MEJLA HLAVSA, JAN VOZÁRY - MAGICKÁ NOC (IN MEMORIES OF THE PLASTIC PEOPLE)

Musicserver.cz 3. 4. 2026

"Magická noc" halí Plastiky do elektronického dusna. Reedice potvrzuje životnost projektu Mejly Hlavsy a Jana Vozáryho

Prudce uhánějící doba undergroundové hrdiny nepotřebovala, The Plastic People of the Universe byli dávno minulostí, lídr kultovní kapely Mejla Hlavsa měl svou vlastní formaci Fiction. Přesto se z vnějšího popudu k hudbě PPU vrátil. Vzniklo podivuhodné album "Magická noc", které dalo hudbě uskupení nečekaný háv.
Pokoutní nahrávání, střety s režimem, debut propašovaný na Západ a vydaný na Západě, konspirace, vězení, perzekuce. Plastic People of the Universe dnes fungují jako symbol i mýtus. Platí to i o tvorbě - jejich temně hypnotické skladby, syrovost podání i možná trochu nezáměrné a okolnostmi a neznalostí dané uvažování out-of-the-box jim zajistilo pevnou pozici v kánonu domácí hudby.
Každopádně, rozpadli se v roce 1988 a uvolněné devadesátky uháněly v duchu tady a teďa ohlížet do minulosti se nepotřebovaly. Mejla Hlavsa, největší tmel formace, na hudbu nezanevřel. Do roku 1993 hrál s formací Půlnoc, později zformoval Fiction, ale na PPU nezapomněl a skladby z jejich repertoáru na koncertech stále zněly. Přesto to pro něj nebylo něco, k čemu by se chtěl ve větší míře vracet - k obnově Plastiků došlo až v roce 1997.
Vztah k původnímu repertoáru nicméně alespoň na čas změnil Jan Vozáry, bubeník novoromantického Oceánu a Hlavsův spoluhráč z Fiction. S původní myšlenkou vytvořit remake ikonických skladeb PPU pro vlastní potěšení přišel Vozáry v roce 1995. Hlavsu pro projekt získal a ten třináctce značně svébytně uchopených předělávek (a jednoho remixu) propůjčil svůj hlas a příležitostnou kytaru. Výsledek ve své době dost tvrdě narazil na nepochopení kolegů z podzemní komunity.
Digitální underground - tak styl nahrávky Milan Hlavsa popsal. Dominuje tu na kost oholená hutnost, podstatná je hypnotická rytmika. Nad šlapajícím základem se vznáší fragmenty syntezátorových melodií, drobné zvuky a ruchy a hlavně Hlavsův nízko posazený, odosobněný zpěv. Není to primárně klubová muzika, na to se příliš soustředí na text, přesto tu určitý omamný, až psychedelický, odér najdeme.
Ostatně, původní verze skladeb - tracklist vybírá napříč diskografií Plastic People of the Universe a v zásadě se jedná o jakýsi výběr toho nejlepšího - se jako vhodný materiál pro tento typ úpravy vyloženě nabízely. Stačilo se opřít o ostinátní basovou linku (příkladně třeba "Podivuhodný mandarin", zde jen jako "Mandarin"), svléct ji a okolo ní vystavět nové elektronické vrstvy.
Materiál si ponechal syrovost, přibyla nicméně temnota - Hlavsa tu zní skutečně démonicky. Atmosféra je mnohem hutnější, strašidelnější, tajuplnější a vlastně nevyzpytatelnější. Skladby propojuje hypnotický tepot beatu. Tu a tam na něj dvojice, jako v kousku "Spofa", navrství atmosféru, za kterou by se nemusel stydět ani Angelo Badalamenti na soundtracku k "Twin Peaks", přesto výsledek, i při své téměř hodinové délce, působí trochu uniformně.
O nový mix a remaster "Magické noci" se postaral zkušený Moimir Papalescu. Zůstal v zásadě věrný původní verzi z roku 1997, jen songy trochu pootevřel v detailech a přidal na průraznosti, zvuk je dynamický a výborně šlape. "Magická noc" dostala také novou grafickou úpravu, která upozadila původní, poněkud bizarně devadesátkový přebal (zájemci jej najdou na zadní straně bookletu a mohou si jej v případě nutnosti obrátit), informačně je booklet nabitý a nic podstatného neschází. Celkově vzato lze reedici vytknout pramálo.
Z principu jsou ale samotné předělávky docela krotké a místy nezapřou devadesátkový původ. Paradoxně ale zestárly lépe než některé původní nahrávky. Přesto se jedná o zdařilý počin, který by z příběhu (a dědictví) domácího undergroundu neměl zmizet. Reedice "Magické noci" se o to postarala.

                                                                            Jiří V. Matýsek

ČT ART 24. 3. 2026

Albem Magická noc Milan Hlavsa a Jan Vozáry předběhli dobu. Reedice o tom vypovídá přesvědčivě

Ačkoli je Milan „Mejla“ Hlavsa právem považován za stěžejní muzikantskou postavu českého undergroundu, zároveň se jednalo o osobnost, která se ve svobodných poměrech devadesátých let až do své předčasné smrti v roce 2001 dokázala – na rozdíl od většiny svých kolegů z někdejšího podzemí – výrazně, avšak stále bez kompromisů, rozvíjet.
Hudební vydavatelství Guerilla Records, které je jakýmsi posledním majákem klasického českého undergroundu a vzorně pečuje o jeho odkaz, se rozhodlo připomenout dvě významná výročí začátku letošního roku. Právě před půlstoletím, 17. března 1976, zahájil represivní aparát Státní bezpečnosti rozsáhlou akci, během níž bylo po koncertě v Bojanovicích vzato do vazby dvaadvacet osob. Tento pokus o „konečné řešení“ otázky českého undergroundu sice vyvrcholil v září 1976 odsouzením Ivana Martina Jirouse, Vratislava Brabence, Svatopluka Karáska a Pavla Zajíčka, ale zároveň sjednotil tehdejší opozici a nepřímo vedl ke vzniku Charty 77. Druhým výročím pak jsou nedožité 75. narozeniny Milana Hlavsy, které připadly na letošního 6. března.
Guerilla Records by bývalo mohlo tyto události připomenout různými způsoby, počínaje x-tou, třeba trochu jinak a luxusněji pojatou reedicí nějaké klasiky domovské Hlavsovy kapely The Plastic People of the Universe. Majiteli vydavatelství Vladimíru Drápalovi budiž vzdána čest a sláva, že se nenechal zviklat a nešel na jistotu.
Vydal možná to vůbec nejkontroverznější, na co Milan Hlavsa z hlediska svých vrstevníků a „androšských mániček“ vůbec kdy sáhl. A za co ve druhé polovině devadesátých let sklidil kromě pochvaly také – možná poprvé v životě – zcela negativní reakce. Vyprávějí se dokonce historky o fyzické inzultaci, které se Hlavsovi dostalo ze strany někdejšího uměleckého vedoucího Plastic People Ivana Martina Jirouse. „To máš za Magický noci,“ procedil prý podle lidových zkazek mezi zuby Jirous, když se knockoutovaný Hlavsa sbíral ze země. „Za Magický noci“… Tím Jirous myslel album, které se správně jmenuje Magická noc, nese podtitul (In Memories of the Plastic People) a jeho původcem byl v roce 1997 kromě Milana Hlavsy tehdy třicátník Jan Vozáry. Tedy někdejší bubeník slavného popového Oceánu, elektronický tvůrce, v devadesátých letech také člen kapely Fiction. V ní Hlavsa hrával s o generaci mladšími hudebníky moderně pojaté písničky.
Právě ve Vozáryho hlavě se zrodil nápad na jakousi revizi starých písní Plastic People, která by byla průsečíkem mezi syrovou estetikou sedmdesátých let a technologickými možnostmi digitální éry. Ke spolupráci oslovil Hlavsu, který původně nápadu příliš nedůvěřoval, ale po poslechu prvních demonahrávek si jej Vozáry získal. Hlavsa nahrávce vtiskl punc nejen svým uhrančivým zpěvem a kytarami, ale také svou naprosto hypnotickou hrou na baskytaru, která patří mezi hudebně nejzásadnější „výdobytky“ českého undergroundu.
Výsledkem je bezmála hodinová přehlídka tvrdých a syrových elektronických rytmů, samplů, syntetických i „živých“ zvuků na bázi klasických písní Plastic People převážně z jejich nejstaršího autorského období, s mírně pozměněnými názvy. Hlavsa si pro tuto podobu svých písní vymyslel novou, ale docela přesně pojmenovanou škatulku „digital underground“. Asi nejblíže mělo album k elektronické experimentální scéně zvané electronic body music (EBM), která v sobě spojovala elektroniku, syrové rockové až punkové rytmy a velkoměstskou industriální zvukovou estetiku. Tedy experiment, který byl pro tradiční undergroundové publikum zpočátku obtížně přijatelný.
Zajímavý je onen časový odstup bezmála třiceti let od vzniku alba. Je zřejmé, že svým způsobem předběhlo dobu. Jako první ukázalo, jak také lze s klasickým undergroundovým odkazem nadále pracovat. Ale i naopak: mladší tvůrci, pro něž je elektronika přirozeným vyjadřovacím prostředkem, mohou nalézt inspiraci k pozoruhodné tvorbě v hudbě staré víc než dvacet let.
Ke kvalitě nynější reedice přispěl remastering původní studiové nahrávky, kterého se ujala osoba v tomto kontextu nad jiné povolaná, Moimir Papalescu, tvůrčí duše průkopníků české electronic body music Gun Dreams a Vanessa. Aktuální verze skutečně zní neobyčejně svěže a dynamicky.
Bude zajímavé, jak se k reedici postaví někdejší underground, jehož protagonisté jsou o desítky let starší, posluchačsky jistě zkušenější a chtělo by se věřit, že i moudřejší. Snad pochopí, že underground netkví v tom zůstat sedět na židli a nechat se obrůst mechem, nýbrž že jeho smyslem je nadále jít po své vlastní cestě bez ohledu na okolnosti a třeba i nepřízně. Právě to uměl Milan Hlavsa.

                                                                                        Ondřej Bezr

UNI 3/2026

Byla to docela sranda sledovat reakce fanoušků, když v roce 1997 vyšlo Mejlovo album, na něž si přizval Jana Vozáryho, který věkem i stylem patřil úplně jinam (a teď nehodláme jakkoli hodnotit Mukův Oceán). Někteří si ťukali na čelo a mluvili o zradě či výprodeji, jiní pochvalně pokyvovali hlavami. Fakt zábavná lekce v toleranci a bezpředsudečnosti, podobně, jako když vyšel debut WWW, anebo Lou Reed přibral jako doprovod Metallicu. Ovšem podíváme-li se na projekt, mající podtitul [In Memories of The Plastic People] Mejlovýma očima, dává nám vše náhle smysl. Zaprvé, vždy se snažil zkoušet něco nového, viz Pašije, až artovou Myš či elektronické Šílenství, náladové Fiction a dekadentně písničkovou Garáž, a bylo mu jedno, co na to publikum. Zadruhé, hutný zvuk a elektronické spodky jistě musely lahodit jeho uchu, byl přece basista a autor chytlavých figur. A možná zatřetí, jiný pohled na zažitý a omletý repertoár také nebyl k zahození. Vozáry přistoupil k dědictví Plastiků s pietou, ovšem neoprašoval je hedvábným hadříkem, naopak – nejdříve vše náležitě ořezal, k Mejlovým linkám pak přidal nové harmonie, hlavně ale vše posunul zvukově (napadá nás teď album DG 307Artificially Flavored, resp. Uměle ochuceno!!!). Právem tehdy Mejla přišel s označením "digital underground", obojího bylo v nahrávkách bohatě. Hoši vybírali ze starších skladeb (1972-1974), jedinou výjimkou je Chvíli přihlížel (1983), což má logiku – pozdější kousky byly daleko propracovanější jak komposičně, tak aranžérsky. Takže, co nám tehdy nabídli, a co dnes vychází ve zvukově vymazlené podobě? Úvodní Magické noci počal čas (zřejmě pro odlišení od zažitých originálů Mejla lehce pozměňoval názvy) začínají vskutku imposantně a udávají tón celému albu "remaků", jak je Mejla nazval. Místo Mejlovy basovky slyšíme temnou elektroniku, různě opentlenou syntíky a podobně. Ovšem ráz, ducha písně to nenarušuje. A třeba následující Jó Jó (Jó, to se ti to spí) chutná spíše jako temnější remix PSB či Erasure, ovšem v dobrém. Kratičký vtípek Metro Goldwyn Meyer zde coby MGM napučel na skoro pět minut ukázkové soundtrackové elektroniky, závěrečný remix Magických nocí posouvá Mejlův odkaz do současnosti. Skvěle, skvělé.

Josef Rauvolf

Josef Rauvolf