Ivan "Magor" Jirous

S Ivanem "Magorem" Jirousem o Mejlově smrti

Co udělá rocker, když mu zemře přítel? Když v sobě zadusí (anebo nezadusí) pláč, jde za dalšími rockery do hostince. Já ty smutné chvíle prožil v nebezpečné společnosti Mejlova přítele z nejbližších, s Ivanem "Magorem" Jirousem. A když čas trochu trhnul oponou, zeptal jsem se ho, jestli chce něco vzkázat….

Chceš říci něco na úvod?

Ačkoliv máme dnes už 5. května, dalo by se čekat, že už to bude za námi, ale pokaždé, kdy na to pomyslím, pláču… Ale třeba včera večer jsem měl čtení v klubu Batalion a kapela Agon, která měla hrát se mnou, se nedostavila. Byli tam ale mimo jiné Pepa Janíček a Tony Ducháček, tak jsme na podium dali pianino a Pepa na něj hrál obouruč - on to umí - a hráli jsme dvakrát Mochomůrky, s Tonym Sweet Jane, byla tam řada kusů, který Mejla zpíval nebo který přímo složil, takže mi to připadalo jako taková další vzpomínka na něj. Mejla je nesmazatelně vepsaný v našich duších. Ale můžu ti říct takovou snad humornou historku z toho, jak něco o Plastikách natáčeli v předvečer koncertu, kterej se konal v Akropoli v den nedožitejch Mejlovejch padesátin, a ten filmovej štáb přišel za nima do zkušebny a ptali se jak teďkon budou hrát bez Mejly? Na což jim Vráťa povídá: „My jsme se tady s Kábou dohodli, že už nebudeme brát do kapely nikoho, komu je pod 50, protože ty mladý hovno vydržej… Nedávno nám dokonce jeden exnul…“ A ten štáb úplně přestal točit, místo aby měli tak pěknej dokument… Bylo by vůbec lepší vzpomínat na to veselejší… To jsem si kdysi posteskl Juliáně: „Kdybych měl všechny ty stovky, co jsem půjčil Mejlovi - v době, kdy stovka byly peníze - a on mi je vrátil, mohli jsme mít auto!“ A ona se na mě soucitně podívala a povídala: „Kdybychom měli ty stovky, co jsem já Mejlovi půjčila, když ty jsi seděl, tak jsme mohli mít auta dvě!“

Jak jsi tu zprávu nesl osobně?

Že nás opustil anděl jsem se dozvěděl od Sysla. Brečel jsem a pak to dlouho rozdejchával. Taky mi volali desítky lidí z celýho světa, holky brečely v Německu, ve Státech i v Austrálii… A samozřejmě, že můj letošní undergroundový festival v Prostředním Vydří bude Mejlovi věnovanej… Memoriál Mejly Hlavsy. Ale, poslyš, stejně je to nespravedlivý… jeden si v lednu umře a v červenci už má svůj festival…

A co říkáš tomu, že Plastic People hrají dál?

Absolutně s tím souhlasím, protože v době, kdy žil Mejla, on byl samozřejmě geniální a rocková kapela musí mít kolektivní disciplinu, je to v podstatě systém pouličního gangu. Z něj rockový kapely vlasně vznikly. A Mejla byl v podstatě vůdčí duch, ale byl tam třeba i Pepa Janíček, Vráťa zase vymyslel koncepci několika věcí. V kapele jsou teď minimálně 3 skladatelé - Janíček, Brabenec, Karafiát - takže jestli budou pokračovat, já s tím absolutně souhlasím. A naprosto správně vzali na basu Evu Turnovou z DG 307, protože nechtějí nikoho, kdo by Mejlův styl kopíroval. Mejla je mrtvej, sedí u nebeskýho báru, kapela jede a věřim, že bude dobrá. Samozřejmě že bude jiná, než byla za Mejly, protože není pravda, že nikdo není nenahraditelnej, ale věci musí jít dál. Já nemám rád řeči toho typu, že bez Mejly už to není ono. Samozřejmě že bez něj už to není ono, ale bude to jiný.

Myslíš že i bez Mejly zůstane zachovanej ten duch revolty PP?

My jsme nikdy neměli žádnýho ducha revolty, máme prostě svůj styl života. Jak jsem myslím napsal už ve Zprávě: nezávislý na hodnotách establishmentu. To není revolta, my jsme prostě takoví. Začalo se to nazývat alternativa, což je myslím dost výstižný termín. Je to prostě alternativa k stádnímu způsobu života, jímž žije většina populace. Já jim to nemám za zlé, protože jsou mi u prdele, je mi jedno, jak žijou. Prostě většina populace, nejen v Čechách, ale všude na světě, jsou jiný živočišný druh, než jsem já a než jsou moji přátelé. Mně např. nikdy nezáleželo na většině téhle populace, ale když jsem provedl něco špatného, tak jsem to řekl přátelům, protože mně záleží pouze na tom, co si o mně myslí lidé mně blízcí. Řekl bych, že tento přístup mají i Plastici a podobný kapely, takže to není duch revolty nebo rebelství… no v podstatě je to druh rebelství. Ale takovýho, že bych k tomu přidal název filmu, ve kterém hrál můj miláček James Dean - Rebel bez příčiny…

Na čem děláš teď? Dokončuješ Pravdivý Příběh Plastic People?

Kdybys nebyl úplně blbej, tak bys věděl, že jsem považovanej za inkarnaci Jaroslava Haška a Příběhy vojáka Švejka taky nejsou dokončený.

Tak aspoň prozraď konec té historky, která v PPPP není dokončená. Jak se nějaký člověk cpe jak šílený přes všechny do autobusu, aby mohl odjet z koncertu DG 307 ještě před příjezdem policie…

To bylo tím, že došel pásek, z kterýho se to přepisovalo. Ten člověk se jmenoval Pyšný, jak jsem se později dozvěděl a byl doma první den z kriminálu, v kterým byl za účast na budějovickém koncertu Plastiků a tak si odseděl snad rok a půl. A hned první den, kdy byl na svobodě, zažil další policejní razii. My výstupáři máme samozřejmě hrůzu ze všeho a on se do toho autobusu tak vehementně cpal proto, že měl děsivou hrůzu z toho, že ho zase zašijou…

Rukopis PPPP tedy existuje?

Ne, ten se ztratil. Bylo to přepisovaný z pásku, poněvadž já mám absolutně intuici, kdy mě zavřou. Tak jsem zavolal Petrovi Cibulkovi, tomu jsem to nadiktoval na pásek, z kterého to pak Martin Hybler přepisoval. Jsou tam různý nepřesnosti, protože moje dikce není nejlepší, jsou tam různý přepisy, hlavně u jmen. To vydání u Torstu bylo samozřejmě opraveno.

Říkáš, že máš intuici na to, kdy tě zavřou. Jak to vidíš letos? Bylo by tedy dobrý zase v PPPP o kus pokročit…

Vidím to, že si mě netroufnou zavřít minimálně 5 let, takže na všechno máme dost času. Zatím si ukládám papíry do krabice od margarinu, v notýskách mám poznámky, historky se mi vybavujou v hospodách a hodlám v tom pokračovat. Snad příští rok, protože letos mi už jedna sbírka básní vyšla, měly by vyjít ještě tři, pak kniha dopisů z kriminálu a vzpomínky na kriminál. Ale PPPP je nikdy nekončící příběh, takže stejně to nedopíšu nikdy. To nelze dopsat. PPPP dopíše až Bůh, až mi tady nebudeme…

A na závěr ještě nějakou veselou historku. Doporučoval bych třeba tu „o vylučování z undergroundu“…

O undegroundu se šířila samozřejmě spousta obskurdních představ, mimo jiné že jsme jakási organizace a máme legitimace. To si opravdu myslelo mnoho lidí. A jednou jsem byl v hospodě u Hynků s Vlastou Třešňákem, seděli jsme spolu o stolu a nějak přišla řeč na undeground a tak jsme se rozhodli, že uděláme čistku v jeho řadách, poněvadže je v něm už příliš mnoho lidí. A tak jsme začali čistit. Nevzpomenu si už na jména, ale bylo to v tomhle duchu, třeba: „Přijel na návštěvu a přivezl si kartáček na zuby!“ povídám. „Cože?“ na to Vlasta. „Okamžitě vyškrtnout!“ a tak jsme zlikvidovali jednoho. Další: „Půjčil si stovku na autobus a druhej den ji poslal složenkou!“ „Cože? Vrátil stovku? Vyškrtnout!“ „Byl u nás tři dny a měl vlastní hřeben!“ „Cože, máňa a měl vlastní hřeben? Nepůjčil si hřeben tvojí starý? Vyškrtnout!“ „Před hraním ladí kytaru!“ „Cože? Ladí kytaru? Pryč s ním!“ „Zahlídl jsem ho, jak čte knihu…“ „Cože? Umí číst? Ven!“ A tak jsme zlikvidovali tímto způsobem několik set lidí, až jsme v podstatě v undergroundu zůstali jenom my dva, Třešňák a já. Povídám Vlastovi „Třešňáku, mám nemanželskýho syna, ale podepsal jsem ho na radnici, že je jako můj…“ „Cože? Tys ho podepsal?“ A to už mě Třešňák málem vyškrt, naštěstí jsem na poslední chvíli začal křičet „Ale neplatím na něj!“ Takže z toho bylo jen podmíněný vyloučení. Pak jsem z nějakejch podobnejch důvodů vyloučil Třešňáka, taky podmíněně, takže jsme tam zůstali stejně jen my dva. Ale u vedlejšího stolu seděli nějaký mladý lidi, který jsme teda zase hned přijali, abychom měli nějakou členskou základnu.

Takový mladý lidi, jako jezdí na tvůj festival?

Lidé nacházejí na mém festivalu něco jiného, než prožívají v běžném životě, v této éře gangsterského neokapitalismu, tzn. že peníze nejsou - i když jsou samozřejmě potřeba - ústředním modelem života, jak se to dneska stalo pro drtivou většinu populace. Že peníze jsou prostředkem k tomu, aby člověk mohl dělat dobré věci, nebo se ožrat... My nejsme rebelové - a tím se vracím k úvodu - akorát si nenecháme srát na hlavu! Jestli tohle je rebelství?


      vím vím písma se naplnila
      o moje roucho vrhají los
      Otče otče proč jsi mě opustil?

      odejmi kalich hořkosti ode mne
      ale je-li to vůle tvá
      ne jak já chci ale jak ty chceš

             The Plastic People Of The Universe - Pašijové hry velikonoční


Jsou události, které ovlivní celý váš život. Pro mě to bylo setkání s českým undergroundem začátkem osmdesátých let. Ty opojné pocity svobody, radosti, vlastní důstojnosti… Mejla byl jedním z lidí, kteří mě tou dobou provázeli, kteří mě nesmírně obohacovali, kteří mi ukázali cestu, jež měla smysl, kteří mi ukázali svět, v němž se dalo nezešílet. Mluvím o Mejlovi jako o člověku, jako o příteli. Jeho schopnost tvořit a předávat hudbu - takovou hudbu! - totiž nelze pojmenovat, ba dokonce ani přiblížit…podmanivé chvění? - očistná bolest? - plachost souznění? - osudové setkání? - trýznivá radost?… to všechno jsou jen slova, která nikdy nevystihnou omamnost pocitu, když sametově sladkobolné tóny jeho hudby promlouvaly k duši i srdci. Snad jeho předčasná smrt je prostě daní za tento talent. Není mnoho lidí, kteří nám všem budou tak chybět: stále ještě měl co předat, stále měl tolik co nabídnout, stále hleděl vpřed…

Navzdory všemu, čeho dosáhl - ale o co nikdy neusiloval! - zůstal pořád stejně charismatickým, skromným, přátelským člověkem. Byl jsem i na jeho posledním koncertě, byl unavený, vyčerpaný nemocí, ale protože mu byl dán velký dar víry, nakonec neprohrál… Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou. Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí po spravedlnosti, nebo oni nasyceni budou.

…jako by cosi skončilo…jako by se naplnil jistý čas…jako by počala kvadratura kruhu…jako by šelma tiše přešlapovala i u našich dveří…jako by došla naplnění slova jedné z mnoha jeho písní, kterými obohacoval náš život:

       Po strachu přichází slast
       ve smutku přioděna
       na srdci na duši jas
       A brána je otevřena


Pane, v pokoře Tě prosím, přijmi Milana Matěje Hlavsu s Tvou nekonečnou láskou. Otevři mu brány Tvého království, jak Tě ve chvílích své trýzně žádal. Za svojí andělskou hudbu je toho více než hoden.