednou, už nevím kde, ukecali Umělou Hmotu (v sestavě Dino, Vondruška a Dlouhán), půjčili Vondruškovi kytaru, on do ní bušil nějakou tu Barbaru nebo Brouky, Dlouhán bouchal do židle a mně se to celkem líbilo, tak jsem šel za Dinem, že bych eventuelně měl zájem přidat se k nim. Na což se dost kroutili, hlavně teda Vondruška, že jsem jako moc muzikant, ale byl jsem asi dvakrát na zkoušce kam už jsem jim přines nějaký skladby a taky jsem jim dal trochu dohromady ty Vondruškovy, který hráli, první jsem myslím udělal Šílený věci. Premiéra měla být 30. ledna 1974 někde v Líšnici, kde to rozehnali a Dana Němcová nás vzala domů, takže UH měla premiéru v Ječný, tehdy to bylo rozdělený na 2 půlky- v první hrál Petr Prokeš na housle a já v druhý. Pak přišel rok 1975, kdy se DG 307 už rozjeli a to bylo někdy v únoru, čili po velmi krátký době, já měl nějak volno v bance a se Zajíčkem jsme šli s dětma na procházku, seděli na Karláku a tak se nějak žvanilo, až mě Zajíček vyzval k hraní v DG 307. Mně se DG 307 skutečně velmi líbili, prvně jsme je slyšel když měl Kukal svatbu někde v Mokropsech - tehdy se vlastně dělali takový ty svatby, aby se mohlo vůbec hrát - a protože už se připravovala na květen či červen Mejlova svatba, dávala se dohromady velká sestava. Takže někdy v únoru 1975 jsem šel k DG 307, ale Zajíček měl podmínku, že nemůžu hrát ve dvou kapelách najednou, i když já jsem samozřejmě remcal: „Mejla hraje taky ve dvou kapelách“ ale že prej „to je něco jinýho“, takže jsem vlastně odešel zase hned za začátku od UH, z čehož mohla Vondrušku ranit mrtvice, protože nám to opravdu šlapalo. A tak se připravoval Kostelec u Křížku s velkou sestavou DG 307 a v UH mezi tím hrál Kvašňák, Vokoun a další lidi, který ovšem nebyli schopný vystoupit a byly tam různý třenice, který já si už nepamatuju. V červnu jsem se vrátil a to tam už byl Kvašňák na basu, Vokoun odešel a začalo se dělat dál. Já se ovšem velmi brzo rozešel s Vondruškou a musím říct, že to bylo kvůli textům. Ne že by mi nějak obzvlášť vadily drogy, i když jsem je tedy nikdy nebral, a ne že by mi vadily texty o drogách, ale nějak mi vadilo, že to ten Vondruška začal dávat jako nějakej životní předpis. Takový ty texty jako Jsme příšerný bytosti, vůbec ne snad lidi, i když on to myslel ironicky, mně to moc ironicky neznělo, takže minimálně dva texty jsem odmítl zhudebnit. Chodili jsme tenkrát na Čurandu, tak jsem se na zkoušce naštval, zaklapnul kytaru a asi za půl hodiny za mnou přišel Dino a Dlouhán a říkali, že vyhodili Vondrušku, takže v podstatě takhle nějak došlo k rozdělení na UH II. a UH III..

Skládání probíhalo velice jednoduše, neboť to přinesl velice striktně pan Hlavsa. „Takhle to bude!“ Každej nástroj co a jak přesně bude hrát, to jsou všechno Mejlovy věci a živelného tam bylo minimum, jako třeba když Zajíček říkal, že někde by mohla bejt vrtačka, tak to šlo, ale takovejch zásahů je tam opravdu minimum. Ovšem jsem trošku pyšnej, poněvadž se mi podařilo prostřelit tam jednu vlastní skladbu. Tou byla Exploze myšlení, která kupodivu prošla i přes Mejlu, jinak to byly skutečně tvrdě jeho věci. A po pravdě řečeno si myslím, že byly jedny z nejlepších věcí, co kdy dělal. Byla to skutečně jeho práce, ta disciplína, ten řád, všechno bylo předepsaný. Každýmu řekl, co má přesně dělat. Tehdy tam hrál třeba Sahara, kterej nám všem pil krev, protože se vždycky postavil k pianu a spustil „I´m John Black Sahara, trala la la lalala“, pak tam byl Jarda Kukal, Ivo Pospíšil, Honza Kindl hrál na husí krky, já hrál na basu a řezal pilou, Mejla, Zajíček, výtvarník Míla Hájek na housle, Plivník čili podivnej bubeník Jaroslav Višín, kterej s Plastikama plival oheň, odtud ta přezdívka, ten měl harfu z prkýnka od hajzlu, a další bubeník Pavel Zeman.

To asi jo, i když se píše vždycky o nějakejch tradicích, ale já když se dneska kouknu na bratry Ebeny, který mají skladbu Já na tom makám, já na tom dělám, jsou v televizi a pěkně tam jedou na hoblíky a vrtačky a bušej do kovadlin, tak tohle my jsme dělali před 30 lety. Takže hudebně výhradně Mejla a vizuálně zase Zajíček, jistě přes 90%, ty převleky - třeba já v tom Kostelci měl kostým prostitutky a náhrdelník z vajglů, Zajíčkový křusky a Věra Jirousová mi udělala opravdu pikantní makeup - hodně nám pomáhal Pavel Prokeš, ten tehdy dělal na Barandově, takže natáhnul spoustu různejch flašinetů a cepů z těch rekvizitáren. O tom Kostelci se dodnes mluví jako o obrovským úspěchu i uměleckým zážitku. Někteří tvrdí, že celkově to nemělo od té doby v androši obdoby. A já bych s tím vcelku souhlasil, bylo to opravdu hodně dobrý. Ale pak se to celý nějak svévolně rozpadlo, protože nebylo kde hrát, ten Kostelec byl v podstatě opravdu první a opravdu velikej policejní zátah a jakýsi obavy už tehdy byly. Celý to šéfoval Magor a ten vždycky varoval: „buďme rádi, že to funguje aspoň takhle, nemusí se to rozprášit po kriminále hned“ a tak se začalo různě kličkovat, takže těch příležitostí bylo opravdu velmi málo. Absolvovali jsme i přehrávky, tahle sestava DG 307 i s PP, u Zábranskejch, tam to samozřejmě neprošlo,

Tam se hrála skladba Sv. a ještě jedna, celkem dva kousky. Odehráli jsme Sv. (sv. pavel/celej život stíhán/sv. štěpán/ukamenován/jan křtitel/sťat/ježíš/ ukřižován// seká tobě/někdo do hlavy/seš snad hříčkou/opravy/máš nedostatek/potravy/obavy vo svý/zdraví/bořej se ti/kostí základy/připravujou proti tobě/úklady/mlátí ti někdo/šutrem do brady?// čeho se tedy bojíš?však ty víš!// seš zakrnělej/zbabělej živočich/hlavně že seš/prasácky dobře veleživ!), načež komise řekla, že stačí, ale Zajíček říkal, že máme ještě jednu, tak jsme ji zahráli taky. Věřím, že to komisi potěšilo. Já si od toho tedy nic nesliboval, zatímco PP taky hráli v podstatě normální hudbu, tuším, že odehráli Apokalyptickýho ptáka a ještě něco, ale pamatuju si, že komise měla Apokalyptickýho ptáka doslova za pornografii, což jim taky vytkli. Pak DG 307 postupně odumřeli, já pokračoval s UH do toho roku 1978, to už se chytilo hodně dobře, protože jednak UH II v Bojanovicích dost překvapila a pak v tom 77 u Havla na Hrádečku, tak to překvapilo i mě, když jsem to teď slyšel na desce, Léky, anebo Bílej svět… Ale mezi tím byl v 1976 zátah, do kterýho jsem taky spadnul, neodnesl jsem to teda na tvrdo, jen tak kraťoučce, ale jediný, co potom fungovalo, byla UH II., která udělala dva koncerty v hospodě Na staré poště, ten druhej byl když se Zajíček vracel z kriminálu, no a mezi tím byl z Československa vykázanej Paul Wilson, kterej pár let hrál a hodně spolupracoval s PP a na rozloučenou se mu v Rychnově na baráku, kde bydlel Honza Princ, uspořádal koncert. Paul Wilson zpíval a hráli se jenom The Fugs a Velveti a tam jsem hrál jako oficiální člen PP.

Ať to tedy máme za sebou - a co Aktual?

To bylo 19. května 2003 a vlastně ani nevím, proč k tomu vystoupení došlo, myslím, že to bylo u příležitosti vydání knihy textů Aktuálu nebo CD. Zavolal mi Pavel Prokeš, původně tam měl hrát na kytaru Jirka Popel. „To je sice dobrej kytarista, ale tak kdybyste měli hrát jako Rolling Stones, s tímhle on nemá ani moc společnýho“ a Pavel se ptal „A ty bys to odehrál?“ „No odehrál“, povídám a nakonec jsem zajistil i basáka, zkušebnu a bylo to dost dobrý. I to prapodivný spojení: z toho androše jsme tam byli dejme tomu Knížák, Prokeš, Londýn a já, ale k tomu byl Vašek Vašák a hlavně Zdeněk Rytíř.

Jak probíhaly zkoušky?

Korektně. Zkoušky byly dobrý, chlapci občas nevěděli kolikátá bije, bylo to bezvadný, Knížák vždycky po chvíli drnkání řekl „To umíme“, na druhý zkoušce se ukázalo, že to neumíme, pak byla třetí a pak už se hrálo. Takže tím se uzavřel ten okruh kapel, s kterejma jsem vystupoval. Ale zahrál jsem si třeba i s Velvet Underground Revival Band, Mikolášem Chadimou nebo J. J. Neduhou.

Mě ani tak nepřekvapilo, že po nás tak skočili, já přece jenom nechci mluvit nějak o školách, anebo vzdělání, ale přece jenom jsem byl z jinýho těsta než ty malíři pokojů. Zájmy jsem měl kapánku jiný a přece jenom jsem už věděl o represích 50. let, o Rusku apod. Takže jsem samozřejmě věděl, i to, že po kultuře se jede a že hlavní smysl není zavřít někomu hubu za to, že si hraje nějaký přiblblý lalalala, ale za to, že to běží mimo nějakou tu oficiální lajnu. Což třeba věděl i Magor, kterej na rozdíl ode mě pro to něco dělal, a jeho geniální kličky se svatbama a podobnejma věcma byly úžasný. Ovšem z toho vyplývá třeba i to, že se kolikrát udělalo něco, o čem vědělo jenom pár lidí a ostatní nadávali, že se to separuje, ale prostě něco proběhlo, někoho s tím zase seznámil, různý intelektuály atd. Takže mě to ani nepřekvapilo, ale pamatuju si, že dost lidí tomu nevěřilo - buď si mysleli, že nás zavřou jako kriminálníky, což já si nemyslel, protože ta kriminalita tam v podstatě nebyla, drogy tam taky nebyly, nepamatuju si, že by se v Ječný nebo na koncertě kouřilo. Ale já předpokládal, že to budou muset nějakým způsobem eliminovat a potlačit.

No, zůstal. To už je takovej ten postoj. My se třeba máme dodneška s Magorem velice rádi, protože on pochopil, že já jsem pochopil to jeho učení. A to by sedalo poměrně jednouše shrnout do věty, že jistým bodem počínaje není návratu a tohoto bodu je třeba dosáhnout. Já si myslím, že jsem toho dosáhnul a pak už je to pro tebe takovej automat. Potom u těch výslechů byli z některejch lidí bezradný, protože s tebou prostě nehnou. A já myslím, že jsem byl jeden z nich. My jsme měli stejnýho vyšetřováka s Mejlou a ten se mě třeba ptal: „Máte s sebou Ligerosky a kartáček na zuby?“ „Nemám“, povídám „vy mě nezavřete“. „Ale pan Hlavsa měl, pan Hlavsa měl“

Určitě. U mě ten underground vycházel ze srdce, muzika se mi líbila, měl jsem rád většinu těch lidí, rád jsem to dělal. Byla to určitá činorodost, nepovažoval jsem to za nic špatnýho, nekradli se auta, nevylupovalo se nic, ani drogerie, nikdo se nepřepadával… Seděli jsme v hospodě, hráli na kytary, hrál se fotbal, spousta ptákovin se nadělala, bylo to prostě ze srdce.

Takže žádná ideologie?

Undergroundu? Já myslím že žádnou ideologii ani neměl. Možná to někdo měl jako protest, já ale ne. Pamatuju si takovou komickou historku z toho 76 roku, když nás zavřeli. Protože já byl až v tý druhý várce a tehdy jsem dělal v bance, Jana Hlavsová s Míšou Zajíčkovou mi přinesli dopis, abych ho odnesl na Reuters, do tiskový kanceláře. Já měl ještě dlouhý vlasy a teď jsme to tam dávali, oni sídlili někde v Laterně Magice, tak aby tam nebyly otisky prstů, já to nesl v sáčku, vlasy schovaný, rozklepanej jsem šel jsem do prvního patra a hledal zástupce agentury. Tam byl takovej mladej sympatickej kluk. „Co si přejete“, ptá se a já „Zástupce agentury Reuters“ a furt jsem to mlel do kola. Nakonec to byl on, tak jsem předal desky s tím dopisem, v rukavicích kvůli otiskům, a mazal rychle pryč. A protože jako jeden z mála jsem uměl anglicky, volala mi Věra Jirousová, že jsou u ní nějaký holandský novináři, jestli bych nešel tlumočit. Zaběhl jsem tam a oni se taky ptali, co ty dlouhý vlasy a Jirousová jim vysvětlovala, že to je právě symbol protestu proti společnosti, nahrávali to a když skončili, ptali se mě, jestli taky protestuju, tak povídám „Ne, mně se to líbí…“ Tak mě potom Jirouska sprdla…

Když jsem byl v bance, proběhlo to tam kupodivu velice dobře, i když se to tušilo. Byly tam dvě holky, který snad dvakrát byly s náma v nějaký hospodě, čekal jsem policajty, doma jsem měl už uklizeno a pak si pro mě opravdu přišli. Rozčilovali se, že už je to třetí banka, v který mě hledaj a odvedli mě. Nebyl jsem tři dny v práci, tak mi tam psali dovolenou, ale pak se provalilo, že jsem zašitej, v bance se chytali za hlavu, ale pak jsem se vrátil, vystříhanej a byl pohovor: „No co,“ říkal jsem, „nic jsem neukradl, nikoho jsem nepřepadl, hrál jsem si muziku…“ „Co to musí bejt za muziku!“ „No normální, někteří hrajou daleko hůř“, pravil jsem. Nakonec to dopadlo dobře, dali za mě společenskou záruku, ale přesto jsem dal výpověď, protože to byly takový předtuchy. Výpověď jsem dal na podzim 1976, aniž bych o Chartě 77 věděl, a pak když jsem ji podepsal, už jsem byl pryč. Dělal jsem v Běchovicích, u Hewlett-Packard, tam jsem taky dělal software a počítače. Tam mě dost podrželi, v bance bych tu Chartu asi nepřežil, ale tam mi dokonce stovku přidali, což bylo naprosto neuvěřitelný… Tam byl prostě skvělej kádrovák, to byl chlap, kterej měl pár měsíců do důchodu, řekl bych sice, že měl s taky StB hodně společnýho, nějakej Rabiňák, klidně ho můžu jmenovat, protože mě opravdu hodně pomohl. Tam se děly věci zajímavý, třeba tam přijel Bečvář, estébák, kterej mě měl na starosti a protože to byl velikej areál Výzkumných ústavů, zastavil zrovna v tý části, kde byl les, mezi Běchovicema a Počernicema a volali, že tam na mě čekaj. „Nenene, tam nejdu“ a zavolal jsem Rabiňákovi, že mě tahaj do lesa k zadní bráně, tak se Rabiňák nasral a jako Clint Eastwood pravil, že když se mnou chtějí mluvit, tak ať pěkně přijdou za mnou do kanceláře, místností tam je dost a museli nakonec za mnou a ještě je sprdnul, že jsem v pracovním procesu…

Na mě nebyli nikdy nějak hnusný, já byl v sekci intelektuál, ke mně byli velice slušný. Já jsem dokonce dva měsíce vyjednával (o tom se moc neví, já to konzultoval jenom s Magorem), že nám přidělej místnost na hraní, že to budou mít takhle pod kontrolou, ale bude to malý. Tak jsem běžel za Magorem, že Bečvář nabízí tohle, tak to s nim vyjednej, proč ne, vždyť nás stejně fízlujou všude kolem a pořád… Tak jsem s nim vyjednával, aby nám dali místnost pro 150 lidí… ! To je moc, maximálně pro 50!! „…50 je málo, tam bude 20 našich, 20 muzikantů a 10 hostů, jo?…“ Tak jsme normálně licitovali o tomhle, že by nám přímo dali sál, v kterým bysme hráli….

Nulový. Revolucionář a bojovník jsem nikdy nebyl. Svoje věci kolem muziky jsem si dělal podle svýho svědomí, do zákulisních čachrů jsem se ale v podstatě nemontoval. Když mě někdo z disidentů o něco požádal a já měl pocit, že to není nějaká levárna, vždycky jsem vypomohl. Jednalo se většinou o překlady nějaký korespondence nebo o tlumočení. Takhle jsem v roce 1977 vedl korespondenci mezi Sheakesperovským divadlem v Anglii a PP - moc je tam chtěli a zvali na koncert. Všechno bylo oficiální a já dostával pravidelně kopie jejich vyjednávání s Pragokoncertem; ten jim nakonec jako podstatně reprezentativnější a kvalitnější alternativu nabídl začínající Petru Janů. Jestli tam jela nevím, mám však pocit, že jejich záměry byly poněkud jinde. Potom jsme s Mejlou někdy v létě 1977 začali „vydávat“ tiskovinu s úžasným názvem Hlas disidenta. Nejdřív ve dvou jako srandu, později se připojili Aleš Březina a Honza Schneider; ty to ovšem začali brát příliš vážně a tak to asi po čtyřech číslech odumřelo. Později jsem zjistil, že to zas taková sranda nebyla a byla to vlastně jedna z prvních takových tiskovin. Úroveň samozřejmě odpovídala našim publicistickým schopnostem a možnostem, ale rozhoupali se povolanější, aby ukázali, jak se to má dělat. Celý léta byl Hlas disidenta zahalen tajemstvím a nikdo neměl ani páru, odkud se ty bláboly vlastně linou. My s Mejlou jsme se ale celkem slušně bavili. Potom jsem byl v listopadu 1988 - slyšíš dobře, 1988 - s Mejlou ve Vídni. Na tenhle zájezd se tam vzpomíná ještě dnes. Měli jsme vyzvednou 15 000 šilingů od pana knížete Schwarzenberga jako pomoc PPU, což jsme taky na Schwarzenberg Admistration učinili. Odhaduju, že tak třetinu jsme prochlastali, ale něco jsme přece přivezli. Pan kníže ovšem netušil, že za to nebudou hrát PP, ale jejich klon Půlnoc. Když jsem se o mnoho let později s panem knížetem konečně osobně seznámil, dodatečně jsem mu za všechno děkoval. Usmál se, objednal mi panáka a s klidem pronesl: „To víte, že si na to pamatuji. Dnes už to ale je jako vzpomínat na tatíčka Masaryka.“ Usmál jsem se i já, vyzunkl panáka a bez výhrady názor podepsal.

Podle mě se to hodně rozbilo, začaly různý nedůvěry, hodně lidí odpadlo, ale odpadávali v podstatě takový ty návštěvníci… Ale nechci říkat, že by zůstalo nějaký „tvrdý jádro“. Zajíček kdysi když mě někam zval, tak jen pro „vnitřní okruh“, Ječná byla permanentně hlídaná, takže i ty divočiny skončily a ne každej byl ochotnej chodit na návštěvu, když o patro níž stojej dva strejdové v kabátech a legitimujou tě. Ale trošku jo, ty co zůstali, tak tam se myslím vztahy nenarušily. Otázka je, jak to bylo s těma, o kterejch jsme nevěděli, že podlehli… Některý byli slušný, přišli a řekli to, ale já tohle nechci rozmazávat…

Já jsem byl u vzniku dvou - u Čurandy, kam jsme začali chodit s UH a pak se z toho staly ty velký čtvrtky, Mejla tam popíjel rum se svým budoucím vyšetřovákem, chodil tam kdekdo, tam bylo každej čtvrtek úplně narváno, ale byl tam výčepák, Láďa Hora, kterej nám byl nakloněnej. A pak jsem byl u vzniku Klamovky, protože když se Mejla přestěhoval - s Janou měli jen ten kumbálek v Ječný - nad Klamovku, tak jsem za ním jezdil a chodili jsme si tam do džbánku pro pivo, byla to nejbližší hospoda, pak jsme si dali jedno pultovní, pak si sedli a pak se objevil další a začalo to tam chodit všechno. Pak se to tam vlastně scházelo každý pondělí, ale to já jsem bydlel už v Teplicích.

V tomhle já moc nejedu, já byl asi třikrát v Rychnově, kde bydlel Honza Princ, což byl velmi silnej barákovej turista, ten jich měl několik, tam se hrálo, já asi dvakrát, než to vyhodili do povětří, pak jsem byl jednou v Mastířovicích, kam jsem tehdy stěhoval Mašinu a jednou jsme hráli na Vísce, to byl myslím Silvestr 1978. Na toho Silvestra jsem tam hrál s další kapelou - Surneorealistic Psycho Dada Band. To bylo v 78 (a jsme zpět u UH, která je ostatně moje skutečně taková velká pýcha) a já si bral k srdci - a je potřeba tady při tom zmínit i Knížáka, kterej provozoval to samý před náma - že nemuzikanti dělali muziku, takže z toho jsem měl radost. Ale někteří z těch nemuzikantů, nejvíc Dino, začali mít dojem že dělají umění, zvedlej frňák a když ho nějaká baba nepozdravila na refýži, tak se cejtil dotčenej, plus na zkouškách nemožně ožralej, takže by se dalo říct, že jsme ho prostě vyhodili. Ale lepší bude říct, že už jsem takhle nechtěl dělat, i ostatní, Dlouhán a Picek šli se mnou, Jindra zůstal s ním, a pak jsme vzali na basu Láďu Plívu, kterej snad hrál s Bílým světlem z východních Čech a udělali Surneonaivistic Psycho Dada Band, a Anderej Stankovič nám to „naivistic“ opravil na „realistic“, hráli jsme 1x a myslím, že to nebylo špatný, recenze vyšla v 1. čísle Vokna. Taky tam byl nějakej kluk Mike Goodcock, kterej byl z tlupy kolem anglický kapely Henry Cow, později Art Bears, který se pohybovali kolem sdružení Recommended Records, a ten sem jezdil, spal u mě a tehdy na toho Silvestra tam byl a moc se mu to líbilo a vlastně na popud toho tady tenkrát Art Bears vystoupili. Hráli tady This Heat, byli tady Art Zoyd a ta komunikace šla přese mě, hodně se v tom angažoval přes Jazzovou sekci i Petr Cibulka. A pak jsem na podzim 1979 odjel do Teplic a byl 13 let mimo.

Ani ne, snad jednou - já dodneška nemám nahrávky, fotky, to někomu půjčíš a je to pryč - jsem to dával všechno dohromady v roce 1976, v době procesu. Jedním z cílů celý tý policejní akce bylo sebrat a zničit všechno, co se toho undergroundu týkalo, takže brali fotky, pásky a tehdy jsem se dal dohromady s Janou Převratskou a evangelíkama (tady se musím zmínit o evangelickém faráři Michalu Votřísalovi) a rozjeli jsme dost mohutnou akci, u něj jsme hodně přetáčeli, roztáčeli hodně pásků a sháněli co se dalo. To byla jediná doba, kdy jsem to měl kompletní, dneska nemám nic. Zrovna tak jsem měl filmovou nahrávku z Kostelce u Křížku. Bondy to ode mě chtěl pro nějaký holandský novináře a televizi, tak se mi podařilo odněkud z Olomouce přitáhnout, v tý televizi to nakonec opravdu odvysílali, ale začátek byl takovej, že jsem to hrozně tajně přivezl do Prahy a celej rozklepanej, aby mě nechytli, jsem to nesl Nerudovkou Bondymu, pořád hlídanýmu - tehdy jsme nevěděli nic - a tam na dveřích cedulka: Pane Alfréde, máte-li to s sebou, dejte to naproti do botníku, tam to nikdo nenajde. Já to tam samozřejmě nedal a mazal odtamtuď… Tak to taky zmizelo.

Já v Asanaci moc nejel, na podzim 1978 jsem se oženil a o rok později jel do Teplic, ale mně nabízeli vystěhování snad jednou, pas mi vzali a kupodivu někdy v 85 ho zase vrátili, v Praze mi snad jednou velice slušnou formu vystěhování nabídli. Já do Teplic nešel kvůli represi, ale kvůli manželce, ani příliš kontaktů jsem neměl, jednou se tam objevil Petr Růžička za dveřma „Ahoj, pozdravuje tě Petr Cibulka, já jsem s nim seděl, máš prej s náma hrát“. „Kdo je to - s váma?“ „No, přece FPB“. „Neznám“ a tak jsem se seznámil s Mirkem Wankem, kterýho jsem myslím následně seznámil s Residents, od kterejch mám nějaký LP přímo s věnováním, ale nijak jsem se neangažoval. Jedinej, kdo za mnou jezdil, byl Mejla. Já tam občas zašel do hospody. kde jsem poseděl se Zedníkem (Luděk Zedník ze skupiny Aku Aku) a dalšíma a bylo mi dobře. V Teplicích jsem úspěšně zahníval. A třeba o tom, že DG 307 se dali znova dohromady a je tam s nima třeba Váňa Bierhanzl a Honza Brabec jsem slyšel už jenom ze Svobodný Evropy, kde hráli písničku Opustil mě anděl.

Jednoduchý to nebylo, občas jsem něco odtlumočil, ale v podstatě jsem nedělal nic. Až mi někdy v srpnu 1989 zavolal Dino, že bude mít narozeniny a chtěl by udělat vystoupení někde na parníku. Nebyl jsem proti, tak jsme se dali dohromady, udělali 6 písniček a parník byl někdy v polovině září, hráli tam Orchestr Bissext, Aku Aku, Litinovej Pepa a Hally Belly, ale tím to skončilo. Do toho přišel Listopad a my jsme to zavřeli, prostě jsme si jednou zahráli. Akorát změna byla na basu, kdy tam místo Váni hrál Ondřej Horák, protože Dino průběžně už tehdy měl kapelu Litinovej Pepa + Průmyslovej Plyn, kde hrál Ondra na basu a pak mi nějak volali někdy v prosinci, po Listopadu, jestli bychom nechtěli hrát v Chomutově. Tak jsme tam zase vyjeli s těma 6 písničkama a tam se nějak upeklo, že by se v tom mohlo pokračovat. On tam byl taky Petr Růžička, nabídl se s organizováním nějakejch koncertů a tak jsem taky počátkem ledna 90 vyjeli do Bratislavy, ještě s Litinovým Pepou a Aku Aku, do sálu, kde byla Bratislavská lyra, tam se v tom obrovským prostoru krčilo 200 lidí, hráli jsme pak na Čuňasový svatbě, kde bylo hodně lidí a tam jsme už zahráli i první novou skladbu. Pak se už to rozjelo a nastala třetí fáze UH, o který si myslím, že byla nejlepší. Doteď si pamatuju koncert v Liberci, kterej začal tím, že mi praskla struna a 20 minut jsme ji nasazovali, lidi pískali, tak jsme se chtěli nějak revanšovat a vyhlásili jsme mejdan a snad 4 hodiny jsme hráli, lidi se bavili bezvadně, a přesně tohle byla parketa UH - ne Wembley, ale hospoda, klub s atmosférou… Nebo v Bunkru, bezvadnej koncert a Richard Němčok, jeho majitel, zůstal od začátku až do konce, což skoro nikdy už nedělal, ta radost, energie, kontakt s publikem, to jsme uměli. Když se to tedy povedlo

Tak to zase bylo trochu jinak, a došlo přesně k tomu samýmu, k čemu v roce 1978, Dino si začal říkat českej Iggy Pop - ČIP - a to už jsme to dotáhli dost daleko. Hráli jsme dokonce v Salzburgu, na Mozarteu, což je dost velkej festival, samozřejmě zejména klasický hudby, ale má i doprovodný akce, a hráli jsme tam před narvaným sálem s velkým úspěchem. Po nás hráli nějaký Italové se smyčcema a bicíma, takovou alternativní muziku, my končili skladbou Zběsilej svět tvýho žití, s takovým dost kakofonickým závěrem a najednou mezi nás vletěl takovej malej plešatej Talián s houslema a začal do toho řezat s náma, vepředu seděli nějaký Japonky a řvali „Barbara!“… Ale to už jsem byl z UH na odchodu, jednak jsem končil s manželstvím v Teplicích a od 93 jsem byl zpět v Praze, kapela byla poměrně v rozkladu, pro mě to nemělo smysl, bylo tam na mě už moc chlastu a keců. Parketa UH byla prostě mejdanová, klubová kapela, žádný zázraky, zatímco Dino to házel do roviny jakýhosi umění. A pak byl koncert na Borátě, kam přišel Dino s 12 pivama a ještě se s tím vytahoval, tak jsem to sbalil a šel, dojeli jsme nasmlouvaný koncerty, nahrál jsem s nima v roce 1993 druhý CD My dva a kněz a na přelomu dubna a května jsem potkal Mejlu, kterýmu jsem říkal, co se stalo a on si myslel, že je škoda abych nikde nehrál. A pozval mě na zkoušku DG 307, to byla tehdy ta veliká sestava s dvouma bicíma (Tonda Korb a Renda Starhon), dvoje klávesy (Mejla a Ivan Procházka), troje smyčce (Tomáš Schilla, Veronika Hahnová a taková milá sedmnáckta z Roztok) - jelo se turné po CD Uměle ochuceno. Takže tím jsem se zase dostal k DG 307, v týhle sestavě bylo ale jen pár koncertů. Pak se začal dělat novej repertoár a zase jako v tom 75, nikdo na to nesměl šáhnout, Mejla to nosil kompletní. Ale to se musím zase kousek vrátit do 91, 92 roku, tehdy byl úžasnej boom těchhle kapel, hráli ty divný PP, neboli Půlnoc, fungovala UH, nejdřív to bylo narvaný, pak lidi přestávali chodit, v novinách psali, že underground má odzvoněno. To jsme se nějak setkali s Mejlou a říkali jsme si, tak už to máme za pár. Zkusme udělat společnej koncert UH a Půlnoci, navrhl jsem. Udělali jsme to a asi rok to fungovalo, našlapáno, pak se Půlnoc rozhádala, rozpadla, to byl ten 93, kde se Mejla potom vrhnul opět na DG 307, odehrálo se to veliký obsazení a začaly vznikat i nový věci. Ovšem Mejla tam začal tahat skladby, který nebyli vůbec DG 307 - např. Muchomůrky, Básníci ticha, nová verze Tygra, na to nesměl nikdo šáhnout. A najednou jsem někde četl v novinách že smlouva Vozáry - Hlavsa je na spadnutí, takže jsem šel se Zajíčkem do hospody a říkal mu, aby si dal bacha, že Mejla si mastí repertoár pro něco jinýho. PZ tomu moc nevěřil, ale Mejla nakonec opravdu odešel a udělal si Fiction, který měli náhle víc jak polovinu repertoáru hotovýho, tím se Mejla samozřejmě nechlubil, že si odnesl tyhle písničky, tyhle hity, který vznikaly u Alpína ve zkušebně. Jak se dohodli Mejla s PZ, to nevím, u toho jsem nebyl, ale pamatuju se, že nějak řešili OSA a Pavlový texty a je pravdou, že Fiction hráli a dodnes v rádiu hrajou jeho texty. A pak vznikla fáze několika posledních koncertů DG 307, vždycky mi PZ volal, jestli má napsat poslední nebo final koncert, mně to bylo vždycky celkem jedno. Ale pak vykrystalizovalo jádro, který považuju za nejlepší sestavu DG 307, a to byl Tonda Korb, když mu to ještě bouchalo, vznikly skladby, minimálně dvě, že přinesl zajímavej rytmus a my jsme to pak obalili, PZ, Váňa na kontrabas, Tomáš Schilla na violončelo a já. V týhle sestavě jsme otevírali třeba Jazz klub v Železný, hráli jsme na Chmelnici a potom Váňa odešel, škoda. Přišla Eva na basu, bicí nebyly, Tonda začal chlastat, a objevily se další dvě baby, to je takový to tesklivý, rozplizlý období, největší problém byl s Evou, používala strašně tlustý struny, na který ještě ke všemu nedohmatávala a přibylo i dost soukromejch věcí, o kterejch se nechci šířit a po nějaký době jsem prostě odešel. Smůlou bylo, že dost základů skladeb či nápadů pocházelo ode mě, je mi celkem jedno, kdo si to připisuje, ale byl problém, že když jsem Evě něco vytkl, bylo mi řečeno „Hleď si svýho nástroje“, tak jsem si ho hleděl, až jsem odešel. Takže to byl rok 1996, kdy jsme nahráli první desku - Knihu psanou chaosem, podle mě dost blbě zmixovanou, druhá byla v 98 - Siluety - kdy jsem odcházel a to byla taková pitomá temná doba, všichni byli otrávený a pár měsíců před tím měl narozeniny Kryštof Zeman, slavilo se to v Jilský a byl tam i Sváťa Karásek, tak jsme probírali život a Karásek říká „Pojď, založíme si bluesovou kapelu“ a tak jsme ji tam per huba založili. Hned vznikla sestava s Londýnem a Jindrou Zemanovou, Kryštofovou mámou, jako manažerkou apod. Já odešel v dubnu od DG 307, v květnu jsem brnknul Sváťovi, jestli do toho jde, on že jo, abych kapelu postavil, no a to je vlastně dnešní Alfredo Schluntzcki, ale bez Karáska. První zkoušky sice začali u Sváti v kostele ve vytápěným sklepě, společně s Pozdravpámbu a první sestava byla Sváťa Karásek, Martin Schulz, kterýmu jsme tím chtěli zachránit život a Dlouhán na bicí. Se Schulzem jsem pomalu začal dávat repertoár dohromady a Karásek na to vždycky chodil „dohlídnout“, já mu říkal, aby připravil text, že to bude stát na jeho kázáních, bude to proměnlivý, budeme dělat tklivý harmonie a Karásek pořád nechodil, až se třeba vylíhla fakt krásná harmonie a my jsme si představovali, jak on do toho káže pro bratry a sestry a furt nic, furt nebyl a nakonec z toho vyrostla první píseň a začalo to vypadat jako muzika, Dlouhán taky nechodil, čili se vyměnil bubeník, vzali jsme basáka Ondru Horáka, pak nás Sváťa vyhodil z kostela, přešli jsme do zkušebny v Jilský, přišel klávesák a pořád něco chybělo a po dvou měsících přemlouvání jsme přemluvil Kábu a to byla vlastně první sestava, která vystoupila. Poprvé to bylo s UH na Vítání jara v březnu 2001. Odsud nás Martin Číhal, manažer PP, vzal na Štvanici, kde PP křtili to nový CD, dobrej koncert, ale pro 100 lidí i s výčepákáma na tý obrovský louce a pak se to začalo pomalu rozjíždět. A tady musím poděkovat PZ, neboť DG 307 byli jako obvykle v rozkladu, takže některý koncerty jsme odehráli místo nich, až jsme skončili někde v Uherským Hradišti, kde nám předskokana dělal Bondy a promítal se tam film o PP, Kába hrál s náma, jenže pak se to rozpadlo, když se Schulz vrátil k alkoholu, ale teď už se to zase pomalu dává dohromady.

V těch 70. letech to bylo otevřený pro všechny, pokud to nebylo náhodou pro ten „vnitřní okruh“, ale většinou jsem hrál, protože v tý době se nevyplatilo dělat to jen pro jednu kapelu. Proto taky Magor chtěl, aby se to dělalo pro všechny, aby každej, kdo může, tam zahrál - ono ale těch koncertů zase moc nebylo a těch kapel taky ne. Je vůbec otázkou, co to byl underground, jestli jenom to jádro kolem Ječný, anebo i to všechno kolem, UH 3 měla snad 1 nebo 2 koncerty sólo, Dr. Prostěradlo Band taky dva, Bílý světlo jestli jednou, dvakrát . V Bojanovicích to bylo hodně dobrý, ono se to právě koncipovalo spíš jako festivaly. V roce 1974 to byla ta Hanibalova svatba, dodnes nevím, o koho šlo, to bylo prezentovaný jako I. festival II. kultury, pak měl Kukal, Mejla, Čárlí Soukup, Bojanovice, známé jako II. festival druhé kultury, tam se snad ženil Magor, snad jen kvůli tomu, abychom si měli kde zahrát, čili další z věcí, pro které se „obětoval“ a pak byl Hrádeček, III. festival. To už nebyly žádný pozvánky, všechno to dělal Magor a prostě ses včas dozvěděl, co jsi potřeboval. Já to respektoval, nevyptával se, věděl jsem, že budeme asi hrát, takže třeba se zkoušelo, věděl jsem, že tam bude aparát, ale já razil teorii, že čím míň toho vím, tím míň můžu vyžvanit. Výběr kapel byl poměrně jednoduchej, ono nebylo z čeho vybírat, ale kdo byl schopen zahrát, zahrál. Toho materiálu zase toho tolik nebylo

Jediný, o čem já vím, že - a s nima jsem spolupracoval i já - měla zájem Jazzová sekce, to chtěl UH Karel Srp na nějaký ty Jazzový dny, ale velice brzo toho nechal, protože jakmile předložil ten seznam, tak UH byla vždycky první, co muselo pryč. Ale kontakty s ostatníma kapelama nebyly, my se ani moc neznali, jestli já byl za celý 60. léty dvakrát na pivu s Gumou Kulhánkem… Nebo s Láďou Mišíkem, ten se nebál, jednou si nás vzal domů a dodneška si myslí, že jsem se mu vychcal na koberec, ale to byl Jarda Kukal. Tuším, že nikoho ani nenapadlo zeptat se, jestli můžeme Etc... dělat předkapelu..

To bylo opět s Cibulkou - jak jsem se už zmiňoval, dělal jsem angličtinu a překládal i nějaký texty, doma jsem si překládal Beefhearta a objevil se tam Petr Cibulka, my jsme jeden čas spolu dost kamarádili a našel tam ty překlady, odnesl je na Jazzovou sekci, později vyšli v nějakém tom Jazzbulletinu. I Jan Zábrana, který měl problém Beefhearta přeložit, moje překlady schválil k publikování. Měl jsem tam i článek o Velvetech, pak snad vyšla nějaká brožurka Život a doba Cpt. Beefhearta, ale tu jsem ani nikdy neměl v ruce. Ještě jsem se angažoval ohledně těch Art Zoyd, s kterejma jsem korespondoval a který mi ještě roky potom posílali desky.

Co tvoje diskografie?

Určitě víc než 5 kousků - 3 x CD DG 307 - Kniha psaná chaosem, Siluety a ta Kocourova kompilace 10 let Globusu. 2 x CD UH (Barbara a My dva a kněz), s PP 1 kousek - číslo 11. z těch jejich „Sebranejch spisů“, pak nějakej ten Újezd, na Padesátiny Mejly a teď čerstvě 2 CD UH II. Ve sklepě 1976/77… Aktuál oficiálně nahrával jak video, tak zvuk koncertu Aktualu ve Vagonu, který produkovalo společenství KRÁVA PORKY (Knížák, Rytíř, Alfréd, Vašák A Porky), který se složilo finančně a tyhle nahrávky se zdigitalizovaly, přidal se k tomu nějakej archiv ze 70let na Betě a pan profesor si to převzal, ale od tý doby je ticho po pěšině, zdá se, že jsme mu zdokladovali jeho aktivity v té nejlepší kvalitě…No, ale Knížák dělal kmotra tomu poslednímu 2 CD UH II., což mi vrátil, anžto já mu dělal kmotra na tý jeho nahrávce. S poslední nahrávkou UH II. jsem zvukově velmi spokojenej, myslím, že všichni můžou bejt spokojený kvalitou zvuku, ostatně UH byla - ne snad nedoceněná, to by sis rozuměl s Dinem, ten si to hlavně myslel a Dlouhán taky - ale v těch 70 letech existovaly vlastně dvě kapely - PP a DG 307, v obou byl Mejla a ty ostatní byl pro hodně lidí póvl, kterýmu se vysmívali, sám ses s tím určitě setkal… Tohleto Dina uráželo a potom bylo dost lidí překvapenejch, právě třeba v těch Bojanovicích, tam to bylo opravdu hodně dobrý. Já jsem vždycky říkal, aby to nechal bejt, ale třeba ty kluci Recomended Records poslali v 78 roce nahrávky kapely This Heat, která tady pak hrála, a upozornili mě na skvělej remake skladby Šílený věci, kde oni opravdu hrajou tu skladbu, sice se svým textem, ale rozhodně je to ono. A já pořád věřil, že ta doba pro UH ještě přijde a ona skutečně přišla. A když jsem viděl tu publikum, který přišlo na křest, byli určitě překvapený a slyšel jsem i dost chvály. A ta atmosféra… Ale to není jen tohle. Na FF vede katedru estetiky můj spolužák z gymplu Tomáš Kulka, kterej pořádá přednášky mimo jiný i o estetice undergroundu, na který přednáší např. Magor nebo Vráťa Brabenec a na ty přednášky chodí i moje dcera. Takže se seznámili a říkali „koho by kdy napadlo, že budeme přednášet na FF a ještě přímo Alfrédový dceři…“ A od Kulky se dozvěděli ještě moji přezdívku z mládí - Ptakouš, a to je nadchlo snad ještě víc, „Tak Alfréd je Ptakouš…“ A dostávají se ke mně nejrůznější reakce, ty tvrdíš, že jako první jsi slyšel UH a praštilo to s tebou, Jarda Stanko, bubeník Majklova strýčka vždycky, když mě potká mě oblizuje a informuje okolí - „Tohle je autor skladby, která změnila můj život…“ To jsou takový hezký věci, protože pár lidí mi to řeklo.

Tak podle mě ta komunita přestala existovat po tom zátahu v 76, netrvalo to dlouho, rozpadlo se všechno, kapely, manželství, v 76, 77 fungovala jedině UH, to byly ty koncerty v hospodě Na starý poště a zdálo se, že to končí, ale najednou to Charta zachránila. Havel nabídl Hrádeček, kde už ta účast nebyla tak velká, jak co do kapel, tak do publika, ale tam třeba poprvé myslím vylezl Filip Topol s Psíma vojákama a byla tam trošku jiná tlupa, víc intelektuálů, Kubiška, tam už se šmrnclo spíš k tý politice a nemohu se ubránit dojmu, že tehdy už se to mnohým lidem zalíbilo a skočili po těch „obětech z androše“ jako po podivným argumentu. Nechci nikomu šahat do svědomí, ale třeba Kohout trestanej nebyl, my jo, o nás mluvili na Hlase Ameriky… A tím to jakoby skončilo, chyběla mi v těch setkáních jakási poctivost. Ale já jsem v roce 79 odjel do Teplic a neudržoval jsem přílišný styky, já už jsem takovej, já nikdy nežil s kapelou, s kterou jsem hrál, na Čurandu jsem chodil ve čtvrtek, zatímco ostatní spolu lemtali imrvére, já si chodil i s jinejma. Obnovilo se to spíš těma návratama, já do Prahy, Zajíček taky, dodneška jsme kamarádi, nevím, jestli spolu budeme ještě někdy hrát, ale na druhou stranu ví, že se na mě může kdykoliv obrátit. Já myslím, že největším kamarádem mi byl Mejla.

Ale já ti můžu, říct co mně underground dal, tyhle styky s lopatama, malířema pokojů, ale taky Magorama, Havlama - já se živím jako překladatel, hodně cestuju a cestoval jsem, dělal jsem ve vězeňství a dodneška mám úžasný kontakty, dokážu vystupovat, dokážu být neformální, nikoho neurazit. Myslím si, že hodně těch věcí mě naučil Magor, kterej ať má dneska vystupování jaká má, i když ta drsnost je jen zdánlivá a gaunerstvím maskuje vlastní jemnost, dokáže být taky zároveň nesmírně křehkej, dokáže v tom druhým vybudit to, o čem si myslí, že ten člověk to má v sobě. A to si myslím, že mě tím kontaktem s lidma taky naučil. Když sedí někdo vzdělanej s polovzdělancem, je zapotřebí vychytat tu nekonfliktnost, bavit se s ním, najít stejný téma a to si myslím, že zrovna tohle mám z undergroundu.

Tak nějakou díru to jistě zaplňovalo, ne všichni lidi chtěli poslouchat Plameny a Pavla Lišku. Nemůžu o tom mluvit nahlas, ale myslím si, že určitě. Nechci se samozřejmě vyjadřovat ke Klausovu výroku, že ne nějaký disidenti, ale že ta mlčící většina zlomila totalitu, na takovou ptákovinu já vůbec nemůžu reagovat.

Blbě, jako vždycky, jednou zkouškou. Váňa mě velice potěšil, protože i když začínal v 18 letech v UH tak velice brzo s tím začal, nechci říkat, že pohrdat, ale prostě ty malíři pokojů mu nějak přestali vyhovovat. Už jsme o tom mluvili, že tady se cenili jen PP a DG 307, a byly to pojmy. My jsme dělali několik oslav UH - ten parník, pak 20 let na Borátě, 25 let v Akropoli v roce 98 a Váňa nikdy neslyšel. Ale teď slyšel, hrál dobře, pak jsme spolu seděli a mně připadalo, že se mu to líbilo. On je sice někde jinde, ale myslím, že byl spokojenej a odehrál to s radostí.

Muziku poslouchám nejraději tu starou, dneska už jsem asi taky slušná konzerva, ale tehdy jsem nebyl. Zlomem byly asi ty zlatý 60. léta, jakmile to sklouzlo do toho diska, který mě nezajímalo, zůstal jsem u tý staroby. I když dneska je spousta kapel, který to mydlej hodně dobře.

Restaurace Konec světa,
Praha, 17.1.2004