Dáša Vokatá – Víra a láska mě drží při životě

Po osmi letech jsi vydala nové CD. Co jsi mezi tím dělala?

Celé roky jsem hrála, vystupovala i skládala. Hlavním důvodem, proč jsem otálela s vydáním další nahrávky bylo, že minulá deska se mi myslím moc nepovedla, byla moc vyčištěná, hlas nebyl v plné síle, halt mrtvá. Měla jsem strach točit novou, že ji zase pokazím. Takže jsem to neustále odkládala a vlastně jsem ani točit nechtěla.

Mě by asi bylo nejlepší točit naživo, to se nejvíc odvážu a reakce publika mě vybudí k nejvyšším výkonům. Ale na druhé straně se přitom udělá spousta chyb a chybiček, které jsou pak při poslechu dost zřetelné. Dlouho jsem rozmýšlela, jestli mám natočit desku s muzikantama nebo sama, ve Vídni mám dokonce kapelu. A jistě bych mohla točit i s hudebníkama v Praze, kde mám spoustu přátel.  Na druhou stranu, např. Magor a kamarádi tvrdí, že jsem nejlepší sama s kytarou.

Poněvadž jsem už za tu dlouhou dobu složila písniček spoustu, bylo těžké z nich vybírat. Vybrala jsem teda ty, co se nejvíc líbí mně. Ve studiu jsme jich natočili kolem 20, z kterých jsem ubrala ty, které se mi moc nezdály. A protože 14 je moje šťastné číslo, tak jsem jich tam nakonec nechala čtrnáct. Až nedávno jsem si uvědomila v českém kostelíčku na Rennwegu ve Vídni, kam chodím o nedělích na mši, že tam je vyřezaná křížová cesta Ježíšova a těch zastavení je tam taky 14.

Ano, tyhle tři písničky se nejvíc ujaly a lidi je na koncertech pořád chtějí, tak jsem je zde oživila.

Ono mě to nějakým způsobem provází od raného mládí. Když jsem zpívala v  undergroundu, tak jsem měla písničku Vstanou noví bojovníci snoví. Už jsem ji sice dávno zapomněla, ale celou tu dobu si jdu za svými sny, a zrovna tak i v mojí rodině takhle všichni nějak fungovali. Deska se jmenuje podle písně Bojovník snů, která pojednává o mém dědovi a jeho ženě - mojí babičce - která mu z velké lásky pašovala na frontu kufr s uzeným, což bylo o život. Oni měli to štěstí, že se jim podařilo prožít lásku na celý život. Umřeli společně ve stejný den.

To bych se musela vrátit až k samým svým kořenům… Můj táta spáchal v roce 1976 sebevraždu, v Ostravě žil dost osamocen a byl z politických důvodů pronásledován, neměl to jednoduché. Našla jsem ho viset ve skříni oběšeného v kleče na kravatě a teprve po jeho smrti jsem objevila ve sklepě spisy Sacharova a podobné věci. Až potom mi začaly věci docházet. To mě vedlo k tomu, že jsem – ten šok! – opustila Ostravu a hledala lidi, kteří by mi něco říkali. Po procestování celé republiky stopem, jenom s kytarou a ruksakem – ptala jsem se různě i mániček po hospodách, kam bych se mohla uchýlit, protože v Čechách jsem nikoho neznala - až jsem se ocitla na baráku v Rychnově u Děčína, kde žili manželé Princovi. S ruksáčkem a kytarkou jsem dorazila do Rychnova, vešla do hospody, kde seděl Jarda Kukal s manželkou „Kukačkou“, Honza a Květa Princovi, přisedla jsem si, dala pivo a už jsem nikdy neodjela. Tak hrozně se mi tam líbilo! Později tam začali jezdit muzikanti z okruhu Plastic People, DG 307 a spousta dalších lidí. Na Silvestra 1976/77 tam došlo k podpisování Charty 77 a pak už to bylo všechno strašně rychlé. V důsledku pronásledování po Chartě nám tenhle rychnovský dům srovnali se zemí a mě tlakem na mojí rodinu přiměli k emigraci. Moje babička, když jsem se jí svěřila, že vycestujeme, řekla: Dagmarko, to já už nepřežiju. Protože její jediný syn (a můj otec) spáchal předtím sebevraždu a oni se upnuli na mě. Že nepřežije to, že ztratí svou milovanou vnučku a dvě pravnoučata, tehdy jsem už měla Matěje a Bohdanku. My jsme v roce1980 opravdu vycestovali se Sváťou Karáskem vlakem Vindobonou – v jednom kupé jsme měli děti a v druhém jsme já, Londýn, Sváťa a jeho žena Stáňa popíjeli šampaňské až do Vídně. Krátce nato jsem dostala smuteční parte, že děda s babičkou si pustili plyn, vlastně v den mého odjezdu zemřeli. Ani smrt je nerozdělila. Potom to bylo všechno ještě smutnější. Samozřejmě si dneska mladí nedovedou představit, co to byla "železná opona". Zaklapla hranice a my jsme věděli, že už se nikdy zpátky nedostaneme. A to samé naši rodiče, nemohli za námi, bratrovi vzali okamžitě pas a do Vídně se dostal až na podzim 1989. Mojí mamince to zlomilo srdce taky, ztratila manžela, dceru, vnuky. Těžko tu bolest zvládala a v roce 1990 spolykala prášky. Takže když to tzv. ruplo, otevřely se hranice, tak jsme já i Karel Kryl vlastně jeli pohřbívat maminky. Karlovi umřela předtím.

Ono to nebylo vůbec tak jednoduché, jak to vypadá. V té době jsem v Rakousku byla bez státního občanství, měla jsem jenom politický azyl. Mně zbavili občanství už v Československu, v Rakousku jsem sotva uživila děti a na rakouské občanství jsem pořád neměla, protože to stálo spoustu peněz. Takže já jsem byla bez občanství a hrozilo nebezpečí, že kdybych jela sem, že mě nepustí zpátky do Rakouska. Že by mi padnul důvod toho politického azylu. A to by byl průser, protože co s dětma - kdyby zůstaly v Rakousku a mě pak nepustili zpátky, tak by skončily v děcáku. Takže teprve v zimě 1990 jsem podala žádost o občanství, i když jsem se po revoluci okamžitě chtěla vrátit zpátky. Ale moje děti celou noc hořce plakaly, protože byly doma ve Vídni, měly tam kamarády, všechno. A já jsem si zase říkala, že jsem je tam zatáhla a pak je vezmu někam pryč, kde budou cizinci, stejně jako já jsem byla celou dobu v Rakousku Auslander. Trpěla jsem jako zvíře, strašně mě to bolelo, celá ta emigrace, ale tohle jsem jim nechtěla udělat. Musela jsem to tam s nimi nějak odbojovat a pak ještě půl roku čekat na občanství. To mi nakonec tenkrát zaplatil můj zaměstnavatel, abych u něj v grafické rukodílně nadále zůstala pracovat. Občanství jsem dostala v létě 1990 a okamžitě přijela. První můj koncert se odehrál na prvním oficiálním Trutnovském festivalu společně s Karáskem a Soukupem v roce 1990, byl to můj návrat na česká podia.

Komunisti dávali zabrat celý rodině. Když jsem musela odejít z Rychnova, tehdy jsem tam tahala klády v lese a měla z toho zdravotní problémy, přišlo rizikové těhotenství, ležela jsem několik měsíců v ostravské porodnici na udržování s malým Matějem, tak mě pořád chtěli k výslechu. Dělali domovní prohlídku i u maminky a tak. Ale naštěstí můj primář je ke mně nepustil, ochránil mě a tak se Matěj díky Bohu narodil, jinak nevím… Pak jsem byla zase v jiném stavu s Bohdankou a neměla kde bydlet, Rychnov už byl srovnán se zemí, a tak jsme putovali různě po přátelích. A ti byli skvělí! Bylo to v době po Chartě 77 a tehdy byla taková lidská soudržnost a tak silná přátelství, že to úplně nahrazovalo rodinu. Na kterou já jsem tehdy i trošku kašlala, v té době byli přátelé pro mě daleko důležitější. S rodinou jsme se stěhovali prakticky každé tři měsíce, jednou třeba z Ostravy mě stěhoval Mejla Hlavsa k Honzovi Litomiskému do Vyskytné, kde jsme potom taky chvíli bydleli a v Pelhřimově se mi narodila tehdy dcera Bohdanka. A pak zase z té Vyskytné jsme se stěhovali do bytu k Václavu Havlovi, protože Václav seděl a byt byl volný. Paní Olga Havlová nám poskytla bez mrknutí oka byt, dala nám od něj klíče, i když tam byly drahocenné obrazy a koberce a my jsme se nastěhovali s malýma dětma, s kterýma se nedalo zajít ani na návštěvu, protože hned převrhly kafe na ubrus a všechno zhuntovaly. Paní Olga tehdy bydlela se psy na Hrádečku.

Bylo to strašně krásný a moc si toho vážím. Vzalo mě to za srdce a bylo pěkné, jak Václav Havel mluvil krásně upřímně. I atmosféra byla skvělá, on řekl že se připojuje k mým bojovníkům snů, načež já jsem odvětila, že on byl bojovníkem snů ještě dřív než jsem se vůbec narodila. Ale je zajímavé, jak se to všechno prolíná, na prvním Trutnově, kam jsem tehdy přijela, to bylo vlastně moje první setkání s ním, jinak on byl vždycky v kriminále. Vlastně ne! Tehdy jsme na tom rychnovským baráku dělali obrovský Silvestr 1976/77. Já se tam vracela z Vánoc, které jsem strávila s maminkou v Ostravě, kde jsem mimochodem zažila svůj první výslech. Hned na nádraží mě sejmuli a šup se mnou na celu, kde mě vyslýchali a já vůbec nevěděla, co se děje. Najednou mi začali vytýkat lidi, s kterýma se stýkám a jakože mě chtějí zachránit, ať za nima už nejezdím. Na což já zase říkala, že jsou to ti nejpravdivější lidi, který znám, za kterýma si stojím a že nemůžou být špatní! A tak mě různě vyslýchali a mně bylo hrozně zle, už jsem byla v jiném stavu a měla břicho, chtělo se mi zvracet, ale oni pořád mleli, že na toho Silvestra už tam nesmím jet. Abych se vůbec dostala na vzduch, tak jsem jim podepsala, že tam nepojedu a jak jsem vylezla, hned jsem tam samozřejmě jela. O Silvestru se na Rychnově sešli všichni: Václav Havel, Pavel Landovský, Jiří Němec, Věra Jirousová, Petr Uhl, Anička Šabatová, Petruška Šustrová a další, plus desítky „androušů“ a hudebníků ze spřátelených kapel. Charta 77 už byla připravena k zveřejnění, obyvatelé baráku ji podepsali, ale mě odrazovali kvůli tomu těhotenství, takže já ještě v té první várce nebyla. Ale potom, když jsem byla už v Ostravě a zažila jak mě dusí při domovních prohlídkách a jak pronásledují moje přátele, vynikající lidi, tak už jen ze vzteku, že jsou takový svině, jsem ji podepsala. Vlastně v tom nejhorším období na jaře 1977. No ale k tomu prvnímu Trutnovu 1990 – tam jsem potkala tehdy už prezidenta Havla a když jsme si podávali ruku, jeho první otázka byla „A vrátíte se?“ a moje děti kolem pobíhaly, nechápaly co se děje a já jsem cítila, že jim to nemohu udělat. Tak to byl ten můj důvod, proč jsem se nemohla vrátit hned, ale musela ještě dlouhá léta pracovat ve Vídni, abych je uživila. Také jsem se předtím setkala s Václavem Havlem na Hrádečku koncem 80tých let na Pašijích s Plastiky.

To bylo LP, které jsem točila na Svobodné Evropě v Mnichově, kde mi to zařídil Sláva Volný, její tehdejší redaktor. Šlo to velice hladce, protože už tehdy jsem se hodně stýkala s Karlem Krylem, který mi dost radil. LP jsme nahráli za 2 dny, točil mi ho německý zvukař, který natočil všechny Krylovy desky a v roce 1985 vyšlo s finanční podporou Pavla Tigrida v Šafránu. Tehdy byly ty písničky hodně angažované, silně jsem prožívala Chartu 77 a pronásledování, zavíraní kamarádů. K tomu jsem nemohla mlčet, to bylo všechno „odžitý“. Možná by se dalo říct, že není-li pronásledován, nemá člověk už o čem psát, ale ony se objeví zase jiné bolesti. Letos třeba bojuji o žáby, na posledním CD je píseň Žáby a je zvláštní, jak ty písně přicházejí. Že se nějak samy vyderou. Neskládám u psacího stolu, jen si brnkám a zrovna tak vznikla tahle píseň. Tři dny nato jsem jela Pendolínem z Vídně do Prahy kde jsou ve vlaku všelijaké letáky a najednou čtu v prospektu Českou drahou po zoologických zahradách, že rok 2008 je rokem žáby. Že hrozí nějaká epidemie mezi obojživelníkama a tenhle rok je vyhlášený na záchranu žab.

Já jsem od malička hrozně ráda zpívala, už jako malá žabka, když jsem jezdila autobusem, sedla jsem si úplně dozadu a v drnčícím autobuse zplna hrdla zpívala. Hrozně jsem toužila hrát na klavír, ale žili jsme v paneláku, kde to bylo vyloučené. Nicméně moje maminka mi asi v 10 letech přivezla z Karlových varů, kde se léčila, kytaru. Takovou levnou, tvrdou, na které jsem si úplně do krve rozsekala prsty, stála 115,- Kč, jak si dosud pamatuju. A na ni jsem se sama učila hrát (trochu odbočím: měli jsme loni vystoupení s Magorem v Karlových varech, šli kolem hudebních nástrojů, kde jsem si vzpomněla, že mi tam maminka koupila před 44 lety kytaru a tak jsem tam koupila z nostalgie aspoň futrál). Tak jsem se naučila tehdy těch pár akordů, písničky, co letěly (Olympic, Petr Novák, Pavel Novák a tak), ale já jsem měla ráda i básničky, recitovala, vyhrávala soutěže. Básničky, to bylo moje

Kdepak, dokonce když jsem maturovala v roce 1973, tak kdo chtěl na vysokou školu, musel zároveň podepsat přihlášku do SSM. Takže já jsem si tímhle zavřela i cestu na vejšku. Ale zpět. Měla jsem ráda básničky, hodně je četla a abych je dostala do písniček, tak jsem už na ZDŠ vybírala západní hity a ty jsem si textovala. Angličtina byla pro mě passé, my jsme se učili jak známo jen rusky, tak jsem si je textovala prostě podle svého. Smysl byl úplně jiný, ale bylo to tak nějak pěkný, že to zpívala se mnou celá třída, i na průmyslovce, tam jsem si textovala písně třeba od Dusty Springfield. Vlastně až při tom záhulu s CH 77, po tom Rychnově a všem tom pronásledování jsem se začala angažovat… Představ si bydlet na baráku, kde na tebe pořád Lidové milice něčím míří a kolem domu jezdí tanky. Tam jsem zůstala jen s Květou Princovou, tehdy už byl rozsudek o zbourání vynesen, ale my chtěly dům zachránit, tak jsme tam obě dvě ještě s miminkama samy žily. Manželé pracovali na vrtech, byli doma jen občas, a na nás milicionáři rafičili kulomety a do domu házeli bomby se slzným plynem. Věčně jsme brečely a furt vynášely všechny věci a koberce a myly je pod pumpou, abychom to vůbec nějak přežily. Až došlo k tomu, že naše děti onemocněly, byly ještě malinký, tak jsme musely odjet. Zavolaly jsme si z Děčína taxík a jely až do Ostravy. V Lipníku nad Bečvou vystoupila u rodičů Květa a já pokračovala do Ostravy. Toho oni využili a jakmile jsme vytáhly paty, náš barák srovnali se zemí. A vlastně až ten tlak, v kterém jsem se ocitla, vyvolal protestsongy - já která jsem politická vůbec nebyla, jen jsem prostě ráda psala básničky a zpívala a malovala jsem a vůbec byla trhlá do umění - ale po tomhle! My jsme si vlastně to naše umění nemohli provozovat ani na svých barácích.

Když nás v osmašedesátým obsadili Rusové, mně bylo 14 a pamatuji si, jak jsme s mámou 21. srpna venku věšely prádlo, kolem nás se valily tanky a já myslela, že je to cvičení. Zdálo se mi to divný, tak říkám mámě Mně se zdá, že těch tanků je nějak moc a máma Kašli na ně, nejdřív musíme pověsit to prádlo a pak uvidíme. Nicméně tanky u nás zůstaly a všechno se začalo rapidně měnit. Nastupovala jsem na průmyslovku, kde najednou ta normalizace začala být velice citelná, výborní profesoři, které jsme měli v prvním ročníku, byli odstraněni a posláni do hutí a do dolů a namísto nich přišli komunisti, takže mě už ta škola ani nebavila. Byli jsme tehdy dost protirežimní, protože my jsme to zažili na vlastní kůži, ty nespravedlnosti, změny k horšímu po bezvadných 60-tých letech. Tehdy jsem se neuměla písní ještě dost vyjádřit, ale zpívali jsme hodně Karla Kryla, což tehdy asi všichni studenti. Když jsem pak emigrovala, poprvé jsem se Karlem Krylem setkala u arciopata Opaska v Rohru v benediktýnském klášteře. Karel se ptal Ty jsi teď přijela  z  Čech, zná mě tam ještě někdo? To byl rok 1980 a já říkala No samozřejmě, vždyť jsme tvoje písničky hráli a zpívali jako studenti na průmce, a on nevěřícně Fakt? Tak jsem mu z fleku zahrála jeho píseň Lásko a on byl úplně dojat k slzám, když viděl, že nekecám. Potom mezi námi vzniklo nerozlučné přátelství, které trvalo až do jeho smrti. Ale k těm písničkám… My jsme si na těch undergroundových otevřených barácích dělali svoje koncerty a bavili se (což je dneska už známá věc, dokonce bych řekla součást historie), ale jelikož mně v tom 68 bylo 14 let, neměla jsem už šanci se na ta normální podia vůbec dostat, takže jsem hned začínala v undergroundu. Když jsem přijela do Rychnova, ocitla jsem se rovnou v epicentru undergroundu, aniž bych o tom věděla. To bylo jakési řízení seshora, mně s těma lidma bylo strašně dobře, prostě jsem tam hrála, vařila, zpívali jsme a kdyby nás režim nechal, tak bysme si tam krásně žili, vychovali děti, jak to v pohádkách bývá... S Miluškou Števichovou jsme pracovaly na statku, pak v lese, prostě pohoda. Jenže stejně nás museli rozprášit, i když nám nešlo o nic jiného, než o kulturu, kterou jsme si vytvářeli sami. Moct hrát aspoň na tom našem území. Proto jsme kupovali ty ruiny, opravovali je a mysleli, že si tam můžeme dělat co chceme. Ale to jsme se teda spletli. Vůbec k prvnímu konfliktu došlo, když byly volby a tehdy, jak známo, "volba" neexistovala a "volit" musel každý. Ale my jsme se na tom baráku zatarasili zevnitř. Londýn, já a Miluška Števichová jsme to narafičili, jako že jsme pryč, zvenku pověsili na dveře zamčený visací zámek a do baráku vlezli dírou ve sklepě, zatímco oni celou dobu čekali před barákem v autě s volební urnou, až se budeme vracet. Vydrželi jsme to do půlnoci a hned po volbách jsme vyrazili do hospody veselí, jak jsme je převezli. Ale to jsme neměli dělat, protože tím to všechno začalo. Nakonec nás pak vyhodili i z toho lesa.

Jsou to strašně silné zážitky! Úplně nejsilnější mám, když hraju akusticky a není tam žádná technika, já mám mohutný hlas a pozoruju, jak jsou lidi překvapeni jeho silou, že je nejdřív vlastně strhne jakoby ten hlas – protože když zpíváš přes mikrofon, tak to umí každý – ale oni vidí, že je to naživo a pak začnou poslouchat i text a zjistí, že i v něm je něco zvláštního. Většinou první tři, čtyři písničky nevědí co si mají myslet, protože nic takového neznají, pak tajou a končí to většinou bouřlivým potleskem a přídavkama. Čili že je vlastně tak nějak zdolám. A to zažívám znova a znova a je to krása, adrenalin, malé vítězství. Protože já jsem si celý život musela oddřít, mám za sebou čtvrt století těžké manuální práce, musela jsem na Západě uživit sebe i děti, neuměla jsem slovo německy a opravdu jsem dřela s chlapama. I když hraju na kytaru od 10 let, tak jsem se technicky moc neposunula, protože jsem neměla na nějaké učení čas, takže hraju beglajt, používám tu kytaru skoro jako bicí, k doprovodu, nikdy jsem nebyla na vybrnkávačky, noty apod. Možná kdybych chodila na hudební školu, anebo na zpěv, tak by mi to v tom projevu spíš uškodilo. Asi bych se podobala jiným zpěvačkám…

Můj život lehký nebyl, ale to vůbec neskuhrám, naopak jsem vděčná za to, co jsem zažila. Díky tomu utrpení jsem se jakýmsi způsobem dál vyvinula. Posunula. Bylo to pro mě duchovním obohacením. Nejdůležitější je, že jsem se dostala mezi ty správné lidi a to je velké štěstí. Když si to dneska zpětně uvědomím, kolik já jsem přenádherných, strhujících, čistých lidí v životě potkala a kolik mi dali! Takže to utrpení, tlak, i to, že jsem se v té emigraci hrozně trápila, tak kdybych se měla rozhodovat znova, udělám to samé. Jen pro ty samé zázračné lidi, z nichž mnozí už jsou na pravdě Boží. A láska a víra mě držely při životě i v těch nejhorších chvílích..

Je to víra v Boha a taky víra v dobro. Byla jsem ateista, Ostrava je ateistické město a v  mojí rodině sice byli ateisti všichni (jak já říkám „ateisti v uvozovkách“), ale přitom lidi, kteří vždycky byli na straně dobra. Takže i já měla tutéž potřebu a dokonce moje první písnička, kterou jsem složila někdy v deseti letech, byla právě o spravedlnosti. Asi to mám v sobě nějak zakódované. Až po setkání s opatem Opaskem jsem se nechala pokřtít, ale to už mi bylo 27 let. Víra a láska je hodně v textech, ale taky je tam vlastně tím pádem i hodně naděje, protože člověk nesmí propadnout beznaději a zoufalství. Pak je ztracen úplně. V písních mám ale i příběhy různých přátel – i na tom starém LP jsou písně věnované třeba Honzovi Litomiskému, Čárlimu Soukupovi… Příběhy lidí mě dodnes oslovují. Na minulé desce byl zase příběh Jovanniho Falcone, lovce mafie, kterého zavraždili v roce 1993 na cestě do Palerma pěti metráky českého Semtexu. Podminovali tam kus dálnice a rozšrotovali ho i se ženou, s bodyguardy. A to jsou příběhy... Teď mám písničku třeba o Zdeňku Adamcovi, to mě taky strašně ťalo, když si představím 18letýho studenta, hluboce věřícího kluka, který má život před sebou a vezme si ho tak strašlivým a bolestným způsobem. Poleje se hořlavinou a zapálí před Národním muzeem, to je úplně příšerné. To je to, že propadl beznaději z tohoto světa. Proto já dávám vždy přednost naději, víře a lásce, i když je to tak strašně zprofanované, ale ona to je pro mě taková pohonná hmota. Léta letoucí jsem měla ještě další pohon, pivo, ale na to už nemám zdraví. Bohužel.

Když jsi šla do emigrace, udržovali jste spolu – tihle přátelé - kontakt i nadále?

Nás přijelo do Vídně hrozně moc. Tam jsme od tehdejšího kancléře Bruno Kreiskyho dostali politický azyl, tudíž jsme se nemuseli protloukat utečeneckými lágry. Nastěhovali nás tam i s rodinama do jednoho domu, kde jsme asi dva roky žili, Karel „Kocour“ Havelka, Skalák, Vendelín, velká spousta kamarádů z undergroundu. Říká se, že jsme v té době strašně chlastali, ale ono to bylo trochu jinak. Byli jsme všichni v šoku, protože jsme si nedovedli poradit s tím naprosto odlišným světem, než který jsme dosud znali, neuměli jsme německy, nevěděli kde začít, vlastně jsme tím odjezdem jsme úplně ztratili identitu. A to vědomí, že se nemůžeme nikdy vrátit... Takže v té ztrátě identity, v tom smutku ze ztráty příbuzných a kamarádů v Čechách jsme si museli nějak pomoc. Ale byly to docela veselé zážitky, protože nás tam bylo hodně. Ale pak nás „rozprášili“, museli jsme se odstěhovat a někteří se octili různě dál, v Americe, v Austrálii, po celé Evropě. Ale neustále jsme se navštěvovali, já třeba s Karáskovýma, Soukupovýma, jezdili jsme různě po Evropě a taky dělali společná vystoupení. Hodně jsme vystupovali v sestavě Skalák, Karásek, Soukup a já.

Karel Kryl vystupoval jako solitér, i když dost často jsme se taky ocitli na jednom podiu. Vystupovala jsem s ním v Berlíně, Vídni, mnohokrát v Mnichově, často v klášteře v Rohru u Anastáze Opaska a ve Frankenu. Karel mě lákal na turné do Kanady, USA i Austrálie, ale měla jsem malé děti a to nešlo, odjet si na 3 měsíce pryč. Kdyby to bylo v Čechách, řeknu babičce, ať je pohlídá a jela bych, ale v emigraci babičky nebyly (až já jsem se jí teprve stala), tehdy jsem ale nikam nemohla. A to samé bylo po revoluci, když všichni ti písničkáři, Hutkové, Třešňáci a další se vrátili a já jsem nemohla. Musela jsem dosloužit tu fušku s dětma až do konce, musela je uživit. Ale takhle dopadlo víc matek, že tam musely zůstat s dětma, zatímco jejich chlapi pláchli do Čech a založili si nové rodiny. Já jsem strašně chtěla žít zase tady… Ale našla jsem si takovou schůdnou alternativu, že jsem každý víkend jezdila do Čech za Magorem na jeho statek do Prostředního Vydří… Tam obzvláště ráda hraju, sedím za humny a zpívám ptáčkům a brnkám si v nádherné přírodě a občas se ze mne vydere nová písnička. Ta je pak hotová raz dva, asi lezou ze mě zážitky, které už mám zpracované…

To nás vždycky někdo někam pozval, tam jsou různé české komunity v každém větším městě. Ono to vypadá jednoduše, že jsme na jednom podiu, ale my jsme překonávali tisíce kilometrů. Třeba Čárli žil ve Francii, Sváťa ve Švýcarsku, já ve Vídni, Třešňák ve Švédsku a do toho jsme si střihli třeba Berlín. A to neexistovaly mobily! Ale ona nás držela právě ta soudržnost, láska, přátelství. A je zajímavé – ale to ty víš taky – že ono to přetrvalo.

Když jsme se z těch dálek sešli, byli jsme šťastní, že se vidíme, srandovní a veselí, což je jak známo nakažlivé a publikum poznalo zase něco nového. Ohlasy to mělo dobré…

S Hutkou jsem samozřejmě taky několikrát hrála, ale já mám pocit, že Jarda to měl nějaké takové smutnější. Podle mě je to asi tím, že on na rozdíl od nás ta česká podia zažil. Vlastně byl v určitém období hvězda, a najednou nebyl nikdo. Zatímco my jsme byli nikdo už předtím, protože nás na to podium nikdy nepustili, my hráli po těch barácích a stodolách a byli štěstím úplně bez sebe, když jsme hráli třeba pro 200 Čechů, to pro nás byl vrcholný zážitek. Předtím jsme vystupovali třeba pro 5 lidí. K Honzovi Litomiskému přijela na návštěvu Zdena Tominová a Jiří Němec a já hrála pro 3 posluchače. Zdena byla úplně nadšená a já zase byla šťastná, že jsem nadchla jednu ženskou. Jiří Němec to natočil na nějaký předpotopní přenosný magnetofon Uran a tahle nemožná nahrávka pak kolovala mezi lidmi a to bylo všechno, co jsme my mohli zažít. Takže my z undergroundu jsme se radovali, byli šťastni, že můžeme zpívat, bavit se a veselit, zatímco Hutka byl předtím hvězda a pak mu bylo všechno málo. A mám pocit, jestli to tak nepřetrvává i dodnes. Jednou mi Vláďa Merta říkal, když už písničkářství vyšlo z módy: „Když přijde na koncert 30 lidí, je to ´dařba´!“ A to si vybavuju vždycky, když s Magorem objíždíme s tím naším recitálem scény po Čechách a když je víc lidí než 30, tak se radujeme. Ale i když tam těch 30 není, my zahrajeme klidně i pro 5.

To je nejhorší otázka. To se nedá snad ani popsat. Začalo to tím, že jsem léta jezdila za ním do Prostředního Vydří, protože to bylo napůl cesty z Prahy a napůl z Vídně, drželo mě to při životě. I když tam přebývám v drsných podmínkách, všechno nám padá na hlavu a stodola, kde jsme pořádali každoroční undergroundové festivaly, ta se sesypala jak domeček z karet. Vlastně tam s Magorem bojuju o život. Teď už je to celkově v katastrofálním stavu, ale my tam pořád jezdíme a nemáme ani vindru, takže nemáme na opravu. Magor zrovna sundává omítku, která se loupe sama, jak je to vlhký. Já mám strach, co mi spadne na hlavu, zatímco Martin se nebojí ničeho. Jo žít s Magorem je o život a jinak to už nebude.

V Praze 26.8.2008