AKTUAL - DĚTI BOLŠEVIZMU

Vašek Vašák
Jak to u nás chodí (Xantypa 11/2005)

Každou chvíli slyším, že ta či ona kapela slaví dvacet, třicet, nebo čtyřicet let činnosti. Jediný Milan Knížák se rozhodl (před dvěma lety) uspořádat vystoupení ke dvaatřicátému výročí nečinnosti (své kapely Aktual). Jelikož měl koncert úspěch, sešli jsme se letos znovu. Na kytary hráli opět Alfréd a Zdeněk Rytíř, na basu Porky, já na klávesy, jen za bicími seděl Erno Šedivý, který se od sedmdesátých let toulal po Americe. Se Zdeňkem se potkali na jevišti po třiačtyřiceti letech. Důvodem našeho vystoupení byl křest cédéčeka, složeného z nově natočených starých písní. Nechybí na něm zvuky sbíječky, buldozeru a jiných, Knížákovi milých „hudebních nástrojů". Ve Vagonu se sešly prošedivělé „máničky" i mladí, kteří v době, kdy koncerty Aktualu rozháněla policie, ještě nebyli na světě.

Přesně v osm dorazil kmotr (alba). Václav Klaus. Erno rozjel šlapavý rytmus, já udělal na pianu efektní gliss a - shodil jsem si noty. Jako první zazněli APOŠTOLOVÉ, pak GL GL GL a další skladby. A potom už jsem zahrál fanfáry z Libuše a na pódium vystoupil z davu pan prezident. „Nikdy jsem v rockovém klubu nebyl," poznamenal, „je neuvěřitelné, že tyhle písničky vznikly už před čtyřiceti lety." Pak přinesl ředitel Guerilla Records Vláďa Lábus Drápal šampáňo, a křtilo se. Jakmile se cédéčko polilo, kolovala láhev od úst k ústům. „Tady máte, pane prezidente, text, abyste si mohl s námi zazpívat poslední píseň," strčil jsem Václavu Klausovi do ruky papír. „Ale já ji neumím," bránil se. „JSME VYSLANCI Z KOSMU je jen recitace, na tom se nedá nic zkazit," ubezpečil jsem ho. Prezident se poslušně postavil k mikrofonu. Když jsme skončili, propukli posluchači v řev. „Měli bychom něco přidat," navrhl namlsaný zpěvák Klaus, „co kdybychom zahráli ještě jednou první skladbu?" Bylo komické sledovat, jak prezident zpívá: „... my opilci a narkomani roztřískáme svět." Když jsme si vychutnali potlesk, čekala nás u stolu pětilitrová láhev utopenců, které nakládal Porkyho dědeček. První buřt napíchl prezident, ostatní ho následovali. Vidlička putovala opakovaně z ruky do ruky. „Ne, že bych nikdy nezpíval před lidmi, na jednom mítinku jsem účinkoval s Matuškou, ale něco takového jsem v životě nezažil," svěřil se Václav Klaus mé přítelkyni. „A o vás jsem nevěděl, že děláte vedle novinařiny ještě muziku," obrátil se na mě, když jsme usedali ke stolu. „Vašák byl málem Zlatej slavík," zavtipkoval Knížák. „Vašku, tady máš pivo," přiklopýtala k prezidentovi bujará žena. „Děkuju," přijal ho Klaus s povděkem. „Podepíšete mi cédéčko, když teď zpíváte s Aktualem?" položil jsem před něj booklet s podpisy ostatních členů kapely. „Jestli na to uvidím." V tu chvíli odněkud přiskočil do té doby nenápadný muž v kožené bundě a rozsvítil nad stolem mobilní telefon. Rozzářilo se na něm logo Policie České republiky. „Když jste zpívali písničku MILUJU TEBE A LENINA, napadlo mě, jestli vůbec dnešní mládež ví, kdo byl Lenin?" pronesl prezident k dceři mé přítelkyně. „Jako antikomunistka to přece musím vědět!" odpověděla rezolutně třináctiletá Maruška. Zůstali jsme ještě na vystoupení Umělé hmoty. V době, kdy hrál Filip Topol, jsme už zaháněli Marušku a mojí Bětušku do postele. Tak zase příště.